Pirátská povídka (5.část)

Anotace: Ocením vaše komentáře a kritiku. Pište, nebojte se. Potřebuji vědět, jak se to líbí a jestli mám pokračovat nebo ne.

...Hořící loď v mlze, moře kolem obarvené na rudo. Všude plno krve a mrtvol...
Těžkopádně se ozývá dupot mnoha nohou. Klení a pobídky se ztrácí v zamlžené mořské pustině...
Piráti za cenu popálenin vynášejí bedny s cenostmi z podpalubí hořící obchodní lodi a přenášejí je na svůj koráb. Panuje neuvěřitelný zmatek.
Plameny přeskakují už i na pirátskou loď, kde se je pobíhající posádka snaží uhasit.
Vysoký muž s ryšavými fousy a vlasy neustále řve a pobízí piráty k větší rychlosti. Ostatní mu říkají Ryšavec a je tu kapitánem.
Nečekaně se ozve hromový řehot a z podpalubí přepadené lodi vyběhnou tři muži. Nejdivočejší z nich něco drží v rukou vysoko nad hlavou a řve: „Podívejte co jsme to tam našli! Spratka!“ A skutečně, drží v rukou asi dvouleté batole. S podivem, že to děcko ani nehlesne a přitom je živé.
„Jeho rodiče určitě leží někde tady,“ uchechtne se jednooký pirát a ukáže na hromadu těl na přídi.
„Jo, ale co s ním budem dělat?“ ptají se nevrle ostatní.
„No co asi?!“ ozve se holohlavec stojící u brlení. „Přece mu nechcem dělat chůvičku!“ Potom si přejede prstem pod krkem od ucha k uchu.
„Tak to udělej sám Goro, když máš tak dobrý nápady, nejsme zabíječi neviňat!" zahuláká znova jednooký pirát.
„Najednou co?!! Já moc dobře vím cos udělal s těma vlastníma. A nebylo to pěkný!“ posměšně zavrčí Gora.
„Dost!“ zařve Ryšavec a dodá: „Prostě ho utopte a pohněte vašema línejma zadkama vy krysy nebo tady zhebneme!“ Gora se zašklebí. „Tak ho utop Jednookej, je to rozkaz!“
„Seru ti na rozkazy...“
„Držte huby! A ty to děcko dej sem.“
Všichni se překvapeně otočí na dlouhána s černým knírem.
„Á Flaundry si bude hrát na chůvičku! Ha ha,“ zasměje se Gora, ale ostatní se k němu nepřidají, protože si s Flaundrym očividně nechtějí zahrávat ...
„U jednorohého ďasa! Dělej si s tím proklatým malým šmejdem co chceš, ale teď už kruci odřízněte provazy a plujem pryč...“
Mlha najednou začala houstnout, skoro nic není vidět. I hlasy pirátů znějí tlumeněji až zanikají... Všechno se propadá do černočerné tmy.

S trhnutím jsem se probudil. Posadil jsem se. Vzápětí mě ostrá bolest donutila znova si lehnout. Všechno kolem bylo rozmazané, ale po chvíli jsem zaostřil na jakýsi bílý strop.
Tomu jsem však nevěnoval pozornost a opět zavřel oči. Přemýšlel jsem nad tím snem. Poslední dobou se mi zdával pořád a pořád dokola. Zcela určitě jsem věděl o co v něm šlo.
Flaundry mi o mém nalezení kdysi vyprávěl. Celý život mě v krutých pirátských podmínkách vychovával právě on. Škoda jenom, že se už nikdy nedozvím, kdo byli moji praví rodiče.
Za to, co udělali, jsem k pirátům necítil nenávist... a ani jsem nemohl, vždyť jsem byl jedním z nich.
Jednou věcí jsem si ale byl jist – až skončí naše velkolepá výprava, tak se zdejchnu. Ryšavec dobře zaplatí a já se s penězi v kapse vydám do jednoho z těch knížectví na východě. Tam si najdu lepší práci a...
„Počkat, ale já bych měl být mrtvý!“ uvědomil jsem si najednou a to mě vytrhlo z přemýšlení o snu. Loď, bitva, vojáci... Kde to jsem?
Pomalu jsem otvíral oči, ze strachu co uvidím. Najednou slyším kroky! Radši jsem rychle začal předstíral spánek. Někdo ke mně přišel a jemně mi vyměnil obklad na čele, pořádně to zastudilo. Mám pravděpodobně vysokou horečku.
Když ten někdo, podle lehkého kroku jsem to typoval na ženu, odešel, překonal jsem příšernou bolest na hrudi a posadil se.
S úděsem jsem si prohlédl okolí. Kolem byly bíle omítnuté stěny malého pokoje, nábytek z masivního tmavého dřeva a lůžko na kterém jsem ležel nebyl nějaký sprostý slamník, ale pohodlná velká postel s peřinou. Na sobě jsem měl jen kalhoty, neboť rána na hrudníku byla obvázána spoustou obvazů.
Otevřeným oknem dovnitř pronikaly sluneční paprsky a teplý vánek.
„Co to má k čertu znamenat?“ položil jsem si nahlas otázku.
Ode dveří se ozval hrubý smích.
„Tak, holobrádek se nám konečně probudil! To je ale novinka,“ pronesl známý hlas.“Už jsem si myslel, že hodláš spát na věčnost.“
Namáhavě jsem otočil hlavu a uviděl Temura stojícího u dveří. Přes tvář se mu táhnul velký šrám, ovšem nic jiného se na tom starém kašparovi nrzměnilo.
„Temure! Nechápu to! Kde to jsme? Jak dlouho tady takhle ležím? Co bitva, vyhráli...“
„Pomalu s těma otázkama! Všechno má svůj čas,“ zarazil mě Temur a sedl si do čalouněného křesla, kde si vytáhl dýmku a začal ji zapalovat.
„Tak ksakru řekni, co se stalo!“ vyštěkl jsem netrpělivě.
„Ha, jen ses vzbudil a už mi budeš rozkazovat. No, to je teda nehoráznost!“ rozčílil se a vypustil obláček kouře.
Avšak po chvíli jej přestal bavit pohled na můj nedočkavý a zároveň rozzuřený obličej a jal se vypravovat.

„Situace vypadala bledě. Královští nás zatlačovali do podpalubí. Myslel jsem, že je to konec. Konec mé třicetileté služby poctivému pirátskému řemeslu! Pak se ale stal zázrak - náhle nám ale přišel na pomoc kapitán Sigird a situace se obrátila. Vojáky jsme vybili do posledního a zmocnili se těch dvou galér. Bohužel při tom boji padlo mnoho našich, a tak jsme se museli spokojit jen s tímto úlovkem.“
„Kde doplníme posádku?“ přerušil jsem Temura. „Musí být plný stav kvůli..., ehm kvůli bojeschopnosti galeony!“
„Nevzrušuj se, doplní nás přeživší posádky ze zničenejch lodí,“ vysvětlil Temur a pokračoval.
„No a ostatním se vedlo podobně. Díky tomu, že nás bylo hodně a útočili jsme na ně ze dvou stran jsme nakonec vyhráli. Uteklo nám jenom osm galér směrem na sever. Pak jsme zaútočili na Grabe. V přístavu nás zdrželi lučištníci, kteří z mola a z přístavní věže a potom ze střech stříleli ohnivý šípy. My se však nedali a rychle jsme se vylodili. Následovala bitka s městskou stráží posílenou vojskem. Jo, to byla řežba, abys věděl skolil jsem nejmíň čtyři vojáky! Pak to šlo jako po másle, dobyli jsme přístavní věž, přemohli obranu přístavu a město bylo do hodiny naše. A konečně přišla řada na odměnu za těžce vykonanou práci!
Nejdřív se vtrhlo do městskýho paláce a potom i do ostatních domů. Všechny, co neutekli z města pryč, jsme vzali do otroctví. Po návratu je prodáme na trhu v Kel Aru. Kápne z toho spousta zlata.
Moc otroků by ale nezbylo, kdyby nezasáhl Flaundry. Gorovi muži totiž chtěli masakrovat, že prý jim na těch pár penězích nezáleží. Znáš je, ty prasata, jsou stejní jako jejich kapitán, nechutní sadisti. Vůbec jim nejde o ten zisk, přitom poslední dobou jsou dakarinští obchodníci ochotní platit mnohem víc než obvykle. Flaundry měl s Gorem na to téma dost prudkou řeč. Nakonec se masakrovat nemohlo, teda alespoň ne veřejně.“...
Temur na chvíli ztichl a jeho oči zabloudily daleko, pryč z okna a ještě dál. Z venku bylo slyšet hovořící hlasy, jak někdo prošel pod námi na ulici... Vzpomínka na výraz, který se mu v ten okamžik zračil ve tváři ve mně přetrvala ještě dlouho potom a ani nevím proč. Prostě mi to na tom starém šaškovi přišlo divné, ale nezeptal jsem se jej, co to mělo znamenat. Měl jsem v hlavě spoustu jiných starostí.
„Ptáš se, kde jsme teď?“přerušil ticho chraplavým hlasem.
„Jsme ve Flaundryho domě, teda v domě, kterej si zabral. Já mám dům hnedka naproti. Je to luxus, přemejšlím, že si něco podobnýho koupím za pár let v Caphare.“
Pak si všiml, že mu vyhasla dýmka. Vytáhl balíček prvotřídního tabáku a jal se ji znova napjechovávat.
„Koukej, to se budeš divit, co starej Temur našel!“ řekl najednou se škodolibým leskem v očích.
Vytáhl z kapsy těžký zlatý řetěz s rubínovým přívěškem a posměšně mi s ním zamával před očima. Neušla mi při tom ani spousta prstenů na jeho rukou. Ten blázen měl na každém prstu minimálně tři.
„Neboj mám toho mnohem víc. V bezpečí schovaný.“
„Jak dlouho tady ležím?“ přehlušil jsem otázkou jeho otravné vychloubání.
„Tři dny, ale kdybys viděl tu brož, co jsem...“
„Tak vidím, že už ses probral! No to je dost!“ ozvalo se radostně ode dveří a uťalo náš rozhovor.
„Kapitáne!“ vykřikl jsem.
Dovnitř právě vstoupil Flaundry se svým typicky drsným úsměvem.
„Měl jsem o tebe celkem strach,“ začal „ ,ale ukazuje se, že máš tvrdý kořínek. Ta rána vypadala vážně ošklivě. Ještě, že máš tak dobrou ošetřovatelku.“
„Ošetřovatelku?“ Vpadl jsem mu udiveně do řeči.
„No ano, moji novou služku. Jmenuje se Ailen.“
„Vážně... A co vaše rána? Vidím, že už se zhojila. Jak je to možné, vždyť to byl celkem velký průstřel?!“
„To je teď jedno,“ řekl Flaundry nervózně a instinktivně si sáhl na paži. „Musíme spolu probrat jednu důležitou věc.“ Při poslední větě mu přes tvář přelétl stín obav.
Až moc dobře jsem věděl , co chce probírat.