Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá sedmá kapitola - Hugo

Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá sedmá kapitola - Hugo

Hugo Sall tančil se svou sestrou. Vypadala poněkud zvláštně, měla po těle rozeseté bílé plochy a jednu velikou měla i na obličeji, bledé modré oči však nezdědila. Měla je po otci černé jako uhel a i její vlasy měly temně kaštanovou barvu jako vlasy jejich otce. Nyní však přes ně měla dívka bílou napudrovanou paruku. Pozoruhodným způsobem jí vlastně slušela. Nejstarší a nejmladší plod lásky Alexandra Salla a Agrippiny Fössrové-Sallové. Hugovi mělo za dva dny být dvaadvacet let, Agrippině bylo třináct.

Nedaleko zaslechl smích korunního prince Charlese. Energicky tančil s nějakou Röm. „Máte překrásné náušnice, my lady,“ pochleboval jí.

„Díky,“ usmála se na něj jeho tanečnice tak falešně, jak jen zmohla.

Hugo se musel tiše zasmát. Všiml si, že králevic a jeho sestra Agrippina na sobě mají stejné tmavě modré škrabošky.

Mladý princ se ohlédl ke dveřím, za nimiž se konala ona záhadná náhlá porada. „Něco bych snědl,“ utrousil. „Doufám, že už tam brzo skončí.“

„Můžeme se jít poohlédnout někam jinam,“ navrhla jeho tanečnice tichounce.

„To je slovo!“ Už ji táhl pryč.

„Omluv mě,“ pustila Agrippina o několik minut později jeho ruku.

„Jsi už unavená?“

„Jdu na nádvoří.“

Chtěl se vydat pro nějakou jednohubku, když si cestou ke dveřím do salonku připomněl, proč tam nesmí. Přitiskl ucho ke dveřím ve snaze zaslechnout nějaké zvuky, jež by mu napověděly, že už brzy bude místnost zase přístupná všem, slyšel však jen tlumené hlasy. Zjevně se ještě jednalo. Rozhodl se tedy na Agrippinu počkat před sálem, aby ho snáze našla. Bezmyšlenkovitě zamířil ven prvními dveřmi, které uviděl. Zmateně se zastavil na prahu. Chodbu, kterou spatřil, viděl poprvé v životě. Stěny byly neomítnuté a osvětlené pochodněmi v kovových držácích. Mělo to tu jakýsi svůj půvab. A největší půvab měla asi čtrnáctiletá dívka stojící u jedné louče a lesknoucíma se očima hledící do ohně. Po chvíli v ní poznal Röm, která tančila s Jeho Výsostí. Vypadala jako oblečená do ranních červánků, do zlatavého svítání, do záře plamínků. Princ Charles měl ohledně jejích náušnic pravdu, dva rubíny visící z jejích uší byly překrásné.

Přistoupil k ní, a svléknuv si kabát uniformy, dal jí jej přes ramena.

„Kdo jste?“ otočila se k němu. Kolem očí měla černou škrabošku.

„Hugo Sall, mademoiselle. A vy?“ Vzápětí z nějakého popudu dodal: „Nejstarší syn nejstaršího syna plukovníka d’Agoulle, syna krále Richarda VI.“

Zatvářila se lehce popuzeně. „Lily The…“ Náhle se zarazila a trochu se na něj usmála. „Lady lily postačí.“

Uklonil se. „A směl bych vás, lady Lily, požádat o tanec?“

Viditelně zaváhala. Ohlédla se, jako by očekávala, že někdo přijde. „Směl,“ oznámila pak důstojně. Vzápětí se energicky chopila jeho nabízené ruky a sama ho zatáhla do blízké místnosti. Byli tam jen oni dva. Tady neplály pochodně, leč sem vnikalo ostré měsíční světlo velkými okny. Hugovi bylo záhadou, k čemu místnost slouží, protože v tom velkém prostoru byly jen iónské sloupy a na jedné stěně vysoké zrcadlo.

Jasné tóny cembala, loutny a fléten doléhaly přes troje otevřené dveře až sem. Hugo pomalu tančil se zrzavou lady Lily a měl přitom zavřené oči. Nechal se vést a lehce se přizpůsoboval jejím pohybům a krokům. Flétny umlkly, zůstalo cembalo a loutny.

„Děkuji,“ pravila a podle jejího tónu poznal, že se usmívá. Cítil, že zastavují. Otevřel oči. „Musím říct, že tančíte mnohem lépe než můj otčím. Sir Lachlann mi vždycky podupe nohy.“ Udělala pukrle, stále ho však držela za ruku.

„Bylo mi potěšením, my lady,“ napodobil prince Charlese a netrpělivě čekal, až ho pustí. Propaloval jejich propletené prsty pohledem.

„Ráda bych spatřila tvář svého tanečníka,“ zapředla vemlouvavě. „Abych vás mohla na dalším bále zase najít,“ dodala s úsměvem.

„Ne,“ odmítl energicky. „Lituji, to nepřichází… co jste to udělala?!“ vyprskl. Její druhá ruka se znenadání vymrštila jako útočící had a strhla mu masku lišky z obličeje. V tu chvíli věděl, že je konec. Jakkoli mu tanec s ní byl nakonec příjemný, jakkoli už se začal cítit dobře, nyní to skončilo, bylo po všem.

Stříbrná maska zazvonila o kamennou podlahu, vypadnuvše jí z prstů. V jejích šedých očích uviděl šok, strach, odpor… „Pane Bože…“ zašeptala, téměř lapajíc po vzduchu. Ještě jednou se na něj podívala, jako by chtěla mít jistotu, že to nebylo jen šálení smyslů. Tentokrát vykřikla zhnusením. Otočila se a prchala ke dveřím.

Vyrazil za ní. „Mademoiselle, klidně se mě bojte, ale vraťte mi uniformu! Máte můj kabát!“ zvolal zoufale.

Hodila jej po něm, aniž by se podívala, kde vlastně je. Hugo po kabátci skočil a zachytil ho v letu. Za lady Lily hlasitě zapadly dveře. Mladý námořník se vrátil k zrcadlu, oblékl si kabát a ze země zvedl svou masku. S povzdechem se zahleděl na svůj odraz, na ošklivou tmavou jizvu na své tváři… Rozzuřeně do zrcadla praštil pěstí.

„Co to bylo za zvuk?“

Hugo se ohlédl. Ve dveřích stál Helmut. Na první pohled bylo znát, že hodně pil. Někde ztratil stuhu do vlasů a jeho stříbrobílé kadeře mu padaly přes ramena a do obličeje. Tmavýma očima přelétl místnost a jeho pohled se zastavil na zrcadle.

„To jsi udělal ty?“

Hugo na něj jen vzdorovitě hleděl.

„Krvácíš,“ těžce pronesl jeho strýc a kývl směrem k jeho pořezané ruce. „No nic… poslyš, viděl jsem sira Charlese, porada už asi skončila, pokud se nepletu, byl mezi jejími účastníky… každopádně nevypadal moc dobře, tak… jestli by ses za ním nepodíval…“

„Proč za ním nejdete vy?“ pozvedl mladík obočí.

„Mám… něco jiného,“ vyhrkl Helmut a ohlédl se přes rameno.

„Musíte ke gardě?“ vyptával se Hugo.

„Ano,“ přikývl Helmut horlivě, sotva jeho synovec domluvil. Zjevně byl vděčný za jakýkoli nápad na vysvětlení, které on sám od sebe evidentně podat nechtěl.

„Tak se bavte.“

Helmut se srdečně zasmál. „Budu, to mi věř!“ A vydal se poněkud nejistými kroky pryč. Když Hugo vystrčil hlavu ze dveří, viděl strýcova záda mizet ve tmě. Po Helmutově boku šla nějaká malá brunetka. Mladík se uchechtl a vydal se hledat princeznina manžela.

Našel ho v jeho komnatě. Skotův široký dobromyslný obličej měl barvu mramoru, sir Charles se nepatrně třásl a ruku zatínal v pěst. Hugo se na něj chvíli díval, a když mu muž mírně kývl na pozdrav, vzpomněl si, že už se potkali. Tenhle člověk ho před půl druhým rokem zachránil, když se chystal vrhnout dolů z věže. „Je…?“ Kousl se do rtu. Chtěl se zeptat: „Je vám dobře?“ ale okamžitě si uvědomil, že by to byla naprosto nesmyslná otázka. „Jak vám je?“ otázal se namísto toho.

Sir Charles se před odpovědí vyzvracel do vědra u postele. „Asi… asi jako bych… snědl všechny gardové nože,“ zachraplal vysíleně. „Mám… pocit, že mě někdo zevnitř rozřezává… na kousky…“ Drásavě si odkašlal. Bolestí semkl rty. „Bože… moje břicho…“ zaúpěl téměř proti své vůli.

„Co jste jedl?“ pozvedl obočí Hugo a šel se posadit na druhou stranu postele.

„Spíš co jsem pil. A sám bych to rád věděl, ale evidentně to nebylo nic dobrého…“ Tiše sykl. „V tom šampaňském snad byly místo bublinek rozžhavené špendlíky…“

„Nemůže vám na to Jankovljev něco dát?“

Charles Young nešťastně zavrtěl hlavou. „Prý ne… já po každém dryáku hned usnu, a když každou chvíli zvracím, hrozilo by, že bych se udusil… Ale já už snad ani nemůžu mít co zvracet! Snad už ani nemám žádné žaludeční šťávy, už jsem všechno vyhodil!“

„Každopádně pro případ, že by se přeci jen ještě něco našlo…“ utrousil Hugo, „můžu vám pomoct aspoň takhle.“ Začal mu obratně splétat modročerné kadeře do cůpku.

„Díky,“ ušklíbl se.

Hugovi připadalo neuvěřitelné, že ještě před nějakými deseti minutami tančil s lady Lily. Přišlo mu, že se to muselo stát už před mnoha týdny, ne-li měsíci.

„Jsem unavený,“ hekl sir Charles.

„To si umím představit,“ usmál se mladík. „Mimochodem vám hezky dorostly vlasy… však víte, jak jste je měl spálené… po tom lesním požáru…“

„Udivuje mě, že si to pamatujete vy. Kdepak já… já si vzpomínám víc než dobře. Vlasy mi dorostly a vypadají jako dřív… s kůží na zádech je to horší… a kulhám… a nemám paži…“

„Když jde člověk do boje, vždycky existuje riziko, že v tom boji utrpí nějaké zranění. Nelze mít jistotu, že vyvázne se zdravou kůží. Nikdy.“

„Na tom něco je…“ zabručel Skot. „Ale já o tom nikdy takhle nepřemýšlel…“

„Těžko říct, jestli je to chyba,“ utrousil Hugo.

Sir Charles se prudce naklonil nad vědro. „Hodně se podobáte strýci,“ zalapal po dechu. Plátěným ubrouskem si otřel ústa.

Hugo chtěl odpovědět, Bůh ví, proč chtěl siru Charlesovi říct, že to byl právě jeho strýc, kdo ho sem poslal, že si přál vědět, jak na tom jeho přítel je… než ze sebe ale cokoliv vymáčkl, někdo otevřel dveře. Oba vzhlédli. Hugo poznal Bernarda de Taale, manžela Giselle Evy d’Elzzbierppe. Aristokrat měl na sobě bílý, zlatem a stříbrem bohatě protkaný brokátový oděv, povolené bílé fiží a na hlavě šedou paruku. I přes špičatý nos byl tuze pohledný, ostatně byli on a jeho žena nazýváni nejkrásnějším manželským párem v zemi. Hugo z doslechu věděl, že už léta usiluje o řetěz královské rady a místo nějakého ministra, jak král Charles, tak jeho předchůdce Damon se tomu však urputně bránili.

„Pardon. Asi… musel jsem si splést… dveře…“

„Zjevně,“ přikývl mladík. Postřehl, že Charles Young nohou zasunul vědro pod postel.

„Ano,“ přikývl de Taale a věnoval siru Charlesovi nepříjemný úsměv. „Giselle by ve své komnatě nemohla mít takového… vousáče. Buďte té dobroty a neobtěžujte nás svým vzhledem trhana a oholte se konečně.“

„Nespletl jste si mě s někým?“ zeptal se mdle Charles Young. „Moje žena si nestěžovala, a je sestra Jeho Veličenstva.“

„Ještě buďte drzý!“ rozkřikl se aristokrat. „ani nejste jeden z nás! Jste Brit!“

Siru Charlesovi se nebezpečně zúžily zřítelnice. „Já nejsem Brit,“ prohlásil tak důstojně, jak se jen v dané chvíli zmohl. „Jsem Skot.“

„A to je totéž! Vzpamatujte se! Jste Skot, to vám nikdo nebere – ale v tom případě jste i Bri…!“

Sir Charles se zdvihl a skočil po něm. Přitiskl ho ke stěně a chytil ho za hrdlo.

„Jste blázen!“ zaječel Bernard de Taale, kterému z hlavy spadla šedá paruka a odhalila jeho vlastní řídké kaštanové vlasy. „Bláznivý vandrák! Oháníte se Jeho Veličenstvem, ale tomu taky nejste po chuti, ani se nechováte jako jeho dvořan! Je až nechutné, jak jste zarostlý! Měl byste o sebe víc dbát. Sire…“ Poslední slovo vyslovil s maximálním pohrdáním.

„Můj vznešený švagr si o mě může myslet, co chce,“ pokrčil Charles Young rameny. „Můj král to není.“

„Ne?“ pozvedl obočí de Taale. „A kdo je vaším králem? A ksakru, pusťte mě už! Nemůžu dýchat!“

„Ale urážet mě ano,“ ušklíbl se on.

Bernard de Taale se v jeho sevření rozzuřeně zazmítal. „Žijete si tady, prstem pro naši zemi nehnete, užíváte si veškerých výhod… máte za ženu sestru našeho panovníka… a on vám nestojí ani za špetku úcty?!! Táhněte, odkud jste přišel!“

„Kdybych měl dostat lhä pokaždé, když tohle uslyším, už bych si vydělal na cestu… možná až do Ameriky.“

„Nepatříte sem!“

„Možná. Do Británie ale nepatřím stoprocentně!!“ Podle tónu už se vůbec neovládal. Pustil ho.

Bernard de Taale do něj vztekle strčil. Oba dva vypadali, jako by se měli každou chvíli pozvracet. Skot zavrávoral a upadl. Gonský šlechtic si promnul hrdlo a elegantně odkráčel.

Hugo pomohl Charlesu Youngovi vstát.

„Idiot,“ bručel ten mrzutě. „A to mi moji přátelé Lachlann a Maxwell závidějí, jak si tu žiju. To mi povězte, co je na tomhle k závidění… Prý si tu žiju v klidu… pche!“

Později námořník dlouho klepal na strýcovy dveře, aby mu řekl o stavu jeho skotského přítele, nikdo mu ale neodpovídal a dveře byly zamčené zevnitř. Mladík proto odešel a rozhodl se, že zprávy zjevně počkají do rána.

Druhého dne mu dalo práci svého příbuzného najít. Podařilo se mu to až dopoledne. Přes noc namrzlo a napadl sníh. Helmut von Gräü dřepěl u hrobu pokrytého ledem a jinovatkou. Seonag, dovtípil se Hugo.

„Hledal jsem vás všude možně,“ řekl měkce. „Siru Charlesovi je pořád špatně, byl jsem u něj ještě teď ráno. Podle Jankovljeva by ale měl být v pořádku. I když mně přijde, že se o něj zrovna moc nestará. Jako by měl ještě jiného, důležitějšího pacienta… Ale sir charles se od včerejška přeci jen trošku zlepšil.“

Helmut nesoustředěně kývl. Upíral pohled na kříž a rukou z něj smetal sníh.

„Ruším vás?“

Zvolna zavrtěl hlavou, do očí mu ale nepohlédl. „Ne… já jen… prosím ji za odpuštění.“

„Za odpuštění čeho?“

Kousl se do rtu. „Nad ránem…“ procedil skrz zaťaté zuby „… jsem se probudil… vedle… vedle nějaké ženy. Moc si toho ze včerejška nepamatuji a ji… si nepamatuji vůbec. Leželi… jsme tak propletení…“ tiše sykl a zachvěl se.

„Vyčítáte si to? Proč?“

„Kvůli ní!“ zavyl bolestně.

„Ale ona je mrtvá, strýče.“ Hugo na něj užasle hleděl. „Je mrtvá, už půl roku! A vám je čtyřicet, ještě máte před sebou dvacet, třicet, možná čtyřicet let života, to je chcete vážně prožít jen ve vzpomínkách na ni?! To nemůžete myslet vážně!“

„Proč ne?“ vydechl téměř neslyšně. „S Ariadnou jsem strávil šestnáct let a nikdy jsem si nebyl jistý, že ji miluji, že… je tou pravou. U Seonag jsem to věděl okamžitě. A Bůh mi s ní dopřál jen čtyři roky… odešla… tak nečekaně…“

„Zemřela!“ opravil ho už zvýšeným hlasem Hugo. „Už se nevrátí, zemřela, ale vy žijete! Nevíte, jestli před sebou máte dva měsíce nebo dvacet let! Zůstal jste naživu, tak… ano, musíte žít dál!“

Mlčel.

„Seonag vám porodila tři děti, ty potřebují matku a ještě ji potřebovat budou!“

„Ale jejich matka je mrtvá!“

„Tak macechu! A vezměte si, co jste zkusil za celý tenhle rok! Taky si zasloužíte štěstí. Anebo aspoň potěšení,“ usmál se.

Dlouho vůbec nereagoval. „Máš asi pravdu,“ zašeptal pak rozechvěle. Od úst mu unikaly obláčky sraženého dechu. „Děkuju, Hugo. Mohl bych… navštívit Ariadnu…“

„Nebo zkusit něco nového,“ vyhrkl mladík. „Proč myslíte, že s sebou sir Lachlann přivedl lady Lily?“

Helmut se konečně trochu usmál. „Je jí tak nejvýš patnáct, spíš míň…“ bránil se.

„Včera jsem s ní tančil,“ vzpomněl si Hugo.

Strýc k němu zvedl oči, ve kterých už byl neskrývaný smích. „A?“

„A nic. Utekla ode mě, když mě uviděla. Jako všechny…“ Aby nějak zahnal nepříjemné téma, začal strýci vyprávět o své včerejší návštěvě sira charlese.

„Hm… Bernarda de Taale jsem si tu vůbec nevšiml. Ani Ady…“

„Koho?“ vykulil na něj Hugo oči.

„Ady. Ada de Taale je Bernardovo dvojče.“

Ada… to jméno Hugovi přímo pulsovalo v uších. Okamžitě si vzpomněl na jinou dívku toho jména – na dívku, která jediná se ho neštítila, která jediná před jeho jizvou neutekla, jakmile ji spatřila. V srdci mu zaplála jiskřička naděje.

Autor Rebejah, 29.12.2023
Přečteno 84x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ta Ada mě zajímá (mimochodem to jméno bylo i v Zaklínači)

02.01.2024 12:38:50 | Marry31

Detailní popis a jsem zvědavá na dívku, která se nebála jizvy.

29.12.2023 19:57:48 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí