Za Huga Salla / Dvou stá třicátá pátá kapitola - Helmut

Za Huga Salla / Dvou stá třicátá pátá kapitola - Helmut

Měsíc už se přehoupl do své druhé půli, když Helmuta při výcviku zavolal do své kanceláře plukovník Taavetti. „Musím odjet,“ oznámil rovnou. „Přinejmenším do konce dubna. Jeho Veličenstvo mne vysílá do Skotska. Máme-li opět bojovat proti červenému šípu, ať v tom nejsme sami. Skotská pomoc se nám už jednou vyplatila. Pro ně to bude jistě také lákavé – my a oni proti Guillanům a Angličanům.“

„Proč nejedu já?!“ vykřikl Helmut překvapeně, zklamaně a dotčeně. „Mám zkušenosti, už jsem ve Skotsku byl třikrát!“

„Protože jste se do něj zamiloval!“ zvýšil rovněž hlas plukovník. Helmut sklapl. „A i já mám zkušenosti, také jsem ve Skotsku už byl, třebaže přiznávám, že ne tolikrát jako vy. Jeho Veličenstvo tam chce mne.“

„Vezměte mě s sebou!“

„NE! Chci vás tady jako svého zástupce. Už jste v tomhle úřadě chvíli působil, máte jako jediný zkušenosti. Ty jsou mi teď nejvíc platné tady za tímto stolem, poručíku von Gräü!“

„Ano, pane,“ odvětil Helmut dutě.

Plukovník Taavetti přikývl. „Výborně. Beru to jako souhlas.“

„Měl jsem snad na výběr…“

„Nebuďte drzý, poručíku, ve vašem věku už vám to opravdu nesluší.“

Helmut se jen ušklíbl. Bojoval s Taavettim v několika bitvách a věděl, co si může dovolit. Pravda, občas udělal přešlap… ale to jen kvůli té Taavettiho hodnosti… Ale plukovník ho měl rád a vážil si ho. I když to na sobě nedal znát, byl také ochoten leccos mu prominout. Helmut si navíc dával dobrý pozor, aby vzhledem k jeho nové funkci nezašel příliš daleko.

„Pane plukovníku, a nemohl by vás zastupovat sir Charles? I on má s tímhle úřadem zkušenosti…“

„Řekl jsem jasně, že chci vás, poručíku! Sir Charles Young už není gardistou. A než na mě tasíte argument, že za tímto stolem už sedával člověk, který nebyl gardista, rovnou vám povím, že to byla výjimečná situace, která se už nezopakuje.“ Usmál se a Helmutovi přeběhl mráz po zádech. „Tehdy jste tu nebyl vy, chápete?“

„Ano, pane plukovníku,“ odpověděl Helmut učebnicovým způsobem. „Jen nápad, pane. Když dovolíte, pane, půjdu za sebe najít náhradu ke kadetům.“

Dominiq Taavetti přikývl.

Helmutovi to však nedalo a ve dveřích se ještě otočil. „Proč, pane? Prosím, řekněte mi pravdu. Jsem dobrý, všichni to říkají. Proč mne Jeho Veličenstvo chce tady?“

„Protože jste dobrý. Chce vás mít dobrého tady. My všichni chceme. Já, Jeho Veličenstvo, Její Výsost… Vámi vycvičení kadeti jsou gardovým skvostem… ti, kteří projdou zkouškou, samozřejmě. Viděl jsem rozdíl mezi zkouškami před pár lety, kdy jste měl kadety na starosti vy, a teď, kdy byl čtvrtým poručíkem… naštěstí dočasně… někdo jiný. Takže to je jeden z důvodů, proč vás… ano, chráníme. Proč nedávat tak trochu pozor na drahocenného výjimečného vojáka?“

„Jeden z důvodů, pane?“ otočil se k němu Helmut celým tělem. „Mohu, pěkně prosím, slyšet ty další?“

Muž zvaný Čerň pokrčil rameny. „Proč ne… no… také váš věk…“

„Můj věk?“ vyprskl. „Co je s mým věkem? Je mi jednačtyřicet!“

„Neřvěte na mě, poručíku, nepomůže vám to,“ odbyl ho nevzrušeně Taavetti. „Navíc jste se asi přeřekl, že?“ mrkl na něj. „Je vám přeci o pár let víc, tedy pokud nechcete být zbaven postu u gardy dřív, než stačíte říct bělouš. V zájmu nás obou budu dělat, že jsem to číslo neslyšel. Gräüův důchod budete ostatně, dočkáte-li se ho, dostávat až od svých skutečných pětapadesáti, to už si nějak obhájím. Král nebude mít jistě nic proti, už vám hranici pro něj stejně speciálně posunul. Je to škoda, že, tak skvělý voják a odměnu dostane později než ti méně dobří…“

Helmut stál jako opařený. Bylo mu jasné, že ho má plukovník Taavetti v hrsti a že musí poslechnout, i kdyby po něm chtěl, třeba aby bez přestávky oběhl celou Ykkhó.

„Nejsem vetchý stařec, který potřebuje ochranu, pane!“ zaprotestoval zoufale.

„To nejste,“ pousmál se Taavetti, přešel k němu a položil mu ruku na rameno. „Ale dvacetiletý mladík už taky ne. Využijte těch několika dní menší zátěže, pane poručíku. Těm papírům se můžete věnovat i z domu, tady na to dohlédne můj služebník, je na něj spolehnutí, věřte mně i jemu. Myslíme to s vámi dobře. Jeďte domů, odpočiňte si, proležte ty dny v posteli a ulevte té zraněné noze. Užijte si s novou ženou, zajeďte si k moři, užijte si jiná jídla než čočku… tu jedinou, zdá se mi, umí gardový kuchař uvařit. V posledních osmnácti měsících jste byl mnohokrát zraněn, vaše tělo si potřebuje odpočinout. Dopřejte mu to, zaslouží si to.“

„A mám přijít o další dva týdny služby? O další dva týdny se mi má zpozdit důchod?! Nedělám tu práci kvůli penězům, baví mě, ale nejsemuž mladík, byl jsem mnohokrát zraněn, tělo mi funguje hůř… musímmyslet na budoucnost.“

„Myslete. Na příští dva, tři týdny, kdy si budete užívat a na šavli, luk a Hamishe ani nepomyslíte! To je rozkaz, poručíku!“

Helmut si o tom, jak to s ním myslí dobře, myslel svoje, ale… nezbývalo mu, než uposlechnout. Nechtěné volno zahájil příjemnou horkou lázní na svém zámku a pak si šel opravdu lehnout a nechat koleno odpočívat. Své ženě nechal vzkázat, že mu není dobře, aby ho neotravovala. Večeřel i snídal u sebe v komnatě, přesněji přímo v posteli.

V posteli strávil celý další den. Sešel jen dolů na oběd a s plným žaludkem se opět zachumlal do pokrývky. Připadalo mu to sice trochu divné, jakmile ale už ležel, přišlo mu naopak, že by z lůžka vlastně možná už nechtěl vstát. Po večeři však přesto opět vstal. Od smrti Seonag uběhlo něco přes devět měsíců, nenadále pocítil nutkavou touhu jít k jejímu hrobu. Když se zvedl z postele, podlomilo se pod ním neposlušné koleno. Chytil se sloupku postele, díky čemuž kolem něj opsal oblouk a do zraněného kolene se ještě bolestivě udeřil o pelest. Tiše zaúpěl.

Na chodbě potkal Hildegardu. Zkřivil obličej, popadl se za žaludek a poklusem zamířil k oné místnosti. Za rohem počkal, až uslyší, jak se za Hildegardou zavřely dveře, a vrátil se ke schodům dolů do haly. V zahradě natrhal květiny a již téměř za tmy je složil ke hrobu své manželky. Civěl na její jméno na náhrobku. V duchu viděl její tvář, viděl ji tehdy stát na balkóně v Edinburghu… Zavřel oči, ve kterých ucítil pálení slz, pomodlil se za ni a poprosil ji o odpuštění. Jak ji jen miloval… tak, jak jen může člověk milovat. A nepočkal ani půl roku. Měl čekat celá léta, deset, patnáct…

Po studené zahradě ho lůžko přivítalo příjemným teplem. Schoulil se, zavřel oči a vzpomínal na Seonag. Vybavil se mu ples, na kterém ji před téměř šesti lety poznal. Tančil s ní, držel její ruku… Měla na sobě černé šaty… když se uprostřed noci probudil, ležel na samém krajíčku postele, zpocený a vzrušený. Zakousl se do polštářku, přitáhl si přikrývku. I když byl skoro konec dubna, noc byla chladná. Do oken slabě bubnoval jemný deštík.

Následující večer strávil v lázni. Neměl hlad, a tak jen mlsal křížaly a u toho si užíval vláčnou vodu. Zdálo se mu to jen, nebo ho při plavání koleno bolelo míň? Zdálo, uvědomil si bolestně, když stoupl na dno a okamžitě mu hlava zmizela pod vodou, když se pod ním noha zase podlomila.

Ve své komnatě si sedl na postel, zabalil se do přikrývky a ručníkem si sušil dlouhé husté stříbrné vlasy. Už skoro zapomněl, jakou barvu mívaly dřív… asi kaštanovou…

Do pokoje vešla Hildegarda. Vlasy měla v copánku,  který jí vůbec neslušel, na sobě měla bílé šaty a vypadala mladší než jindy. Pomalu přistupovala blíž.

„Začneš si mě někdy všímat?“

Upřel na ni pohled, spíš proto, že se to slušelo, než že by ji měl opravdu chuť poslouchat.

„Viděla jsem tě včera… u toho hrobu,“ pokračovala, rozechvělá, ale odhodlaná. „Pořád miluješ ji. Já budu vždycky až po ní, že? Na druhém místě…“

„Promiň,“ hlesl mechanicky.

Přišla až k němu a posadila se mu do klína. Zachvěl se. Ať po mně nic nechce, přál si v duchu úpěnlivě, na milování vážně nemám chuť…

„Helmute,“ řekla měkce, vzala jeho ruku a položila si ji na břicho. „Ona je mrtvá. Já jsem tady. Tady,“ stiskla mu ruku vroucněji, „je naše dítě. Vzal sis mě, aby tvoje děti nevyrůstaly bez matky. Teď se bojím, že moje dítě bude vyrůstat bez otce, i když žiješ a jsi tady. Vlastně… tady nejsi.“

Zaujatě přes šaty ohmatával její břicho. Na pohled na ní nebylo nic znát, byl překvapený, jak zvětšené se mu na dotyk její břicho zdá. Těhotenství  si zjevně nevymyslela.

„Chceš mě za ženu?“ zeptala se a vytrhla ho z úvah. Odtáhl ruku od jejího těla.

„Už jsme manželé.“

„Ale ty můj manžel nejsi. Nemám ten pocit. Ani svatební noc jsme spolu nestrávili.“

„Ale strávili, jenže tři měsíce před svatbou,“ zašklebil se.

Pousmála se. „Chci jen vědět, co bude dál. Budeš mě dál ignorovat? Mám si najít milence, aby mě uspokojoval, když ty nejevíš zájem? Nebo jak chceš žít? Nechci léta marně čekat, Helmute. Jestli chceš žít ve vzpomínkách, prosím, trap se, i když mě to bude mrzet… ale chci to vědět dopředu. Chci vědět, jestli na tebe má smysl čekat.“

„Čekat…?“

„Prstem se mě nedotkneš! Chováš se… jako bych byla tvoje dcera, ne žena!“

„No… starý jsem na to dost,“ neodpustil si. „Hildegardo, jsme manželé měsíc! Jsi těhotná…“

„A co bude po porodu? Budeš se chovat jinak?“

„Já… nevím…“

„Sakra!“ nevydržela to už a vyskočila na nohy. „Tenkrát na tom plese tě ke mně ale něco přilákalo! I přes tvou mrtvou ženu! Tehdy mezi námi nestál její duch!“

„Alkohol. Moc jsem toho vypil…“

„Muselo to být víc,“ zavrtěla hlavou. „Něčím jsem se ti musela líbit. Udělám cokoliv. Chci zpátky toho Helmuta z plesu! Je to možná šílené, ale líbíš se mi. Mám tě ráda a na chvíli jsem měla pocit, že ty mě taky. Prosím, nechci se mýlit, ne v tomhle! Dej nám šanci!“

Vztekle hlasitě dýchal. Chřípí mu svíral její pach, jakási divná, téměř kořeněná… snad to měla být vůně, ale jemu to tak nepřipadalo. „Jablka,“ řekl, ani pořádně nevěděl, proč.

„Jablka?“ pozvedla obočí.

„Miluju jablka. Tehdy na tom plese jsem se za tebou otočil, protože když jsi prošla, bylo to… asi jako by kolem mě prošel čerstvý štrůdl. Tvůj parfém byl z jablek. Proto jsem si tě všiml. Hildegardo…“ bezděky zmáčkl její ruku. „Hildegardo, taky se mi líbíš. Je pro mě jen hrozně těžké… překonat… tehdy díky alkoholu to bylo téměř snadné. Ale už nechci, nechci s tebou být opilý. Bylo to jednodušší díky němu… a těm jabkám.“

 

Na začátku května se vrátil plukovník Taavetti. Helmut byl zrovna v kanceláři a podepisoval nějaké dokumenty o výdejích Pruhu v uplynulém týdnu. „Myslel jsem si, že vás najdu tady,“ zašklebil se na něj plukovník, když vstoupil. Jeho černé vlasy byly mastné, až vypadaly téměř mokré, a důstojník působil unaveně.

„Jak bylo ve Skotsku?“ zajímal se živě Helmut a odložil brk.

„Příšerně. Pořád pršelo, je to tam samý Angličan nebo Skot sympatizující s Angličany, přinejmenším naoko. Ti, kdo měli sílu protestovat, byli vytlačeni daleko do hor. Nedostal jsem se k nim. Jednání taky nic moc… a Angličani zablokovali přístavy, takže jsem se skoro nedostal z pevniny. Museli se ke mně dostat léčkou a stejnou složitou léčkou jsme se museli dostat zpátky k lodi. Myslel jsem, že se utopím. A asi jsem se nachladil, dneska mě nějak bolí  hlava… Mrzí mě to, poručíku, ale asi vám to úřadování ještě pár dní nechám na bedrech.“

„Samozřejmě,“ usmál se Helmut a stiskl mu ruku. „Dejte se do pořádku, Herr Anführer.“

Taavetti se zasmál a pak se unaveně ušklíbl. Ještě jednou mu stiskl ruku. „Máte to u mě.“

To určitě, pomyslel si ironicky Helmut. Asi za dva týdny se náhodou potkal s Maxwellem, slovo dalo slovo a zašli k Princi Charlesovi. Strávili tam skvělý  večer plný pití a povídání o ženách, dětech, přátelích a minulosti.

„Hugo mě požádal, abych ho naučil hrát na dudy,“ plácl Maxwell.

„Hugo…?“ pohlédl na něj Helmut s otazníky v očích. „Můj Hugo? Můj synovec, Hugo Sall??“

„Ano, právě ten,“ potvrdil Maxwell, rozveselený vypitou vodkou.

Jak se dostal z šenku, si Helmut nepamatoval. Když se ráno probudil, ležel mezi svými kadety v kasárnách a bylo mu strašně. V ústech měl sucho a bolelo ho tam, odhadoval, že se musel kousnout do tváře. Hlava mu třeštila a žaludek se mu zvedl tak nečekaně, že byl rád, že se stihl naklonit přes kraj postele.

„Poručíku?“ Hlas zrzavého kadeta zněl úzkostlivě.

Helmut upřel tupý pohled jeho směrem.

„Je vám dobře?“

„Jo,“ zalhal. „Jen…  jsem toho včera moc vypil,“ pousmál se nuceně a v tom už nelhal ani trochu.

„To nebude tím,“ ozval se mu u ucha jiný hlas tak nečekaně, až úplně nadskočil. „Celý hoříte, poručíku. Měl byste jít za doktorem.“

Chtěl protestovat, když ale vstal, zatočila se mu hlava. Schlíple šel za Jankovljevem. Mladý Vladimír ho prohlížel dlouho, obzvlášť dlouho se mu díval do úst, až měl Helmut chuť zatleskat, aby přiměl lékařův zrak zaměřit se taky jinam. Seděl na lůžku a už nepochyboval o tom, že má horečku, protože se celý třásl. Vladimír Vladimírovič ho přiměl svléknout se do naha a zkoumal každou píď jeho těla, Helmut si všiml, že zvláštní pozornost věnuje obličeji a rukám. „Co se děje?“ zeptal se, když mu přišlo, že už uplynula možná celá hodina.

„Co jste včera dělal? Ne… co jste dělal tak poslední tři dny? S kým jste byl?“

„Pracoval jsem,“ zamračil se. „Byl jsem s kadety. Včera jsem pil s Maxwellem Aldridgem… proč? Co mi je?“

Vladimír zamračeně přikývl. Přešel ke dveřím a zamkl je.

„Co to děláte?“ zeptal se znova Helmut a jektal přitom zuby.

Ozvalo se zaklepání a hlas s italským přízvukem: „Vladimíre? Pusť mě dál!“

„Nemůžu, Pablo,“ řekl lékař. „Mám tady pacienta. Budu potřebovat tvou pomoc. Musíš oběhnout pár lidí.“

„Vladimíre?“

„Poručík von Gräü… má neštovice.“

Autor Rebejah, 22.01.2024
Přečteno 67x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zajímavá kapitola

23.01.2024 11:26:06 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí