? (1. Angličan

? (1. Angličan

Anotace: zatím mě nenapadá název... uvidíme, co z toho bude...

1 ANGLIČAN

 

„Na,“ podává mi Christine hrst papírových utěrek. „Můžeš se utřít.“ Přikývnu a začnu si stírat z kůže gel. Utěrka se okamžitě roztrhne. Jsem ráda, že se mohu soustředit na tuto činnost, když si ale shrnu tričko a posadím se, můžu už jen mačkat utěrky v pěsti. Tázavě na Christine pohlédnu.

„Tak… co?“ pípnu slabě a okamžitě klopím oči k podlaze, na které se palčivě odráží přízračné světlo stropní žárovky.

„Žádné změny,“ láme, trhá a drtí mi srdce. „Mrzí mě to, Lieso.“

„Jo,“ hlesnu tupě. „Asi… jsem to měla čekat…“

„Vždycky je naděje,“ usměje se na mě statná černovláska s krátce ostříhanými vlasy v bílém oděvu a bílém lékařském plášti. Poznávám v tom výrazu nacvičený úsměv pro pacienty v hrozném stavu. Pro pacienty, kteří se už nezlepší… Obdržím další dávku papírových utěrek, tentokrát na slzy, které se mi kutálejí po tvářích.

„Chceme děti! Kess to ví už tři roky a já po dalším půl roce souhlasila… Já jsem naše naděje, Christine! A teď… ztrácíme i ji.“

Několik minut ruší ticho jen bzučení žárovky. Pak mi Christine podává kartu. „Měla… by sis najít jiného gynekologa, Lieso,“ říká.

„Proč?“ zvedám k ní zrak.

Dlouho mlčí. „Prosím, udělej to pro mě. Ničí mě… že ti nemůžu pomoct…“

Chci se zeptat, jestli někdo jiný může… ale nemám odvahu to skutečně vyslovit. „Dobře,“ přislíbím. „Už musím do práce.“ Vstanu a zamířím ke dveřím. „Jo, Christine… neozvala se ti Eva?“

„Ne.“

„Jo. Tak díky.“

Vyprovází mě její smutný pohled.

 

Když procházím parkovištěm, všímám si u vchodu do budovy policie bílé motorky. Na vrátnici ukazuji seržantovi průkaz a vstupuji do výtahu. Než stisknu tlačítko, dveře se samy zavírají a kabina trhnutím zahájí pohyb vzhůru. Ve třetím patře se dveře otevřou. Ocitám se tváří v tvář vysokému muži s dlouhými černými vlasy staženými zelenou gumičkou za krkem. Na sobě má zeleno-černou uniformu a vyboulenina na nadloktí pod bílou lehkou bundou naznačuje, že je gardista momentálně na propustce.

„Dobrý,“ kývne na mě bez úsměvu.

„Dobré ráno,“ přikyvuji.

Ustoupí stranou.

Vrtím hlavou. „Ne, nevystupuju. Přivolal jste si mě, monsieur von Gräü.“

„Aha.“

„Sammlová!“

Mírně se nakloním do strany, abych zpoza muže pohlédla za zvukem. Kapitán na mě mává rukou, ve které drží složku.

„Promiňte,“ usměju se omluvně a udeřím do tlačítka ve výtahu, jehož dveře se mezi mnou a gardistou začaly zavírat. „Zdá se, že nakonec vystupuju.“

Kapitán na mě čeká v otevřených dveřích své kanceláře. „Jste tu dnes brzo,“ poznamená, když mi dává složku.

„Nový případ?“

„Ne. Náhrada za Robinsovou, čeká na vás ve vaší kanceláři. Styčný důstojník z Velké Británie.“

„Mluví francouzsky?“ zajímám se. Zjišťuji však, že nemám čas si vyslechnout odpověď. „Promiňte, kapitáne, musím.“ Mířím k toaletám. Zatímco sedím v kabince, nahlédnu do složky. JOANS, Daniel, stojí na první stránce. Vybaví se mi, jak jsem před pár lety takhle hleděla na složku své nové parťačky. Tam stálo: ROBINSOVÁ, Andrée. Ona zase měla složku s nápisem SaMMLOVÁ, Élisabeth Antonie.

Zvědavá na pana Daniela Joanse vstupuji do své kanceláře o patro níž… a zůstávám ohromeně stát na prahu. Na otáčivém křesle sedí u stolu asi dvacetiletý mladík. Zmůžu se jen na to, že na něj ohromeně civím. „Bon… jour…“ hlesnu přiškrceně.

Mladík na mě vyvalí oči… asi stejně jako já na něj.

Připomínám si, že je to Brit. „Good morning,“ říkám a horečně uvažuji, jestli je to tak správně.

„Good morning,“ odpovídá okamžitě.

„Do you speak French?“

„Unfortunately, I don’t. I just can speak English.“

„OK. Who are you? What are you doing here?“

Než mi stačí odpovědět, vkročí do kanceláře mladý muž, přibližně třicetiletý. S ním do místnosti přibude pronikavý pach mýdla. Má dokonale oholenou tvář, zářivé světlé vlasy, šedé oči a na sobě má jemně fialové tenisky, odrbané džíny, světle růžovou košili nezastrčenou do kalhot, černou kravatu a přes rameno přehozenou lehkou bundu v barvě khaki.

„Zdravím,“ pronese a napřahuje ke mně pravačku s jizvou přes první klouby všech prstů kromě palce. „Daniel Joans.“

„Élisabeth Sammlová, těší mě,“ stisknu mu ruku. Nedokážu se přimět k úsměvu. Na to jsem dnes ráno zažila už příliš mnoho… překvapení.

„Mluvíte anglicky?“

„Samozřejmě,“ zachvějí se mi přeci jen koutky úst.

„Tak to už jste se mohla seznámit s mým bratrem. Peter Joans, přijel se mnou na tenhle víkend.“

Přikyvuji.

Nastává delší ticho.

„Ehm…“ odkašle si jemně Brit. „Nevadilo by vám, kdybych na chvíli odjel? Možná… na hodinu… Doprovodím Petera na hotel a hned se vrátím.“

„Dobře…“ zamumlám nesoustředěně. Zapnula jsem počítač a teď upřeně hledím na fotografii nastavenou jako spořič obrazovky. Okamžitě poznávám hotelový pokoj a dveře na balkón za našimi zády. Sedíme vedle sebe, já v křesle, ona na boční opěrce. Vypadá ještě vyšší… Její černé vlasy se mísí s mými světlými. Sedím se skrčenýma nohama, ona má nohy svěšené dolů a drží mou pravou ruku ve své na svém levém stehně. Moje druhá dlaň spočívá na hřbetu její ruky, její levá paže mě objímá kolem krku. Je podivně zkroucená a spánkem se dotýká mých vlasů. Vypadáme tak všedně… Já mám na sobě bílé tílko a kostkované trenky… pod nimi, jak si pamatuji, už nic… zatímco ona si vzala odrbané seprané šedé tričko s obrázkem Homera Simpsona s krátkým rukávem, který jí padá z ramene, riflové kraťasy a bílé žabky. Vlasy má stažené do drdolu na vrcholku hlavy a v každém uchu dva malé stříbrné kroužky. Já mám vlasy v krátkém culíku, holé nohy a všech dvacet nehtů nalakovaných zlatým třpytivým lakem. Jak krásně uvolněné to byly časy! Před tím zraněním…

Uvědomuji si, že se mě Joans na něco ptá. Namáhavě k němu zvedám zrak. „Prosím?“

„Můžu otevřít okno?“

„Jasně,“ ušklíbám se. „Je to i vaše kancelář!“

„Vypadáte tam hodně jinak,“ poznamená najednou jeho hlas za mými zády.

Nadskočím. „Děláte si srandu?!“ Prudkým klepnutím zaženu fotografii i vzpomínku.

„Promiňte,“ omluví se pokorně. „Profesionální deformace.“

„Já nejsem vrah, žhář ani zloděj, detektive Joansi!“

„Ale taky o mně chcete něco vědět. Máte mou složku.“ Chvíli se mnou svádí oční souboj o to, kdo dřív uhne pohledem.

„Podívala jsem se tam jen na jméno!“ ohrazuji se rezolutně.

„Nevěřím.“ Opět se odmlčí. „Kdo to je? Vaše sestra?“

Jen se neupřímně usměju. „Něco za něco. Odkud máte tu jizvu?“

„Jizvu?“

„Na té ruce.“

Dlouze se na ni zahledí, evidentně váhá. „Já se ptal první.“

„A já jsem starší… teda tady, služebně. Jinak jste o rok starší vy.“

„Tak nic, no…“ pokrčí rameny ledabyle, vrací se ke svému stolu a z reproduktorů jeho počítače se ozve nějaká hudba a vzápětí funění a ryk boje. Anglicky promluví ke svému bratrovi: „Chtěl jsem si dát aspoň jeden souboj. Teď můžeš ty. Skočím si pro kafe, donesu ti… horkou čokoládu?“

Peter přikývne, načež kancelář opět naplní břinkot virtuálních mečů.

Sáhnu do kabelky a vytahuji malou, leč objemnou bílou krabičku s měděným drobným nápisem, názvem zlatnictví. Otevře se s tichým cvaknutím. Držím ji před sebou, dočista jsemzapoměla, že a proč jsem předtím zapínala počítač. Hypnotizuji stříbrný prstýnek, po obvodu posázený modrými kamínky. Jako by mou rukou hýbal někdo jiný, vytahuje má pravačka šperk a navléká jej na prst levačky. Stříbro mi jej svírá ledovým stiskem tak pevným, že se mi zdá, že prst každou chvíli zčerná. Navzdory tomu pocitu prsten docela snadno snímám. Vzpomínám si, jak jsem ho v krabičce ráno našla v koupelně na pračce vedle hřebenu s pár černými vlasy… evidentně tam zůstal nechtěně zapomenutý… nikdy jsem ho neměla najít, vědět… nevím, proč jsem ho popadla a vzala s sebou. Asi abych zabránila tomu, aby byl použit…

Zvedá se mi žaludek. K toaletám vystřelím tryskem, až málem uklouznu na podlaze v chodbě. Dveře všech tří kabinek jsou zavřené, na jedněch visí cedulka MIMO PROVOZ. Zoufale mlátím a kopu do dalších, dokud se jedny za okamžik neotvírají. Vpadnu dovnitř, ani nezavírám, ignoruji příšerný puch a nakloním se nad záchodovou mísu, která ještě syčí od předchozího spláchnutí. Teprve když v ní přistanou čisté žaludeční šťávy a mě nesnesitelně pálí krk, uvědomuji si, jaký mám hlad a že jsem vlastně dnes ještě nic nesnědla.

„Zvonil vám mobil,“ hlásí Joans, když se vracím. „A donesljsem vám taky kafe. Nevěděl jsem, jakou máte ráda, tak jsem vám zmáčkl taky Latte.“

„Páni… děkuju…“ dím užasle a opatrně sahám po kelímku. „Je tam cukr?“

„Ano, udělal jsem vám stejnou jako sobě.“

„Paráda…“ vydechuji blaženě a obezřetně usrknu. Prudce se odrazím od stolu, dostrkám se na kancelářské židli k odpadkovému koši a vyplivnu doušek do smetí.

„Co je vám?“ napůl diví, napůl děsí se Joans.

vzhlédnu a zašklebím se na něj. „Irská…“

„Cože?“ Nevěřícně očichává a ochutnává svoji kávu. „No to… to jsem blázen… já ale vážně zmáčkl… něco je špatně s tím automatem…“

„Tlačítko na irskou kávu ale udělá – to se podržte – irskou kávu!“ oznamuji docela dopáleně, když se vrátím ze zkoušky automatu. „Zvládnete vypít tři?“

Našpulí rty. „Ale jo. Cestou z hotelu si koupím vodu.“

Autor Rebejah, 26.01.2024
Přečteno 80x
Tipy 1
Poslední tipující: Marry31
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Vypadá to docela zajímavě

27.01.2024 19:22:35 | Marry31

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí