Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá devátá kapitola - Habard

Za Huga Salla / Dvou stá dvacátá devátá kapitola - Habard

Anotace: Léta Páně 1751, únor

„Přál jste si mne vidět, Veličenstvo?“ uklonil se Habard Hulaimé, když stanul na prahu otcovy komnaty.

„Ano,“ přikývl Charles I. Unaveně. Od Vánoc vypadal neustále vyčerpaný, i když podle svých slov i slov lékařů se plně zotavil již začátkem ledna. Habard nevěřil, že byla náhoda, že jediní, kdo koncem roku onemocněli oněmi záhadnými žaludečními (a v případě krále i jinými) obtížemi, byli panovník a jeho švagr. S Gaëlle Hulaimé si oba všimli, že král incident nijak neřešil, ba dokonce jeho šetření zakázal. Oficiálně byla celá událost přísně tajná, zvědavá Gaëlle ale nepozorovaně vyslechla hádku krále se sudím Renairdem a dala si dvě a dvě dohromady. Záhy se Habardovi svěřila, že se jejího otce, sira Charlese, nejspíš někdo pokusil otrávit. Nebylo by to poprvé. Oba muži stáli vedle sebe, král asi omylem dopil zbytek šampaňského ze sklenice svého skotského švagra… a neštěstí bylo na světě. Vypil z číše víc než sir Charles, proto mu bylo o něco hůř a projevily se u něj i příznaky, které se u sira Charlese díky menšímu množství jedu projevit nemohly. Například se mu ještě teď trochu chvěly ruce.

„Náš otec,“ zazněl po Habardově levici zlomyslně jeden hlas, „na tvá bedra konečně uloží nějaké povinnosti. Rozluč se s dětskými hrami, Habarde.“

Princ se zamračil. Když se otočil, vůbec ho nepřekvapilo, že vidí svého bratra Charlese. „Nepřipadá mi, že bych se jen válel a hrál si! Korunní princ jsi ovšem ty, je přeci logické, že na tebe má otec větší nároky!“ toužil mu vmést do tváře. Před králem se ale neodvážil. Především od chvíle, kdy zmizel jejich nejstarší bratr Richard, otec jakékoli pře mezi svými syny trestal velmi přísně. Tentokrát se ovšem zdálo, že – k Habardově mírné zlosti – Charlesův posměch nezaznamenal.

„Je to trochu ironie, když jsem nemocný já,“ promluvil poněkud slabým a nanejvýš unaveným hlasem král, „měl bych to být já, kdo odjede, a Charles by za mne mohl těch pár týdnů vládnout, aspoň by se procvičil…“ náhle zvedl hlas „nicméně tvé švagrové není moc dobře. Na jihu jí bude lépe a my ji musíme chránit, když čeká dítě. Už jsem ztratil jedno vnouče, udělám všechno proto, aby další přežila.“

Mladý Charles svěsil hlavu. Už se netvářil zlomyslně ani samolibě, teď na něm byl znát hluboký smutek… a vina. Habard netušil, k čemu přesně tu osudnou noc došlo, věděl jen, že jeho synovec se dožil jen necelých tří týdnů. Večer Charles zářil štěstím a spiklenecky bratrovi vykládal – určitě jen proto, aby se někomu pochlubil, i když tomu tehdy Habard sotva rozuměl – že půjde za svou manželkou, že ji třeba k něčemu – Bůh ví, k čemu – přemluví, i když ještě neskončilo její šestinedělí. Mohli by se aspoň pomazlit… Muž, který ráno z komnaty vyšel, byl jako obrácený naruby. Celé měsíce téměř nepromluvil, byl bílý jako smrt a na svou ženu se skoro ani nepodíval. I ona se mu vyhýbala, i když ho pak začala sama vyhledávat. Mnohokrát slyšel Charlese lamentovat, jak jedna noc, pár minut dokáže člověku převrátit život vzhůru nohama. Kdyby býval věděl, že má syna u sebe na lůžku… jenže spal, svoje tělo přeci vůbec neovládal… nemůže za to… nemůže za to moci…

Král si lehce odkašlal, aby si opět získal synovu pozornost. „Charles tedy se svou ženou odjede na jih, dokud má snacha neporodí. Na cestu se vydáš i ty, Habarde.“

„Já? Kam pojedu?“ skoro vylekaně se zeptal mladík.

„Do Berlína.“

„Do Pruska? Tak daleko? Vždyť… tak daleko jste snad nebyl ani vy, Veličenstvo… a mně je jenom třináct…“

„Zanedlouho čtrnáct,“ upozornil král a unaveně se usmál, na jeho očích bylo znát, že ho jeho syn pobavil. „Neboj se, nepojedeš samozřejmě sám!“

Mladý Charles vyprskl smíchy do dlaně.

„Budeš doprovázet poručíka von Gräü,“ pokračoval král, jeho hlas nabral nepatrně přísnější a káravější tón, a i když dál hovořil k Habardovi, jeho pohled se zaryl do Charlese.

„Cože?“ zvedl ten zrak. „On že bude doprovázet poručíka von Gräü? Snad obráceně, ne, Vaše…“

„Ne, vím, co říkám! Do Berlína jede především poručík von Gräü kvůli jisté osobní záležitosti. Rozhodl jsem se mu cestu povolit a využít ji jako příležitost, aby můj syn taky poznal svět jinak než jen z map. Vás dva bude navíc doprovázet oddíl kadetů, letos se jich přihlásilo hned devatenáct, tak by se z té cesty mohlo stát jedno z vyřazovacích kol, nebo bychom taky mohli muset měnit polovinu gardy, to by byla škoda.“

„Kdy odjíždíme?“ rezignovaně povzdechl mladý princ. Z otcova tónu a promyšlenosti celé věci pochopil, že je definitivně rozhodnuto.

„Zítra ráno.“

 

Plavba lodí byla pro mladého člena královské rodiny utrpením, většinu jí strávil s hlavou ve vědru nebo nad Severním ledovým oceánem. Konečně po týdnu utrpení přišel Helmut von Gräü. „Večer nebo zítra ráno bychom měli dorazit do přístavu.“

„Raději večer…“ vyrazil ze sebe přiškrceně.

„Jak vám je?“ zeptal se důstojník.

„Špatně,“ ušklíbl se princ. „Jak se máte vy?“ otázal se ironicky.

Pokrčil rameny. „Za dobu plavby už jsem stačil vyhodit čtyři kadety,“ vyhnul se otázce.

„Proč?“ podivil se upřímně mladík. „Co stihli udělat, tady na lodi?“

Von Gräü na něj jen upřel významný pohled. Posléze se zahleděl na azurové moře zrcadlící západ slunce.

„Poručíku von Gräü,“ oslovil ho po chvíli Habard a zavrtával pohled do zdánlivě pevné podlahy. „Proč vlastně jedeme do Pruska?“

Trvalo dlouho, než odpověděl. „To… kvůli mé matce.“ Odmlčel se. „Dostal jsem dopis, že je nemocná a že se jí přitížilo… jedu… se s ní pravděpodobně rozloučit.“

Zářivě bílý zámek si Habard ani nestihl příliš prohlédnout, poručík ho hned protáhl do paláce a dožadoval se návštěvy kněžny von Berlin. Rozrazil dveře do předpokoje – a ztuhl na prahu. Habard postřehl, jak mu zbělely klouby na prstech ruky, kterou úporně svíral dveře, aby neupadl. „Ty?!“ zalapal gardista po dechu. Zmateně, ohromeně a znepokojeně hleděl na drobnou dívku v pohodlných pastelově růžových šatech s vlečkou. V každém uchu měla zlatou a stříbrnou náušnici a tmavě kaštanové kadeře měla stažené modrou stuhou tak úporně, že i když byly kudrnaté, působily náhle rovně. Její tvář byla trochu kostnatá, s výraznými rty a téměř gonskýma velkýma hnědýma očima.

„Mohla bych říct totéž,“ opáčila nevzrušeně.

„Mohla,“ přikývl Helmut von Gräü. „Neřekla jsi to. Z toho vyvozuji, že jsi věděla, že přijedu. Jdu za matkou,“ energicky kolem ní prošel ke dveřím do ložnice. „Pojďte, Výsosti, neostýchejte se. Kněžna von Berlin se ráda seznámí s dalším členem královské rodiny, obzvlášť, když k ní se mnou vážil cestu.“

„Nejsem tu kvůli kněžně von Berlin,“ namítl důrazně Habard.

„Technicky vzato jste,“ nesouhlasil gardista a vstoupil do komnaty.

Henrietta von Berlin na sobě měla korzet a bílé, kovovými dracouny prošité šaty s bohatě skládanou suknicí a krajkovým fiží pod bradou. Na hlavě měla jemně šedou objemnou paruku, která jí vůbec neslušela. Na rtech měla temně rudou barvu a na rukou sbírku prstenů. V uších se jí houpaly onyxové náušnice. Seděla u okna a drnkala na loutnu. Syn k ní rázně přistoupil, nástroj jí jemně vzal a pak s vervou udeřil do strun, přímo divoce zahrál část slavné jakobitské písně a pak ruku s loutnou svěsil podél boku.

„Zdravím, matko. Musím říct, že obdivuji, že na smrtelném loži hrajete. Mimochodem, vypadáte skvěle, vůbec ne nemocně.“

Výraz v kněžniných očích se z mateřské lásky změnil na ledový chlad. Vstala. „Ten dopis nelhal, byla jsem velmi nemocná. Ale náš Pán mi zjevně přeje dlouhý život, dal mi uzdravit se, než ses ráčil dostavit.“ Měkčeji dodala: „Jsem ráda, že jsi přijel, synáčku. Co kdybychom se spolu naobědvali?“

„Nemám hlad,“ opáčil stroze.

Habard si odkašlal. „Já bych si něco da…“

„Najíme se cestou odsud v nějakém šenku, Vaše Výsosti,“ zchladil ho gardista. „Ach, samým vztekem bych vás zapomněl představit. Má drahá matka, kněžna Henrietta von Berlin. Jeho Výsost Habard Hulaimé, nejmladší syn krále Charlese I.“

„Doufala jsem, že se mnou pobudeš déle, Helmute…“

„Jste zdravá, nevidím důvod. Povinnou dávku synovské lásky jsem vám, domnívám se, dal najevo už tím, že jsem sem přijel, když jsem se domníval, že vám tikají poslední vteřinky. Jestli se dostavím i k vašemu příštímu umírání, si ještě s dovolením rozmyslím. Sbohem.“

„Nenechal jsi mě domluvit!“ zvýšila hlas, až jí lehce přeskočil. „Doufala jsem, že se mnou – s námi – pobudeš déle. Takhle budu muset tu věc vyřídit ve spěchu, tvá chyba. Otoč se.“

Energicky, rychle se otočil, jako by očekával, že za ním stojí nějaký nepřítel. Ve dveřích stála ta dívka s modrou stuhou v kaštanových vlasech, v nichž se zlatavě lesklo světlo voskovic.

„Už jsme se viděli,“ odsekl.

„Já vím,“ pousmála se kněžna. „Víš tedy, kdo to je?“

„Ne,“ přiznal sotva slyšitelně.

„Prosím?“

„Ne. A nezajímá mě to!“

„Mělo by. Dovol mi, miláčku, abych ti představila Hildegardu… to je jedno… dceru mé sestřenice a tvoji budoucí choť.“

Zpátky ke kněžně se důstojník otočil ještě rychleji. „Moji budoucí choť? To asi těžko…“

„To zcela určitě,“ zpražila ho matka. „Musíš si ji vzít. Vezmeš si ji. Ožením tě s ní, i kdyby to bylo to poslední, co udělám!“

„Proč, hergot?!“

„Ty jsi vyrůstal bez matky. Nerada bych, aby moje vnouče vyrůstalo bez otce.“

Autor Rebejah, 06.01.2024
Přečteno 46x
Tipy 3
Poslední tipující: Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ach ty dohodnuté sňatky...

07.01.2024 18:28:56 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí