Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá osmá kapitola - Helmut

Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá osmá kapitola - Helmut

  1. prosinec. Den losu. Jako každý rok, stáli i tentokrát gardisté na nádvoří v řadě za sebou a důstojníci je nechávali po jednom přistoupit k pytlíku, z něhož tahali provázky. Helmuta postavili na konec řady, těsně před ním stál jeho bývalý kadet Andrea Wart. Když ponořil ruku do pytlíku, zalapal po dechu, jako by uvnitř měla být místo provázku zmije. Poručík Üffä ho za to přetáhl bičem. Gardisté nesměli vydat ani hlásku.

„Hej, vojáku!“ zarazil Warta kapitán, když už mladík odcházel. „Ukaž ruku!“

Wart překvapeně otevřel dlaň, na níž mu ležel provázek.

Kapitán nevěřícně sáhl do pytlíku. Vzápětí se zatvářil nepatrně smířlivě. „Dobrá, můžete jít. Nevím… měl jsem dojem, že jste vytáhl oba provázky.“

Gardista užuž otevíral ústa, včas se ale vzpamatoval. Lehce zavrtěl hlavou, pak kývl a odloudal se k ostatním. Helmut si vytáhl poslední provázek a také se k nim přidal.

„Helmut von Gräü,“ oznámili jméno vylosovaného.

Jmenovaný jen mírně sklopil hlavu.

„Helmute, cvičte dnes ještě s námi,“ vyhrkl mu šeptem Andrea do ucha.

Helmut rychle kývl.

„Co si to tam špitáte?!“ obořil se na ně tentokrát sám plukovník. „Ten zákaz mluvení pořád platí! Teď ale samozřejmě mluvit můžete!“

„Jen jsem zval tady monsieur von Gräü na křtiny, pane,“ zalhal obratně Andrea.

„Na křtiny?“ vyvalili na něj oči plukovník s kapitánem.

„Tak jest, pane. Víte, narodila se mi dcerka… bude se jmenovat… Eva.“

Důstojníci si vyměnili užaslý pohled. „Že jste se dosud nepochlubil,“ téměř neznatelně se usmál kapitán Hahtas. „tak snad se těch křtin Helmut dožije. Rozchod!“

„Pane,“ přistoupil k němu Helmut spěšně, „mohl bych dnes ještě cvičit s ostatními?“

Kapitán se na něj podíval s krajním překvapením. „No… samozřejmě,“ přikývl zaraženě a střelil podivně významným pohledem po plukovníkovi. „Tak fajn, jdeme losovat mezi kadety. Poručíku Üffä,“ pokynul důstojníkovi, aby vykročil první. „Poručíku,“ oslovil velitele druhého oddílu, „na slovíčko.“

Gardisté se dvěma poručíky vyrazili, aby projeli své bělouše. Helmut poklidně seděl na Hamishovi, pohled zavrtával do jeho bělostné hřívy a přemýšlel, jak zařídit, aby 1. leden přežil. Věděl, že na tom závisí vše. Pokud zvítězí, nemohou ho přeci od gardy vyhodit! Ano, sice se pode mnou občas… dobře, docela často… podlomí zraněná noha, ale… mám přeci cenné zkušenosti! Jsem přece u gardy už dvaadvacet let, to něco musí znamenat! Po tak dlouhé době musím hravě porazit nějakého mladíčka, který byl jen rok u kadetů, ať už mám nohu zraněnou, nebo ne! A přeci v něm někde uvnitř hlodala pochybnost… Je mi už čtyřicet… mám ještě opravdu dost sil? Musím mít, scvakl zuby a zaskřípal jimi. Musím se tu udržet ještě alespoň patnáct let, abych dosáhl Gräüova důchodu. Obývám kousek paláce svého synovce, musím si jej koupit, zajistit jej pro svoje vlastní děti! Vždyť jich mám šest, i když jsem dvě z nich léta neviděl… A proč bych je zase vidět nemohl? Ano, zítra navštívím Hildegardu a Martina a… a Ariadnu… Ariadnu… proč jsem si ji vlastně nikdy nevzal? Tolik se mi přece líbila… její tvář, její oči… její úsměv… byla tak veselá, plná energie… Měl jsem ji opravdu rád… mám… Ano, měl bych sice cvičit, ale… pojedu za ní. Ačkoliv… neměl bych se nakonec přeci jen spíše věnovat tréninku? Jet za Ariadnou můžu i po závěrečné zkoušce, když ji přežiju… I kdybych – co?! Jeho myšlenky byly přerušeny. Hamish prudce vyrazil vpřed, sotva se dotýkal země, víc letěl, než běžel.

„Hergot, Hamishi, co ti je?!“ vykřikl udiveně a rozzlobeně – a také trochu vyděšeně. Zvíře na něj vůbec nereagovalo. Helmut se taktak držel v sedle, mohl se jen držet, nic víc. Už dávno ztratil přehled, kam se tak zběsile řítí, nevěděl, kde nechal ostatní gardisty. Kolem něj se míhaly jehličnaté a holé listnaté stromy. „Hamishi! Stůj, ty potvoro! Zabiješ mě!“ Začínal mít dojem, že snad přesně o to zvířeti jde. I když to samozřejmě bylo naprosto absurdní.

Hamish už těžce sípal a navzdory zimě se z něj řinul pot, když konečně pomaličku zastavil. Vzepjal se a Helmut se jen s velkými obtížemi udržel na jeho hřbetě. Konečně se zdálo, že se valach uklidnil. Helmut se chystal sesednout – když vtom se zvíře znovu prudce vzepjalo. Muž odletěl do strany a dopadl do sněhu. Kůň zafrkal, sklonil hlavu a začal sníh olizovat.

„Proboha, jste v pořádku?!“ K Helmutovi přiběhl Andrea Wart.

Muž ještě chvíli lapal po dechu, který si nárazem o zem vyrazil. „Jo…“ zasípal. Jeho oči našly bičík ležící ve sněhu vedle Andrey. „To jste udělal vy!“ obvinil ho bez okolků a zabodl mu ukazovák do hrudi. „Uhodil jste Hamishe, aby se splašil! Proč?!“

Andrea Wart vůbec nepředstíral zahanbení.

„Mohl jste mě zabít!“ hulákal Helmut rozzlobeně.

„Vidíte,“ opáčil důrazným šeptem naléhavě druhý gardista. Něco v jeho tónu přimělo Helmuta, aby na svůj vztek zapomněl. „A já vám přitom chtěl zachránit život.“

„Pro…?“

„Jedou za námi,“ pokračoval Andrea a chrlil ze sebe slova překotnou rychlostí. „Mám pocit, že už je dokonce slyším. Máme možná dvě minuty. Spikli se proti vám, Helmute! To losování dneska… když jsem strčil ruku do toho pytlíku, byl tam už jen jeden provázek. Na vás už by nezbylo. Důstojníci mě pak zadrželi pod falešnou záminkou. Bylo to předem promyšlené, ten nejkratší provázek předem odstranili a potom ho tam dali, až když jste byl na řadě vy! Aby bylo zajištěno, že si ho vytáhnete vy! Doufají, že vás ten kadet porazí, zlikviduje…“

„To vím!“ vyhrkl. „To je mi jasné, domyslel jsem se, kapitán neměl důvod do pytlíku sahat a nikdy předtím to taky neudělal! Jeho čin by dával smysl jen ve chvíli, kdy bych sám sáhl dovnitř a upozornil na to, že je prázdný, jinak ale nemohl vědět, že…“

Andrea mu zacpal ústa. Na mýtinu za nimi přijeli další tři gardisté. Andrea vstal a natáhl ruku, aby pomohl i Helmutovi. „Opatrně,“ řekl mu přitom důrazně. Helmut okamžitě pochopil, že tím nenaráží jen na příští vteřiny.

„Díky,“ oplatil mu s úsměvem. „Za tohle ti dlužím nejmíň čtyři piva!“

 

  1. ledna proběhla závěrečná zkouška nebývale rychle, odbyla se v přibližně pěti minutách. Helmut byl v ráži, měl vztek, protože se předešlého dne vypravil na zámek Charlese Younga, aby viděl své děti a bývalou milenku, bylo mu však oznámeno, že Ariadna i s dětmi odjela se svým manželem do Španěl. Tím hasla naděje, že by ji i své dvě děti, které mu porodila, Helmut ještě kdy mohl vidět. Cestu do Španělska si nemohl dovolit přinejmenším příštích patnáct let.

Vztek si vybil na svém sokovi. Asi tři minuty na něj zle dorážel lehkým jezdeckým mečem a kadet měl co dělat, aby se ubránil. Téměř se nezmohl na protiútok. Pak se náhle přikrčil a sekl Helmutovi po nohou. Helmut odskočil a při dopadu ho zranila poraněná noha. Zapotácel se. Země mu ujela pod nohama a on se natáhl v písku. Viděl, jak na jeho paži letí šavle, aby mu ji odsekla. Zoufale se pokusil ruku stáhnout, ráně se ale nevyhnul. Bolest v něm probudila novou sílu. Vyskočil a zaútočil na kadetův obličej, mladík ale stihl uhnout a špička ho jen neškodně škrábla pod okem. Helmut zaskřípal zuby. Věděl, že je zle, drobila ho náhlá zima a zmocňovala se ho slabost. Potřeboval to co nejdříve skončit…

Na tribunách nad sebou slyšel šum hlasů. Pak se ozval jeden rázný a autoritativní: „Ne! Bude se bojovat dál, a jestli to nezvládne…“

Kadet znova zaútočil. Helmut ho odrazil jen taktak, cítil se nepříjemně slabý, a když zvedl levou ruku, aby si jí pomohl, uviděl, že mu z ní stříká krev.

Nepřítel využil jeho nepozornosti a znovu mu ťal po nohou. Helmut se vymrštil do vzduchu víc instinktivně, než vědomě. Při dopadu se pod ním opět podlomila levá noha. Svalil se kadetovi k nohám a čekal na smrtící úder. Kadet však nespěchal. Vychutnával si své vítězství, svou oběť ležící u svých nohou… u svých nohou… u nohou… Helmut zaťal zuby, zmobilizoval veškeré zbytky sil, zvedl meč a udeřil. Zbraň splnila svůj zákeřný účel. Pravou nohu přeťala úplně, do levé se zasekla až na kost. Helmutovi do obličeje vystříkl proud krve, tentokrát už ne jeho vlastní. Kadet se s výrazem krajního překvapení zhroutil. Helmutovi se před očima rozprskla tma a padl tváří na kadetovu hruď. Šum kolem rychle slábl a posléze umlkl docela.

Zdálo se mu, že přijel do přístavu a nějakým zázrakem tam ještě uviděl Ariadnu s dětmi. Právě nastupovali na loď. Rozběhl se po molu, chňapl po její ruce, ale minul. Popadl Hildegardu, která ještě stála na molu. Když zvedl oči, byla loď už daleko od nich, vůbec to nechápal. Dcera, která zůstala s ním, zoufale volala na svého bratra, který byl na lodi s matkou a otčímem.

„Ariadno!“ křičel Helmut, ale jeho křik zanikal v zoufalém volání dětí, náhle rozdělených oceánem.

„Martine! Martine! Matko! Migueli! Matko! Martine, Martínku!“

„Hildegardo!! Hildegardo!“

Helmut si všiml, že jeho jméno vůbec nezaznělo. „Ariadno! Vrať se, mám tě rád!“ nepřestával volat.

Miguel na něj z paluby udělal neslušné gesto a vyplázl na něj jazyk.

Helmut se rozzuřeně otočil na dceru, popadl ji a zatřásl s ní. „Buď zticha, potřebuju, aby mě slyšela, buď zticha!“

Uslzená tvář malého děvčátka se najednou proměnila. Stála před ním mladá dívka s tmavě kaštanovými vlasy, na sobě měla košilku. Helmut zalapal po dechu, když v ní poznal dívku, vedle které se probudil ráno po plese, a leknutím ji svrhl do najednou rozbouřeného moře pod sebou.

Když otevřel oči, první, co si uvědomil, bylo, že ho to zcela vysílilo. Ležel na lůžku přikrytý až po bradu, ale okamžitě se rozklepal zimou. Cítil nesnesitelný svíravý hlad a ještě palčivější žízeň. Chraplavým, drásavým hlasem malátně požádal o vodu, ale vzápětí si uvědomil, že v místnosti není nikdo, kdo by mu ji podal. Napravo od lůžka uviděl sklenici. Zaťal zuby a přetočil se na bok, jeho tělo mu připadalo velké, těžké a nemotorné. Něco mu spadlo z čela, byl to plátěný obklad. Protože si pravou ruku neúmyslně zalehl, musel po sklence sáhnout levou. I ta mu připadala jako z olova, chvíli trvalo, než ji dokázal správně nasměrovat, a když konečně nahmátl číši, shledal, že ho ztuhlé, slabé prsty neposlouchají, a shodil ji na podlahu. Roztříštila se na stovky střepů a střípků, které se rozlétly všemi směry. Zaklel a vyčerpaně opřel hlavu o polštář. Hodnou chvíli odpočíval a v duchu nadával na to, jak ve čtyřiceti letech má asi tolik síly jako právě narozené dítě. Pak se otočil na druhou stranu a pokusil se vstát. Když se chtěl nadzvednout pomocí levé ruky, zalapal po dechu bolestí. Na tlustém obvaze byly dvě zaschlé skvrny od krve a v předloktí pod ní mu škubalo. Trvalo dalších asi deset minut, než se dokázal posadit a spustit nohy z postele, další minuty váhal, jestli jim může svěřit svou váhu.

V tu chvíli vstoupil plukovník Taavetti. Helmut instinktivně vstal. Okamžitě se mu zatočila hlava, podlomily nohy a zvedl žaludek. Dávivě se rozkašlal a potřísnil plukovníka, který k němu přiběhl, aby ho podepřel.

Ten jako by si toho vůbec nevšiml. „Totiž… nezapírám, že jste hezký muž a líbil byste se mi… ale takhle se mi vrhnout do náruče, to jsem od vás nečekal,“ zasmál se napjatě.

Helmut se na něj zamračil. Posadil se zpátky na lůžko.

„Jak vám je, pane poručíku?“

„Strašně… Poručíku?“ zopakoval nechápavě.

„Vybojoval jste si zpátky i svou hodnost,“ usmál se na něj laskavě Taavetti. „Jsme moc rádi, že se vám to podařilo. Už jsme si mysleli, že jste mrtvý. Ne, vážně, lékaři vám chodili každou chvíli měřit puls.“

„Celou dobu… jak dlouho to vlastně je? Jak dlouho jsem byl mimo?“

„Dva dny. Je před půlnocí, 3. ledna.“

„To vysvětluje ten hlad a žízeň,“ kývl Helmut.

Dominiq Taavetti mu vřele stiskl rameno. „Nechám vám něco donést. Musíte hodně pít, poručíku.“

Helmut se usmál. Nenapadlo by ho, jak rád bude, až zase takhle uslyší svoji osobu být oslovovanou poručíku.

Autor Rebejah, 30.12.2023
Přečteno 100x
Tipy 5
Poslední tipující: Marry31, Muji, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Skvělé.

01.01.2024 17:44:55 | Muji

Boj krutý.cetla jsem jedním dechem.

30.12.2023 22:56:35 | mkinka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí