Za Huga Salla / Dvou stá osmnáctá kapitola - Maxwell

Za Huga Salla / Dvou stá osmnáctá kapitola - Maxwell

Maxwell nebyl urozený jako jeho přítel Charlie a v Paříži si nemohl jen užívat jako on. Tušil, že nejlepší způsob, jak se prosadit, bude vystudovat. Léta na artistické fakultě přemítal, kterým ze tří možných směrů se po jejím absolvování hodlá ubírat: mohl si vybrat mezi teologií, které se chtěl ideálně vyhnout, právy a medicínou. A medicína se mu přeci jen zdála nepatrně lákavější než práva.

Během studií se mimo jiné seznámil se dvěma spolužáky, kteří se záhy stali jeho dobrými přáteli. Maxwell byl oblíbený, byl vždy ochoten komukoli s čímkoli pomoci, pročež se mu dva další lidé, kteří na tom byli stejně, líbili poněkud více než jeho dosavadní nejlepší přítel, sir Charles, který býval odjakživa víc zahleděný sám do sebe a soustředěný jen na sebe sama. Po úspěšném absolvování artistické fakulty se cesty tří přátel rozdělily: Maxwell šel studovat medicínu, zatímco Iain se sirem Lachlannem ve studiích pokračovali na právnické fakultě. Maxwell však svá studia nedokončil a po několika měsících se dráhy medika a lékaře vzdal. Živil se všelijak, hrál po krčmách, za drobný obnos rád komukoli poradil a propadl hazardním hrám. Dařilo se mu, našel si dívku, založil rodinu…

Nyní o to všechno mohl přijít. Jeho minulost mu připadala vzdálená stovky let… snad s výjimkou toho, co si pamatoval ze studií medicíny. To nyní potřeboval zužitkovat. Rychlým pohledem zhodnotil, že Helmut na tom bude hůř nežli Iain, nejdříve proto zamířil k němu. Šíp pronikl méně hluboko, než se obával, přesto nešlo o příliš lehké zranění. Helmut sám už šíp pohotově zlomil, hrot mu však stále vězel v břiše. Gardista byl bledý a rty se mu nepatrně chvěly.

„Charlie, Lachlanne,“ oslovil Maxwell své druhy. „Potřebuju vodu, oheň a plátno. Rychle, pokud možno!“

„Dojdu pro vodu,“ přikývl pomalu sir Lachlann.

„Najdu v našich brašnách něco, co by se dalo použít jako obvazy,“ zamířil ke koním Charlie Young.

„Lachlanne,“ izarazil Maxwell mírně přítele. „Napřed potřebuju ten oheň. Lépe nejdřív rozdělat oheň, pro vodu můžeš jít potom. Potřebujeme ale suché dřevo, a to bude nejlepší olámat přímo ze stromů. Tady na zemi je všechno mokré od sněhu.“

„Já mám lézt po stromech?“ pozvedl aristokrat vysoko obočí.

„Jsi z nás nejlehčí, aristokrate. Samá ruka a noha, to je pro lezení ideální,“ stál na svém Maxwell.

„Na to zapomeň,“ ušklíbl se on. „Pro vodu dojdu, prosím, ale na stromy ti vážně nepolezu.“

Maxwell vzdychl. Věděl, že pro sira Charlese ani Iaina lezení nepřipadá v úvahu, zbýval tedy pouze on. Neměl z toho dobrý pocit. Jak se ukázalo, právem. Sotva nalezl nějakou větvičku, která byla suchá, někam chybně stoupl a spadl dolů. Trefil se do hromady sněhu pod stromem, zabořil se do něj až po ramena a narazil si nohy, ruce a především kostrč.

Oheň se trojici podařilo rozdělat až po víc než půl hodině. Čekání, než voda začne vařit, si Maxwell zkrátil prohlídkou Iainovy nohy. Zlomenina se mu nelíbila, nemohl však dělat nic jiného, než že k ní přivázal Iainův meč jako dlahu. Potom se vrátil k Helmutovi. Vytáhnout hrot šípu, kluzký od krve, nebylo vůbec snadné. Helmut asi po třech minutách ztratil vědomí.

„Hej!“ začal ho Maxwell zuřivě budit.

„Nech ho být, Maxwelli,“ pronesl tiše Charlie, bezvýrazně sedící u Helmutovy hlavy.

„Jaké nech ho být?!“ zvedl k němu přítel nepříčetný pohled. „Potřebuju vědět, že ještě žije!“

„Nech ho,“ zopakoval jen Charlie.

Pokrčil rameny a pokračoval v práci. „Pomoz mi ho přesunout blíž k ohni,“ řekl pak, když se shýbl a ukousl nit. „Musí být v teple.“

Ačkoliv byl stále velmi bledý, trval večer Helmut na tom, že si vezme hlídku. Na stehna si položil luk, založil do něj šíp a další hrst šípů položil vedle sebe do sněhu.

„Obáváte se, že by nás pronásledovali?“ divil se sir Lachlann.

„Možná ne oni,“ odpověděl Iain. „Nejspíš ne oni. Ale je třeba se chránit. Jsou tu vlci, je zima a Helmutova krev je může přilákat z velké dálky. Oheň nás částečně chrání, ale…“

„Opatrnosti není nikdy dost,“ přikývl Charlie. „No, tak… když se na to Helmut cítí, bude to dobré znamení, ne, Maxwelli?“

Maxwell se usmál a bez váhání přikývl. „Přiložím na oheň, je zima,“ vstal.

„Taky jsem si všiml, že přes zkondenzovaný dech ani nevidím toho, na koho mluvím,“ přitakal Charlie a rovněž se zvedl. „Napadlo mě, že můžu jít nasbírat dříví ze země. Je sice mokré, ale když ho dáme poblíž našeho ohně, mělo by uschnout a budeme jej moci použít.“

„Dobrý nápad,“ usmál se srdečně sir Lachlann. „Je velká zima.“

„Navrhuji dát našim zraněným víc přikrývek,“ promluvil Maxwell temně. „My zdraví se můžeme zahřát pohybem.“

Oba zbylí zdraví muži téměř okamžitě přikývli.

Maxwellovi se zdálo, že sotva zavřel oči, když ho uprostřed tmavé noci probudila potřeba močit. Několik vteřin ještě bojoval a úporně se snažil ji potlačit, aby nemusel zpod své alespoň trochu vyhřáté pokrývky, posléze však musel boj vzdát. Rázně přešel skromné tábořiště. Všiml si, že u ohně leží jen Helmut, Iain a Lachlann, sir Chalres někam odešel. Možná taky močit, napadlo Skota. Nebo pro další dříví. Zima byla třeskutá. Zdálo se mu, že moč, která opustila jeho tělo v kapalném skupenství, do sněhu dopadá již ve zledovatělých krystalcích.

Když se vracel, všiml si další věci, která ho znepokojila. Helmut spal. přistoupil k němu a chtěl mu z rukou vyprostit luk a šíp, aby si je mohl vzít sám a zůstat na hlídce. Helmutovy ruce byly studené jako kusy ledu. Skot mu je chvíli hřál ve vlastních rukou a zuřivě na ně dýchal, pak se bezmocně rozhlédl. Opodál uslyšel šramot. Zvedl luk, napnul tětivu a ostražitě udělal několik kroků směrem k těm zvukům. Minul jejich koně.

„Kdo tam je?!“ zeptal se ostře.

„Já,“ vynořil se zpoza stromu Charlie a v ruce nesl několik tenkých větví. „Potřebujeme přece dřevo. Aspoň něco můžu dělat,“ dodal poněkud sklesle.

„Jasně…“ přikývl Maxwell roztržitě. Zmínka o dřevě mu připomněla oheň a Helmutovy zmrzlé ruce.

„Co se děje?“ zadíval se na něj Charlie.

„Potřebovali bychom víc přikrývek,“ vzdychl Maxwell. „Helmut úplně mrzne… my všichni nejspíš mrzneme, ale Helmut a Iain jsou v největším nebezpečí.“

„Nemohou se pořádně hýbat,“ kývl chápavě Charlie a zatvářil se zamyšleně. Najednou se mu zornice rozšířily, drtivým úderem položil příteli ruku na rameno a pohledem ukázal za něj. Maxwell se otočil. U stromu stála pětice koní, podupávajících ve sněhu. Iainův kůň měl schýlenou šíji a kopytem hrabal ve sněhu, aby pod ním našel trávu.

„Neodsedlali jsme je…“ uvědomil si pomalu Maxwell.

„A díky tomu,“ roztáhl rty v úsměvu Charlie, „máme teplé deky zpod sedel!“

Vyměnili si pohled. Za chvíli už přes oba raněné přetahovali sice zpocené, ale nádherně teplé látky.

 

„Měli bychom jet pryč,“ řekl přespříštího dne brzy ráno Lachlann Scott. „Už tady mrzneme dost dlouho!“ Zoufale si mnul ruce a podupával na místě úplně stejně jako jejich koně.

„Nemůžeme,“ temně připomněl Helmut. „Což o to, já bych to, věřím, zvládl, ale Iain…“

Maxwell se zachmuřil. Iain se mu vůbec nelíbil. „Máš bolesti?“ zeptal se měkce, když ho zase jednou přistihl vzhůru. Iain většinu času prospal.

„Ne,“ zamručel v odpověď. „Asi mě už ani nemá co bolet. Tu zlomeninu už vlastně necítím.“

Z druhé strany k němu přidřepl sir Lachlann. „Maxwelli…“ hlesl.

Ryšavému muži chvíli trvalo, než pochopil, na co poukazuje. V ruce držel pokrývku, která byla přes Iaina přehozená. Škubal za ni, ale ani s ní nehnul. Maxwellovi se udělalo mírně nevolno, když pochopil, že látka je na několika místech doslova přimrzlá k jejich příteli.

„Pryč z tohohle prokletého místa!“ slabě vykřikl sir Lachlann, hrdlo stažené děsem.

„Nemůžeme!“ okřikl ho zoufale Maxwell. „Iain se nemůže hýbat! To ho tady chceš snad nechat?!“ Najednou se zatvářil, jako by mu zmrzl jazyk. Pomaličku si uvědomil, co vlastně řekl. Semkl rty, jako by je už nikdy nechtěl rozlepit.

„Ano,“ připlul k němu pomalu Iainův hlas. „Nechte mě tady. Není jiná možnost.“

„Neblázni…“ vysoukal ze sebe lachlann.

„To není bláznovství.“ Iain se odmlčel. „To je prostá kalkulace. Žiju… Žil jsem pro Skotsko. Pro Skotsko, pro žádnou debilní Británii,“ zašklebil se znechuceně. „Naděje zemřela. A jestliže naděje umírá naposled…“

„Umrzneš tady!“ zkřivil tvář Lachlann. „To je hnusná smrt!“

„Když mě tady nenecháte, umrzneme všichni. Nejsem slepý, vidím, jak se k sobě i u ohně choulíte, ustýláte si tělo na tělo, abyste se vzájemně zahřáli. Letos jsou kruté mrazy. Já uniknout nemůžu, vy ano. Kromě toho,“ podařilo se mu zvýšit hlas, když postřehl, jak se Maxwell nadechuje, „kromě toho mi ty, Maxwelli, potvrdíš, že moje nohy… jsou ztracené. Přijdu o ně, jsou zmrzlé, necítím je. Takže i kdybych se odsud nějak dostal, jaký mě čeká život?“

„Život!“ prskl Maxwell. „To je ti snad málo?!“

„Upřímně? Vlastně ano. Ty se máš ke komu vrátit, vy všichni. Helmut má Seonag a… ani nevím, kolik dětí. Charlie má svou princeznu a pět dětí, Lachlanna taky čeká manželka a tebe, Maxwelli, taky, a tvoje dcera Gaëlle a syn Coinneach! Na mě už čeká jenom… jenom smrt.“

„Co to…“

„Pravdu!“ překřičel Helmuta Skot. „Říkám pravdu! To, co by mě čekalo, kdybych odsud unikl… nevím, co by to bylo, ale… život už určitě ne.“

„Nemusíš tady umrznout,“ řekl pomaličku Charlie. Všichni se na něj otočili. „Nemůžeme tě vzít s sebou… ale nechat tě tady… to taky nelze.“ Pohlédl na Helmuta. Ten po hodné chvíli přikývl.

„O čem mluvíš, Charlie?“ mračil se Maxwell.

„To je mezi námi gardisty,“ řekl Helmut. Pomalu sáhl do toulce pro šíp. Jeho tvář získala jakýsi neosobní, kamenný výraz.

Iain na něm visel očima. Přikývl.

Helmut ustoupil o několik metrů, napnul tětivu, a když Iain znovu přikývl, vystřelil. Šíp se Skotovi zanořil do spánku.

„Ne!“ slyšel Maxwell dva výkřiky téměř ve stejnou chvíli. Jeden patřil Lachlannovi, druhý, jak si uvědomil s nemalým údivem, jemu samotnému. Několik minut čtveřice jen strnule stála a zírala na Iainovo tělo. „Tak pojeďme,“ řekl pak Helmut von Gräü.

Trvalo celou věčnost, než přiměli sira Charlese, aby od mrtvoly odtrhl oči. Potom se loudavě vydali ke koním. Vyrazili v nepříjemném, napjatém, tíživém tichu. První jel sir Lachlann, za ním Maxwell, který vedl Iainova koně, těsně za ním cválal Helmut. S odstupem mnoha kroků řadu uzavíral sir Charles. Ten náhle Helmuta dojel a zařadil se po jeho boku. Maxwell se na ně letmo ohlédl, ale když viděl, jak ruka sira Charlese dopadá na gardistovo rameno, pochopil, že by je neměl rušit.

„Dobrá práce,“ pronesl Charlie k vojákovi.

Nastalo delší ticho, v němž Maxwell slyšel, jak Helmut k bývalému veliteli otočil tvář.

„To myslíte vážně?“ zeptal se.

Autor Rebejah, 21.11.2023
Přečteno 81x
Tipy 3
Poslední tipující: mkinka, Marry31
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Obdivují vykreslení bolu i detailů.

22.11.2023 10:18:42 | mkinka

Myslím, že to bylo těžké ale moudré rozhodnutí

22.11.2023 10:16:09 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí