Hydroponic town 32. - V pasti

Anotace: ...

,,A jseš v pasti. Tak jako já! Teď budeme muset spolupracovat!" mluvil až úchylně Hans s plameny v očích.

,,Radši tady zhniju, než utíkat s tebou..." řekl masochisticky, ale vědom si své zodpovědnosti vůči celé vesmírné společnosti. Radši nasadil svůj život, než aby byly v ohrožení životy mnohem více lidí. A třeba i život Sarrah. Dál si nic nepamatoval.

Otevřel oči a zalila ho bílá zář. ,,Ty proklaté halogenové zářivky!" řval mu mozek. Bolela ho hlava( kdy se mu rozkočí na tisíc kousků?). K jeho lůžku přistoupil muž v černé kombinéze.

,,Následujte mě." ozvala se věta, kterou si moc dobře pamatoval a která mu lezla na nervy.

,,Teď jsem se probral, sakra!" podrážděně reagoval. Ještě že jen v duchu. Pomalu se posadil na lůžku a rozhlédl se okolo sebe. Bílá síň vypadala téměř stejně jako ta, kde se onehdy probral do toho futuristického světa. Jen strop byl tady průhledný. Skrze něj se na něj upínaly zraky mužů v černém plášti.

,,Následujte mě!" vyzval ho znovu muž v černé kombinéze. Josh se postavil na nohy, aniž by ale přitom odtrhl oči od černokabátníků. Zírali na něho, jako by byl živým dinosaurem nebo Ježíšem Kristem, jako by nikdy nikoho takového neviděli. Pro jistotu svým zrakem přejel celé své tělo, ale ničeho nezvyklého si nevšiml. Muž v černém ho provedl několika úzkými chodbami, které byly kupodivu černé. Byly obložené černým mramorem vyleštěným tak, že se Josh viděl skoro jako v zrcadle. Náhle se prudce zastavil. Vrátil se rychle o několik kroků zpět a v odrazu spatřil sebe. Jenže někdy ve třech letech. Udělal pár kroků dopředu a vedle něho stál jeho odraz s fotbalovým míčem.

,,To mi muselo být tak deset!" divil se Josh. Kráčel kolem mramoru a viděl se, jak rostl. V jednom odrazu dokonce spatřil Sarrah.

,,To muselo být nanejvýš před třemi lety." zastavil se a najednou se začal bát jít ještě dál. Vždycky si přál znát budoucnost, ale teď zjišťoval, že by ji radši znát nechtěl. ,,Co když tam už nebude stát Sarrah po mém boku?"

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pak udělal velký krok do budoucnosti a spatřil...sebe. A nikoho jiného. ,,Ne, to nemůže být pravda, to ne, prosím!" svezl se s pláčem po mramoru k zemi. Muž v černém ho chytil za ruku a táhl ho chodbou dál. Josh se podíval přes slzy do dalšího kusu mramoru s přáním, aby se k němu pak vrátila. Ale neuviděl ji...a ani sebe.

Ze své mysli a ze slz ho vytrhl až hluboký hlas. Josh zvedl hlavu a podíval se nepřítomným pohledem před sebe. Všude bylo příšeří. Po obvodu kulovité síně svítily z podlahy jemně nažloutlé paprsky světla, ve kterých stáli muži zabalení v dlouhých černých pláštích. Jejich tváře byly znetvořeny stíny, které zamezily odhalení jejich podob. Josh si připadal, jako by se objevil na tajném koncilu templářských rytířů.

,,Přísahejte!" zaburácel hlas muže naproti němu.

,,A na co? Kde vůbec jsem?"

,,Přísahejte!"

,,A kdo jste vy? Jak mám na něco přísahat, když nevím vůbec nic?!"

,, Souhlasím se členstvím v misi Vitanova..." začal odříkávat muž zahalen stínem.

,,Vitanovy? Já nechci na Zemi!" vykřikl Josh, když uslyšel o Novém životě. Dva muži se vynořili ze stínu a přitiskli mu studený kov svých dlouhých stříbrných mečů. Jak vystoupili ze světla, odhalili své tváře. Obě znal. Z jedné se na něho díval Didier, který na něho přátelsky mrkl okem, z druhé zíral Hans a přitiskl meč ještě silněji pod jeho krkem. Josh z výrazu obou hned všechno pochopil. Didier na něho mrkl, aby mu dal znamení, ať přísahá, že to pro něj bude lepší. Hans by ho naopak asi nejraději zabil. Ale proč? A jak se stali těmito ,,templářskými rytíři"? Věděl, že nemá čas na polemizace a rychle začal odřívákat slova přísahy.

,,Přísahám, že padnu hrdý za své činy v boji lidstva proti jinému biologickému druhu." ukončil přísahu hluboký hlas. Joshovi se před očima vynořila prázdnota v odlesku mramoru, ale jeho krk pocítil nepříjemně silný tlak jednoho meče.

,,Přísahám, že...že padnu hrdý za své činy v boji lidstva proti jinému biologickému druhu." nejistě pronesl. Didier se usmál a ustoupil. Hans se na něho díval krvežíznivě a snad jen přítomnost ostatních černokabátníků mu nedovolovala ho zabít. Skryl meč pod svým pláštěm.

Světla se rozsvítila co nejjasněji a černá místnost se proměnila v bílou. Muži v černých pláštích zmizeli. Jen Didier zůstal stát ve výklenku. Josh se pokusil promluvit francouzsky, ale nešlo to. A stejnak by ho Didier jen stěží slyšel. Ten na Joshe mrkl, otevřel výklenek a zmizel jako ostatní. Josh doběhl k výklenku, ale nedokázal ho otevřít. Rozhlédl se po místnosti, ale nikde nebyl východ.

,,Snad je to jen noční můra, jeden dlouhý strašný sen! Vždyť tohle nemá hlavu ani patu!" sedl si doprostřed prázdné místnosti a začal zoufat.

,,Joshi!" ozval se hlas snad ze všech stran.

,,Kdo to je?"

,,Moc dobře vím, že je toho na tebe moc..."

,,Kdo jste?!"

,,...ale neznám lepšího člověka než jsi ty, kterého bych mohl vybrat na takovou misi."

,,Kdo sakra jste? Ukažte se, chci vás vidět!"

,,To nepůjde, Joshi, umírám. Už mi moc času asi nezbývá..."

,,Kdo jste?" zeptal se teď opatrně a napjatě.

,,Mé poslední přání je, aby jsi zachránil náš domov. Vím, že to dokážeš, už na fakultě jsi mi několikrát dokázal své kvality." Pak zakašlal.

,,Profesore!" vykřikl Josh a nějak instinktivně se díval vzhůru. Ale zpět se už neozval žádný hlas. Joshovi se v očích objevily slzy.

Přes stěny průhledné z jedné stany pozorovali brečícího muže upjaté zraky.

,,Proč taky letí na Zem?! Vždyť by měl jít do Inferna jako já!"

,,Přestaň Hansi, není to vůbec žádná výhoda. Kdyby měl na výběr, určitě by neletěl."

,,Kecy, Ríšo, na Zemi je ráj. On by se měl smažit mezi mrtvolama!"

,,Hansi, drž hubu. Za všechno jsi zodpovědný ty. Ty bys měl zpytovat svědomí a ne se dovolávat stejného trestu pro Joshe, který jen zvědavě strkal nos."

,,Stejně je to protekce!" ukončil diskuzi Hans a odešel.

,,Proč nám zakázali to elektrický křeslo!" pronesl sarkasticky muž se hřmícím hlasem. Znovu se zahleděl na Joshe, a pak přes mikrofon promluvil:

,,Souhlasíte s obřadem?"

,,Kdo je zase tohle?!" zareagoval podrážděně Josh s očima červenýma od utírání slz. Výklenek se otevřel a vešel muž ve stříbrnobílém plášti. Měl zrzavé vlasy, které končili těsně pod ušima a dole se točily do spirály. Nod nosem mu rostl robustný zrzavý knír, který se následně spojoval se zrzavým plnovousem.

,,Mé jméno je Richard Lionheart a jsem velitel celé Vitanovy. Souhlasíte s vykonáním poslední vůle ctěného profesora Irwina Boshe?"

,,Na...na co umřel?"

,,Cukrovka."

Josh si vzpomněl, jak se na fakultě některé přestávky profesor Bosh zamykal a nepouštěl dále ani zaujmuté studenty, kteří s ním chtěli prokonzultovat některé jejich otázky. Přitom ostatní přestávky je vřele přijímal a obětoval svůj přestávkový čas. Až teď Josh pochopil tu podstatu nedostupnosti. Píchal si inzulin.

,,Ano, kvůli němu to udělám."

,,Dobře, za hodinu bude obřad přijetí."

,,Mohl bych se předtím vidět se svoji dívkou?"

,,Myslím, že ano. Nyní se tato mise stejně rozletěla asi již ke všem občanům."

,,Jakto?" překvapilo to Joshe.

,,Milý pan Hans Müller! Jak vám vrazil hlavu mezi tyče cely, chytli jsme ho a odvedli přímo k obřadu. Po cestě se však vytrhnul Modré síle, ochrance, a po cestě řval o Vitanově.

,,Jak o ní věděl? Já mu opravdu nic neřekl!"

,,Zmínili jsme se o tom my. Dali jsme mu na výběr právě Vitanovu nebo smrt. Viditelně nechtěl ani jedno, a tak utekl a vytroubil to. A sám asi znáš rychlost přenosu informací z lidských úst do úst.

,,Takže nás tu bude každý sledovat?"

,,Asi, budeme takoví noví superhrdinové. A teď běž za svou dívkou. Máš na to...den.