Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá třetí kapitola - Charles

Anotace: Červenec. Jsem zvědavá, co na tuhle kapitolku řeknete...

Té noci král nespal. Snad dílem proto mu přišlo, že je to nejhorší a především nejdelší noc v jeho životě. Seděl u Charlesovy postele, upřeně na něj hleděl krhavým zrakem, jako by pouhým pohledem dokázal nemoc vysát z jeho těla, a svíral jeho ruku tak vroucně, že když posléze stisk povolil, zůstaly na kůži jeho syna bílé, rychle růžovějící otisky jeho prstů. „Musíš se uzdravit… musíš… musíš to zvládnout, Charlesi!“ drmolil skrz zaťaté zuby do ticha, zoufalý, k smrti vyděšený. Už ztratil jednoho syna, zmizel beze stopy a panovník si to dodnes nedokázal vysvětlit. Nemohl přijít ještě o druhého! Jenomže Charles také mizel, a jak se zdálo, mizel… panovník se na to bál jen pomyslet… přímo do loďky převozníka Chárona.

Když k jeho uším dolehl zvuk otevíraných dveří, okamžitě k nim stočil pohled. Vstoupila jeho nevlastní sestra a jí v patách… „Sebastien Hahtas! Díky Bohu, v životě jsem nikoho neviděl raději!“ vykřikl chraplavě a vyskočil na nohy. Samým rozrušením úplně zapomněl na pluralis majestatis.

„Hned se na něj podívám,“ slíbil opatrně lékař, „ale… potřebuji na to klid.“

„Klid…“ opakoval šeptem král. „Už ani nevím, co to je. Můj syn tu od včerejška leží v horečkách, většinou jen spí… nebo je možná v bezvědomí… a když se probudí, ani mě nepoznává! A já mám být v klidu?!“

„Pojďte,“ uchopila ho jeho sestra za ruku. „Nechme doktora pracovat.“

Neochotně odtrhl oči od synovi bledé zpocené tváře. Když odcházeli, ještě zaslechli, jak Hahtas instruuje sloužícího, že je ze všeho nejvíc nutné prince ochladit. „V tomhle parnu je horečka to poslední, co potřebujeme!“ volal.

„Snad jste nepřijela sama jen s Hahtasem?!“ obrátil se panovník na René Hulaimé-Youngovou.

„Doprovodil nás ještě můj manžel,“ odvětila klidně. „Pokračoval ale na zámek Sallů, chtěl pozdravit Seonag von Gräü, a ona nás vzhledem k pokročilému těhotenství navštívit nemůže. Mimochodem, když už jsme u Seonag von Gräü, co bude s jejím chotěm?“

Charles I. Hulaimé se zastavil a rozběsněně na ni pohlédl. „Nevím!“ odsekl. Máchl rukou ke dveřím, které před okamžikem opustili. „Můj syn je těžce nemocný, to si vážně myslíte, že mě teď zajímá nějaký von Gräü?!“ pěnil. „Ano, jsem král, ale taky otec!“

„Jste otec,“ přisvědčila klidně princezna. „Ale taky král.“

„Vám jsem dal gardu na starosti! Rozhodněte si to sama!“

„Helmuta von Gräü jste nakázal potrestat osobně, nedovolila bych si nějakou vlastní iniciativou narušit vaše představy o jeho dalším… osudu,“ opáčila pokorně.

Střelil po ní palčivým pohledem. „Nepřipadá mi, že trest, který jsem mu uložil, by byl dostačující. Posledního půl roku se snažím vymyslet, jak ještě ho lze naučit, že podobné chování prostě nepřipadá v úvahu! Jenomže je to zatraceně dobrý voják a jeho kvality zatím nespatřujeme u nikoho jiného, kdo by ho mohl nahradit.“

René přikývla. „Přijmeme ho tedy zpět ke gardě?“

„Nejspíš nám nic jiného nezbývá, jestli chceme udržet u gardy dobrou… co dobrou, vynikající úroveň,“ připustil neochotně.

Teď se princezna úkosem podívala na něho. „Garda existovala před Helmutem von Gräü, bude existovat i po něm…“

„Ale jaká garda?“ namítl důrazně. „O to tu jde. Víme oba stejně dobře, že náš příbuzný ji pozvedl. A ten nový systém, který zavedl tehdy ještě poručík Taavetti… může fungovat zkrátka jen s Helmutem von Gräü jakožto čtvrtým poručíkem! Bez něj by se zhroutil.“

„Lze se vrátit ke starému… tradičnímu způsobu,“ opáčila princezna. „Ale i já bych ráda našeho dosavadního čtvrtého poručíka zachovala.“ Usmála se a spiklenecky na bratra mrkla. „Má ještě jednu nespornou výhodu, jeho stříbrné vlasy a… ano, přiznejme si, starší vzhled – mohou dobře působit na nové zájemce o vstup do gardy. Uvidí, že i více gardistů se může dožít vyššího věku… a že von Gräü vypadá o řadu let starší, než ve skutečnosti je.“

Charles se na ni podíval. Tahle myšlenka ho dosud nenapadla. Udělal jsem dobře, když jsem gardu svěřil René, pochválil se hrdě. „Vyjedu si a promyslím další postup v tomhle zapeklitém případu,“ řekl spěšně. „Alespoň přijdu na jiné myšlenky. Kdyby Hahtas dospěl k nějakým závěrům, než se vrátím, dejte mi vědět.“

Jen přikývla.

 

Na čerstvém vzduchu panovník skutečně přemítal, co by gardistovi mohl provést a jak by mu mohl co nejvíce znepříjemnit život. On jej ostatně znepříjemnil mně, ujišťoval se v zášti vůči svému vzdálenému příbuznému. Zničehonic dostal ďábelský nápad. Musel se samolibě usmát. Jak to, že ho to nenapadlo hned? Byl to vlastně tak jednoduchý a přímo geniální plán! Nikdo nebude moci říct jediné slovo…

Uvědomil si, že na Helmuta von Gräü myslel tak usilovně, že bezděky zvolil cestu k jeho domovu. Zámek už se před ním jasně rýsoval. Vladař si uvědomil, že si s sebou nevzal vodu a že má v ústech úplně sucho. Zamířil k bráně. Zastavil na nádvoří a rozhlédl se. V dostatečné vzdálenosti od něj, aby se mohli vymluvit, že si ho nevšimla, ho míjela čeleď a od studny v zadní části prostranství mířila k paláci kolébavým krokem žena někde mezi třicátým a čtyřicátým rokem života. Držela se u zdi paláce a lehce se jí přidržovala. Zápolila nejen s dusivým počasím, které jí tvář orosilo potem, ale i s velikým břichem, jež jí napínalo lehké, jemně zelené šaty. Král nevěděl, jak to poznal, někde v mysli mu zazněl hlas jeho sestry, zdůvodňující, proč jede její manžel navštívit Helmutovu manželku a nikoli ona jeho.

„Madame von Gräü?“ zeptal se chraplavě a seskočil z koně.

Podívala se jeho směrem a zatvářila se vyděšeně. Téměř neznatelně přikývla.

„Jsme Charles I.!“ zvolal, aby ho nemohla přeslechnout. Cítil, jak se každičká část jeho těla potí.

Ruce se jí roztřásly. „Vaše Veličenstvo…“ Pokusila se mu uklonit, ale moc se jí to nedařilo. Raději jen hluboce sklonila hlavu.

Musel se usmát. „Jeli jsme kolem a přišla na nás žízeň. Zavolají někoho, aby nám poskytl pár doušků nějakého nápoje.“ Musel zavřít oči. Pot, který mu v čůrcích stékal z čela, jeho obočí nestíhalo zachytávat.

„Pokud má Vaše Veličenstvo čas, doporučila bych mu ochladit se ve stínu paláce.“

„Naše Veličenstvo nemá čas!“ odsekl podrážděně. Myšlenky na nemocného syna se vrátily s plnou palčivou intenzitou a přál si už zase jen sedět u něj a opakovat mu, že se prostě musí uzdravit, že je to královský rozkaz, který musí uposlechnout… Něco ho tvrdě udeřilo do boku, ramene a už tak bolavé hlavy.

„Veličenstvo!“ slyšel několik polekaných hlasů. Zmateně nadzvedl víčka a byl překvapený, že všechno vidí jako by položené na bok… Pak ho palčivé slunce přimělo oči opět pevně zavřít a měl pocit, že někam odplouvá…

Něco nádherně, příjemně chladného se mu otíralo o tvář. Bezděky se k tomu přitlačil. Slyšel, jak se někdo usmál. Otevřel oči. Ležel v nějaké tmavé komnatě a v křesle u jeho lůžka seděla Seonag von Gräü. Plátnem ochlazeným ve vodě mu přejížděla po lících a čele. Když si všimla, že má otevřené oči, natáhla se do strany a podala mu ke rtům sklenici. Zvedl se na loktech a hltavě ji vypil.

„Můžu ještě?“ vyhrkl dychtivě a olizoval si rty.

Její oči se na něho usmály a za chvíli mu u rtů přistála další dávka ředěného vína v nádherně chladném, oroseném skle. Mocně upil a pak sklenici mírně odsunul. Promnul si spánky, ve kterých mu pulsovala bolest.

„Opravdu jste jen náhodou… jel kolem, Veličenstvo?“ zeptala se slabým hlasem. Znovu se natáhla, aby odložila číši, a král si všiml, jak si přitom druhou rukou přejela po podbřišku. Silně zneklidněl. Představa, že by měla začít rodit, když je tu s ním sama a on je tak zesláblý… ta představa ho přímo zděsila.

„Ano, opravdu,“ přitakal nervózně.

„Jen klid, Veličenstvo,“ usmála se laskavě, zjevně si všimla jeho nejistého pohledu. „Jen už často a silně kope.“ Odmlčela se.

„Proč jste se tak vyděsila, když jste mně uviděla?“

Tentokrát se tiše – ale silně nervózně – zasmála nahlas. „Nevím… dostala jsem strach, že… jste mi přijel říct nějaké hrozné zprávy o Helmutovi… samozřejmě je to hloupost, to byste přeci nedělal osobně, viďte, Veličenstvo…“

Nehnul brvou. „Proč bych… stalo se mu snad něco?“

„Ano,“ špitla. „Před pár dny ho zase zbili… za tu dobu, co je tím celním jízdním úředníkem, už počtvrté.“

„Je… v pořádku?“ zeptal se po hodné chvíli.

„V pořádku…“ ušklíbla se trpce. Odpověď mu však neposkytla. Upřeně se jí díval do tváře, aby ji přiměl odpovědět. Její ruka znovu lehce zavadila o břicho, lehce se ušklíbla. Potom zbledla jako plátno a v očích se jí objevila hrůza. Vstala a chytila se sloupku postele. Charles Hulaimé uviděl, že se podlaha pod ní vlhce leskne. Bylo velké přítmí, ale jemu stačilo. Vymrštil se, opatrně se zkusil postavit, a jakmile si ověřil, že ho nohy unesou, popadl bez dalšího přemýšlení ženu do náruče a vyběhl s ní na chodbu. Nechal její roztřesený hlas, aby ho navedl k její komnatě.