Za Huga Salla / Dvou stá devatenáctá kapitola - Helmut

Anotace: Prosinec

Skotsko opustili 2. prosince 1749. Pluli rovnou do Gon, Maxwell pak ihned odcestoval do Francie za ženou a dětmi, sir Lachlann ale za svou chotí nespěchal a nechal se pozvat sirem Charlesem, aby nějaký čas žil pod jeho střechou. Helmut se doma zotavoval v péči nějaké bylinkářky – mimochodem to byla Röm, pocházela z nedaleké vesnice a nosila exotické jméno Moikka – kterou přijala do služby ještě Agrippina Fössrová-Sallová-Onová. Voják se nicméně dozvěděl, že jeho švagrová už Gony opustila a odjela za příbuznými do Paříže. Třeba se tam potká s Maxwellem, napadlo ho, i když tušil, že Paříž je příliš velké město, než aby k tomu mohlo reálně dojít.

Do hlavního města Ykkhó se vrátil až po Vánocích. Před branou kasáren už na něj čekal notně rozladěný jezdec na vraníkovi. Na hlavě měl světlou paruku a kouřil dýmku. „Jeho Veličenstvo si vás přeje vidět, pane poručíku. Pojeďte se mnou!“ vykřikl nakvašeně.

Helmut schlípl, pevněji sevřel otěže a otočil koně směrem ke královskému zámku na protější straně.

Na audienci čekal před trůnním sálem. Jeho poslední audience u krále proběhla téměř přede dvěma lety. Dobře si na ni vzpomínal, došlo k ní krátce po útoku na sira Charlese, při kterém přišel skotský šlechtic o paži. Helmut sem byl tehdy pozván, aby mu byla nabídnuta hodnost gardového plukovníka. Nyní – byl si tím téměř jistý – ho sem pozvali, aby ho připravili o hodnost poručíka. Nervózně se prohraboval v sice již stříbrných, stále však hustých dlouhých vlasech, přecházel sem a tam a snažil se na nic nemyslet. Nevěděl, jak dlouho čeká, když ho namísto krále zavolala příroda. Vydal se na nádvoří a cestou si uvědomil, že od posla, který na něj čekal před branou kasáren, načichl tabákovým kouřem. Když skončil se svou potřebou, chvilku otálel a pak se připojil k hloučku dvořanů, kteří šli, kdo ví, odkud, do paláce. Doufal, že během trasy, kterou s nimi sdílel, na něm stačí ulpět dostatek pachů jejich parfémů.

„Kde jste tak dlouho?!“ vyjel na něj po návratu do předsálí plukovník Taavetti.

Helmut skryl údiv nad jeho přítomností a jen pokrčil rameny.

„Pojďte,“ uchopil ho důstojník hrubě za nadloktí a smýkl jím ke dveřím. Lehce přitom hekl úsilím. „Už na nás čekají.“

V trůnním sále pod baldachýnem seděl král Charles I. Byl elegantně uveleben a skvostně oblečen jako vždy, Helmutovi ovšem neušlo, že má pod očima tmavé kruhy a vypadá nesmírně vyčerpaně. Tvářil se mimořádně rozhněvaně. Po jeho pravici seděl korunní princ Charles, na hlavě měl bílou paruku, na líce si nanesl růž a rty měl zvýrazněné lehce červenou barvou. Na sobě měl bílý oděv a na levé ruce mu zářil prsten s velkým opálem. Po panovníkově levici seděla princezna René Hulaimé v těžkých červených šatech, které se podle Helmuta absolutně nehodily k jejím vlasům. Ve tváři měla jakýsi podivný neurčitý výraz. Na okenním parapetu seděl na polštářku ministr války, muž střední postavy s šedivějícími zrzavými vlasy v malém cůpku a cvikrem na nose. Ani na přicházející dvojici nepohlédl a prohlížel si svoje ruce.

„Poručíku von Gräü,“ zahřmělo Jeho Veličenstvo podivně malátným, jako by ochraptělým hlasem. Jako by už předtím několik hodin hlasitě křičelo. Aby podtrhlo svůj vztek a hrozivý dojem, kterým chtělo působit, vstalo. „Nemusíme jim, doufáme, vysvětlovat, proč tu jsou. Ne, přejdeme rovnou k věci. S okamžitou platností jsou zbaveni hodnosti čtvrtého gardového poručíka! A zatraceně dobře si rozmyslíme, jestli je vůbec ke gardě zpátky přijmeme!!“

Helmuta překvapilo, jak moc ho bodla jeho degradace. Nyní však ke králi překvapeně zdvihl pohled. Jeho poslední slova zcela nepochopil…

„Následujícího půl roku, tedy do 29. června roku Páně 1750, stráví jako jízdní celní úředník,“ pokračoval král a Helmut by byl přísahal, že se usmíval. „Některé naše lodě mají… řekněme… speciální poslání. Přepadají britské lodě, které z té jejich Východoindické společnosti – či jak se ten jejich obchod s Asií jmenuje – dováží na ostrovy čaj. Jenomže místo toho, aby lup posádka odevzdala koruně, jej mnohdy uloupí sama pro sebe.“ Trpce se odmlčel. Helmut už věděl, co bude jeho úkolem, a těžce polkl. Jestli existoval někdo, jehož úděl byl ještě náročnější než úděl gardistů, byli to jízdní celní úředníci. Byli odsouzeni k samotě na pobřeží, vše potřebné si kupovali za vlastní peníze. Tomu se říká služba králi…

„Do služby nastupují pozítří – tedy 29. prosince. Do té doby by si měli obstarat nějaké zbraně,“ ironicky se pousmál monarcha. „Zítra jim náš člověk ukáže jejich kus pobřeží, bylo jim vyměřeno pět mil. Musíme vysvětlovat víc?“

„Ne, pane,“ dutě odpověděl Helmut, kterému se zvedal žaludek.

„Výborně,“ zamnul si Charles I. ruce. „Aby neřekli, že nemáme srdce, mohou jít pozdravit své přátele u gardy. Audience skončila.“ Půvabným pohybem vstal a nevšímavě prošel kolem Helmuta pryč. Vojáka něco přimělo podívat se na jeho nevlastní sestru. René Hulaimé držela ruce na kolenou… a tři prsty měla ohnuté pod dlaní. Zbylých sedm držela natažených a upřeně se dívala na plukovníka Taavettiho. Helmut po něm střelil rychlým pohledem. Ve chvíli, kdy to důstojník postřehl, odvrátil od princezniných rukou zrak. Vzdychl a obrátil se na vojáka.

„Tak jste slyšel. Audience skončila, tak se pojďte pozdravit se svými druhy.“

Helmutovi připadal skleslý, ba vysloveně smutný. „Stalo se něco, pane plukovníku?“ nedalo mu to, aby se nezeptal.

„Nic,“ zahučel on. „Jen… se mi nějak sesypalo posledních dest let života.“

„Jak to?“ užasl upřímně Helmut, když ho následoval ven ze sálu i paláce.

„Rozešli jsme se… s Vladimírem…“

Helmut scvakl zuby. Ovládl se dost na to, aby neřekl: „Dobře vám tak,“ které se mu užuž dralo na jazyk, rýpnutí „Asi to tak Bůh chtěl…“ však neodolal.

Plukovník Taavetti přidal do kroku. Zavedl helmuta ke kapitánu Hahtasovi a vytáhl ho z postele. „Je tady, pane kapitáne,“ oznámil bezbarvým hlasem.

„Výborně,“ opáčil stejným nicneříkajícím tónem Helmutův velitel. Oba muži ho strhli na kolena. Ucítil na svých zádech špičku nože a přeběhl mu po nich mráz. Instinktivně se začal bránit.

„Nechte toho!“ okřikl ho plukovník. „Nebo budeme nuceni vám ublížit víc, než musíme.“

Nevěděl přesně, proč, ale schlípl. Poslušně si nechal rozříznout oblečení. Pochopil už, co ho čeká. Co měl znamenat signál prstů princezny Hulaimé. Kolikrát mu přes záda přeběhne kapitánova kočka. Protože neměl nic jiného po ruce, zakousl se do vlastního předloktí.

„Odveďte ho do jeho jizby,“ řekl plukovník kapitánovi, když byl bič očištěn od Helmutovy krve. „Nechte ho tam vyspat a pak ho přiveďte ke mně do kanceláře.“

„Ano, pane,“ téměř zarecitoval Hahtas.

Po osmadvaceti ranách kapitánovou kočkou Helmut spíš omdlel, než že by usnul. Když přišel k sobě, byl odveden zpátky za Taavettim. V jeho kanceláři se však ani neohřál, důstojník okamžitě vstal od stolu a rozkázal vojákovi, aby ho následoval. Helmut ho mátožně poslechl. K jeho překvapení šli do zbrojnice.

„Dejte mi jednu tu novou zbraň,“ požádal plukovník. Byla mu vydána jakási šavle. helmut si ji užasle prohlížel a poslušně šel za nejvyšším gardovým důstojníkem na cvičiště. Uvažoval, co ho asi čeká. Přitom si vychutnával ledový vítr, který mu chladil rozšlehaná záda.

„Prosím,“ otočil se k němu plukovník Dominiq Taavetti a tasil šavli. Podal ji Helmutovi. Ten ji nevěřícně sevřel a prohlížel si ji s novým obdivem. Byla nádherná, čepel ostrá jako břitva se na konci zbraně mírně rozšiřovala a jílec jako by Helmutovi přirost k ruce, okamžitě pocítil úctu a lásku k té ocelové krásce.

„Zbrusu nová zbraň,“ chlubil se Taavetti, podupával na místě a mezi jednotlivými slovy si dýchal na zmrzlé ruce. „Dostali jsme ji na konci listopadu, když jste byl na Orknejích. Oficiálně se to jmenuje jezdecký lehký meč, ale byl bych rád, abyste si nejprve zkusil, co dokáže bez koně.“

Helmut povytáhl obočí. U gardy de facto skončil, proč by si měl zkoušet její novou zbraň? Meč mu byl v ruce ale tak příjemný, že nedokázal odolat. Líně přešel ke cvičnému terči.

„Jemný pohyb zápěstím,“ poradil mu zpovzdálí plukovník. „Natažená paže a jen drobné švihání zápěstím.“

Helmut mechanicky poslechl. Když napřáhl paži před sebe, zkřivil tvář bolestí. Byl rád, že je k veliteli zády. Zbraň zajela hluboko do dřeva, udílela sílu sama sobě. Zůstal stát a zíral na ocel ve dřevě, která vězela tak hluboko, jak by ji jindy zasekl jen ze sedla cválajícího oře.

„A teď to zkuste s koněm,“ vyzval ho samolibě Taavetti, jako by mu četl myšlenky. „Půjčím vám Blanche, ale… opovažte se jí ublížit!“

Helmut po něm střelil pohledem a ušklíbl se způsobem, který jasně říkal: „Co si to o mě myslíte?!!“

Ze sedla terč skoro přesekl. Pomalu zastavil a opatrně se spustil na zem. „Přenádherná,“ zapředl a nastavil šavli rukojetí k plukovníkovi, aby si ji od něj mohl vyšší důstojník vzít. Ten mu místo toho podal i pochvu.

„Co…?“ zmateně se zamračil voják.

„Vezměte si ji,“ špitl Taavetti. „V boji s těmi lotry vám přijde vhod.“

Helmut užasle meč zasunul do pochvy a přitom nespustil pohled z Taavettiho. „Víte jistě, co děláte…?“ zeptal se.

Plukovník s lehkým úsměvem přikývl.

Helmut si uvědomoval, jakému riziku se vystavuje. Upřeně ho provrtal pohledem, dlouho se do něj vpíjel očima, aby mu nějak dal najevo, že chápe jeho oběť, že je mu za to nevýslovně vděčný…

„Neradi bychom o vás přišli,“ takřka neslyšně hlesl plukovník a Helmuta obdařil Duch Svatý dalším poznáním, že totiž tohle všechno se odehrává se souhlasem panovníka. Byl by se v tu chvíli plukovníkovi Taavettimu nejraději mírně uklonil, včas si ovšem připomněl, že je synem plukovníka d’Agoulle. On, vnuk krále Richarda VI., se nebude klanět nějakému – kterémukoliv – Taavettimu.

Dominiq Taavetti mu přehodil přes ramena svůj plášť. „Půjčím vám ho na cestu. Abyste nejel s holými zády… a taky abyste pod pláštěm skryl ten meč.“

„Díky,“ kývl Helmut toporně. Pevně svíral v ruce pochvu s novým mečem. Nápadně zvyšoval šanci, že se mu podaří dožít se léta, kdy mu Seonag porodí další dítě.