Enolla Forse 18.

Anotace: 18. kapitola - Modré oči... Omlouvám se za velkou pauzu, ale ať žijí workoholici.

Sbírka: Enolla Forse

Louka plná květin. Hřejivé paprsky slunce a spousta barevných motýlů, kteří přesedají z květiny na květ a ochutnávají sladký nektar. Vše pozoruji svýma očima, ale své tělo nevidím. Chci se dotknout květin, ale nemám ruce. Jsem tu jen svou myslí. Vnímám tu krásu, ale dotknout se jí nemůžu.

„Enollo!“ Zatřese s ní Xandr.
Ačkoliv jej slyší, bojí se otevřít oči. Bojí se světla a ke všemu ji bolí hlava.V myšlenkách se vrátí k dívce, kvůli které se stalo tohle všechno. Vždyť vypadala jako její věrná kopie. No, dobrá, možná o něco bělavější pleť, kratší vlasy a smutnější pohled, ale jinak vypadala jako ona. Černá husté vlasy ji dopadaly na ramena a ty oči. Ledově modré. Kombinace, které se někteří bojí, jiné přitahuje.
Ááá, to studí.
Zasáhly ji kapky studené vody. Pomalu a nejistě otevírá oči.
„Enollo.“ Usměje se na ni Xandr, když procitne.
„Xandře?“ optá se prostě, ale všem dojde, co tím myslí: Co to má znamenat?
Posadí se a znovu pohlédne na dívku před ní. Ta se také tváří velice překvapeně.
Je tohle snad jen hloupý sen?
Místo Xandra, se však slova ujal Dippet: „Tohle je Gabriela, dívka, která bude vaše nová spolubydlící, slečno Forse.“ Jeho slova zněla tak prostě, ale přesto byla neuvěřitelná.
„Gabriela.“ Zašeptala. „Aha.“
Druhá dívka zatím němě stála a pevně se držela Xandrovy paže.
„Jste schopna dojít do hradu, slečno Forse?“ s trochou uštěpačnosti v hlase se optá ředitel Dippet.
„Ano, pane.“ Odpoví stroze a zvedne se ze studené říjnové země.
Hlavně to chce odvahu. V duchu si přikazuje Enolla.
Přistoupí k dívce a natáhne pravou ruku. „Ahoj, já jsem Enolla, těší mě.“
Odvahu.
„A-ahoj, já jsem Gabriela.“ Vyhrkne konečně dívka.
Tohle není samo sebou.
„Děkuji, že jste ji sem doprovodil. Omlouvám se, že jste nemohl jet vlakem s ní, ale pravidla hovoří jasně a cestovat na koštěti není tak zlé, ne?“
„Nic jiného mi nezbývá. Nashledanou.“ Uklonil se naposledy Xandr a nasedl na svůj starý Zameták, který mu věrně sloužil už od dob, kdy byl studentem. I když poslední dobou ho čím dál tím více zlobil.
Ředitel školy pomalu vyrazí směrem ke škole a za ním se nejistě vydá i Gabriela. Enolla zatím stojí na tom samém místě a dívá se za mizícím Xandrem. Něco se děje. Bleskne ji hlavou ještě před tím, než se vydá zpět k hradu.
„Doufám, že vše proběhne bez problémů.“ Promluví směrem k dívkám ředitel za těžkými dubovými dveřmi hradu.
„Pane řediteli?“ nejistě se optala Gabriela.
Odpovědí jí byl zvědavý pohled.
„Proč by měly být problémy? Vždyť nikdo nemusí vědět, že nejsem…“ hledala ta správná slova. „Jako vy.“ Vydechla nakonec.
„To je sice pravda, ale nezapomeňte slečno, že nemůžete být neustále neviditelná a každý více všímavý student vás zaregistruje a uvědomí si, že nejste jako my. Myslím si, že většině to vadit nebude, ale přesto…“ odmlčel se. Při troše snaze by mohla jeho slova znít i soucitně, ale on se nikdy nesnažil. Věci oznamoval jasně a s ledovým klidem, což Enollu někdy pořádně vytáčelo.
Zastavili se přesně na místě, kde Enolla čekala první den na okamžik jejího přijetí. Vzpomněla si na něj a v duchu se usmívala. Promluvil na ní rytíř z obrazu, i když to bylo zakázané. Mluvit s někým před zařazením. Hovořili sice krátce, ale i tak byla ráda, že ji zkrátil dlouhou chvíli čekání. Snow, ano hovořili jsme o Snow. Doufám, že ještě spokojeně spí na mé posteli. Ochrapa jeden.
„Slečno Forse, doveďte naši návštěvu do pokoje, který bude sdílet s vámi. Zítra ráno se před snídaní stavte v ředitelně. Je několik věcí, které spolu musíme probrat, ale teď je příliš pozdě na podobné informace. Pokud by se vás po cestě někdo ptal, kdo to je, odpovězte, ať se obrátí na mě. Dobrou noc.“ Řekl opět svým strohým tónem a vydal se nejspíše do své ředitelny. Jemu zřejmě bylo jedno, že někdo může dělat problémy ohledně neznámé dívky na škole.
„Asi bychom měly jít. Pojď, ukážu ti cestu do Havraspárské koleje.“
„Nejspíše si ji hned nezapamatuji.“
„Také jsem si ten první den říkala, že budu potřebovat mapu.“ Usmála se povzbudivě Enolla.
„Snad se na mě nikdo nebude vyptávat.“
„Také doufám.“ Upřímně odpověděla Enolla. „Nerada bych to někomu vysvětlovala. No a vlastně proč jsi zde? Ředitel Dippet mi k tomu nic neřekl. On mi vlastně neřekl nic. Jen, že budeš se mnou v pokoji a že má proto své důvody.“
Úsměv, který se pomalu rýsoval na tváři Gabriely, náhle zmizel. Mlčky se dívala do země a přemýšlela.
promiň, jestli o tom nechceš hovořit, já se ptát nebudu.“ Vyhrkla Enolla. Nechtěla, aby byla její nová spolubydlící a snad i přítelkyně smutná.
„To je dobré... Jsem tu kvůli válce, která venku zuří.“
„Aha.“ Zněla odpověď Enolly. Raději se dála nevyptávala a v duchu doufala, že za tím není víc.
„Teď by na chodbách nemuselo být tolik studentů, neboť většina už bude ve společenských místnostech.“ A s těmito slovy se Enolla vydala po schodech nahoru následována novou spolubydlící.
Štěstí stálo při nich, protože se jich nikdo z té malé hrstky studentů, které potkaly, nevyptával. Enolla se až zarazila před společenskou místností.
„Ale tady bude hodně lidí. Neboj se však.“
„Jsem zvědavá, zda pan Dippet oznámí, že jsem zde.“
„U něj si nikdy nemůžeš být jista. Doufejme, že se to dozvíme zítra před snídaní…. Dělová koule.“ Řekla heslo a otevřel se jim vchod do místnosti plné studentů Havraspáru.
Jedna dívka z druhého ročníku, která stála u vchodu, vypískla překvapením, když spatřila dvě téměř totožné dívky. Díky tomu ustal veškerý hovor a všechny pohledy se otočily směrem k nim.
A sakra. Zazněl hlásek v hlavě Enolly.
„Tohle je Gabriela.“ Snažila se mluvit klidným hlasem. „Bude moji novou spolubydlící, i když nejspíše nebude studovat jako my, je zde na přání pana Dippeta.“
Místností to zašumělo.
„Proč tu tedy je?“ ozvala se Vivian.
„Sama nic nevím. Však víte, jaký je ředitel. Doufejme, že se zítra dozvíme víc.“
Snažila se prodrat skupinkou do ložnice, aby měly chvilku klidu, když někdo vykřikl: „Pokud je obyčejný mudla, jak může vidět naší školu? Jak v ní může být? Pochybuji, že by zrušili ochranná kouzla. Ona nemůže být obyčejný mudla!“
„Vždyť vypadá jako ty, Enollo.“ Promluvil konečně Justin.
Tolik otázek najednou a všechny opodstatněné, ale ani na jednu nevím odpověď
„To je pravda.“ Přitakal Peter.
„Sama nevím.“ Zašeptala v odpověď, takže ji nikdo neslyšel. Gabriela vystrašeně stála vedle ní. Bylo jí nepříjemné, že se na ni dívá tolik lidí a všichni mají otázky, na které sama neví odpověď.
„Ráno je moudřejší večera.“ Ozval se za nimi dobře známý hlas jejich kolejního ředitele. Stál tam Brumbál. „Nechte prosím obě slečny jít spát. Věřím, že zítra se dozvíte vše potřebné. Dobrou noc.“
Enolla se na něj vděčně usmála a on na ni mrkl. Bude za tím mnohem víc. Blesklo ji hlavou a už spolu s Gabrielou zmizela na schodišti, vedoucí k dívčím ložnicím.