Enolla Forse 11.

Anotace: 11. kapitola - Ten prašivý pes! ... Jsem zvědavá na vaše komentáře. Ani nevíte, jak ráda je čtu :-)

Sbírka: Enolla Forse

Co tady děláš?“ snažila se vykřiknou, ale namísto toho se ji z úst vydral přidušený šepot.Smích… Zlý. Ledový.
„Přišel jsem se za tebou podívat.“
„Proč?“ zachraptěla. Hlava ji bolela o trochu méně, ale i tak se cítila přejeta parním válcem. A proč neúčinkoval ten lektvar a ona poklidně nespí? Nebo spala tak dlouho?
„Cožpak se nemůžu podívat, jak se ti daří? Prý jsi měla nějakou nehodu.“ Řekl ironický tónem.
Ten prašivý pes. Ten… To on.
„Ale no tak, proč by to dělal?“ ozval se opět hlas v její hlavě.
„Můžeš, ale nechápu důvod proč.“
„A proč ne?“
Pravda, na to neměla odpověď.
Mlčela a dívala se do jeho očí. Chladné jako vždy, ale přeci byly dnes jiné. Hrál v nich plamínek vzrušení a pobavení.
To se mi snad jenom zdá. On se nad tím baví.
Otočila se na bok. Zavřela oči a snažila se znovu usnout.
On se však nevzdal. Přesunul si židli a opět seděl před ní.
„Kdo je madam Pomfreyová?“
„Neboj se. Mám to dovoleno. Stačí milý úsměv a vše se zařídí.“
Zavřela oči. To je naprostý ignorant. Bože!
„Vím, co se ti stalo. S tím potloukem… Jaká nešťastná náhoda.“ Povzdechl si, ale v jeho hlase byl znát výsměch.
„Aby se ti lépe uzdravovalo, přinesl jsem ti rudé růže. Máš je doufám ráda.“
Co si o sobě myslí? To si ze mě dělá dobrý den.
„Za rudé růže děkuji a teď mě nech spát.“
"Není zač a nenechám.“ Zasmál se. Ledový, zlý smích.
Fajn. Chceš boj, máš ho mít.
„Jsi opravdu velmi laskavý, že mě obšťastňuješ svoji přítomností. Myslím si, že bez tebe by mi bylo mnohem hůře.“ Pronesla naškrobeným hlasem. Nedala se však přeslechnout jedovatost v tóně.
„Co tak milý tón ve tvém hlase?“
„A co tak milý úsměv na tvé tváři?“
„Koukám vždy si musíš stát za svým, že?“
„A ty vždy na vše odpovědět a nenechat mě vyspat, že?“
Rozesmála se. Sama netušila proč, ale prostě musela. Uvolnit se.
„Čemu se směješ?“ znejistil.
„Tom Rojvol Raddle. Lamač dívčích srdcí.“
„Co je na tom směšného?“
„Ty.“
Povedlo se. Znejistěl. Do jeho jinak bílé tváře se vlil ruměnec.
„Jestli mě omluvíš, chci se prospat. Běž obšťastňovat svým úsměvem tvé obdivovatelky, aby náhodou nepukly žárlivostí. Dobrou noc.“ Řekla rázně, otočila se k němu zády a doufala, že brzy odejde.
Zavrzala židle, to se zvedal. Ozvalo se cvakání kroků, které ji v hlavě duněly jako bubny. Bolelo to.
„Tohle ti ještě spočítám. Nemysli si, že jsi vyhrála. Já vím, kdo jsi.“ Řekl tajemně a ledově.
„Dobrou noc spanilá krásko.“ Pokračoval přesladkým tónem.
Jak myslel, že ví, kdo jsem? To je to něco záhadného? A stejně je to prašivý pes. Zmijozelák jeden. Nejdříve se snaží chovat přívětivě, ale je zlý. Nechutně zlý. Srší to z jeho očí. Ale proč si vybral mě? Proč? Nebo nejsem jediná?
Ačkoliv se jí nechtělo spát, její zranění si přeci jen vybrali svou daň a musela se ještě chvíli prospat, aby zítra byla zcela fit a mohla jít normálně na výuku.
První den a co se stane. Zasmála se. První den.. Jak to bude vypadat po celý rok?
Její tok myšlenek byl přerušen, musela spát…

Další den ráno šla normálně na snídani. Madam Pomfreyová ji dala ještě instrukce, ať je opatrná a odpoledne ať za ní raději zajde.
Ve velké síni potkala celé famfrpálové družstvo, jak sedí pospolu a o něčem žhav debatují. Nevšimli si ji, takže se rozhodla, že na ně zezadu vybafne.
„Přepadení.“ Přiskočila k nim, až Vivian nadskočila.
„Enollo!“ vykřikli všichni naráz radostně.
„Konečně jsi tu. My jsme si myslela, že tam ještě budeš dneska ležet. Už je ti lépe?“ začal se ptát jeden přes druhého. Enolla však s odpovědí chvíli čekala, nejprve se otočila ke stolu Zmijozelu a hledala Jeho. Byl tam a díval se přímo na ni. Sklopila hlavu a rychle se otočil ke svým.
„En, jsi v pořádku? Byla jsi nějak mimo.“ Chytne ji za zápěstí Vivian.
„Neboj se, jsem v pořádku.“
„Tak pojď se přidat k nám.“ Nabídl ji místo vedle sebe Justin.

Celé vyučování byla Enolla tak trochu mimo. Neustále musela myslet na to, co se stalo včera večer na ošetřovně. Tedy přesněji řečeno na to, co ji Tom řekl. Nechápala přesně význam těch slov. Vůbec neměla tušení, co myslel tím: Vím, kdo jsi. Vždyť je to přeci jasné?
Nebo se snad dozvěděl o něčem, co ona sama netuší?
Ale ne, to je hloupost. Jak by to mohl zjistit. A stejně není co.

Po obědě zašla na ošetřovnu, kde ji madam Pomfreyová uvítala se širokým úsměvem.
„Enollo, koukám, že je ti už lépe, že ano? Hlava nebolí a už není žádná modřina. Skvělé. Jen se tváříš nějak zamyšleně, ustaraně.“
„Ale to nic.“
Ošetřovatelka se mírně začervenala. „A mám tu pro tebe vzkaz.“ Podala ji obálku, kterou celou dobu držela v ruce.
„Od koho?“ optala se zvědavě Enolla, když ji otevírala.
„To nesmím říci.“ Začervená se ještě víc při nějaké vzpomínce.
Dopis byl velice stručný, ale výmluvný.

V 19,00 u vchodu do Velké síně. Budu čekat.

Nejprve ji napadl někdo z Havraspáru, ale to by přeci neposílal dopis a mohl to říct osobně. Ale pak jí to došlo… On.
„Děkuji.“ Poděkovala, ale už nevnímala, co ji ošetřovatelka říkala. Rozeběhla se do společenské místnosti, kde se usadila do svého oblíbeného křesla.
Na klín ji vyskočil Snow a začal příst. Enolla ho hladila, i když podvědomě. V hlavě ji vrtala jediná otázka: Proč?
V souvislosti s ním bylo mnoho velkých otazníků, které se nedaly vyřešit. Snad když půjde nějaký poodhalí. Snad.
Rozhodla se, že nejdříve si udělá úkoly a pak zajde na smluvené místo.
19,00 u Velké síně…