Enolla Forse 20.

Anotace: 20. kapitola - Uvězněná

Sbírka: Enolla Forse

Dívky se společně vydaly na snídani. Jejich cesta však probíhala v naprosté mlčenlivosti. Kolem nich s hlasitým štěbetáním chodily skupinky studentů. Několik jedinců dokonce Enollu pozdravilo, ale ta si nevšímala jich.
„Forse!“ ozvalo se před velkou síní. Tentokrát se Enolla zastavila a ohlédla se. Stál za ní ten prašivý pes Raddle se svými kumpány. Přejel ji mráz po zádech, ale nedala na sobě nic zdát. Několik jiných studentů se též zatavilo a s napětím očekávalo, co se bude dít.
„Koukám, že sis pořídila dvojnici. Snad se přede mnou neschováváš.“ Zasmál se vlastnímu vtipu a ostatní se k němu přidali.
Gabriela překvapeně koulila očima, ale mlčela. Enolla tiše šeptla: „Raději pojď.“
„Snad nechcete odejít, když s vámi hovořím.“ Zarazil je temně.
„Zakazuješ mi to snad?“ zeptala se s hranou odvahou Enolla a udělala krok vpřed. To Raddle nečekala a se zájmem si ji prohlížel.
„Řekněme, že by se ti nemuselo vyplatit, ignorovat mě, jinak by to mohlo špatně dopadnou s jednou osobou, kterou máš ráda.“
Uhodil na to správné místo, přesně jak potřeboval. Enolla rozčileně vytáhla hůlku a chtěla na něj seslat nějaké zaklínadlo, ale dřív než stačila něco udělat, byla odzbrojena.
„Slečno Forse,“ ozval se ředitelův hlas, „vy jste neponaučitelná. Jsem vám nucen dát školní trest. Dnes v sedm hodin v ředitelně.“
Slyšela, jak se studenti Zmijozelu škodolibě smějí, ale mlčela. Pouze kývla na Gabrielu a společně šly do Velké síně, i když ani jedna z nich neměla na jídlo ani pomyšlení.
Pozdravily studenty u stolu a posadily se.
„Co se děje? Máš podivný výraz ve tváři.“ Starostlivě se k Enolle naklonila Vivian.
„Raddle.“ Šeptla na vysvětlenou.
Ostatní pochopili, ale raději mlčeli.
„A ke všemu mám večer školní trest v ředitelně.“ Povzdechla si a vzala si jeden toast.
Justin celou tu dobu, co dívky přišly, je obě pozoroval. Enollu i Gabrielu. Jedl spíše jako stroj, ani si nevšímal, co si bere do úst, musel je v duchu srovnávat.
„Vy jste dvojčata.“ Prohlásil nakonec.
Okolní pohledy se k němu nechápavě stočily.
„Hloupost.“ Zavrtěla hlavou Enolla, i když musela přiznat, že jí to už také napadlo.
Gabriela přidušeně vypískla a konečně po dlouhé době promluvila: „Já prý neměla žádné sourozence.“
„Ani mě nikdo nic neřekl.“ Přikývla Enolla
Justin ale vrtěl hlavou. „Podívejte se na sebe. To hovoří za vše.“
Peter nejistě přikývl. „Má pravdu, ale teď si musíme pospíšit na vyučování. Někteří z nás mají právě teď lektvary a Křiklana.“ Podíval se na Justina.
„Musíte mi potom říct, jak dopadlo konkurz na chytače našeho famfrpálového družstva. Snad to o lektvarech stihneme.“
„Jo, pokud nám nenapaří písemku. Škoda, že jsi tam nebyla.“
„Konečně tvoje první vyučovací hodina. Konečně pronikneš do našeho světa.“ Usmála se Enolla na Gabrielu a zvedla se od stolu.

O několik minut později seděli společně v lavici na hodině lektvarů. Dnes jim překvapivě Křiklan nedal žádný test. Justin si opravdu viditelně oddychl. Profesor lektvarů novou žačku téměř ignoroval. Překvapilo ji, že nepronesl žádnou poznámku o její podobě s Enollou. Že by profesoři věděli, co za tím stojí?
Po celou hodinu sedla na kraji lavice a pozorovala ostatní, jak si počínají. Někteří se zdáli mistr svého oboru, jiní naopak vypadali, že brzy omdlí.
Enolla neměla nejmenší příležitost, kdy by se mohla dozvědět, jak probíhal výběr nového chytače. Byla velmi zvědavá, který šťastlivec se stane členem týmu. Raději však momentálně myšlenky na famfrpál zahnala, protože se musela plně soustředit na přípravu zadaného lektvaru. Křiklan je vždy nechával pracovat samostatně. Tvrdil, že co si neohmatáš to si nepamatuješ, proto nechtěl ani ty nejtěžší lektvary připravovat po skupinkách, protože věděl, že někteří členové by jen laxně přihlíželi.
Podívala se na obsah svého kotlíku, který začínal pomalu vřít a chytat nazelenalou barvu. To byla ta pravá příležitost, kdy do lektvaru přidat mordovník a třikrát zamíchat proti směru hodinových ručiček. Zatím vše vypadalo, že vše jde podle návodu. Stačilo už jen počkat do doby, než lektvar dostane tmavě zelenou barvu.
„Slečno Forse,“ ozvalo se za jejími zády. „Z vašeho lektvaru se line podivná vůně. Pokud vím, měla by jste být podle času na úplném začátku, ale vůně se začne uvolňovat až ke konci.“
Znejistila. „Ale já vše dělám dle návodu.“
Přistoupil blíže, přičichl k lektvaru a prohlížel si jeho barvu. Nakonec pronesl prostě: „Dokonalé.“ V očích se mu rozsvítily jiskřičky nadšení. „Dávám Havraspáru deset bodů.“ Třídou projela vlna překvapení. Co si všichni pamatují, to je snad poprvé, kdy dal Křiklan body jiné koleji než je Zmijozel a to bez odporu.
Justin se obdivně usmál, ale jakmile pohlédl na svůj černý a lehce zapáchající lektvar, úsměv mu ze tváře zmizel.
„Máte ještě dvacet minut. Doufám, že stihnete svůj lektvar připravit a budete schopni mi předat vzorek na konci hodiny.“
Enolla se vesele usmívala, protože její lektvar byl už téměř tmavě zelený, zato některým jedincům běhal mráz po zádech.
Ozvalo se zaťukání na dveře. Ačkoliv nebylo nijak hlasité, všechny přerušilo v jejich práci a pohledy v místnosti kmitaly mezi profesorem a dveřmi. To je poprvé, co se někdo odvážil je vyručit během hodiny lektvarů.
Ve tváři profesora se objevil výraz překvapení. Sám toto nečekal. Došel ke dveřím a otevřel je. Na chodbě před učebnou stála mladá dívka z Nebelvíru, plachým pohledem sledovala Křiklana.
„Pane p-profesora. Posílá mě ředitel. Prý musí naléhavě mluvit se slečnou Enollou Forse.“
„Slečna Forse…hm… To by neměl být problém.“ Mumlal si pro sebe.Otočil se směrem ke třídě. „Slečno Forse, vaše práce na hodině lektvarů pro dnešek skončila. Chce s vámi mluvit pan Dippet. Doufám, že nemáte žádný problém.“ Tato starostlivá poznámka bez špetky jízlivosti ji překvapila. Rychle si uklidila na stole a vyrazila ven z učebny. Cestou se ještě podívala na překvapenou Gabrielu. Jelikož sama netušila, oč jde, zmateně pokrčila rameny.

O několik minut později Enolla stála nervózně v ředitelně a pohrávala si s vlasy. Dippet se tvářil smrtelně vážně a něco z jeho výrazu napovídalo, že ji rozhodně nechce sdělit nic dobrého.
„Posaďte se prosím.“ Pokynul na křeslo. Po kolikáté za tu dobu, co zde je? Je až neuvěřitelné, kolikrát navštívila ředitelovu kancelář.
Zavrtěla hlavou. „Raději zůstanu stát.“
„Tuto zprávu lépe přijmete, pokud se posadíte. Ale nuže, dobrá.“ Odmlčel se. „Asi se divíte, proč jsem vás sem zavolal. Vždyť jsme se měli vidět až večer, kdy jste si měla přijít odpykat trest. Tímto ho ruším…“ následovala další pauza, při které se Enolla raději do křesla posadila. „Máme několik novinek ohledně vaší matky. Už víme, kde se nachází.“
„Kde?“ skočila mu do řeči Enolla. Ani ji nijak nepokáral.
„Ukrývají ji Wraithovi ve sklepení jejich domu. Ačkoliv to vypadalo, že i oni zmizeli a jsou někde daleko, celou tu dobu se ukrývají pod jejich domem.“
Zůstala ochromeně sedět a dál ředitelova slova nevnímala. To, co jí sdělil znělo neuvěřitelně. Nemožně.
„Musím mluvit s Miriam.“ Rychle vstala a zamířila ke dveřím.
Ředitel ji však zarazil. „Myslím si, že by to nebylo nejvhodnější řešení.“
Ona o tom celou tu dobu věděla!