Enolla Forse 8.

Anotace: 8. kapitola - Kam to bude?

Sbírka: Enolla Forse

Byla zvědavá, jak ji uvítají. Co na to řeknou. Budou snad tleskat?
V síni ovšem bylo naprosté ticho a všechny oči se upíraly jen na ni, když šla vedle Brumbála k profesorskému stolu.
Síň byla obrovská, ještě větší než čekala. Kolem čtyř stolů seděli studenti. Stoly se lišily pouze znaky na stranách. Podle znaku každé koleje. Jak se jednou od Miriam dozvěděla. Zmijozelu vládl had, stříbrná a zelená. Nebelvíru oproti tomu lev, nachová a zlatá. Mrzimor měl ve znaku jezevce, černou a žlutou. A nakonec Havraspár, ten měl orla, modrou a stříbrnou.
Koutkem oka hledala Miriam u Nebelvírského stolu, ale při té spoustě hlav neměla ani nejmenší šanci.
Když došli blíže k profesorskému stolu, mohla si konečně prohlédnout ředitele.
Pan Dippet byl starší muž, s prošedivělými vlasy, která kdysi bývaly černé. Od té doby, kdy byla v jeho domě, ale on odmítl se s ní setkat, si myslela, že to bude ne moc milý muž a nebo veliký podivín. První varianta byla správná. Svědčil o tom jeho zamračený výraz.
Brumbál ji pokynul, ať se posadí na stoličku před nimi, a v tu chvíli ředitel promluvil.
„Posledním studentem, který v letošním roce nastoupí na naši škole je Slečno Enolla Forse.“ Promluvil naškrobeným tónem. „Stane se studentkou pátého ročníku. Nyní nechme Moudrý klobouk, ať ji zařadí.“
Cítila, jak na její hlavu Brumbál dává Moudrý klobouk.
Chvíli bylo ticho, ale pak v hlavě uslyšela čísi hlas.
Ale, ale, kohopak tu máme. Enolla Forse. Chytrá to hlavička. Tak kam to bude?
Nebelvír, Havraspár, Zmijozel nebo snad Mrzimor?
Enolla se nervózně zavrtěla.
Nemusíš se bát. Zasmál se klobouk. Já hlavy netrhám.
Odvaha ti rozhodně nechybí, ani čestnost a kuráž. Nebelvír by se k tobě hodil.
Ale pozor!
Nelehký úkol tvůj osud ukrývá. Snad Zmijozelu by ti ho pomohl vyřešit. Naučit tě, jak se musíš zachovat pro přežití.
Jsi ochotná každému pomoci a přiložit ruku k dílu. Tak tedy Mrzimor?
Ale co tvá moudrá hlava? Ta je stvořena pro Havraspár.
Enolla jen doufala, že to nebude slyšet nahlas, že jejich rozhovor bude pouze mezi nimi.
Prosím Nebelvír, tam je Miriam.
Tak Miriam říkáš, ale myslíš, že je to kolej pro tebe?
To nevím. Připustila Enolla zklamaně.
Ačkoliv Zmijozelu by ti pomohl, myslím si, že nejmoudřejší tě bude poslat do jiné koleje. I tam si najdeš kamarády, kteří ti pomohou. Nechť je to… odmlčel se.
„Havraspár.“ Vykřikl nahlas a od jejich stolu se ozval nadšený křik a tleskání. I ostatní studenti se k nim přidali.
Tak tedy Havraspár. Povzdechla si trochu smutně, ale pak si vzpomněla na Justina a Petera z vlaku a nálada se ji zlepšila. Alespoň někoho tam budu znát.
Zvedla se a šla si sednou ke svým spolužákům. Justin na ni zamával a naznačil, ať jde k nim. Jelikož nevěděla ke komu jinému by si sedla, s radostí jeho nabídku přijala.
Chtěla se co nejdříve vidět s Miriam. Trochu ji mrzelo, že nejsou ve stejné koleji, ale věřila slibu, že i tak se uvidí docela často.
Ředitel si odkašlal, síň utichla a začal úvodním proslovem.
Enolla ho však téměř nevnímala. Ve svých myšlenkách zbloudila k mamince. Přemýšlela, jak se asi má a jestli i jí je tak smutno. Slíbila si, že hned zítra musí poslat sovu s dopisem.
Ředitel domluvil a před nimi se objevilo jídlo.
Nemohla uvěřit svým očím. Tolik jídla naráz neviděla. A teď pochoutek. Některé ani neuměla nazvat. Miriam se jí zmiňovala, že v Bradavicích vaří skřítci a to velice výtečně. A jsou ochotní. Rádi pomůžou, dají jídlo, třeba i o půlnoci.
Nabrala si trochu kuřete s nádivkou před sebou. Chtěla od několika druhů alespoň něco ochutnat.
„Jsi ráda, že jsi u nás?“ optal se jí Justin.
Trochu se ho lekla, jak byla položena do svých myšlenek.
„Promiň, já tě nechtěl vylekat.“
„To je dobré.“ Usmála se. „Jsem zvědavá, jak mě přijmete.“
„Věř tomu, že dobře. Jsme skvělá kolej.“
„A která není?“ zasmála se. „To bude o sobě tvrdit každý.“
„Pravda.“ Připustil.
„To takhle pokaždé budou skvělá jídla?“ obrátila list.
„Naši skřítci jsou šikovní, však poznáš. Pravda, nebude to tak velkolepé jako zahajovací slavnost, ale pochutnáš si, to se neboj.“
Enolla se ponořila do jeho hnědých očí. Jeho pohled příjemně hřál. Přátelsky.
„Docela se už těším na první hodiny. Co ty? Jsi zvědavá?“
„Jsem. Ani nevíš jak.“ Neskrývala své nadšení.
„V pátém ročníku se na konci skládají zkoušky Náležité kouzelnické úrovně, neboli NIÚ. T nich mám trochu strach, ale odsuňme je stranou. Jsou ještě daleko.“
Kývla hlavou na znamení souhlasu a nabrala si podivně brčálově zelené želé. Nejenže zvláštně vypadalo, ale i tak chutnalo. Hořko-sladká chuť.
„Takový zvyk.“ Zasmál se Justin. „Většinu prvňáků to láká ochutnat a přitom to není vůbec dobré. Ale neboj se, je to jen jediné jídlo první den.“ Dodal hned na uklidněnou.
Odsunula ho raději stranou, právě ve chvíli, kdy začala primusové svolávat žáky svých kolejí, aby je odvedli a sdělili jim kolejní heslo.

Snažila se, zapamatovat si celou cestu. Nebylo to zas tak lehké, jak si myslela. Chvíli ji bude trvat, než se plně zorientuje.
Heslo do společenské místnosti bylo naštěstí jednoduché. Moudrost a vědění. To by si mohla zapamatovat.

Společenská místnost byla velká čtvercová místnost. Vévodila ji velká socha Roweny Havraspáru v jednom rohu. Krásný zdobený krb vedle ní a spousta obrazů na stěnách. Uprostřed místnosti byl stůl s několika židlemi a u okna byl menší stolek s křeslem a polštáři okolo. Byla zde i malá knihovnička.
Opravdu krásné místo. Hodí se k naší koleji. Chytrá kolej. Zasmála se v duchu. Jen nevím, jak sem budu zapadat.
Většina studentů tu ještě nějakou chvíli zůstala a seznámila se s prváku. Společně zavzpomínali na prázdniny. Vyprávěli si zážitky a také diskutovali o nastalé situaci mezi mudly. I když se někteří tvářili, že kouzelníků se to netýká, mýlili se. Týká se to všech.

Několik minut před jedenáctou hodinu se všichni vydali na kutě. I Enolla. Měla pokoj sama pro sebe. Jelikož přišla do pátého ročníku, s prvňáky být nemůže a ložnice dívek v jejím věku jsou plné.
Ale jí to zatím nijak nevadilo. Bude mít klid, kdykoliv bude chtít.
Teprve ve chvíli, kdy se chtěla převléknout do pyžama, si vzpomněla na Snow. Jak mohla zapomenout! Kocour spokojeně chrápal na jejím polštáři.
„Promiň, už zase.“ Šeptla k němu omluvně a v duchu si slíbila, že se to víckrát nesmí stát.
Lehla si vedle. Překvapivé, jak byla postel krásně teplá a měkká.
Během chvilky spokojeně usnula klidným spánkem.