Na cestě ke kořenům

Anotace: Pozor je to dost dlouhé!!!

Na cestě ke kořenům.

Úvod k tetralogii ,,Na cestě ke kořenům.“

Než začnete číst naše dílo. Věnujte čas tomuto úvodu. Cílem tetralogie není dát definitivní odpovědi. Nabízíme jen náš názor na to, jak vypadá náš dnešní svět a kde má své kořeny. Pokud to vidíte jinak , je to Vaše plné právo.
Podklady pro naše vývody vycházejí z dlouhého studia pramenů.
Tyto zdroje byli pro snazší pochopení převedeny do formy příběhu.
Část postav jsou historické osoby a část je pouhým výplodem fantazie. Většina míst popsaných v příběhu existuje a můžete si je osobně prohlédnout. S našimi závěry nemusíte souhlasit, ale pokud se nad nimi zamyslíte mělo to všechno smysl.
U historických osob se omlouváme za možný chybný přepis jména. Stejně se omlouváme za špatně přepsané zeměpisné pojmy a označení vojenských hodností.

Díl první:

Anna Marie Schulemburg -Práce poslední spásy
„Pane Šrámku! No tak, pane Šrámku vnímáte?“ slova starého profesora regionálních dějin brutálně přerušily mé příjemné úvahy o nastávajících jarních prázdninách.
Stál přímo na de mnou a jeho tvář byla stažena nehraným hněvem. Nadechl se a pokračoval „Vás asi přednáška nezajímá.Vysvětlete mi co vlastně hledáte na vysoké škole našeho zaměření!“
No, trefil hřebíček na hlavičku. Ani já netušil, co tu vlastně hledám. Škola humanitního směru byla absolutně nevhodná, ale jak napravit chybu nezralého mládí a přitom neranit rodiče a neukončit tím financování svého studentského života. To mi asi starý profesor neporadí. Až do třetího roku se dále jakž takž projít, ale ty novodobé regionální dějiny, to bude asi moje smrt!
Než mi tyto truchlivé myšlenky prolétly hlavou, zklidnil svůj temperament, který bych u takového starého sušiny ani nečekal a ironickým hlasem pokračoval:“Nu, co nic neříkáte? Tak teď dobře poslouchejte. Vaše písemné práce nemají žádnou hodnotu. Ta poslední úplně vypadla ze škály pro hodnocení. I pětka by byla moc dobrá. Abyste mohl ke zkoušce, potřebujete zápočet a na základě té práce ho dostat nemůžete.“
A teď je se mnou konec.Zazněl můj vnitřní hlas, ale můj nenáviděný učitel zvesela a maximálně ironicky pokračoval.“Ale každý má dostat druhou šanci. Teď je před námi týdenní volno. Pokud v tomto čase připravíte objevnou, obsažnou a kvalitní stať z dějin našeho kraje, zápočet dostanete a pokud jí obhájíte, budete mít i složenou zkoušku“.
S ironickým úsměvem se otočil a šel ke stolu.
To mi tedy pomohl. Já a objevná, obsažná a kvalitní stať, kde ji mám vzít? Už z kraje semestru zadal podobný úkol všem. Studenti jsou lid chytrý a snaživý. Proto nebyl problém z internetu stáhnout neuvěřitelné množství údajů a z nich pak sestavit práce.Ale při hodnocení všichni koukali s otevřenou pusou. Profesor znal dokonale vše, co bylo kdy o severozápadním pohraničí publikováno. Ze 42 prací 41 vyřadil pro opisování a pouze dílko Anny-Marie Schulemburgové ocenil kladně
.Stál už u tabule a promluvil k celé posluchárně.“ Pokud se najde odvážný student nebo studentka a pomůže panu Šrámkovi s jeho úkolem, platí pro něj stejné podmínky. Dobrá práce rovná se složená zkouška. No, najde se zde alespoň jeden hrdina, co do toho půjde“?
Mé oči jely po třídě, ale všichni klopili zrak Ticho bylo skoro až trapné, ale tu se přihlásila. Tou odvážnou byla výše zmíněná Anna-Marie.Mé šance se tím poněkud zlepšily, ale radost jsem z toho neměl.
Profesor překvapeně řekl:“ Slečno Schulemburgová, Vy to snad nemáte zapotřebí. Vaše písemné práce zajišťují zápočet již nyní, a zkouška nebude také žádným problémem“ Vstala a odpověděla:
„ Ráda panu Šrámkovi pomohu, když bude mít zájem.Jen bych chtěla poprosit o uvolnění vstupu do následujících archivů“.
Z hlavy po té vyjmenovala devět nebo deset institucí počínaje archivem naší university a konče obecním archivem města Hrob na Teplicku.
Profesor zamžikal překvapením a dodal.“ Jako student III. ročníku nemáte volný přístup do archivu, ale na vlastní rizika vystavím potvrzení o vědecké práci pana Šrámka a ten otevře všechny dveře i Vám“.
No ovšem!Povolení bude na moje jméno. Budu muset všude osobně.Představa, že Anna-Marie bude jezdit po archivech sama, tímto padla a můj prázdninový program s ní. Možná se zdá divné, proč zrovna snaha Anny Marie vyvolala mojí nelibost vždyť ona jediná na začátku splnila profesorské zadání.
Ještě podivnější je, že moje antipatie stejně jako antipatie ostatních spolužáků k naší kolegyni neměly jakýkoliv hmatatelný důvod. Měla samozřejmě úplně fenomenální výsledky, ale šprtem nebyla. U ní to byl přirozený jev. Jak já se na tuto školu nehodil, tak ona sem patřila. Nepamatuje se, že by od prváku někomu odmítla pomoci se studiem, ale mezi námi byla jakási propast. Snad to způsobovalo její odměřené chování a jakási přezíravost k nám. A teď s ní budu pracovat celý týden na práci poslední spásy. Spolužáci pojedou na Klínovec a já se zahrabu v archívu s Annou-Marií, mezi spolužáky zvanou „Ledová královna“

Ledová královna
Zbytek přednášky mi připadal jako ve snu. Jen co“tyran za katedrou“ ukončil výklad , přišla za mnou Anna Marie se slovy.“ Přijď po devatenácté hodině do klubu, musíme se domluvit , co s tou Tvojí prací.“
To byla celá ono. Žádná diskuse Jen strohý rozkaz jako na vojně.
Pohled mi sklouzl na spolužáky, jejichž tváře byly plné účasti, ale pomoc v nich nebyla. Krátce po devatenácté hodině vstoupila do studentského klubu a usedla k mému stolku a bez sebemenšího úvodu spustila:“ Profesor Barták mi napsal to zplnomocnění pro vstup do archívů. Byl takový grand, že platí pro celý Ústecký kraj. Bohužel ale z ní na Tebe a jednoho člena doprovodu. Budeš tedy muset chodit se mnou“.
To co zaznělo bylo dost překvapivé a vůbec mi nepasovalo k mé vzorné spolužačce, ale ona pokračovala:“Už dost dlouho čekám na takovou příležitost. Potřebuji si ověřit jednu teorii. Najít jednu více než 60 let ztracenou a zapomenutou osobu. Myslím, že Tě asi nezajímá o co jde.“
Poslední větu vyslovila s tak odměřeným hlasem, že mě až polil studený pot. Chovala se jako bych byl úplný primitiv a ve své představě se rozhodla určit mi roli jakéhosi otvírače dveří a to bylo příliš.
Snažil jsem se mluvit klidně, ale hlas mi trochu přeskakoval.“To se tedy pleteš.Pokud máme něco dělat spolu, chci vědět o co Ti jde!“
V její tváři se mihl výraz překvapení a pak i náznak jakési radosti. V té chvíli mi došlo, že se asi snažila odměřeným až nadřazeným chováním probudit mojí zvědavost. A jak to tak vypadá, byl úspěšná.
Pohodlně se usadila a spustila. „Dobře. Povím Ti co chceš vědět, ale bude to dost dlouhé. Hledám stopy po bratranci mého dědečka, ale musím začít tím, že Ti něco povím o naší rodině Schulemburgové. Pochází z území dnešního Německa . Konkrétně z bývalého Braniborského vévodství. Moji předci od 15.století bojovali ve službách zdejších vévodů. Jeden z předků se pak zúčastnil 30leté války jako velitel pluku ve vojsku maršála Arnina . Nejdříve ve Valdštejnově žoldu a nakonec v žoldu Gustava Adolfa,krále švédského. Po vzniku pruského království bojovali Schulenburgové proti Napoleonovi Bonaparte, Františku Josefu II i Napoleoni III až do založení německého císařství. Po celá staletí sloužili své vlasti. Konec 19.století se stalo něco velice nepříjemného.
Mému prapradědečkovi hraběti Richardu von Schulemburg se jako první dlouho očekávané dítě narodili dvojčata Richard ml. A Thomas, můj pradědeček.Tento stav by mohl vést k rozdělení majetku nebo dokonce ke sporům v rodině a tak rodinná rada rozhodla, že Richard ml. je dědicem titulu panství a Thomas musí opustit Německo. Bezdětná sestra mé prababičky se ujala malého Thomase a vystěhovala se na území bývalého Rakouska-Uherska přesně do vesnice Hrob na Teplicku, kde z peněz rodiny zakoupila výstavní dům a stala se vůdčí osobností společenského života v obci. Jako věřící evangelička se počátkem 20.století postarala o výstavbu pseudogotického kostela v obci za peníze německé větve von Schulemburgů. Dědeček Thomas nezapřel svojí vojenskou krev a po dovršení patnácti let nastoupil na kadetku ve Wiener Neustadtu ,kterou absolvoval,jako třetí z ročníku v roce 1914.
V témže roce se oženil s mojí babičkou Annou Marií Seifert. A stihli i počít své jediné dítě Gustava von Schulemburg mého dědečka, který se narodil v lednu 1915 jako pohrobek po smrti svého otce, v bitvě na Sávě při rakouském tažení do Srbska v rámci 1.sv. války na podzim 1914. Bratr mého pradědečka Richard ml. Po absolvování kadetky v Postupimi uzavřel manželství s Valerií von Bamberg a i přes válečné útrapy měli spolu krátce po sobě v letech 1915 a 1917 dva syny Richarda a Thea. Prastrýc pak padl v roce 1917 na západní frontě. Konec 1.světové války vedl ke konečnému rozdělení rodiny. V Československu byly zrušeny šlechtické tituly a dědeček se ve 4 letech přejmenoval proti své vůli na Gustava Schulemburg německé větvi zůstal titul, ale přišla skoro o všechen majetek.Je s podivem, jak se i odděleně vyvíjeli osudy Gustava a Richarda s Theem podobně
Můj dědeček nastoupil na válečnou akademii a stal se letcem i když původem němec zůstal věrný své nové vlasti Československu. Po roce 1939 odešel do Francie a později do Británie, kde se zúčastnil letecké bitvy v Anglii. Byl dvakrát sestřelen a v roce 1945 se vrátil domů a v hodnosti kapitána. Oženil se a v roce 1946 se narodil můj otec Pavel.Po únoru pak musel odejít z armády . Přišel o majetek , ale ne o svobodu a v klidu dožil. Zemřel v roce 1982.
Jeho bratranci měli stejný start životní dráhy, ale konec byl úplně jiný. Richard absolvoval kadetku a v roce 1939 se vydal do války s Polskem v hodnosti poručíka Wehrmachtu.Zděděný talent se nezapřel a přes Francouzské a Balkánské tažení dospěl k hodnosti majora v pouhých 25 letech. V roce 1942 se jeho život naplnil v bitvě u Stalingradu v hodnosti podplukovníka. Padl svobodný a bezdětný.
Jeho bratr Theo se vydal na vojenskou dráhu v roce 1935 , kdy se stal členem zbraní SS. V roce 1939 vstoupil do války v hodnosti SS Untersturmführera ,což odpovídalo hodnosti poručíka. Po francouzském tažení a postupu k Moskvě byl povýšen do hodnosti SS Sturmbannführera a jmenován velitelem tajného komanda Sudety. Za sídlo si vybral vilu české větve své rodiny. V roce 1944 po něm mizí veškeré stopy. Je prohlášen za nezvěstného“.
Na chvíli zastavila svůj monolog a já pořád netušil o co jí jde. Hned mi to osvětlila.
“Takže co chci. Zaprvé chci zjistit co dělalo komando Sudety a za druhé co se stalo s Theem von Schulemburg a zda nemá mužské potomky. Loni totiž zemřel můj otec a jestli Theo neměl syna rod von Schulemburgů vymře po meči“.

Hledání jehly v kupce sena
To snad ani není pravda! Ona chce celé prázdniny strávit hledáním někoho, kdo zmizel v roce 1944! A jediným důvodem , je aby rod von Schulemburgů nevymřel po meči. Hlavou mi prolétla myšlenka, zda by se neměla léčit na psychiatrii, ale po chvíli se vše začalo jevit v jiném světle.
Jakoby ve zpomaleném filmu v mém nitru procházeli kolem nás válečníci rodu od středověku, přes 30letou válku, Napoleonské války, války prusko-rakouské i prusko-francouzské , následovali vojáci I.světové i II.světové války.
Zdálo se, že chápu co chce a proč to dělá. Vše se teď zdálo úplně jiné i chování Anny Marie vypadalo v novém světle jinak. Ona nebyla chladná a odměřená. Byla ve skutečnosti velice skromná. Tak velkolepý rodokmen by ji opravňoval k pýše a nadřazenosti, ale to nebyl její styl. V mých očích velmi stoupla a bylo jasné, že se jí pokusím s jejím úkolem maximálně pomoci.
V několika větách jsem jí sdělil své pocity i rozhodnutí , ale bylo nutné vyjasnit jednu otázku. „Kde začněme“?
Na první pohled byla ráda a obratem odpověděla.“ Některé stopy sice vedou do městečka Hrob, ale my začneme zde u universitním archívu hned zítra ráno. V osm hodin budu čekat před vchodem do děkanátu“
Vše co bylo třeba říci, zaznělo.Rychle vstala a bez jakéhokoliv rozloučení odešla.
V mé hlavě panoval totální chaos, ale na spoustu otázek chyběly odpovědi. Bude lepší počkat co přinese zítřek.
Mé mužské ego velelo , že musím být nad věcí, ale zvědavost zvítězila a já už od půl osmé podupával před děkanátem. Chvilku před celou, vstoupila do budovy správce archívů a přesně v osm zastavil před domem obytný automobil středních rozměrů s Annou Marií za volantem. Rychle zamkla , došla ke mně a řekla jediné slovo:“Jdeme“.

Prošla vstupní halou a po schodišti seběhla do prvního suterénu k oddělení universitního archivu. Dalo mi dost práce udržet její tempo, ale podařilo se. Zaklepala na dveře a po pár vteřinách otevřel správce. Jindy nerudný muž působil velmi přívětivě. Po kontrole mého pověření od profesora Bartáka a několika větách Anny Marie o co přesně máme zájem, vzal z háčku na dveřích jeden z klíčů a otevřel dveře naproti přes chodbu proti vstupní kanceláři. Rozsvítil světlo a řekl.“Všechny dokumenty se přestěhovaly do digitální podoby. Máme neomezený přístup, tak hledejte do chcete a jak dlouho chcete. Až skončíte, dejte mi klíč do kanceláře.“
Po té zapnul počítač, zadal vstupní číselné heslo, které k mému úžasu bylo 1-2-3-4 a odešel. Jakmile za správcem zaklaply dveře, vylétlo z mých úst:“Univerzitní archív má počítač jištěný kódem 1-2-3-4. To bych si nedal ani na kufr“.
Nic neřekla , jen mírně pokrčila ramena a řekla.“ Takže začneme hledat. Víme že Theo von Schulemburg sloužil na frontě ještě začátkem roku 1942 v obranných bojích před Moskvou v řadách Wafen SS. A zkus začít hledat od března 1942.
Bylo jasné, že takhle do nepůjde. To budou stovky , možná tisíce dokladů a tak jsem řekl.“To je ale úplně nemožné „
Ona hbitě odvětila:“Máš pravdu, budeme hledat jehlu v kupce sena.“.
Začal jsem s prohlížením textů a starých fotek. Bylo neuvěřitelné co vše měla universita i celé město na práci v době druhé světové války. Plesy, křtiny, oprava vyhlídky, nákup vybavení laboratoře, narozeniny, děkana, dary vůdci, ale i seznamy padlých a jejich nekrology. Daly se čekat hodiny hledání, ale první stopa byla po půl hodině na světě.
Na monitoru naskočilo foto s popisem Přijetí hrdinných bojovníků Leibstandarte Adolf Hitler u lektora při příležitosti jejich příjezdu na zotavenou do našeho kraje. Pod tím vším svítil datum 19.4.1942.
S mírným napětím v hlase řekla.“ Půjde ta fotka zvětšit?Tady vedle rektora ten muž v černé uniformě je Theo von Schulemburg“.
Pohled na něj mi úplně vzal dech. Byl neuvěřitelně podobný Anně Marii. Mladý energetický muž v roce 1942 mu bylo 25 let, ale v té černé uniformě vypadal starší a působil zlověstným dojmem.
Částečně proti mé vůli vyšly z mých úst tato slova.“ Tak on tu skutečně byl! Působí dost strašidelným dojmem a jak je Ti podobný.“
Jen zakroutila hlavou a pokračovala slovy:“ Děkuji Ti za kompliment, ale budeme pokračovat.“
Opět před námi defilovaly vážné věci i malichernosti až mě po chvíli opět zastavila se slovy.“ Počkej, to je zajímavé!“

Na obrazovce byl článek z novin o návštěvě z Berlína. Tím ctěným hostem byl profesor Gebhardt , který se zde zastavil při své služební cestě do našeho kraje dne 26.4.1942.

Unikala mi souvislost, ale Anna Marie rychle vše vysvětlila.“Ten profesor Beghard byl pravou rukou Reichsführera SS Heinricha Himlera.Oficiálně působil jako šéf lékařské komise, ale tvrdí se o něm, že byl zlým duchem svého šéfa.Jeho zločiny byly nepředstavitelné a po válce byl potrestán.Je jisté, že jestli byl Theo pověřen něčím speciálním mohl ho Beghard instruovat“.
„ To je, ale čirá spekulace“! Byla má odpověď.
Jen přikývla a já hledal dál. Po chvíli se objevil článek o dalším průjezdu našeho profesora Gebhardta dne 31.7.1942, pak i 29.9. 1942 a 3.13.1942. Zápisy z července a září byly jen kratičké zmínky o tom, že funkcionář SS přijel berlínským expresem a dál pokračoval za služebními povinnostmi. Článek prosincový se zmiňoval o jednání s představiteli místních chemických závodů. To bylo dost divné. 19.4.1942 přijede Theo na zotavenou a počínaje 26.4.1942 je zde Himmlerův důvěrník jako doma.

Co tu asi hledal a proč? On zdravotní rada jedná s majiteli chemických závodů? Odpověď na tuto otázku byla nalezena skoro okamžitě. Byl jí služební přípis profesoru chemie Haraldu Bayerlandovi o vědeckém úkolu ze dne 6.12.1942. Z pověření rektora měl začít spolupracovat s vedením chemických závodů na výrobě speciální akumulátorové kyseliny sírové. Věc byla označena jako říšský zájem pro útvar „S“ při úřadu profesora Gebhardta.

„ Takže universita a chemička na jeho pokyn vyvíjely a snad i vyráběly speciální kyselinu.Ale co s tím?“
„ Zatím nic . Hledej dál“Řekla Anna Marie a já pokračoval.

Skoro celý rok 1943 se nic nedělo. Až 7.11. opět novinový článek o návštěvě Gebhardta na universitě a okamžitá reakce rektora 8.11.1943 pověřuje profesor fyziky Petra Strella úkolem spolupracovat s firmou AEG při výrobě rozvaděčů a elektroinstalace v extrémním vlhku při velkém odběru proudu. Věc byla označena úplně identicky jako úkol profesora chemie Bayerlanda při výzkumu akumulátorové kyseliny.

Tedy opět útvar „S“. Pak už do konce roku 1944 nebyl v archívu ani jeden odkaz na profesora Gebhardta, útvar „S“ nebo něco s ním související.

Přesně ve třináct hodin třicet pět minut předala Anna Marie klíče a mlčky vyšla z budovy.

Prosívání písku.
Ukázala na auto, odemkla a nastoupili jsme do obytného prostoru. Na stolku ležel notebook, který spustila a začala se shrnutím všeho co senám zatím podařilo zjistit, při čemž vše rovnou i zapisovala.
„ Takže víme, že 19.4.1942 pobýval Theo v Ústí. Po té se zde objevil během roku 1942 profesor Gebhard. Jestli se sešli , to nevíme.
Dále je jasné, že v prosinci 1942 a listopadu 1943 zadal Beghard prostřednictvím rektora profesorům chemie a fyziky výzkumné úkoly.
Chemik pracoval na speciální akumulátorové kyselině a fyzik na vodě odolných vysoko napěťových rozvaděčích. Kyselina a rozvaděče ukazují na plnění úkolu pro podmořskou válku. Ponorky používají akumulátory a určitě se na nich najdou i rozvaděče, ale proč by na výrobě nebo výzkumu v této oblasti pracovalo SS, které nemělo s námořní válkou nic společného?
Pak jsou tu dvě zmínky o útvaru „S“ při úřadu profesora Gebhardta. Může to písmeno „S“ znamenat tajný útvar „Südeten“, kde měl, podle toho co vím, sloužit Theo.“
Poslední otázka zůstala ve vzduchu.
Po chvíli řekla.“ Teď zajedeme do Krupky v místní části Unčín se za války nacházela základna SS. Pokud v roce 1942 přijeli vojáci Leibstandarte do tohoto kraje, je logické , že byli ubytováni tam. Místní archivář je moc hodný a bude nás čekat ve čtyři hodiny odpoledne“.
Cesta nám zabrala necelou hodinu a tak zbyl čas i na pozdní oběd.
Chvilku před šestnáctou hodinou nás čekal příjemný šedovlasý pán. Před dveřmi obecního úřadu. Zběžně si prohlédl mé pověření a během čtvrt hodiny vám v kostce popsal dějiny města i kláštera. Bylo znát, že je lokálním patriotem. Po té nás uvedl do archívu a řekl:
“ Jako pramen by vám mohly posloužit obecní kroniky“.
Z polic vyňal dvě velké knihy. Jednu z letopočtem 1941-4 a druhou 1943-44 a pak zde mám svázaná vydání místního týdeníku „Südeten kurier“ z let 1942-43 .
A dodal:“ Rok 1944 je jen do března a pak bylo vydávání ukončeno.“

Musím přiznat, že práce přímo s archiváliemi byla náročnější než studium archivu university v elektronické podobě, ale zážitek to byl lepší zde. Tady se dalo na dějiny sáhnout a bylo je i cítit.

Anna Marie se neoddávala snění jako já a rovnou vyhledala v kronice duben 1942. Překvapení bylo veliké.

Zápis ze dne 12.4. Dnešního dne se našemu městu dostalo velké ocenění:průzkumný prapor součást nejlepšího útvaru svazku zbraní SS přijel na zotavenou po těžkých vítězných bojích na východní frontě do našeho města. Útvar nesoucí jméno samotného vůdce se ubytoval v místní části Unčín dne 13.4. přivítal naše hrdiny na náměstí starosta Dr. König za obránce vlasti poděkoval zástupce velitele SS Sturmbannfürher von Schulemburg.

Anna Marie řekla.“ Takže 12.4. přijeli od Moskvy, 13.4. je uvítal starosta a 19.4. byli přijati rektorem university a asi i zástupci magistrátu“.
Vše zanesla do notebooku a otočila kroniku na den 26.4.1942. Naše překvapení neznalo mezí.
Ve zlatém rámečku byl následující zápis“SS Standartenfürher profesor Gebhard navštívil naše město. Po přijetí u starosty Dr. Königa navštívil vzácný host průzkumný prapor SS, který od počátku dubna odpočívá v našem městě.V družné atmosféře poděkoval našim chrabrým vojákům. Před odjezdem se zapsal do čestné knihy našeho města“.

Takže Gebhard se s Theem sešel v Krupce. Tady je důkaz“. Řekla Anna Marie a listovala dál

Nic zajímavého však kronika neskrývala, až do 31.7.1942. Zápis toho dne zněl:Za účelem řešení záležitosti říšského významu navštívil v tomto roce již podruhé naše město SS Standartenfürer profesor Geghardt V městské hale se sešel se zástupci místních podnikatelů Carlem Valtrem, majitelem a ředitelem Krupské důlní a Lotharem Adamem spolumajitelem firmy Adam a syn stavební práce.
Další hledání v kronice už nepřineslo nic nového. Kupodivu zde nebyl ani zápis o odjezdu průzkumného praporu. Zbývalo prohlédnout vydání týdeníku.

Výtisk z týdne kolem 12.4. nezklamal. Titulní straně vévodil snímek nastoupené jednotky. Na samém čele byli důstojníci v černém, ale kvalita fotky nedovolovala lokalizovat našeho muže.Vše bylo doprovázeno oslavným článkem, ale jméno také chybělo.
Hned další číslo obsahovalo portrét profesora Gebhardta v uniformě generála SS a doslova oslavnou tirádu na jeho adresu. Jakákoliv zmínka o návštěvě praporu SS chyběla.

Tyto neúspěchy nám vynahradilo číslo z týdne kolem 31.7. 1942. Na druhé straně byl snímek pořízený před městskou halou. Byl na něm profesor Grbhard, tentokrát v civilu, dva muži v civilních šatech . Podle popisu stavitel Adam a podnikatel Valter a za nimi náš muž Theo von Schulemburg. Pod fotkou jeho jméno chybělo, ale bylo jisté, že se jednání zúčastnil.

Další listování v Südeten kurier bylo marné.

Krátce po 19 hodině vstoupil s úsměvem správce archívu a řekl.“ Tak, co mládeži, našli jste co hledáte?“
Anna Marie se usmála a odpověděla.“ Ano i ne. Potřebovali bychom ještě ověřit pár detailů.“
Teď se usmál pro změnu archivář a řek:“ Tak se ptejte, žiji zde od roku 1929 a můžu říci, že v Krupce nenajdete nikoho lépe informovaného“.

„ Kdo byl prosím Carl Valter a co dělala firma Krupská důlní?“ Byla první otázka.
Pohodlně se usadil a spustil:“Krupská důlní byla malá firma.Měla 7 nebo 8 zaměstnanců, ale Valter patřil k místním boháčům. On a ta jeho firma nebyli klasičtí horníci, ale spíš specialisté na nebezpečné věci. Když bylo například třeba odvodnit štolu, najal si majitel Valtra a on to udělal. Vydělal obrovské peníze. Měl dva domy, ale v roce 1942 přijal zakázku v Hrobě a tam v roce 1944 zahynul on, i jeho zaměstnanci. Nikdo tomu nerozuměl, vždyť v té době nebyly kolem Hrobu žádné doly. Museli tam ale dělat něco hodně velkého, protože od roku 1942 tam byli skoro pořád, ale nikdo tehdy nevěděl co tam dělají..
„A co Adam a syn?“ Byla druhá otázka.
Zavrtěl překvapeně hlavou a řekl.“ To je dost podobné. I starý Adam pracoval pro majitele dolů. Nebyl sice tak bohatý jako Valtr , ale v Hrobě pracovali spolu a také tam spolu zahynuli.“
„ A to nikomu nebylo nápadné?“ Byla naše poslední otázka.
Hořce se usmál ale klidně odpověděl:“Asi si neumíte představit, co se tady v tom roce dělo. Denně umírali na frontě tisíce lidí a pak všichni věděli, že Adam i Valtr dělají pro SS a tak nikoho ani nenapadlo ptát se“.
Anna Marie poděkovala a chvíli před sedmou byla před námi cesta na kolej.

Dala mi do ruky notebook a začala diktovat.
V krupce se nám podařilo dokázat spojení mezi profesorem Gebhartem a Theem von Schulemburg. Ta fotka v novinách je důkaz. Znepokojivý je fakt, že dva muži, kteří asi pro ně pracovali , tj. stavitel Adam a důlní specialista Valtr zahynuli záhadně v roce 1944 někde u obce Hrob, kde v té době neprobíhala žádná oficiální důlní činnost . Zdá se, že s Adamem a Valtrem zahynuli všichni, co pro ně pracovali“.
To, co děláme je podobné prosívání písku, ale je třeba říci, že Krupka nám přinesla úspěch. To byla má poslední myšlenka ve chvíli, kdy mě Anna Marie vysadila u mé koleje.
Na rozloučenou řekla:“ Tak ráno v 8.OO“ a odjela.

Tápání v Hrobu
Její chování mě sice hnětlo,ale před 8.00 jsem poslušně stál před domem a čekal. Přesně na čas zastavila a já mohl nastoupit. Bez pozdravu jak byl asi její neměnný zvyk, spustila.
„Na dneska nemám nic domluveného, v neděli nikdo nebude ani na radnici a tak provedeme pouze terénní průzkum“.
Vyjela z města a rozvážným tempem vyrazila směrem na Teplice. Z nich to bylo do Hrobu pár minut.
Musím se přiznat, že i když v tomto kraji žiji celý život, nikdy jsem do Hrobu nezavítal. Nebylo tam nic, co by stálo z mého úhlu pohledu za shlédnutí a pak ten název. Na to jít do Hrobu je vždycky dost času.
Po necelé hodině byl ze silnice vidět mohutný až monumentální kostel, vystavěný v úplně ukázkovém pseudogotickém slohu. Anna Marie odbočila ze státní silnice na jakousi lepší nezpevněnou cestu, která se proplétala mezi zahradami a po malé chvilce zastavila přímo před ním. Prošla kovovou brankou a začala s výkladem.

Tak to je ten chrám, který zde nechala vybudovat sestra mého prapradědečka Richarda von Schulemburg, když přišla v roce 1895 s malým Thomasem do Sudet.
Je vystavěný v duchu romantického pseudogotického slohu.
Tady kolem dveří vidíš čtyři postavy. Ten první zleva je zobrazením urozeného původu naší rodiny a ten první zprava zase odkazuje na její vojenskou tradici.
Kněží uprostřed pak mají ochraňovat víru vyjevenou v tomto stánku páně.
Na věži pak vidíš anděla, okřídleného lva, okřídleného býka a orla. Tyto postavy byly ztělesněním víry, síly, statečnosti a odvahy.
I tyto atributy nesla rodina von Schulemburg svým životem po celá staletí.

Podívala se na mě a s mírnou ironií v hlase pokračovala:“Je na Tobě vidět, že až dokončíme naši práci, a odevzdáme jí Bartákovi, tak už o nás do smrti nejraději neuslyšíš.“

I když hodila hřebíček na hlavičku, já tuto její poznámku využil ke kontrolní otázce.“A o čem vlastně ta práce bude?“
Asi tento dotaz čekala a rychle odvětila. „Hlavním téma bude Tajné aktivity SS v letech 1942-44 na území našeho kraje. A buď úplně klidný, včera večer se mi podařilo dát do kupy celý úvod a první kapitolu z toho co bylo v archívech university a města Krupky. Zabralo mi to 3 hodiny, ale je to snad dobrý“.
Musím přiznat, že mi její slova vrátily klid. Ona už pracuje,To je fakt skvělé!
Ale nenechala doplout mé myšlenky a pokračovala:“Pod vrcholem věže jsou hodiny se 4 ciferníky a nápis, kde se píše o hradu božím.
Když popsala průčelí, vyrazila na obhlídku po obvodě kostela.
Koncepce byla klasická.V čele nad portálem u vchodu kostelní věž na kterou navazovala chrámová loď a nad kněžištěm menší věžička vsazená do vrcholu stěny.Na kněžiště navazovala sakristie.
Vše co popisuji bylo vidět z venku. Dovnitř se bohužel nedalo dostat.
Celá stavba byla sice zachovalá po stavební stránce, ale bylo vidět, že údržba interiéru je nulová. Bylo ale zvláštní, že mě vnitřní prostor vůbec nelákal. Nevím, ale tento dům páně působil příliš hrozivě.
Z boku chrámu mi padla do oka další zvláštnost a nešlo na ní neupozornit.“ To je moc divný kostel. Co má za smysl ten přívlastek z levé strany v sakristie a ty dva komíny. Kostel s komíny to je fakt divný“.
„ To teda je“! Potvrdila mé pochyby a řekla“ Víš co? Mám v notebooku uložený plány roku z 1897, kdy byl chrám navržen“.
Došla do auta a přinesla počítač. A po malé chvilce na nás z monitoru koukal plán stavby. Nejzajímavější byl boční pohled na hmotný model. Na tomto zobrazení byl sice přístavek, ale ne oba komíny.
Zatvářila se dost překvapeně a řekla.“Je to pořád záhadnější. Ty komíny byly postaveny dodatečně, ale kým a proč?“
Než domluvila, tak se si podařilo vylézt k rozbitému okénku nalevo od dveří, kterým bylo vidět dovnitř v místech, kudy komín procházel. Okénkem nebylo vidět přímo do hlavní lodě, ale do malého prostoru stísněného kruhovým schodištěm, vedoucím asi na věž. Komín tam byl, kamna chyběla. Zbyl po nich jen očouzený otvor.
Po malé chvilce se mi podařilo slézt ve zdraví na zem a Anna Marie vyslechla moji zprávu.
“Někdo si tam udělal zateplený úkryt.Asi dělníci,kteří třeba prováděli opravy“.
„ Myslíš?“ Řekla a hned dodala.“ Skutečně myslíš, že by si dělníci s klidem přistavěli ke kostelu komín? To by snad udělali jen úplní neznabozi“.
Podařilo se mi skočit jí do řeči:Třeba komunisti!“
Po malém zaváhání řekla.:“ To ano! Ty by to určitě dokázali, ale oni přece církevní stavby neopravovali a tady je dost patrné, že po roce 1948 nebyly prováděny žádné rozsáhlejší práce“.
Bylo třeba uznat její argumenty. Komunisté byli schopni udělat z kostelní krypty sklad brambor, ale to tady nebylo. Navíc zanedbaný interiér dokládal celá desetiletí nezájmu. Tak tedy, kdo tady udělal ty šílené úpravy.

Anna Marie malou chvilku dumala a pak řekla:S tím co teď víme asi dál nepokročíme. Půjdeme dál. Ukáži Ti dům naší rodiny, kde v letech 1943-44 bydlel Theo.
Mé kroky zamířily k autu, ale rychle mě zastavila. Půjdeme pěšky. Je to támhle.

Při pohledu na průčelí kostela byl po pravé ruce mezi stromy dobře vidět mohutný dům. Spíš zámeček, ale v totálně dezolátním stavu. Naše kroky vedly do míst, kde byly zbytky drátěného plotu. Po jehož zdolání bylo v zarostlé zahradě vidět zbytky pískoviště a trosky houpačky a prolézaček.
Aby předešla mým otázkám, začala mluvit sama.“ Zatímco děda Gustav bojoval v Anglii proti Hitlerovi žila jeho matka Anna Marie Schulemburg rozená Seifert ve vile od zmizení Thea sama. I když její syn sloužil Československu, ona zůstala Němka a to se jí po roce 1945 stalo osudným. V květnu jí vyhnali z vili, kterou zabavila sovětská armáda a ona byla jako příbuzná příslušníka SS uštvána davem. Zemřela někdy mezi 20. - 31.květnem toho roku. Dones nevíme, kde jí vůbec pochovali. Dědovi se podařilo zjistit, že prý byla pohřbena v rodinné hrobce pod kostelem, ale jestli to je pravda, už nešlo ověřit. Po odchodu Rusů, převzala dům obec a zřídila v něm mateřskou školu.Po roce 1989 byla školka zrušena, objekt prodán,zastaven na úvěr bance a nakonec vypleněn zloději. Teď ho vlastní a spravuje likvidátor jedné zkrachovalé banky.

To bylo smutné vyprávění. Divně si to dvacáté století pohrálo s lidmi v celé Evropě a zde v našem kraji zvlášť.Ale nebyl čas na filozofii, právě jsem vstoupili po hlavním schodišti do vily.

Tam kde byly nejspíš dvoukřídlé dveře, zůstala jen díra. Nebyly zde dveře a dokonce ani rám. Obraz vnitřku budovy byl absolutně tristní.Vyrvaná elektroinstalace, rozvod vody, podlahy, dřevěné obložení a dokonce i dlaždice v koupelně. Místnost za místností.
Nakonec Anna Marie vyndala baterku a dvojramenném schodišti sešla do sklepa. I po letech zde byl cítit zatuchlý zápach brambor, které si asi v těchto místech skladovala kuchyně obecní školky. Něco důležitého mi tady ale nesedělo. Sklepení bylo jistě prostorné, ale v porovnání s velikostí vily, přeci jenom nedostatečné, ale pro tuto chvíli mi to ještě nedošlo. Ještě jeden pohled do tmy a pak poslední slova Anny Marie.
„ Bude poledne. Pro dnešek končíme. Odvezu Tě domů a pokračovat budeme zítra na matrice a v archivu obecního úřadu v Hrobě“.
Cesta domů byla rychlá ale dost smutná. Při vystupování řekla jen „Tak zítra v 8.00“.

Světlo v temnotách
Pondělní ráno se nedělnímu podobal jako vejce vejci.
V 8.00 odjezd před 9.00 už stojíme u radnice městečka Hrob. Ukazuji matrikářce naše pověření, ale ona hned chladí náš optimismus. Je mi to moc líto, ale v roce 1945 němci odvezli skoro celý obecní archiv. Máme tu jen část agendy stavebního úřadu a malý zlomek pozemkové knihy.
Tak a to je konec. Prolétlo mojí hlavou. Jsme ve slepé uličce. Vždyť kromě toho tvrzení Anny Marie, že Theo bydlel v rodinné vile není žádný důkaz jeho pobytu zde. Valter a Adam zde určitě zahynuli. Snad při práci pro SS, ale bez důkazu se dál nehneme.
Anna Marie byla taky zklamaná, ale pak řekl.“: To se nedá nic dělat. Můžeme se podívat alespoň do archivu stavebního úřadu“?
Matrikářka přikývla a provedla nás do suterénu budovy, kde až na samém konci chodby byly kovem pobité dveře. Při otevírání vrzaly a bylo jasné, že sem asi často návštěvy nechodí. Rozsvítila tři špinavé žárovky bez krytu a celý prostor zalilo matné světlo. Na rozloučenou řekla.“ Dnes pracuji do 14.00. Klidně tu buďte jak dlouho chcete“
Odešla a ani se nenamáhala zavřít dveře. Bylo jasné, ž odsud není co odnést.
Anna Marie začala od dveří. Já od zdi. Jeden šanon za druhým.Plány, nákresy, stavební deníky. Vše psáno nádherným německým rukopisem.Typický švabach. Nejstarší plány z roku 1845 nejmladší pak z roku 1944. Skoro 100 let dějin jednoho města.
Ke zdejší honoraci museli patřit Karasovi a Bertholdovi, jejichž aktivita byla obdivuhodná a právě od prvně jmenovaných koupil v roce 1895 Thomas von Schulemburg „Dům na okraji“. Bylo dost kuriosní, že šesti měsíční nemluvně koupilo dům, ale tehdy to bylo možné.
Pak tu byly plány vily. Nedalo se odolat. Moc mě zajímalo co se tam změnilo. Vždyť to není ani 24 hodin od chvíle naší osobní prohlídky na místě.
Složka obsahuje nákres půdy, 2 nadzemní patro, 1 nadzemní patro , suterén a sklep. Hlavně v nadzemních patrech jsou patrné velké změny. Vybourali po roce 1945 několik příček, aby vznikly prostornější třídy a kuchyně. Půda a suterén se asi nezměnily. Ještě zběžný pohled na nákres sklepa. To zpracování a popisy fakt nádhera, ale co tohle má znamenat? Sklep na plánu je daleko větší než ve skutečnosti. Rozdíl je určitě nejméně třetinový.
Můj výraz asi působil dost podivně, protože se Anna Marie překvapeně zeptala:“ Co se Ti stalo“?
To co se mi podařilo najít bylo určitě zajímavé, ale nevěděl jsem jak moc.
A tak má odpověď byla dost nesmělá.“ Asi něco mám“.
Po té se mi podařilo v kostce vyložit jak se plán sklepa liší od skutečnosti.
I na ní bylo patrné překvapení, ale překonala ho slovy.“ Budeme pokračovat! „
Další hodiny už nepřinesly nic nového. Bylo zvláštní, že v archivu úplně chyběly plány kostela, ale nedalo se nic dělat.

Při odchodu Anna Marie zhasla, zamkla dveře a vrátila klíče.

Další cesta vedla ke staré vile von Schulemburgů poblíž kostela.
Tentokrát mi dala také jednu baterku z auta a po pár minutách nám její světlo ukázalo dobře známý sklep se zápachem starých brambor. K mému úžasu Anna Marie vyndala z pod bundy složený plán sklepa z archivu města Hrob.
To je gól! Ona ho skutečně ukradla. Taky mě to napadlo, ale strach mi to nedovolil.
Bylo lepší si odpustit jízlivé komentáře a věnovat se spíš našemu úkolu.
Rozložila nákres na podlahu a já svítil. Po té řekla.“Tak tady je schodiště ze suterénu.“ Ukázala místo na plánu a pokračovala.“ Tady asi stojíme. Zde pak vede tahle stěna, ale tady je zeď. Na nákresu přitom sklep pokračuje nejméně 6 m dál tamtím směrem“.
Ve světle baterky došla k označené zdi. Ta vypadala dost bytelně i staře. Špína na omítce svědčila jasně o tom, že to není žádná novodobá příčka.
Zvedl jsem kámen a zaťukal. Zdálo se, že zní dutě. Je možné, že by za ní byl zazděný tajný prostor? Pokud plán nelže, tak je to jisté.
Neřekla ani slovo a vyběhla po schodech. Po malé chvíli se vrátila s kladivem a majzlíkem.Beze slova mi nářadí podala a ustoupila.
Vždycky jsem si zakládal na tom, že pracuji výhradně duševně , ale nebylo vyhnutí. Mé rány byly zpočátku slabé, ale s každou další stoupala i jejich síla. Zeď byla zděná z tmavých cihel, které poměrně snadno praskaly a tak se mi po 5 minutách podařilo jednu z cihel prorazit kamsi do neznáma.
Anna Marie posvítila dovnitř a řekla.“ Něco tam je“
A znovu vyběhla ven. Po chvíli se vrátila s nejméně 5 kg palicí. Tu mi nepředala a začala sama tlouct jak o život.
Její odhodlání a moje zvědavost znásobili mé úsilí. Netrvalo dlouho a ve zdi byla díra, kterou se dalo s námahou prolézt.
Možná by bylo dobré zachovat se jako kavalír a jít první, ale nedala mi příležitost.Odhodila palici a prolezla do zazděné části sklepení. Rychle jsem jí následoval.

Zatarasená dutina velikosti odpovídala tomu, co bylo na nákresu z archivu. Tak 6 m do hloubky a 4 m do šířky.
Prostor byl úplně prázdný, jen na podlaze ležel nějaký odpad. Anna Marie sebrala zmuchlané noviny a řekla.:“Das Schwarze Korps to jsou noviny příslušníků SS a tady je i datum 19.5.1944.“ Sebrala i prázdnou konzervu na jejímž dně byl vyražen datum spotřeby 11.2.1945. Asi budeme na správném místě, ale co dál? Chvíli svítila po stěnách.
Najednou se objevily plechové dveře přímo naproti otvoru ve zdi, kterou se nám podařilo vejít. Škubla za kliku a cesta byla volná. Někam do tmy vedla tam 1,80 m vysoká a 90 cm široká nahoře zaklenutá chodba.
Z mých úst vyšla důležitá otázka.“Kam to asi vede?“
Podívala se do plánu , otočila ho a řekla:“Jestli se nemýlím, tak přímo pod kostel“.
Temnota chodby a hrobové ticho rozjitřovalo mé nervy, ale bylo absolutně jisté, že Annu Marii nezastaví žádné obavy. Vyrazila do chodby a já těsně za ní.
Chodba byla ukázkově vytesaná. Z povrchu se nedalo odhadnout, že tak těsně pod povrchem je taková skála.
Jak to stálo v té staré listině v archivu, dům „Na okraji“ prodal Johan Kuras Thomasovi von Schulembug. Ale na okraji čeho? Že by na okraji skal? Naši předci určitě věděli po čem šlapou, obzvlášť zde kde se dolovalo už od pradávna.
Mé úvahy přerušila moje společnice slovy.“ Teď podcházíme základy kostela. Pozor na hlavu!“
A skutečně, zde se chodba snižovala o dobrých 40 cm. Ale po půl metru se vracela na původní výšku. Cesta chodbou rychle skončila po dalších asi pěti metrech. V cestě nám stály úplně stejné plechové dveře jako na počátku. Anna Marie vzala za kliku, ale nic. Až naše spojené síly zmohly 60 let rezavějící panty.

Před námi se otevřel prostor zhruba 6x6m vysoký tak 2 m. Je to krypta. To bylo jasné na první pohled. Podél stěn byly na každé straně čtyři mohutné kamenné sarkofágy s víky. Na prvním byla měděná deska s nápisem v německém jazyce“Zde odpočívá poručík Thomas von Schulemburg s letopočty 1895-1914“ pod tím pak byl strohý nápis Padl při službě vlasti. Naproti byla na sarkofágu tabulka se jménem Hilda von Hope a letopočty 1864-1932. To byla určitě zatím bezejmenná sestra manželky prapradědečka Richarda von Schulemburg. Na vedlejším hrobě pak byla malá kovová destička do které byl neuměle vyškrábán nápis. Anna Marie von Schulemburg rozená Seifert s datem 27.5.45 a pod tím jen dvě slova zavražděná nevinná.
Tak to byla pravda. Skutečně se i v té hrůzné době našel statečný člověk, který matku Gustava von Schulemburg pochoval. Bylo mi smutno při pohledu na její jmenovkyni Annu Marii. Právě zde tedy leží její prababička. Chtěla hledat vědeckou senzaci a našla jen hrob. Otřela si oči a posvítila na zbylé hroby. Asi byly určitě prázdné, prolétlo mojí hlavou, ale ona šla k poslednímu na levé straně. Víko bylo mírně odsunuté. Posvítila do škvíry a řekla.:“Něco tam je! Pomoz mi!“
Přiznám se bez mučení, že se mi do toho nechtělo, ale nedalo se nic dělat . Po malé chvíli se nám podařilo kámen odsunout o takových 10 cm. Posvítila dovnitř a mírně vykřikla. V kamenném sarkofágu leželo 6 koster naházených bez ladu a skladu.
Divným hlasem jakoby změněným strachem řekla.“ Dali jich tam moc a pak to nešlo zavřít“ Po té s mojí pomocí odsunula ještě zbývající desky. Z pěti údajně prázdných byly doopravdy neobsazené jen 2 hroby. Ve zbývajících třech pak bylo celkem 16 asi mužských koster. Předešla mojí otázku větou.“ Tak už víme, jaké neštěstí potkalo Valtra a Adama i jejich dělníky, při jejich práci pro SS. Když udělali co měli, stali se nepohodlnými svědky a SS je tu pochovalo.“
Bylo to hrozné, ale měla pravdu. Rychle jsem zakryly otevřené hroby a začali se rozhlížet kudy dál.

Směr neznámo
V temnotě krypty byla vidět, že jediná možná cesta do kostela vedla po zvednutí podlahové desky s použitím žebříku Ve škvíře mezi ní a podlahou byly vidět části betonu.Na první pohled bylo jasné, že vstup do krypty kdosi zalil betonem. Mimo přístupu z chrámu byly v kryptě i dvoje plechové dveře. Těmi od vily von Schulemburgů se nám podařilo vejít a druhé byly mezi náhrobkem Thomase a Hildy von Hope na severní straně.

Za úplného ticha Anna Marie provedla zakreslení krypty a pak řekla.“ Teď se musíme vrátit.“ Nedala mi čas k protestu a důrazně pokračovala.“Nemáme teď u sebe žádné vybavení. Musíme do auta“
Sice nerad, ale dal jsem jí za pravdu. Rychle jsme prošli chodbu i sklep a za chvíli otvírala auto. Vyndala dva batohy, které začala plnit jakoby se chystala na týdenní túru.Balená voda, konzervy, náhradní články do baterky, sirky, kompas, lano a lékárničku. Dala mi to těžší zavazadlo a sama si vzala druhé a vyrazila do podzemí.
Opět sklep, chodba, krypta a před námi byly plechové dveře směrem kamsi na sever. Škubla s nimi a já uviděl dlouhé strmé schodiště, které vedlo do hlubiny. I když svítila ze všech sil, konec se ztrácel v nedohlednu. Hned na prvním stupni byl vytesán datum 7.11.1942.
Mé nitro prostoupil strach z neznáma, ale Anna Marie nečekala a vyrazila. Jen co šlápla na schod s datumek ozval se podivný zvuk a po chvíli vzdálený tlumený výbuch.
Jediným škubnutím mě strhala na schodiště a přirazila plechové dveře do krypty
. O zlomek vteřiny později bylo slyšet jako tlaková vlna. Dorazila do krypty. A po té i na zavřené dveře. Ty naštěstí odolaly, ale celý prostor se naplnil prachem. Trvalo nejméně 15 minut, než se vše uklidnilo a mi mohli otevřít dveře.
Vůbec jsem netušil, co se stalo, ale Anna Marie se rychle zorientovala řekla.“ Měli to tu dobře zajištěný.Schod byl zaminován. Destrukční zařízení spustilo u schodiště do vily. Kdo by je z této strany napadl, zůstal by uvězněn asi jako teď my“.
Její klid byl skutečně zarážející, ale já ho ani zdaleka nesdílel a hned jsem se běžel do spojovací chodby podívat.
Měla pravdu, byla po pár metrech totálně zavalená.
„ No, to je tedy malér“! To bylo to jediné, co se dalo říci.
Ale s ní to příliš nehnulo a odvětila.“Nic tak hrozného se přeci nestalo, půjdeme dál až ke vchodu z druhé strany.“
Jak řekla tak i udělala a mě nezbylo nic jiného, než jí následovat.
Jdeme pomalu dolů. Počítám jedna, dva, tři,…. . Když se zastavím u čísla 46 stojíme ve vodorovné chodbě, která pokračuje v ose schodů kamsi do neznáma. Rychle v duchu sčítám jeden stupeň mohl být asi 25 cm vysoký,násobeno 46 to máme 11,5 m k tomu je třeba přičíst dva metry hloubky krypty. Nyní tedy stojíme asi 13,5 m pod úrovní terénu.
Sdělil jsem Anně Marii své výpočty a ona dodala“Zdá se, že schody vedly severním směrem za kostel někam ke státní silnici, ale teď pojď dál.“
Podzemní cesta má standardní profil 1,80 m výšky a 0,9 m šířky. Zkusím počítat jak daleko chodba povede. Krok jedna, dva, tři, čtyři….. . Když se dopočítám k číslu 500 končím.Nemá to cenu.Chodba stále vypadá jako úplně bez konce. Strach a zvědavost urychluje naše tempo. Jdeme pět, deset nakonec i patnáct minut a nic. A tu pojednou naše cesta končí. Naší pouť zastavují železné dveře.
V duchu se mi rozběhl jednoduchý výpočet:Naše cesta trvala 20 minut i když je tu tma Anna Marie udávala rychlé tempo. Urazili jsme asi 1200 m, plus těch 500 kroků. No, můžeme být asi 1,5 kilometru od kostela. To už ale stojíme nejspíš někde pod Krušnými horami.

Anna Marie se pokusila otevřít, ale zarezlé panty odolávaly.
V tu chvíli mě napadlo, že dveře vykopnu jak v akčním filmu. S velkým despektem ustoupila a já rozběhl. Rána a bolest. Ty dveře byly dokonale zarezlé ale naštěstí pro mají nohu se uvolnily panty a ty teď povolily. Je moc divné, že v akčním filmu to hrdinu asi vůbec nebolí nebo možná nejsem ten pravý. Bolest v noze byla hrozná, ale cíl byl splněn. Moje ego o kousek povyrostlo.
Zatímco se mi dařilo skrýt kulhání, vešla moje společnice do podivného sálu.

Po stěnách vysely elektrické kabely a ze stropu pak staré slepé lampy. Podlaha byla z betonu, ale jinak byl celý prostor vysekán ve skále. Výška se dala odhadnout na 2,5 – 3 m, délka na 5 m. vzhledem k tomu, že skalní stěny byly vybíleny, stačily i naše baterky k dokonalému osvícení celého prostranství. Podivným dojmem působilo to, že celý prostor sálu byl úplně prázdný, jen u dveří na protější straně se nalézala velmi archaicky vypadající rozvodná deska.

Nedalo mi a řekl jsem.“ Tak to je dílo profesora Strela z naší university. Dělal rozvaděč i kabeláž do extrémních podmínek. Žádná ponorka, ale podzemní továrna.“
Anna Marie jen přikývla, došla k rozvaděči a řekla:“ Tady jsou ovladače,motor 1, motor 2, dynamo1, dynamo 2 a baterie 1-4“.
Další výrazy mi nic neříkaly. Po té bezmyšlenkovitě přepnula několik stykačů,ale nic se nestalo
Ve chvíli, kdy se zdálo, že už nám rozvodná deska neřekne nic nového, ale otřela vrstvu prachu, pod níž se objevil výrobní a evidenční štítek výrobce AEG.
No ovšem! Právě s touto firmou profesor Strel spolupracoval na splnění úkolu od profesora a generála SS a důvěrníka Reichsführera SS v jedné osobě Gebhardta.
Na dolním štítku byl znak dvojitého blesku SS a evidenční číslo S-00126/42.
Že by to „S“ bylo opravdu značkou tajného útvaru „Sudety“?
Nevím, ale je obdivuhodný ten německý smysl pro pořádek. Neváhali označit evidenčním číslem zařízení vložené hluboko podzemí.
V cestě nám stály další železné dveře. Bylo jasné, že je určitě nebudu vykopávat.
Zaprvé byla moje noha silně bolavá a za druhé, se otvíraly dovnitř
.Vzal jsem za kliku a mocně zabral. Anna mi pomohla a panty povolily.Dveře nebyly otevřené, ale lépe řečeno vyrvané z pantů.Před námi byla bez přehánění elektrárna.

Přímo k podlaze byly přidělány dva obrovské 12 válcové motory na jejichž bloku byl emblém automobilky BMW a za nimi byly umístěny dvě stejně obrovská dynama se známým znakem AEG.Tam, kde končila, se nalézaly 4 řady olověných akumulátorů.
Tak pro ně profesor Bayerland vyvíjel speciální akumulátorovou kyselinu. Vše se částečně vysvětlilo, ale k čemu tak obrovský zdroj elektrického proudu? Ty motory musely určitě pocházet z nějaké lodě a ty dynama by v roce 1942 dovedly zásobit proudem nejedno město. Co tady asi vyráběly, že měli takovou spotřebu?
Vůbec vše bylo divné.
Motory měly mezi sebou obrovskou nádrž s vodoznakem od 300-2500litrů, ale k ní nevedl žádný přívod. Odvod výfukových plynů byl řešen sběrným potrubím do velkého sálu, kterým jsem přišli. Kolik asi ty motory spotřebovaly nafty za hodinu a kolik vyprodukovaly spalin.

Jak by to tu mohlo fungovat?
Anna Marie mě vyslechla a řekla.“ Já to také nechápu, ale vypadá to tak, že jim stačilo jednou nabít baterie a pak už elektrárnu nepotřebovali.
Určitě by se našlo lepší vysvětlení,ale představa, že někdo postaví uvnitř hory obrovskou elektrárnu na jedno použití, byla naprosto neuvěřitelná.
Místnost s motory byla ukončena zděnou příčkou s dveřmi, které byly otevřené. Ve světle baterek byla vidět spojovací chodba ze které doprava i doleva vycházely troje dveře.
Za prvními byla maličká kuchyně a sklad proviantu.
Za dalšími mini ubikace pro 12 mužů.Bylo zde 6 dvojlůžkových postelí a 12 mini stolků se židlemi.
V poslední místnosti po levé ruce se nacházelo žlabové umyvadlo a záchod. Po pravé ruce byla první místnost vybavena daleko luxusněji a pohodlněji. Polní lůžko, dvě křesílka, pořadač, psací stůl a na dveřích cedulka se jménem SS Standartenführer Roland von Stoler. To jméno mi něco vzdáleně připomínalo, ale nějak se mi nedařilo vyvolat z paměti co.
Anna Marie řekla:“Víš co byl generál SS von Stoler zač?“
Jen jsem zavrtěl hlavou a ona pokračovala:“Byl to hlavní nacistický okultista.Ne, tomu se nesměj! Celá Hitlerova říše byla závislá na černé magii. Horoskopy, předpovědi a věštění bylo součástí tajné činnosti SS od roku 1934.Čím hůře se Němcům dařilo na bojišti, tím víc se obraceli k duchovnu. O von Stolerovi se neví, kdy se narodil, ani kdy a zda zemřel. Zjevil se v roce 1937 po boku Hitlera a poslední zprávy o něm jsou z února 1945“.
Za druhými dveřmi se nacházela klasická kancelář.Psací stůl, židle, psací stroj, pořadače, skříně na spisy a na zdi malá spojovací ústředna. Vše naprosto neosobní, ale jakoby opuštěné ve spěchu a naráz.
Při pohledu na třetí dveře, bylo jasné, že se nacházíme u cíle. Na tabulce se vyjímalo jméno SS Sturmbannführer Theo von Schulemburg.

Komnata fyzikálních anomálií
Anna-Marie otevřela. V místnosti bylo hodně podobné vybavení jako v pokoji von Stolera. Jen na psacím stole byla ve stříbrném rámečku fotografie Hitlera s osobním věnováním. Vedle ní pak rodinné obrázky s lidmi velmi podobnými mé společnici.
Sbalila všechna fota do batohu, prohlédla zásuvky a skříňku , ale nic zajímavého v nich nebylo.
Po chvilce zřejmě věnované rozjímání vyšla na chodbu. Přešli jsme na konec chodby k dalším spojovacím dveřím.
Už na první pohled bylo poznat, že jsou úplně jiné, než ty co se nám do cesty zatím postavily. Bylo na nich velké kolo a po chvilce námahy se nám zdařilo s ním otočit.
„ No to je jako trezor“. Řekla Anna Marie.
Já přikývl a točil dál. Po chvíli se ozvalo hlasité cvaknutí a překážka povolila. Nevím, co čekala moje společnice, ale já očekával tovární halu. Ta se neobjevila.

Naopak další místnost byla mini kobka, tak maximálně pro 4 lidi. Uzavřená úplně stejnými dveřmi.
Prohledala rám a řekla.“ Je to vzduchotěsné“. Zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že nic nechápe. Vzal jsem za kolo na dalších dveřích, ale ani se nehnulo. Pomohla mi. Vše však bylo marné. Nehnulo se ani o milimetr.
Anna Marie začala svítit po stěnách a stropě.
Nahoře byla mříž, která kryla velký ventilátor a na straně se nacházely jakási táhla spojující vstupní dveře s výstupními.
Při pohledu na to zařízení se mi rozjasnilo. Přibouchl jsem dveře, kterými jsme vstoupili a roztočil kolo na vnitřní straně. Po jeho zacvaknutí do konečné polohy, pře cvakly i táhla na stěnách. Otevřít s pomocí kola druhé dveře, nebyl pak už žádný problém.
Chvíli zírala a pak uznale řekla:“ To se Ti fakt povedlo. Dokud nezavřely vnější průchod nemohli otevřít vnitřní. Ten ventilátor na stropě ukazuje, že to používali jako přetlakovou komoru.“
Dál se už nedostala. Jakmile se poslední překážka pootevřela, pronikl k nám neznámý hluk a světlo baterek přebila záře z prostotu za dveřmi.
Vykulila oči a já jediným škubnutím otevřel. Čekal bych tovární halu se soustruhy, vrtáky nebo frézami, ale to co tu bylo vypadalo jak z jiného světa.

Jak to jen vše popsat.
Uvnitř obrovské sklaní dutiny bylo něco co vypadalo jako gigantický zvon, vysoký nejméně 12 m . Jeho průměr u země mohl být tak 10 m. Po obvodu byl celý opředen elektrickými kabely a tlumeně světélkoval, přičemž vydával nepříjemný praskavý svištivý zvuk. Právě toto světlo činilo naše baterky zbytečnými.
Nalevo od zvonu bylo něco, jako eskymácké iglů o velikosti asi tak 3 m v průměru a 2 m na výšku. Nebylo ze sněhu, ale z oceli. V jeho stěnách byly z našeho pohledu vidět dvě kruhová okna.
A to bylo vše. Pak už jen lampy pod tropem a rozvody elektřiny po stěnách.
Anna Marie prolétla pohledem celý sál a pak řekla: „Jak je možné že toto všechno funguje 60 let po válce? Vždyť elektrárna je mimo provoz a akumulátory musí být prázdné“.
Na tuto otázku nebyla odpověď a já vyrazil na bližší průzkum zvonu. K mému úžasu byl z druhé strany vstup do jeho útrob a právě od sud se celou dvoranou šířily ty nepříjemné zvuky.
Bylo to snad hloupé a určitě nebezpečné, ale já nemohl odolat a vstoupil jsem dovnitř. Teprve při pohledu zevnitř, vynikla velikost tohoto pseudo-zvonu. Uvnitř neviselo kovové srdce ale bylo tam cosi mnohem záhadnějšího. Přímo v ose se nalézal válec do tří čtvrtin naplněn něčím co vypadalo jako roztavené olovo, které se lije o vánocích do vody a celá tato nádrž se otáčela velmi zvolna proti směru hodinových ručiček.
Anna Marie také vstoupila a řekla:“ Je tu velká zima. Jediným tekutým kovem při této teplotě je rtuť“.
„ To nemůže být živé stříbro“, odvětil jsem a dodal.“ Naplnit to vše rtutí bylo by to nepředstavitelně těžké, podívej se nahoru“.
Byly tam vidět tři obrovské elektromotory, ale válec i prstenec vysely jen hřídelích pohonu. Velký motor poháněl válec a dva menší prstenec.
Prozatím se nám alespoň podařilo vysvětlit světlo a zvuk vycházející z tohoto záhadného zařízení. Celý svit i svist byl vytvářen krátkými záblesky mezi válcem a prstencem, které pronikaly zvonem.
Zatím nám ale unikala fyzikální příčina tohoto světelného a zvukového efektu. Vše bylo ještě více nejasné i z toho důvodu, že chyběl zdroj pohonu elektromotorů. Vypadalo to, že válec i prstenec s neznámým tekutým kovem běží samovolně.
To je ale fyzikální nesmysl! Než se mi podařilo učinit nějaký závěr, vyšli jsem ze zvonu, obešli to ocelové „iglů“ a stáli u jeho dveří.
Vstup, který se nalézal na straně odvrácené od zvonu, byl velmi malý a ze všeho nejvíc připomínal vstup do bunkru z let 1938 na naší hranici s Německem. Nízký,úzký a nepohodlný. Dveře byly velmi masivní a já vážně pochyboval zda půjdou otevřít. K mému úžasu povily jen co se o ně Anna Marie zlehka opřela.
Vnitřní prostor byl úplně miniaturní. Jaký rozdíl při porovnání se zvonem. Stísněnost byla daná silou zdí. Byly minimálně metrové. Na poklep plné a pancéřované. Okénka tu nebyly dvě, ale tři.
Prostředním se dal sledovat zvon, levým tlakové dveře, kterými se nám podařilo vejít, a pravé bylo situováno směrem do zdi. Bližší pohled prozradil, že zrovna zde je asi zazděný hlavní vstup. Jednolitá skála byla narušena cihlovou zdí. Při pohledu na tyto cihly, mi došla další zvláštnost. Celá zeď ale i skála tvořící stěny dutiny byla roztavena jakýmsi žárem. Cihly vypadaly jakoby je potahovala glazura. Na skále to moc nevyniklo, ale na cihlové zdi to bylo jasně vidět.
Upozornil jsem na tento nález Annu Marii a ona řekla jediné slovo.“ Zvláštní“.
Vnitřní výbava ocelového „iglů“ byla tvořena dvěma židlemi a malým pultem s ovladači pod středním okénkem.
Čekal bych celou řadu ovladačů. Ale zde byly jen dvě tlačítka. „STOP“ a „START“. Archaický kruhový reostat pro motor 1,2,3 a reostaty pod nimi nastavené na 0%. Nad tlačítky bylo 6 zelených a červených kontrolek a to bylo vše.
Usedli jsme na židle a Anna Marie stiskla tlačítko START motor 1.
Protože se nic nedělo, otočila reostat motor 1 na 100%.
Stále se nic nezměnilo. Kontrolky nesvítily a zvon světélkoval se neměnnou intenzitou. Vyzkoušela motor 2 i 3 a stále nic.
S klidným i když zklamaným hlasem se otočila a řekla.“ Tady už nic nezjistíme.“
Přikývl jsem a úplně bez myšlenkovitě moje ruka otočila hlavní reostat z 5% na 100%. Chvilku , zlomek času se nedělo nic. Pak bylo slyšet silný kovový zvuk za našimi zády. To se přirazily pancéřové dveře našeho úkrytu. Na ovládacím pultu se rozsvítilo všech 6 zelených kontrolek.
Zavládlo úplné ticho, ale jen na okamžik. I přes 1 m silnou ocel, k nám začal doléhat svištivý zvuk ze zvonu. Se vzrůstajícím rachotem se stupňovalo i jiskření. Netrvalo dlouho a celý zvon zářil jako slunce.
V té chvíli mi došlo, proč u okénka visí na háčku dvoje svářečské brýle. Oba jsme si je rychle nasadili a čekali co bude dál.
Rachot i jas stále vrůstal. Po pár vteřinách i přes brýle zvon vypadal jako obří planoucí oheň. Od zvonu se začaly rozpalovat i stěny dutiny. Skála planula jako otevřená plynová pec. Pojednou světlo zakolísalo, mírně pohaslo. Na pultíku zhasly zelené světýlka a rozsvítily se červené. Zvuk zesílil svist a praskot se slil do rachotu startujícího letedla. Zvon se jakoby natahoval do výšky. Celá jeskyně se začala měnit.
V paměti se vybavil Grygarův pořad Okna vesmíru dokořán a to jak v nich popisoval chování objektu v blízkosti černé díry.
Otočil jsem oči ke své společnici.Dokonce i ona a celý vnitřek naší skrýše začal měnit tvar proporce. Seděla jakoby daleko ode mě.
Můj pohled sklouzl na druhou stranu. Za okénkem byla vidět tvář muže, který zuřivě bušil na sklo a ukazoval 5 prstů.Když viděl můj pohled, namířil ukazovák na reostat a roztáhl znovu 5 prstů. Z posledních sil se mi podařilo otočit ze 100% na 5%.
Rachot okamžitě poklesl a já hnán zvědavostí, kdo to tam stojí, chtěl vyběhnout ven. Ale něco v mé hlavě mi řeklo, ať se podívám znovu do okénka.
Muž tam pořád byl a naznačoval, ať zůstanu uvnitř.
Vše pomalu uklidňovalo, po pěti minutách zhasly červené kontrolky, rachot ustával a zvon chladl.Po další necelé čtvrthodině zhaslo vše a bylo slyšet cvaknutí za našimi zády.Cesta byla volná.
Teprve v tuto chvíli se vrátila mé společnici řeč.: Děkuji Ti, žes to vypnul, nevím co by se s námi stalo, ale nic hezkého by to asi nebylo.“
Měla pravdu, ale děkovala špatnému a já jí to hned řekl.“ Neděkuješ tomu pravému.Nech si to pro toho venku!“
Překvapeně vykřikla.“ Venku?“
Já přikývl, vstal a otevřel dveře. Přímo za nimi stál urostlý muž v černé uniformě se znakem smrtihlava na čepici. Tvář ho prozradila. Byl to Theo von Schulemburg.

Rozhovor s osudem
Anna Marie zírala jako opařená a napjaté ticho přerušil klidným hlasem Theo von Schulemburg. „Vítejte, už vás dlouho očekávám! „
Tyto německy pronesené slova zasely do mé hlavy úplný chaos. Jak nás mohl čekat, odkud přišel, jak to že ho ty obrovské síly v jeskyni nezabily a hlavně jak je možné, že vůbec nezestárl. To byla část otázek na které chyběly odpovědi.
Zatím co já dumal Anna Marie byla schopná zformulovat jednu otázku. „Nemohl by jste nám to vysvětlit strýčku?“

V jeho očích se objevil záblesk uspokojení a ihned se dal do formulování odpovědi:“Jsi typická von Schulemburg, jako mi všichni jdeš přímo k jádru věci
. No ale od začátku. Nevím přesně co víte o mé osobě. Tak to vezmu ze široka. Když se můj bratr Richard přihlásil na kadetku, byla moje kariéra v říšské armádě znemožněna. Podařilo se mi vstoupit v roce 1935 do SS. Nikdy ze mě nebyl policejní důstojník ani pracovník bezpečnosti. Vždy jsem sloužil vlasti jako voják. Přes Francii a Rusko, kde mým útvarem byla Leibstandarte Adolf Hitler nejlepší a nejprestižnější jednotka celé říše, jsme se dostali na odpočinek do města Krupka. Psal se rok 1942.
Po mnoha formálních setkáních mě vyhledal důvěrník říšského vedoucího profesor Gebhardt. Pověřil mě novým úkolem.Mojí povinností bylo sestavit speciální dvanáctičlenné tajné komando“Sudety“. A být k dispozici SS Standartenführerovi Rolandu von Stoler, při speciálním úkolu. Po další schůzce s Gebhardtem a von Stolerem byl vybrán prostor obce Hrob. Kvůli utajení, nám přidělili dům vzdáleného příbuzného Gustava Schulemburg, ve kterém v roce 1942 žila osamocena Anna Marie Schulemburg, rozená Seifert. Práce se zaměřily na Oberberg horu v hřebeni Krušných hor přímo nad obcí Hrob
.Veškerá stavební a důlní činnost probíhala v letech 1942-43 ve dvou skupinách. Přímo v obci pracovali najatí dělníci z místních firem na ražbě chodeb mezi vilou a kryptou, dále na štole spojující kostel se sálem I. Toto pracoviště bylo podřízeno mému velení. Z druhé strany Oberbergu pracovalo komando pod osobním velením von Stolera na vstupní chodbě a rozšíření prostor starého dolu Panny Marie Orodující, který se zde původně nacházel. Tato pracovní skupina složená ze 300 vězňů tábora Terezín, zvětšila a upravila sál II, elektrocentrálu, sál III, ubikace a sál IV, laboratoř.
Od listopadu 1943 se začala montáž technologie, která byla objednávána přímo úřadem profesora Gebhardta , je tím pádem jasné, že se nikdo neptal na další detaily. Vědeckou část řídil von Stoler a pro plnění dílčích úkolů spolupracoval s různými universitami v celé říši. I tyto aktivity zastřešoval Gebhard.
Je jisté, že mi vrtalo v hlavě co děláme , ale já se neptal. Disciplinovaný příslušník SS se neptá, ale plní rozkazy.
Po skončení montáže technologie a všech hrubých stavebních prací, byli vězni z Terezína odstraněni a jediným vstupem zůstal tunel z Hrobu.
A počínaje rokem 1944 se celé osazenstvo komanda Sudety včetně mě i von Stolera ubytovalo v sále III. Po navezení zásob proviantu nechal von Stoler zazdít i sklep ve vile a zaminovat tunel do krypty.
Od této chvíle už s výjimkou von Stolera nikdo kdo byl uvnitř, neviděl denní světlo.
O místní dělníky se postarali moji muži“.

Určitě si všiml naší odmítavé reakce na to jak snadno přešel vraždu 16 lidí.

Proto se mírně zarazil , ale po chvíli pokračoval:“ Pochopte, byla válka. Já sám zabil na frontě desítky lidí a také jsem viděl obrovské množství mrtvol mých kamarádů. Všichni jsme si mysleli, že to děláme pro záchranu vlasti“.
Po této vsuvce se vrátil k vyprávění.
“ Teprve po uzavření všech přístupů si von Stoler našel čas, aby mi sdělil co tu vlastně vybudoval“.
Ukázal rukou na světélkující zvon a řekl.“ To zařízení támhle je obrovská elektronická časová brána. Nevšímejte si obalu, je tam jen k tomu, aby částečně tlumil síly uvnitř.
Srdcem zařízení je válec a prstenec které jsou naplněny speciálním kovem, jehož tajemství znal jen Stoler.
Jednou mi řekl, že po něm pátral velmi dlouho a jádro vědění o té substanci našel v egyptských pyramidách.
Válec i prstenec byly elektromotory roztočeny v protisměru . Při určité rychlosti začalo docházet mezi nádobami k přenosu energie. To je nakonec vidět i v tuto chvíli.
Dalším stupněm pak bylo nastartování II.etapy. V nádobách se nakumulovalo takové množství síly, že už nepotřebovaly vnější zdroj. Bylo zvláštní, že po stažení na 5% výkonu udržely zařízení v chodu. Při zvýšení síly ke 100% se začal deformovat prostor a docházelo k časovým posunům, ale to jste myslím zažili na vlastní kůži“.
Po té ukázal na ocelové iglů a pokračoval.“ Tohle doupě mělo chránit obsluhu od vlivu brány, ale moc nefungovalo. Bránilo teplu i hluku, ale proti časoprostorovým silám bylo bezmocné. Vakuové dveře mezi ubikacemi a laboratoří chránily docela dobře zbytek posádky, až do posledního dne,kdy von Stoler spustil oba motory. Měl jen 2 500 litrů nafty a spaliny mohl odvádět jen do sálu I. Ale nevadilo mu to. Čtyři hodiny trvalo nabít vysokonapěťové akumulátory. Poté spojenou silou motorových dynam a baterií začal roztáčet prstenec a válec.Odpor byl hrozný, spotřeba extrémní, motor č.1 se začal přehřívat a já pochyboval že to vyjde.Neustále kontroloval reostat na ovladači.Vůbec netuším jak s ním tu sílu ovládal,ale dokázal to. Když začala docházet nafta, dosáhl 15% výkonu a najednou byly motory na nic.Válec a prstenec fungovaly bez vnějšího zdroje.Nevím zda to byla náhoda nebo jestli si byl tak jistý, ale nafta mu vyšla skoro na chlup. V zásobníku zbylo 60 l z 2 500. Poté postupně snižoval výkon až na 5% , což je mezní hranice pro udržení reakce.
Další týdny byly vyplněny experimenty Pomalu zvyšoval výkon a všichni začali cítit obavy. Brána nefungovala podle našich představ. Celý prostor jeskyně byl vystaven extrémním teplotám , ale hrůzu naháněly hlavně ty prostorové a časové deformace.
A pak přišel den mé smrti. Ráno mi oznámil, že dnes provedeme hlavní experiment. On se pokusí projít bránou do budoucnosti, kde by získal zbraně, které Führerovi umožní zvítězit ve válce.
Mým úkolem bylo zůstat u ovladače a nechat vše běžet v režimu 100% až do jeho návratu. Pro cestu časem měl něco jako velký dělostřelecký náboj. Vlezl do něj a mi ho zavřeli. Mužstvo odešlo na ubikace v povznesené náladě. Vítězství bylo na dosah ruky. Já pak přepnul reostat na velínu a čekal co se bude dít. Jak to vypadalo si asi umíte představit, ale já vás zachránil včas. Mě nikdo nepomohl. Záře, rachot a pak se vše začalo měnit.Do brány byla vtažena cestovní patrona von Stolera a já čekal na jeho návrat. Ve chvíli, kdy se prstenec a jádro točilo rychlostí světla, vše se protáhlo a pak smrštilo. Celé skalní okolí včetně ubikace s mými muži spadlo do chřtánu pekelného časové pasti. V předposlední vteřině mého života mi došlo, že von Stolerův vynález zničí celý svět a ve vteřině smrti se mi podařilo reostat vrátit do polohy 5 %. Pro mě už bylo pozdě. Při poklesu výkonu byla ze mě vyrvána jediná vteřina mého bytí a ta pak zůstala uvězněna mimo čas a prostor, zbytek mého těla byl obrovskou silou rozerván na kusy. Všechny mé vojáky postihl stejný osud.
Dnes už chápu, že se von Stoler takto elegantně zbavil i posledních svědků“.
Skončil svoje vyprávění a Anna Marie vyhrkla otázku, která vrtala i v mé hlavě. „Ale kde jste byl 60let?“
Po chvíli odpověděl.“ Část mé duše, kterou teď vidíte byla tam, kde se čas nerovná času. Vzhledem k tomu je pak jasné, že na tom místě není ani budoucnost a ani minulost. Vy říkáte 60 let, ale tam to neplatí. Vteřina, hodina, týden, měsíc, rok nebo tisíc let tam jedno jsou“.
To je tedy básnický obrat, ale nic nevysvětlil.
Anna Marie položila další otázku.“A co Roland von Stoler, přežil?A co dělal po válce?“
I na tento dotaz dostala odpověď.“ Přežil, ale nyní už nežije. Síly kterým sloužil, byly v tuto chvíli na čas poraženy.Vaše generace má štěstí. Přežijete“
„ Jaké síly“? Skočil jsem mu do řeči.
Jen zavrtěl hlavou a řekl.“ Nejste ještě připraveni znát celou pravdu.“
Bez dalšího vysvětlení ukončil naše vyptávání slovy.“Než vám pomůžu ven, musíme zničit bránu. Je moc nebezpečná“!
Měl pravdu, to zařízení mohlo zničit celý svět. Možná to von Stoler a síly, kterým sloužil chtěli a Hitlera jen zneužili
.Mé úvahy ukončil Theo slovy.“ Jakmile zastavíte bránu tlačítkem „STOP“ dojde k velkému přetlaku v prstenci. Ten se roztrhne a prorazí zazděný vchod z dolu pany Marie orodující. Až se tak stane, běžte co nejrychleji za další hodinu se přetíží i válec se substancí, dojde k explozi, která zavalí celou jeskyn“.

Poslední slova mrtvého muže
Když vydal poslední rozkaz svého bytí, otočil se k Anně Marii a řekl.“ Ještě Ti odpovím na poslední nevyřčenou otázku. Já sám zemřel bezdětný.Ty Anno, jsi skutečně posledním výhonkem stromu života von Schulemburgů, ale buď klidná. Vše dobře dopadne. Za několik let se vdáš za tohoto mladého muže. „
Při těchto slovech ukázal na mně a pokračoval:“ Z manželství vzejdou tři synové. Nejstarší z nich Richard se stane generálem české arnády a po letech i vrchním velitelem spojených evropských sil rychlého nasazení. Tvůj manžel přijme po tom co tady viděl naše jméno a váš syn Richard bude důstojným pokračovatelem tradice rodiny.“
Po té ukázal k velínu a řekl svojí poslední větu.“ Někdy si na mě vzpomeňte. Suďte mé činny schovívavě v duchu citátu Nitzeho Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí“. Vstoupili jsme do velínu. Zavřel jsem dveře a vyhlédl ven. Stál tam a díval se k nám.
Anna Marie stiskla tlačítko „STOP“. Zvon pohasl a zavládlo ticho. Po malé chvíli se ozval výbuch. Na stěny našeho kovového iglů dopadaly kusy kovu, kamení i betonu. Celou jeskyni zalilo zlověstné narudlé světlo. Zvon byl zničen i s prstencem a válec nyní ležící na zemi svojí září osvětloval prostor. Theo von Schulemburg byl pryč. Okénkem velína byl vidět otvor 1x2m ve stěně jeskyně proražený výbuchem.
Nebylo na co čekat. Rychle jsme opustili velín, opustili jeskyni a byli ve staré důlní chodbě. Strach, že zabloudíme byl zbytečný. Utíkat se dalo jedinou chodbou. Němci všechny boční štoly zazdili. Po 30 minutách bylo světlo našich baterek přebito denním světlem na konci chodby. Ta končila zarezlou mříží, kterou se mi podařilo hravě vytrhnout.
Poslední kroky a svět temnoty zůstal za námi. Bylo slyšet vzdálený výbuch. To se asi roztrhl válec a zavalil laboratoř. Po pár vteřinách tlaková vlna dorazila k nám a z ústí štoly se vyvalilo množství prachu a to byl konec.
Cesta k autu nám zabrala tři hodiny.
Zde si Anna Marie sedla k notebooku a začala diktovat a psát.
Vchod do krypty je zavalen, krypta je z kostele nepřístupná, přístup z hor je také nemožný. Laboratoř je zavalená. V hoře tedy zůstala asi ubikace, elektrocentrála, sál I a chodba od kostela. Vše je ale totálně nedostupné.
Pohled z okénka auta ukazoval, že výbuch ve spojovací chodbě těžce poškodil i vilu. Kolem níž byly cedulky s nápisem „vstup zakázán! Demoliční pásmo!“
Anna se opřela a řekla.“ To je konec. Nikdo nám to nebude věřit. „
Bez dalšího komentáře sedla za volant a odvezla mě ke koleji. Pak se zbytek prázdnin neozvala.
Před první přednáškou mi dala k podpisu naší „společnou práci“ na téma „Tajné aktivity oddílu Sudety v roce 1944“.
Podrobně popsala vše, co jsme našli v archivech a přidala několik vývodů o tajném výzkumu a zmínila i činnost Rollanda ven Stoler.
O našem pobytu v podzemí ani čárka.
Měla pravdu.Nikdo by nám nevěřil. Rychle jsem se podepsal a práci ještě ten samý den předal asistentovi.

P.S. Profesor byl spokojen. Zkouška složena. Za odměnu jedu s Annou Marií do Německa, pátrat po kořenech našeho jména von Schulemburg.

Díl druhý

Pramen světla i temnoty

Místo děje: severní Itálie rok 2006

Severní Itálii, místo pro naší svatební cestu vybrala má žena.
Bylo mi to dost divné, protože zatím vedly všechny naše expedice do severního Německa, odkud pocházela její a teď i moje rodina von Schulemburg.

Náš život šel, tak jak řekl její dávno mrtvý prastrýc Theo. Oba jsme absolvovali universitu dějin a teď nás čekala první společná práce v krajském muzeu. Naše svatba byla velmi decentní, jen v úzkém kruhu mého příbuzenstva. Anna-Marie už nikoho z rodiny pozvat nemohla. Byla úplně poslední, ale to sňatkem se mnou přestalo platit. Obřad proběhl začátkem září a hned po desátém, byla před námi nejdelší cesta v našem životě.

Přes Mnichov, Salzburg, Brenerský průsmyk a Veronu, vedla naše pouť neomylně k Jaderskému Moři do městečka Porto Garibaldi. Po deseti hodinách jízdy byl naším cílem camp Azuro Brach. Trasu i místo ubytování vybrala Anna Marie a na mě zbylo řízení našeho auta. Jadran byl krásně teplý. Jaký kontrast s Baltem v Pomořanech, kam nás zatím vždy vedlo pátrání po členech rodiny mé milé. Volání moře bylo silné a já neviděl důvod, proč bych mu měl odolávat. Hned po ubytování jsme vrazili k vodě.K mému úžasu Anna Marie zůstala na pláži a jen mě zamilovaně pozorovala.
Po krásně prožité noci jsem chtěl vyrazit opět k vodě. Manželka s tím souhlasila, ale oznámila mi , že ona se raději zajede podívat do města Gomachio na starobylý most. A tak začal podivný první týden naší dovolené u teplého moře. Já ve vodě na pláži sbíral mušle a chytal bronz a moje drahá polovička jezdila do okolí. Po mostu v Comuachiu viděla palác rodiny Este ve Feraře, starořímské mozaiky v Raveně, Giotovi fresky v Padově a tak dále. Každý večer po návratu z cest seděla u notebooku a bušila do klávesnice nejméně do půlnoci.Pak následoval letmý polibek na dobrou noc a to bylo vše.
Čtyři první dny mi to ani moc nevadilo. Moje dny byly i tak plné zážitků. Ale když se pátý den se ani neobtěžovala sdělit mi kam jede, zachvátily mě pochyby. Co se tady vlastně děje? Ona vybrala Porto Garibaldi bez jakékoliv diskuze a teď zcela evidentně na něčem pracuje! Za ty roky mi bylo její chování dobře známé. Jakmile se na něco zaměří, je jak lovecký pes na stopě. Nemusí jíst, spát ani pít a jde tvrdě za svým cílem. Po čem ale může jít tady v Itálii? Daleko od širých severoněmeckých rovin. Vrtalo mi to v hlavě a den se hrozně vlekl. V sedm večer přijela a beze slova začala ťukat do klávesnice.
Sedl jsem si proti ní a spustil:“ Neřekneš mi co se děje?“
Zvedla oči od práce a odvětila:“ Teď ještě ne. Vydrž to se mnou do zítřka. Jestli je všechno jak si myslím, budu za 24 hodin vědět víc.“
Bylo zbytečné naléhat. Měla náturu jako býk. Jakmile něco řekla, tak to platilo a nebyla na světě síla, která by to mohla změnit.
Nevím, kdy šla spát, ani kdy odjela. Když se rozednilo, byla už pryč. Musím se přiznat, že celý můj následující den stál za starou bačkoru. Moře mě netěšilo. Zašel jsem i do místního přístavu, ale klid se mi tam najít nepodařilo. Čas se vlekl a Anna Marie se dávala na čas. Ale i to nejdelší čekání musí jednou skončit a tak se stalo i teď.
Krátce po jednadvacáté hodině zastavil náš vůz před chatkou. Anna Marie nebyla sama. Na sedadle spolujezdce seděl asi čtyřicetiletý muž. Krev se ve mně začala vařit! Ale to už stáli uvnitř a byli jsme přestaveni. Teprve při pohledu z blízka se mi vrátil klid. Ten muž byl kněz. Jmenoval se otec Carlo.
Oba dva se posadili ke stolu a má žena spustila.“ Dobře víš, jak mi leželo v hlavě co se nám stalo před několika lety v podzemí u města Hrobu v severních Čechách. Hlavně mně pak zajímala osoba velitele celého tohoto podzemního komplexu. Ten jediný se dostal ven, když Theo a jeho muži zemřeli. Tenkrát bylo řečeno, že vyvázl. Ale zahynul později. Snažila jsem se soukromě po něm pátrat. A teď se zdá, že se mi s Carlovou pomocí povedlo poodhalit tajemství Rollanda von Stolera“.
Když vyslovila hrozivé jméno člověka, který sestrojil bránu ke zničení světa, zasáhl mě ochromující pocit strachu. Jakoby na mně opět dýchl chlad podzemní jeskyně a v mých uších zněl hlas dávno zemřelého Thea von Schulemburg.
V hlavě mi začalo svítat. V poslední době asi Anna Marie poznala, že v rodokmenu von Schulemburgů nenajde nic nového a tak svojí duši badatele namířila směrem k mýtickému Rollandu noc Stoler. Pátrání , které vedla z Čech jí asi přivedlo sem a naší společnou svatební cestu pouze zahrnula do svého bádání.
Chvilku bylo ticho a pak spustila výklad svým naprosto typickým stylem starého vědeckého pracovníka.

Zpráva o pátrání po Rolandu von Stoler: 20.9.2006 čas: 21.45 – 22.45
Porto Garibaldi severní Itálie

„Budu teď mluvit německy, aby tomu rozuměl i otec Carlo. Tak dobře, poslouchejte“.
Po té, co se nám povedlo zastavit tu prostorovou bránu v jeskyních, zůstala jedna zásadní otázka.
Kdo byl její stavitel Roland von Stoler doopravdy? Theo říkal, že se objevil v roce 1934 a od první chvíle sloužil v řadách SS pod vedením samotného Hitlera. Léta 1943- 44 pak strávil budováním podzemní laboratoře a brány v hoře u městečka Hrob.
To byly vcelku neoddiskutovatelná fakta, ale co dělal před tím, ale i potom?
Najít stopy v minulosti nebyl takový problém. Rod von Stoler je velice starobylá ale i záhadná šlechta. Samotné kořeny sahají do středověkého Bavorska kde se von Stolerové pohybovali po celá staletí Příslušníci této rodiny se věnovali i alchymii. O jednom ze Stolerů se zmiňuje ve svých spisech i John Dee.
Jedna věc je ale skutečně zvláštní Přes maximální snahu se mi nepodařilo najít rodinnou hrobku a dokonce ani jediný náhrobek. Dále pak v celých dějinách Bavorska i Rakous není ani jediná zmínka o svatbě někoho z von Stolerů a tím pádem úplně chybí i jakákoliv paní von Stoler. Ve starých matrikách není také ani zmínka o narození dítěte tohoto jména.
Navíc to vypadá tak, že celá tato rodina dost dlouho spolupracovala se zvláštním řádem, který si říkal Řád okultních studií. Tato organizace pak beze stopy zmizela, ale dávno před tím se s ní asi rozešly a přestěhovali se do města Gradzu. Zde po nich zůstala zmínka v zemských deskách, a kde je von Stoler zmiňován jako vlastník lomu u Čertovi hlavy. V něm však nic nezbylo. Před několika lety došlo k záhadnému výbuchu a pokud tam něco bylo, nic z toho nezůstalo.
Kromě toho, že vlastnili lom je absolutní záhadou zjistit z čeho vlastně žili, kde bydleli a kde jsou pochováni. Z toho vyplývá, že zmínky o von Stoperech v dějinách existují , ale až na vlastnictví lomu u Gradzu, práci pro dnes už neexistující řád okultních studií a alchymistické práci jednoho z členů rodiny, nevíme nic konkrétního.
Takže nemáme skoro nic.
O něco zajímavější a smysluplnější byly výzkumy o aktivitách Rollanda von Stoler po roce 1934. Je jisté, že do SS vstoupil někdy v únoru 1934. Co dělal do té doby nevím, ale z jeho osobního listu vyplývá, že před tímto datumem bydlel v Rakousku. Je možné, že žil v Gradzu a provozoval svůj rodinný kamenolom. Důkaz ale chybí.
V řadách SS postupoval raketovým tempem. Stal se přítelem našeho starého známého profesora Gebharda a přes něho se dostal k samému Reichsfürerovi SS Haydrichu Hitlerovi. Pokud jsou zachovaná data úplná, absolvoval v letech 1934-36 nejméně 4 zahraniční cesty. Dvakrát byl v Egyptě, jednou v Nepálu a jednou v Mexiku. Účel cest neznáme. Byly ale hrazeny z fondu přátel říšského vedoucího SS do kterého němečtí průmyslníci přispívali k hrazení Hitlerových výloh při uspokojování jeho vědeckých zálib. Speciálně náklady na mexickou cestu byly astronomické . Více než 250 000 říšských marek. Nechal po moři dopravit z přístavu Merida téměř 75 tun nákladu.
Po té se stal hlavním architektem přehrady u města Bregenz v Alpách. Nevím jestli je to náhoda, ale zrovna tam sídlil i řád okultních studií, pro který jeden z jeho předků pracoval. Proč stavbu vedl právě on, nevím. Těsně před dokončením stavby opět mizí ze scény. Několikrát se mihl na poradách Hitlerova štábu, ale v Berlíně určitě nežil trvale.
Teprve rok 1943 ho lokalizuje do Sudet a prostoru obce Hrob, kde měl jak víme, svojí podzemní pracovnu a laboratoř.
V roce 1944 zmizel a archív třetí říše už o něm nemluví.
Z počátku to vypadalo, že se ztratil nadobro,ale během roku 1945 se objevil právě tady . V Itálii muž, který si říkal Peter Paul Stolpner. To jméno mi z počátku nic neřeklo, ale jeho konání vyvolávalo otazníky. Právě on zorganizoval cestu , pomocí které odcházeli hodnostáři SS z Německa do Itálie a dále do jižní Ameriky. Šel po ní hlavní architekt holocaustu Eichman i osvětimský doktor smrti Mengele a řada dalších. Jeho vztahy z katolickou církví byly více než vřelé a za své sídlo si vybral opatství Pomposa. Nebylo jasné, zda Peter Paul Stolpner a Roland von Stoler jsou jedna a tatáž osoba, a tak při pátrání se mi podařilo najít tady otce Carla, který celé roky hledá stopy po nacisticko-katolické stezce z Německa přes Itálii do Jižní Ameriky. A právě on má v ruce důkaz. Je to tento rozkaz z února 1945 ve kterém Carl Volf, generál SS a velitel severní Itálie nařizuje doklady po popraveném P.P. Stolpnerovi předat k dalšímu využití v úřadu pro speciální úkoly Rollanda von Stoler. Náš muž si vzal nejenom doklady, ale i identitu ubohého Stolpnera.
Vše pak končí v roce 1947 kdy mizí jak Stolpner, tak von Stoler definitivně.
Poslední fakt na který Vás upozorním je to, že von Stoler užíval mimo jména Roland i jméno Eberhard.Dost dlouho se mi zdálo, že se jedná o dvě různé osoby, ale teď mohu skoro se stoprocentní jistotou říci, že Roland von Stoler i Eberhard von Stoler jsou jedna osoba.

Místo děje:opatství Pomposa severní Itálie rok 2006

Dokončila svojí zprávu a já se zeptal:“ Co ale chceš dělat teď?“
Bez zaváhání odpověděla.“ Ještě se pokusíme najít stopy po von Stolerovi v areálu opatství Pomposa. Náš přítel Carlo nám s tím určitě rád pomůže a pak bych chtěla na toto téma zpracovat svojí vědeckou práci. Mám už po kupě spoustu materiálu a snad to nebude problém.“
Všechno mi bylo úplně jasné. Zatím co já zůstanu referentem v muzeu, Anna Marie se stane nejméně kandidátkou věd, ale budiž jí to přáno. Na další úvahy už nebyl čas.
Manželka rezolutně zavelela: Pokud chceš, jet s námi, musíme jít spát . Ráno vyrážíme po osmé. Carlo přespí v dětském pokoji chatky, abychom se ráno nemuseli zdržovat.“
Jak řekla, tak se i stalo a po půl hodině byl všude klid.
Z krásného slunečního rána začala naše další společná cesta za poznáváním. Mlčenlivý Carlo usedl do zadu, já za volant a Anna Marie na místo spolujezdce.Cesta k opatství netrvala ani hodinu a krátce po deváté byl před námi nádherný areál goticko-románských staveb. Úchvatná zvonice, románský kostel a zbytky konventu. No prostě pastva pro oko.
Carlo odešel do správy objektu a po malé chvíli nám sdělil, že můžeme zůstat jak dlouho chceme a bádat kdekoliv bez omezení.
Naše první cesta vedla do chrámu. Zde jsem se dočetl, že opatství nechal vybudovat vévoda Este , vládce Ferarský s cílem vysušit bažiny v deltě Pádu a udělat z nich úrodnou zem.
Úkol se z počátku dařilo částečně plnit, ale po té co došlo ke změně koryta řeky.Mniši byli vyhnáni epidemií malárie.
Je fakt divné, že tato katastrofa umožnila zachování celého areálu v jeho původní podobě. Samotný kostel byl vrcholně románským stavebním klenotem. Úchvatné fresky i kamenické výtvory musely unést každého laika i znalce.
Musím se přiznat, že já sám jednal víc jako turista, než jako historik. Mí společníci se nedali tak strhnout. Carlo asi proto, že opatství dobře znal z minulých návštěv a Anna Marie proto, že to byl prostě styl jejího chování.
Kousek po kousku prohlíželi jednotlivé fresky, sochy i mozaiky. Nebylo na nich nic co by nám dávalo jedinou stopu směrem k Rolandu von Stoler. Kostel nás zaměstnal až do oběda. Po něm jsme podrobně prohlédli i zvonici ale výsledek byl opět nulový. Po druhé hodině odpolední zbývalo projít už jen rajský dvůr a zbytky konventu. Uprostřed dvora byla suchá kašna.Po obvodu několik kamenných lavic a víc nic.
V konventu byly krásné nástěnné malby. Styl byl už přechodný mezi románským a gotickým, tak 12. století. Část fresek prošla restaurováním.Asi tak patnáct nebo dvacet procent, ale to se moc nezdařilo.Barvy byly příliš syté, kontury světců ostré a pozadí příliš propracované.
Tady ten kdo dílo odvedl, zapojil příliš vlastní umělecké invence. Daleko lépe mému odbornému oku ladily díla před opravou.
Italská technika tvorby fresek, zde přímo zářila.
V jednom z posledních sálů zabíral celou stěnu výjev ze starého zákona. Anna Marie i Carlo byli ve vedlejší místnosti a já v klidu usedl a začal celek studovat. Najednou mě nalevo od světce uhodil do očí jeden detail. V nádherně jen naznačené kompozici krajiny v pozadí svítil naprosto nepatřičný objekt. Něco jako krytý věžový most. Barvy, malba, stavební sloh samotné objektu vůbec neodpovídaly zbytku celého díla. Nedalo mi to, přelezl jsem špagát a podíval se z blízka. No ovšem! To sem někdo jen tak brutálně domaloval. Podařilo se mi odloupnout nehtem malý kousek malby a pod ním pak byla vidět vrstva původního díla.
Kdy vlastně tu žil Dolany von Stoler? Mezi lety 1945 – 47. To by mohlo i souhlasit. Pigmenty byly z části vybledlé, ale podklad byl dobrý. Já bych domalby typoval na 35-65 let starou.
Ale proč by to kdo dělal? Proč by nechal vymalovat tady v opatství do fresky nějaký most tak ze 16. -18. století?
Dolehl ke mně hlas Anny Marie.“ Pojď už“!
Malá chvilka zaváhání ale raději je zavolám, ať se podívají sami. V několika větách se mi podařilo popsat můj objev.
Anna Marie zkoprněle mlčela, ale otec Carlo řekl.:“To je fantastické! Já už tuto fresku viděl několikrát, ale ta domalba mi vždy unikla“.
Teď se vrátila řeč i mému miláčkovi.“ Nevíte otče co je to za most“?
Carlo odvětil:“ To je Torre dell Abatte, asi 10 km na sever od sud. Nechal ho vystavět vévoda Este v sedmnáctém století v rámci systému stavidel a čerpadel k odvodnění delty Pádu.“ Najednou překvapeně podlezl provoz, ukázal na zeď pokračoval.“ Vždyť je to mapa! Podívejte!Tady je opatství a zde podél tohoto kanálu se dostanete až k mostu“.
Anna Marie pochybovačně zakroutila hlavou, ale nebylo co dodat.
Při malbě autor zakomponoval do starozákonní krajiny opatství i jeho okolí . Někdo v minulém století pak nechal dokreslit Abatský most a vznikla tak mapa nebo možná plán útěkové trasy.
Opět zavrtěla hlavou a řekla.“ To snad není možné! Takhle na očích“.
Proti svému zvyku jsem jí skočil do řeči.“ Ale je! Vždyť je to úplně geniální. Řekneš někomu v Německu, že má jít do opatství Pomposa , podívat se na jednu z fresek. Na ní pak najde další cestu a ta ho zavede k torre dell Abatte, kde je v bezpečí. Dokud nedojde do opatství, nezná skutečný cíl cesty. Lépe se to vymyslet nedalo. Je docela možné, že von Stoler Pompózou jen prošel a jeho hlavní sídlo bylo v torre dell Abatte“.
Carlo viditelně souhlasil. Anna Marie pochybovala.

Místo děje: Torre dell Abatte, severní Itálie rok 2006

Další diskuse byla zbytečná.
Po šestnácté hodině zůstalo opatství za námi a otec Carlo nás navigoval k novému cíli.
Po projetí několika vesnic se v naprosto rovné krajině kryté stromy objevil Abattský most. Za tím co na fresce působil dost subtilním dojmem, ve skutečnosti to byl třípatrový kamenný objekt impozantních rozměrů, jehož obraz se zrcadlil ve vodě kanálu, který překonával. Všude bylo dokonalé ticho. Ze vzdálené vesnice nedoléhal ani ten nejmenší zvuk. Od auta to bylo ke vstupu na most asi 40 metrů. Pak několik kroků po starobylé kamenné dlažbě a v cestě nám stála rezavá mříž, silný řetěz a masivní visací zámek.
Přes mříž bylo vidět okénko určené k prodeji vstupenek turistům, ale vše zde ukazovalo na to, že to tady byli naposled před hodně dlouhou dobou.
Carlo povzdechl a řekl.“ Tak a to je konec. Dalo by se jednat s památkovým úřadem o povolení k průzkumu, ale znáte nás Itali. Když s tím začneme hned zítra, tak to vyřídí nejdříve za rok nebo spíš za dva.“
Můj pohled se svezl z mříže na Annu Marii a pohled do její tváře byl naprosto výmluvný. Divoké odhodlání, to je to pravé slovní spojení. Jen něco zabručela a odběhla k autu. Netrvalo to ani minutu a byla zpátky. V ruce třímala velké kladivo.
Do smrti si budu pamatovat výraz v obličeji italského kněze. To překvapení a úlek z něho přímo vyřazovalo. Co by tomu asi řekli jeho církevní představení, že se bude zúčastnit vloupání? Chtěl snad protestovat, ale nestihl to.
Má choť beze slova jednou ranou urazila masivní, ale přeci jen trochu vetchý zámek. Po té odhodila řetěz a s hrozným vrzáním otevřela mříž. Vešla do vstupní chodby a já poslušně za ní. Carlo chvilku váhal,ale když ho podruhé vybídla pohybem ruky, šel za námi se slovy.“ Tohle určitě špatně skončí. Všechny nás zavřou. To bude ostuda…“
Dál se nedostal, Anna Marie utnula jeho hořekování slovy:“ Ale nebojte se otče. Určitě všechno dobře dopadne!“
Bylo jasné, že ho příliš neuklidnila, ale prohlídka a pátrání ho po chvíli přivedlo na jiné myšlenky.
Zde se musím přiznat, že nejsem zrovna technický typ a tak mi vůbec nedocházelo, jak mohlo tohle čerpadlo a stavidlo fungovat. V jednotlivých místech byly táhla a řetězové rozvody,ale nic co by nás posunulo byť jen o metr v našem pátrání.
Po slabé hodině zůstalo za námi přízemí i první patro a zbýval jen jakýsi přístavek ve střeše. Opět táhla, ozubení, transmise k tomu i hodně prachu a skoro tma.
Venku se začalo pomalu stmívat a navíc okna byly zakryté masivními okenicemi. Celý prostor byl osvětlen malým větrákem tak 0,4 x 0,4 metru, který byl vylomen asi dodatečně v ose mostu. Carlo po malé námaze otevřel jednu z okenic a vše se rozjasnilo. Bylo znát, že sem turisty nevodili. Prach se tu musel ukládat celé roky. Tady nic nenajdeme.
Najednou se Anna Marie sehnula a zvedla starou plechovku na jejím dně byl vyražen nápis UNRA LM 6/48. Chvilku přemýšlela a pak řekla.“ To je zajímavé. UNRA byla zkratka pro americkou pomoc Evropě po druhé světové válce. LM je určitě Luncheon Meat a 6/48 je datum spotřeby . Září 1948. Trvanlivost mohla být tak 24 měsíců. Z toho vyplývá, že ten jedlík tu musel jíst mezi zářím 1946 a stejným měsícem roku 1948“.
Carlo odpověděl.:“Vy myslíte, že prchající SS mani se tady cpali americkými konzervami? To se mi jeví jako hloupost.“
Anna Marie odsekla:“A t o podle Vás měli sebou nést proviant ze skladů SS“?
Teď to trefila.Pokud prchal důstojník SS v civilu, nemohl si vzít sebou nic, co by ho s nimi spojovalo. Ani tu obyčejnou konzervu. Proč by ale jedl zrovna tady. Měl by sice výhled do okolí, ale přesto mohl být zaskočen útočníkem ve třetím patře budovy. Navíc pokud by chtěl jen pojíst, mohl zůstat dole a nemusel absolvovat výstup po 56 strmých schodech. Tady prostě něco muselo být, pro co se vyplatilo vylézt až sem. Ale co?
Anna Marie i Carlo to viděli asi podobně a tak jsme společně prohlédli celou místnost. S absolutně nulovým výsledkem. Kromě toho novodobého větráku bylo vše původní. Včetně okenic, podlahy, technologie i dveří.
Už se zdálo, že nic nenajdeme, když se Carlo zaměřil právě na větrací okénko. Bylo proražené zhruba ve výšce hlavy dospělého muže.Asi tak metr sedmdesát vysokého. Kněz se svojí malou postavou neměl šanci do něho nahlédnout a tak v něm zkusil alespoň něco nahmatat. Po chvíli na mně zavolal.“ Prosím pojďte sem“.
„ Něco se mi podařilo najít na spodku toho okénka, ale já tam nevidím“.
Beze slova jsem došel k němu a nakoukl do otvoru. Byla tam vyryté šipka. Museli jí udělat, když to celé dělali. Malta byla ještě měkká, když někdo znamení zanechal. Má hlava zajela hlouběji do okénka a hned bylo vidět kam šipka ukazuje. Asi 3 km od Torre Abatte stála stará usedlost. Na první pohled zpustlá a opuštěná. Jediná věc byla dost zvláštní. K usedlosti vedlo elektrické vedení.
Anna Marie se také podívala a nakonec se nám spojeními silami podařilo vysadit i otce Carla. Pak už naše cesta vedla k autu. Jakmile jsem se usadili, Anna Marie začala se shrnutím dnešního pátrání.
„ Takže je prokázané, že náš člověk pobýval v okolí opatství Pomposa.
Další stopa nás zavedla sem i když ta freska není důkaz, jen indicie. Tady je ten zvláštní větrák se šipkou, jehož jediný možný význam je ukázat cestu a pak ta plechovka.
No, moc toho nemáme. Klidně se může stát, že na tom statku nic nebude a bude po pátrání.“

Měla pravdu. Naše cesta z Pomposy do Torre Abatte je na vodě a pokračování k té bezejmenné usedlosti taky, ale pro dnešek už bylo tak jako tak pozdě. Celý kraj zalila tma. Možná by se dal najít hotel, ale to nás ráno zdrželo a tak padlo rozhodnutí přespat u autě a najíst se z našich zásob. Jídlo za moc nestálo a spánek také ne. Ale jednu noc se to dalo vydržet.

Místo děje: dvorec st. Antonio do Padova rok 2006

Hned po rozednění zahájil Carlo den modlitbou.
Po jejímž skončení a lehké snídani pokračovalo naše pátrání směrem ke statku.Původní plán byl absolvovat cestu pěšky, ale náš přítel nebyl fyzicky příliš zdatný a tak Anna Marie rozhodla, že zkusíme dojet autem.
Asi 100 metrů od Torre Abatte odbočovala z okresní silnice jakási zarostlá polní cesta. Přes velké obavy naše jízda byla úplně bezproblémová. Povrch silnice byl rovný a pevný. Po dvou kilometrech mi zvědavost nedala. Musel jsem zastavit a podívat se po čem to vlastně jedeme. Stačilo odkopnout drn a trochu naváté hlíny s pískem a byla vidět dokonalá betonová vozovka. Nedokážu si představit farmáře, který si k farmě nechá udělat takovou silnici. Vždyť by ty tři kilometry betonové vozovky stály víc než celá usedlost.
Anna Marie souhlasila s mým názorem a po dalším kilometru jízdy byla vidět brána s nápisem rezidence St. Antonii di Padova.
Carlo překvapeným hlasem řekl.“ To není obyčejný statek. Je to spíš kapitulní dvorec. Určitě patřil bratřím z chrámu hrobu sv. Antonia v Padově. Nikdo jiný by svůj dům nemohl pojmenovat světcovým jménem“.
Takže církevní půda. Prolétlo mi hlavou.
Dostat se dovnitř nebyl žádný problém a nebylo třeba vyvinout žádné velké úsilí.
Vlastní dvorec byl prakticky čtvercový.
Z čela byla brána a hlavní obytná budova, která měla dvě patra.
Napravo od ní pak stála nízká jednopatrová budova, nejspíš určená pro zaměstnance statku. Zadní trakt tvořily sýpky a stodola, vysoké jako hlavní obytná budova a poslední levé křídlo vyplňovaly stáje pro hospodářská zvířata.
Vnitřní dvůr byl zarostlý a bylo patrné, že zde již dlouho nikdo nebydlí.
Po stavební stránce působil celý areál dost bezútěšně. Dveře do budov i okna byly z části rozbité a z části úplně chyběly. Střechy byly poškozené a kamenné zdivo místy zničené.

Naše prohlídka začala v panském domě.
Hned u vchodu byla malá kaple, což potvrdilo Carlovi úvahy o majitelích. Skutečně se jednalo o církevní majetek.
Tak jako v celém domě tak i v kapli chybělo veškeré vybavení. Vzhledem k elektrické přípojce bylo zvláštní, že zde úplně chyběl elektrický rozvod. Nebyly tady ani zásuvky a ani světla. Jinak nám prohlídka nic nenaznačila.
Po té se náš zájem zaměřil na čeledník. I zde nebylo nic z vybavení, ale mezi odpadem na podlaze byly další tři plechovky se symbolem URNA na dně. Byla to sice slabá stopa, ale přeci něco.
Stodoly, sýpky a stáje byly prázdné. Jen zbytky sena na půdách a spousta prachu.
Po zběžné prohlídce se zdálo, že tady naše pátrání skončilo. Co by taky člověk chtěl po šedesáti letech.
Pokud von Stoler organizoval útěk SS manů, měl ho dobře vymyšlený. Z Bavorska přes Brener do severní Itálie. V opatství Pomposa byla první navigační stopa, která uprchlíky přivedla do Torre Abatte. Zde se podívali pseudovětrákem a šipka jim ukázala kudy dál. Pak dorazila sem do dvorce st. Antonio di Padova a odsud mohli pokračovat k moři, kde na ně asi čekala loď.
Ale proč nechal betonovat ty tři kilometry cesty, od okresní silnice? Co sem mohli vozit a kdy? Něco velkého tu musí být! Ale kde?
V podzemí určitě ne. Zde nemohly být ani sklepy. Celá krajina je nasáta vodou jako houba.
A kdy a kdo nechal postavit přípojku a proč?V panském domě elektřinu nerozvedli. Kam teda vlastně dráty vedou? Zjistit, kam byl rozvod zaveden, nebyl problém. Poslední sloup stál v pravém rohu mezi čeledníkem a sýpkou a právě v ní dráty mizely. Zašli jsem dovnitř ale nic tam nebylo a to ani v přízemí a ani v patře.To elektrické vedení zmizelo. Už se zdálo, že končilo jen tak ve zdi.
Když Anna Marie řekla.“ Nevím to jistě,ale to přízemí je menší než první patro“.
Rychle odkrokovala jednu i druhou místnost a začalo svítat. První patro v sýpce mělo dvacet šest metrů, zatímco přízemí jen osmnáct metrů. Ta znamená, že osm metrů muselo být odděleno příčkou. A právě tam určitě vedly elektrické dráty.
V hlavě mi zněla otázka. Kde asi končila ta betonová cesta?
Stačilo vyjít ven a několikrát kopnout. Betonová silnice procházela dvorem a končila těsně u venkovní zdi v místech, záhadné místnosti.
Až při detailním pohledu na kamennou zeď v daném místě bylo patrné, že byla relativně nedávno rozebrána a pak znovu opravena do původního stavu. Kameny sice nic neprozradily,ale barva pojiva byla jiná. Kdybych nevěděl co hledám, neměl bych šanci ten rozdíl v odstínu vůbec zaregistrovat.
Rychle jsme si vyměnili své poznatky a pak si rozdělili úkoly.
Carlo vyjde branou z dvorce, obejde celý čtverec a prohlédne vnější část tajné místnosti. Anna Marie prohlédne příčku v sýpce a na mně zbyla stěna vnitřní v místech, kde končila záhadná betonová cesta.
Můj úkol byl nejjednodušší a není divu, že jsem byl první hotový. Mé prsty ohmataly všechny kameny, ale žádná cesta na „mé „ zdi ukrytá nebyla. Navíc ta silná kamenná zeď, vylučovala i jakýkoliv pokus o násilné vniknutí.
Chvilku po mě byl se svým úkolem hotový i Carlo . Vše okomentoval slovy.“ Nic tam není. Pokud by jsme chtěli vejít z venku, potřeboval bychom 10 kg dynamitu“.
Ze sýpky po chvíli vyšla Anna Marie a řekla.“ Nic. Navíc ta zeď není žádná příčka, ale klasická kamenná zeď“.
Rozpačitě zmlkla a já řekl.“ Pojďme do prvního patra, třeba to půjde stropem.“
Prohlídka podlahy začala vytrháním několika prken a tím i skončila.
Přízemí bylo zaklenuté masivní klenbou. K proražení by byl třeba dynamit nebo sbíječka
Opět zavládlo ticho, které po notné chvíli ukončil Carlo následujícími slovy:“ A co to zkusit z čeledníku?Vždyť ten má se sýpkou taky jednu společnou stěnu.“
Měl pravdu. Obydlí pro zaměstnance muselo mít společnou zeď se sýpkou.
Najít správnou stěnu nebyl problém. Byla rozdělena na dvě místnosti.
První byla jakási komůrka bez oken a druhá pak rohový pokoj celého dvorce. Jako jediná místnost tohoto traktu byla vytápěna krbem.Nedalo mi to a nahlédl jsem do něj. Byl jen jakousi kulisou. Chyběl odvod komína. Takže na naší zkoumané zdi byl falešný krb.
Carlo poklepal na zadní stěnu a bylo jasně patrné, že se nejedná o kámen. S vypětím všech sil jsem se s Carlem opřeli do této poslední překážky. S rachotem povolila a mi propadli kamsi do tmy.

Místo děje: sál dávného tajemství rok 2006

První, co si vybavuji, byl zatuchlý zápach dávno nevětrané místnosti.
Anna Marie rozsvítila baterku a posvítila na otvor proražený ve falešné stěně krbu.
Po malé chvilce řekla:“Aha! Tady je západka. Stačilo zmačknout jeden z kamenů v obložení krbu a nemuseli jste tady nadělat takovou paseku.“
„Tak promiň!“ odsekl jsem nazlobeně, protože celé mé tělo bylo jak v ohni po té ráně. Usmála se a svítila dál. Na stropě byla elektrická lampa, ale proud byl dávno vypnutý. Místnost byla asi osm metrů dlouhá a zabírala celou šíři domu asi tak devět metrů. Podlaha byla nahrubo uhlazená betonová a strop zaklenutý ve výšce přibližně pěti metrů. Uprostřed místnosti byl pracovní stůl s lampou a židle. Na zemi pak ležely kamenné artefakty.
Zcela určitě z předkolumbovské Ameriky. Napadlo mě,že tady asi skončilo to, co si von Stoler přivezl z dalekého Mexika lodí. Byl zde složený opeřený had. Nechyběl reliéf některého z bohů starých Inků nebo Aztéků. Vše bylo jakoby bez ladu a skladu a postrádalo to jakýkoli systém.
Vše nám začalo docházet až když má žena posvítila na vnější stěnu. Stál tam opřený o zeď obrovský kruhový artefakt. V průměru měl určitě pět metrů a vážit musel desítky tun. Nejtěžší nebyl samotný kámen ze kterého byl vytvořen, ale kruh, který sloužil jako opora.
Tak kvůli tomuhle vznikla ta silnice. Po polní cestě by to nikdo nemohl přivézt! Řekla Anna Marie a já jen mlčky přikývl a ona pokračovala:“ Takhle nějak vypadají staré indiánské kalendáře,ale tohle musí být něco jiného. Podívej jen ten systém. Vnitřek kruhu tvoří vyobrazení,ale vlastně čeho. Člověk to není, zvíře také ne.. Netuším co by to mohlo být! Po obvodu se nachází tři kruhy každý s osmi poli. V každém z nich je vyobrazen symbol nebo možná znak, ale nevím čeho. Opět se odmlčela.
Načež náš společník přistoupil k artefaktu a lehce se dotknul jednoho ze symbolů.
Temnotu místnosti prosvítil zvláštní fialový odlesk. Světlo jakoby vyšlo přímo z kamene. Carlo chytil vnější kruh a prudce s ním trhnul. Celé okruží se roztočilo. Vše bylo doprovázeno neuvěřitelným světelným efektem. Jednotlivá pole se prosvěcovali různými barvami a v důsledku to vypadalo tak, že z kamenného kruhu vycházel jas srovnatelný s duhou. Poznenáhlu vnější kruh zpomalil a nakonec i zastavil. Světlo v tu chvíli pohaslo.

Připadali jsme si jako ve snu. Každý z nás jen tiše zíral.
Ticho přerušila Anna Marie slovy:“ Že by sem pořád vedl proud?“
Přistoupila ke stolu a pokusila se rozsvítit lampu. A nic. Tma zůstala tmou.
Já popošel ke vstupu a otočil vypínačem osvětlení na stropě. Zase nic.
Světlo plynoucí z kamenů muselo mít jiný zdroj než elektřinu. Ale jaký?
Carlo začal podrobně studovat jednu z osmi desek na vnějším okruží a po chvíli řekl:“ Je to kámen, ale uvnitř je něco usazené.“
Anna Marie posvítila z úplné blízkosti a já přiklekl ke Carlovi. No ovšem! Ten rozdíl je skoro neviditelný, ale je tu.
Uvnitř kamenného reliéfu byla zcela evidentně vsazena krychle sedmkrát sedm centimetrů. Barevně sice splývala, ale její povrch byl dokonale hladký. Jako by byla z plastu. Plast v předkolumbovské Americe.
To je, ale hloupost. Ale co to je? Tyto a podobné otázky vířily v mé hlavě.
Bylo třeba vše vydiskutovat.
K mému velkému překvapení mluvil hlavně Carlo.“ Ten vnější kruh je tvořen osmi kamennými deskami do jejichž středů museli vytvořit otvory a do nich pak vsadit ty jádra. Při pouhém dotyku pak z těchto středů vyřazuje zvláštní světlo.
Anna Marie konečně sebrala myšlenky a ukončila knězův dialog slovy:“ Nemuseli nic vrtat. Ta hmota může být jen nalepena na kamenný podklad“.
Carlo zavrtěl hlavou a beze slova se dotkl desky na kterou jsem všichni upírali pozornost. Do místnosti se opět rozlil fialový paprsek a při pohledu na střed záhadné hmoty, bylo vidět, že světlo vychází právě z jejího centra. Byla to dokonale prosvícená krychlička čehosi uprostřed kamene.
Pustil se. Světlo pohaslo a on pokračoval.“ Vidíte, je to přesně jak jsem říkal.“
Nebylo co dodat, ale z čeho je ten záhadný materiál a jaký je účel této obrovské barevné hudby?
Anna Marie se letmo dotkla jednoho z reliéfů pak druhého, třetího a tak pokračovala, až k osmému. Každý měl svůj specifický světelný efekt od žluté po fialovou.
Po té zatočila celým okružím. Opět světlo duhy a po zastavení tma.
Letmo stiskla jednu z desek a znovu vše roztočila. Teprve, když tento postup dvakrát zopakovala, podařilo se mi vydedukovat o co jí jde.
Ať už kruh roztočila silně nebo slabě, vždy se zastavil ve stejné pozici. Pro jednoduchost se dá říci, že deska vydávající fialové světlo vždy zastavila proti krbovým dveřím.
Po té, co bylo jasné, že vnější kruh nám v tuto chvíli nemá co říct. Zaměřili jsme naší snahu na střední a vnitřní okruží. Desky byly menší i jádra ze záhadné hmoty se zmenšily u středního na pětkrát pět centimetrů a u vnitřního na třikrát tři centimetry. Na dotek reagovala úplně stejně a i světlo z jednotlivých panelů mělo odpovídající barvu.
Carlo se zamyslel a řekl:“ Podívejte . Ty symboly jsou úplně shodné na všech třech okružích. I barvy souhlasí. Ale pozice je různá. Fialově zářící znak na vnějšku je na středním okruží posunut o sto dvacet stupňů proti směru hodinových ručiček a na vnitřní a dalších sto dvacet stupňů. A ať točíte, jak točíte, tato konfigurace je si neměnná“.
Italskému příteli bylo třeba uznat dobré znalosti geometrie a výborný pozorovací talent. Kdo by to řekl do kněze. Ale co s tím?
Rychle jsem roztočil všechny tři kruhy těsně po sobě. Jas vycházející do temnoty zesílil , ale nic převratného nenastalo. Po malé chvíli vše skončilo. Okruží zastavila přesně na svých výchozích bodech.
Anna Marie velmi opatrně pootočila s vnějším kruhem o 120 stupňů a vnější a prostřední kruh roztočila naráz. Efekt byl naprosto šokující. Klidná barevná hra, byla nahrazena velmi ostrým až agresivním světlem, které šlehalo z kamenného artefaktu.Po chvíli vše pohaslo a má láska pootočila vnější a střední kruh o 120 stupňů proti směru hodinových ručiček. Shodné symboly na všech třech okružích nyní stály v řadě za sebou. Ten kus kamene působil po této přestavbě úplně jinak. Vše do sebe dokonale zapadalo.
Teprve nyní bylo poznat jak je vše přesně vyrobeno. Kameny bez hran, jeden jako druhý. V celém kruhu by se mezi jednotlivé díly nedalo zasunout ani ostří nože.
Carlo natáhl ruku, aby celé to soukolí uvedl do pohybu, ale pojednou se odtáhl a řekl.“ Myslíte, že děláme správně?“
Jeho pochyby byly naprosto oprávněné, ale to nemohlo zastavit mojí zvědavost. Rychle jsem přistoupil a jediným náporem Roztočil celý ten nevšední artefakt. Obrovská záře vylétla z kamenného kola. Svit se určitě z mnohonásobil a já si musel zakrýt oči. Čekal jsem, že zář po chvíli pohasne, ale to se nestalo. Jakoby zde a teď přestaly platit zákony mechaniky. Přemohl jsem bolest v očích a pohlédl na kruh.
Kamenný střed změnil barvu a ta neskutečná postava zobrazená uvnitř, dostala proporce muže.
Carlo si stále zakrýval oči, ale Anna Marie se dívala a prudce stiskla mojí ruku. Nevím co přesně v tom oslepujícím světle viděla ona, ale já měl pocit že ze středu kruhu vystupuje mužská postava.
Jakmile se oddělil všechny tři kruhy se zastavily a pohasly. Tma však nenastala. Střed kruhu zářil nažloutlým světlem. V jeho jasu stál zhruba uprostřed místnosti muž asi čtyřicetiletý. Na první pohled bylo patrné, že není z našeho světa. Byl tvořen čistým světlem a jeho výšku bych odhadl nejméně na tři metry.
Popravdě řečeno, jsem nebyli schopni slova. Chvilku nás pozoroval a pak řekl německy tichým vzdáleně znějícím hlasem „ Kdo jste, a co tu děláte?“

Místo děje sál dávného tajemství rok 2006

Manželka vykročila vpřed a řekla:“ Já se jmenuji Anna Marie von Schulemburg“. Ukázala na mně a pokračovala:“ Zde je můj manžel a tento muž je knihovníkem a archivářem diecéze Chomachio, otec Carlo“.
Už když vyslovila své jméno, bylo patrné na tváři postavy jisté překvapení,ale má žena neúprosně pokračovala:“ Ano pane generále von Stolere, jsem příbuzná Thea von Schulemburg, kterého jste v roce 1944 zabil v Sudetech při pokusu s antigravitační branou“. Její slova u něho nevyvolaly žádnou viditelnou reakci.
Po malé chvíli řekl:“ A teď mně za to chcete potrestat?“ Nečekal na odpověď a pokračoval: „Jste na špatném místě a ve špatnou chvíli. To co teď vidíte, je vše co ze mě na tomto světě zbylo. Mojí pozemskou pouť ukončil před několika lety muž, který si říkal Johan Swarz, ale jeho pravé jméno bylo Arkanus v klášteře u města Gradzu. Vidíte, že je pozdě“!
Rozhostilo se ticho a já si mimoděk vzpomněl na Thea von Schulemburg. Ten byl také mrtvý, když s námi mluvil.
Nakonec ticho přerušil Carlo následující větou:“ Nemůžete nám alespoň říci co to tady je za zázračný aparát z kterého jste vyšel“?

Mírně přezíravě se usmál a řekl:“ Drahý otče, to co zde vidíte není žádný zázrak ale produkt technologie desítek civilizací celého širého vesmíru. Na tuto planetu se dostal v samém počátku našeho vývoje.
Původně se jednalo jen o 24 krystalů, které v sobě dokázaly soustředit sálu myšlenek vybraného člověka ať se nacházel kdekoli na planetě. Všechno fungovalo skvěle celé věky, ale pak poslední zasvěcení dostali strach ze zneužití tohoto vynálezu a rozhodli se, krystaly upravit a zasadit do tohoto kamenného kruhu.
Pak jak čas běžel, éra říše , větší než cokoli si dovede představit skončila. Kruh se dostal po spletitých cestách na Yukatánský poloostrov v dnešním Mexiku, kde se stal kultovním symbolem. Byl jím zcela po právu , protože na zemi ho skutečně zapomněli osoby blízké bohům. Trvalo mi skoro 300 let, než se podařilo najít stopu tohoto technického zázraku. Zmínky o něm byly jak v Egyptě, tak i Bregenzu, kde žil ten, kdo mě nakonec zabil. Jedinečnou šanci mi poskytl Hitlerův první asistent Hitler a jeho láska k okultním vědám a archeologii. Vypravil mě do Mexika a já přivezl obrovské množství materiálu z velké sluneční pyramidy. Části kruhu byly mezi nimi rozbity na desítky kusů. Vše jsem odvezl do svého sídla v městě Gradz. Pak ale události nabraly závratné tempo. Já pracoval v Sudetech i na jiných místech a nezbyl mi čas na sestavení kruhu. Když bylo jasné, že mé sídlo spadne pod botu ruského vojáka, podařilo se mi všechny artefakty odnést sem. Vše se událo během listopadu a prosince 1944. Byla to těžká práce.
Nejobtížnější bylo dopravit kovový rám celého kruhu. Bylo nutné vybetonovat celou příjezdovou cestu a zavést sem elektřinu.
Po pádu třetí říše, jsem s pomocí některých církevních hodnostářů vybudoval únikovou trasu z Německa do latinské Ameriky. Tato cesta fungovala zhruba dva roky a já tuto dobu využil k sestavení kruhu.
Tady na zemi vidíte zbytky, které zůstaly po sestavení kruhu. Další část materiálu z Mexika skončila na dně kanálu u dvorce. Po té, co byl poslední krystal na svém místě, podařilo se mi celý stroj s pomocí přenosného elektromotoru roztočit a tím natrvalo nabít. Určitě Vám bylo nápadné, jak snadno se dají jednotlivá okruž otáčet. Je to dané vnitřní energií krystalů. Do toho kruhu se během zlomku vteřiny vtáhly mé vzpomínky za celých 700 let mého života a od toho okamžiku, ať už jsem byl kdekoli, vše se ihned ukládalo , až do mé smrti.
Když má práce zde skončila, byl zazděn vstup ze dvora a jako jediný přístup zůstaly skryté krbové dveře, ale vám jak vidím neodolaly.
Stejně tak před vámi neobstálo zabezpečení, které správné postavení krystalů blokovalo po stodvacetin úhlových stupních, ale to se také dalo čekat“.

Domluvil a rozhostilo se ticho. I když to co říkal bylo úplně fantastické, nikoho z nás ani nenapadlo přerušit jeho vyprávění.
Teď byl vhodný okamžik na položení otázky. Jedna věc mi ležela v hlavě víc než cokoli jiného, ale než jsem stihl otevřít pusu, zeptal se Carlo.“ Jak to že jste kruh hledal 300 let a vložily se do něho vzpomínky z 700 let života. To je vám tolik“?
Opět ten zvláštní přezíravý úsměv a pak spustil.“ Ano, bylo mi víc než 700 pozemských let, když se moje životní pouť završila. Vy to určitě nepochopíte,ale já žil mimo běžný čas. Za celá staletí byl rod von Stolerů jen jeden muž a to já! Tak proto nikde není ani zmínka o paní von Stoler nebo narození dítěte tohoto jména“.

Proto se mé ženě nepodařilo najít hrobku tohoto rodu. Žádný takový rod nikdy neexistoval. Celými věky šel jediný muž. Tyto úvahy prošly mojí hlavou rychlostí blesku
.Už mi bylo vše jasné, ale Anna Marie pochybovačně řekla.“ To myslíte vážně“?
Tentokrát se usmál a natáhl ruku před sebe. Tvář zůstala, ale oděv se změnil. Před námi stál muž v raně gotickém oděvu. Po chvíli zopakoval pohyb a šat se změnil na renesanční . Následoval barokní pak husarská uniforma a na závěr hrozivý černý stejnokroj generála SS. K této módní přehlídce dodal:“ To vše jsem já! Čas ubíhal, ale já stál opodá“.
„ Ale jak je to možné“? Vyhrkla nedočkavě Anna Marie.
Aniž dal najevo co cítí, pokračoval tak kde ho moje žena přerušila.“ Celé věky jsem vlastnil věc, která dokázala eliminovat běh času. Byla to součást zbroje starodávného válečníka, vyrobená v slunečním chrámu civilizace, staré jako sám lidský rod. Její tajemství se zrodilo ze stejného zdroje jako toto“.
Při posledním slově ukázal na kamenný kruh ze kterého vyšel.
Nevím jak moji přátelé, ale já vůbec nepochyboval o tom, že mluví pravdu.
Ticho přerušil Carlo.“ Nemohl by jste nám něco o sobě říc“?

Přikývl a řekl.“ Pokud vás zajímá můj život, začnu od konce, protože smrt je středo bodem celého života.
Namířil otevřenou dlaň na protější stěnu a ta ožila. Byla vidět temná chodba a v ní Roland von Stoler v doprovodu mnich. Došli ke dveřím a zastavili se. Je patrné, že se o něčem přou. Pojednou náš hostitel vyndává z kapsy něco jako velké plnící pero, ze kterého jako by zázrakem vyrostla ohnivá čepel. Úžas ve tváři mnicha vystřídal úlek a bolest. Roland ho jedinou ranou zabil. Nyní se snaží vykopnout dveře. Jedna , dvě , tři, čtyři rány a je uvnitř. Malý temný pokoj ještě jeden asi ložnice. Otevřená skříň. Tentokrát nekope a falešné dveře rozbíjí jedinou ranou té podivuhodné zbraně. Další temná a ponurá chodba je vystřídána nějakým nádvořím. Osvícena v prvních paprscích vycházejícího slunce. Uprostřed stojí žena, kterou vlastním tělem chrání další mnich. Jediná rána a i on následuje svého řeholního bratra. V energickém obličeji neznámé vidím strach , ale i vztek. O něčem se přou. Pojednou na prostranství vstupuje další muž. Vymění si několik slov a pak otevře schránku, kterou má v ruce. Roland je sražen na zem stříbrnou září vycházející z pouzdra. Po několika vteřinách umírá a mění se v prach.
Obraz mizí. Ničemu nerozumím ale Roland klidným hlasem řekl.“ Tak to je smrt a teď zrození.

Místo děje: Landchut Bavorsko, ranný středověk

Můj život se začal odvíjet v bavorském městečku Landshut.
Otec byl lékárníkem královského města Landshut a matka se starala o mně a mé tři bratry. Postavení a profese otce patřila k nejprestižnějším v celém městě a naše rodina žila v poměrném blahobytu. Příprava léků v té době měla dost blízko i k dalším vědeckým disciplínám jako bylo lékařství a nakonec i alchymie.
Nevím, kdy můj otec vstoupil i na cestu okultních věd,ale už moje vzpomínky z ranného dětství nesou stopy těchto aktivit.
Můj nejstarší bratr šel v jeho stopách a není tedy nic divného na tom, že i já našel v alchymii své životní poslání. Vše šlo dobře a já začal poznávat chemické a fyzikální vlastnosti hmoty o nichž drtivá většina lidí žijících ve 12. století neměla ani tušení.
Bratr odešel do bohatého hanzovního města Hamburku, aby si tam vybudoval vlastní existenci.
Další z bratrů se stal královským vojákem a poslední pak nastoupil kariéru úředníka v sídelním městě.
Na mně i když jsem byl nejmladší, zbyl nad jiné čestný úkol a to převzít lékárnickou praxi v duchu rodinné tradice.
A právě v té době se můj život protnul s mužem, který užíval jméno Johan Swarz, které se po sedm století stal mým katem. Nevím a už ani nezjistím, co ho svedlo na stejnou cestu s mým otcem. Také nevím, kdo koho vyhledal, ale vím, že mezi nimi vzniklo velmi silné přátelské pouto.
Každá jeho návštěva byla velkou událostí pro celý náš dům. Otec nejdříve sám a po té i s mojí pomocí připravoval pro něho neobyčejně složité směsi a sloučeniny. Jednou mi řekl, že sice přesně neví na čem náš host pracuje, ale že je jedním z nejmocnějších a nejvzdělanějších lidí světa
Několikrát se stalo, že si mě náš host velmi pozorně prohlížel,ale za života otce se mnou nikdy nepromluvil ani slovo. Stejně se choval i k matce a jeho chování bylo skutečně zvláštní. Když jsem dovršil dvanáctý rok života, byl náš život rozmetán z poklidného běhu a vše se od základů změnilo.
Katastrofa na sebe vzala podobu těžké infekční choroby provázené urputnými průjmy. Otec jako královský lékárník se ze všech sil snažil zastavit šíření choroby mezi obyvateli Landshutu.
Zkoušel všechny dostupné léky známé ve dvanáctém století,ale neměl šanci .
Ani on, ani nikdo jiný v té době nemohl tušit, že nemoc se šíří vodu znečištěnou výkaly. Nejdříve onemocněli lidé chudí, jejichž těla byla oslabena nedostatečnou stravou, ale to byl jen počátek. Když tito první nakažení začali umírat, dorazila nákaza i do domů patricijů a ostatních boháčů.
Naše město bylo až do této epidemie ušetřeno podobných hrůz a lidé se z počátku obraceli na svého lékárníka i alchymistu v jedné osobě s důvěrou, ale ta se pod vlivem hrozného umírání začala měnit v nenávist.
Tuto zášť tlumil nejvyšší královský hejtman našeho města, jen s pomocí ozbrojenců, ale pak přišla katastrofa. Čtrnáctiletá dcera hejtmana onemocněla a přes maximální snahu mého otce, po rychlém průběhu nemoci zemřela. Její smutkem šílený otec obžaloval naší rodinu z toho, že celá hrůzná epidemie je naším dílem. Neváhal mojí matku obvinit z čarodějnictví a otce z napomáhání v jejím díle. Ve chvíli, kdy se tato myšlenka dostala do ulic , byli odvoláni vojáci a hrůzná zloba ovládla celé kdysi tak klidné město. Skoro každý ve městě už někoho blízkého ztratil a to co zatím žili , trnuli hrůzou, kdo dojde i na ně a smrt zaklepe na jejich dveře. Není se tedy čemu divit, že takto nešťastní lidé neváhali vzít spravedlnost do svých ruku. Vše se ještě zhoršilo tím, že jsme ani já ani rodiče a ani naši sloužící netrpěli nemocí. Naše domácnost byla jako útes zdraví v moři nemoci. Zoufalí lidé by určitě nebyli schopni pochopit, že naše zdraví je výsledkem toho, že otec od prvního dne převařoval veškerou pitnou vodu v našem domě.
Tak jako tak už bylo na všechna slova pozdě. Dav vzal na sebe tvář divoké spravedlnosti a všichni tito „spravedliví“ obklíčili náš dům. Otec který byl vždy vážený a uznávaný oslovil dav, ale ten neposlouchal. Otce spoutali , matku vyvlekli z domu a přímo na ulici jí upálili. Já sám sledoval obraz své matky i otce umírajících v plamenech, z bezprostřední blízkosti z prvního patra. Temná síla lůzy, ale chtěla více. Do ohně vhodili i mého svázaného otce a pak se jako na povel vrhli dovnitř. Věděli o mně a chtěli své dílo dokončit.

Obraz pátý: Alchymistický učeň

Smrt rodičů na hranici mnou otřásla natolik, že ani představa rychlého umírání z rukou zfanatizovaného davu mnou nedokázala otřást. Šli na jisto. Někdo z našich sloužících jim ukázal kde mě mají hledat. Šel bych sám, ale nedali mi šanci. Na mé tělo dopadaly rány ze všech strana a už bylo cítit, že jsem vlečen po schodech před dům.Pohřební hranice mé matky i otce jasně planula a bylo úplně jasné, kde během okamžiku skončí moje životní cesta. Jekot davu plný zloby a nenávisti bude asi to poslední co uslyším a tváře plné vražedné zášti budou tím posledním, co uvidím.
Pojednou vše překonal silný hlas muže, jehož srdce nikdy nepoznalo strach:“ Nechte toho hocha ! Patří mně“!
Šokovaný dav ztichl a pohlédl směrem k autorovi tohoto zvolání. Stál tam Johan Swarz. Ticho trvalo jen okamžik a dav propukl v nový ještě silnější povyk. A krve bylo prolito málo. Dva mrtvý asi nestačily. Se smutkem v duši mi došlo, že přítel mého otce zemře se mnou na stejné hranici. Nejméně pět mužů se chopilo holí a vyrazili směrem k Johanovi , ale ten klidně řekl:
“ Nechte toho! To co děláte nemá žádný smysl“!
Ale klid a rozvaha nemají žádnou váhu při konfrontaci a davem, který chce jen krev a mstu. Pokračovali v útoku a já už si byl skoro jistý, že Johan zemře dříve, než já. Ale k tomu nedošlo.
Sáhl do kapsy a během okamžiku měl v ruce podivuhodnou zbraň. Z normální rukojetě vyrůstal meč tvořený jakoby světelnými paprsky . Až později mi vysvětlil, že se jedná o prastarou zbraň z Atlantidy.
Útočníci se jen na okamžik zarazili ale touha zabíjet byla větší, než strach z nepoznaného. Zaútočili a během okamžiku pět rozsekaných těl pokrylo zem. Další muži v davu vyrazili na zteč , ale dopadli stejně. Zem byla pokryta mrtvými těly a vše mělo rudou barvu krve.
Johan Swarz ukázal svým mečem na mně a ti co ještě před chvílí odhodlaně svírali mé paže, ustoupili.
Ještě chvíli vyselo ve vzduchu napětí , zda se najde další nepřítel pro muže se zbraní z jiného světa, ale ten se nenašel. Dav ještě chvilku váhal,ale po několika dlouhých vteřinách se v míru rozešel.
Teprve po tomto zázračném zachránění v hodině dvanácté dopadla na celou moji duši celá ta příšerná hrůza, ke které zde došlo. Otec i matka byli mrtví a bylo mi úplně jasné, že zde nemůžu zůstat ani další hodinu. Jakmile by můj zachránce odešel, byl by můj osud nevratně zpečetěn.
Jakoby četl mé myšlenky, tak Johan řekl.“ Tady nemůžeš zůstat! Máš kam jít? „
V hlavě mi letěly různé možnosti, ale žádná nebyla dobrá.
Můj nejstarší brat žil v dalekém Hamburku a já vůbec nebyl schopen posoudit, jak se k němu můžu dostat.
Další bratr byl na válečném tažení se svým plukem a poslední ze sourozenců žil v Mnichově, ale jeho pozice královského úřadníka vylučovala přijmout běžence na němž lpěl cejch syna čarodějnice.
Po této truchlivé úvaze jsem jen zavrtěl hlavou. Jen přikývl a řekl.“ Půjdeš se mnou. Vezmi si z domu to nejnutnější. Musíme vyrazit co nejdříve.“
Co si mám sebou vzít? To byla otázka. Nic nebylo tak cenné, abych to nemohl oželet.
A tak mě napadlo říci jen jedno. „Nic nechci! Půjdeme hned“!
Už nebylo třeba dalších slov a Johan se mnou v patách vyrazil do boční ulice, kde čekal nádherný kočár se čtyřspřežím vraníků. K mému úžasu byla městská brána otevřená a nic nám nestálo v cestě.
Bylo mi právě 20 let a můj celý dosavadní život byl v troskách, ale zároveň začínalo něco nového a to bylo to jediné, co mi v noci hrůzy, dodávalo novou naději.

Díl třetí

Anna Marie von Schulemburg – Roland na cestě k temnotám

Obraz duše Rollanda von Stolera ukončil svůj příběh a mi zůstali , jak opaření. Anna Marie , Carlos i já jsme mlčeli. V hlavě mi rezonovala slova muže, který se zrodil před více než, sedmi stoletími.
Ticho ukončil Roland následujícími slovy: ,,Tak to je vše. Tak vypadalo prvních dvacet let mého života.Byly to jediné normální roky mého bytí. To co přišlo konečně po té , už normální nikdy nebylo.“
Má milovaná konečně sebrala sílu a položila otázku:
,,Ale co bylo dál? A proč se z vás nakonec stal generál SS a nositel sil temnoty?“
Nevím, jak Carlosovi, ale mne se zdálo, že těmito otázkami do riskuje. Roland je sice mrtví, ale nikdo neví co by mohl obraz jeho ducha napáchat za škody, kdyby se doopravdy rozhněval. Ale obavy byly zbytečné.
Jen přikývl a řekl: ,,No pokud Vás to zajímá, klidně Vám to povím, ale bude to dost dlouhé.Nevadí?“
Jen jsme zavrtěli hlavou a on pokračoval.

,,Po odjezdu z Landshutu. Můj zachránce mlčel a jen svištění větru rušilo noční ticho. Vše jednou končí i noc hrůzy se změnila ve svítání a pak i v jasný den. Naše spřežení uhánělo vpřed, jako o závod a kolem poledne se objevilo na obzoru výstavní město daleko větší a honosnější než Landshut. Ukázal rukou směrem k městu a řekl jediné slovo: Regensburg!
Tak to je Regensburg bohaté a hrdé město na Dunaji, sídlo biskupa a bohatých kupců.
Ticho přerušil opět Johan:,,To je tvůj nový domov“.
Kočár vjel do ulic a po krátkém proplétání uličkami, zastavil u velkých vrat mohutného domu, jehož zvláštním znamením byl obrovský komín z , kterého stoupal hustý černý dým.
Nezasvěcený , by se asi lekl, ale já věděl ,že to není kouř pekelný. Takový dým a takové komíny jasně označují dílnu alchymistovu. Vrata se otevřely a naše pouť skončila na prostorném dvoře.
Beze slova jsme vystoupili a vešli do domu. V první místnosti byl jen obrovský dřevěný stůl kruhového tvaru a křesla po obvodu.
Rychle tudy prošel a otevřel dveře. Za nimi se objevil obraz jako z jiného světa. Obrovská alchymistická dílna ve , které pracovalo šest mužů.
Mohu s klidem říci, že můj otec byl velmi dobře vybaven alchymistickým náčiním,ale proti tomu co bylo zde byl úplným začátečníkem. Jediným gestem ruky svolal všechny muže k nám a řekl: ,,Dnes v noci zahynul náš druh Hans von Stoler i s manželkou, jeho syna se mi podařilo v poslední chvíli zachránit. Pokud bude chtít může se stát naším novým učněm a později i druhem.
„Tak co chlapče chceš se stát učněm alchymie a jiných věd?“
Všichni se na mne podívali a já cítil že rudnu. Pojednou nejstarší z mužů slabě přikývl a vlídně se usmál jako můj otec. To mi dalo silu k odpovědi: ,,Ano moc rád“ !
Johan přikývl a dodal:“ Jsi náš!!!“
Po tomto zasvěcení mi byla vyčleněna malá místnost v zadní části domu za velkou zasedací síní a pak se Johan Schwarz rozloučil a odjel.
Nejstarší z alchymistů, který byl tak trochu podobný otci, se stal mým učitelem.
Hned druhý den ráno přišel za mnou a nejdříve mi řekl: ,,Já se jmenuji Alard de Wilde a zde pracuji už 40 let. Pokud chceš být u nás šťastný pamatuj si několik věcí. Nikdy se našeho vůdce na nic nevyptávej.To co budeš potřebovat vědět ti řekne sám. Když se stane, že tě vykážeme z místnosti, tak neodporuj. Během let se dovíš vše co ti zatím musí zůstat zatajeno. A jako poslední a nejdůležitější příkaz si pamatuj, že nikdy nesmíš vejít do sklepení pod dílnou. To místo je pro tebe zatím smrtelně nebezpečné.“
Usmál se a pokračoval: ,,Tak co? Slíbíš mi, že budeš dbát těchto přikázání!“
,,Ano mistře!“ Byla má odpověď
Opět ten laskavý úsměv na jeho tváři a za mírného přikývnutí řekl:“ Tak pojď drahý Rolande , dáme se do díla“.

Naše kroky vedly do alchymistické kuchyně, kde už bylo do práce zabráno našich pět kolegů. Bylo zvláštní, že spolu vůbec nespolupracovali. Každý měl svůj úkol a o druhé se prakticky nestaral. Mojí výchovou byl pověřen mistr Alard a ostatní se o moji osobu vůbec nestarali. První den mne mrzelo, že jsem úplně přehlížený, ale tak to zde prostě takto funguje.
Denní režim byl uspořádán tak , aby plně vyhovoval vědeckému bádání. Vstávalo se časně už v 5 hodin. Pravidelně úderem šesté vstoupil mistr Alarm do mé místnůstky se snídaní pro nás oba. Většinou za hrobového ticha pojedl a já s ním.V sedm , pak začínala práce v laboratoři.
V prvních dnech mi určil hlavně manuální, nepříliš odpovědnou práci, jako bylo nošení dřeva a vody.Nebo drcení různých nerostů na mlýnu. Naprosto výjimečně tuto službu požadovali i ostatní mistři,ale jejich nezájem o mne se tím nijak nezměnil.
Během prvního měsíce můj mistr poznal, že mám dobré základy od otce a poznenáhlu mne začal užívat i k odborným prací. Připravoval jsme směsi a žíhal přípravky nad ohněm. To vše za bedlivého dozoru svého učitele.
Den ubíhal neuvěřitelně rychle a vždy po 2 hodině odpolední následoval oběd ve dvou a pak to nejúžasnější.
Alard měl velkou knihovnu plnou starý rukopisů. Ve dvanáctém století jsem byl členem , menšiny, která dovedla číst i psát, ale to mu nestačilo. První rok mých studií se zaměřil na latinu, řečtinu a němčinu. Jeho knihy mi otevřely svět zatím nepoznaný: Platon, Aristoteles, Cicero a další filozofové starověku ke mne promlouvali ze zežloutlého papíru.
Ze začátku mi bylo divné proč se raději nevěnujeme přírodním vědám,ale vše co se dělo mělo svůj skrytý význam. Učení končilo až po 8 hodině večerní, kdy mistr nechal přinést večeři a při jídle i po něm se mnou diskutoval o tom co mi přinesl dnešní den.
Tato polemika trvala i do jedenácté hodiny noční a po jejím ukončení byl čas na spánek. V tomto pravidelném rytmu ubíhal den za dnem s výjimkou neděle. To se mistr věnoval výuce hned od rána a oběd byl ve velkém sále společný pro všechny mistry i pro mne. Jídlo probíhalo za úplného ticha a poté co zmizelo ze stolu nádobí požádal mne Alard o opuštění místnosti. Věděl , že budu mít celé odpoledne pro sebe a tak mi zadal něco jako domácí úkol.
Nedělní večeře odpadala a rada ve velké jídelně trvala určitě až do nočních hodin.
Z počátku mi bylo líto, že nevím co řeší, ale po čase se nedělní odpoledne stalo mým nejoblíbenějším časem.
Jak se rozšiřovaly mé literární znalosti, zvětšoval se i můj přehled a mistr po půl roce souhlasil s tím, že si nedělní četbu budu vybírat sám dle libosti. Jakoby náhodou mi přišla do ruky Solonova kniha o bájné Atlantidě a já byl doslova pohlcen příběhem o dávné zaniklé civilizaci.
Můj čas ve světě alchymie a literatury utíkal obrovským tempem. Uběhl rok a já přešel ze studia filozofie a jazyků ke studiu přírodních věd a dějin alchymie.
Mistr dbal o to, aby každá znalost nabytá z knih byla co nejrychleji ověřena v praxi naší dílny. Jak jsem pokračoval ve studiu , bylo stále jasnější , že můj učitel nepracuje na žádném konkrétním úkole. Naše činnost byla zaměřena na dílčí práce pro ostatní mistry a čím dál víc bylo vidět, že mistr Alard a veškerá jeho činnost se podřizuje mému učení.
Uplynuly další čtyři roky a já završil dvacet pět let svého života.
Svět za zdmi domu jakoby nebyl. Za celých pět let jsem žil jen s mistry a třemi sloužícími, kteří neřekli ani slovo, ale samota mi nepřekážela.
A pak jednou po večeři řekl Alard toto.“ Rolande, sám jsi už poznal, že co se známe nepracujeme na žádném vědeckém úkolu.Teď přišel čas vysvětlit proč to vše. Mým posláním po dobu posledních pěti let, bylo vychovat v tobě svého nástupce a vše jsem tomu podřídil. Zítra se ze svaté země vrací Johan Swarz a já mu řeknu, že se mi podařilo úkol splnit. Teď už jsi připraven na zkoušku mistra a já budu moci najít svůj klid“.
Z jeho slov mi přešel mráz po zádech. To, že mně uznal za schopného mistrovské zkoušky hřálo na duši, ale jeho řeč co do klidu byla hrozivá. Vždyť po dobu celých pěti let byl celou mojí rodinou právě on.
Jen se usmál zavrtěl hlavou a řekl.“ Čas není vůbec důležitý. Nehraje žádnou roli. To si pamatu“j
. Když domluvil, tak mi pokynul, že mám jít do svého pokoje a to bylo naposledy, co jsem s mistrem Alardem de Wilde mluvil.
Velmi brzy ráno mě probudil příchod Johana Swarze. Od chvíle co mi zachránil život nás nenavštívil.
Se smutkem v hlase řekl:“ Rolande, obleč se a pojď se mnou!“
Rychle jsem se ustrojil a šel za ním. Rychlým krokem došel do pokoje mistra de Wildeho a já uviděl na posteli jeho bezduché tělo. Smrt mi po pěti letech zase vzala toho, kdo mi byl nejbližší. Slzy mi zalily oči, ale Johan pokračoval.
„ Než tvůj mistr skonal řekl mi, že jsi úspěšně prošel léty učení, že se můžeš podobit mistrovské zkoušce a začít pracovat jako mistr v naší dílně. Jsi opravdu připraven“?
Bylo mi velice smutno, ale čekal odpověď a já mu ji dal.“ Ano“!
Spokojeně přikývl a řekl.“ Jdi do svého pokoje a vyčkej večera. V dnešní noci buď potvrdíš své schopnosti nebo ztratíš vše“.
Při svém odchodu se mi do cesty postavili ostatní mistři, kteří nesli desku na které asi odnesou tělo mého milovaného učitele, ale u toho jsem být neměl. Na to bylo mé postavení zatím nedostatečné.
Den smutku mi uběhl ve vzpomínkách na roky ve společnosti zesnulého a když hodiny odbíjely desátou večerní, vstoupil do mého pokoje Johan a podal mi zvláštní kápy. Dnes už vím, že byla z hedvábí její rub byl černý a líc rudý. Úplně stejnou měl na sobě i on.
Po ustrojení mně beze slova odvedl do jídelny , kde už za stolem sedělo pět mistrů ve stejném šatu. Když za námi zaklaply dveře, vstali jako jeden muž. Ukázal mi místo v čele stolu a sám ho obešel a usedl naproti mně. Ihned po něm se posadili i ostatní a já s nimi. Za hlubokého ticha přinesli sloužící jídlo a večer pokračoval malou hostinou.
Když hodiny odbily jedenáctou a stůl byl prázdný řekl Johan „Přistoupíme k teoretické zkoušce“.
A sám mi položil první otázku. Postupně se přidávali další mistři a já byl skoro tři čtvrtě hodiny pod palbou otázek z chemie, fyziky i filozofie. Hlavně nejvyšší přecházel v řeči z němčiny k latině i řečtině a tím tento rychlo test činil ještě těžším.
Když dozněla poslední otázka podal sluha velký skleněný pohár a každý z mistrů vyndal ze záhybu svého oděvu zlatou a černou minci. Pohár začal kolovat a každý z mužů do něho vložil jednu minci, jako poslední sám Johan Swarz.
Po té vyklopil obsah na stůl a slavnostním hlasem oznámil ortel.“ Šestkrát zlatá! Uspěl. Nyní se přesuneme ke zkoušce odvahy“.
Všichni vstali a naše cesta vedla po cestě pro mně na celých pět let zapovězeného sklepení. Abych byl upřímný, musím se přiznat, že během té doby byla moje zvědavost napínána k prasknutí. Co tam asi je, že to nesmím vidět? Ale podařilo se mi odolat pokušení a nyní bylo jasné, že brzy uvidím vše co do té doby bylo pro mé oči nepřístupné
Schodiště nás zavedlo do prvního sklepení, které bylo osvětleno jen jedinou loučí. V jejím komíhavém svitu bylo vidět jen profil chodby a další schodiště. Po jeho zdolání se pohled opakoval. Jediný zdroj světla a ponurá chodba z které dýchal ledový chlad a pak opět schody. A za nimi byla jen černá tma. Johan jí jako první vyšel vstříc a já měl tu čest jít hned v jeho stopách před ostatními mistry.
Zhruba v polovině cesty sáhl do kapsy a v jeho ruce byl nějaký váleček. Poslední paprsky z hořící pochodně mi napověděly, že by to mohl být ten samý zázračný nástroj z něhož vyvolal zbraň s jejíž pomocí mi před lety zachránil život v Landshutu. Pevně jí sevřel v dlani a v jediný okamžik temnotu prořízl svit jasný jako samo slunce. Skutečné slunce vycházející z jeho dlaně ve tvaru čepele meče, ale nebyl čas na divení nebo snad vyptávání.
Naše pouť pokračovala podzemím. Po malé chvíli byl před námi kruhový sál s obrovskou kruhovou deskou uprostřed a dvanácti sochami mužských postav po obvodu. Zde zastavil a mistři se rozestavili po obvodu kamenného kruhu. Mně ukázal místo po své pravici a já se na něj postavil.
Pozdvihl zbraň slunce nad hlavu a řekl.“ Teď přichází zkouška odvahy. Pokud se necítíš dost silný, můžeš odmítnout bez sebemenšího následku,ale jakmile teď řekneš „ano!“ nebude pro tebe cesta zpět. Co mi řekneš“?
„ Ano“! Byla moje odpověď vyslovená pokud možno silným odhodlaným hlase.
Přikývl a pokračoval: „Volba byla vyslovena. Podej mi levou ruku“.
Jakmile ji uchopil, meč pohasl a já ucítil velmi silné bodnutí ve dlani až jsem mírně zasténal. Po malé chvíli bylo opět světlo a já uviděl že krvácím z dlaně.
Johan na to nedbal, vložil mi do pravé ruky obdivuhodnou zbraň a řekl:“ Drž ho pevně“!
Já jen přikývl a on řekl něco co mi úplně vyrazilo dech.
„ A teď v plné víře vloženou v nás i sebe protni své hrdlo plamennou čepelí“.
To snad nemyslí vážně vždyť touto zbraní zlikvidoval ty ,,spravedlivé“ muže v Landshutu, kteří zabili otce,matku a chtěli to samé udělat i se mnou.
Ruka mi poklesla a já přejel pohledem mistry stojící po odvodu a nakonec i tvář Johana. Všichni byli naplnění očekáváním a nadějí.
Teď neustoupím i kdyby to znamenalo konec všeho. Ruka mi vylétla nahoru a ohnivá čepel protnula stažené hrdlo. Čekal bych bolest a krev třeba i umírání,ale nic se nestalo.
Johan mi vzal meč z ruky a pak se opakovala chvilková temnota.Když bylo zase světlo krvácel nejvyšší úplně stejně jako já z levé dlaně a pak z jeho úst zazněla stejná slova jako před lety když jsem přijal výzvu ke studiu.
Nyní jako tehdy zvolal: ,,Jsi náš!“
Ostatní mistři začali tleskat a vytvořili kolem nás kruh. Poté každý vyndal z kapsy lahvičku a začali její obsah rozlévat kolem nás. Pronikavý zápach mi řekl, že jde o velice hořlavou lihovou emulzi. Johan mne levou rukou objal a pravou zvedl nad hlavu sluneční meč.
Poté řekl: ,,Teď mi Rolande musíš věřit“!
Jeden z mistrů se sehnul a emulzi křesadlem zapálil. Rychle uskočil k ostatním a já stál s Johanem uprostřed plamenů.
Pevný stisk velmistrovy ruky a zvláštní pocit, který mi přinesla ohnivá hradba kolem nás to bylo vše co se mi podařilo vnímat.Jaká byla asi síla slunečního totemu, když svého majitele ochránil i před ohněm. Jak plameny rychle vzplanuly, tak zase stejně rychle pohasly ve chvíli, kdy strávili všechnu lihovou emulzi. Johan povolil své sevření a hotovil se k odchodu. Naše cesta vedla po trojím schodišti do alchymistické dílny zde však nezabočil do jídelny, ale pokračoval do zasedací síně s kruhovým stolem a dvanácti křesli. Za celou dobu svého pobytu jsem ani jednou neviděl někoho zde rokovat až nyní. Náš vůdce se usadil a mi ho více či méně nahodile následovali.
Malou chvilku mne pozoroval a pak řekl: ,,Drahý Rolande hned ráno vyrazíš za svým prvním mistrovským úkolem.“

Ukončil své vyprávění. A musím se přiznat, že mi vše co se zde děje nahánělo husí kůži. Tady a teď stálo zjevení velkého muže. Ať už byl dobrý nebo zlý velký muž to určitě byl . Vypráví vzpomínky na své dětství,ale vypráví jakoby nic. Navíc pokud mluví pravdu a není důvod myslet si , že lže disponovali jeho učitelé technickými prostředky dodnes nepoznanými.
Jediný pohled na mé druhy mi potvrdil, že se zabývají podobnými úvahami. Po delším tichu se ozvala Anna – Marie: ,,A to Vás na cestu temnoty zavedl Johan Swarz?“
Usmál se a řekl: ,,Ale kdepak. Johan, můj zachránce i kat sloužil silám světla a já mu v tomto boji měl pomáhat. Už v Landshutu si mne vybral za svého asistenta a mistr Alard de Wilde mne pro toto poslání připravoval na jeho pokyn.“
Anna Marie zopakovala svojí otázku: ,,Kdo nebo co Vás , tak změnilo?“
Přikývl a odpověděl: ,,To je moc doopravdy, moc dlouhá historie, ale pokud Vás to zajímá ,poslouchejte.“
Hned po svítání mne probudil Johan Swarz a řekl: ,,Tak Rolande , teď zajedeš do Benátek a od kapitána lodi Santa Cruz převezmeš baliček. S tím pak pojedeš do mého sídla ve městě Bregenz. Měj se na pozoru. Nepřítel je všudypřítomný, ale bát se nemusíš dám ti sebou dva průvodce.“
Malou chvilku zaváhal, ale pak otevřel truhlici na stole a pokračoval: ,,Zde máš dva měšce. V prvním jsou peníze na cestu a ve druhém odměna kapitánovi. Střež je jako oko v hlavě, jsou naším společným jměním.“
Podíval se mi upřeně do očí a svůj monolog ukončil slovy: ,,Sbohem bratře.“
Pak rychle vyšel z místnosti a já zůstal sám.

Úplně bezmyšlenkovitě jsem vzal do ruky první z váčků a jeho váha mne velmi zarazila. Byl neuvěřitelně těžký! Bylo nutné se podívat,no ovšem byl plný zlatých mincí. Ty peníze by stačily nejen na nákup domu, ale určitě zámku i s přilehlými vesnicemi.
A co druhý měšec? Byl ještě těžší! I do něho bylo třeba nahlédnout. Zlato v něm nebylo , byly tam nádherné drahé kameny. Směs diamantů, rubínů a safírů. To už nebyl majetek na jedno panství , ale určitě na půl království a on mi ho jen tak svěří a to hned po mistrovské zkoušce. Jakmile si to bohatství vezmu budu nejbohatší člověk v Evropě, hned po králích a samozřejmě Johanu Swarzovi.
Byl čas vyrazit. Zasunul jsem měšce do truhlice a vyšel do dvora. Tam čekal kočár a na kozlíku seděli dva pro mě úplně neznámí muži. Poslední pohled na můj přechodný domov a čtyřspřeží vyrazilo.
Ani Johan ani ostatní mistři se neobtěžovali s loučením, což trochu zabolelo, to byl prostě jejich styl chování a já ho později převezmu také.
Kočí hnal koně plnou rychlostí po cestě směr Pasov. Po levé ruce Dunaj, po pravé v dály Alpské předhůří. Zdálo se mi nad slunce jasné, že koně toto šílené tempo nevydrží dlouho a budeme přepřahat nebo odpočívat, ale byl to omyl. Neúnavní oři za pouhé čtyři hodiny zdolali cestu do Pasova. Zde jsme se napojili na pradávnou obchodní cestu spojující studený Balt a teplý Jadran a pokračovali plnou rychlostí do Salzburgu!
Po jehož dosažení těsně před soumrakem celodenní jízda skončila u formanského šenku. Oba mí společníci seskočili z kozlíku a ten starší otevřel dveře kočáru.
Vůbec na něm nebylo celodenní vyčerpávající cestování. Všichni tři jsme vešli do šenku. Mladší muž zůstal u mne a starší šel vyjednávat s hostinským jídlo a nocleh.
Po malé chvíli se vrátil a řekl: ,,Je to vydřiduch, ale ten zlatý mu budeme muset dát.“
Ze svého zavazadla se mi podařilo, pokud možno nenápadně, vyjmout požadovanou minci a můj druh zaplatil. Zpátky přinesl koš s jídlm a džbán vína.
Těch několik schodů do patra byl poslední kousek z cesty tohoto dlouhého dne.
Mladší z mužů otevřel prohlédl celou místnost a pustil nás dovnitř. Sám pak zavřel, zajistil dveře závorou a usadil se přímo na zem zády opřený o vstupní dveře.
Starší z mužů rozložil jídlo a řekl: ,,Mistře, jestli Vás mohu co nejuctivěji poprosit oddělte menší obnos a vložte ho do kapsy pláště. Otvírat zavazadlo s veškerými cennostmi při každém placení je velmi nebezpečné. A teď v klidu pojezte mi se najíme po Vás.“
Bylo mi proti srsti jíst sám, ale nebylo zbití.
Po jídle řekl: ,,Teď můžete klidně spát já a můj druh budeme do rána střežit zavazadlo. Položte ho prosím na stůl.“
Bylo jasné , že vědí co činí a já je raději poslechl.

Ráno za svítání mne vzbudil starší z mužů a řekl: ,,Pane zde je snídaně a tady máte jídlo na cestu, vše si zabalte, musíme vyrazit.“
Druhý z mužů byl stále na stejném místě, jako večer a bylo patrné, že u dveří na dřevěné podlaze i spal. Rychle jsem pojedl, oblékl svůj šat a v doprovodu obou mužů sešel na dvůr, kde pacholek ze šenku zapřahal naše vrané koně. Nemohl z nich spustit oči a po chvilkovém váhání řekl:“ Pane, pracuji zde již deset let a starám se o zvířata lidí, kteří chtějí zdolat hory nebo je již mají za sebou , ale takové koně tu ještě nebyli. Odkud je máte?“
Můj starší společník odpověděl za mne: ,,Jsou Hanoverského chovu hochu.“
Nevěřícně zakroutil hlavou a bez váhání přijal minci za službu nám prokázanou.
Mladší z mužů otevřel dveře, já nastoupil a on vylezl na kozlík za svým druhem. Ten koně pobídl a oni vyrazili mírně jihovýchodním směrem na cestu do Taurského průsmyku.
Po první hodině jízdy po rovině se cesta začala prudce zvedat a i naše mimořádné spřežení znatelně zpomalilo, ale i tak se nám po poledni podařilo nechat za zády po levé ruce horu Dachstein.
Musím přiznat, že pohled na hory mi úplně vyrazil dech Landshut sice ležel v nížině, ale kopečky kolem Isaru nešly srovnat se scenérií alpských velikánů okolo nás.
Ve chvíli, kdy se začalo smrákat zastavilo s naše putování před vysokým a strmým hřebenem. Starší muž seskočil a z místa pod kozlíkem vyndal dvě pochodně. Zapálil je a umístil po stranách kočáru.
Poté přisedl ke mně a řekl: ,,Pojedeme celou noc, já teď budu zde s Vámi abyste se mohl v klidu vyspat.“
Vzal si do ruky mé cenné zavazadlo a vůz se opět rozjel.
Teď už mi nebylo jasné vůbec nic. Čtyřspřeží táhlo celý den a pojede i celou noc bez odpočinku v těžkém horském terénu. Jakoby koně ani nebyli z našeho světa. A kdyby jen koně, i oba muži byli záhadní. Mladší z nich snad ani neuměl mluvit, za dva dny na cestě ještě neřekl ani slovo a starší sice občas něco řekl, ale i on působil dojmem, že je absolutně neúnavný.
Celý den na kozlíku a teď sám bude hlídat celou noc můj poklad, abych mohl klidně spát. Je to moc podivné.
Cítil jsem, že něco není úplně v pořádku, ale už se mi nepodařilo domyslet co. V kočáru byla skoro úplná tma, jen okny sem tam zableskl odlesk jasu pochodní, které prořezávaly tmu před námi. Tma spojená s drkotáním mne rychle uspaly. Poslední co si vybavuji je pohled na mého ochránce, jak na protějším sedadle drží na klíně zavazadlo a neúčastně hledí do tmy.
Ráno nebylo třeba žádného buzení. Ostré sluneční světlo spolehlivě přetrhlo spaní a já viděl naproti sedět starší z mužů na stejném místě, kde byl i večer s jedinou změnou.
Svlékl svůj černý dlouhý kabát s kterým mne v noci přikryl. Bylo mi dost trapné , že spím celou noc a k tomu pod jeho pláštěm, ale on klidně řekl: ,,Dobré ráno pane. Jak se cítíte? V noci Vám byla zima , tak jsem Vám dal svůj plášť.No už je to lepší?“
Mé pocity byly ještě trapnější ,ale bylo třeba něco říci: ,,Cítím se dobře, ale příště si plášť nechte. Nemůžete přece mrznout jen kvůli tomu , že já nejsem dost otužilý.“
Rychle odpověděl: ,,Promiňte mistře, ale nemáte pravdu. Já i můj druh musíme plnit naše poslání a tím je dělat vše proto ,aby Vaše cesta byla završena úspěchem. Takže když budete cítit zimu , tak já budu mrznout. Když Vy budete cítit hlad já budu hladovět. Tak to musí být. Zásilka pro kterou jedete je to hlavní.“
To, co řekl bylo sice povzbuzující , ale i zavazující. To co dělám musí být asi opravdu důležité, když mi Johan Swarz dal k ruce dva muže, kteří se dobrovolně staví do pozice starověkých otroků.
Spolucestující se podíval ven a řekl: ,,Kolem poledního budeme za taurským hřebenem a zítra ráno u Tolmezza vstoupíme za území benátské republiky“.
Po té mi podal příruční zavazadlo ,zabouchal na stěnu a vůz zastavil. Vylezl na kozlík a cesta pokračovala. Nyní se zdálo, že se naše tempo zrychlilo.
Jeli jsme úzkým strmím údolím podél divoké horské řeky, která už vodu z hor musela odvádět do Jaderského moře. Cesta se přerušila jen večer. Tentokrát si do kočáru přisedl mladší z mužů. Zůstal věrný svému mlčení, jen ukázal rukou na zavazadlo a položil si ho na klín.
Tentokrát se mi hlavou nic nehonilo a já usnul jako zabitý. Ráno mi už nepřišlo vůbec divné, že spím pod pláštěm svého spolucestujícího. Vzal si ho zpět a po zaboucháním se vrátil na kozlík. Po této zastávce se spřežení rozjelo, ale po necelé hodině opět zastavilo.
V cestě nám stálo, asi deset ozbrojenců s výrazným znakem lva na svých pláštích. Jejich velitel řekl: ,,Vystupte pane a prokažte své úmysly“.
Mluvil řečí ,který byla velmi podobný latině a já mu dost dobře rozuměl. Starší z mužů vyndal z kapsy glejt a podal mu ho.
Jen zkontroloval pečeť. Poté ihned seskočil z koně. Něco křikl na své zbrojnoše a i oni seskočili a poklekli.
Zaujal stejně uctivou pozici a dodal: ..Buďte vítán pane. Bude pro mne nejvyšší poctou , když Vás budu smět doprovodit do Benátek.“
„Ani to nečetl! A tak uctivá reakce jen z pohledu na pečeť.“
To byla slova staršího z mužů na kozlíku řečená bavorskou němčinou, ale já už věděl co odpovím. Svojí nejčistější latinou jsem mu srdečně poděkoval a jeho nabídku přijal.
Ke kočáru se přidalo deset jezdců z vojska benátského dóžete a já hned získal větší klid.
Tato početná skupina, pak zastavila na nocleh ve městě Portoguaro a druhý den vyrazila k cíli cesty.
Mohlo být tak k sedmé večerní , když se objevilo město jehož velikost a výstavnost mi vyrazila dech.

To město jakoby vyrůstalo přímo z moře. Něco tak úchvatného se nedá ani popsat. Můj průvodce ve službách benátské republiky přijel na svém koni k okénku kočáru a položil mi základní otázku: ,,Už jste byl v našem městě?“
,,Ne nebyl.“ Odpověděl jsem popravdě a on dodal: ,,Pokud nemáte zajištěné ubytování mohu Vás i s doprovodem zavést do paláce biskupa, který by chtěl určitě poznat muže pod ochranou svatého otce“.
Popravdě mi nebylo jasné co odpovědět, ale z rozpaků mi pomohl můj společník na kozlíku slovy:“ Bude nám velikou ctí!“
Na důstojníkovi bylo vidět , že je překvapen tím, že cíli mé cesty rozhoduje sluha od koní, ale ovládl se, přikývl a vyrazil do čela.
Ve chvíli, kdy slunce zapadlo vjela celá naše karavana do města. Lidé v ulicích bez zájmu sledovali další z celé řady poselstev, které navštěvovali jejich město po celý rok. Po krátké jízdě ulicemi naše cesta skončila ve dvoře výstavního paláce. Podle erbu nad vraty mi bylo jasné, že skutečně budeme hosty benátského biskupa.
Velitel vojenského doprovodu něco řekl mnichovi u vchodu a pak přišel za mnou se slovy: ,,Dovolte, abych se rozloučil. Zároveň Vám přeji zdar v cestě po které jdete“.
Děkuji!“ Byla má odpověď.
Nasedl na koně a se svými muži za zády odjel.
Jakmile vrata zapadla vyšel z domu mnich a ze stájí pacholek. Došli k nám a zatímco muž práce převzal starost o naše koně, muž víry řekl: ,,Vážený pane pojďte za mnou, jeho eminence chce s Vámi mluvit ihned.“
Šel do domu a já se svými druhy těsně za ním. V životě se mi nepoštěstilo vidět tolik bohatství na jednom místě. Pokud palác z venku působil velkolepým dojmem pak jeho vnitřek překonal veškeré očekávání.
Sály plné vzácného nábytku a ostatního vybavení se střídali s galeriemi církevních obrazů. V místnosti, která byla zařízena jako knihovna, seděl u stolu starý muž. Celý prostor osvětloval mohutný svícen na stole v jehož světle byla jasně vidět zvláštní tvář starce. Ta směs moci chtivosti a lstivosti mi až nahnala strach.
Oba mí společníci poklekli a já je následoval.
Muž povstal a řekl: ,,Vstaň synu.Ukaž mi ten průvodní dopis o němž mluvil náš milý gardista.“
Podal jsem mu papežský list a on se zahloubal do jeho studia.
Po dlouhé chvíli řekl: ,,Ta listina, pečeť i podpis jsou mimo jakoukoliv pochybnost pravé, ale takto univerzální záruku jsem dosud neviděl. Mohu se zeptat, jaký je cíl cesty pro, kterou byl tento glejt vydán?“

Tenkrát by mne ani ve snu nenapadlo , že biskup benátský bude po další tří století mým skrytým nepřítelem a pak se stane mým pánem při službě temnotám. Ale to předbíhám.

Teď bylo třeba odpovědět: ,,Máme zde převzít zásilku od kapitána lodě Santa Cruz a dopravit jí nazpět do Bavorska.
Překvapeně zamžikal očima a řekl: ,,To ale budete muset čekat. Vaše loď s cestou ze svaté země zdržela v bouři. Rád Vám poskytnu pohostinství“.
Uctivě jsem přikývl a on nastavil ruku s prstenem. Jen letmý polibek znamení biskupské moci a audience skončila.
Stejný mnich, který nás uvedl do knihovny byl nyní naším průvodcem na cestě do naší pokojů
. Po několika krocích řekl: ,, Vážený pane Vy budete spát zde v patře u pokoje jeho eminence a sluhy ubytuji v čeledníku“.

Starší z mých druhů řekl klidným hlasem.“ Nejsme sluhové a musíme být ubytování společně!“
Mé kývnutí potvrdilo jeho slova.
Zmateně zastavil a po chvilce uvažování řekl: ,,Dobrá náš hlavní správce odjel na venkov. Budete moci po ty dvě noci využívat jeho komnaty“.
Změnil směr a po chvíli zastavil u dveří. Předal nám svícen, otevřel a pak se rychle rozloučil. Jakmile za námi zapadli dveře , mladší z mých druhů prohledal komnaty a starší řekl: ,,Musím se omluvit můj pane. Zdálo se, že biskupský palác bude nejbezpečnější místo ve městě, ale je tomu úplně naopak. Zdejší církevní pastýř je na první pohled padouch a jde mu jen o moc a majetek. V žádném případě tu nic nejezte a nikdy nechoďte ven sám. Je jisté, že vědí o tom , že máme u sebe velké bohatství a chtějí se ho zmocnit a tím překazit naše poslání“.
Jeho slova přerušilo zaklepání na dveře.
Sám přistoupil ke dveřím a otevřel.
Z chodby byl slyšet hlas: ,,Náš pán posílá kaši a víno.“
Vzal tác do ruky a já rychle zavřel. Na podnose leželo jídlo neodpovídající přehnanému blahobytu biskupské rezidence.
Velká mísa plná husté kaše, tři talíře, tří lžíce, tři kusy chleba a tři velké skleněné poháry s vínem.
Položil vše na stůl, podíval se na svého druha a řekl: ,,Vyzkoušej kaši, talíře a lžíce.“
Mladší z mých průvodců oddělil část kaše a z pláště vyňal tři lahvičky. Pokapal ji a pak zavrtěl hlavou. To samé udělal i se lžící a talířem se stejným výsledkem.
,,To je divné vše je v pořádku.“ To byla jediná věta z úst staršího z mužů.
Vzal si jedno sousto do úst a dodal:
,, Je trochu slaná, ale jíst se dá.“
Jeho druhý druh rychle rozdělil vše na talíře a jako první se dal do jídla.
Vzhledem k tomu, že celý den nebyl čas na jídlo a já byl také hladový nemusel mne nikdo nutit.
Má ruka se natáhla pro velkou číši vína. Byla neuvěřitelně těžká. I když vína bylo hodně, váha neodpovídala. Ta sklenice je asi z mimořádně silného skla, ale proč? Moji společníci také zvedli poháry a chtěli se napít. Vše mi běželo v hlavě ,slané jídlo, silnostěnný pohár.
Vykřikl jsem: ,,Nepijte to!“
Starší muž se překvapeně podíval co se děje a mladší sklenici odložil. Já se svojí popošel dál od stolu a opatrně obsah vylil na dřevěnou podlahu. Ozvalo se zasyčení a z prken se začalo kouřit. Je to koncentrovaná kyselina z ostrova Sicílie , která vypadá jako víno.
„ Můj mistr Alard mi ji ukazoval v Regensburku“. Byla má vysvětlující slova.
Mladší z mužů vztekle hodil s poháry o zeď. Sklo se rozprsklo a celá stěna byla hrozivě rozleptaná.
,,Jak jste na to přišel?“ Hlesl druhý ze společníků.
A já mu rychle odpověděl: ,,Jídlo bylo přesolené úmyslně, abychom dostali žízeň a hlavně ty sklenice byli příliš těžké. Měli strach, že normální sklo bude moc rychle rozleptané a tak si nechali vyrobit poháry ze silného materiálu. Je jisté, že mi nejsme první na koho to použili. Ta smrt po vypití kyseliny musí být strašná.“
Přikývl a dodal: ,,Běžte spát. My budeme hlídat, hned zítra musíme odejít.“
Po té se v rozpacích odmlčel , ale nakonec dodal:“ Pane, oba jsme Vám zavázání. Až přijde čas tak určitě budeme umět dát Vám najevo naší vděčnost.“
Mladší z mužů si sedl ke dveřím a starší se usadil u stolu s naším pokladem na dosah. Nechali planout svíce a netečně pozorovali temnou místnost.
I když mi záludný útok na naše životy rozdráždil nervy k prasknutí , únava z několikadenní cesty od Dunaje k Jadranu byla silnější a já nakonec usnul.
Moji společníci mne vzbudili ještě za šera se slovy:“ Pokusíme se odejít pokud možno nepozorovaně ihned. Musíme do přístavu a najmout loď, která dnes vypluje i kdyby to mělo stát celé jmění. Poplujeme lodi Santa Cruz naproti“.
„Nechte jednat mne a ničemu se nedivte.“ Poté otevřel zavazadlo a oddělil velkou částku ve zlatě.
Dal si ji do kapsy a řekl: ,,Tak jdeme!“
Jeho druh otevřel dveře a vyrazil do chodby. Celý palác byl ještě ztichli a temný , naše kradmé kroky působily pro mé rozjitřené smysli obrovský hluk a já očekával, že budeme každou chvíli napadeni, ale nic se nedělo. Po deseti minutách se nám podařilo vyklouznout do dvora a po chvíli i průjezdem na ulici před palácem.
,,Až příliš snadné!“ Řekl můj průvodce a vyrazil uličkou k přístavu.
Měl pravdu. Neuplynulo ani pět minut a naše situace se stala kritickou. Starší z mých ochránců šel v čele , já uprostřed a mladší , pak zůstal za mnou. Podařilo se nám ujít jen pár desítek metrů , když nám cestu v jedné z úzkých uliček přehradili čtyři ozbrojení muži. Ohlédl jsem se dozadu , zda by nebylo možné ustoupit. Ale i tam stáli tři banditi s odhodlaným výrazem ve tváři,a za nimi mnich, který nás uvedl k biskupovi.
Chvíli bylo ticho, které přerušil právě on. ,,Vydejte nám to co ukrýváte v zavazadle a nic se nestane.“
Bylo jasné, že lže. Nemohl nás nechat odejít byli bychom pro něho příliš nebezpeční.
Starší z mých průvodců se otočil a řekl.,, Držte se pořád za mnou a žádné hrdinství. Dbejte o vak s pokladem!“
Když domluvil rozepnul svůj plášť a z vnitřní kapsy vytasil dvě dýky asi 10 cm dlouhé. To samé učinil i jeho druh za mnou.
Útočníci ozbrojeni meči a píkami se začali smát a dokonce i já pochyboval co zmůže dýka proti meči. Smích banditů utnul pronikavý svist. Oba , jako jeden muž vrhli nože směrem k našim nepřátelům. Čtyři z nich padli s výkřiky k zemi.
A zase jako na povel sáhli pod své pláště a v rukou jim ve vycházejícím slunci zasvítili nové zbraně. Než se stihli útočníci vzpamatovat, byl zde známý svištivý zvuk a pak jen sténání,které narušil o poznání silnější nářek mnicha , který na rozdíl od ostatních zasažených pokračoval v křiku po delší dobu.
Detailní pohled mi dal vysvětlení. Všech sedm lupičů bylo velmi rychle po smrti. Nože z rukou druhů zasáhli prostor hrudi a oni měli čas , tak akorát na slabý povzdech smrti.
Pouze u mnicha to bylo jinak. Dýka z ruky ochránce zasáhla stehno a zůstala v něm zaseknutá.
Starší z mužů k němu přistoupil s otázkou: ,,Proč?“
Přestal křičet řekl: ,,Biskup nám dal rozkaz! Je mu jasné , že u sebe musíte mít zlato. A chce překazit Vaše poslání. Touží po tom co veze Santa Cruz“.
„Tohle mu zaplatíte! Z města se nedostanete živý!“ Můj společník přikývl a jediným tahem vytrhl nůž z jeho rány. Mnich zařval bolestí a vztekle křikl: ,,Jdi do pekla ty ďáblův služebníku!“
,,Jdi tam sám!“ Řekl můj druh a jediným tahem protnul jeho hrdlo. Krev osmého člověka zalila dlažbu benátské uličky.
Byl jsem překvapen s jakým přehledem a rutinou oba bojovali. Zároveň byl dost šokující i ten klid s kterým mnicha zabil, ale bylo mi jasné, že on by se stejným klidem udělal to samé s námi.
Když sesbírali své zbraně , vyrazili jsme na další cestu. Naše chůze přešla v běh a za malý čas byl před námi přístav. Starší z doprovodu zamířil k prvnímu rybářskému člunu u přístavní zdi. Chvilku debatoval s jedním lodníkem a pak bylo vidět , že mu dává peníze. Vrátil se k nám se slovy: ,,Rychle nastupte! Odvezou nás až na ostrov Pag a tam si pronajmeme loď pašeráků k cestě na Kypr. Cestou pak Santa Cruz určitě potkáme.“
Muselo být patrné, že mám smíšené pocity z toho, že se na moře musím vydat v malé rybářské lodi a tak dodal: ,,Nemáme na vybranou. Brzy biskup zjistí co se stalo a mi opravdu neodoláme jeho hněvu. Nejdéle za hodinu nás tu čeká smrt.“
,, Tak jdeme!“ Řekl jsem silným hlasem, který ale měl dodat odvahu hlavně mně.
Nastoupit na bárku už bylo dílo okamžiku. Pak celá posádka složená z dvojice mladíků a staršího muže, který byl něco jako kapitán , odrazila od břehu.

Vál velmi dobrý vítr a během dopoledne se nám podařilo opustit benátskou lagunu. Bylo jasné, že budeme plout podél pobřeží až k Raveně a pak se pokusíme navigovat za některou lodí na cestě ke Kvartelským ostrovům a právě po 6 dnech na moři nás u vjezdu do Ravenského přístavu potkalo štěstí. Naše čekání na loď, která by nás vedla přes širé moře ukončil velký dvojstěžník plující pod vlajkou Templářů. Na naše volání, nám bylo povoleno vstoupit na palubu a já mohl kapitánovi lodě Jeruzalém ukázat papežský glejt.
Kapitán templářské lodě nebyl , tak unesen universálním papežským listem ,jako lidé v Benátkách ,ale ochotně nás přijal na palubě a k naší potřebě vyhradil osobní kajutu. Jeruzalém po našem naložení rozvinul plachty a dal se na cestu po Jadranu.
Tato velká pohodlná loď s dokonale vycvičenou posádkou, a navíc dobře vyzbrojená , byla pro mne jako úplného začátečníka na moři,daleko větší jistotou než miniaturní rybářská loďka na které jsme strávili prvních šest dní na moři. I moji ochránci byli určitě spokojeni, že nám osud zavál do cesty templářský dvojstěžník.

Hned po našem nalodění nás kapitán pozval k obědu pořádaném na naší počest. Bylo na něm patrné, že by rád věděl co to všechno znamená, ale bylo mu proti srsti klást nepříjemné otázky. Já sám nevěděl co mohu říct a co ne. A tak bylo na mém společníkovi, aby řekl to co mohlo býti řečeno.
V kostce kapitánovi popsal naší cestu z Bavorska do Benátek i naše nesnáze s tamním biskupem a i útěk v rybářském člunu. K účelu cesty řekl jen tolik. Že vedeme diplomatickou misi pro jednu z královských rodin ze země na sever od Alp.
Když vyprávění skončil, promluvil kapitán.“ O chování pastýře z Benátek jsme už hodně slyšeli. Je to velmi špatný syn církve. Hned po přistání ve svaté zemi budu informovat velmistra řádu, ale nemohu se zaručit zda jeho intervence něco změní. Řád ke kterému ten zlotřilec patří je nejmocnější v celé Evropě“.
Poté řekl pár slov o své lodi: ,,Jeruzalém je asi jediná velká loď pod vlajkou templářů. K řádu patřím z celé posádky jen já a můj zástupce. Jinak celá posádka je tvořena potomky langobardů z oblasti města Grado, kde byla také tato loď postavena. Jsou to nejlepší a nejdisciplinovanější námořníci na Jadranu. Loď nesla původně jméno Kolibřík, ale po té co byla zakoupena naším řádem ,změnila i jméno“.
„V tuto chvíli je na palubě kromě posádky a Vás i dvacet šest řádových rytířů, kteří jedou splnit svoje poslání při obraně svatých míst. Vzhledem k tomu, že nás je na lodi velmi mnoho musíme zakotvit v Chanii na ostrově Kréta k doplnění zásob vody a potravin. Předpokládám, že tam kotví ta loď co jí hledáte. Pak poplujeme na Kypr a odtud přímo do svaté země.“
,,Jak dlouhá bude asi naše cesta?“ To se zeptal můj společník a kapitán ochotně odpověděl: ,,Pokud vydrží vítr a nenarazíme cestou na nečekané problémy , budeme v Chanii za tři až čtyři týdny.“
Tato věta ukončila oběd a každý se věnoval své práci.

V naší pohodlné kajutě jsme udělali velkou poradu s jediným tématem , jak zabezpečíme náš poklad během plavby.
Řešení bylo jednoduché a pro mne úplně pohodlné. Mí přátelé se budou střídat po dvaceti čtyřech hodinách. Vždy jeden z nich bude poklad střežit den a noc a druhý bude dbát o mojí bezpečnost a pak se prostřídají.
Z této úmluvy vyplynulo,že budu mít skoro měsíc klidu.
Čas na lodi plynul svým neměnným tempem. Posádka se starala o plachty a denní práce,kapitán a jeho zástupce navigovali, mladí rytíři se procvičovali v boji a já vcelku s poklidem sledoval celý ruch.
Ve dnech kdy poklad střežil můj starší společník, zůstával jsem s ním v kajutě v družném rozhovoru o mém minulém životě ať již v Landshutu nebo v Regensburku. Vždy velmi pozorně naslouchal, ale sám mluvil málo. Jen tu a tam se na něco zeptal, ale o sobě neřekl nikdy nic.
Ve dnech kdy hlídal jeho mladší přítel chodil se mou na palubu a tam diskutoval s kapitánem, templáři i posádkou. Tady jsem zase já většinou mlčel a poslouchal.
Plavba šla rychle kupředu a po týdnu Jeruzalém opustil Jadran a na dohled starobylého Apulského přístavu Lecce vplul do Jónského moře.
Kapitán nyní vedl svoji loď na dohled od Makedonského pobřeží, až k místo kde začínal řetězec ostrovů u Řeckých břehů.
Poté co Zakynthos nejjižnější z nich zůstal za našimi zády byl, už na dosah Peloponéský poloostrov. Místo kde ve starověku stála mocná Sparta. Tam někde byla i dávná Olympia a vše to , co mi předal Alard z vědění starých řeckých filozofů.
Ale to nebylo nyní důležité. Hlavní bylo to, že po několika dnech proplul Jeruzalém mezi ostrovy Kythira a Antikythira do krétského moře.
Obeplul mys Sparta a zakotvil ve starobylém přístavu Chania na ostrově Kréta. Už při prvním letmém pohledu bylo poznat, že jsme pro tuto chvíli u cíle.
Na okraji přístavního mola kotvil dvojstěžník Santa Cruz. Starší z mých druhů se díval pozorně dalekohledem a po chvíli řekl: ,,Ta loď není poškozena bouři, ale bojem.“
Kapitán, který stál vedle nás , jen přikývl. Rychle jsme zabalili naše věci a prohodili pár slov s velitelem Jeruzaléma a pak nás čekala krátká cesta k naší nové lodi. Z blízka bylo dobře patrné poškození bojem. Moji průvodci vstoupili na palubu a já je následoval. Přímo u kormidla stál asi čtyřiceti letý muž s výrazně iberijskými rysy. Jeho pravá ruka vysela na šátku a hlavu zdobil velký obvaz.
Než jsem mohl cokoli říci promluvil sám: ,,Vás posílá Johan Swarz!“
Když můj druh přikývl pokračoval: ,,A máte pro mne něco to co mi slíbil?“
,,Ano!“ Byla tentokrát řada s odpovědí na mne.
Přikývl a ukázal na dveře kajuty. Uvnitř panovalo šero, ale i v něm bylo vidět , jak otvírá velkou lodní bednu a vyndává malou příruční truhlu. Otevřel ji a beze slova nám podal balíček listin.
Mladší z mých přátel je zběžně zkontroloval a přikývl hlavou. Vyndal jsem ze své truhličky měšec s drahokamy a podal ho kapitánovi. Zběžně se podíval a řekl: ,,To je v pořádku, ale je zde daleko větší problém.“
Usedl, mi ho následovali a on pokračoval: ,,Jak vidíte má loď bylo poškozena v boji. Hned po vyplutí ze svaté země nás začala sledovat neznámá loď po obeplutí Cypru se k ní připojila další a asi sto mil za ostrovem nás přepadli. Je zvláštní, že se nejednalo ani o saracény ani o severoafrické piráty, ale lodě evropské. Nepluli pod žádnou vlajkou a jména lodí měli skryté. Jediné štěstí bylo , že s námi do Evropy pluli rytíři a jejich doprovod a ti nám pomohli útok odrazit, ale ztráty byli veliké. Nějak se nám povedlo vyklouznout a dostat se do přístavu, ale ty lodě číhají na volném moři a čekají až vyplujeme. Přeživší rytíři raději vystoupili a tím pádem jsme bez šance.“
Nastalo ticho, které přerušil můj starší průvodce slovy: ,,Kolik potřebujete mužů k poražení nepřátel.“
Kapitán odvětil: ,,Minimálně třicet pět, ale dobře vycvičených.“
Můj druh odvětil: ,, Tolik jich asi nebude,ale každopádně se připravte k vyplutí.
Po těchto slovech odešel z kajuty. Kapitán povolal prvního důstojníka a vydal potřebné rozkazy.
Neuběhlo ani půl hodiny a na palubu Santa Cruz začali nastupovat templáři z lodi Jeruzalém. Jako poslední se nalodil můj druh s těmito slovy: ,,Je jich dvacet šest a my jsme tři . To musí stačit.“ Nebylo třeba nic říkat, pouze pokračovat s přípravami k vyplutí. Vše šlo hladce a s večerním odlivem zůstal přistav za našimi zády.
Po obeplutí mysu Sv.Ondřeje byli v dáli vidět dvě lodi, nejspíš našich nepřátel.
Kapitán řekl: ,,Pokusíme se jím v noci uniknout, když to nevyjde ráno nás čeká boj.“

Po celou bezesnou noc bylo lodě vidět stále za naší zádí. A za rozbřesku už pluli těsně za námi.
Sešel jsem se,se svými druhy v kajutě a tam můj průvodce řekl: ,,Budeme bojovat s posádkou. Vy pane, máte na starost zavazadlo s listinami. Nevzdalujte jste se od nás ani na krok.“
Nebylo co říci a já tedy jen přikývl. Naše další cesta vedla na palubu Zde právě lodníci spustili plachty a kapitán jim začal rozdávat zbraně. U předního stožáru se právě modlilo dvacet šest rytířů v plné zbroji.
Kapitán nás uviděl a řekl: ,,Prosím , ukryjte se do kajuty.“
Můj druh odpověděl ,,Teď jsme si všichni rovni. Buď zvítězíme společně nebo zemřeme.“ ,,Ale dost by mne zajímalo kolik jich , tak může být?“
Kapitán mu bez váhání odpověděl: ,,Na jedné lodi je jich asi tak čtyřicet až padesát. Takže dohromady kolem sta mužů.Já tu mám dvacet pět námořníků a dvacet šest mladých, ale v boji dobře cvičených templářů k nim můžu počítat i sebe a svého zástupce. Dohromady je nás padesát šest.“
Poté se mi třesoucí rukou podařilo vytasit svůj meč. Bylo mi až nepříjemné , jak se na mne všichni dívali, ale pojednou templáři také tasili meče a začali jimi bít do svých štítů. Ve chvíli, kdy se útočníci přiblížili, odběhl kapitán se svým zástupcem do podpalubí ,aby po malé chvíli vyšli na palubu v plné zbroji.
Po té se podíval na mé průvodce a řekl: ,,Vy nemáte zbraně?“
Oba neřekli ani slovo, rozepnuly své pláště a jako na povel jim v rukách zasvítily jejich krátké dýky.
On jen nevěřícně zíral a z jeho rtů vyšel hlasitý výkřik: ,,Oni jsou aeriové!“ Ze starých rukopisů mi byl znám řád Aeriů bojovníků dobra a podle Solona přímých potomků dávných atlanťanů , kteří žili prý do dnešních časů na ostrovech věčného jara v nekonečném oceánu, ale nikdy mne ani nenapadlo spojovat své druhy právě s nimi.
Jakmile to zaslechla posádka a rytíři třesk zbraní o štíty ještě zesílil, ale pak už nebyl čas vůbec na nic. Na palubu dopadlo celé mračno šípů, ale ty vzhledem k našim štítům nikoho nezranili. A pak se jedna z lodí zprava a druhá zleva zahákla k Santa Cruz. Útoku z pravoboku čelili rytíři a bylo na první pohled jasné, že tito mladí,ale zkušení muži si dovedou poradit s hordou útočníků. Semkli se pevně k sobě a o jejich hradbu štítů ze které trčeli meče se útok rychle rozbil. Zato na levoboku nastala kritická situace. Odhodlaná , ale v boji nezkušená posádka nedokázala zabránit hordě útočníků při jejich vpádu na palubu.

Kapitán a jeho zástupce stáli jako dva útesy v moři zloby. Ve chvíli kdy hrozilo,že vlna z levoboku vpadne do týla rytířům bránícím pravobok, moji průvodci na sebe kývli a starší mi řekl: ,,Držte se u mne!“
A pak oba vyšli proti klubku banditů. Ozval se známí svist letícího nože a první čtyři padli. Útočníci z levoboku mezi tím vyřadili z boje asi polovinu posádky a kapitán byl i se svým zástupcem zatlačen na příď a oddělen od nás
I na tuto vzdálenost bylo vidět, že první důstojník neodolal útoku tří nepřátel a padl pod jejich ranami.
Teď byl na řadě velitel lodě. Ve snaze pomoci jsem vyrazil vpřed, ale mezi námi byla horda útočníků v boji se zbytkem posádky. Mladší muž mého doprovodu chytil mojí ruku, zavrtěl hlavou a o chvíli později hodil i se svým druhem třetí dvojici nožů přes celou loď. Čtyři z banditů dorážecí na kapitána padli na palubu.
Kapitánovi se ulevilo a v boji jeden na jednoho zabil posledního útočníka, ale situace byla stále velice špatná.
Velitel mladých templářů, ale sledoval dění na celé lodi a za svého šiku oddělil osm nejlepších a poslal je ke kapitánovi.
Osmnáct rytířů pokračovalo v boji na pravoboku a záda jim kryl kapitán s osmi rytíři. Zbývajících devět námořníků z posádky se stáhlo na záď ve snaze najít oporu v mých přátelích
Mezi námi pak byla skupina asi dvaceti pěti rozzuřených lupičů.Určitě nečekali, tak silný odpor a tak obrovské ztráty , ale po chvilce váhání vyrazili do obou směrů současně. Na příď proti kapitánovi a na záď proti nám. Ještě naposledy zasvištěli nože a čtyři z útočníků svojí krví zalili palubu.
Pak oba muži odhodili pláště a jen s holými rukama vyšli proti skupině banditů. Pak jakoby, vše strnulo při pohledu na neuvěřitelnou rychlost s kterou své nepřátele ničili.
Jejich údery byly, tak silné a propracované, že všichni jen zírali neschopní pohybu. Během několika desítek vteřin byla bitva skončena.
Několik pirátů skočilo do vln a pouze lodi na pravoboku se podařilo odrazit, ale na její palubě chybělo 27 lupičů, kteří padli v boji s rytíři.
Dalo se spočítat, že v moři našlo spásu sedm z útočníků.
I naše ztráty byli veliké. V boji s přesilou padl kapitánův zástupce, dva rytíři a devět členů posádky. Prakticky všichni ostatní včetně kapitána byli více či méně vážně raněni s výjimkou nás tří. Moji druzi neměli ani škrábnutí.
Klidným krokem přešli po palubě a sesbírali své nože. Pak úplně netečně naházeli přes palubu mrtvé i raněné bandity.
Ti z našich spolubojovníků, kteří byli raněni méně začali ošetřovat své druhy a na všech byla patrná velká úleva. Když byli všichni obvázáni nařídil kapitán odháknout loď útočníků a pak ji pomocí ohnivého šípu osobně podpálil.
K večeru přešel do naší kajuty kapitán a podal následující zprávu: ,,Zbylá loď útočníků odplula východním směrem a pak se stočila podél pobřeží. Jsem si skoro jist, že vpluje do Benátek, tam tedy nemůžeme.“
Starší z mých přátel řekl: ,,Co tedy navrhujete kapitáne?“
Po krátké chvilce odpověděl: ,,Dalo by se vrátit na Krétu a vyložit raněné, ale mám strach že se vrátí s posilou a boj by se mohl opakovat. A tak myslím, že by bylo nejlepší plout na Maltu. Raněné vyložíme tam a budeme pokračovat buď do Janova nebo do Valencie.“ V duchu mi bylo jasné, že Janov nám vyhovuje více.
Do Bregenze kam musíme dopravit ty listiny od kapitána je z Valencie hrozně daleko, ale odpověď bylo rozhodně lepší přenechat mému druhovi.
Ten řekl: ,,Tak dobrá , do Janova.“

Santa Cruz rozvinula plachty a vyrazila jihovýchodním směrem.
Rytíři, kteří utrpěli lehčí zranění museli pomoci zbytku posádky s ovládáním lodě a díky této pomoci cesta probíhala bez problémů.
Po devíti dnech na moři spustil kapitán kotvy v přístavu La Valeta na ostrově Malta. Vyplatil zraněné členy posádky a najal za ně náhradu. Pak už jen doplnil zásoby vody a potravin a vyplul na sever do bohatého přístavu v Ligurii se jménem Janov.
Když se po dvanácti dnech plavby objevil vjezd do Janovského zálivu, položil můj společník kapitánovi poslední otázku: ,,Co uděláte s nákladem ,který vezete , byl přece určen Benátčanům a teď budete kotvit v Janově.“
Kapitán se usmál a ironicky odvětil: ,,Tím se netrapte. Prodám ho tady pod cenou. Vyplatím posádku. Zbavím se lodi a vrátím se do Španělska. S tím co mi pan Swarz zaplatil za listiny nemusím až do smrti na moře.“
To co teď zaznělo byla pravda.
Drahokamy z něho dělali nejbohatšího muže Španělska hned po králi.
Odešel ke kormidlu a po dvou hodinách naše putování po moři skončilo. Po té co mi ukázali svojí nádheru Benátky, působil Janov dost omšele. I když to bylo bez pochyby město bohaté a výstavné.
Přátelé mi nedali čas na prohlídku a snažili se opustit město, co nejrychleji. Asi po hodině zůstali hradby za námi a mi zastavili v hostinci u obchodní trasy spojující Janov a Milán. K mému úžasu jsme nešli do šenku, ale do stáje. V pološeru bylo vidět šest koní.
Mladší z mužů se podíval na staršího a ten řekl: ,,Neboj se ,oni přijedou.“
Neobtěžoval se s vysvětlováním a šel rovnou ukojit hlad a žízeň. Jídlo i víno byly vynikající , hlavně po týdnech monotonní stravy na palubě Jeruzaléma a lodi Santa Cruz.
S plným žaludkem svět vypadal daleko lépe. Už jsem přemýšlel o tom, že tady přespíme, když můj společník řekl.:“Už jsou tady!“.
Jako na povel jsme vyšli před hostinec a já si musel protřít oči jestli nesním. Přímo tam stálo naše čtyřspřeží.Ty koně byli naprosto jedinečné ale kdo je přivezl? A jak věděl , kde se nacházíme? Dvě otázky , ani jedna odpověď.
Muži se vyškrábali na kozlík , já usedl do kočáru. A koně vyrazili .
Vypadalo to, že z Benátek dorazili sami a přesně věděli , kde nás mají hledat.
Tenkrát mi to připadalo úplně bláhové. Až čas následující přede mne postavil věci mnohem a mnohem záhadnější.

Tempo jízdy našich koní bylo úplně fantastické. Vždy jen krátké zastavení večer k zapálení pochodní a druhé ráno k jejich zhasnutí. Jinak pořád vpřed.
Vždy na noc si jeden z mužů přisedl do kočáru a hlídal listiny.
Po projetí Milánem , naše pouť kopírovala tak zvanou,, Španělskou cestu“ , kterou bylo později v šestnáctém století propojeno Španělské Nizozemí a Milánsko.
Průsmyky v Alpách byly strmé a průjezd s normálními koňmi obtížný, ale nás nemohlo nic zastavit a po čtyřech dnech a pěti nocích se před námi, objevilo bavorské městečko sevřené v horském údolí.
Dominantou okolí byl klášter postavený proti toku zdejší řeky nad městem. Tehdy mne ještě nenapadlo , že Templ božího srdce , jak se to tady jmenovalo bude mým domovem po několik století a že se zároveň stanu i tím kdo jej jednoho dne zničí.
Kočár zajel do dvora, kde nás čekal Johan Swarz. Beze slova mi podal ruku a v mé společnosti prošel několika místnostmi kláštera , pak po schodech dolů do sklepení zde se nacházeli dveře, které Johan otevřel pomocí zvláštní karty. Materiál dveří byl absolutní záhadou. Dřevo to nebylo, železo také ne. Jediné co bylo naprosto jasné bylo jejich stáři. Musely být úplně nové. Sešli jsme třicet schodů a já čekal úplnou tmu, ale ta tam nepanovala. Celý prostor byl prosvětlen jemným stříbrným svitem odněkud z podzemí . Konečně schody končily a já uviděl kruhový stůl a dvanáct křesel po jeho obvodu. Stůl byl ze stejného materiálu jako dveře, křesla pak dubová.
Celý prostor osvětlovalo něco, jako lampa z které se linula stříbrná záře. Ten svit mi dopřál obrovskou úlevu. Týdny a týdny cest po souši i moři byly pryč a já byl jako znovu zrozený. Johan Swarz převzal truhlici s listinami a řekl: ,,Vítej bratře, splnil si svůj úkol. Teď jsi doma. Pohledni, zde leží pramen věčného života.“
S těmito slovy ukázal na zdroj světla na stole a pokračoval: ,,Teď jsi vstoupil do nového života. Povzneseš se k samým bohům. Tady je pramen všehomíra..“

Najednou obraz zmizel a místnost pohasla. Nedošlo mi v první chvíli co se stalo, ale vše se hned vyjasnilo.
Otec Carlo přistoupil k okruží a změnil postavení vnějšího kola. Tím pak ukončil toto úžasné představení. Než se Anna Marie zeptala proč to udělal řekl: ,,Dál to nesmíme poslouchat. Jedno staré proroctví vizionářky Terezie z Andalusie varuje, právě před tím co zde slyšíme. Jakmile by nám vyjevil celou pravdu, zničilo by to celý svět, jak ho známe posledních 2000 le“t.
Chtěl jsem protestovat, ale má drahá s Carlem k mému úžasu souhlasila a řekla: ,,Musíme to soukolí zničit“.
Po malé chvíli se nám podařilo uvolnit jednu z desek a Carlo s ní vyšel ven.
Asi po patnácti minutách se vrátil a suše konstatoval: ,,Teď je vše v pořádku na dalších tisíc let je lidstvo osvobozeno“.

Cesta domů probíhala v tichu a až po ujetí tří set kilometrů mi Anna Marie položila otázku: ,,Ty se zlobíš?“
A já jí odpověděl: ,,Kvůli bláznivé bábě z Andalusie si zahodila největší objev všech dob.“ Usmála se a řekla: ,,Ty to proroctví neznáš ,ale já ano. Terezie z Andalusie. Vyjevila tuto vizi: ,,Až se naplní tisíc let, vyjde muž dobrý, zlý z kola v kole a i to je v kole a poté co vyjeví příběh dávný po slovech,, Tady je pramen všehomíra bude uvolněna pravda nepravda a zkáza zachvátí vše živé neživé.“
Neuctivě jsem jí vpadl do řeči: ,,To je všechno náhoda!“
Ale ona neomylně pokračovala:“ To řekla v roce 1006 , přesně před tisícem let.“

Její slova jakoby zůstala v autě.
Najednou se mi zdálo, že slyším slova Rollanda von Stoler
,,Tady je pramen všehomíra !!!“

Díl čtvrtý

Anička z jiného času.

,,Vítám Vás na dnešní schůzce, kde budou přiděleny granty na roční pobyty absolventů vysokých škol z České republiky na území evropské unie pro tento rok!“ Starý úředník z ministerstva školství se posadil a velkou aulou zazněl slabý potlesk.

Atmosféra byla přeplněna nervozitou a napětím, vždyť šlo o hodně.
Pro letošek bylo k dispozici jen 40 volných míst a pokud mi bylo známo , přihlásilo se více než tisíc uchazečů. Bylo to zvláštní, ale dost jsem se cítil. Vždyť na mém kontě byla v tuto chvíli už druhá vysoká škola. Po absolvování první školy se zaměřením na jazyky, se mi letos podařilo dostudovat i fakultu historie. Kdo z dalších uchazečů mohl říci o sobě to samé? S těmito diplomy bych mohl okamžitě začít učit dějepis nebo cizí jazyk na jakékoliv základní čí střední škole, ale to nebyl můj životní cíl a tak možnost roční stáže v cizině přišla jako na zavolanou.
Odměna za tuto práci byla poměrně nízká, ale ta možnost nahlédnout do systému práce archívů a národních knihoven cizích zemí byla k nezaplacení. Navíc zde byla možnost studovat pro běžný výzkum nedostupné archiválie a třeba i začít pracovat na získání vyšší vědecké hodnosti, ale to už sním až moc.
Seznam volných míst byl prostě úžasný. Jedno místo ve švédském královské knihovně, jedno v britském královském archivu a tak dále. Pravým klenotem pak byla možnost práce ve vatikánském archívu při stolici Sv. Petra v Římě.
A právě tímto místem zahájila asi čtyřicetiletá úřednice přidělování grantů.
Neosobním hlasem řekla: ,,Grant pro tento rok v archívu ,,Státu Vatikán získává Petr Horníček z Prahy.“
Dvě řady přede mnou vstal mladík, kterému začali neupřímně gratulovat jeho spolužáci a známí. Za katedrou mu předali rozhodnutí ministerstva a obřad mohl pokračovat.
Ztichlou aulou zněly další názvy měst Stockholm, Londýn, Madrid, Lyon, Milán a řada dalších. Po nich pak vždy jedno jméno. Načeš si vyvolený napochodoval ke katedře a ostatní včetně mé maličkosti mohli jen tiše závidět. Jako poslední volné místo zazněl státní archiv Slovinské republiky v Lublani a po krátké pauze moje jméno.
Bylo to jako blesk, z čitého nebe. Ta hodina marného čekání úplně zlomila moji odvahu a já už ani nedoufal a teď tohle.
Dost dlouho mi trvalo vstát a dojít k úřednici. Po její gratulaci se mi tak, tak podařilo něco odpovědět a bylo po slavnosti. Cestou domů mi vše začalo pomalu docházet.

Slovinsko vzniklo před dvaceti lety. Co tam asi budu dělat? Mám historicky bádat, jak se Slovinci škubli od Jugoslávie?! To mne neláká a ani na to nejsem kvalifikovaný. Umím německy, anglicky a Italsky. Ze starých jazyků znám velmi dobře latinu a řečtinu, ale Slovinštinu neovládám. Nebudu schopný číst jejich archiválie ani se s nimi domluvit. Nebylo by lepší grant vrátit? Ale to nejde, byl bych navždy vyřazen z dalších podobných programů. Tak tedy pojedu směr Balkán a nějak ten rok přežiji.
Rodiče mi srdečně gratulovali a matka přidala řadu dobře míněných rad do života.
Otec pak slíbil, že mi bude posílat denní tisk, abych neztratil kontakt s děním v Čechách.
A pak přišel den odjezdu. Bylo možné cestovat letadlem, ale já zvolil vlak a tím pádem se hodinová cesta protáhla na celodenní pouť expresy Intercity ,ale já to tak chtěl.
Když náš vlak opustil Rakousko a vjel do Slovinska , cítil jsem že opouštím střední Evropu a vjíždím na divoký Balkán, ale to co bylo vidět za oknem vlaku mne příjemně překvapilo. Upravená krajina, výstavní městečka a vesnice. Vše vypadalo jako Rakousku, a to bylo fakt zarážející.
Neuplynul příliš dlouhý čas a mi vjeli do ulic Lublani a po chvíli nás vítalo zdejší hlavní nádraží. Neoklasicistní stavba v duchu Masarykova nádraží v Praze s jedním velkým rozdílem. Vše zde bylo naprosto dokonalo čisté a upravené. U východu z nástupiště stál asi pětačtyřicetiletý muž s bradkou a papírovou cedulí v ruce. Z ní pak do okolí zářilo mé jméno. Mé kroky vedly k němu a on naprosto čistou němčinou řekl: ,,Vítejte v Lublani! Já se jmenuji Zoran Schmit. Pracuji jako ředitel státního archívu a budu u po dobu stáže Vaším nadřízeným a spolupracovníkem“.
Poděkoval jsem mu za přivítání a dost mne hřálo u srdce, že se obtěžoval na nádraží sám ředitel.
Naše cesta vedlo na parkoviště a pak vozem na místo mého budoucího pracovního nasazení. Cesta trvala asi třicet minut a tohoto času doktor Schmit využil ke krátkému představení své země.
Řekl v kostce asi toto: ,,Novodobé Slovinsko má sice krátkou historii od rozpadu Jugoslávie, ale dějiny tohoto území jsou velice dlouhé a slavné. Na tomto prostoru panoval velmi čirý ruch, už ve starověku. Svojí kolonii zde založili Římané, po nich tu vládli Germánští barbaři, pak Langobardi, Benátčané a nakonec byl tento kraj pod vlivem Svaté říše římské národa německého, která přešla v Rakousko – Uhersko. Srdcem toho čemu dnes říkáme Slovinsko byl kraj zvaný Kraňsko. Zde se po dobu půl tisíce let mísily vlivy původního obyvatelstva s německo jazyčnými kolonisty. Moje rodina je produktem tohoto promíchání. Můj prapředek přišel v sedmnáctém století z oblasti Meklenburska a v Kraňsku našel nový domov“.
Po krátké pauze dodal: ,,Pro Vaše zařazení do našeho ústavu byla rozhodující znalost Italštiny.Tu budete skutečně potřebovat, protože naše dějiny jsou od pradávna vázány na Benátky a další Italský mluvící státní útvary, které existovaly v minulosti na území dnešní Italské republiky.“
Moje původní váhání o smysluplnosti mé mise částečně opadlo a budoucnost vypadala přece jenom poněkud jasněji. Poslední pochyby padly po malé chvilce, kdy můj šéf odbočil z hlavní silnice na parkoviště u čtyrpatrové výstavní budovy ze skla a oceli.
Hlavou mi prolétlo: ,,To musí být banka nebo ministerstvo.“
Byl to však omyl. U dveří vysela měděná deska se státním znakem a nápisem: ,,Státní archiv Slovinské republiky.“
I když text byl psaný slovinštinou. Její podoba s češtinou umožnila hravý překlad. Jen při vzpomínce na to v jakých podmínkách se ukládají archiválie u nás mi bylo trapně. Co by asi doktor Schmit říkal invalidovně v Karlíně. Jejím dlouhým chodbám plným plesnivého zápachu.
Ale na další přemítání nebyl čas.
Rychle jsme vystoupili, prošli vchodem kolem recepce a vyjeli výtahem do čtvrtého patra. Pomocí elektronické karty odemkl dveře od kanceláře a vstoupil. Při procházení dveřmi, mne zaujala jmenovka na dveřích: Adam Borek.“ Tak tohle je moje studovna!
Místnost byla dost malá. Psací stůl , kancelářská židle, dvě křesílka, malý stolek, dvě skříňky na spisy a stůl s počítačem.
Doktor Schmit usedl do jednoho z křesílek , ukázal mi na židli za stolem a poté co jsem usedl spustil: ,,Takže Vás vítám na půdě našeho ústavu. Toto bude Vaše pracovna po celý čas stáže. Není příliš velká, ale sousedí s mým sekretariátem a pokud budete cokoliv potřebovat , pomoc najdete buď u mé sekretářky nebo přímo u mne.
Teď k systému práce. Veškeré archiválie jsou převedeny do ústředního počítače. Z Vašeho terminálu budete mít neomezený přístup do našich fondů. Jakýkoliv doklad najdete pod příslušným odkazem v hlavním seznamu. Pak si ho budete moci buď prohlédnout na monitoru eventuelně i vytisknout nebo najít v příslušné kobce a regálu. Jako kobky , zde označujeme klimatizované místnosti v prvním a druhém suterénu, kde se ukládají staré archiválie. Dále můžete pátrat i po časové ose. To je asi nejsnazší .“
Vyděl můj nic nechápající výraz a tak řekl: ,,Nejjednodušší bude, když si to vyzkoušíte v praxi.“ Zadejte libovolné datum před rokem 1945.“
12.5.1645. Na obrazovce se rozsvítil seznam 23 dokumentů s tímto datumek. Doktor Schmit otevře první z nich a já četl v angličtině.
,,Smlouva o prodeji mezi hrabětem Borskym a knížetem Kraňským.“
Opět ťukl myší a na obrazovce se objevil popisovaný doklad v dokonalé kvalitě. Byl napsán latinou a dal se krásně číst.
Opět ťukl do myši a na monitoru byl nápis: ,,Kobka 12/2 regál 36 , autorizované osoby Dr. Krug a Dr. Balaze.
Dragan Schmit dodal: ,,Takže doklad, který se zobrazil je v kobce 12 v 2 suterénu a přístup Vám mohou umožnit buď Dr. Krug nebo Dr.Balaze.“
,,To je úžasné.!“ To bylo to jediné co se dalo v tuto chvíli říci.
Jen se usmál a pokračoval: ,,Předpokládám, že nemáte zařízené ubytování. Tak Vám mohu nabídnout ubytovnu přímo v areálu našeho ústavu. Tyto nouzové pokojíky se nacházejí v prvním patře a sekretářka Vás tam zavede.“
Opět se dalo jen poděkovat a Doktor Schmit mi podal dvě magnetické karty a obálku se slovy: ,,Jedna karta je od této místnosti a ta druhá od té poustevny v prvním patře. V obálce je šestimístný přístupový kód k Vašemu počítači. Nikomu ho neříkejte a dobře zapamatovat.“ To bylo vše co mi teď chtěl říci.
Vyšli jsme na chodbu a po pár krocích otevřel dveře do sekretariátu.

Za stolem tam pracovala asi třicetiletá atraktivní žena. Doktor Schmit nás představil. Jmenovala se Alexa Perunič a než zašel do své pracovny řekl: ,,Alexo představte našeho mladého spolupracovníka kolegům a ukažte mu kde bude bydlet.“
Příjemně se usmála a vyrazila na pouť z pracovny do pracovny. Bylo dost těžké držet s ní krok , ale já to dokázal! Představila mne asi dvaceti nebo třiceti pracovníkům archívu a můj úžas stále vzrůstal.
Nejen Alexa, ale i všichni ostatní zaměstnanci mluvili naprosto dokonale, jak německy tak anglicky. To že neovládám slovinštinu se jevilo absolutně zanedbatelným.
Po chvilce zůstalo za námi čtvrté i třetí patro, kde byli pracovny archivářů.
Druhé patro prošla Alexa se slovy:“ Zde se nachází archiv novodobých dějin. V prvním patře byly dokonale vybavené dílny restaurátorů a ubytovna , o které Doktor Schmit mluvil jako o poustevně.“
Ukázala mi jedny z dveří a řekla: ,,Tak tady budete bydlet.“
Pak na rozloučenou dodala.: Šéf Vám teď dá dva až tři týdny na rozkoukání. Nejlíp uděláte, když si najdete v tom čase zajímavé téma na vědeckou práci. Pokud se mu bude líbit pomůže Vám a za rok to budeme mít skoro v kupě. Nebo Vy takové ambice nemáte?“
Znala předem odpověď, tak ani nečekala co řeknu a odběhla.

Poustevna zase nebyla , tak hrozná jak se dalo čekat. Minikuchyňka, sprcha,WC a ložnička. Jako kolej na škole. Do večera se mi podařilo vše vybalit, nakoupit zásoby a po dvacáté třetí hodině bylo z mé poustevny slyšet jen oddychování spícího člověka.
Během prvního týdne jsem si zpracoval něco jako historickou časovou osu tohoto území. Vzhledem k tomu, že neexistoval žádný samostatný slovinský státní útvar , jednalo se o dost obtížný úkol.
Každý den si mne přišel zkontrolovat Doktor Schmit a sem tam i vysvětlil co mi nebylo jasné. V českých zemích se vždy dala sledovat kontinuita českých králů,ale to zde chybělo. Dokonce ani kraňská knížata nevládla v souvislé rodové linii, ale přes tyto problémy se mi časová osa podařila. A já už měl představu co se v Kraňsku dělo v uplynulých 1500 letech. Před rokem 500 našeho letopočtu bylo zbytečné zabíhat, protože pramenů z těch časů bylo velmi málo a šlo prakticky jen o odkazy v novějších dílech.
Šéf mojí práci zkontroloval a pak mi položil zásadní otázku: ,,Čemu se chcete nyní věnovat podrobně?“
Já mu ukázal na časové ose na rok 1000. jen se zeptal: ,,A proč?“
Odpověď byla logická a rychlá: ,,V čase přelomu prvního a druhého milénia se na území mé vlasti nedělo nic zásadního , zatímco území dnešního Slovinska bylo místem čilého civilizačního vývoje.“
Jen přikývl a odešel.
Tímto dnem mi začala tvrdá práce archiváře. Studium pramenů, vyhledávání starších publikací, porovnávání i naprosto rozdílných vývodů různých historiků na totožnou událost a tak pořád dokola. Čas utíkal a já pořad netušil o čem by moje vědecká práce měla být. Pomalu končil první měsíc mé roční stáže a nic nebylo na obzoru. Doktor Schmit nenápadně,ale přeci jen znatelně začal vyžadovat výsledky. A pak to znenadání přišlo.
Studoval jsem odkazy na zachovalé fragmenty z františkánského kláštera u jezera Bled, které vznikly mezi lety 1003 – 1009. Z celého jistě velmi objemného rukopisu se zachovalo asi jen sedmnáct listů. Třináct jich bylo zde v Lublani a čtyři pak ve švédském královském archívu ve Stockholmu. Slovinci tomu co bylo zde říkali: ,,Kronika mnicha Areguse.“
Švédové pak nazývali své fragmenty ,,Listy dcery pekla.“
Zatímco švédský královský archiv, své fragmenty vyvěsil na internetu, to co se nacházelo zde nebylo nikdy publikováno.
Já byl asi první koho napadlo všech sedmnáct listů spojit a pracovat s nimi jako s jedním celkem. Stáhnout z internetové adresy Stockholmského archívu jejich fragmenty bylo jednoduché. Za chvíli mi na stole ležely čtyři fragmenty s mnoha detaily. Jednotlivé listy nebyly číslovány a jejich řazení bylo pouze věcí náhody.
Vrtal mi v hlavě ten název. Proč tomu říkají ,,Listy dcery pekla?“ Odpověď bylo překvapivě snadná. Každá strana rukopisu byla uvedena obrazem znázorňující první písmeno latinského textu.
Dvakrát B, jednou Z a jednou A to rozvedené do podivného obrazu, který byl vždy shodný. Jednalo se o ženu nebo spíše dívku, která otvírá asi bránu pekelnou. Démoni znázornění za ní, čekají na tu svojí chvíli až otevře a svět bude jejich. Ty tisíc let staré kresby mistrně vyvedené naháněli hrůzu i po té , co uběhlo celé milénium.
Kdo je asi ta dívka co otvírá bránu pekelnou? Vlastní text moc odpovědí neobsahoval. Nedalo mi to a texty jsem očísloval jinak než mí švédští kolegové. Jejich strana III byla asi stranou I dle mého číslování.
Mnich zde psal o třech sestrách, které vedly příkladný život ve službě klášteru.
Starší a prostřední byly svobodné, jen nejmladší měla dvě děti. Co dělal její manžel o tom text mlčel.
Strana dvě pak popisovala popravu ženy, která se dopustila strašného zločinu na dětech. Co jim udělala text neříkal. Zdálo se mi jasné, že ta potrestaná žena musí být nejmladší ze tří sester ze strany jedna, ale opět chyběl důkaz.
List třetí, ale podle švédů „první“ líčil pátrání po osobě zlem stvořené. Zda šlo o muže, ženu nebo dítě mnich nepsal. Mohla být osoba zlem stvořená ta dívka vypouštějící démony? Asi ano, ale důkaz zase chyběl.
Poslední Stockholmský list popisuje radost mnichů poté co odrazili osobu zlem stvořenou. Zde se nalézal jediný pevný bod. Stálo zde,že hrůzy bylo poraženy na Sv. Annu l.p.1007.
Teď už se mohu podívat co je tady u nás. Mé zadání znělo: ,,Kronika mnicha Araguse.“ Složka naskočila skoro okamžitě, ale otevřít nešla. To bylo poprvé co mi byl odepřen přístup k archiváliím. Druhý, třetí pokus a nic .A najednou jako na zavolanou stojí ve dveřích Doktor Schmit. Vyslechl moji stížnost na počítač, podíval se na to co mi poskytl internet, smutně si povzdechl , posadil se do křesílka a řekl: ,,Klášter u jezera Bled byl zničen při jednom vpádu Turků. Kronika se zachránila jen z menší části a stala se součástí rodového pokladu knížat z Kraňska. V 16. století se dostal rodový vládnoucí kníže do finanční tísně a kroniku lépe řečeno to co z ní zbylo rozdělil a čtyři strany prodal archiváři Belini z Padovi. Ten jí odvezl do Prahy a prodal ji císaři Rudolfu II. Za třicetileté války v době saského vpádu do Čech ji švédský velitel saského pluku Conrad Gustavson uloupil a předal králi Gustavu Adolfovi, který jí odeslal do Švédska.“
Zmlkl ,ale já nic nechápal. Co mi tím chtěl říci?
Poznal, že stále nic nechápu a tak po dalším povzdech, pokračoval: ,,Vezmu to rychle. Kníže kraňský zemřel na mor tři měsíce poté co čtyři listy kroniky prodal, archivář Belini z Padovy zemřel při návratu z Prahy nedaleko Salzburgu zavalen lavinou, život císaře Rudolfa II se završil dva roky po koupi kroniky a plukovník Conrad Gustavson i král Gustav Adolf padli v bitvě u Lützenu. Prostě, kdo se těch listů jen dotkl, tak velmi brzy zemřel.“
Nechtělo se mi věřit, že by vědec mezinárodního věhlasu byl , tak pověrčivý , ale bylo vidět, že určitě nežertuje.
,,Ale já chci jen přístup do počítače, slibuji, že nebudu chtít pracovat přímo s rukopisy.“ Byla má odpověď.
Následoval třetí povzdech a pak řekl: ,,Přístupový kód je 1007, ale buď opatrný.“

Bez pozdravu vyšel a já zůstal sám. Na okamžik mi ruka zamrzla nad klávesnicí. Zadat kód či nezadat, ale vědec zvítězil nad pověrou. 1-0-0-7. Soubor se otevřel, byl neuvěřitelně rozsáhlý. Celkem 69 stran.
Celky se nacházely pod čísli 1-13 , zbytek pak byli detaily. Ťuknul jsem do myši a objevil se nápis kobka 1/2 regál 1 oprávněná osoba dr.Schmit. Takže přístup má jen šéf osobně. To bylo dost divné, protože ke každému dokumentu v archívu byli vždy dvě oprávněné osoby a šéf jí nikdy nebyl.
No třeba mi to někdy vysvětlí, ale teď na stranu jedna. Hned první letmý pohled ukázal , proč se zlomky kroniky mnicha Areguse jmenují právě takto. Nahoře na úvodním listu byl tento latinský nápis: ,,Z pověření slovutného knížete kraňského uvedl tyto listy do stavu odpovídajícího učení církve mnich Argus l.p.1703.
Takže Argus není autor kroniky, jen jí před 300 lety uvedl do odpovídajícího stavu, ale co tím vlastně myslel? Jediný pohled mi dál odpověď. Úvodní písmeno strany jedna bylo zcela nepochybně přemalováno. Rychle jsem projel všech třináct celků, ale ani na jedné nebyl obraz dobře známý ze Stockholmských ,,Listů dcery pekla.“ Při detailním průzkumu byl vidět rozdíl v technice písma autora textu a mnicha Areguse, který ten obraz služebnice démonů přemaloval do neškodných kreseb.
Problém je v tom, že k prokázání tohoto faktu musím dostat archiválie do ruky. Pak nebude problém, doložit že v roce 1703 došlo k opravě původního rukopisu. Tohle je velký objev , ale něco mi říkalo, že doktora Schmita tím asi nepřekvapím. Musel o tom vědět!
Co nám asi řekne text. Strany jedna až sedm neobsahovali nic převratného. Vyplývalo z nich, že komunita mnichů u jezera Bled se starala o poddané svědomitě. Františkáni dbali o rozvoj zemědělství a pěstování nových plodin. Dále zavedli výuku pro děti drobných šlechticů z okolí. Vzhledem k tomu, že autorem textu byl mnich bylo jasné, že klášter nebude pomlouvat.
To strana osm byla o hodně zajímavější.
Divné bylo, že i když text mezi stranami 1-7 na sebe dost navazoval, zde tomu tak nebylo. Jakoby někdo jednu nebo více stran vytrhl. No ovšem, to co ve Stockholmu označili za stranu III a já za stranu I se do mezery docela hodilo. Mnich na této chybějící straně opustil líčení života v klášteře a popsal poddanskou rodino tvořenou třemi sestrami z kterých ta nejmladší měla dvě děti. A právě zde navazoval list osm, z našeho archivu. Autor zde líčí příchod neznámé asi dvanáctileté dívky, která se v rodině zčista jasná objevila. Nikdo ji neznal, nebyli známi rodiče ani odkud pochází. Opat kláštera provedl šetření, ale nedobral se nijaké odpovědi. Na návrh nejstarší ze tří sester dostala jméno Anna.
Následující list popisoval změnu v chování nejmladší ze sester. Tato vzorná matka změnila svůj vztah k synům a začala je velmi přísně trestat. Dokonce tak přísně, že dostala napomenutí od správce. Ani mnich nevěděl zda děti trestají i sestry jejich matky. Popis utrpení pokračoval i na následujícím listu. Za zhruba polovinou textu je popsáno,že za jitřní hodiny , matka své dva syny ubila holí. Po příchodu se ona i její nejstarší sestra bránila výkonu spravedlnosti z rukou opatových biřiců. Nakonec byla matka odvedena do vězení a sestra i s Annou vykázány z domu.
Bylo jasné, že do tohoto místa dokonale zapadá II strana ze Stockholmského archívu. Ano, ta která popisovala popravu ženy , která spáchala hrůzný zločin na dětech. Bylo to přesně tak. Lublaňský text pak plynule navazoval na vylíčení popravy a popisoval zděšení obyvatel kláštera i všech poddaných z událostí minulých dní.
Následující strana popisuje příjezd biskupa a hlavně zprávu, kterou mu předal papežský posel. Stálo v ní zhruba toto: ,,Požehnaná žena Terezie z Andalusie vyjevila toto proroctví:“,,U jezera velikého do srdce hor zasazeného.Zjeví se člověk ne člověk, žena ne žena, dítě nevyšlé z lůně matky. Půjde po cestě zla a prolije krev dvou nevinných a jedné vinné a pak ještě jedné vinné a na konci své pouti otevře bránu pekelnou.“
Tato cesta necesta se začne za jeden rok a poté vždy když se naplní tisíc let.“
Než zprávu vizionářky došla z Andalusie do Říma a pak k jezeru Bled určitě uplynul nejméně jeden rok. A ta úžasná shoda s tím co se podle kroniky odehrálo, mi až vyrazila dech.
Dva neviní to musí být děti ubité vlastní matkou. Ta první vinná je určitě sama vražedkyně, ale co ta druhá? Do textu pak nádherně zapadla předposlední strana Stockholmských listů popisující pátrání po osobě zlem stvořené. Hledali tedy Annu, kterou tak plasticky popsala vizionářka z Andalusie.
Poslední strana kroniky mnicha Areguse popisuje různé opatření, které opat kláštera učinil když pochopil , že Annu nikdy nenajde. Aby nemohlo dojít k prolití krve další z vinných nechal obě sestry vražedkyně zazdít v kryptě kostela zaživa. Nemohl tušit, která ze sester je vinná a tak je tato exekuce pochopitelná. Zdálo se,že toto opatření zabralo a Anna zmizela tak jak se před čtvrt rokem zjevila. Z nicoty do nicoty.
Závěr pak obsahoval poslední Stockholmský list popisující radost autora nad poražením temných sil.
Na počítači a na hromadě papíru tady ležel obraz události temné, ale pozoruhodné. Ten kdo zachránil při Tureckém vpádu část kroniky, musel přesně vědět co dělá a ten kdo čtyři listy oddělil a prodal také jednal s rozvahou. To co bylo ve Švédsku bez toho co bylo ve Slovinsku nic nevypovídalo a naopak.
Začal jsem zpracovávat své objevy do souvislé vědecké práce. Dva týdny nonstop , šestnáct hodin denně.
Doktor Schmit se ani jednou neukázal, ale to mi nevadilo.
Konečně hotovo. Po dvou týdnech v rytmu práce , jídlo , spánek, mám čas i na odpočinek.
Na stole v mém pokojíku je velká obálka. Táta posílá české noviny. Ta vůně novin naplnila místnost a já čtu o chlapci od Brna a jeho divné matce.
Další den nový článek. Někdo lže, někdo mluví pravdu. Hlavně, ale někdo se objeví a pak zmizí.
Zírám na první stranu novin jako vrána , je rok 2007. Je to přesně tisíc let od chvíle kdy zmizela Anna od jezera Bled a sestry byli zazděny pod podlahou kostela. Rychle listuji dalšími výtisky. Šíleně se potím a třesou se mi ruce.Popadnu pracovní verzi své práce a balík novin. Nemůžu čekat na výtah, běžím po schodech , beru je po dvou. Je už sice dost pozdě, ale snad tu šéf ještě bude. Dveře u sekretariátu jsou otevřené. Bez zaklepání vpadnu do pracovny doktora Schmita. Sedí za stolem kde leží stoh novin. Jsou to české noviny a on v nich pozorně pročítá články popisující událost, která mne tak rozhodila.
Vzal si beze slova mojí práci a začal jí studovat.
Po hodině byl hotov a řekl: ,,Je Vám jasné, že tuto stať nemůžete zveřejnit“!
Přikývl jsem a on řekl: ,,Pojďte se mnou.“
Sjeli jsme výtahem do druhého suterénu a doktor Schmit otevřel kobku č.1.
Jednalo se o velmi malou místnost s jediným pořadačem. Vyňal složku a otevřel jí. Mým očím se naskytl pohled na třináct listů kroniky mnicha Areguse. Stranou pak ležely zprávy a rozbory velmi staré, staré i úplně nové. A právě tam přiřadil mojí práci. Zaklapl složku, uložil jí do pořadače a má návštěva v jeho království skončila.
Mezi patry zastavil výtah řekl: ,,Já a mí předci jsme se chystali na tuto situaci celých tisíc let. Nakonec vše za nás vyřešila náhoda. Lidé jsou na tisíc let zachránění. Teď musíte na všechno zapomenout.“
Výtah se rozjel a já šel spát. V noci mne děsila noční můra. Asi třináctileté děvče vypouští na svět hrůzy nevídané. K tomu znělo tisíc let staré poselství: ,,Zjeví se člověk ne člověk, žena ne žena, dítě nevyšlé z lůně matky. Půjde po cestě zla a prolije krev dvou nevinných a jedné vinné a pak ještě jedné vinné a na konci své cesty otevře bránu pekelnou.

Tentokrát jsme měli štěstí.
Máme 1000 let času. Snad to bude stačit.

Anička z jiného času 2.

Ostré ranní slunce přetrhlo mé krajně divoké sny a já se snažil ve své hlavě oddělit sen od toho co se včera událo. Můj pohled sklouzl na desku stolu na rozházené noviny.
Na samém vrcholu té hromady je článek o Aničce nalezené, zmizelé ,neexistující ….
Tak je to všechno pravda!
Žádný sen, ale skutečnost!
Co mi to vlastně v noci řekl můj šéf , ředitel archívu doktor Dragan Schmit ,,Teď musíte na všechno zapomenout.“
Tak to tedy ne!
Nemůžu ignorovat takový fantastický objev jen z ohledu k jeho postavení.
Snídani jsem vypustil a běžím rovnou do své pracovny. První verzi mi zabavil, ale všechny podklady mám v počítači a mohu tedy pokračovat v bádání.
Hned první pohled do místnosti zchladil můj optimismus.
Všechno bylo na svém místě jen počítač chyběl!
Zdá se , že doktor Schmit v noci nezahálel.
Jedna nula pro šéfa, ale já mám pořád přístup k celé složce. Jdu přes chodbu, pak o patro níž do pracovny doktora Boriče. Asi čtyřicetiletý kolega ochotně odpoví na pozdrav a s účastí si poslechne mojí legendu o rozbitém počítači. S úsměvem mi dovolí použít jeho připojení a odchází z kanceláře.
Tak rychle do práce.
Zadám název složky ,,Kronika mnicha Araguse.“
Naskočila obratem a já zadal přístupový kód 1-0-0-7 a byl konec.
Počítač kolegy Boriče se zablokoval.
Nejsem sice žádný počítačový odborník, ale bylo mi jasné, že doktor Schmit o mém pokusu ví. Proto mne ani nepřekvapilo, když po pěti minutách vrazil do dveří doktor Borič a za ním Alexa Perunič , sekretářka našeho šéfa.
Kolega zbrunátnělý v obličeji nasupeně mlčel a Alexa řekla: ,,Pojďte se mnou, doktor Schmit s Vámi potřebuje mluvit.“
Vyšla na chodbu , já těsně za ní. Vyšli jsme o patro výš, prošli chodbou, Alexin sekretariát a po uctivém zaklepání otevřela dveře šéfovi kanceláře a já vešel.
Doktor Schmit zvedl hlavu a upřeně se na mě podíval a pak řekl: ,,Ať nás nikdo neruší!“
Alexa přikývla a zavřela dveře.
Když jsme zůstali sami ukázal na židli a dodal: ,,Co si myslíte, že děláte? Nesmíte se snažit o další výzkum..To snad bylo řečeno dost jasně!“
Na malou chvilku bylo v místnosti, tak silné napětí, že by sen dalo krájet, ale on po chvíli pokračoval: ,,No jo! Vždyť já ti rozumím. Choval bych se stejně. Jsi jako lovecký pes na stopě a když tě teď vyhodím budeš pokračovat na vlastní pěst dokud všechno nezničíš.“
Odmlčel se a já jen mlčky přikývl.
Po krátkém zaváhání řekl: ,,Dobře Adame, budeš moci pokračovat ve výzkumu. Dokonce ti pomůžu, ale s jednou věcí se smiř , závěry nikdy opakuji nikdy nebudeš smět publikovat.“ Sáhl do šuplíku svého stolu , vyndal práci na téma vliv Benátek na území dnešního Slovinska od 13. do 19. stoletía řekl:,, Až budeš končit stáž, můžeš tuto práci zveřejnit pod svým jménem.“

Krev mi stoupla do hlavy. Nejdřív mi sebere počítač , pak zablokuje přístup do archivu a teď se snaží o obyčejnou korupci.
Normálně si mne chce koupit.
To je vrchol.
Několika slovy jsem ho posla do háje i s jeho nabídkou. S úlevou na duši mi bylo jasné , že zde asi končím.
Doktor Schmit se neurazil a s úsměvem odvětil: ,,Nevím proč se tak čertíš. Pokud budeš pokračovat v bádání kolem mnicha Araguse čeká tě těžký úkol bez výhlídky na sebemenší ocenění. Tohle pak bude jen třešnička na dortu.“
S posledním slovem ukázal na práci položenou na stole. Nebylo mi jasné co říci. Jeho nabídka byla lákavá, ale pochyby přetrvávali.
Nechce doktor Schmit jen otupit mojí pozornost?
Poznal, že váhám a tak pokračoval: ,,Teď stojíš na křižovatce. Pokud budeš chtít, uvidíš svět jaký zůstane většině lidí nepoznaný. Máš velkou šanci ale i odpovědnost. Až toho dost poznáš bude ti jasné, že musíš zachovat tajemství. Tak co ,chceš nahlédnout za kulisy?“
Co jen odpovědět?
To co zde bylo řečeno bylo lákavé, ale zároveň krajně podezřelé. Jako historikovi se mi příčilo pracovat s pojmy jako vizionářka, ale vše do sebe zapadalo až překvapivě jasně. Stockholmské ,,Listy dcery pekla“ a Ljublanská ,,Kronika mnicha Araguse“ vykreslovali naprosto jasný obraz záhady staré celé milénium a teď i dívky zmizelá a neexistující.
Kde vlastně končí realita a začíná tajemno?
Kdo mi dá odpovědi na mé otázky, když teď řeknu ne?
A jak vlastně mohu pomoci s řečením této tajemné hádanky?
S úsilím se mi podařilo vyslovit mé otázky ve srozumitelné formě.
Můj společník se opřel do opěradla své židle a zvláštním , jakoby zastřeným hlasem odvětil: ,,Adame to je moc otázek najednou. Ani já ti nemohu na ně dát uspokojivou odpověď, ale buď si jist, že tvé místo se v této pohnuté historii objeví v pravý čas. Teď mi musíš odpovědět. Přijímáš můj návrh!“
,,Ano!“ Vylétlo z mích úst bez dalšího uvažování.
Nebylo zbytí.
Přikývl a řekl: ,,Teď si odpočiň , sejdeme se po dvanácté hodině. Budu chtít slyšet co budeš potřebovat k další práci. Tak si to připrav.“
Jako ve snu jsem došel do svého pokoje a tam mi všechno pomalu došlo. Celé tři hodiny mi hlavou vířily myšlenky, které se snad ani pro vědeckého pracovníka nehodí, ale já jim nedokázal odolat.
Kde leží hranice mysteriózního světa?
Kam se až mohu dostat?
Co vlastně ode mne očekává Dragan Schmit?
A jakou roli hraje v celém příběhu on sám?
Čas plynul a za pět minut dvanáct u mne zaklepala Alexa Perunič. ,,Tak pojďte.“
To bylo to jediné co řekla a pak jsme mlčky došli po schodech a chodbách do mé pracovny. Uvnitř již čekal doktor Schmit a bez úvodu spustil: ,,Jak vidíš , tvůj počítač je zpět, přístupový kód ke kronice mnicha Araguse je odblokován a pokud budeš chtít pracovat přímo v kobce 1 na regálu 1 přístup ti umožní tady Alexa nebo já sám.“

Teprve když řekl jméno své sekretářky došlo mi, že zůstala v místnosti s námi.
Byla tedy také zasvěcená?
Na tuto otázku i když nevyslovenou odpověděl i když nepřímo další větou: ,,Adame a Alexo apeluji na Vás , ještě jednou za žádných okolností nepracujte přímo s fragmenty kroniky , je to smrtelně nebezpečné. Všechny ostatní archiválie na regálu jedna můžeš použit pro svou práci bez omezení.“
Poslední věta byla určena mně, ale to co zaznělo předtím ukazovalo na to, že Alexa Perunič není jen sekretářkou. Čím ve skutečnosti je mi snad odhalí budoucnost, ale teď už bylo vše řečeno. Doktor Schmidt s Alexou odešli a já se začal věnovat svému počítači. Má práce byla v původním stavu a svém místě. Nic nechybělo a nic nebylo upraveno nebo změněno.
Po zadání souboru ,,Kronika mnicha Araguse a kódu 1-0-0-7 byl otevřen soubor o šedesáti devíti stranách.
Třináct celků a zbytek detaily.
Nic nového .
Asi čtyři nebo pět hodin mi zabralo podrobné studium již jednou prostudovaných archiválií. Jak se dalo čekat nic nového se v nich nepodařilo objevit. Bylo jasné, že bude třeba na to jít z jiného konce.
Ráno vyzvednu šéfa nebo Alexu a půjdu bádat do kobky 1 ,regálu 1. Třináct stran kroniky je zapovězených, ale ten další materiál mě přitahoval jako magnet.
Tak rychle vypnout počítač , něco sníst a ráno do akce!
Po deváté hodině ranní stojím za dveřmi sekretariátu a klepu.
Alexa mě uvedla k šéfovi a já říkám: ,,Rád bych prohlédl vše co máte v kobce 1.“
Upřeně se mi podíval do očí a odvětil: ,,Alexa tam půjde s tebou . Je ti od této chvíle plně k dispozici.“
Stiskl tlačítko na telefonu a Alexa vstoupila.
Bez sebemenšího úvodu řekl: ,,Takže začínáte dneska. Nezapomeňte, že na kroniku nesmíte ani sáhnout.“
Vyšli jsme na chodbu a beze slova došli k výtahu. Sjeli do druhého suterénu a Alexa magnetickou kartou otevřela dveře kobky 1 a zavřela za námi.
Absolutní ticho narušoval jen hukot ventilátoru, který nám zde umožní přežít.
Kobka 1 byla skutečně miniaturní. Byl zde jeden počítač, psací stůl, dvě židle , stolní lampa a k desce stolu připevněné velké čtecí zvětšovací sklo. Otevřela pořadač a vyndala složku.
Beze slova oddělila dvanáct stran kroniky a vrátila je zpět.
Zbytek mi podala se slovy: Teď ukažte co umíte.“ Listiny byli zataveny do průhledné folie a označeny římskými číslicemi od I do IX.
K mému úžasu zde pod číslem IX byla má práce. Doktor Schmit skutečně nezahálel a moje dílo stihnul archivovat v rekordním čase. S Alexinou pomocí jsme po stole rozložili jednotlivé archiválie a začali je třídit podle čísel od I do IX. Nejobjemnější bylo číslo VIII a moje IX naopak jen dva listy tvořili čísla I a III. Byla na první pohled patrné , že čísla archiválií odpovídají chronologickému pořádku jejich vzniku. I byla nejstarší , nesla jasné stopy byzantského vlivu a IX moje dílo nejmladší vytištěna na inkoustové tiskárně. To jak ty dva listy čísla I vypadali mi ale vneslo do hlavy další otázky. Náš příběh začal v roce 1007 , proč jsou nejstarší archiválie na první pohled starší?

Bylo třeba zahájit podrobný průzkum. Text byl psán latinsky, ale domalby a celkové uspořádání textu bylo typicky byzantské.
To jasně ukazovalo, že zápis vznikl mezi lety 600 – 800 našeho letopočtu. Nejméně dvě stě let před zjevením Anny od jezera Bled.
Že by se jednalo o omyl? To se mi , ale nezdálo.
Čtu pomalu text a má mysl je zmatená víc a víc.
Mnich Paulo píše o dávné události, která se stala ve městě Arezzu v srdci Apenin za vlády pohanských římských císařů. Jednalo se o věci tak strašlivé, že ač nezapsány zůstali zachovány v myslích lidí po celé věky . Sám mnich Paulo je zaznamenal, aby varoval vše živé před hrůzou nepoznanou. Zde končil zápis na straně jedna a já vzal do ruky stranu dvě a pokračoval ve studiu. Autor zde popisuje, že v čase podzimním přišel do Arezza démon ve skryté podobě.
Ani žena ani dítě. Živý, neživý. Zlo povstalé z prachu. Nevyšlé z lůna člověka.
Jeho příchod byl završen smrtí žen nevinných a vinných zároveň. Po tomto popisu nástupu démona následovalo líčení jeho hrozného díla. Celé Arezzo bylo prodchnuto jeho vlivem. Obyvatelé vraždili své bližní a krev tekla po ulicích proudem. Veškerou hrůzu nevídanou kdy na zem vyšli síly pekelné, nespoutané ukončil císař z krve pohanské.
Město Arezzo nechal vojsky obklíčit. Všechny obyvatele pobít a v ohni očistném zmizelo celé město.
A vše živé i neživé. Démon živý neživý v těle ženy ne ženy beze stopy zmizel.
A právě proto varuji všechny živé před jeho návratem.
To podstatné jsem přeložil Alexe do dnešní mluvy a oba jsme zůstali jako opaření.
Mnich Paulo zde popsal příchod démona někdy v čase pohanských císařů, kdy to přesně bylo asi nevěděl. Vždyť čerpal z toho co si lidí předávali ústní formou po mnoho generací. Je ale vůbec možné aby se takové vyprávění udrželo mezi lidmi po dobu šesti nebo sedmi století?
U naprosto vynímečné události ano!
Co vlastně text obsahuje konkrétního?
Víme kde se událost stala. Ve městě Arezzu.
Popis démona je dost nekonkrétní, ale neuvěřitelně podobný vizi Terezie z Andalusie z roku 1006.
Mnich používá skoro stejná slova, kterými vizionářka popsala Annu od jezera Bled. To není náhoda. Je vůbec možné, aby Terezie znala text mnicha Paula z Arezza a ve své vizi jím byla ovlivněná?
Teoreticky by to možné bylo ,ale prakticky spíš ne.
Arezzo v Apeninách a Andalusie bylo dost vzdálené. A pak je zde příkop 200 až 400 let, které uběhli od mnichova zápisu do vize Terezie z Andalusie. Můj pohled sklouzl na Alexu.
Ta jen beznadějně pokrčila rameny. Nebyla z těchto dvou listů pradávného zápisu o nic moudřejší než já.
Položila mi jednu otázku: ,,Kde vlastně leží to Arezzo.“
Teď bylo krčení ramen mojí jedinou odpovědí. Bez váhání vytáhla za své brašny příruční počítač a s pomocí mobilu se připojila na síť. Vlastní nalezení města bylo jen otázkou chvilky. Arezzo leželo zhruba napůl cesty mezi Firenze na severu a Perugií na jihu, skoro uprostřed Apeninského poloostrova. Alexa označila náš cíl a mapu pomalu zvětšila. Po chvíli byla vidět Ljublana i jezero Bled.

Arezzo se nacházelo jihozápadním směrem od jezera. A tyto dvě místa neměli s výjimkou toho, že leželi v horách žádnou zeměpisnou spojitost. Má společnice začala zvětšovat měřítko a byla po chvíli vidět celá střední Evropa, včetně Čech a Moravy. V té chvíli se mi rozjasnilo. Když se člověk podíval na mapu.Viděl něco fantastického.
Ta dívka která se objevila a pak zmizela u nás doma, působila v okolí Brna. Stačilo protáhnout přímku od Brna k jezeru Bled a pak do Arreza a bylo jasné, že tyto tři zdánlivě nesouvislá místa jsou v přímé linii ve směru jihozápadním od Brna.
Alexa nevěřícně zakroutila hlavou a označila vzdálenost Brno , jezero Bled a pak Arezzo. S pomocí přesného zaměření vyšlo , že se tyto vzdálenosti prakticky rovnají. Pokud je naše teorie správná, v roce 7 našeho letopočtu úřadovala Anna v Arezzu. V roce 1007 se přesunula na severovýchod k jezeru Bled. A o tisíc let později dodržela severovýchodní směr i vzdálenost a projevila se u města Brno.
Co se asi stane, až se naplní tisíc let a bude rok 3007?
Objeví se asi v okolí Polského města Lodž ,,obrozená Anna.“
Alexa přiškrceně hlesla: ,,Musíme náš objev ukázat doktoru Schmidtovi.“
Pak už klidněji dodala: ,,Nejlépe u oběda. Pojďme se najíst.“
Její poslední slova mne zarazili. Jak ten čas rychle utíká, když člověk dělá něco opravdu zajímavého. Bylo právě 14 hodin a mi opustili tajemnou kobku a vyjeli výtahem do patra s mojí a šéfovo pracovnou.
Alexa objednala jídlo a pozvala na pozdní oběd doktora Schmita.
Zatím co já jedl ona klidně, věcně a přehledně popsala výsledek našeho půldenního pátrání.
I když se dokázal skvěle ovládat , byla jasně poznat, že ho náš objev překvapil. Dvakrát mu musela Alexa přednést na svém notebooku, jak jsme k tomuto závěru došli.
Po dlouhé úvaze řekl: ,,Alexo jsi uvolněna z veškerých úkolu a budeš s Adamem pracovat na jeho úkolu. Nikomu nesmíte říct ani slovo a buďte opatrní.“
Po svých posledních slovech odešel a mi dojedli.
Vše ve mně přímo bouřilo. Zdálo se mi , že musím hned do druhého suterénu kobky číslo jedna a tam pokračovat v bádání, ale ohled na Alexu velel ukončit práci a nechat jí odejít domů.
Musela poznat na co myslím a mé dilema rozetnula jedinou větou: ,,Dneska nic nemám.“
Já na nic nečekal a odvětil: ,,Tak jdeme dolů.“
Známá cesta zdviží a magnetická karta nám otevřela pro jiné , zapovězené dveře. Hromádku označenou římskou jedničkou odložila Alexa zpět do pořadače a já mezitím rozložil na stůl , tři zatavené listy popsané římskou číslicí dvě. Na první pohled bylo jasné, že rukopis je tak o 400 až 500 let mladší , než předchozí archiválie. Psán byl latinsky a byzantské rysy do maleb a celkové úpravy byli pryč. Celkový slovosled a výběr formy mi ukazoval na oblast Iberijského poloostrova a hned záhlaví první strany potvrdilo můj prvotní předpoklad. Alexa usedla a z její tváře vyzařovala jasná otázka: ,,Co tam stojí.“
Já ji tedy začal složitý archaický text překládat do modernějšího jazyka.
Text začínal přibližně takto: ,,Tuto zprávu zpracoval mnich Mauro z kláštera Sv. Hermína, na příkaz opata Lorenza pro našeho pána vévodu Felipeho II.“
Dál pak mnich popisuje cestu svých bratrů po moři i po souši.

Nepoužívá žádné mne známé zeměpisné pojmy, ale z popisu vyplynulo, že mniši od Sv. Hermíny pluli někam do Severní Afriky. Jestli se jednalo o dnešní Maroko, Alžír nebo Tunis by snad dokázal určit někdo , kdo se zabývá kartografií, já jako historik na to nestačil. Popis pokračoval líčením strastí, které výpravu postihli v horách a pouštích i při kontaktu s arabským obyvatelstvem.
Zde strana jedna končila a já nechápal proč je tato archiválie uložena právě zde.
Další list mi dal odpověď. Text líčil, jak Sv. Hermín vyvedl výpravu ze strašlivé písečné bouře a zachránil ji v zapomenutém městě na okraji červené pouště. Žili zde lidé, kteří nevyznávali islám ani místní pohanská božstva a mluvili k úžasu mnichů archaickou řečí podobnou řečtině. Komunikace sice z počátku vázla, ale pak byly mezi mnichy a granity jak si obyvatelé říkali navázány přátelské vztahy. Sami granité tvrdili, že do svého města , kterému říkali Helionis přišli těsně po potopě na příkaz slunečního boha od veliké řeky. Samotný Helionis mnichy šokoval svojí velikostí a výstavností. Žilo v něm ovšem velice málo lidí. Obyvatelé to vysvětlovali tak, že po založení došlo k velkému rozmachu řemesel i zemědělství v okolí oázy Tar Watt a v čase největší prosperity obývalo Helionis na 40 000 obyvatel.
Pak se znenadání objevil zlotřilý tvor. Vzešlý z temnoty a beroucí na sebe podobu dívky nevinné. Tady končil list dvě a já chvatně přešel k poslednímu, kde stálo toto. Zkázu Helionisu odstartovala smrt dětí neposkvrněných a jejich matky i tety zlobou naplněných. Hrůzy tvorem vyvolané zpustošili město výstavné a zničili zdroj života, oázu Tar Watt.
Část obyvatel zahynula ihned. Zbytek pak město opustil. Zůstalo zde jen několik desítek lidí, kteří s pomocí boží vykopali studny a dokázali odkaz Helionisu přenést přes brány věků do dneška.
Zlotřilý tvor v podobě dívky nevinné zmizel po zkáze města kdesi v temné hrůze odkud nezván přišel na svět , aby ho naplnil bolestí a hrůzou. Tady vyprávění mnicha Maura končilo.
Alexu ten příběh tak zaujal, že zapomněla zavřít pusu. Text byl co se týče časového určení nepoužitelný. Autor ho nijak nedatoval a i kdyby to udělal co by nám pomohlo, že mnich své líčení sepsal třeba l.p. 1305. Nic by to neřeklo o čase ve kterém ten tvor zlotřilý přišel odnikud , zničil Helionis a zase zmizel v nicotě.
Mohl to být rok 1007 před naším letopočtem nebo i 2007 nebo i 3007 před Kristem.
Chybělo jakékoli vodítko. Jediný časový údaj v textu byl ten, že po velké potopě bylo město založeno na příkaz slunečního boha z údolí velké řeky. Tato indicie ukazuje jasně do Egypta.Jediná velká řeka široko daleko je Nil a právě tam vládli faraóni , synové slunce.
To údaj o potopě mohl být zavádějící. Na první pohled se nabízelo zdánlivě logické propojení na biblickou potopu, ale mohlo jít klidně i o mimořádně silné záplavy v údolí Nilu. Alexa se mnou prakticky ve všem souhlasila a dnešní výzkum jsme zakončili po 20 hodině. ,,Ráno začneme v 9 hodin.“ To byli její poslední slova v tomto událostmi naplněném dni.
Je třeba říci, že jsem nemohl dospat a po půl deváté mé kroky vedli do sekretariátu ředitele. Alexa už tam byla.
Po krátkém pozdravu řekla: ,,taky se nemůžeš dočkat co bude dál?“
Po mém letmém přikývnut přikývnutí pokračovala: ,,No pojď. Šéf nás už čeká.“
Po posledním slově otevřela dveře pracovny doktora Schmita. Musel nás opravdu čekat, protože na stole byla rozložená veliká mapa středozemního moře a jeho okolí.

Bez dlouhého úvodu mu Alexa popsala náš včerejší objev. Jen přikývl a do podrobné mapy zanesl linií spojující jezero Bled s Arezzem. Pak pokračoval ve směru jihozápadním. Přešel italské pobřeží i dostal se do Tyrhénského moře, přeťal ostrov Sardinii a byl ve vodách středozemního moře. Africké pobřeží překročil západně od města Anába , též zvaného Bóne, na území Alžirska. Překročil pohoří
Velký saharský atlas a vzrušením řekl: ,,Jak se jmenuje tady ten kus Sahary jižně od města Biskba?“
Alexa se naklonila přes půl stolu a četla: ,,Velká červená poušť.“
Pak bylo takové ticho, že by bylo slyšet i spadnutý špendlík.
Chvilku němého úžasu , ukončil doktor Schmid slovy: ,,Adame dejte do měřítka vzdálenost Bled – Arezzo a zkuste provést zaměření na linii Arezzo Biskba.“
Práce mi trvala trochu déle protože se mi silně třásly ruce těžce potlačovaným vzrušením.
Bod jedna na ose z Arezza jihozápadním směrem ležel n samém východním pobřeží Sardinie u města Sintscola. Bod dvě pak byl při samém pobřeží Afriky, ale ve vodách středozemního moře. Bod tři pak jižně od města Biskba na okraji Velké červené pouště.
Alexa řekla: ,,To je úžasné! Jak to do sebe zapadá.“
Doktor Schmidt dodal: ,,Pokud platí, že hrůza nebo démon se vrací vždy po jednom miléniu. Muselo se to co popisuje mnich Mauro ve své zprávě stát v roce 2993 před Kristem. Pochybovačně jsem mu skočil do řeči: ,,To myslíte vážně, že si obyvatelé pamatovali skoro 4500 led na démona ničícího jejich město, aby to pak mohli mnichům vyprávět? A navíc bod jedna je na Sardinii, ale bod dvě leží v moři. Jak by se tam mohl démon v dívčím těle vůbec objevit?“
Alexa odmítavě zavrtěla hlavou a doktor Schmit úsečně odsekl: ,,To právě musíš zjistit drahý Adame.“
Po chvíli daleko klidněji dodal: ,,Tak zpátky do práce.“
Alexa zabalila prozíravě jídlo na celý den a pak známá trasa, výtah , druhý suterén a kobkačíslo 1..
Složka označená římskou dvojkou zmizela do pořadače a její místo na stole zaujali dva listy složky označené číslem III.
Archiválie byla přesně datována.
Jednalo se o opis z deníku kapitána španělské lodi Svatý Michal z 15. listopadu 1726. Kapitán popisuje,že jeho loď uvízla na neznámé mělčině asi 45 mil severně od vjezdu do přístavu Anába při cestě do Janova. Muži, kteří se potápěli pod kýl lodi objevili zbytky stavby neurčitého stáří ,která byla součástí neznámého města. Po celodenní namáhavé práci s odlehčením Svatého Michala se podařilo odplout.
Zde zápis končí. Bylo nám jasné, že problém jak se netvor , zlo nebo jakkoli jinak zvaná síla mohla zjevit ve vodách středozemního moře je tímto objevem objasněn.
Znepokojující bylo to, že někdo před námi uvažoval úplně stejně jako my.
Ale kdo to mohl být?
Zpět k tomu co se dalo řešit v tuto chvíli. Ta pozice severně od přístavu Anába se kryla s bodem dvě, našeho měření. Je jisté, že na tomto místě musel být ostrov.
Kdo na něm žil, nevíme. Kdy tam žili také ne. Můžeme se domnívat , že se jednalo o rok 1993 před Kristem a že ho do mořských hlubin potopil vliv miléniového nositele zla v dětském těle. Důkazy chybí. Jediným vodítkem je skoro 300 let starý zápis kapitána lodi a čáry na mapě.

Alexa se zeptala: ,,A neexistuje jiná možnost proč ostrov zmizel pod hladinou?“
Má odpověď byla rychlá a jasná. ,,V této oblasti asi ne! Sopečná aktivita u dnešních Alžírských břehů je nulová. Vlna Tsunami ve vnitřním moři nepravděpodobná. Opravdu nevím.“
Mlčky uklidnila prostudované archiválie a na stůl rozložila listy označené římskou číslicí IV.
Jednalo se o sedm listů popsaných oboustranně a k tomu datovaných na každé straně. Psány byli anglicky a na první pohled se jednalo o jakýsi cestovní deník, neboli cestopis.
Autorem byl Jost van der Welde. Vůdcem výpravy muž jménem Roland von Stoler. Cílem celé určitě nákladné expedice bylo nalézt dávný zdroj obrovské síly, který se měl nacházet kdesi v severozápadní Africe. Výprava byla podle Van der Weldeho placena za soukromých peněz nejmenovaného muže z Říma, který byl velitelem a vůdcem tajného řádu ,,Via lux“ neboli cesty světla.
Výprava vyplula ze severošpanělského přístavu Viga a po klidné plavbě se 13.7.1819 vylodila v přístavu Freetown a území dnešní Sierra Leone. Dále autor popisuje cestu pobřežními topickými pralesy a přes vysoké hory. Expedici pronásledovalo extrémní počasí a řada tropických chorob v Evropě v té době neznámých. Po zdolání hor zůstal zdravý jen velitel Roland von Stoler. ,,Všem přeživším členům podal záhadné bílé krystali , načeš došlo k úplnému uzdravení každého včetně mne.“ Tady jsem ocitoval doslova jednu větu z textu. Co to asi dal svým mužům za lék ten Roland von Stoler, že se všichni uzdravili?
Nevím a autor popisu cesty to asi taky nevěděl. Dál postupovali pralesy až do povodí řeky Niger. Jejíž tok pak sledovali východním směrem. Poté co došli na území kmene Gordo nařídil velitel opustit tok řeky a vyrazit do polopouště směrem na sever. V té době začal von Stoler svojí trasu stanovovat s pomocí zařízení , kterému říkal sluneční oriciklón. Byla to dřevěná deska s celou řadou pevných skel. Der Welde dál píše, že se ptal na původ oriciklónu a bylo mu řečeno, že se jedná o vynález alchymistů Rudolfa II přesněji Johna Dee a Edwarda Kellyho, kteří postup jeho výroby našli ve starých spisech Solona.
Alexa přerušila můj výklad slovy: ,,Proč to tu vůbec je? Vždyť zvláštní vyprávění nemělo na první pohled nic společného s miléniovým démonem v dívčím těle.“
Rychle jsem přečetl pokračování. Kde autor popsal cestu pouští k oáze Búnay a pak další putování na sever. Alexa najednou otevřela svůj notebook a začala bušit do klávesnice jako o závod. Po chvilce vítězoslavně řekla: ,,To snad není možné!“ Otočila obrazovku ke mně a já uviděl, že prodloužená přímka na trase Brno, Bled , Arezzo , Bosova jen těsně míjela oázu Búnay. Záhadný Roland von Stoler vedl své muže kamsi do pouště ke zdroji obrovské síly v samém srdci Sahary. Vcelku snadno se mi na osu podařilo nanést vzdálenost mezi jednotlivými body projevu hrůzy tisíciletí.
Výsledek jsem ihned řekl Alexe: ,,Už vím kam asi šli. Jejich cíl byl pod pohořím Taudeni v poušti El-Kranší.“
Alexa vykulila oči a vyhrkla: ,,Jak to můžete vědět?“
Já ji v mžiku odpověděl: ,,Z porovnání vzdáleností je to jediný možný bod. Ten předchozí je tak daleko na severu, že by k němu von Stoler vyrazil z Casablanky a ten dál na jihu leží pod úrovní oázi Búnay.“
Podívala se na mapu a dodala: ,,Museli by se vracet.“
Nebylo třeba nic dodávat a já mohl pokračovat ve čtení. Jost van der Welde dále popisoval děsivé putování vyprahlou pouští , až na dohled jakéhosi kamenného masivu čnícího z nekonečného moře písku.

Tam našli nomádskou vesnici u oázy Keluy.
Jeden z účastníků expedice znal z části jejich jazyk a tak došlo k prvnímu kontaktu. Domorodci byli srdeční a pohostinní, ale jen do chvíle než zjistili cíl naší výpravy. Ten se nacházel podle von Stolerových výpočtů pouze deset mil na severovýchod od oázy.
Místní obyvatelé byli zděšeni z našich plánů a důrazně nás varovali před další cestou. Podle nich se tam kdesi v poušti nalézá místo odkud na zem přišel Guras. Nebylo nám jasné kdo to je, ale po delší debatě bylo jasné, že u nomádů se tvor jménem Guras rovná našemu Ďáblovi. Pro tyto pohanské řeči, plné bludů nebylo místo v našich hlavách. Na závěr této bezcenné debaty řekl vůdce nomádů , že kdo sestoupí do Gurasova města v proláklině chřtánu utrpení a bolesti nikdy nenajde cestu zpět.
K našemu obrovskému úžasu nomádi do rána zmizeli a mi v oáze Keluy zůstali sami. Ještě než slunce začalo pálit postavil se Roland von Stoler do čela výpravy a poslední úsek cesty byl před námi.
Z počátku jsme postupovali rychle vpřed, ale s pokračujícím časem se začala poušť zvedat zároveň se stoupající teplotou. Pískové duny, mezi nimi ostré skály a na obzoru hrozivý kamenný suk neznámé zřejmě bezejmenné hory. Asi po čtyřech hodinách zmizely písečné duny a zbyli jen rozpálené skály. Naše pouť se změnila ve skoro horolezeckou expedici. S poledním sluncem nad hlavou se nám podařilo zdolat poslední skalní převis a naším očím se otevřel nevídaný pohled.
Pod námi byla hluboká proláklina na jejímž dně stál dům nebo chrám vybudovaný z černých kamenů, které se v této oblasti nevyskytovali. Stavba na dně se zdála z našeho obrovského nadhledu malá, ale ve skutečnosti musela mít obrovské rozměry.
Roland von Stoler se k nám otočil a slavnostním hlasem řekl: ,,Tady stojíme u pupku světa. Zde všechno vzniklo. Teď si sáhneme na 9000 let starou paměť všehomíra. Můj pán a jeho řád teď zničí tu havěť, která znesvětila celou zem.“
Moc jsme mu nerozuměli, ale on už dál nic nevysvětloval a zahájil dlouhý a nebezpečný sestup do chřtánu utrpení a bolesti jak toto místo nazývali domorodci. Těsně před západem slunce se nám podařilo zdolat poslední strmý úsek a jen několik desítek metrů od nás stála ta nevídaná stavba.
Svojí velikostí předčila vše co jsem kdy viděl. Jednalo se o kruhový monolit se čtyřmi věžemi po obvodu.
Kdo tady v poušti mohl zbudovat něco, tak obrovského?
Nedalo mi to a položil jsem tuto otázku našemu vůdci.
Po kratičkém zaváhání odvětil: ,,Když se tento velechrám budoval, byli zde všude okolo zelené lesy.“
Jaká to strašlivá změna. Prolétlo mi hlavou. Pak už nebyl čas na úvahy.
I když slunce zapadlo , vyrazil Roland von Stoler do nitra černého dómu.
Do srdce stavby vedla dlouhá chodba jejíž stěny osvětlovali jen naše pochodně. Překvapilo mě, že v této obrovské skupltůře nejsou žádné místnosti jen jediná chodba.
Najednou ztratili pochodně svůj smysl, před námi byl jakýsi zdroj světla.
Tam kde chodba končila byl ovální sál fantastických rozměrů. Do výše měřil nejméně třicet metrů a jeho průměr byl určitě taky takový.
Stěny byli zdobeny nápisy podobnými hyeroglifům starých Egypťanů.
Uprostřed snové dvorany byl zdroj světla, které naplňovalo celý prostor. Bylo to kruhové jezírko velké tak pět nebo šest metrů v průměru z jehož hladiny vyřazoval narudlý svit, který všemu zde dodával krvavý nádech.

Roland von Stoler zamířil k němu , já neodolal a šel těsně za ním.
Pohled na hladinami mi vyrazil dech. Ta hladina jen kryla otvor kamsi do neznáma. To snad byl opravdu pupek světa. Rudě svítící temnota bez konce.
Z mých úst vylétla logická otázka: ,,Jak je to hluboké?
Po malé chvilce odpověděl: ,,Tahle propast nemá žádné dno. Nemá ani počátek ani konec. Nevede nikam . Ona tu ani není.“
S posledním slovem se dotkl hladiny a ta se změnila.Narudlí jas byl nahrazen modrým svitem. Z kterého vystupovalo něco jako obrovská oživlá mapa. Byl vidět pohyb mraků po obloze. Chvilku mi trvalo najít styčné body, ale já brzy rozeznal Apeninský poloostrov, Středozemní moře, pobřeží Severní Afriky a nekonečnou Saharu.
Ten pohled byl úžasný ,ale celkový dojem rušil černý bod v samém srdci pouště.
No ovšem to je místo kde se nyní nacházíme. Další podobné body se pak zobrazili v severozápadním směru v naprosto pravidelných rozestupech. Tři byli v nedozírné poušti, další pak v podhůří Velkého Atlasu, následující ve vodách středozemního moře u pobřeží Afriky, další na východním pobřeží Sardinie, předposlední pak v srdci Apenin a poslední kdesi mezi Korutany a Kraňskem.
Roland von Stoler užaslým hlasem spíš k sobě než k nám řekl: ,,Tak je to pravda. Pás našeho pána. Pramen síly nepoznané. Starší než den příchodu Onrixe a Arkany. Oni jednou odejdou, ale on tu zůstane.“
Domluvil a pohlédl na mne.
Po chvíli pokračoval tímž zasněným hlasem: ,,Tady můj synu stojíš v bodě, kde povstal náš život. Co jeden bod na této mapě , to celé milénium pozemského bytí. Více než osm tisíc let je už poutník na cestě. Pouze jednou za celý věk vezme na sebe podobu nevinné a ukáže širému světu moc svojí neomezenou.“
Z toho co říkal šla hrůza. Jeho mluva odporovala všemu co jsem znal a čemu mne učili.
Kdo je ten poutník, kdo Onrix a Arkana a hlavně co tu Roland von Stoler vlastně hledá?
Na poslední část mé otázky byť nevyřčené odpověděl slovy: ,,Teď se pokusím otevřít bránu do místa , kde naší dávní předchůdci začali počítat čas, tak jak ho známe nyní.“
Z kapsy vyndal malý váleček a stiskl ho v dlani.
Celý sál byl v okamžení plný slunečního jasu, který vycházel z plamenné čepele v ruce Rollanda von Stolera. Postavil se na okraj jezírka, jedinou ranou seknul do jeho hladiny.
Celý prostor se naplnil namodralým jasem, ten přešel v rudý svit a vše pohltil obludný černý mrak valící se z jezírka.
Roland von Stoler s obličejem staženým hrůzou uskočil a zvednul planoucí čepel nad hlavu. Jeho ten zázračný meč zachránil, ale nám ostatním nebylo pomoci. Když vše ustalo zůstal jsem sám uvězněný v písku. Dokud mi síly stačí píši své zážitky z cesty. Pokud někdo najde tuto zprávu , varujte každého před Rolandem von St….“
Tady text končil. Jen dole bylo připsáno: 13.6.1932 . Důstojník cizinecké legie Margon Fix našel tento zmatený text ve skalní rozsedlině poblíž oázy Keluy. Po návratu z hlídky byl předán veliteli pevnosti majoru Georgesovi. Odeslán 29.6.1932 kurýrní poštou do muzea města Paříže. Podpis seržant Price písař 2. praporu 3 pluku cizinecké legie.

To bylo vše co obsahovala složka označená římskou číslicí IV.
Zavládlo napjaté ticho, které přerušila Alexa následujícími slovy: ,,To je děsivé, jak nám to do sebe všechno zapadá. Musíme hned za doktorem Schmitem.“

Musel jsem nesouhlasit: ,,On tohle všechno musí vědět. Jenom nevím proč nás tu nechává takhle bádat.“
,,Tak se zeptáme.“ Ukončila diskuzi a vyrazila do kanceláře šéfa.
Vpadli jsme současně do pracovny ředitele. Seděl za stolem a studoval archiválie s pomocí čtecí lupy.
Ani nečekal co řekneme a začal sám: ,,Už máte prostudovanou složku IV?“
Oba jsme přikývli a on pokračoval: ,,Dobře. Teď se na to co víte zkuste podívat z Vašeho pohledu a pokuste se oddělit báje a skutečnost. Je to daleko těžší než tušíte. Věřte tomu , že nic není zbytečné. Každý nápad dobrý.“
Nevím jak Alexe, ale mě už to bylo jasné. Doktor Schmidt zná archiválie , ale neví jak dál. Všechny cesty , kterými šel jsou slepé. Já mám zkusit další úhel pohledu.
Jakou mám asi šanci?
Velmi malou!
Jeden pohled na Alexu mi ukázal , že také pochopila a mohli jsme se vrátit do kobky s archiváliemi a otevřít služku římská V.
Rukopis musel vzniknout ve zhruba stejném čase jako ty předchozí pod číslem IV. Jednalo se o pět listů popsaných jedno-straně.
Zápis měl formu datovaného dopisu a obsahoval jakousi zprávu.
Psán byl německy s prvky archaicky vypadající švabachu. Datum na samém vrchu první strany byl 13.2. 1821.
Oslovení bylo: ,,Velevážený pane Schwarzi.“
Po krátkém úvodu pak autor pokračuje: ,,Řád okultních studií se sídlem ve městě Bregenz mne pověřil vypracováním zprávy o činnosti Rollanda von Stolera v letech 1818-1820. Tento dopis berte za souhrn aktivit výše jmenovaného.“
Pak následoval stručný popis kde a kdy Roland von Stoler pobýval. Poměrně dost cestoval. Řím, Gradz, Pazin, Praha, hrad Houska v Čechách. To byl výčet míst, která během roku 1818 navštívil více než jednou. Rok 1819 toto cestování omezil na města Pazin a Gradz ale jen do chvíle než odjel do Viga.
Autor textu zjistil o von Stolerově výpravě jen několik zajímavostí. Zúčastnilo se jí 28 mužů . Hlavně z Itálie. Jednalo se o podnik neobyčejně nákladný, ale financování viditelně nečinilo žádné potíže. Den před odjezdem pak sám velitel výpravy vedl dlouhý rozhovor s iberijským velmistrem tajemného řádu ,Via lux.“
Autor pak dále popisuje svojí cestu po stopách expedice. Ve Frettovnu se vylodil 30.7.1819. Pak sledoval von Stolerovi stopy až do oázy Búnay, kde se setkal s nomády, kteří přišli ze Severu. Od nich se dozvěděl, kde je hledaný nyní. Byl u oázy Keluy, ale podle vyprávění domorodců chtěl sestoupit do Gurasova Města na dně chřtánu utrpení a bolesti a tím pádem je určitě už mrtví.
Po celodenní námaze se autorovi podařilo nalézt průvodce na cestu do oázy Keluy. Tam pak našel veškeré vybavení členů von Stolerovi výpravy. Na Sever pak odcházeli stopy jediného velblouda. Pokusil se dojít až k místu Gurasova města, ale průvodce zachvátila taková hrůza, že se musel vrátit.
Zde je třeba kousek textu ocitovat doslova jen s úpravou archaismů: ,,Je zvláštní, že posvátná hrůza mých domorodých přátel měla reálný základ. Z pouště v místech, kde se měla nacházet proláklina se chřtánem bolesti a utrpení vycházel po tři noci hrozivý načervenalý svit nevysvětlitelného původu. Něco tam musí být, ale není síla, která by mé průvodce přinutila k cestě v daném směru.“

Autor dál píše, že v danou chvíli považoval svoji misi za uzavřenou. Z celé výpravy přežil jen jeden muž. I kdyby se jednalo o Rollanda von Stolera , směr kterým z oázy odjel mu nedával šanci na přežití. Na sever se táhla jen nekonečná Sahara. Dále pak je popis návratu do Evropy a úžas autora , když zjistil že Roland von Stoler se v březnu 1820 objevil v Římě.
Nikoho dalšího z celé expedice už nikdo nikdy neviděl. Dvacet-sedm mužů zmizelo bez jediné stopy kdesi v saharském písku.
Popis druhého pololetí roku 1820 se soustředí na popis cest mezi Gradzem , Římem a Pazinem. Poslední dva měsíce tohoto roku prožil Roland von Stoler v Čechách. Z části v Praze. Zbytek času pak jezdil po okolí. Znovu Houska , dále pak Jindřichův Hradec, Český Krumlov, Budyně a několik dalších míst. Po několika uctivých větách na závěr následoval podpis.
Bartolomeo Serdi.
Alexa po chvíli vyslovila několik důležitých otázek.
Kdo byl ten Bartolomeo Serdi?
Kdo pak asi byl velevážený pan Schwarz?
Co asi dělal řád okultních studií z Bregenz?
A proč nasadil Serdiho na sledování Rolanda von Stolera?
Tolik otázek, ale kde hledat odpovědi.
Zkusíme to v Alexině notebooku s použitím internetu.
Zadali jsme jméno Bartolomeo Serdi.
Na obrazovce se objevil odkaz na článek v italském časopise Forza z roku 1998.
Podle celkového vyznění musí to periodikum šířit krajně levicové názory. Serdi je popisován jako revolucionář , dobrodruh a cestovatel, který všude bojoval proti společenským nešvarům.
Samé zbytečnosti, až na jedinou věc. Bartolomeo podle autora zemřel 14.2.1821 ve věku 38 let. Zavražděn reakčními kruhy Vatikánu kvůli tajné zprávě o jejich intrikách. Jediný den poté co odeslal panu Schwarzovi popis činnosti Rolanda von Stolera za uplynulé dva roky.
To asi nebude náhoda. Vždyť přece stopy kolem Rolanda ukazovali na tajemný řad ,,Via lux.“ Třeba se autor článku v časopise Forza z roku 1998 nevědomky přiblížil k pravdě daleko víc, než sám tušil.
Alexa zaraženě zadala nové heslo do vyhledávače. Jméno:,,Schwarz.“ Po chvíli stovky lépe řečeno , tisíce odkazů k němu. Byla by to práce na celé roky. Zkusila to jinak.
Napsala: ,,Řád vědeckých studií.“
Pod tímto nadpisem bylo napsáno: ,,Řád vědeckých studií vznikl ze řádu okultních studií v první polovině dvacátého století. Nadace řádu pečuje o kulturní obnovu v duchovní oblasti. V čele nadace stojí doktor Johan Schwarz. Sídlo nadace město Bregenz.“
To je stopa jako hrom. Odkaz byl sice starý několik let, ale i tak byl pozoruhodný. Zvlášť důležité bylo to, že řád přečkal všechny zvraty od 19. století do dnešních dnů a zřejmě stále vykonává nějakou činnost. A pak ta shoda jména. Nadaci nyní vede muž jménem Johan Schwarz, jeho jmenovec možná dokonce pokrevní příbuzný , pověřil v letech 1818-1820 Bartolomea Serdiho sledováním Rolanda von Stolera.
Alexa naťukala další dvě slova: ,,Via lux.“
Odezva okamžitá a dost podobná tomu co se stalo po zadání jména Schwarz. Desítky až stovky odkazů. Zahrnovali celou škálu variant od okultních přes náboženské až po obchodní.

Nás zajímali hlavně ty prvně jmenované. Vypadalo to, že řád ani oficiálně neexistuje nebo o svojí prezentaci nestojí. O co bylo méně seriozních zpráv o to bylo více spekulací a fantastických teoriích. Všechny se snažili objasnit vznik a hlavně poslání řádu. Autoři, kteří zůstali při zemi debatovali založení řádu do časů první křížové výpravy , ti co uměli popustit uzdu fantazie se dostali do starého Egypta a jeden neváhal řad založit na širých pláních dávné Atlantidy. V poslání se vesměs shodovali. Řád se snaží o ovládnutí Světa úzkou skupinou lidí, kteří se schovávají za kulisami katolické církve.
Odkazy byli plné spekulací, kdo a kdy pro tuto temnou sílu pracoval, ale byli to jen žvásty. Alexa povzdechla a neplodnou práci ukončila slovy: ,,To snad ani nemá cenu všechno číst. Jsou to jen bláboly.“
Já přikývnul a ona zavřela svůj notebook. Složila prostudované archiválie a na uvolněné místo položila šest listů složky římská VI.
Dokument pocházel z roku 1906 , byl psán jedno-straně německy a bez jakékoliv ozdobné úpravy. Prostě seriózní vědecký spis co do formy, ale né obsahu. Po malé chvíli mi bylo jasné, že se jedná o zápisky z přednášky profesora historie Berlínské univerzity Petera Rotha, kterou přednesl 31.7.1906 při výročním zasedání společnosti ,,Hlas germánské krve.“
Na hradě Střekov u města Ústí nad Labem. Ten název společnosti působí z dnešního pohledu směšně, ale raději se nesmějte.
Cesta od takových organizací k pecím Osvětimi je více než zřejmá. Ale zpět k tomu co hlásal ctihodný profesor Roth svým natěšeným posluchačům.
Úvod byl přímo prosycen velkoněmeckým šovinismem. K německému císařství se prostě musí připojit Rakousko, Čechy, Morava, Dánsko, Norsko, Nizozemí a severní Itálie. To ale jen jako první krok. Následovat pak bude ruské Polsko, Pobaltí a celá Ukrajina s poloostrovem Krym, nic menšího by profesora Rotha neuspokojilo.
Tento kontinentální gigant, hravě potlačí mocenské ambice ostatních velmocí a hospodářsky ovládne zbytek Evropy i Světa.
Pak asi následoval hromový potlesk auditoria, ale přednášející pokračoval líčením jaké je třeba použít nástroje ke splnění tohoto nemalého cíle. Kromě zbraní klasických musí germánský velkonárod nasadit i zbraně ukryté v jeho nitru.
Ty jsou velice mocné. Síla Germánského kmene je dána jeho starobylostí.
To co bylo dál, mi vzalo úplně dech a musím proto citovat do slova: ..Důvěrník velmistra řádu ,,Via lux“ vážení Roland von Stoler mi minulý týden popsal svojí cestu do samého nitra Sahary, kde objevil místo odkud vyšel germánský kmen. Jednalo se o jakousi obří svatyni, kde se před devíti tisíci lety spojili síly nebe a země s cílem stvoření nadčlověka. Daleko dříve než byla planeta zaneřáděna Onrixem a Arkanou s jejich atlantskou civilizací.
Nadčlověk byl zahnán do odlehlých oblastí, ale tam přežil a čeká na svůj návrat. Je třeba tyto zbytky vypátrat a usilovným šlechtěním obnovit sílu nadčlověka. To je ale úkol pro další generace. My musíme najít Saharský velechrám , ovládnout jeho sílu a využít ji k poražení podlidí.“
Konec citátu. Zbytek textu byl , už zase jen obecným apelem na podporu mládeže a potlačování vlivu negermánského obyvatelstva.
Alexa koukala jako kdyby právě viděla ducha, ale po chvilce řekla: ,,V jakém roce psal Bartolomeo Serdi tu svojí zprávu?“
,,1821!“ Byla má odpověď a ona dodala: ,,To mi řekni , jako mohl Roland o své cestě vykládat profesoru Rothovi v srpnu 1906?“

Položila otázku, ale já neznal odpověď. Mezi událostmi uběhlo osmdesát-pět let. Roland by na Saharu v roce 1821 musel jet jako malé dítě, aby o tom mohl referovat o 85 let později.
To je , ale totální hloupost. Že by šlo o úžasnou shodu jmen i událostí. To také není možné. Kde je tedy pravda?
Co je skutečné a co je fikce?
Už mi bylo jasné , proč se doktor Schmidt nemohl pohnout a přenechal bádání na Alexu a na mě.
Alexa po dlouhé době řekla: ,,Raději už dneska skončíme a ráno budeme pokračovat s čistou hlavou.“
To co řekla mělo logiku a já souhlasil.
Cesta výtahem, pozdní večeře a klidný spánek to byla má představa.
Výtah mne odvezl, jídlo bylo rychle ,ale klidný spánek se nekonal. Celý mysl byla přeplněna tím co se nalézalo v kobce 1.
Běs ukrytý v dívce nevinné se prolínal s mužem, který nesl jméno Roland von Stoler.
Jakoby jsem se účastnil boje Arkany a Onrixe s temnotou. Ráno pak bylo vysvobozením a pokračování v práci mi pomohlo zahnat noční můry.
Prozkoumané archiválie byli uklizeny a jejich místo zaujala složka označená číslem VII.
Opět se jednalo o zápis z nějaké porady. Bylo to celkem šest oboustranně popsaných listů. Text byl německý. Styl písma odpovídal dvacátým až třicátým letům minulého století.
Úprava dokonalá ,ale stroze německá.
V záhlaví byl datum 8.4.1927. Pod ním pak prezenční listina. Bylo zde 12 jmen.
Jako předsedající a zároveň zapisovatele byl uveden Ditr Eckard.
To jméno mi nic neříkalo, ale další muži pod ním byli známější. Rudolf Hess, Alfred Rosenberg a Hans Frank byli budoucí prominenti Hitlerova režimu. Pod nimi byl napsán Karl Haushofer a jeho syn Albrecht , oba přátelé Rudolfa Hesse, ale ani jeden z nich nebyl nakloněn Adolfu Hitlerovi a Albrecht svůj odpor k němu v roce 1945 zaplatil životem.
Další čtyři muži mi nebyli známí, ale předposlední na seznamu byl baron von Sebottendorf, známý okultista ,který se původně jmenoval Laver. Poslední jméno mi vyrazilo dech. Na dvanáctém řádku se vyjímal náš starý známý Roland von Stoler. Alexa byla tak překvapená, že chvíli jen lapala po dechu neschopna slova.
Já se rychle oklepal a pokračoval ve studiu dokumentu.
Teď už víme kdo a kdy se sešel, ale co to bylo za spolek?
Odpověď byla na dosah.
Další řádek zněl: ,,Zápis z porady zasvěcených společnosti Thule!“
Alexa na nic nečekal a do internetového vyhledávače zadala název společnosti a po pár vteřinách začala číst: ,,Thule celým názvem Thulegesellschaft je duchovní společnost vzniklá ve 20. letech 20.století v Německu. Svůj název odvodila z latinského Ultima Thule - mystického pozemského ráje. Od samého počátku byla zdrojem nejreakčnějších rasistických názorů a centrem odpůrců demokracie v Německu.“
To teda docela sedí v radě zasvěcených seděli v roce 1927 tři pozdější váleční zločinci odsouzení v Norimberském procesu, ale zpět k zápisu.
Na začátku měl referát Karl Haushofer, mluvil o výpravě do Tibetu, která se pokoušela najít stopy původních Germánů. Podle Haushoferova názoru stáli tito pragermáni za vznikem Egyptské civilizace a určitě lze jejich vliv najít i v pradávné civilizaci dávných Atlanťanů.

Zde vstoupil do debaty Roland von Stoler s následující replikou: ,,Drahý Hushofere, hluboce se mýlíte.Naše germánské kořeny sahají nejméně dva tisíce let před čas Atlantidy.
Její pozvednutí vedlo jen k úpadku a zastavilo nás na cestě k světovládě na 7000 let.“ Haushofer názory Rolanda von Stolera odmítl jako příliš radikální , ale společně s ostatními členy rady souhlasil s uvolněním potřebné částky na další výzkum.
Roland von Stoler byl radou vyslán na půlroční pobyt do Tibetu s cílem získat důvěru mnichů tamních klášterů.
Dál už v textu nebylo nic co by se byť jen okrajově týkalo našeho pátrání.
Konečně Alexa pobrala dech a řekla: ,,Musíme v první řadě něco zjistit o tom Rollandovi.
Je mimo chápání , že si v roce 1821 vyrazí na Saharu v roce 1906 o tom referuje v Ústí a v roce 1927 se objeví na poradě zasvěcených spolku Thule a mele tam pořád to samé.“
Musel jsem jí odporovat. ,,Alexo on sice káže pořád to samé, ale má to reálný základ. Ten chrám na Sahaře existoval , to potvrdil i Jost van der Welde ve složce číslo IV. Jenom nevím proč tento fakt prezentoval mezi německými nacionalisty. Co tím , sledoval, že minimálně dvakrát spojil místo kde se na zem dostalo zlo s místem kde povstal germánský živel.“
Alexa zamyšleně odvětila: ,,Možná jen sháněl spojence k znovuzískání toho pupku Světa. Z toho co zatím víme , tak mu vůbec nešlo o germánské báje, ale spíš o ovládnutí lidí a zničení odkazu Onrixe a Arkany.“
,,Ale kdo to vlastně je Onrix a Arkana!“ Skočil jsem jí netrpělivě do řeči.
Poté Diskuzi ukončila slovy: ,,Ti dva asi založili Atlantskou civilizaci a tím vlastně vše co dnes vidíme kolem sebe.“
Mohla mít pravdu , třeba řád ,,Via lux“ opravdu usiluje o změnu daného stavu, ale to nevysvětluje věkovitost Rolanda von Stolera.
Složila probádané spisy a na pracovní desku stolu rozložila dokumenty označené číslicí VIII. Bylo jich opravdu hodně.
Podle říšské orlice skoro na každém listu papíru bylo poznat, že pochází z let 1933 – 1945. Asi nestarší dokument byl z roku 1934.Byla to zpráva pro úřad vůdcova zástupce Rudolfa Hesse o návratu expedice z Tibetu.
Autor v ní psal o tom , že expedice našla v klášteře pod horou Orojo prastaré texty navazující na spis Vimaanika Shaastra , popisující detailně konstrukci létacích strojů zvaných ,,Vinany.“ Tyto stroje podle autora byli schopné letů na měsíc. Všechna technická data byli předána říšskému vedoucímu SS.
Největší překvapení ukrýval samý závěr zprávy.
Na posledním řádku se autor podepsal: Roland von Stoler.
Alexa po chvíli řekla: ,,Že by němci měli opravdu létající talíře?“
Klidně to, tak mohlo být. Byl mi znám model jednoho z indických vinanů a ten byl velmi podobný tomu co si člověk pod pojmem létající talíř představuje. Navíc je jisté, že by člověk Himlerových schopností dokázal od roku 1934 do roku 1945 vytěžit z technických údajů nalezených von Stolerem pod horou Orojo maximum.
No uvidíme dál .
Další z archů byl rozkaz předaný jakému si Theo von Schulemburgovi na základě kterého byl převelen pod generála SS Rolanda von Stolera. Úkol byl specifikován jen velmi rámcově. Tajný úkol říšského významu v prostoru župy Sudety. Datum 24.4. 1942.
Podpis profesor Gebhard.

Mé společnici to jméno nic neříkalo, ale já byl s jeho minulostí dobře obeznámen. Profesor byl něco jako zlé svědomí říšského vedoucího SS Himlera. Byl důvěrníkem a našeptávačem svého pána. Měl absolutní důvěru a od svého šéfa dostával ty nejdelikátnější úkoly. Pokud by Himler spolupracoval s von Stolerem byl by zlotřilý profesor nejlepším styčným důstojníkem. V několika větách se mi podařilo vylíčit profesora v plné kráse i mé spolupracovnici a mohli jsme pokračovat s dalším dokumentem , byla to objednávka vystavená úřadem profesora Gebharta. Adresát byla firma Bayerniche-motor-werke. SS zastoupena profesorem Gebhartem si od bavorské továrny objednala dva speciální nízko-otáčkové motory o objemu 28 litrů. Místo dodání: nákladní nádraží Teplice.
Kontaktní osoba generál SS Roland von Stoler.
Podpis a razítko.
To bylo vše. Oba dva doklady ukazovali,že náš muž v době války žil a pracoval na území severozápadních Čech,ale co tam dělal se nedá zjistit. Ke splnění svého úkolu dostal k ruce důstojníka a dva obří lodní motory. Z těchto informací se nadá nic ani vydedukovat, natož pak prokázat. Budeme muset pokračovat!
Alexa otevřela poslední složku. Byla velmi rozsáhlá. V první části byl nákres nějakého bunkru.
Velitelem podepsaným na plánu byl tajemný a bájemi opředený SS Gruppenführer Hans Kamler.
Tento důstojník pracoval na vývoji raket, proudových letadel a řadě dalších tajných projektů. V roce 1945 záhadně zmizel kdesi na území protektorátu Čechy a Morava a nikdo ho už více nespatřil. Jako vědecký poradce byl na plánu podepsán Roland von Stoler. Plány zachycovali obrovský betonový bunkr. Jehož centrální místnost byla navíc vyložena žulovými bloky. Z tohoto sálu se konaly vrtné práce do podloží. Doslova šokující byl systém bezpečnostních dveří a přepážek. Vyjít z centrálního sálu na povrch muselo trvat celé hodiny. Co se snažili uprostřed hory navrtat nevíme.
Kde tato podzemní citadela stála a zda byla vůbec postavena také nevíme.
,,To nám moc nepomůže.“ Řekla Alexa.
Najednou mi něco padlo do oka. Před mnoha lety, kdosi psal na papír položený na přední stranu plánů. Jak tlačil na pero protlačil část textu i další list. Stačilo přitáhnou čtecí lupu a podařilo se mi rozluštit jedno slovo. Fürstenstein. To jméno mi něco říkalo.
Jednalo se o zámek, který se nalézal v bývalém východním Prusku v místě zvaném Soví hory.
Jen jsem si nebyl jistý zda to území dnes náleží Polsku nebo Rusku.
Alexa vyslechla to co mi bylo známo o Fürsteinsteinu, uklidila poslední složku a řekla: ,,Tak a co budeme dělat teď?“
Jednoduchá otázka, ale složitá odpověď. Archiv skrýval vše co se podařilo za léta sesbírat na téma poutník zla. Nebyli to důkazy v pravém smyslu slova, ale jen indicie. Ale bylo z nich možno vycházet.
Podle toho co zde bylo popsáno , dalo se usuzovat , že před devíti tisíci lety byla uvolněna síla přímo nadpozemská v jakési záhadné svatyni v srdci Sahary. Vždy po jednom miléniu se ta moc projeví na dalším místě, kde vše zničí. Bere na sebe podobu nedospělé dívky, která asi nebudí tolik pozornosti.
Sice to zní jako blábol , ale máme potvrzené její působení u jezera Bled , zkázu města Arezzo v Apeninách a pád Helionisu v podhůří Saharského Atlasu.

Tyto katastrofy potvrzují zlomky kroniky mnicha Araguse a listů dcery pekla v případě událostí na území dnešního Slovinska, složka římská I v kauze zničeného italského města Arezzo a složky číslo II popisující výpravu mnichů k ruinám města Helionis v Severní Africe. Když člověk popustí uzdu fantazie, může té síle zla přičíst na vrub i zkázu pro nás bezejmenného ostrova u přístavu Bone na území dnešního Alžírska, které je doloženo zprávou kapitána lodě, který se v těch místech dostal do obtíži jak popisuje složka III.
Tady se ale jedná o čirou spekulaci.
Složky IV až VIII se zabývají objevitelem svatyně, kde mělo vše započnout , Rolandem von Stolerem. Tento vyvolávač zla vynikal neuvěřitelnou dlouhověkostí a zdá se , že se snaží síly zla ovládnout ve svůj prospěch. První zpráva o tomto muži je z roku 1819 a poslední pak z roku 1944.
Má spolupracovnice pozorně vyslechla co si o celé záležitosti myslím a po chvíli řekla: ,,Chápu že se nedochoval žádný doklad o tom co ta poutnice dělala při prvních třech miléniových návštěvách. Lidé ještě neměli písmo a pouštní písek zavál všechny stopy. Ale není mi jasné , že tu nic není o té šesté návštěvě někde na Sardinii. Muselo se tam něco stát roku 993 před Kristem, ale tady o tom není ani čárka.“
To bylo opravdu divné. Rok 997 před Kristem byl sice velice vzdálený, ale nějaký ohlas na větší tragédii by měl být k nalezení.
Dostal jsem nápad: ,,Zaletíme tam a uděláme terénní výzkum.“
Alexa se smíchem odvětila: ,Tak pojď hned, chci vidět jak poletíš ze schodů.“
To co zaznělo nevyvolávalo přílišný optimismus, ale proč to nezkusit.
Výtah , chodba , kancelář.
Doktor Schmit nás pozorně vyslechl a po krátké úvaze spustil: ,,Nikam nepoletíte.“
A je to tady ,Alexa měla pravdu, ale on pokračoval: ,,Pojedete po vlastní ose a pak trajektem. Půjčím Vám svůj obytný automobil a archiv proplatí benzín a přepravu přes moře. Na hotel a diety ale musíte zapomenout.“
Popravdě řečeno mi to vůbec nevadilo. Bylo to možná, tak lepší. Budeme moci spát, kde nás napadne.
Ale co na to asi řekne Alexa?
K mému úžasu docela nadšeně souhlasila. Asi si myslí, že jede na dovolenou. No, bude zklamaná. Odpoledne bylo ve znamení balení a příprav na odjezd. Před zavírací hodinou supermarketu , který stál tři bloky od archivů jsem nakoupil hromadu konzerv, tak zhruba na měsíc a ulehl s klidným svědomím, že je vše připraveno.
Ráno po osmé se objevila v mé poustevně Alexa a bez pozdravu spustila: ,,Včera se mi podařilo zamluvit místo na trajektu z Neapole do Caliari. Na průzkum ostrova nám bude muset stačit pět dní. Bude to dost?“
Bez Váhání jsem odpověděl: ,,Myslím si , že určitě!“
Spokojeně přikývla a vyběhla do chodby .Já popadl svá zavazadla a běžel za ní. Ve vstupní hale popadla jeden velký kufr, spolu s notebookem a vyšla před budovu. Tam už čekal doktor Schmit. Stál u moc pěkného obytného automobilu značky Ford.
Alexe podal obálku se slovy: ,,Peníze na cestu. Trajekt uhradíme převodem. Na všechny výdaje musíte mít doklad. Zprávy podávejte denně přes internet!“
Pak mi podal doklady a klíče k autu.
Povzdechl si a smutně dodal:,, Je tři roky staré , tak ho šetři.“

Poslední pozdrav a jedeme Z Ljublany na italskou hranici.
Trajekt odplouval až za dvacet dva hodin , ale nechci nic riskovat a po trase Terst, Benátky , Ferrara, Boloňa a Firenze uháníme k Římu.
Osud nám postavil do cesty Arezzo, ale teď nezastavíme a po jedenácti hodinách jízdy v půl osmé večer míjíme věčné město. Zde převzala řízení Alexa a krátce před půlnocí stojíme u nákladního prostoru Neapolského trajektového přístavu.
Zbyl nám čas i na krátký spánek.
Interiér vozu byl dělán pro kompletní rodinu dvou dospělých a dvou dětí. Tak nebyl problém kdo, kde bude nocovat. Alexa se uvelebila na manželském lůžku, já pak na větší z postelí pro děti. V pět hodin můj spánek ukončil budík mé spolucestující. Nalodění proběhlo hladce, plavba i vylodění též.
Jakmile zůstal Caliarský přístav za našimi zády , začal se nám odměřovat vyměřený čas pěti dní. Rychle na sever po úzkých silnicích v horském terénu do města Sintscola ,kde ležel onen hypotetický bod na ose Sahara , Arezzo , Bled , Brno.
Samotné město bylo starobylé s rybářským přístavem, ale nebylo zde nic co by ukazovalo jakým směrem se máme ubírat. Po odpočinku Alexa zvětšila mapy okolí z internetu a já se do nich pokusil nanést předpokládané místo, kde se měla síla projevit. Ať už se člověk snaží sebevíc , je nemožné tak záhadné místo přesně lokalizovat. Nakonec mi zbyl kruh o poloměru tří kilometrů severně od města. V samém středu kruhu bylo městečko Cita san Angelo.
Město svatého anděla. Ráno tam zahájíme pátrání.
Tak dlouho mi ranní sluníčko svítilo do očí , až mi nezbylo nic jiného než vstát. Alexa byla pryč, přišla po půl deváté a mokré vlasy prozradili , že podlehla volání moře.
V půl desáté krátce po snídaní jsme vyrazili. Asi po půl hodině jízdy horským terénem nás uvítala tabule Cita san Angelo.
Toto sídlo bylo doslova vtisknuto do úbočí kamenné hory. Domy stáli na terasách a celkový dojem byl velkolepý. Tak jak na mě kladně působila architektura, tak mě deprimoval postoj místních obyvatel. Ti nebyli zvědavý na turisty. Chtěli mít svůj klid a mi byli vetřelci. Staré ženy v černém vypadali jakoby by vypadli z mafiánského filmu, muži ve tmavých kalhotách a bílých košilích seděli u kavárny a jejich hlasy ztichly jakmile nás zahlédli.
Co jim vlastně budeme povídat?
Když řekneme , že hledáme stopy po démonovi, který zde řádil před třemi tisíci lety v podobě mladé ženy, zavolají v lepším případě doktora a v horším Carabinieri.
Pomalu jsme procházeli úzkými uličkami tohoto nepřátelského místa se zbožným jménem, když nás na jednom z domů u náměstí uhodila do očí úplně nová tabulka stranou od dveří.
Stálo na ní v angličtině a italštině: ,,Toto muzeum bylo postaveno s pomocí fondů evropské unie.“
Nad tímto sdělením vysela stará zašlá tabulka s italským textem ,,Regionální muzeum.“
Alexa vzala za kliku dveří a ty s táhlým vrzáním povolili. Dýchl na nás závan starého domu. Dalo by se říct s trochou nadsázky, že zrovna takhle voní dějiny. Ve vstupním prostoru se nalézala prosklená kukaň s nápisem pokladna. Nikdo v ní ale neseděl. Naše kroky vedli do prvního výstavního sálu,. Uprostřed byl nádherný model města , velký tak 5 x 5 m.
Teprve teď bylo jasně vidět , jak se Cita san Angelo přitulila k hoře, kde stála. Po stěnách vyseli obrazy s regionálními motivy odhadem ze 17 – 19 století. Historická hodnota těchto děl byla, ale nepatrná. Najednou proti nám vyšel asi čtyřicetiletý muž. Po oboustranných pozdravech vyslechl mojí kostrbatou omluvu, že se mu tu takhle rozhlížíme.

Když pochopil, že nejsme lupiči ,ale turisti usmál se a řekl: ,,Já se jmenuji Fauto de Meglio pro přátelé jen Fausto a vítám Vás v našem muzeu.“
Byl úplně jiný než ostatní nerudní obyvatelé městečka a tak se dalo předpokládat, že by nám snad mohl alespoň trochu pomoci.
Nebylo se třeba ani ptát, začal sám. „Omluvte to přijetí, ale sem skoro nikdo nechodí.Místní muzeum nezajímá a turisté se k nám zrovna nehrnou“.
Nedalo mi to a položil jsem mu důležitou otázku:“Tak proč Unie financovala opravu muzea kam nikdo nechodí?“
Hlasitě se zasmál a odvětil:“Regionální úřady potřebovaly vyčerpat podpůrný fond a oprava muzea nedělala úředníkům v Bruselu žádný problém.“
Po chvíli Fausto pokračoval:“ No, pokud máte zájem, rád vás provedu“.
Začal místností ze které vyšel. Popisoval dějiny tohoto místa ve středověku. Pak byla zmínka o řemeslnické historii regionu.Další expozice popisovala etapu vzniku moderního italského státu a předposlední sál se věnoval odboji proti Musoliniho fašistickému režimu. Pátá a zároveň poslední místnost byla ta s modelem. Zde byl náš průvodce ve svém živlu a po dobu patnácti minut popisoval ten nádherný model do nejmenšího detailu. Na samý závěr s hranou skromností dodal, že autorem exponátu je jeho otec.
Výklad to byl pěkný, ale něco mi nehrálo. Než jsem stihl vyslovit co, zeptala se Alexa:,,Fausto, z toho muzea a Vašeho výkladu to vypadá jako by město mělo dějiny až někdy od 13 nebo 14 století, ale to neodpovídá stavebnímu řešení. Co bylo před tím?“
Bylo vidět, že tahle otázka nebyla vítána a výřečný Sardiňan neví co říci.
Po chvíli odpověděl otázkou:“ Jak dalekou historii máte na mysli?“
Tentokrát jsem odpověděl já.,,Tak tři tisíce let zpátky“.
Kdyby do budovy uhodil blesk, tak by nebyl Fausto víc překvapen.
Vykulil oči a stísněným hlasem vyslovil úplně nelogickou otázku:,,Jak o tom můžete vědět?“ Nebylo zbytí a já musel jako první vyložit karty na stůl. Vyprávění trvalo skoro hodinu. Začalo na Bledu a přes Arezzo jsem se dostal až sem do Cita san Angelo.
To co zaznělo ho uklidnilo alespoň do jisté míry a po dlouhém rozvažování řekl.,,Takže vy zde hledáte jen potvrzení té zdánlivě šílené teorie?“
Po našem přikývnutí pokračoval.,,Když vám pomůžu, slíbíte mi, že odejdete a nebudete rušit klid tohoto místa?“
Opět dvojité přikývnutí.
Teď se Fausto rozhlédl okolo sebe a tichým hlasem začal vyprávět to, co mělo pro všechny cizince zůstat navždy utajeno.,,Místo kde dnes stojí naše město bylo obydlené od pradávna. Naši předci nebudovali terasy na kterých stavíme své domy dnes, ale žili uvnitř hory . Nejstarší osídlení je zhruba z roku 4 200 před Kristem. V této epoše musela být tato oblast důležitým zázemím obchodní osady na břehu moře. Při nebezpečí se všichni obyvatelé stahovali do horské pevnosti uvnitř skály, která podle jejich milného názoru byla nedobytná. Celý kraj vzkvétal a skalní citadelu obývalo asi 500 až 1 000 obyvatel.“
Nedalo mi to a využil jsem chvilky, kdy se Fausto nadechl k položení zásadní otázky:,,Jak to všechno tak přesně můžete vědět?“

Neurazil se a rychle odpověděl:,,Ti sklaní lidé vše důležité zaznamenávali do vápencových stěn svých obydlí, ale zpět k těm hrozným událostem. Kolem roku 2 000 před naším letopočtem rozkvět, který trval více než 1000 let ze dne na den skončil Za zkázou stál tvor zvaný Anabaka. Zčista jasna se objevil a svojí činností vyvolal krveprolití kolosálních rozměrů. Okolní obyvatelé v hrůze před Anabakou zavalili vstup do města v hoře a to zůstalo 2 800 let zapomenuto. Teprve v 19 století naši předci náhodou objevili vchod do podzemí. Zde našli rytiny na zdech a velké množství lidských koster. Bylo na nich patrné jak muselo být hrozné umírání všech, kdo zůstali ve skále. Naši předci měli strach, aby se za našeho města nestalo poutní místo vyznavačů kultů zla a tak vše zůstalo utajeno“:
Úžasné, teď mi bylo jasné, proč nám chybělo jedno vtělení démona ze srdce Sahary.
Tito lidé ho utajili a vše co v dávném ztraceném městě našli, nechali na svém místě.
Byli vlastně velice moudří, ale já to chci vidět.
Poznal na co s Alexou myslíme a řekl:,,Vy určitě chcete vidět podzemí na vlastní oči!“ Nečekal na odpověď odběhl a s velkým rachotem uzamkl vstupní dveře do muzea. Pak se vrátil k nám a mávnutím ruky nás vyzval k následování. Sešel kamsi do sklepa, kde z police vyndal tři baterky. Odsunul jakýsi stojan za kterým byly železem pobité staré dveře.
Jediným trhnutím je otevřel. V tu chvíli na nás dýchl chlad podzemí.
Vstoupil se slovy.,,Naši předci nad místem vstupu do starého města vybudovali muzeum, aby bylo to místo bezpečně zajištěno. Teď už je to vcelku jedno. Jste po mnoha letech první, kdo půjde dolů. Já sám tam byl zatím jen dvakrát. Naposledy před devíti lety.“
Vstoupil a mi těsně za ním. Asi čtyři nebo pět metrů byla chodba vyzděná z lomového kamene. Pak plynule přešla ve vápencový masív. Po chvíli se rozšířila a mi ve svitu baterie viděli první jeskyni. Stěny byly pokryty vyrytými dokonale zachovalými obrazy.
No ovšem.
To je živá kronika.
Museli to být potomci Féničanů.
Díky vrozenému obchodnímu talentu vybudovali něco tak velkolepého.
Fausto nás mlčky vedl dál. Druhý, třetí, čtvrtý sál. Po chvíli už nepočítám. Jen sleduji stále se zdokonalující práce na stěnách. Je patrné, že byli živi nejen obchodem ale i zemědělstvím a řemesly.
Další sál zdobil asi tři metry vysoký dřevěný kříž.
Náš průvodce na něj ukázal a řekl.,,Zde moji předci pochovali do jakési sklaní průrvy všechny ostatky co zde našli!“
Po krátkém pietním tichu dodal stísněným hlasem:,,Tady je chodba, kde zaznamenali svůj zánik.“
Ještě chvilku byly rytiny dokonalé, pak se vše změnilo. Zvrat byl u jednoho reliéfu ženy, možná dívky, pod kterou byl vyryt nápis Anabaka v řečtině. Byla znázorněna menší než dospělí lidé.
Mohl to být předobraz dívky od jezera Bled.
Asi ano, ale pojďte dál.
Bylo vidět, že autor reliéfů pospíchal. Chtěl něco velmi rychle zaznamenat, tak se nezdržoval detaily. Přes tento handicap, obrazy zachycují úděsné scény.
Vraždy, loupení, boje. Pak autor vykreslil zavalení vstupu a na konec smrt.
Poslední obrazy už nejsou ve výši očí, ale u samotné země.

Fausto k tomu řekl:,,Už byl asi vysílen a tak to ryl v leže na zemi.“
Ticho lépe řečeno, hrobové ticho, naplnilo tuto skalní svatyni. Po zamyšlené chvíli rozjímání vedly naše kroky k východu. Zůstala za námi spletitá síť jeskyní, sklep muzea i schody. Fausto odemkl dveře a z pokladny vyndal dvě vstupenky se slovy:,,Dáte mi čtyři eura“.
Alexa zaplatila a tím tuto absurdní situaci ukončila.
Já pak Faustovi položil poslední otázku:,,Netušíte proč té hrůzné osobě říkali „Anabaka“?“ Rychle odpověděl:,,Je to jen dohad, ale bude to asi složenina. Ve zdejším nářečí se dodnes ďáblovi nebo démonovi říká baka to ana by mohlo být nejspíš jméno“.
Po posledním slově nás vystrčil na ulici a zavřel vrata. Bouchnutí těžkých starých dveří spustilo celý řetězec myšlenek, ale ať jsem se snažil dívat na to co skrývalo podzemí jakkoli kriticky, vše bylo jasné. Ta Anna od Brna od jezera Bled i z Arezza měla svojí předchůdkyni i zde na Sardinii.
Nakonec jako první promluvila Alexa:,,Mně se to jeví tak, že můžeme šéfovi oznámit splnění úkolu. Tady už není co řešit. Tam v té skále je důkaz!“
Po malém zaváhání mi nezbylo nic jiného než souhlasit.
Důkaz v pravém slova smyslu to nebyl, ale vzhledem k tomu v jak složitém pátrání se nacházíme, bylo třeba brát to co nám Fausto ukázal za bernou minci.
Během cesty k autu nás provázeli stále stejné nepřátelské pohledy místních obyvatel.
Když za námi zůstala značka s názvem Cita san Angelo, pocítili jsem značnou úlevu.
Za soumraku Alexa odstavila náš vůz na okraji Sintscoli a začala zpracovávat zprávu pro doktora Schmita. Já zatím ze svých zásob ukuchtil jídlo , jak vystřižené ze skautského tábora. Asi po hodině Alexa odeslala výsledky našeho celodenního snažení a já naservíroval večeři. Pak už následoval jen spánek. Další tři dny jsme strávili odpočinkem a koupáním v moři.
Jen z pocitu jakési odpovědnosti bylo nutné v poslední den pobitu navštívit archiv ve městě Caliari. Trajekt odplouval v 0,15 a tak stačilo Sintcoli opustit po desáté hodině.
Po siestě jsem vstoupili do regionálního archivu.
Typicky ochotný kolega letmo prohlédl naše doklady i pověření od doktora Schmita a řekl.:,,Naše dokumenty jsou zpracované v elektronické podobě. Pokud máte chuť na něco se kouknout můžete použít můj počítač. Vrátím se před šestou hodinou.“
Dal nám tři hodiny času a sám si asi vyrazil k moři na prodlouženou siestu.
Systém vyhledávání byl shodný s tím, který byl nainstalován v Ljublani.
Pokyny byly v italštině, ale tu já ovládal a tím pádem nám nic nestálo v cestě.
Alexa zadala heslo:“Cita san Angelo“.
Naskočilo 96 odkazů.
Teď nastal čas pro mravenčí práci. Po hodině a půl bylo jasné, že v archivu není vůbec nic se vztahem k našemu pátrání.
Ti nepřátelští obyvatelé uměli dobře mlčet!
No dál!
Zadali jsem heslo Anabaka.
Žádný ohlas.
Heslo: Sintscoli.
Z počítače se vyvalilo 368 odkazů. Do 17, 45 se nám jich podařilo prolétnout asi 260, ale čas se krátil. Alexa stránku uzavřela a chtěla odejít, ale já chtěl zkusit ještě něco.
Píši: Roland von Stoler.
K mému úžasu naskakuje jeden odkaz.

Alexa se naklonila přes mé rameno a složku otevřela.
Byl vidět výstřižek z novin s fotografií na které je muž v generálské uniformě člena zbraní SS. Popisek pod obrázkem říká:,,Příjezd generála SS Rolanda von Stoler na Sardinii .“
Alexa se zamyšleně zeptala:,,Kolik bys mu hádal let?“
Má odpověď zněla:,,Uniforma dělá člověka vždy trochu staršího, ale jemu mohlo být tak 35 až 45 let“.
Sarkastickým hlasem dodala: ,,No na svůj věk vypadal velmi dobře.“
Diskusi po té ukončila slovy: ,,Vytiskni to a půjdeme“.
Laserová tiskárna zahučela. Pak už jen pár metrů prázdnými chodbami archívu. Bylo krátce před šestou, když za námi starý vrátný zamknul vstupní dveře. V autě začala zpracovávat další zprávu pro doktora Schmita a já se mohl v klidu zamyslet co nám návštěva archivu v Caliari přinesla.
Teď už bylo jasné, že Fausto nemluvil do větru, když říkal, že obyvatelé Cita san Angela utajili svůj objev podzemního města. Nikdo mimo městečko nic netušil.
Daleko pozoruhodnější je návštěva Rolanda von Stoler na Sardinii v letech II.sv. války.
Velká škoda, že článek nebyl datován.
Co tu ale hledal?
Doufal snad, že někde tady leží klíč k uvolnění miléniového démona?
Nevíme!
Alexa poslala z notebooku zprávu , opřela se a řekla:,,Zkusíme se cestou domů zastavit v Arezzu. Třeba najdeme alespoň malou stopu i tam.“
Měla pravdu.
Zbyl nám čas na jídlo. Pak už následovalo nalodění, klidná plavba a vylodění v Neapolském přístavu.
Nový den nás už zastihl opět na italské autostrádě při cestě na sever. Pokušení bylo příliš silné, a tak jsem si s kolegyní dopřáli půldenní pobyt v Římě a cesta do Arezza se nám podařila zakončit až v pozdních nočních hodinách.
V tomto městě nebyl žádný archiv a tak naše kroky vedly rovnou do regionálního muzea. Sbírkové fondy této kultovní instituce nebyly digitalizovány jedinou cestou k nějakému zásadnímu objevu bylo listovat a listovat tlustými šanony s archiváliemi.
Zaměstnankyně muzea odpovědná za archiv moderních dějin měla pochopení pro náš výzkum a byla ochota sama ale na první pohled bylo patrné, že je pro ní naše činnost naprosto nepochopitelná.
Hodiny a hodiny v prachu a zápachu hnijícího papíru.Alba vybledlých fotografií.
Tady na nás z první strany regionálního denníku kouká sám Dýce Benito Musolini při návštěvě Arezza. Dokonce navštívil i zdejší muzeum. To bylo slávy. Pak to nadšení opadá. Válka , noviny plné úmrtních oznámení a nálet na továrnu procujících na zbrojních zakázkách. Následuje článek o oficiálním uvítání spojeneckých německých jednotek s malou fotografií.Omyl je vyloučen v Arezzu se usadily jednotky SS. Zda tu s nimi byl i von Stoler , článek neříkal.
Historie běží jako na dlani:Pád Musioliniho, okupace zbytku Itálie Německem a osvobození města Američany.
Jedna z posledních archiválií obsahuje nádražní nákladní listiny. Ty pak popisují co si Němci odváželi sebou a kam to posílali.

List č. 1 archiv zemského velitele policie, odeslán do Berlína.
List č. 2 historická díla odeslána do osobního sídla Hermana Göringa v Carinhallu.
List č. 3 vědecký archiv odeslán na zámek Fürstenstein kontaktní osoba SS grupenfürher Hans Kamler.
List č. 4 přístrojové vybavení nádraží Česká Lípa, protektorát Čechy a Morava, kontaktní osoba SS sturmandführer Theodor Kord.
Takže z Arezza kdosi posílal nespecifikovaný vědecký archiv na zámek Fürstenstein, kde se von Stoler podílel na budování té podivuhodné botonovo-žulové pevnosti. Přístroje pak šly do České Lípy, kde je měl převzít jistý Theodor Kord. To je úplně nové jméno. Zatím se nám nikde neukázal.
A co ta Česká Lípa, ta zdánlivě také do našeho případu nezapadá.
Ale přece!
No ovšem!
Ve složce římská IV popisuje Bartolomeo Serdi činnost Rolanda von Stoler v letech 1818-1820. V té době náš člověk navštěvoval hrad Houska a ten je poblíž České Lípy.
Pokud bych tam chtěl něco poslat vlakem, bylo právě toto město úplně ideální jako překládací stanice. Bylo mi jasné, že si výjezd asi prodloužíme o cestu do Čech.
S obavami v hlase jsem svůj plán sdělil Alexe. K mému překvapení nadšeně souhlasila s jedinou podmínkou.Chtěla se cestou zastavit v místě, kde sídlila Nadace řádu vědeckých studií v jejíž čele měl stát Johan Swarz jehož předek nechal sledovat našeho muže na Saharu. To město se jmenovalo Bregenz. Podle internetu leželo na samém pomezí Rakouska a Bavorska. Po té co bylo učiněno rozhodnutí sestavila má spolupracovnice zprávu pro našeho šéfa a zároveň požádala o povolení k cestě do Alp a pak do Čech.
Doktor Schmit obratem odpověděl kladně a tím naše další počínání schválil.
Po úmorné práci v muzeu města Arezzo jsem strávili poslední noc na Italském území a ráno nás už zastihlo na cestě k rakouské hranici. Modena, Verona, Bolzano, Brenerský průsmyk, Insbruck, Feldkirch a konečně před setměním Bregenz.
Město né příliš lidnaté, ale neuvěřitelně roztáhlé v horském údolí. Typická ukázka německé urbanistiky.
Zde navíc zvýrazněné uspořádáním krajiny. Stavět se dalo jen podél dravého horského toku, který protékal celým městem. Prohlídku bylo třeba odložit až na ráno a tak jsem šli po jídle rovnou spát. Prohlídka města nám zabrala celé dopoledne. Nebylo toho zde moc k vidění, ale jak už bylo řečeno, celé toto sídlo bylo neobyčejně roztáhlé podél řeky. Bylo dost divné, že zde nebylo nic co by ukazovalo na činnost řádu vědeckých studií nebo jeho nadace. V telefonním seznamu nic nebylo. Místním tento pojem nic neříkal. Jen jedna žena si vzpomněla, že před několika lety došlo k výbuchu důlních plynů ve starém solném dole a ke zhroucení starého domu ve městě, kde sídlila tajná sekta. Nevěděla, ale co to bylo za lidi a na místě toho domu dnes stál pěkný horský hotel. Po čtyřech hodinách chození a vyptávání, které nám nic nepřineslo
Alexa řekla:,,Najíme se, odpoledne si zajdeme k přehradě nad městem a ráno pojedeme na tu tvojí Housku. Tady opravdu nic není!“
Kolem druhé odpolední jsme vyrazili na přehradu. Bylo jasné, že chránila město před povodněmi. Vzhledem k velikosti říčky působila impozantním dojmem. Byla to obrovská masa betonu.

U koruny hráze byl malý domek na jehož fasádě byl nápis „nově otevřeno“.
Pod ním pak tabulka „Muzeum věnované obětem zvůle v letech nesvobody“
Bylo jasné, že se jedná o úplně jinou kapitolu dějin, než v které pátráme, ale zájem o historii převážil a mi vešli.
Přivítal nás muž asi sedmdesátiletý se slovy:“Jmenuji se Alfréd Horn. Tohle je muzeum jsem otevřeli letos z jara na památku těch, co zahynuli při budování této hráze. Byl mezi nimi i můj otec“.
Po delší pauze pokračoval:“ Po anšlusu Rakouska Hitlerem věnoval tuto hráz vůdce třetí říše obyvatelům východní marky, jak tenkrát mé vlasti říkali nacisté. Realizací stavby pověřil velitele SS Hitlera a ten sem nahnal davy otroků z koncentračních táborů. Dodnes nikdo nevysvětlil proč zde postavili něco tak gigantického. Jeden inženýr spočítal, že hráz mohla stát o 3 kilometry dále po proudu a náklady by byly třetinové. Možná chtěli tou stavbou umořit co nejvíc lidí, kdo ví.U mého otce a dalších 197 vězňů jim to vyšlo.“
Opět pauza a pak poslední slova Alfréda Horna. ,,Teď se v klidu podívejte a pokud Vám nebude něco jasné , ptejte se dle libosti.“
V první místnosti byla ve vitríně uniforma příslušníka SS a hned vedle pak orvané hadry vězně koncentráku. Dále pak výstřižky z novin plné nacistické propagandy.
Bylo zde i několik obrázků na nich pak představitelé města v oblecích , straničtí vůdci v hnědých uniformách a velitelé SS ve svých hrozivých černých stejnokrojích.
Žádná známá tvář. V poslední výtržně pak vidíme oslavný článek velebící rychlou výstavbu na jehož závěru je připojena momentka muže v pracovní uniformě SS.
Popis nám oznamuje: ,,Zástupce velitele stavby, velitel SS Theodor Kord kontroluje plnění denního úkolu.“
Podivná shoda jmen. Theodor Kord byl příjemcem přístrojového vybavení odváženého před Američany z Arezza do České Lípy . Pokud to není neuvěřitelná náhoda, máme co dočinění s mnohem důležitějším člověkem než vypadalo na první pohled. V další místnosti byli stěny plné fotografií ze stavby. Od těch oficiálních až po ty co si pořídili obyvatelé tajně jen tak pro zajímavost. Ty oficiální ukazovali hnědé a černé uniformy , ty druhé pak odrané sedřené vězně. Všechny snímky, pak mohutnost stavby. Na několika z nich jsou vidět obrovské hromady lomového kamene. Jakoby na místě stavby hráze původně stála starší budova.
Ano tady je zcela patrné, že výkop založení přehrady prochází daleko staršími kamennými základy.
Že by právě to byl ten tajemný důvod pro tak megalomanskou stavbu?
Co asi muselo zmizet pro hrází bregenské přehrady?
A kdo si velel celé té stavbě?
Theodor Kord byl jen zástupce!
Kdo je ten neviditelný muž?
Na první otázku co zmizelo pod hrází, odpověď v muzeu nebyla, ale na druhou kdo tady tomu velel?
Ano!
Na jedné z fotografií , kterou si kdosi dávno asi pořídil jen pro svou osobní potřebu byl dobře vidět generál SS . Ta zlověstná tvář je mi známá. No ovšem , to je profesor Gebhard a po jeho pravé ruce ve stejném stejnokroji stojí Roland von Stoler.
Chybí jakýkoliv popis, ale není ho ani třeba. Velký šéf přijel z Berlína na kontrolu a velitel stavby Roland von Stoler mu ukazuje , jak si stojí při plnění náročného úkolu.

Šokovaná Alexa vyndala kopii obrázku z novin , kterou si pořídila v Caliarském archivu. Omyl je vyloučen!
Ta tvář je naprosto jedinečná!
Užasle zakroutila hlavou. Nebylo co říci. Po pár minutách naše kroky vedli před dům. Ochotný Alfréd Horn klimbal u dveří a náš odchod ani nezaregistroval.
Naše kroky vedli za hlubokého ticha přes korunu hráze.
Zprava vodní hladina , zleva hluboké tiché údolí zarostlé listnatým lesem. Prostě úplný idyla. Otázkou je co se tu dělo před šedesáti lety. Komu patřila stavba, které se von Stoler bál tak, že jí nechal zničit a pak na jejím místě nechal postavit betonové monstrum.
Alexa mlčky vyslechla to, co se mi honilo v hlavě.
Na konci hráze začínalo schodiště vedoucí dolů dolu k řece.
Alexa se zeptala: ,, Podíváme se dolů nebo ne? .“
Já jen přikývl a naše cesta pokračovala po strmých betonových stupních. Dole u paty přehrady panoval úplný klid. Jen slabé šumění vody narušovalo absolutní ticho. Odpolední slunce zalévalo údolí a na okolních stromech se nehnul jediný list. Bez jediného slova jsme vyrazily po břehu říčky směrem k městu. Po pár metrech se zdvihl nečekaný prudký poryv větru a mi uviděli jakési stavení, nebo selský dvorec stojící na samém okraji úzkého údolí, přilepený ke strmé skalní stěně. Alexa k němu zabočila a já jí mlčky následoval.
Po pár metrech byl vidět oprýskaný , ale patrný nápis: ,,Schwarz hof.“
Neuvěřitelné!
Zde pod hrází stojí Schwarzův dvůr.
Alexa ze sebe vysoukala jedinou větu: ,,To se nám musí zdát.“
Já raději mlčel úplně.
Co dodat?
Stavení vypadalo opuštěně a to asi už dost dlouho. Špinavá tmavá okna , vše zarostlé vysokou travou. Alexa zatáhla za rukojeť archaicky vypadajícího zvonku, nic však nebylo slyšet.
Po chvíli řekla: ,,Ten dvorec je daleko starší než přehrada, stojí tu určitě dvě stě nebo tři sta let. Mám pravdu?“
Můj pohled patřil oknům a celkovému stavebnímu řešení z kterého bylo patrné , že stavba bude s největší pravděpodobností ještě o 100 až 200 let starší než má kolegyně typovala.
To ale nebylo , až tak podstatné a tak jsem odpověděl: ,,Spíš ještě o něco víc.“
Zavrtěla hlavou a položila další otázku: ,,Jak , ale mohl uniknout von Stolerově pozornosti při stavbě hráze?“
To je správná otázka.
Z toho co víme , byl rod Schwarzů nepřítelem Rolanda už v letech 1818-1820 kdy ho nechali sledovat Bartolomem Serdim. A vypadá to tak, že náš muž se s řádem vědeckých dříve okultních studií vypořádal po svém po anšlusu Rakouska třetí říší Adolfa Hitlera. S pomocí profesora Gebharda nechal vše co řád připomínalo zmizet pod gigantickou hrází.
Je vůbec možné, aby mu ušlo něco co mu stálo přímo u nosu?
Ale proč ne nadarmo se říká, že pod lampou je největší tma. Navíc Roland asi nehledal selské stavení.
Pozorně vyslechla mé závěry ,ale moc přesvědčeně nevypadala.
Nakonec dodala: ,,No to jest dost chabá konstrukce, ale budiš. Teď se musíme každopádně dostat dovnitř!“

Její poslední slova byla , tak odhodlaná, že mi až nahnaly strach.
Snad se tam nechce vloupat?
Čeho by byla nebo nebyla schopná mi v tuto chvíli zůstalo utajeno z jednoho prostého důvodu. Zkusmo vzala za kliku a dveře povolili.
Bylo odemčeno!
Vešla dovnitř , do jakési temné chodby. Já těsně za ní. Bylo dost podivné, že dům byl ve vnitř v daleko horším stavu než to vypadalo z venku. Všude obrovské množství prachu , jakoby domem prošlo tornádo. Spojovací dveře mezi temnou chodbou a jen o chloupeček světlejším pokojem byli otevřeny a mi uviděli ,že zadní část domu přiléhající ke skále je zhroucená. Začalo mi svítat. Před několika lety došlo k výbuchu důlních plynů v podzemí. Zničen byl dům neznámé sekty ve městě a zdá se , že i Schwarz hof.
Je vůbec myslitelné, aby tyto dva , tak vzdálené objekty byli propojené podzemní chodbou? Na tuto otázku odpověděla Alexa:,,Jestli zde těžili sůl, tak to možné je. Můj bývalí přítel byl amatérským jeskyňářem a povídal mi o systémech dolů v okolí Salzburgu, které měřilo přes 30 kilometrů.“
Další prohlídka domu nepřinesla nic nového. Vypadalo to tak, že celé stavení bylo vyklizeno před výbuchem. Po kterém všemi místnostmi prošla tlaková vlna, která vše pokryla vrstvou jemného prachu. V té by byli dokonale vidět jakékoli stopy vetřelců. Zde nic nebylo , mi byli první lidé, kteří sem vstoupili. Zadní trakt byl zavalen sesutými kameny. Ty pak dokonale uzavřeli vchod do podzemí. Tady nic nenajdeme. Cesta k autu proběhla velmi rychle a ještě večer jsme s Alexou za volantem vyrazili na další cestu.
Přes Mnichov, Plzeň a Prahu na hrad Houska. Cesta ubíhala až po Mělník bez problémů. Když Alexa zabočila do Kokořínského dolu , pozbyla jistotu při řízení velkého obytného auta na zdejších úzkých cestách a řízení zbylo na mně. Asi hodinová cesta nádherným údolím, které bylo plné pískovcových skal končila u tabulky ,,Hrad Houska 200 metrů.“
Na malém návrší nad námi stál spíš zámek než hrad a Alexa to ihned opovržlivě okomentovala slovy: ,,Tak to má být ten mysteriózní hrad?“
Popravdě řečeno i já cítil zklamání. Bylo jasné, že celá budova prošla velmi důkladnou rekonstrukcí v historicky nedávné době. Pokud tady Roland von Stoler něco dělal v letech 1818- 1820 , kdy zde několikrát pobýval je skoro jisté ,že stavební práce 20. století překryli všechny stopy. No co se dalo dělat. Bylo krátce po 14 hodině a tak jsme s Alexou vyrazili do interiéru hradu . Sezóna končila a mi byli jediní zájemci o prohlídku a tak se úlohy průvodce chopil sám kastelán hradu a velmi zevrubně nás seznámil s historií tohoto panského sídla.
Hrad byl založen Přemyslem Otakarem II , králem zlatým a železným , jako centrum jeho moci v dané oblasti. Pak přešel do rukou pana Hynka z Dubé , člena jedné z nejvlivnějších šlechtických rodin v zemi. Gotický hrad zůstal beze změn až do konce 15. století , kdy rozvoj palných zbraní přinutil zbudovat vnější pás opevnění , který ale nepřežil přestavbu o 200 let později.
Na konci 16. století hrad přestal plnit funkci opevněného sídla a byl přestavěn na renesanční zámek. Další úpravy proběhli kolem roku 1650. Za oběť jim padla hlavní raně-gotická věž.
V první polovině 20. století byl celý zpustlý zámek opraven a sloužil za války i po ní různým institucím jako ubytovací zařízení.
Tak v tom je zakopaný pes. Ať už zde sídlilo učiliště příslušníků hitlerjugens nebo zotavovna ROH , vedlo to k totální destrukci historického charakteru. Tím jak zde budovali jídelnu s kuchyní a pokoje s toaletami i sprchami zničili jakoukoli stopu.

Kastelán plynule přešel k výkladu o stavebním řešení objektu. Hrad dokonale využíval terénních dispozic krajiny.
Přední část hradu dnes skoro nedochovaná byla od jádrové části oddělena průrvou. Vnitřní hrad tvořili tři palácová křídla. Na čelní straně směrem k předhradí stála raně-gotická věž na vystupujícím skalním bloku a zbytek stěny pak uzavírala hradba s bránou a padacím mostem. Jádrem vnitřního hradu bylo nádvoří ve tvaru nepravidelného čtverce obíhané pavlačemi ve výši prvního a druhého patra. Spojení mezi jednotlivými úrovněmi zajišťovala šneková schodiště.
K vlastním interiérům kastelán řekl: ,,V prvním patře byli reprezentativní prostory a komnaty panstva.“
Pak se tajuplně odmlčel a po dramatické pauze dodal: ,,Teď k tomu proč jste vlastně tady.“
Po slově ,,tady“ otevřel dveře a mi vešli do nádherné kaple. Procházela přízemím i patrem a zabírala celé nároží severního křídla. Jedna část stropu byla zaklenuta šestidílnou klenbou a druhou zakončovala vyvýšená tribuna přístupná šnekovým schodištěm.
Stěny pak byli vyzdobeny podivuhodnými freskami. Za absolutního ticha jsme si prohlíželi tuto skvostnou ukázku středověké architektury. Jen mi vrtalo v hlavě co myslel náš průvodce svojí poslední větou. Alexa se také na mě podívala a já vytušil, že má obavy o to zda není ohroženo naše poslání. Kastelán nás nechal, abychom se mohli dostatečně pokochat touto zvláštní a dokonale zachovalou kaplí.
Po chvíli tlumeně začal s výkladem. ,,Kvůli této kapli k nám jezdí většina turistů a předpokládám , že je tomu tak i s Vámi. Přímo pod podlahou je podle legendy díra spojující náš svět s peklem. Právě díky tomuto spojení dvou světů je celý hrad postaven tak nějak naruby. Jakoby nebezpečí nebylo v ně hradeb, ale uvnitř a mělo mu být zabráněno dostat se do našeho světa.“
Nevím jak se cítila má společnice , ale mně z těch slov běhal mráz po zádech.
Tuší, vůbec kastelán, jak blízko je pravdě?
Určitě ně!
Ten muž žijící v nevědomosti pokračoval: ,,Teď k freskám. Zde vidíte Offera a Archanděla Michaela s drakem. Drak v našem případě spodobňuje ďábla. Dobře se podívejte na dokonalost detailů nejen v obličeji ale i u odě…“
Slovo oděvů už nedokončil.
Klid kaple narušil Alexin výkřik: ,,Dobrý bogu.“
Kastelán se dobrosrdečně usmál a chlácholivě řekl: ,,Ale slečno nemáte se čeho bát, je to jen legenda.“
Alexa nijak nereagovala a upřeně koukala na jednu s fresek. Mé oči sledovali kam tak zírá. Pozorovala mohutnou postavu Offera. Sklouzl jsem pohledem na něj a moc nechybělo a křičel bych taky.
Z fresky , která pocházela z první poloviny 14. století se na mě díval Roland von Stoler. Typická nezaměnitelná tvář , omyl byl vyloučen. Konečně se nám podařilo zvládnout emoce. Kastelán poté ukončil urychleně prohlídku a u vchodu mi řekl: ,,Na Vaší společnici se nezlobte. Není ani první a ani poslední na koho hradní kaple , takhle působí. Jakoby na těch bájích o obraně zla přece jenom něco bylo.“

Zakoupili jsme skoro všechny pohlednice co jich v pokladně bylo a šli do auta. V autě se nám podařilo najít postavu Offera na šesti z pohlednic.
Porovnání s tváří Rolanda z let nacistické krutovlády nám jen potvrdilo to co byla jasné hned od začátku.
Roland von Stoler musel na hradě Houska pobývat mnohem dříve než letech 1818-1820 kdy ho až sem sledoval muž Johana Schwarze. Jedna věc je jistá on určitě nebo snad není jen člověkem.
Ale čím tedy je?
A co tu dělal?
Snažil se snad otevřít cestu miléniovému démonu ,právě zde na hradě. Třeba to i vyšlo a tak vznikli báje o díře až do pekel . Kam asi ukryl ty záhadné přístroje co si poslal z Arezza v Itálii do České Lípy.
Alexa zaraženě vyslechla mé úvahy a pak řekla: ,,Já ti nevím! Je skoro nemožné aby měl svůj úkryt přímo tam kde se snažil démona uvolnit. Hrad byl stavěn naruby hlavně proto, aby zlo zadržel kdyby se vymklo z kontroly. Tam by si přece nic cenného neschovával.“
,,No jo! Ale pak tu máme desítky kilometrů čtverečních v okolí hradu kam to všechno mohl ukrýt.“ Tak pesimisticky zněla má odpověď.
Pak můj pohled sklouzl k pohlednicím z hradu.
Kam jen to, tak upřeně kouká?
Prolétlo mi hlavou , Alexa z internetu stáhla plán hradní kaple i celé stavby. Zadat postavení fresky do trojrozměrné simulace trvalo déle, ale šlo to.
Po třicetiminutové snažení zaraženě oznámila výsledek své práce: ,,Dívá se ven oknem!“
,,Protáhni tu přímku dál do krajiny.“ Tak zněl můj další pokyn.
Udělala co bylo třeba a po pár minutách řekla: ,,Jen lesy ,ale tady tu přímku protíná skromné zbytky skalního hradu, který ani nemá pořádné jméno.“
Naklonil jsem se k počítači a přečetl: ,,Hrad u Konrádova , též zvaný zkamenělý zámek.“
Tam je náš cíl. Nic sice neříkala, ale bylo patrné, že jí můj nápad nenadchl. Lézt kamsi do skal na bezejmenný hrádek a hledat tam něco a nevědět co , bylo dost beznadějné. Ale co nám zbývalo jiného.
Dá se klidně říci, že po všech těch úpravách zbyla na Housce jediná stopa. Tou byl ten portrét na zdi. A ten ukazoval kamsi do lesů. Musíme zkusit sledovat jeho upřený pohled a snad nás i někam zavede.
Jídlo , zpráva pro doktora Schmita a spánek to byl náš plán pro následující hodiny.
Brzy po ránu jsme vyrazili jihozápadním směrem do vesnice Konrádov.
Náš cíl nebyl vyznačen ani v turistické mapě a tak nám nezbylo nic jiného než testovat místní starousedlíky. Zareagovala až stará paní na druhý z názvů. A popsala nám , jak na zkamenělý zámek chodila jako mladé děvče. Babička jako vystřižená od Boženy Němcové povídala, a povídala, ale pořád se nemohla propracovat k tomu aby nám sdělila kudy se máme dát. Po dvaceti minutách monologu se konečně dostala k jádru věci a ve dvou větách řekla kudy máme jít.
Místo, kde asi hrádek stával bylo dnes zarostlé hustým lesem , na nevysokém návrším nad vesnicí. Cesta netrvala dlouho, ale bylo dost nepohodlná. To jak byl hrad stavebně řešen se dalo jen odhadovat. Veškeré stavby byli nejspíš z dřeva. Hlavní obranou linií poskytla sama příroda. Sídlo stávalo na strmém pískovcovém ostrohu, který dominoval návrší.

Přístup do objektu chránil příkop upravený z přírodní rozsedliny. Jádro hradu tvořili dva oddělené skalní bloky spojené nejspíš dřevěným můstkem. Jedinou dochovanou částí byla vytesaná komora ve středu předního bloku. Vstup přes příkop byl řešen vysekanou vstupní chodbou. A to bylo vše co bylo vidět na první pohled.
Alexa si smutně povzdechla a řekla: ,,Tak se dáme do podrobného průzkumu.“
Další čtyři hodiny jsme lezli po kolenou a hledali jakoukoli stopu , bez sebemenšího výsledku. Jedna věc mi dost ležela v hlavě. Na vlastním hradě nebyla ani sebemenší stopa po tom, že by tady kdy někdo žil. Jen ta zasekaná místnost a upravený vstup. Chyběl tu sklep na uložení potravin a hlavně zdroj vody. I na těch nejstrmějších skalních hradech kde nešlo vykopat studnu , byli cisterny na dešťovou vodu , ale tady ne. Čekal bych očouzené skály od vaření,ale to tu také nebylo. I když by šlo o malý bezvýznamný hrad , musel mít alespoň deseti či patnáctičlennou posádku.Ale tito muži nepili, nejedli ani si nezatopili. Kolegyně prolezla i příkop oddělující hrad od okolí.
Po půlhodině vylezla se slovy: ,,Tomu nerozumím. Ani jeden střep, žádný odpad. Prostě tam nic není.“
Opravdu divné.
Obyvatelé až do 19. století s klidem vyhazovali veškeré odpadky kam to bylo nejjednodušší. Zde byl první pohled ideálním místem hradní příkop. Další hledání v lese pod skaliskem a pořád nic. Po celodenní snaze byl náš zisk nulový.
,,Jdeme do auta a zítra to zkusíme znova.“ Těmito slovy ukončila Alexa dnešní výzkum. Cesta do vsi, jídlo, spánek a cesta na hrad. Do oběda stejně marné snažení jako o den dříve.
A pak to Alexu napadlo.
Vylezla ke mně na samý vrchol skály a řekla: ,,Ta skála je moc velká. Takhle tu budeme celý měsíc a stejně nic nenajdeme. Musíme to zúžit.“
Po mém překvapeném pohledu pokračovala: ,,Zaměřím přesně to místo kam ten Roland kouká a tam uděláme ten nejdetailnější průzkum.“
No ovšem!
On určitě nesleduje celý hrad, ale jen jedno místo. Vzhledem k vzdálenosti je nemožné přesné zaměření, ale plochu 20x 20 m lokalizovat dokážeme.
Alexa zapnula notebook a stísněným hlasem řekla: ,,Musíme si pospíšit ,mám hodně slabou baterii.“
Po necelé čtvrthodině oznámila slavnostním hlasem: ,,Je to na severovýchodní stěně skály. Musíme to prohlédnou v šířce dvanáct metrů a do výšky sedmi metrů.“
Jak asi dosáhneme do výšky sedmi metrů, to si budeme muset dojít do vesnice pro žebřík. Taková divná myšlenka se zrodila v mé hlavě, ale pak už nebyl na podobné úvahy čas. Vyrazili jsme k danému místu. Alexa ho porovnala s tím co jí ukázal počítač.
Bylo to tady.
Po celé šířce dvanácti metrů, byla skála od země směrem vzhůru mírně převislá jen na samém pravém konci tomu bylo naopak. Skála zde u země tvořila jakýsi výběžek.
To je divné.
Ten pískovec měl zvětrávat rovnoměrně, ale tady se zachoval úplně jinak, než normálně. Alexa kusem odpadlého pískovce uhodila do toho podivně zvětralého místa.
Kámen v její ruce se rozpadal a na skále nebyla ani nejmenší rýha. V mé ruce se objevil nůž. Udělat vryp do převislé skály nebyl ani ten nejmenší problém, ale pokusit udělat to samé u výstupku skončil nezdarem.

Alexa po chvíli napjatého ticha řekla:,,Je to jiný kámen!“
Já odpověděl:,,Nebo to není vůbec žádný kámen a jen se to jako kámen tváří“.
Nůž v mé ruce nahradil ten největší kus skály který byl v našem dosahu.
Obrovská rána . Pískovec lítá všude okolo. Teď už je vidět něco velmi překvapivého.
Kousek té pseudo skály se odštípl a bylo zcela zřetelně vidět, že je z betonu.
Tady si někdo dobetonoval kus skály a dal si práci s tím, aby to jeho dílo splývalo s pískovcovou skálou.
Alexa zakroutila hlavou a řekla:,,To je snad hloupost. Ta freska v kapli je stará více než pět set let a měla by koukat na kus betonu asi z minulého století?“
To co zaznělo by mělo logiku kdyby do celé této záležitosti nebyl zaangažován Roland von Stoler. On přece žil mimo čas tak jak ho snímají ostatní lidé.Alexa zůstala pod skalou a já šel do vesnice pro nářadí. Ochotná povídavá stará paní, která nám popsala cestu ku hradu mi teď půjčila lopatu, krumpáč, palici, kladivo a majzlík.
Pak mi během půl hodinového monologu vylíčila kde žijí všechny děti, vnoučata a také malá Alenka její první pravnučka. Po tomto rodinném školení se mi po lesní cestě navzdory zákazu vjezdu, podařilo dojet tak sto padesát až dvě stě metrů k hrádku.
Kolegyně zatím nelenila a začala odhrnovat hlínu od toho betonového výčnělku. S krumpáčem a lopatou to šlo rychleji a po hodině kopání a oťukávání jsme věděli co zde kdosi vybetonoval. Dalo by se říci, že šlo zhruba o nepravidelný obdélník 1,2 metru na šířku a 1,5 metru na výšku. Na jednom místě se nám podařilo ve skále najít místo kde ten neznámí betonář ukotvil bednění. Bylo jasné, že kdosi udělal dřevěnou formu. Tu připevnil na skálu a pak mezi kámen a dřevo nalil beton. Po zatvrdnutí odstranil prkna, zbrousil hrany a zamaskoval povrch.
Příroda a čas se pak postaraly o zbytek. Problém byl v tom, že chybělo cokoli, co by připomínalo dvířka. Celou hodinu nám trvalo projít kousek po kousku ty necelé 2 metry čtvereční litého betonu a nic.
Nakonec Alexa řekla:,,No, budeš to muset rozbít!“
Palicí mi to moc nešlo. To kladivo a majzlík přenesly lepší výsledek. Když se mi podařilo odhadnout správný kousek na kraji desky, stačily dvě, tři rány a okraj se odlomil.
Naše mlácení se muselo nést lesem na kilometry daleko a já už se viděl na policii s obviněním z poškozování kulturního dědictví, ale nikdo si nás nevšímal.
Když mi začaly docházet síly, chopila se nářadí Alexa, která projevila překvapující zručnost. Práce šla sice pomalu, ale do večera byla zhruba čtvrtina betonu odmlácená.
Rozhodli jsem se zariskovat a spát v lese. Rychlé jídlo pak spánek a svítání nás zastihlo zase pod hradní skálou. Po dalších dvou hodinách mlácení se objevil první pozitivní výsledek. Vylomený kus betonu odhalil výklenek ve skále.
Práce teď pokračovala daleko rychleji. Velkou palicí se mi dařilo odlamovat kusy betonu a ty padaly do toho výklenku. Po další čtvrt hodině na nás zíral otvor 60x60 centimetrů kamsi do tmy.
Alexa došla do auta pro baterky a já zatím mírně rozšířil vstup. Světlo lamp nám ukázalo asi dva metry dlouhou chodbu do středu skály, která končila starobylými dřevěnými dveřmi. K našemu úžasu na nich nebyl zámek a tím pádem nám už nic nestálo v cestě!
Hned po projití mi vše došlo. Hrad na skále byl jen kamufláž. Nikdy tam nikdo nežil. Nepotřebovali oheň, studnu ani zásoby jídla. Nevyprodukovali ani žádný odpad. Pokud zde někdo někdy žil bydlel tady dole!

Za vstupem se chodba rozdvojovala. Jedna vedla do třech vzájemně propojených místností, kde nebylo vůbec nic.
Snad tady mohl bydlet doprovod pána nebo zde skladovali zásoby .
Kdo ví!
Druhá chodba vedla do větší místnosti, ve které stál velký krb. Na první pohled bylo jasné, že komín vychází do praskliny mezi bloky na nichž stál pseudo hrad nad námi.
V další skalní kobce byla vytesaná z pískovce nádrž plná křišťálově čisté vody.
No ovšem!
Sváděli si sem dešťovou vodu z horní hrany skály a tím byli zajištěni v případě ohrožení. Tahle skalní pozice byla takřka nedobytná. Jeden muž s kuší nebo lukem ji mohl ubránit proti stovkám nepřátel.
Zdroj vody pak činil toto místo ještě odolnějším. Význam poslední vytesané skalní sluje mi dost unikal.
Byla silně rozbahněná. Než jsem tam stihl vstoupit, Alexa mě zadržela a ukázala na zem. Tam kde kolísala hladina vody zřejmě v závislosti na srážkách, zůstaly zachovány stopy vojenských bot.
Vzhledem k tomu, že tady podzemní svět končil, bylo těch šlápot nepřiměřeně moc.
Vypadalo to tak, jako by sem přišla skupina lidí zde se otočila a vyšla ven, ale proč by to dělali?
Navíc je otázka, proč tahle mokrá a částečně izolovaná kobka vznikla. Vzhledem k tomu, že se zde drží voda, nemohla sloužit k uskladnění zásob.
V mé ruce se objevilo kladivo a já začal proklepávat stěny, zda za nimi není ukrytý tajný prostor.
Nic zvláštního skála všude zněla stejně!
Teď podlaha. Mazlavá kaše rozmáčeného pískovce. Nic nápadného, jen jedna zvláštnost.
U stěny naproti vstupní chodbě je kruhová prohlubeň o průměru tak půl metru. Jakoby tam někdo tloukl obrovskou palicí do podlahy. I když není nic vidět, něco tu přece musí být.
Ale co?
Pohled obracíme ke stropu kobky. Ten je také jiný než všechny ostatní. V celém podzemí jsou stropy klenuté něco jako iglú, ale zde si dali práci s tím, aby byl strop rovný.
Je ve výšce asi dva metry a dá se na něj snadno dosáhnout. Pohled dolů a pak nahoru a je to tu.
Tam kde cosi udělalo půlmetrovou kruhovou prohlubeň je na stropě špinavé kolo o totožném průměru.
Ohmatávám strop a nic.
Pak prudce zatlačím na špinavé místo. Ozve se hlasité cvaknutí a já stihnul uskočit v poslední vteřině. Kruhový díl stropu se propadl a s velkou ránou dopadl do příslušné prohlubně v podlaze. Voda a mazlavé bahno se rozstříklo po celé kobce. Když se mi podařilo prozřít, byl zde žebřík vedoucí kamsi nahoru.
Světlo dopadlo na kruhový otvor ve stropě.
Čekal bych důmyslný systém pro spouštění tajných dveří něco jako v příbězích Indiana Jonese,ale zde byly jen dvě západky. Stačilo ze zdola zatlačit a západky se překlopily.
Zbytek zařídila gravitace.
Zavření bylo asi těžší. Tak tři siláci nebo čtyři normálňáci museli chytit tu konstrukci do teplech a zastrčit jí do otvoru.

Jak prošla stropem zaklaply západky. Jednoduché až to překvapilo.
Světlo osvítilo dvou metrový komín kam v poloze zavřeno zajížděl žebřík a vodorovnou asi metr a půl vysokou chodbu. V té pak byli čtyři malé, ale těžké bedny.
Na první z nich byl německý nápis.
Odesláno z Arezza místo doručení Česká Lípa. Ty krabice byli důkladně zatlučené a já se třásl zvědavostí co v nich asi bude. Rozumné, ale bylo vydržet a nález v zabaleném stavu naložit do auta.
Trvalo celé dvě hodiny než se mi s Alexinou vydatnou pomocí podařilo náš úlovek vynést z podzemního hradu a dopravit ho do auta na lesní cestě.
Na závěr jsme se pokusili zakrýt vstup v betonové desce a pak nastal čas rychle zmizet.
Ven z Kokořínského dolu směr Praha. Na prvním kilometru dálnice D 1 usedla za volant Alexa a pokračovala do Brna.
Kam jedeme?
To bylo to jediné na co mi byla ochotná odpovědět: ,,Do Ljublani!“
To je bomba ona chce s tím nákladem překonat státní hranice!
Brzy asi budeme dýchat vzduch filtrovaný přes mříže. Mé hlasitě vyslovené obavy odbyla mávnutím ruky. A měla pravdu. Česko-Rakouská hraniční kontrola byla úplně formální. V Rakousku jen natankovala a po jedenácti hodinách jízdy nás uvítala Slovinská republika.
I tato hraniční kontrola byla provedena velmi laxně a já mohl převzít řízení. Zatímco já vedl náš vůz ona zavolala doktora Schmita a stručně mu oznámila, že vezeme čtyři kusy zboží do kobky 1. Nebylo proto žádným překvapením, že na nás čekal před budovou se dvěma kolegy. Rychlí průchod vstupní halou a já, Alexa i doktor Schmit jsme sjeli do druhého suterénu i s naším tajemným nákladem.
Bylo sice už po půlnoci, ale já doslova planul zvědavostí.
Šéf můj elán zchladil slovy:,, Běžte se vyspat. Pokračovat budeme v 10 hodin.“
Pak předal mé společnici magnetickou kartu a odešel.
Po více než týdnu spánek ve vlastní posteli a pořádná snídaně. To byla velká změna, ale já odpočítával každou minutu a patnáct minut před desátou už jsem stál před Alexinou kanceláří. Po třech minutách dorazila i ona a naše kroky vedli k záhadným bednám z hradu u Konrádova.
Leželi před námi přesně tak jak byli v noci uloženy.
Alexa vyslovila zásadní otázku:,, Tak s kterou začneme?“
Já bez rozmyslu ukázal na tu s nápisy Arezzo a Česká Lípa.
Zvednout ji na pracovní pult nebyl problém, ale sundat víko už tak snadné nebylo. Nakonec se nám ho podařilo vylomit.
Uvnitř bylo voskové plátno, které obsah chránilo před vlhkem a pak vrstva zmuchlaných novin. Jednalo se o německé armádní časopisy a noviny z roku 1944.
Pod nimi pak bylo cosi zabalené do lněného plátna.
Alexa převelice opatrně rozbalila tu věc a já uviděl dřevěnou destičku o rozměrech 20x40 centimetrů na které bylo umístěno asi padesát sklíček. Ty pak byli důmyslně propojeny řadou táhel a ty pak končili u šesti páček na boku zařízení.
Co to je?
Tak zněla otázka dne. Něco mi to připomínalo.
Ale co?

Najednou Alexa sáhla do pořadače s archiváliemi a vyndala složku římská čtyři.
Chvilku něco hledala a pak začala číst:,,V té době začal von Stoler svojí trasu stanovovat s pomocí zařízení, kterému říkal sluneční oriciklon.“
Zvýšeným hlasem přečetla následující větu:,,Byla to dřevěná deska s celou řadou posuvných skel.“
No ovšem to psal Jost van der Welde, jedna z obětí cesty do srdce Sahary. Takže tady před námi leží navigační přístroj ,který předběhl svou dobu nejméně o 200 let. Vždyť s ním na počátku 19. století navigoval von Stoler na Sahaře a do dnešních dnů je jeho princip neznámý. Jak to ale funguje?
Zkusil jsem pohnout s jednou z páček.
Vše fungovalo. Část sklíček změnila postavení. Každé do jiného úhlu. Každé táhlo měnilo pozici různých kousků skla. Jen poslední všechny vracelo do původní pozice.
Alexa zamyšleně řekla: ,,Tím se to nuluje.“
Mohla mít pravdu , zdá se že poslední ovladač přístroj vrací do původního nastavení.
Velice opatrně jsme přístroj vyndali ze schránky a na samém dně byl vidět přeložený arch zežloutlého papíru.
Latinský text zněl zhruba takto: ,,Tento sluneční oriciklon jsem sestavil vlastníma rukama na základě zadání slovutného Johana Schwarze kontura řádu okultních studií. Dílo převzal slovutný Roland von Stoler člen stejného řádu.“
Podpis mi úplně vyrazil dech , August Sebastian Retz.
Ten oriciklon není z 19. století ale spíš ze 14. věku. Tento listi papíru usvědčuje von Stolera ze lži. Tvrdil že přístroj sestavil John Dee a Edvard Kelly , alchymisté Rudolfa II, ale on byl daleko starší.
Proč ta lež?
Nebo Jost van der Welde špatně pochopil co mu říkal?
To už se nedozvíme!
Zpět k Augustu Sebastianu Retzovi.Mé společnici to jméno nic neříkalo a tak nezbylo nic jiného než jí poskytnout krátkou historickou přednášku. Náš muž byl německý mechanik a hodinář, který dokázal sestavit takové zázračné mechanické hříčky, že zíral celý svět. Narodil se nejspíš v Norimberku a ve věku pouhých 19 let zkonstruoval svůj první orloj. Ukazoval čas, pozice planet, fáze měsíce a řadu dalších údajů. Svojí konstrukcí předběhl dobu o několik století. Za dalších deset let postavil zlatého kohouta, který zobal zrní a dokonce kokrhal. Tuto hračku od něj koupil Mohučský arcibiskup a díky jeho kronikáři Aleregenovi z Alenborgu se zachoval popis tohoto úžasného díla. Dalších třicet let pak jezdil po celém Německu a pokračoval v práci. Mnohokrát byl obviněn ze spojení s nečistými silami,ale vždy se našel mocný ochránce, který mu pomohl.
Nejdříve kroutila nechápavě hlavou a pak se zeptala: ,,A to ho chtěli upálit jenom proto, že by vynikající mechanik?“
Správná otázka , já jí neřekl to nejdůležitější. ,,August Sebastian Retz byl od narození slepý!“
,,Ale jak tedy mohl?“ Dál se svojí otázkou nedostala.
Dodnes nikdo nevysvětlil , jak dokázal tak fantastické věci sestrojit. Od kohouta v životní velikosti až po velký orloj v Hamburku , jehož stroj byl devět metrů vysoký.
Alexa se oklepala a zadal do vyhledávače jméno ,,August Sebastian Retz.“
Tři odkazy. Ten druhý z nich nám poskytl další stopu. Stálo v něm , že strávil dva roky svého života ve městě Bregenz. To museli být ty roky , kdy pracoval pro Johana Schwarze.

A další důležitá věc. Mistr mechanik a hodinář náhle zemřel při cestě z Bregenz do Norimberka. Z odkazu vyplývá, že dokončil oriciklón a domů už nedojel.
Náhoda?
Dílo Johana Schwarze?
Mnoho otázek nic víc!
Zpět do reality !
Víme kdo, kdy a kde oriciklón sestavil, ale nevíme proč a jak fungoval.
Roland tvrdil, že tajemství pochází od Solona to by pak stopy vedli kamsi na bájnou Atlantidu.
Naopak hmatatelné důkazy ukazují na tajemný řád okultních studií ve městě Bregenz.
Tato indicie nevylučuje první možnost vždyť i Johan Schwarz a jeho řád mohli být inspirování Solonem. Možná by nám pomohlo pochopit , jak ten oriciklon funguje, kdybychom věděli v jaké epoše byl objeven.
Alexa pojednou vyndala mobil a vytočila číslo doktora Schmita.
Řekla mu toto: ,,Pane řediteli! Potřebujeme jeden artefakt vynést z kobky.“
Chvíli poslouchala a hovor ukončila slovy: ,,Čekáme na Vás!“
Než šéf dorazil, obrátila se ke mně: ,,Musíme ten přístroj vynést ven , je to přeci sluneční oriciklon! Tady v místnosti se nemůžeme nic nového dozvědět!“
Když mi svůj nápad vysvětlila, musela to vše opakovat doktoru Schmidtovi. Ten se zájmem vyslechl co se nám podařilo zjistit o obsahu první bedny z Čech. K mému velkému překvapení souhlasil a pomohl sám Retzovo dílo zabalit do bedýnky.
Na parkovišti stál obytný vůz, který nám tak dobře sloužil při cestách po půlce Evropy.
Teď , ale usedl za volant sám majitel a jistou rukou nás vyvedl za město. Jel dost dlouho po čtyřproudé silnici, kterou opustil druhým exitem a po dalších zhruba deseti kilometrech zastavil na úplně opuštěné louce na kraji tichého lesa.
Vystoupil z vozu se slovy: ,,Tady nás snad nikdo nebude rušit!“
Alexa opatrně vybalila oriciklon z truhly a rozbalila plátno. Poté ten podivný předmět postavila na pařez a zavládlo napjaté ticho. Teprve na jasném slunečním svitu bylo vidět, že i jednotlivá sklíčka přístroje produkují různý odraz. Bylo to způsobeno různým zaoblením, které člověk za umělého osvětlení nemohl poznat. Zatím se nic nedělo , všechna skla byla sklopena poslední páčkou tou šestou od shora.
Doktor Schmidt váhavě natáhl ruku a první ovladačem přetočil část skel.
Nevím, co čekali moji spolupracovníci, ale já byl zklamán.
Nic se nestalo.
Doktor Schmit odstoupil a já na jeho tmavé košili uviděl zřetelný obraz čehosi.
Alexa reagovala o vteřinu později slovy: ,,To je úžasné. Ta věc promítá obraz na Vaši košili. Potřebujeme plátno!“
Odběhl jsem do auta a přinesl tmavou přikrývku. Pak nám asi deset minut trvalo najít dva stromy ve správné vzdálenosti od sebe k natažení tohoto improvizovaného promítacího plátna. Pak už jen nastavit tu pravou vzdálenost oriciklonu od plátna.
Vyšlo to přesně na tři metry a dvacetpět centimetrů.
Obraz byl nyní neuvěřitelně jasný , ale co znázorňoval?
Doktor Schmit řekl: ,,Mě to připadá, jako mapa hvězdné oblohy, ale ty souhvězdí vypadají jinak než by měli. Můj bratr je astronom a já se této vědě taky amatérsky věnuji. Ale nevím! Víte co Alexo, pořiďte co z nejpřesnější nákres a já to ukáži Petarovi. Uvídíme co z toho vyčte.“

Dala se do práce a po necelé hodině byl nákres hotový.
Musím uznat, že mi vyrazila dech tím , jak dokonale zachytila to co byla na dece.
Použila čtverečkovaný papír a do sítě čar zanesla i jednotlivé detaily přesně na jejich místě. Teď byl čas na druhou páčku. Alexa jí přetočila a na plátně zavládl chaos. Zmatek bodů a čar. Doktor Schmit přiskočil a první ovladač vrátil do původní polohy. Plátno se vyčistilo a mi uviděli jasnou a zřetelnou mapu hvězdné oblohy.
To šéf okomentoval slovy: ,,Ano teď je to v pořádku. Tady to je mapa naší oblohy. Zde je malý vůz, zde pak velký vůz a tak bych mohl pokračovat!“
Z mých úst vylétla jediná věta: ,,Ta mechanika je úžasná,ale kde vzal ty skla?“
Dlouhé ticho ukončil doktor Schmit. Druhou páčku vrátil do původní polohy a třetí pak do provozního stavu. Hvězdy zmizely a nahradila je skutečná mapa krajiny i s popisem dost podobným staré řečtině.
Užaslá Alexa vykoktala: ,,To je Atlantida!“
Ano zní to sice fantasticky , ale mohlo to tak být. V samém centru plánu bylo kruhové město obklopené kanály na úpatí sopky. Nápis zněl Helionis nebo tak podobně,protože o přesnosti překladu se dalo silně pochybovat.
Nakonec promluvil doktor Schmidt. ,,No je to jen dohad, ale jedna věc je jistá, já neznám žádné místo na zemi ,které vypadá jako ten plán.“
Přesně tak Solón Atlantidu popisoval , no snad se dozvíme víc. Nedalo mi to a další překlopení zrcátek jsem provedl sám.
To co mohlo být Atlantidou zmizelo a mi uviděli mapu středomoří a střední Evropy bez jediného popisu.
Jen jedno místo jasně zářilo.
Šéf řekl: ,,Zrovna tam, kde to tak září teď stojíme. Už chápu jak mohl von Stoler navigovat svojí výpravu, s pomocí tohoto přístroje.“
Na nic nečekal a provedl další změnu. Předposlední páčka jen změnila mapu. Středomoří bylo pryč a nahradila ho Severní Afrika s jediným popisem v srdci Sahary. Tam je to místo kam šel Roland von Stoler hledat nepřemožitelnou sílu.
Popis zněl: ,,Arcigoridoris.“
Nikdo z nás ani netušil co tím autor myslel. Ale to místo muselo být stejně staré , ne-li starší než Atlantida. A to z prostého důvodu. Na všech mapách to bylo jediné místo s výjimkou Helionisu označené jménem.
Jak tedy vlastně byla stará ta záhadná sklíčka?
Nakonec doktor Schmit s pomocí poslední páčky přístroj vypnul a byl konec tohoto úžasného představení.
Cesta do města probíhala za hlubokého ticha,až před budovou archívu šéf řekl: ,,Jedu hned za bratrem. Odpočiňte si a sejdeme se v 18 hodin u mě v pracovně.“
Alexa odběhla na chvilku domů a já si došel do jídelny na pozdní oběd.
Těsně před stanovenou hodinou jsme se srazili na chodbě, před pracovnou doktora Schmita. Ten nás už čekal a ihned nám sdělil co se dozvěděl od svého bratra Petara. ,,Nejdřív tu hvězdnou mapu studoval sám ,ale na nic nepřišel. Pak to tedy prohnal jejich nejvýkonnějším počítačem a ten zjistil, že se jedná o plán hvězdné oblohy pořízený zhruba před sedmi tisíci lety z místa, které leží 12 světelných let od Země.“
Po dramatické pauze pokračoval: ,,Do smrti nezapomenu na ten obličej co bratr udělal, když se dozvěděl , že ta mapa pochází ze středověkého artefaktu.

Pak mi ještě sdělil, že nemůže garantovat 100% jistotu pro své závěry ,ale jen 99,7356 %.“
To je dobré, máme tedy 99,7356% jistotu, že slepý mechanik August Sebastian Retz sestavil pro Johana Schwarze přistroj , který ukazoval jak vypadala obloha před sedmi milenii v místě vzdáleném 12 světelných let od Země. Navíc ten aparát ukazoval i naší hvězdnou oblohu a mapy Atlantidy, Evropy a Afriky. To vše jen s pomocí slunce a sklíček. Tohle je největší objev v dějinách historických věd. Ale nevím zda se s ním kdy budeme moci pochlubit.
Spíš ne!
Po delším tichu Alexa vyslovila myšlenku, který vrtala i v mé hlavě: ,,To je všechno tak neuvěřitelné, že mám pocit jestli nejsme obětí kolosální mystifikace!“
Mohlo to tak být?
Zdravý rozum říkal, že ano.
Nikdo přece nemůže žít stovky let jako Roland von Stoler. Nic se nemůže vrátit, vždy jednou za tisíc let jako démon z Arezza, od jezera Bled i z dalších míst a napáchat hrůzné dílo, aby pak zase zmizel.
To říkal logický úsudek, proti tomu zde byli archiválie v kobce č 1 Ljublanského státního archivu. Ty by snad šlo vyrobit i v dnešní době, ale co naše objevy na Sardinii, v Arezzu a v Kokořínském dole. Kdyby to vše byla fikce, kdo by jí dokázal zosnovat.
No budiž taky by snad šlo. Snaha vysvětlit sluneční oriciklon je ale úplně mimo logické uvažování.
Ten nikdo nemohl padělat. Ten je důkazem a né indicií.
Pokud existuje, je možné že Roland von Stoler žil nebo žije po celá staletí a každých tisíc let se zjeví žena nežena, dívka nedívka, člověk nečlověk a přinese na svět hrůzy nepoznané.
Celé dvě hodiny jsme s mými druhy probírali kousek po kousku tu gigantickou skládanku , která před námi ležela.
Každý jednotlivý fakt i indicie byli probrány ze všech úhlů pohledu.
Ale závěr byl jednoznačný,nešlo o mystifikaci. Sice se pohybujeme za hranou vědeckého bádání, ale nejde o žádnou fantasmagorii.
Těsně před dvanáctou večerní doktor Schmit ukončil poradu slovy: ,,Zítra v devět otevřeme druhou truhlici a uvidíme.“
A šlo se spát.
V daný čas Alexa odemkla dveře kobky 1 a já s použitím páčidla otevřel další dřevěnou bednu.
Opět voskový papír.
Uvnitř nebyl žádný další úžasný produkt práce geniálního slepého mechanika, ale jen spisy.
A to ještě novodobé z časů Hitlerovi třetí říše.
Vše psáno v Němčině , jen na většině dokladů chybělo číslo jednací a znak.
Kam se poděla typicky německá organizovanost?
Odpověď byla jednoduchá. Nešlo o oficiální dokumenty, ale o soukromé písemnosti našeho muže. Na samém vrchu byl list popisující asi obsah.
Položka 1: Tajný projet Hluboký Hrob
Položka 2: Tajný projekt Pandora
Položka 3: Tajný projekt Jericho
Alexa sáhla do bedny a vyndala první spisy převázané motouzem.
Jak už to bývá , byla to ta poslední složka s biblickým jménem ,,Jericho.“
Jen první list byl úředně označen.

Pocházel z úřadu reichsführera SS Himlera. Jednalo se o pověření SS grupenführera Hanse Kamlera zvláštním úkolem při vývoji speciální techniky. Vědeckým poradcem byl jmenován náš člověk Na konci pak pozdrav, razítko a podpis. Zvláštní je to, že už podruhé se v naše bádání objevuj Hanz Kamler v souvislosti s von Stolerem. Byl to právě on, kdo velel výstavbě té záhadné betonovo-žulové pevnosti v Sových horách ve východním Prusku.
Jak to stojí ve složce číslo VIII zdejšího archívu.
Alexa začala listovat spisem a po pár listech nám bylo jasné proč se program jmenoval právě Jericho.
Šlo totiž o vývoj zvukové zbraně.
Tak jako v bibli dokázaly trouby zbořit pomocí zvuku nezdolatelné hradby, tohoto města, chtěli nacisté vyhrát válku s použitím stejných prostředků. Podle nákresů se měl zvuk generovat v obrovském parabolickém talíři a spalovací komoře. Právě do ní byl vháněn metan a kyslík. Při dosažení ideální koncentrace došlo k samovolnému zápalu provázenému silnou explozí. Její zvuková vlna měla zabít vše živé do vzdálenosti 1 500 metrů.
Následovaly strany výpočtů, které nám nic neřekly. Pak různé objednávky. Od tlakových láhví po speciální ventily.
A nakonec kopie dopisu veliteli tábora v Osvětimi Hoessovi se žádostí o zaslání 54 konzerv. O jaké konzervy šlo nebylo upřesněno.
Pak už byl zápis o zkušebním pokusu č. 1.
Zde je třeba citovat doslova:Konzerva č. 1 umístěna na kótě 100 m. Konzerva č. 2 kóta 200 m. Konzerva č. 3 500 m. Konzerva č.4 1000m. Tlak metan 85%, kyslík 100%. Zážeh čas č. + 47 vteřin. Výsledek pokusu: konzerva 1a2 100%. Konzerva 3 výsledek 80 %. Konzerva 4 po 120 minutách plně provozuschopná.
Další z archů zněly podobně. Jen čísla se měnila.
Mezi zápisy ze zkoušek byly další dopisy do Osvětimi se žádostí o 50-100 konzerv.
Alexa nic nechápala, ale já už věděl. Pod slovem konzerva se skrývaly vězni a ta zrůda na nich klidně zkoušela to své zvukové dělo. Když jsem jí vysvětlil celou pravdu, hrůzou se jí zamlžilo před očima.
Po chvíli řekla.,,Kam až může člověk dojít!“
A po chvíli dodala.,,Tyhle spisy nesmí nikdo vidět kromě nás!“
To je jisté. Pokud jsou zápisy o pokusech pravdivé, dokázala zbraň vyvinutá v programu Jericho zabít člověka spolehlivě na vzdálenost 1 500 metrů. To by se určitě líbilo i dnešním generálům. A na svět by se vrátila hrůzná zbraň.
Celá složka byla odsunuta stranou a její místo zaujaly spisy se souhrnným názvem Tajný projekt:Hluboký Hrob!
Prvním dokumentem byla kopie rozkazu z úřadu profesora Gebharda o převelení Theo von Schulemburga pod přímé velení Rollanda ven Stoler.
Podpis Beghard.
Ten Theo se také objevil zatím jen rámcově ve složce číslo VIII.
Pracoval tehdy na speciálním úkolu na území župy Sudety někde poblíž Teplic.
Následující objednávky dokazovaly, že tato akce musela probíhat v podzemí.
Hornické kahany, speciální výbušniny a desítky dalších položek. Po havířské dřině asi začali stavět. Cihly, cement, vápno, stavební dřevo. To ještě mělo logiku, ale další vybavení šlo za hranice našeho chápání. Náš muž si nechal přivést v pětadvaceti dílech obří naftovou nádrž, speciální vodě odolné kabely, speciální akumulátorovou kyselinu a desítky dalších položek.

Asi někde u Teplic budoval podzemní továrnu. Jediná možnost dle mého názoru byla podzemní výrobna Richard poblíž Litoměřic,ale to bylo na území protektorátu a navíc dost daleko od Teplic.
Další archy popsaného papíru popisovaly vlastní práci. Byly velmi detailní ale zároveň absolutně nekonkrétní. Zápis vypadal zhruba takto: prstenec A byl vložen na osu naplněn k bodu III: Jádro upnuto k motoru 2 a naplněno k dobu IV.
A tak to šlo stránku za stránkou. Pak následoval popis spuštění reakce, kdy došlo k přetížení hlavních motorů u generátoru 1a2. reakce pak probíhala zdárně v režimu od 5 do 95% výkonu. Při vyšších hodnotách docházelo k poruchám časoprostorového rozhraní a velkým anomáliím.
Poslední strana pak obsahovala toto:,,Dnes provedu hlavní test. Nastavím režim 100% Sám se přesunu v časové křivce o 24 hodin zpět. Vlastní urychlovač po dosažení 100%výkonu vytvoří miniaturní časoprostorový zlom pomocí kterého snad dojde k uvolnění síly Arcigoridorisu mimo časový a prostorový rámec“.
Arcigoridoris tak bylo označeno místo na Sahaře, kde byl doma miléniový démon.
A von Stoler ho chtěl zhmotnit a vyvolat v jiný čas a na jiném místě. Himlera i Begharda jen využíval.
Úplně poslední řádek zněl.,,Přesun se podařil, ale pokus z neznámých důvodů selhal“.
Takže von Stoler se s pomocí toho stroje dokázal přemístit v čase!
Prostě úžasné.
Škoda, že z tohoto popisu nikdo stroj nepostaví.
Kde ale ta podzemní laboratoř stála?
Alexa zvětšila na monitoru mapu okolí Teplic. A na sever od města na nás koukal název obce Hrob!
Pokud se to městečko jmenovalo německy stejně je to stopa. Vcelku nám to je nanic. Nemáme prostředky k tomu jít do Hrobu kopat a hledat něco co tam už třeba ani není.
Nic dalšího už nám složka nemohla říci a Alexa jí odsunula stranou a vyjmula zbytek dokumentů ze schránky.
Tajný říšský úkol Pandora. Tak zněl nápis na prvním listu.
Velitelem úkolu byl náš starý známý Hanus Kamler.
Vědeckým poradcem“Roland von Stoler.
Vojenským poradcem: Theodor Kord.
Asi ten samý muž co v České Lípě přebíral zásilku z Arezza.
Dále ve složce byla kopie nedatovaného rozkazu v tomto znění:,,Vzhledem k rozkazu vůdce je nutné aby eventuální pád třetí říše znamenal i zkázu celého lidstva. Za tímto účelem Vás pověřuji urychlením orací na projektu Pandora“.
Podpis chyběl. Pak následovaly štosy výpočtů a vzorců. Závěrečný arch byl psán rukou a obsahoval toto: Kamler, Kord a já jsme se s celým projektem Pandora ocitli na území protektorátu Čechy a Morava. Nemáme už čas. Vůdce je po smrti a Kamler trvá na splnění posledního rozkazu.Při mé nepřítomnosti spustili reakci. Ta probíhala úspěšně do bodu II, ale řetězová reakce při vzplanutí plazmy nenastala. Výbuch, který následoval zabil a spálil jak Kamlera tak Korda. Veškeré zařízení zničeno v plazmové kouli. Poslední zápis před uložením do zkamenělého zámku. Pak přesun k Čertovo hlavě. 7.5.1945.

Datum byl to poslední, co bylo zapsáno. Co to ale mělo být ten projekt Pandora. Z těch málo jasných věcí vyplývalo, že mohlo jít o pokus zažehnout zemskou atmosféru. Pomocí mocného plazmového výboje by snad mohlo dojít k řetězovému vzplanutí a zániku všeho živého na Zemi.
Kamlerovi to nevyšlo .
Naštěstí!
Co bylo pak?
Roland ukryl na hrádku u Konrádova též zvaném zkamenělý zámek svoje zápisky a odjel na místo kterému říkal „Čertova hlava“., kde to je nevíme. Snad nám něco poví dvě zbývající truhly.
Práce pro tento den skončila. Vyjeli jsem výtahem k pracovně doktora Schmita.
I když už bylo pozdě, čekal na nás. Alexa mu s mojí pomocí popsala co druhá truhlice obsahovala. Jeho tvář byla jako kniha. Nejdříve nedůvěra, pak úžas a nakonec zděšení.
Ještě chvilku váhal, ale nakonec řekl:,,Musíme ty dokumenty zničit!. A to hned!“
Jeho slova a tón který použil vylučovaly diskusi.
Odjel výtahem do druhého suterénu a mi na něho čekali před budovou u auta.
Poslední cesta projektů Pandora, Hluboký Hrob a Jericho končila na chatě za městem ve velkém krbu. Papír shořel rychle s truhlou to bylo horší, ale za hodinu bylo po všem. Z hlediska lidskosti správné.
Asi v nás vyhrál člověk nad historikem!
V nitru mé duše rezonovala otázka:,,Je rozumné otvírat i ty dvě zbývající schránky?“
Po mých slovech Alexa bezradně rozhodila ruce, ale doktor Schmidt odpověděl:,,Dokonce je otevřít musíme. Pokud bude jejich obsah nebezpečný, skončí zde“.
Při slově zde, ukázal do krbu.
Po chvíli pokračoval:,, Přespíme tady a ráno budeme pokračovat v práci všichni tři“.
Rychlé jídlo ze zásob v chatě a pak neklidný spánek. Svítání nás všechny zastihlo na nohou. Nebylo nač čekat. Cesta autem do města uběhla jako voda a před osmou doktor Schmit otevřel kobku 1.
Na zemi zde ležela jedna otevřená a dvě zavřené truhly. Čtvrtá pak v noci zmizela v plamenech i se svým hrůzným obsahem.
Co asi najdeme v těch zbývajících?
Šéf ukázal na jednu ze schránek a jí vypáčil už nacvičeným pohybem.
Vše jako minule voskový papír chránící obsah.
Ten byl tvořen několika pořadači na spisy, které byli číslovány od jedné do čtyř.
Šanon číslo jedna začínal prvním listem.
Text byl psán pevnou rukou.
Papír ručně vyrobený.
Jazykem byla archaická němčina. Sepsány tak mezi 13-15 stoletím.
Přeložen do moderního jazyka zněl text přibližně takto: ,,Zápis o pátrání ve věci Arcigoridorisu. Můj učitel Johan Schwarz odmítl zodpovědět otázky kolem tohoto místa a tak přinucen okolnostmi zahajuji pátrání v knihovně templu božího srdce.“
Z dalších stran vyplývalo, že náš muž měl přístup k dílům antických autorů a z nich si dával dohromady jednotlivé úseky pradávných dějin.

Jasným faktem, který z poznámek vyplýval byl ten, že o existenci Atlantidy vůbec nepochyboval. Pro Rollanda von Stoler byla prostě hotovou věcí. Její vznik spojoval s příchodem dvou osob. Onrixe a Arkany někdy kolem roku 5000 před naším letopočtem. Z toho co mu řekli staré spisy odvodil, že Arcigoridoris byl starší než bájná civilizace.
Zde musím citovat:,,Johan Swarz mi mezi řečí prozradil, že síla Arcigoridorisu je na zemi o 2000 let déle než myšlenka, kterou prosazujeme mi a náš řád.“
Doktor Schmidt řekl: ,,Takže podle Rollanda je Atlantida stará asi 7000 let a Arcigoridoris o 2000 let víc. To máme 9000 let. To by nám přesně sedělo s tím jak se zjevuje miléniový démon. Udělal devět kroků vždy když uplynulo tisíc let ve směru severozápadním o stejnou vzdálenost“
Měl pravdu, ale zpět ke složce. Roland popisuje jak v jedné kronice našel popis ženy spíše dítěte, která se v čase vzniku Helionisu zjevila v oblasti věčně zelené na rozhraní vod a vyvrátila poslední říši starého času. Ta žena nedospělá přišla nečekána od nikud a po zničení kvetoucího města odešla neznámo kam. Průvodce jí dělali dvě ženy svedené, které svojí vinu zaplatili životem.
Tentokrát promluvila Alexa:,,Ten popis se dokonale hodí na našeho démona a jeho druhý návrat. Takový děs co se tam odehrál by asi nově povstalé atlantské civilizaci nemohl ujít. Jen nesedí popis místa. Sahara přece není zelená a rozhraní vod tam určitě být ani nemůže.“ Doktor Schmit odvětil: Najděte na mapě, kde přesně došlo k druhému návratu. Chvilka práce s přenosným počítačem a hledané místo je na světě.
Už mi vše bylo jasné a rychle jsem vstoupil do debaty:,,Sahara nebyla vždy pouští. Šlo o kraj věčně zelený a to zlo se zhmotnilo na hraně náhorní plošiny dnes zvané Tademajt. Ta vznikla nejspíš vodní erozí velkého jezera.“
Šéf jen přikývl a dodal:,,Ta dávná kronika jen potvrzuje druhý návrat toho čemu říkáme miléniový démon.“
Zdálo se z textu, že i náš muž pochopil čemu je na stopě a zahájil pátrání po stopách zla.
Na tomto místě složka končila a mi otevřeli tu označenou číslem 2.
Opět to samé pevné písmo.
Ruční papír, ale o poznání méně archaická němčina.
Mezi prvním a druhým pořadačem uběhlo určitě hodně času.
Text zněl asi takto:,,Po mém rozchodu se řádem okultních studií dostaly události rychlý spád. S pomocí relikvie jakoby se můj životní čas zastavil. Celé desetiletí trvalo vybudování nového sídla u Čertovo Hlavy a teď se mohu věnovat dalšímu boji proti svému dávnému nepříteli a zároveň učiteli Johanu Schwarzovi. Kromě sil velkého Gechoruse chci najít klíč k silám Arcigoridorisu“.
Moc zajímavý úvod.
Za prvé ten Roland nestárnul díky nějaké Relikvii.
Za druhé muž jménem Johan Schwarz kontur řádu vědeckých dříve okultních studií je pravděpodobně také stále jeden a ten samý. Padla tím naše původní teorie o rodinné tradici se syny stejného jména, kteří pokračují v rodiném díle.
A za třetí text obsahuje další jméno:Gechorus dokonce velký Gechorus.
Kdo to asi je?
A proč by ničil dílo Johana Schwarze?
No uvidíme do bude dál.

Na dalších stranách byl popis expedice do srdce Sahary, kterou tak plasticky popsal i ubohý Jost von der Welde.
Text nám poskytl odpověď na otázku čím že to Roland zachránil své muže po přechodu bažin. Jednalo se o starý lék se jménem Arigos.Šlo o krystaly získané ze stěn jeskyně v okolí města Graz. No ovšem, to je předchůdce antibiotik.
Kdo mu to poradil ale Roland neuvádí?
Stejně tak decentně přechází jaký osud uchystal van der Weldemu a všem mužům kteří s ním došli k cíli. Naopak popisuje jak se s pomocí helioniského meče dostal z hrůzy která se rozpoutala po té co chtěl projít branou zapovězených. Podařilo se mu ze svatyně zachránit jedinou věc.
Byl jím jakýsi valoun s třemi prohlubněmi po obvodu z naprosto neznámého materiálu. Prakticky nerozbitný, nevydávají světlo, vůni ani zvuk. Po obvodu se zachovaly nápisy které ale nedávají smysl. Tím byl obsah tohoto spisu vyčerpán.
Na stole se objevil šanon č. 3.
Text německý, písmo stále stejné.
Je s podivem, že rukopis Rollanda von Stoler vypadal po celá staletí úplně stejně.
Papír už strojně vyráběný.
Datování velmi přesné 1933-39.
Na první straně stálo toto:“ Spojuji další pátrání po silách Arcigoridosissu s nacistickou vládnoucí klikou. Je jim vcelku jedno o co mi jde. Hodím jim pár ohlodaných kostí ve formě nových zbraní a oni mi budou zobat z ruky. Mému poslání nejvíc pomáhá spolupráce s Himlerem a Gebhardem. Je až šokující Himlerova naivnost když přihlídnu k významu jeho postavení. Jsem teď něco jako jeho osobní kouzelník. Byla mi udělena hodnost generála SS a zároveň pracuji na zničení templu božího srdce v Bregenz. Po tolika staletích je Johan Schwarz definitivně poražen. On i jeho relikvie zmizely pod mojí přehradou. Ten hrot kopí je mu na nic. Už ho nikdy nepoužije.“
Zde text končil.
Z textu vyplynulo, že náš dohad o významu přehrady nad městem Bregenz byl správný.
Ta obří naddimenzovaná stavba opravdu pohřbila nepřátele našeho muže i jakýsi magický hrot. Dále se nám potvrdilo spojení Himlera a hlavně profesora Gebharda s Rolandem.
Další část listin popisovala expedici do Tibetu a návštěvu kláštera pod horou Orojo.
O této expedici se píše i ve složce VIII, ale Roland zde vše uvádí na pravou míru.
Do Tibetu jel hlavně proto, aby mu mniši pomohli přeložit nápisy na tajemném předmětu ze svatyně na Sahaře. Doufal, že klíč najde ve spise Vimaanika Shaastra jejichž kořeny sahaly podle legend do časů před příchodem Onrixe a Arkany. Pokud byli tak starobylé, mohli vycházet jen z učení a vědění Arcigoridorisu.
Naděje se nenaplnili a on pak svým šéfům v černém řádu podstrčil části textu popisující létající stroje ,,vimany.“
Je v celku logické, že se další výzkum těchto strojů nepohnul pozitivním směrem.
Dávná legenda je slabým vodítkem pro technický úkol takového rozsahu. Po návratu z Tibetu začal pracovat na svém hlavním úkolu. Otevření cesty silám Arcigoridorisu na náš svět. Jako hlavní stan si vybral zámek Fürstenstein ve východním Prusku. Zde ho osud spojil s Hansem Kamlerem.

Poddolované území pod zámkem i v jeho okolí poskytlo dokonalé podmínky pro vybudování citadely podobné hradu Houska v Čechách.
Hlavní komoru kde vrtal do země nechal obložit žulovými bloky a výstup na povrch byl velmi ztížen. Pevnost otočená dovnitř. Nebránila nikomu vstoupit, ale znemožňovala odejít.
Jak experiment v sovích horách dopadl složka neříkala, protože právě ve chvíli kdy se mělo začít s vrtáním zápis končil.
Poslední dokumenty se objevili na stole a hned bylo jasné , že čas děje se jen nepatrně posunul do let 1940-1945. Jen velmi okrajově popisuje svojí práci na projektech Jericho, Pandora a hluboký Hrob.
Z textu je znát , jak ho nebavilo rozvíjet tyto válečné aktivity, které ho zdržovali od hlavního úkolu.
Ovládnutí sil Arcigoridorisu.
Na rozkaz Himlera se práce v Sovích Horách zastavili a byli obnoveny až po krachu operace hluboký Hrob.
Zde von Stoler píše: ,,Pokus o vyvolání časového posunu nevedl k úspěchu. Jedinou šancí je navrtání dostatečně hluboké studny a spuštění pulzního urychlovače na jejím dně.
Himler konečně souhlasí a to až poté co ho Kamler přesvědčil o tom, že právě tudy vede jediná cesta k záchraně říše. Nevím co mu namluvil, ale je jisté, že pokud bude ta síla uvolněna , bude nemožné ji ovládat a zničí nejenom Himlerovi nepřátelé ,ale i obdivovatele! Poslední stránky čtvrté složky vypovídají jasně o chaosu, který provázel zánik Hitlerovi třetí říše.
Zdá se , že vrtání proběhlo úspěšně, ale chyběli díly na urychlovač a prioritou byl projekt Pandora.
Poslední zápis popisuje zavalení vykopané studny.
Schránka třetí v pořadí vydala své tajemství. Náš společný názor zněl, že její obsah je sice šokující ale né nebezpečný a tak zde může zůstat.
Byl už večer.
Den rychle uběhl, ale únava nás zmáhala.
Zvědavost byla silnější.
Co je v poslední truhle?
Rutinní pohyb páčidlem, voskový papír a dřevitá hmota.Alexa třesoucí se rukou vyndala hobliny a na dně je vidět valoun asi 40 centimetrů dlouhý a 30 centimetrů široký a stejně i vysoký. Dokonale hladký , jen po obvodu byli pravidelně rozmístěné tři prohlubně.
To je ta jediná věc co Roland zachránil z chrámu. Po obvodu bylo pak něco napsáno.
Bylo to psáno archaickým písmem ,ale k mému úžasu se to dalo částečně přečíst.
Podmínkou byla znalost řečtiny a latiny. Tyto jazyky museli z tohoto písma vycházet.
Stačí trocha znalostí a dost času spojeného s trpělivostí. Naštěstí se ukázalo, že doktor Schmit je velmi dobrým znalcem starých jazyků a mohl mi vydatně pomoci. Po hodině našeho lopocení Alexa usnula na židli. Nechali jsme to tak a dál jsme kombinovali písmena a snažili se slovům dát jejich pravý význam.
Ve čtyři hodiny ráno před námi ležel překlad textu na tom předmětu.
Až sem se asi dostal i Roland , protože v jednom textu psal , jak mu ty slova na artefaktu nedávali žádný význam.
Teď je třeba jít dál, ale kolega mě zarazil slovy: ,,Už skoro nevidím. Prospíme se alespoň pár hodin.“

Pak se natáhl přímo na podlahu a během chvilky spokojeně oddychoval. Zpočátku se mi zdálo, že za těchto okolností nikdy neusnu,ale únava mě po chvíli také zmohla.
Mé snění ukončila Alexa slovy: ,,No tedy Vy jste,ale spáči , osm hodin a tady to vypadá jako v noclehárně.“
Náš společný šéf vstal a rovnou usedl ke stolu přesně na místo, kde včera ukončil práci.
Ležel tam ten podivný překlad.
Tichým hlasem začal číst: ,,Šest rukou je víc než dvě, šest očí je víc než jedno, tří srdce je víc než žádné, tři duše je víc než jedna. Ruce a oči spojené. Srdce a duše otevřené. Odhalí tajemství kamene,.“
Alexa vykulila oči a dodala: ,,Co to je? To je nějaká báseň.“
Po chvíli pokračovala: ,,Už se nedivím, že to von Stolerovi nedávalo smysl.“
No měla pravdu.
Ten kámen nebo co to bylo postrádal jakýkoliv vědecký záchytný bod a ten divný text nám taky moc nepomohl. Doktor Schmidt ho vzal do ruky a prohlížel si jeho povrch pod čtecí lupou.
Po delším pátrání řekl: ,,Ten nápis není vyrytý, ale vlisovaný nebo odlitý. Váha je asi normální odpovídající běžnému kamenu z řeky, ale takhle pravidelný valoun by voda nikdy nevytvořila.“
Vyndal z kapsy nůž a pokusil se udělat vryp do povrchu s nulovým výsledkem.
To okomentoval slovy: ,,Neuvěřitelně tvrdý, nůž by se zlomil a nezanechal by ani škrábnutí.“ Po krátkém zaváhání oběma rukama mrštil s artefaktem o betonovou podlahu. Zvláštní bylo, že se vůbec neodrazil. Tam kam ho silné ruce hodili , zůstal nepoškozený ležet. Začalo mi být jasné, že se jen tak nehneme z místa. Roland von Stoler vlastnil ten valoun skoro dvě stě let a nepřišel na to k čemu je, ale on byl sám a mi jsme tři.
No ovšem!
My jsme tři!
To by mohl být klíč!
Šest rukou, šest očí, tři srdce a tři duše.
To je přece popis třech lidí.
Roland byl vždycky sám.
Alexa položila valoun na stůl a já vzrušeným hlasem řekl: ,,Pojďte sem. Dejte ruku každý do jedné prohlubně a ten kámen upřeně pozorujte. Uvolněte srdce i mozek a myslete jen na něj!“ Kolegyně bez váhání udělala co měla, doktor Schmidt váhal, ale udělal to taky.
Já pak jako poslední přiložil svou ruku na místo pro ní určené. Jakmile se naše ruce propojili prostřednictvím záhadného kamene, změnil barvu z namodralé bílé na sytě modrou a začal pulzovat.
Nevím co mě to napadlo, ale křikl jsem: ,,Myslete jen na to co děláme!“
Kámen znovu změnil vzhled a zářil ostře rudou barvou.
Po pár vteřinách z něho vyšlehl proud rudého světla ke stromu.Už se nedalo dál odolávat neznáme síle a naše těla byla odhozena od stolu.
Celou místnost osvítilo oslepující světlo a já byl v mžiku oslněn.
Když mé oči opět vnímaly okolí svítila přímo nad artefaktem rudá krychle o stěně asi jeden metr.Vypadalo to ,že je tvořena čistým světlem.Najednou se změnila a nabrala tvar velké mužské hlavy.
Načež hlava plynulou angličtinou promluvila.

Při skenu Vašich mozků byl zjištěn jeden společný jazyk pro dorozumívání.
Doktor Schmit se konečně vzpamatoval a byl schopen zformulovat jednu podstatnou otázku:,,Kdo jste?“
Hlava se otočila a řekla:,,Kdokoliv si budete přát!“
Jako na dokreslení svých slov se proměnila a nabrala podobu Alexi, po několika vteřinách mojí,pak šéfovou a nakonec se vrátila k původnímu vzhledu.
Alexu tato odpověď neuspokojila a naléhala:,,Chceme vidět Vaší pravou tvář!“
Bez váhání odvětila:,,Vy jste tak mladí,za vším hledáte jen fyzickou podobu.Naše civilizace už po miliardy pozemských let nemá žádné tělo.Myšlenka ho nepotřebuje“.
Oni nemají tělo tak je to nějaký hologram!
Prolétlo mi hlavou,ale ta věc odpověděla i na otázku nevyslovenou:,,Žádný hologram jen čistá energie.Ale raději teď poslouchejte .Naší předci byli prvními obyvateli tohoto prostoru.Povstali daleko dříve než vznikl Vesmír tak jak ho chápete Vy.Celé miliony pozemských let se vyvíjeli až přišla chvíle k opuštění těl a k návratu k původním ideálům.Toho dne se narodil ,ale i zemřel poslední člen naší civilizace a všichni žijící přešli do duchovního světa.Čas plynul ,ale mi bylo mimo něj a tak se jednotlivý členové komunity vypravily do prostoru a začaly pozvedat nové a nové vesmíry. Jedním z nich byl Onrixův ideální svět.Trvalo jim pouze dva tisíce pozemských let než opustili svá těla a vyrazili v našich stopách.Narozdíl od nás ale oni chtějí světy napravovat zatímco mi se jen díváme.Teď ale zpět k tomuto světu.Vesmír jsme založili ve chvíli , které se dnes tady říká velký třesk.Pak šli naši vyslanci z galaxie do galaxie a pokládali základy nových civilizací.Na každé nové planetě zůstal vyslanec,Který se vždy v dané periodě zjeví a otestuje stav obyvatel.Tady byla vybrána perioda rovnající se jednomu tisíci pozemských let.Vše se vyvíjelo jak mělo ale pak sem přišel Onrix se svojí misí a lidi přetvářel k obrazu svému.Dva tisíce let po našem příchodu vytvořil ideální systém , ale ten netrval navěky a dnes jste díky Onrixovi na hranici zničení.Cítím,že odsuzujete to jak náš vyslanec zjišťuje stav duše lidí, ale věřte, že je v okamžiku zničení poznáte jak doopravdy vypadá lidské nitro“.
Neuvěřitelné.
Tady nám někdo v podobě červené hlavy tvrdí ,že miléniový démon je jen jakýmsi revizor jestli máme právo na pravdu.
Ti mrtví v Arrezu na Bledu a na dalších místech to je jen součást pokusu pro pobavení rasy,která odhodila svá těla aby povznesla ducha.
To je odporné!
,,Ale není!“Odpověděl hlas z obrovské dálky a pokračoval:,,Náš vyslanec ohrožuje jen jednou za tisíc let úzkou skupinu lidí.Je pravda ,že při tom zahynou i neviní ale porovnejte si kolik objetí má na svědomí Onrix se svým nevlastním bratrem Gechorusem jen ve 20 věku jich byli desítky miliónů.
Hlava zmizela a v krychli byly vidět obrazy zákopů první světové války, následovány obrazem vypálené vesnice a rozbombardovaného města.
Obrazy zmizely a hlas nemilosrdně pokračoval,,Lidé jsou naše děti a mi je nemůžeme ochránit. Těžký žal naplňuje naše duši. Ať se naše mysl nachází zde nebo v jiném vesmíru za hranicemi Vašeho vnímání všude cítí tu obrovskou bolest tohoto bytí. Tak nás suďte se shovívavostí mé děti.“
Doktor Schmit se zeptal:,,A co ostatní světy? Kde jste působili?“

Ten hlas věčnosti odpověděl:,,Tam kde byly obyvatelé ponecháni sami sobě vše odpadlo dobře. Tam kam přišel po nás Onrix a jeho lidé nastaly spory, války, zkáza a ničení.“
Opět se místo hlavy objevil obraz. Nebyla tam jedna zničená vesnice nebo město, ale celá planeta. Jen dvě slunce na obloze osvětlovaly planinu zkázy.
Hlas pokračoval.,,Tak byly zničeny naše děti na planetě Koridor jen 9 500 světelných let od Vás“.
Po krátké pauze tragicky dodal:,,To co se stalo na Koridoru čeká zřejmě i vás,. Až se příště zhmotní náš vyslanec po té co uplyne tisíc let, bude tento svět prázdný!“
V mrazivé atmosféře dodal:,,Náš vyslanec ukončí svojí misi. Teď ale řekněte chcete aby toto varování zůstalo zde nebo bude pro všechny lepší, když odejde teď a na vždy!“
Těžká otázka, ale lepší by bylo aby svět nic nevěděl. Snad máme ještě šanci a toto hrozné proroctví by nám ji vzalo.
Obraz mírně pohasl a hlas řekl svá poslední slova:,,Správná volba! Hodně štěstí mé děti!“
A vše zmizelo.
Artefakt byl pryč.
Bylo zrovna poledne.
Výtah nás vyvezl do pracovny šéfa a ten klidně řekl:,,Vše co jsem našli bude zahrnuto do fondu kobky č.1/2 a utajeno. Až odejdu na odpočinek staneš se ty Adame novým ředitelem. Vybereš si nástupce a tajemství zůstane zachované.“
Co říci?
Jen jediné slovo,,ANO!“