Zděděný meč - I. Les a divný stařec

Anotace: kapitola I. (příběh ze světa, ve kterém již odmalinka žiji)

Zděděný meč

I. Les a divný stařec

Slunce je hustě zahalené v oblacích dýmu a kouře. Jen sem tam prosvitne skrze šedý a štiplavý mrak, který se těžce vznáší nad zbytky lesa. Pahýly se tyčí vysoko nad zemí, jako kdyby chtěly ukázat, že je nic nezlomí. A přece jsou poloviční než bývaly před několika dny. Z černých a bělavých zbytků dřeva a trav, ještě sálá značné teplo. Na cestě je plno uhlíků, stop od zvěře a kopyt koní prchajících před strašlivou silou ohně. Les teď vypadá strašidelně a smutně. Náhle skončily tyto mrtvé a rozeklané zbytky stromů. I kouř ustoupil. Jen slunce stále nedopadalo ve své plné síle na zem.
Levi se zadíval do krajiny a jeho sytě modré oči spatřily černou pláň. Na jejím okraji se táhl zubožený les. Planina zřejmě bývala kukuřičným polem, neboť na vyprahlé hlíně leželi zbytky kukuřičných klasů a plodů. Levi se ještě jednou ohlédl. Jemný větřík mu pročísl jeho husté, hnědé vlasy. Díval se zpříma a nechápal co mohlo vyvolat takový požár. „Slunce jej nemohlo založit.“ přemýšlel Levi na hlas. „Jedině neopatrnost vesničanů z Čiran.“
Levi se opět rozjel. Jel jen pár minut (asi tak půl druhé míle) a spatřil zbytky osady. Též byla vyhořelá a pomalu srovnaná se zemí. Ale trosky byly divné, něco říkalo že ten požár nebyl obyčejný. Levi projel skoro celou vesnicí, když náhle uslyšel:„Ani nezastavíš? A odjíždíš?“
Levi zastavil koně a otočil se. Hleděl udiveně k ohořelým vrátkům. Vedle nich stál sud plný vody až po okraj a u něj se krčil stařec. „A co vůbec děláš v těchto končinách?“ Promluvil opět stařec. Levi slezl z koně a sedl si do podřepu před starce.
„Neměl bys teď v těchto končinách být.“ Řekl stařec a sklonil hlavu, na které byly dlouhé vlasy, pod kterými se schovávala značně opálená pleť s tisíci vrásky. Na čele se mu klenulo husté a bílé obočí, pod kterým se leskla dvě přimhouřená, ale moudře vyhlížející očka. Pod nosem a okolo úst mu vyrůstaly dlouhé bílé vousy. Muž byl oblečen v zaprášených, šedých hadrech. Měl jen lehkou kutnu a hodně záplatované kalhoty. V pase měl kutnu převázanou tlusčím provazem, za kterým bylo pouzdro s dosti používanou dýkou. Zato Levi byl vyšší postavy a ranných let. Síly a odvahy měl dosti, tak jako jeho otec, né-li víc. Levi mněl vyšší čelo a husté obočí, mezi kterými vyrůstal malý nos. Jeho oči zářily a ústa byla pořád trochu do úsměvu. Byl oděn v lehké bílé košili a kožené kazajce. Na nohou volné kožené kalhoty s opaskem, za kterým byla pochva s mečem a dýkou, která se na slunci stříbřitě třpytila.
Levi si chvíli starce prohlížel a pak ze sebe vypravil: „Co se tu stalo?“ Stařec se naň podíval a potichu řekl: „Co se tu stalo.“ Stařec se na chvíli odmlčel a pak pokračoval,: „vše je zničeno Rozsáhlí kus této země je ovládán zlými silami. Kdysi tato část země jen kvetla. V lesích se proháněla zvěř, v potocích tekla čistá, čirá voda a co těch lesních plodů co se zde dalo nasbírat. Každý rok jsme zaseli, každý rok sklidili krásné, plné a zlaté klasy, nebo kukuřici. a teď? Nic.“ stařec se podíval na Leviho a pokračoval,: „před několika týdny obloha byla modrá beze mráčku a slunce žhnulo. Náhle přes Černý Prales přiletěl hrozný drak, černý s ohnivýma očima, který plival oheň. Drak se usadil za vysokými Černými horami na Černé Hoře, tam co je temné jezero, Černé Oko. a odtamtud před několika dny přišli zlí tvorové a udělali zde to co zde teďka vidíš. Nikdo neví kdy se znovu vrátí a budou pokračovat dál – a dál v ničení. Plno vesničanů uprchlo, pokud to stihli. Plno jih pobyli a některé odvlekli sebou.“ Muž přestal a Levi se otřásl. Ale muž ještě dodal: „Zlo, tma a temnota pohltí celou tuto zemi a bude pokračovat dál, a dál.“ Stařec svěsil hlavu a umlkl. Levi po chvíli přemýšlení, náhle zničehonic ze sebe vypravil: „To tu sílu nemůže nic zastavit?“
„Může, vždy je nějaká možnost i když je malá, a to si pamatuj.“
„Ale jak se může tato země zachránit?“
„Když mne přestaneš přerušovat, tak ti to možná povím.“ Řekl stařík ironicky a pokračoval dál. „tuto sílu může zastavit jen muž se Sargasovím prstenem z rodu Bravorů, jenč jejich srdce jsou udatná a bez vjedší bázně.“
„Ale z toho rodu jsem já, můj otec a děd a …“
„Ty jsi ze země za řekou Blatnicí, tam co leží Berneorn?“
„Ano, to je má zem a odtamtud pocházím. Vy tuto zem znáte?“
„Hloupá otázka. Kdo by neznal zemi krále Berna z rodu Bravorů.“
„A kdo tedy z rodu má mít prsten, který pomůže této zemi?“
„Ten, kdo ho ponese. Je jediný takový prsten.“ Levimu se při těchto starcových slovech vybavily otcova slova: Tento prsten tě bude doprovázet na všech tvých cestách spolu s tímto mečem.Chovej je v úctě a chraň je před cizíma rukama. A jednou ti možná přinesou štěstí a meč ochranu.
„A jak ten prsten vypadá?“ ptal se nedočkavě a dychtivě Levi. „To přesně nevím. Ale na pohled jej každý pozná. Vím jen to že má velký zelený kámen.“ Když toto stařec dopověděl, v Levim hrklo. A rychle se podíval na levou ruku, kde uviděl velký prsten se zeleným kamenem. Kámen držely teninké zlaté nitky zlata, které po obvodu tvořily divné obrazce, nebo písmo.
Jak stařec prsten spatřil, v jeho očích jakoby zasvitly jiskřičky naděje. Stařec tiše promluvil: „To je Sargasoví prsten. A ty jsi syn krále Berna Blaveryho, kterého přezdívali Blavery Udatný. A tvé jméno je Levi z rodu Blaveryů“ „Ano.“ řekl Levi překvapeně. „Ale jak jste na to přišel?“
„Jsou různé způsoby a vše ti říkat nemusím.“ Řekl stařec s pousmáním na rtech.
„Ale jestli ten kdo má tento prsten, má pomoct táto zemi. Tak neví jak“
„Správná připomínka. Tak poslouchej.“ A stařec začal vyprávět: „Kdysi dávno tvůj praděd táhl do války proti Severňanům, jak se dříve říkalo severnímu národu.
Kdysi Severní říše sahala až od Tyrkysového moře nad Severními horami a pak dolů podél Hustého hvozdu. Odtamtud na jihovýchod k Deštným vrchům a na východ k Černému pralesu. Podél pralesa na sever, až k Opičí hoře od které se hranice táhla na sever k Černému jezeru. Tehdy Černé hory a Prales nikomu nepatřili (Země Nikoho).
Tehdy Severňané shromáždili velké vojsko na severní hranici a začali obsazovat vesničky a města. A tehdy Berneorn, tvůj praděd z dračí země, vytáhl proti Severňanům. Ale Berneornova vojska byla méně početná, a i když bojovali odhodlaně a statečně, nepřítel vyhrával a měl menší ztráty nežli Berneornova vojska. Po nějaké době se ukázalo že Severňanům pomáhá nějaká tajemná síla. V těch těžkých dobách tvůj praděd požádal o pomoc Mocného-Nejmocnějšího z bílé věže (Bílého čaroděje). Mocný-Nejmocnější mu daroval meč, který měl na jílci tři kameny: zelený, modrý a červený. Jak severské vojsko uvidělo tento meč dalo se na zběsilý útěk. A statečný Berneorn je hnal až za Modrou řeku. Takto je hranice až do dnes. O několik dní si vzal dceru krále Hilberta ze severní říše a tím byl uzavřen mír. Na svatbu přišel i mocný-nejmocnější a k sňatku daroval meč se třemi kameny a k tomu ještě přidal cíp Země Nikoho. Za nedlouho se jim narodil syn Lonely. A jeho otec Berneorn mu později předal vládu, ale za čtyři roky se mu narodil druhorozený syn Baorn, tvůj děd. Jakmile Baorn dospěl a oženil se s Daorn, Berneorn mu k sňatku jako věno daroval spodní část země, dnešní Berneor, tak ji později pojmenoval Baorn po svém otci. Od té doby byl mír a všechny země vzkvétali.
Před smrtí Berneorna se dva kameny z meče ztratily. Jen zelený byl vložen do prstenu samým Bílím čarodějem ( Mocným-nejmocnějším ). Po nějaké době elfy našli modrý kámen v Hustém hvozdu a byl opět vsazen do meče. A ten ty teď jak vidím máš upasu v pochvě.“ stařec skončil vyprávění a zahleděl se na Leviho.
„A kde je ten třetí kámen?“ zeptal se Levi.
„To já nevím, musel bys najít Bílého čaroděje. A ještě něco, běž nejdřív do Hustého hvozdu za Edvantienem, vůdcem elfů. A pospěš, síla draka roste.“
„Ale kudy mám jít?“ zeptal se zoufale Levi.
„Pořád na severozápad,“ stařec vstal a dal Levimu pravou ruku na rameno „ Nikdy neztrácej hlavu, věř si a snaž se najít východiska, i když to bude těžké. Tak jeď“
Levi vyskočil na Gímiho, ještě se podíval na starce. „Je zvláštní kolik toho víte.“ Stařec se pousmál, „je mnoho zvláštních věcí které neumíme objasnit.“
A poté teprve Levi pobídl svého koně a odjel z Čiran směrem k lesu. Na kraji lesa odbočil do leva a vydal se na západ. Ještě dlouho jel zničeným lesem, než vjel do zelených luk a lesů. Zde kraj voněl nesčetnými rostlinami, stromy a keři. Louky bzučeli a hemžili se drobnými živočichy. Z květů létali včelky, či motýlci sající sladký nektar.

Slunce se již sklánělo k obzoru, když Levi vjel do mohutného smrkového lesa. Bylo vněm více šero a rychleji se setmělo. Za nedlouho cestu ozářil skrze jehličnany měsíc. Tu ale něco cestu osvítilo daleko více nežli měsíční paprsky. Byla to sytá tudá záře, která okolní stromy ozařovala mihotavým světlem. Tato zář sílila, až se objevil na levé straně malí oheň. Spíše to co po něm zbylo. Řeřavé uhlíky zářily a sem tam z nich vylétl plamínek. Levi u něj zastavil a slezl z koně. Byla již temná noc a nebylo známky, že by zde někdo byl. A proto k němu přiklekl a oheň rozfoukal. Z lesa přinesl dřevo. Poté se oheň krásně rozhořel a příjemně ozařoval okolní stromy a křoviny. Tvořili okolo tábořiště dobrých šest sáhů velký kruh.
Levi se usadil na kládu u ohniště a zadíval se na hvězdy. Byla čistá obloha a hvězdy neobyčejně zářili. Teď se ukázal i celí měsíc, který byl prve skryt za stromy. Již ho bylo přes půlku. Tehdy kdy vyjel tak bylo pár dní poté co nebyl vidět a skrýval se v novu. Levi byl tak zamyšlen a opojen září hvězd, že si ani nevšiml, jak je jeho kůň velmi neklidný. Levi sklonil hlavu a chtěl se podívat do ohně a přiložit. Ale v ten moment nedaleko zapraskaly větvičky a z lesa se vyřítila postava. Jakmile ji ozářily slabě plameny z ohně, vypadala hrozivě. Cenila zuby a v ruce svírala tasený meč. Levi úlekem rychle vstal a udělal krok zpátky. A však za ním byla kláda na níž prve seděl a zakopl. Svalil se na zem. Postava se před ohněm zastavila a rozlíceně vyjela na Leviho. „ Co zde pohledáváš, u mého ohně?!“ Levi se stihl akorát postavit a než něco stihl říct, postava přeskočila oheň. Levi poznal že jde o krola, ten se však napřáhl a chtěl Leviho zasáhnout. Ten obezřetně ( na poslední chvíli ) vytasil mač a nastavil svou čepel kroloví. Meče se zkřížili a zařinčeli. Krol vycenil na Leviho zuby a odstrčil jej. Ten se opět svalil na zem, ale nežli krol za útočil stihl se odvalit, zvednout a odrazit další ránu. Krol se však znovu chystal k novému útoku, ale tentokrát jej Levi zadržel nad svou hlavou a přetlačil kroluv meč. Přetlačil jej až na zem. Tu se Leviho obličej octl v blízkosti krolova. Krol naň chvíli hleděl a pak chtěl svůj meč uvolnit a situaci obrátit ve svůj prospěch, ale jeho pohled se střetl s Leviho rukou. Krol vytrhl svůj meč a odstrčil Leviho. Podíval se upřeně na Leviho. „Kdo jsi. A co děláš zde?“ A to již řekl klidně.
„To je má věc, ne?“ odvětil Levi.
„Ale že máš Sargasový prsten.“ Odpověděl mu krol.
V Levim hrklo. „Ty jej znáš?“
„ Ten zná každý.“ Odsekl krol, otočil se a schoval meč spět do pochvy. Po odešel a znovu se otočil k Levimu. „A co zde vlastně děláš? Tuhle stezkou bys jen tak nejel, kdybys neměl důvod.“
Levi se naň podíval. „Jen projíždím.“
„To jistě, ale tudy? Výš kam vede?“ ptal se Leviho.
„Na severozápad.“ Odvětil Levi.
„To sice jo, ale tahle cesta vede do země hobitů, do Hobití říše. Přímo do Hutin a na křižovatku. Je vidět že tohle nevýš, nemam pravd?“ Krol domluvil a sedl si na kmen u ohně.
„To jsem opravdu nevěděl,“ přiznal se Levi, „ale o hobitech jsem slyšel.“
„To je hezký, žes slyšel.“ Pousmál se krol. „Radši si pojď sednout.“
„Opravdu si mohu přisednout? Potom uvítání.“
„Ach, omlouvám se, ale mám své důvody.“ omlouval se krol.
„To je mi teda důvod, jen tak napadat lidi.“ Osočil se Levi.
„Kdyby jste byl v mé kůži.“ Bránil se krol „Nemáte chuť na pečínku? Pane….“
„Ach, promiňte, jsem Levi syn Berna Blaveriho.“ Představil se Levi.
„Syn Berneuv.“ řekl krol potich. Pak v krolovi hrklo a on ze sebe vypravil: „vidíte, ani jsme se nepředstavili. Já jsem Kor syn Kuryluv.“ Představil se krol s úklonou. „Těší mě Kore synu Kurilova.“ Odpověděl slušně Levi a téže se poklonil.
„Pane Levi,“ obrátil se krol opět k Levimu, „jestli dovolíte dovolil bych si vás opravit. Otcovo jméno se v takovém to výrazu vyslovuje Kuriluv.“
„Pardon, pane Kore synu Kuriluv, ale to jsem nemohl vědět.“ Omlouval se Levi.
„To zajisté, tak raději změníme téma. Tak co vás vlastně vede do těchto míst. Vím jen to, že jdete z Čiran.“ začal se znovu vyptávat Kor.
Levi se podíval na Kora a začal povídat. „Odjel jsem ze své země hledat a najít, ale nevím co. Otec řekl ať jedu poznat svět jako on. Prý ho to hodně poučilo a prý mu to pomáhá ve vládnutí. Ale hned po pár dnech je vše divné. Přejel jsem stínové vrchy a přede mnou se ukázal Černý les. Nikdy předtím jsem ho nevyděl, ale i podle toho co se vypráví, se měl zelenat. Ale byl úplně černý a ke všemu zahaloval svým dýmem slunce.A to co jsem se dozvěděl v Čiranech…“
„V Čiranech?“ vyvalil oči krol. Levi se tomu podivil.
„V Čiranech po tom útoku nikdo nezůstal. Pokud neuprchl, nebo jej nezabyli.“ Řekl Kor udivenému Levimu.
„Ale já mluvil se starcem.“ Divil se Levi.
„Vesnici napadli služebníci Dračího pána. Ale v Čiranech nikdo nezůstal. Včera jsem tam byl. A nikdo, nikdo tam nebyl.“ Zdůraznil Kor a vypadal popuzeně.
„Možná se vrátil, nebo byl schován.“ Tvrdil Levi. „Nebo…“
„Určitě ne, to nemohl nikdo přežít, ty neztyje by tam nikoho nenechali.“ Stál si za svým Kor. „ A co ti tedy vůbec řekl.“ Naléhal krol.
„Docela dost mi toho řekl, ale ne moc veselé věci.“ Levi se na chvilku odmlčel a podíval se na Kora a pak se odvrátil. „ A vůbec, já ti tu říkám takovíhle věci a nevím jestli ti mohu vůbec věřit.“ Řekl náhle Levi. Krol po těchto slovech vyskočil a stoupl si. Dosti dotčeně a rozzuřeně řekl: „Tak mě synu Kurilovu nemůžeš věřit! Já a můj rod chráníme tuto část země a jsme plně oddáni Blaverymu Udatnému. Já jsem z čestného rodu a jméno svého rodu bych nikdy neposkvrnil.“ Levi užasl nad krolovími slovy, ale přec si nebyl jist. „A jak mi dokážeš že ti mám věřit?“ Kor se ušklíbl a zalovil v kapce. Vytáhl odtamtud prsten. „To je pečetidlo mého rodu, nestačí tito?“ a podal je Levimu. Ten se na něj zadíval: byl tam vyobrazen strom se skalkou a uprostřed bylo písmeno „K“. „Tu pečeť znám.“ Řekl užasle Levi. Takovou to pečeť jsem několikrát vyděl na otcových dopisech. Ale nevím komu patřila.“
„Mému rodu patří.“ Řekl rychle Kor a posadil se vedle Leviho. „Jestli jsi vyděl tuto pečeť na otcových dopisech, Tak bys mi měl věřit.“
„Proč, vždyť nevím co v těch dopisech bylo.“ Řekl Levi.
„Tak dobře, z jaké země pocházíš?“
„Přece z Berneoenu, odkud jinud by pocházel Bern Bravery.“ Podivil se Levi.
„To je pravda,“ ušklíbl se Kor „no takže to znamená že tvůj otec je přítel mého otce.“
„Ale tohle by mohl říci kdokoliv, že je přítel mého otce. Ta pečeť nic nedokazuje.
„A jak tě tedy mám přesvědčit? Říkal popuzeně Kor.
„To nevím“
„Můj otec mi vypravoval, že v minulém století byla velká bitva proti Severňanům, on v ní bojoval a jeho otec. A můj děd v ní padl při obraně valu. Byl tam i tvůj pradědeček a tenkrát mu Kuryl a Konyl zachránili život, i když to Konyla, mého děda stálo život. Copak ti to tvůj otec, nebo děd nevypravoval?“ Snažil se Kor přesvědčit Leviho.
„A to říkáš až teď?“ divil se Levi. „Můj Dědeček mi hodně vypravoval o Berneornu, mému Pradědovy. A o tomto mi též vyprávěl, jek v bitvě dva krolští spojenci zachránili pro jeho otce.“ A v Korově i Leviho tváři se rozzářil malí usměv.
„Tak jsem si hned nevzpomněl a kdybych měl každému vyprávět tyhle příběhy, tak kam bych to dotáhl. A nemůže mě přece hned vše napadnout.“ bránil se krol.
„Ale mnělo by.“ nadhodil Levi menší narážku. Nato se krol jen ušklíbl a přihodil do ohně. Posadil se a opět naléhal na Levim. „A teď mi konečně něco řekneš, proto že se to týká i mě a mnoha jiných. Neboť to co se stalo v Čiranech, bude pokračovat a opakovat se na jiných místech.“
„Je to prosté, potřebuji se dostat za elfy do Hustého hvozdu.“ Vymáčkl ze sebe Levi.
„Ale proč?“ Tázal se Kor.
„musí mi poradit co dál a jak.“ A víc ne řekl.
„Hm, že ti to ale trvalo.“ Na víc se ho raději ani neptal „Zřejmě budeme mít stejnou cestu.“
„Proč“ odvětil Levi. „Nevidím důvod.“
„Já ale jo. A důvodů je dost.“ odsekl Kor. „Zaprvé to zde za Černými horami se mě taky týká.“ Na chvíli se odmlčel a zkoumal pečeni nad ohněm. „A za druhé je to má povinnost a to je snad dostatečný důvod, ne?“ A po těchto slovech sundal pečeni z ohně. Za nedlouho pozval Leviho aby si dal sním.
Po vydatné večeři spolu ještě chvíli hovořili. A pak Kor znenadání odběhl do lesa a přivedl Krásně černého koně. „To je můj věrný Dunyrt, to znamená černý.“ Krol jej odstrojil a sedlo s pokrývkou si dal k ohni. Dunyrta nechal volně se pást. „Nebojte se pane Levi, ten kůň mi neuteče, je na to zvyklí.“ Uklidnil krol koukajícího Leviho.
Zanedlouho se Levi připravil téže ke spánku. Bylo slyšet jen těžké krolovo oddechování. Levimu však létali všemožné myšlenky. Přemítal o dnešku a o tom co se v něm odehrálo a co vlastně bude. Má-li Korovy věřit, nebo si dávat pozor. Ale nakonec jej spánek přece jen přemohl.