Medailon zkázy 16.

Anotace: 16.kapitola - Návštěvě v temné chodbě. Když už si Marika myslí, že nemůže nic ztratit, příde o to nejcenější. Jen si toho zatím není vědoma. Jen opravdu krátká část. No jo neni čas. Tak se nezlobte.

16.Kapitola - Návštěva v temné chodbě

Jo a Mariko, omlouvám se za to, co se stalo v té nemocnici. Teda já si toho moc nepamatuji, ale něco mi říká, že to asi nebylo moc dobrý.“ Řekl ještě, než se dala Marika na odchod.
„To je dobrý, nic špatného si neřekl. Můžeš být v klidu.“
„Opravdu?“ zeptal se ještě nevěřícně.
„Jo! Hmm... Já už budu muset jít, jinak budou mít holky ještě řeči.“
„Snad by ses jich nebála...“
„Já se nebojím. O to nejde. No až poznáš Kláru, tak to pochopíš.“ Řekla se smíchem Marika.
„Kláru? To je ta blondýna, nebo ta...“
„Jo, Blondýna. A ta druhá je Tereza.“
A pak nastala ta nepříjemná chvíle ticha. To nesnášela, zažívala to poměrně často a měla pocit, že už si na to zvyká. Ale tentokrát ji to vadilo až moc. Nevěděla co by měla ještě říct a modlila se aby se zeptal ještě na něco on. Ale nic. Jen se na sebe tiše dívali, až to Marika nevydržela a ...
„A kdeže máš ty pokoj?“
„Já? No... Vedle Pavla? Jmenuje se tak?“ řekl nejistě a váhavě na jedinou otázku, která Mariku v tu chvíli napadla. Přikývla mu na jeho dotaz, ale pak si uvědomila, že žádný pokoj vedla Pavla přece není.
„Počkej, říkal si vedle Pavla? Ale to není možný.“ Řekla udiveně a rozeběhla se po schodech. A opravdu. Vedle Pavlových dveří byly ještě jedny.
„Žádný další pokoj tu před tím ale nebyl!“ Až teď jí to pomalu docházelo. Zase si musela připomenout, že je na Veleře. Vybavila si fotografii vyvolených před několika lety. Byli jich desítky. Dům byl asi prostě upravený tak, aby se vždy přizpůsobil počtu obyvatel v domě.
Zasmála se sama sobě a v duchu si řekla, že si prostě musí zvyknout.
Málem zapomněla, že tam s ní Erik ještě pořád je.
„Mariko? Kdo to je?“ řekl velice neklidně. Díval se na opačnou stranu než ona a něco nebo někdo ho tam velice zneklidňoval.
„Rád tě vidím, Eriku. Předpokládám, že ty mě taky. Dlouho jsem s tebou nemluvil.“ Řekl chraplavý hlas a teprve teď ho Marika spatřila také. Byl to on. Byla si naprosto jistá. Byl to ten starý muž ze snu. Z toho snu, kde viděla svou matku i Erika.
Celá zneklidněná se pomalu podívala na Erika, ten měl však naprosto kamennou tvář. Co to má znamenat? Snad se jejich pochybnosti o Erikovi nesplnily.
„Nemusíš být hned tak nadšený! I když na to máš právo. Pán zla je s tvou prací moc spokojený. Nemůže si ti vynachválit!“ pokračoval dál ten stařec.
„Co jste zač a co ode mne chcete?! Já vás neznám!“ bránil se nechápavě Erik.
„Ale no tak. Teď už s tím divadlem můžeš přestat. Jen co tady splním svůj úkol, vracíme se společně zpět.“
Marika byla teď už opravdu zmatena. Svým pohledem jen usilovně hypnotizovala Lauřiny dveře naproti. Celou dobu si přála, aby se otevřely. Musí ji nějak upozornit, tohle sama nezvládne. Ale jak? Jak jí má podat správu...
Ano! To je ono. Poslat správu! Začala se soustředit. Tohle přece musí zvládnout!
Pak se jí v dlani začaly rýsovat písmena. Postupně jedno po druhém: N-e-b-e-z-p-e-č-í
Už byla moc vyčerpaná a na delší text se nezmohla. Doufala, že to Laura pochopí. Pak se ještě zhluboka nadechla a její správa se odmrštila z dlaně a prolétla velkou rychlostí až skrz Laury dveře.
Přes svou velkou soustředěnost zapomněla vnímat, dění na chodbě.
„Ale tak dobře, když chceš svou práci dokončit až do konce... Já jsem se tomu chtěl vyhnout... Jak chceš.“ Řekl tiše a pak už jen luskl prsty a Erik se sesunul v bolestech na podlahu.
„Ne!!! Nechte ho být prosím!“
„Ale, ale slečinka se nám ozvala!“ zasmál se a dalším lousknutím prstů se Marika vznesla až ke stropu a po chvíli ji nechal spadnout na zem. Myslela si že má zlomená snad všechna žebra. Ale tím její utrpení teprve začalo.
Stařec natáhnul ruku k ní a z ní se vymrštilo zelené světlo. Napálilo to přímo do Mariky a odmrštilo do zdi.
„Tak co? Jak se cítíš!“ řekl a jeho smích jenom sílil. Už byl tak hlasitý, že se to rozléhalo po celém domě. Tak proč nikdo nepřišel? Pavel, Laura i Jakub byli přece ve svých pokojích a museli to slyšet!
„Co ode mne chcete? Proč to děláte?“ řekla s bolestmi Marika.
„Co od tebe chci? Nic! Můžeš to brát jako malý test. Něco jako příprava na velký. A jen tak mezi námi nevypadá to dobře!“
Co jaký test? Kladly si v duchu otázky. Co to má být. Celou dobu si myslela, že se ji budou snažit zabít dřív než se něco stačí naučit a oni ji na to snad ještě připraví? To nedávalo smysl.
Nešťastně se podívala na Erika, který teď už jen bezmocně ležel na podlaze. Co teď.
Najednou se rozletěly dveře a z nich vlítla do chodby Laura.
„Konečně!“ řekla sama sobě Marika tiše.
Jakmile se Laura rozhlídla kolem, byla ji situace naprosto jasná.
„Tak to jsi neměla!“ zahřměl muž a už po několikáté lousknul prsty.
Hned po té se vedle něj objevil jeden muž v masce za druhým, najednou jich tam bylo asi tak deset. A všichni se blížili j nim.
Laura se rozmáchla dlaní a opsala tvar celé chodby, díky tomu se rozlítli všechny dveře a začal boj.
„Mariko uteč!“ křičel na ni Pavel.
Ale tohle teda neměla v plánu. Rychle se rozeběhla k Erikovy a snažila se ho probrat, ale marně.
V tom objevila na chodbě i Tereza, ale to se neměla stát. Jeden s těch tajemných můžu byl u ní příliš blízko a ihned ji omráčil.
„LEHFRISTO“ zaburácela Marika a tím omráčila jejího útočníka. V tom jakoby všichni přestaly bojovat. Nikdo nemohl uvěřit, že se jí to podařilo! Všichni na ni nevěřícně zírali. Vlastně ani Marika nevěřila tomu, co právě udělala.
A pak to slyšela znovu. Lousknutí prstů. Pak byli všichni maskovaní lidé pryč!

„Jste všichni v pořádku?“ ptala se ihned ustaraně Laura a rychle přiběhla k ležící Marice.
„Vzali ho sebou!“ vydechla tiše Marika a jen se dívala na místo, kde ještě před chvílí ležel Erik.

„Mariko, víš co si dokázala?“ zeptala se po chvíli Laura, když vše utichlo a potom, co ji všechno převyprávěla. Marika neměla nejmenší tušení, co má na mysli.
„Jak si přišla na to zaklínadlo?“ zeptala se znovu, když ji na první otázku neodpověděla.
„Na které?“
„Ale no tak. Na to omračovací! To jsme spolu ještě neprobírali a ty jsi na něj přišla úplně sama!“
„A to je dobře nebo špatně?“
„No samozřejmě, že dobře! To jsem ještě nikdy neviděla!“ zajásala nadšeně Laura.
„Jo a to s tou správou bylo chytré! Dneska jsi udělala velký pokrok. Je to asi hloupé říkat, ale pro tebe bylo jenom dobře, že si pro Erika přišli, tím ti dost pomohli.“
„Jo, byla to taková malá zkouška.“ Řekla tiše Marika a vybavovala se jí ta slovo znovu a znovu.