Nový život - 5. kapitola

Anotace: Rora se dozví jaká je příčina jejího omdlévání...asi jsem to trochu odflákla, protože jsem neměla moc času....

5. kapitola – Mdloby a pozvání

V neděli před večeří byla Rora propuštěna z ošetřovny. Už jí bylo lépe. Když vešla do společenské místnosti, vrhla se jí Hermiona kolem krku a Harry s Ronem ji objali. Byli rádi, že už je zase s nimi. I za ty 3 dny, co ji znají se jim zdálo, jakoby ji znali odjakživa.
„Hermiono, myslím, že už můžeš Roru pustit. Nebo chceš ji chceš udusit?“ klidnil Hermionu Harry.
„Promiň, Roro,“ začala se omlouvat, „ale jsem ráda, že už tě pustili,“ ospravedlňovala se. Rora se usmívala od ucha k uchu. Tyhle bezva lidičky měla moc ráda. Od včerejšího odpoledne je neviděla, vlastně nikoho neviděla (kromě madame Pomfreyové), protože návštěvy jí ošetřovatelka zakázala.
Naštěstí škola začne až zítra, takže se nemusí učit.
„Lidi, já už mám hlad,“ oznámil jim Ron a zakručení v jeho břiše to potvrzovalo.
„Ty máš ale pořád hlad, Rone,“ opravila ho se smíchem Hermiona. Všichni se rozesmáli.
„Tak už pojďte,“ popoháněl je Ron s kručícím žaludkem a vyšel portrétem ze společenské místnosti. Ostatní ho následovali do Velké síně. Jakmile tam přišli a posadili se, Ron si začal na talíř nabírat všechno jídlo, které bylo na dosah. Rora si toho nabrala taky dost, ale problémy sníst svoji porci neměla. Cpala se podobně jako Ron a Hermiona se na ni jen nevěřícně dívala.
„Jsi si jistá, že ti nebude špatně?“ strachovala se Hermiona.
„Neboj,“ uklidňovala Hermionu, „špatně mi nebude, zvládnu toho sníst ještě víc.“ Harry se usmál, „myslím, že Rora má Ronův žaludek.“ Když to Ron slyšel vyprskl smíchy a všechno co měl v puse se rozprsklo po stole.
„Rone, jsi neuvěřitelný prase!“ nadala mu Hermiona a odešla s výmluvou, že jde ještě do knihovny.
Rora se otočila, aby se mohla podívat na zmijozelský stůl. Pansy ji zahlédla a zamávala jí, Rora jí jen kývla na pozdrav.
„No nic hoši,“ řekla Rora, když vyprázdnila svůj talíř, „už taky půjdu,“ zvedla se a mířila ke dveřím, tam se k ní přidali Pansy a Draco.
„Co ti bylo?“ ptala se hned Pansy. „Zabinni nám jen řekl, že jsi po něm vyslala nějaké kouzlo, a když se zvedal, tak ty jsi se zhroutila k zemi.“
„Jen jsem omdlela nic víc. Byly to asi nervy,“ odbyla je Rora. Pansy jí asi věřila, ale Draco si ji nedůvěřivě měřil pohledem.
„Co říkáš tomu výměnnému pobytu?“ změnil téma Draco.
„Je to zajímavý nápad, ale rozhodně nikam nejedu, i když by to mohla být velká zkušenost,“ řekla mu popravdě.
„Taky si myslím,“ přitakal Draco. Pansy se na něj i na Roru zamračila. Nelíbilo se jí, že se Draco věnuje víc Roře než jí. Vždyť s ním chodila. Štvalo jí to. I u nich ve společenské místnosti o ní mluvil a dost často. Dával Roru Pansy za příklad.
„Hele, Rory, nechceš jít s náma na takovou malou oslavu?“ zeptal se znenadání Draco. Roru to zaskočilo. A ještě jedno jí vyrazilo dech – oslovení, jakým ji Draco počastoval. Rory jí říkalo jen málo lidí. Spíš skoro nikdo. Pansy to očividně zaskočilo taky, protože se po něm zle podívala.
„No, já nevím Draco,“ vykrucovala se Rora, když viděla Pansyn vraždící pohled.
„Neboj, všechno už je zařízené, bude to dole ve sklepení. Zdi jsou tam zvukotěsné a nikdo tam nechodí, kromě Snapea, ale ten o našich oslavách většinou ví a nevadí mu,“ snažil se jí přesvědčit.
„Dobře, ukecal jsi mě, kdy ta oslava bude,“ rezignovala Rora.
„V pátek hned po večeři,“ oznámil jí a obdařil úsměvem. Pansy div z očí nelítaly blesky, jak žárlila.
„Já už půjdu, zatím se mějte,“ rozloučila se s nimi Rora. V nebelvírské společenské místnosti už ji Harry, Ron a Hermiona čekali. Vylíčila jim všechno, o čem spolu mluvili. Spát šli poměrně brzy, aby zítra nezaspali.
Vzbudili se tak akorát, aby stihli snídani a první hodinu. Měli přeměňování. Roře se několikrát za den zamotala hlava a musela si sednou, jinak by se skácela. Nikomu o tom neříkala.
Po přeměňování měli kouzelné formule, dějiny a dvouhodinovku lektvarů, po obědě ještě dvouhodinovku péče o kouzelné tvory. Roře se první den líbil. Výuka se moc nelišila od její minulé školy. Seznámila se s dalšími lidmi, jak z Nebelvíru, tak Havraspáru a Mrzimoru. Všimla si taky, že se po Harrym občas podívá jedna holka z Havraspáru. Měla černé vlasy, docela pěknou postavu a byla chytačka v kolejním družstvu.
Další dny probíhali podobně jako ten první. Seznámení s učivem, opakování, úkoly a nová látka. Nejvíc si Rora oblíbila lektvary, které nesnášeli kluci a přeměňování. Snape se pokusil několikrát Roře strhnout body, ale nikdy nenašel důvod. Bylo to asi taky tím, že ty důvody nehledal. Věděl, že měla hodně vlastností Zmijozelu a taky byla v lektvarech vážně dobrá.
Jedinou vadou, ale docela velkou a podstatnou, bylo, že se několikrát za ten týden skácela nebo omdlela. Na ošetřovnu ji nikdo nedostal. Až ve středu, když měli poslední hodinu (obranu proti černé magii), se Roře zatmělo před očima a ona omdlela. Tentokrát se ošetřovně nevyhla. Madame Pomfreyová si s ní nevěděla rady, proto napsala dopis do nemocnice svatého Munga. Chtěla, aby do Bradavic poslali někoho, kdo by věděl co s Rorou je. Nečekali dlouho a lékouzelník přicestoval Letaxem.
Asi po hodinovém vyšetřením, které Rora přetrpěla. Lékouzelník nebyl s výsledky vyšetření vůbec spokojen.
„Slečno Raillová, váš zdravotní stav není vůbec dobrý,“ řekl na rovinu. „Měla jste v minulosti nějaké problémy s omdléváním?“ Rora se zamyslela, kdyby zapírala stejně by se na to přišlo, rozhodla se říct jim pravdu.
„Občas jsem omdlela, ale nikdy ne tak rychle po sobě. Nepřikládala jsem tomu žádný význam.“
„To jste ale neměla,“ zhrozil se lékouzelník, „trpíte Adams-Stokesovými záchvaty. Znamenáto, že u vás dochází k náhlému zpomalení srdečního rytmu. Mohlo by to způsobit i smrt, pokud se tím nebude nic dělat, takže budete v nejbližší době budete převezena ke svatému Mungovi a tam se už o vás postarají.“
„C-cože?,“ vyjekla Rora, „to nemůže být pravda!“ bylo to nemyslitelné.
„obávám se, že to pravda je, slečno Raillová,“ potvrdil ji lékouzelník. Nemohla tomu uvěřit. Nemohla to být pravda! Navečer mohla odejít z ošetřovny, ale jen pod podmínkou, že se bude hlídat. Nešla ani na večeři. Mířila rovnou do společenky. U krbu seděli tři žáci – Harry, Ron a Hermiona – čekali tu na ni. Nenaléhali ať jim něco říká. Rora se rozhodla jim všechno říct. Když jim všechno řekla nezadržovala slzy a rozplakala se. Byla blíž k Harrymu, a proto se mu schoulila do náruče. Neprotestoval a pořádně ji objal. Hermiona nevěřila vlastním uším a celou dobu si tiskla ruku na puse. Ron jen nevěřícně kroutil hlavou.
Až do pátku s nikým nepromluvila jediné slovo. Učitelé asi věděli, co jí je, a proto se na nic neptali.
V pátek odpoledne si ji ´odchytl´ Draco a ptal se, jestli pořád platí, že půjde na oslavu. Slíbila to a ona sliby plnila. Jen kývla hlavou a odešla. Draco jí stihl ještě říct, že na ni bude čekat hned po večeři před Velkou síní.