Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá pátá kapitola - Hugo

Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá pátá kapitola - Hugo

Dvou stá dvacátá pátá kapitola – Hugo

 

Jak si předsevzala, opustila na konci srpna čtveřice mužů ležení na východě země a dala se k námořnictvu. Byla však rozdělena – „trojčata“, jak byli bratři Sallovi překřtěni, byla přidělena na koráb jménem Stříbrná liška, jejich poručíka Andrého, jenž se nechal oslovovat exotickým „Andrzej“ poslali na loď s podivným názvem CES. Andrzej přátelům později objasnil, že jde o první písmena jména skotského právoplatného prince, Charlese Edwarda Stuarta.

Začátky na palubě Stříbrné lišky byly krušné. Joachima přiřadili k dělům, Huga s Gabrielem určili pomocníky lodního chirurga. Byla to fyzicky a především psychicky vyčerpávající práce. Gabriel pacienty krmil, Hugo je zpravidla přidržoval během operací. Oba bratři pak vynášeli nahoru na palubu odpad a vylévali a házeli jej do moře. O poslání Stříbrné lišky věděli jen pramálo, leccos se ale domysleli podle toho, že spousta z jejich pacientů mluvila anglicky. Zranění často po zákrocích a občas i během nich umírali a Gabriel s Hugem pak vynášeli nahoru a házeli přes palubu celá těla. Jindy jejich náklad tvořilo jen vědro s amputovanými končetinami. Ty pak brali a soutěžili, kdo z nich dohodí dál od korábu.

„Co děláš celé dny ty, Joachime?“ ptal se Gabriel.

Starší dvojče krčilo rameny. „Když se objeví Angličan, obsluhuju děla. Co bych vám povídal. Mimochodem, Hugo,“ otočil se na nejstaršího sourozence, „řekl jsem kapitánovi, že jsi byl u gardových kadetů. Mohl by ses uplatnit i jinde než u chirurga. Nejspíš tě brzy vyhledá.“

„Díky,“ usmál se srdečně Hugo, kterému už házení paží a nohou do moře mimořádně lezlo na nervy.

Na moři byli už dva měsíce, prakticky neviděli pevninu, ke gonské se vracet nechtěli a k britské se přiblížit neodvážili. Hugo by už nespočítal, kolikrát byli s Gabrielem vytrženi z rutinní práce tím, že je odvolali nosit mužům u děl střelný prach. Jinak se neměnilo nic. Moře kolem vypadalo pořád stejně, jídlo chutnalo pořád hůř – Joachim dokonce našel ve své placce malé broučky – a pouze chládnoucí počasí upozorňovalo na blížící se zimu.

„Je konec října,“ povzdechl si Gabriel, když se potácel s Hugem z podpalubí. Hugo nesl ještě teplou horní končetinu končící u lokte. „Plánovali jsme s Joachimem svatbu… Na 29. října… Bože…“ vrhl se k zábradlí a dávivě se rozkašlal, když Hugo obloukem hodil ruku do vln tmavnoucích soumrakem.

„Jako že by sis bral Joma?“ ušklíbl se starší z bratrů pobaveně.

„Ne…“ Gabriel se ani nepokusil o úsměv. „On by si bral Pålu, já Muriel.“

„Muriel… to je… počkej, to je ta nevěstka…“

„už není nevěstka!“ ohradil se mladík vzdorovitě. „Odešla odtamtud!“

Hugo jen povytáhl obočí. Nedomníval se, že by nevěstka mohla kdy nevěstkou přestat být, ale… Snažil se držet toho, že to Gebovi… oběma svým bratrům… přeje… nemyslet na to, že na ně nepředstavitelně žárlí… vždyť to byli jeho mladší bratři! jenže… A Přeci se ožení dříve než on… vždyť oba už mají své snoubenky, Joachim má nadto s Pålou i dítě… i když ta holčička je jaksi neduživá… a já nemám ani vlastní dívku, pomyslel si hořce. Možná ji nikdy mít nebudu…

„Vy jste byl u gardy?“ ozval se za ním hlas.

Hugo div nevyskočil z kůže. Trhl sebou a prudce se otočil. Uviděl kapitána. Energicky přikývl.

„Výborně,“ usmál se naprosto neutrálně muž. „Tak ukažte, co umíte. Na stěžeň!“

Hugo se zahleděl vzhůru k plošině, odkud bylo možné podkasáváním plachty ovládat směr a rychlost Stříbrné lišky. Těžce polkl. Jindy by lezení po lanech považoval za zábavnou kratochvíli… teď však, když se loď nakláněla dopředu, kolébala se na vlnách divočejších než obyčejně…

„Nahoru vedou dvě cesty, Hugo,“ zamumlal Gabriel a položil bratrovi ruku na rameno. „Šplhej po vnitřní straně podél stěžně, prosím tě. Viděl jsem, co se stalo tomu před tebou. Zrovna jsem… byl jsem zrovna tady na palubě, když jsem zahlédl, jak se spouští dolů po vnější straně sítě. Spadl a moře ho pohltilo jako obrovská tlama…“

Hugo se usilovně snažil neklepat. Když šplhal po lanech, měl dojem, že za sebou nohy spíš bez užitku vleče, a že je vůbec ještě má, si uvědomoval jen díky tomu, že se mu každou chvíli zapletly do změti lan. Jednou sklouzl a bolestivě si sedřel předloktí. Když se konečně ocitl ve strážním koši, svezl se na jeho dno. Kolena měl jako z rosolu. Trvalo několik minut, než se vzpamatoval natolik, aby dokázal vstát. Stále se musel přidržovat stěžně. Přišlo mu, že tady, mnohonásobně výš nad mořem, nevnímá běsnění bouře tak palčivě, přestože se s ním koš zuřivě škubal, jako by se ho snažil ze sebe vytřepat. Ani vlny odsud nevypadaly tak nebezpečně a zlověstně jako přímo z paluby… Je v tom vlastně určitá krása, napadlo mladíka, když upíral zrak do neproniknutelné temné vody, jen spoře osvětlené lucernami na lodi. Viděl a slyšel lesknoucí se šumící a burácející vodu, a i když mu cesta sem nahoru připadala nekonečná a vysilující, teď byl nevýslovně rád, že je od vln co nejdál. Navzdory vzdálenosti často zpěněné moře dostříklo až na něj a z nebe ho bičoval déšť. Za půl minuty byl promáčený, jako by byl rovněž spadl do oceánu.

Zezdola k němu slabounce doléhal kapitánův hlas. „Když už jsi tam nahoře, zkus uvolnit plachtu, než ji ten proklatý vítr rozerve!!“

Hugovi se udělalo černo před očima. Loď se znovu mohutně zatřásla a mladík by byl přísahal, že když do ní uhodila vlna, odskočila do strany. Podíval se na poraněné předloktí. Zahlédl změť živé tkáně a vláken z roztrhaného rukávu. V zuřivém záchvatu ze sebe kabát i košili serval a hodil je dolů. To poslední, co potřeboval, bylo, aby se mu k ranám přilepily.

„Jdu ti pomoct!“ zavolal na něj hlas. Hugo se podíval pod sebe. Zručně k němu jako opice šplhal světlovlasý námořník s jemnými vráskami kolem úst. Vděčně na něj kývl a začal ručkovat k lankům u plachet.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se s přátelským úsměvem námořník, když k němu doručkoval. Hugo se na něj letmo podíval, ale mnoho z jeho tváře stejně nezahlédl, protože do ní muži prudký vítr nahrnul blonďaté kadeře.

„Hugo.“

„Philipp,“ napřáhl k němu ruku.

Hugo mu ji stiskl jen s velkým sebezapřením. Už se na něj nedíval, plně se soustředil na lana, lanka a provázky ve svém okolí. „Jsi dost šikovný,“ zamumlal.

„Ty jsi,“ rozhoupal ho na síti Philipp. „Já ne, u mě je to cvik. Jak jsem tě sledoval, za chvíli budeš v lanoví taky jako doma,“ zazubil se.

„Hele, Philippe,“ zamračil se Hugo. „Co to je?“

„Co máš na mysli?“

„Tam vepředu, trochu nalevo od nás… je to to, co si myslím…?“

Námořník neodpovídal, Hugo odhadoval, že se příliš soustředí.

„Angličan,“ sykl skrz zaťaté zuby. „Anglická loď! Myslíš, že o ní ti dole vědí?“

„Těžko říct,“ odpověděl napjatě Philipp. „Ale já bych ji nechal plavat. Spíš bych plul k támhletěm.“ Hugo viděl jeho paži jen jako nezřetelný pohyb. Mírně pootočil hlavu. Zvedl se mu žaludek. „Bože…“ hlesl přiškrceně. „To je… to je Charles Edward!“

„A klesá ke dnu,“ utrousil suše Philipp. „Dodělám to tady. Ty slez dolů a zprav ostatní, třeba ještě někoho zachráníme.“

Hugo se dolů spustil tak rychle, až si do krve sedřel dlaně. Dole padl na všechny čtyři a celý se chvěl. „Běžte se dát ošetřit,“ řekl mu kapitán.

„Ale – “

„Běžte se dát ošetřit!“

Když se po léčbě mastí, obvazy a horkým grogem Hugo vrátil nahoru, dozvěděl se, že se z paluby Charlese Edwarda podařilo zachránit jen dva muže. Jedním z nich byl Andrzej.

 

Do cílového gonského přístavu dorazila Stříbrná liška na konci listopadu. Vyložila tučnou kořist, za kterou byla posádka odměněna dvouměsíčním volnem. Hugo s Joachimem zamířili domů, Jom se už nemohl dočkat Påly a toho, až s ní prokonzultuje náhradní datum svatby, zatímco Gabriel zůstal v přístavu s Andrzejem. On jediný s ním měl dost trpělivosti. Andrzej totiž od prožité hrůzy na moři hodně pil.

Oba nejstarší bratři Sallovi se ubírali silnicí rovnou na východ k hlavnímu městu. Probírali námořnický život, stěžovali si na otravné práce na lodi a Hugo, kterému už otrnulo, se chlubil svým novým rekordem, kdy dokázal do strážního koše vyšplhat za pouhých dvaačtyřicet vteřin. Jeli lehkým cvalem, on na vraníkovi, Jom na grošákovi.

„Já jedu samozřejmě za Pålou a Philippou,“ hloubal mladší z bratrů. „Ale kam jedeš ty?“

„Pozdravím přátele u gardy,“ odvětil. „Když se mi poštěstí, bude mít Andrea, Kornelius nebo Ymre dokonce Pruh.“

„Tak to jo…“ broukl Jom a zastavil. Spustil se ze sedla na zem. „Jeď klidně dál, doženu tě.“

Hugo kývl. Pomalu se loudal dál a uvažoval, jestli má opravdu šanci, aby alespoň jeden z jeho někdejších druhů od kadetů měl volno… alespoň jeden by mohl… ale i kdyby ne, on si v Ykkhó zábavu najde. Usmál se. Sice možná neporovnám svou uniformu – pohladil si rukáv černého kabátce se zelenou manžetou se dvěma modrými proužky – s uniformou gardistů, určitě ale navštívím knihovnu při královském zámku. Tak dlouho jsem ji neviděl… Jeho úvahy přerušil jakýsi zvuk, který dolehl k jeho sluchu. Hugo zastavil vranku a pozorně naslouchal. Zdálo se mu… ano. Jako by někdo vzlykal.

Několik minut jel pomalu a obezřetně, navigován svým sluchem. Vnímal, že se blíží. Obezřetně hmátl po dýce a tasil. Cítil se s ní jistější, bezpečnější. Divoce sjel ze stezky a hnal se k řece. Na břehu rychle tekoucího vodního proudu zastavil a rozhlížel se na všechny strany. Voda přehrazovala uzounkou vyšlapanou stezičku a bylo lze ji překonat po asi devíti plochých kamenech, rychlou říčkou opracovaných do nebezpečného hladka. Přibližně uprostřed proudu blíž k Hugovi seděla na jednom dívka. Měla na sobě obyčejnou nebarvenou suknici a zářivě bílou volnou košilku s drobnou barevnou výšivkou u krku. Neviděl jí do obličeje, protože měla skloněnou hlavu a tvář jí halily lesklé hladké nepatrně vlnité vlasy stejně oslnivě černé, jako byla její košile bílá.

„Co se ti stalo?“ zeptal se, udělal krok k ní a schoval dýku do pochvy. Nevěděl, proč, cítil však, že ho jeho instinkty uklidňují.

„Spa… spadla jsem…“ popotáhla nešťastná hromádka řídkých, leskle černých kadeří na kameni. „Uklouzla… Nemůžu…“

Hugo si nebyl jistý, měl ale dojem, že dívka jen stěží ovládá jazyk. Udělal dalších pár kroků a stoupl na první kámen.

„Pozor!“ vykřikla vyděšeně a zvedla k němu oči, obrovské strachem. „Kloužou…“ Zamračila se a mávla rukou ke své oteklé noze pohroužené v chladné vodě.

Hugo zavrávoral. Býval však gardovým kadetem a jeho úkolem bylo udržet rovnováhu kdekoli, i tam, kde to jiní nedokážou. Kdyby musel, byl by ochoten se na těchto kluzkých kamenech i utkat na meče. Stoupl na již třetí kámen a pomalu si dřepl. Natáhl k ní ruku.

„Nemůžu vstát… noha…“ zkřivila tvář, když se zkusila nadzvednout.

Hugo se posunul ještě blíž a pomalu ji vzal do náruče.

„Komu můžu poděkovat za záchranu?“ usmála se, když ji posadil před sebe na koně.

„Jsem Hugo,“ zabručel. „Hugo Sall.“

„Ada,“ představila se mu na oplátku. Pak zabořila tvář do jeho ramene, roztřásla se a tiše začala vzlykat.

Trvalo hodný kus cesty, než z ní bratři vytáhli, kde žije. Adě patřil velký statek, zdědila jej před pouhými několika dny po svém otci. Zavezli ji tam a chtěli zavolat nějakého ranhojiče, aby se jí podíval na zraněnou nohu, Ada však odmítla. „Zvládnu to,“ tvrdila tvrdošijně. „Teď už to zvládnu, děkuji.“

„Jak myslíš.“ Hugo jí ještě zatopil v kamnech a Joachim jí uvařil čaj a přehodil přes ni deku. Pak odešli. Hugo nic z toho příliš nevnímal. Myšlenkami byl už v zámecké knihovně u Philippy. Kdepak, nenavštěvoval ty místnosti kvůli knihám…

„Hugo, takhle to dál nejde,“ došla už knihovnici trpělivost. Proč zrovna dnes, myslel si mrzutě mladík a nenamáhal se odvrátit od ní planoucí zrak. Philippa Tërrová se mu už delší dobu líbila. Její věk jí na kráse podle Hugova mínění jen přidal, vrásky kolem úst nebyly koneckonců taky ničím jiným než důkazem, že se žena ráda usmívá, a tenké nitky stříbra ve světle kaštanových vlasech, pokud je tam tedy doopravdy zahlédl a nebyla to jen hra světla, jí tak slušely…

Knihovnice od něj odtrhla káravý pohled a s přehnanou zuřivostí nacpala knihu, kterou před chvílí vytáhla, na jiné místo na polici. „Já nejsem pro tebe,“ řekla a její hlas jasně zazníval a lámal a tříštil ticho. „Podívej se, Hugo… tobě je jednadvacet, mně jednapadesát! Nemůžeme spolu být. Hleď si dívek svého věku.“

„Žádná se nepodobá vám,“ odvětil tiše.

Philippa se šustěním přešla ke stolu, u něhož seděl a nevidomě upíral oči na Dekameron v italštině. Vzala knihu pod paži a volnou rukou se jemně dotkla ruky Hugovy. „Možná… bys udělal líp, kdybys už sem nechodil,“ řekla vyrovnaně. „Nechci ti ublížit. A to bych musela udělat, kdyby… tě tvé smýšlení nepřešlo.“

„Jen si mě ošklivíte,“ zamumlal, aniž by na ni pohlédl. „Jako všechny. Hnusí se vám ta pitomá jizva! Jako bych o ni kdy stál!“

Philippa neodpověděla. Chvíli si ho prohlížela. „Běž,“ hlesla pak sotva slyšitelně a odešla strčit Dekameron mezi ostatní knihy u písmene B.

Autor Rebejah, 18.12.2023
Přečteno 94x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Pěkná námořnická kapitola. Ada byla i v Zaklínači a byla to princezna :)

19.12.2023 08:23:48 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí