Temnota-nečekaná návštěva (č.11)

Anotace: Budu ráda za jakýkoliv komentář, kladný i záporný...

Poté co jsem přivedla Geer, neboli Katku. Mi dal Šedý na celý zbytek dne volno. Byla jsem nadšena, že si budu moct vyzkoušet novou postel a na chvíli si odpočinout.
Nespala jsem ani hodinu, když do mého pokoje Geer.
„Jé, ty jsi spala? Tak to se omlouvám!“ zavrčela jsem v odpověď a překulila se na druhý bok. Postel byla neuvěřitelně pohodlná a mě se stávat ještě zdaleka nechtělo. Geer byla však úplně hluchá, nebo blbá. Neboť místo toho aby na místě udělala v čelem zad, skočila vedle mě na postel. Vyskočila jsem půl metru nad madraci. „To bys nevěřila co mi Šedák vykládal! Prý jsou i nějaké jiné světy než ten náš a že oni jsou vlastně něco jako mimozemšťané. Věřila bys tomu? Skoro nic jsem z toho nepochopila.“ ani jsem se tomu nedivila. S jejím mozkem by ani pes nevěděl od čeho má nohy. Zabručela jsem a snažila se jí dát najevo, že chci spát. Okázale mě ignorovala. „Všimla sis jak má vypracovanou postavu a ty jeho zelené oči...“ povzdechla si zasněně. Pomalu jsem se opět nořila do spánku. „Jen kdybych neměla pocit jako by se mi pořád smál. Neřekla jsem ani slovo a on propadal v hysterický smích! Mám z něj zvláštní pocit, ale ten druhý… Sice se také pořád smál, ale byl příjemnější.“ na chvíli se zamyslela a já přemítala kdo byl ten druhý, že by Vlk? Nechala jsem to plavat a využila jsem příležitosti kdy Geer nemluvila a téměř jsem spala, když mě dloubla do boku. „Nespi! Ptala jsem se tě na něco. Jsou všichni upíři tak svalnatí a hezcí?“ zasténala jsem a posadila se. Nemělo cenu se pokoušet o spánek. Nebude mi na to poskytnut dostatečná klid. Protřela jsem si oči a zamžourala na ni. Měla jsem chuť ji praštit přímo do jednoho z těch jejích modrých oček.
„Jak to mám sakra asi vědět.“ odsekla jsem. Naštvaně jsem se vyhrabala z postele a zamířila ke dveřím. Geer mě jak poslušný pejsek následovala.
„Jen jsem se ptala. Tak se hned nečerti.“ řekla jakmile jsme se posadili ve společenské místnosti. Nikdo tu bohužel nebyl. „Nechtěla bys zajít ven. Teď když jsem čistá se cítím mnohem lépe. Není to sice ještě ono. Chybí mi řasenka, oční stíny a lesk na rty, ale už se nestydím vyjít na ulici.“ začínala jsem být zoufalá. Modlila jsem se, aby někdo přišel a vysvobodil mě.
Seděla jsem tam asi deset minut a poslouchala ty její žvásty, ale zdálo se mi to jako několik hodin, když přišel Vlk. Usmál se na mě a já mu úsměv nadšeně opětovala. Zdál se trochu překvapený. Otevřela jsem svou mysl a zařvala jsem v duchu jak nejvíc jsem dokázala jediné slovo „POMOC!“ zmateně se na mě zamračil a sklouzl pohledem ze mě na Geer, která si ho ještě nevšimla a dál žvatlala něco o kůrách na vlasy. „Ať tě ani nenapadne odejít“ pomyslela jsem si a byla jsem si jistá, že mě poslouchá. Jeho škodolibí úsměv toho byl důkaze. Začal tiše couvat zpět do dveří.
„Ahoj, Vlku!“ pozdravila jsem ho hlasitěji než bylo nezbytné, abych na něj upozornila Geer. Zabralo to. Okamžitě zpozorněla. Seděla teď jako pravítko se svůdným úsměvem, ale oči stáčela stydlivě k zemi. Měla v tom určitě už nějakou praxi.
„Ahoj.“ hlesla Geer. „Nechceš si přisednout? Sewra mi právě říkala, že má něco důležitého na práci a já si nemám s kým povídat.“ hodila po mě významný pohled. Na nic jsem nečekala a vyskočila na nohy. Vlk mě probodával pohledem. Sladce jsem se na něj usmála.
„Zajisté ti bude dělat rád společnost, nebo se mýlím?“ zeptala jsem se dřív než se zmohl ne nějaký protest a dostrkala jsem ho ke gauči. Neochotně se svalil vedle Geer. Byla jsem ráda, že neumím číst myšlenky, jinak bych se o sobě dozvěděla asi dost ošklivé věci, podle toho jak se tvářil. Geer se zavrtěla, jako by neměla dostatek místa a opřela se mu o rameno. „Bavte se!“ popřála jsem jim a rychle vyběhla ven až jsem málem vrazila do dvou mužů, jenž stáli ve vstupní síni. Zastavila jsem se a pozorovala je přimhouřenýma očima. Nevím jak, ale věděla jsem, že do rodiny nepatří. Bylo na nich něco zvláštního. Nedokázala jsem to určit co mi rozdrnčelo všechny mé instinkty. Měla jsem neodolatelnou chuť utéct.
Zaposlouchala jsem se. Srdce jim bušilo. Upíři to teda nebyli, polodémona bych poznala a lidmi nejsou, na to bych vsadila krk. Tak co jsou sakra zač? Přejeli mě pohledem.
„Není upírka.“ došel k závěru, ten jenž byl dál ode mě. Byl oblečený v černém. Měl na sobě jen přilehlé tričko a kalhoty, ale u pasu měl pistoli. Nespouštěl ze mě své ostražité hnědé oči.
„Není. To by mě zajímalo co je zač co tu dělá.“ odpověděl druhý muž. Ten na sobě měl sako a vypadal jako někdo vysoce postavený. Autorita a povýšenost, která se v jeho hlase nedala přeslechnout tím byla jasným důkazem.
„To by mě také zajímalo, pánové.“ chladně jsem se na ně usmála. Ani trochu se mi nelíbilo jak o mě mluví. Jako bych byla něco podřadného.
„Do toho ti nic není dítě. Běž a zavolej Šedého. Vyřiď mu, že na něj čeká Lord Herep.“ dál mi nevěnoval pozornost a usadil se ke krbu. Jen ten v černým mě pořád pozoroval. Mohla jsem teď dojít pro Šedého a nechat je tu samotné, což se mi na jednu stranu zamlouvalo. Dost mi lezli na nervi, ale nevěděla jsem co jsou zač a bůh ví co by zde mohli provést.
Došla jsem ke dveřím od společenské místnosti a nespouštěla z nich oči. Nechtěla jsem, aby se mi vrhli na záda. Otevřela jsem je a houkla dovnitř.
„Vlku, skoč pro Šedého. Má tady návštěvu. Nějakého Lorda Hepa.“ schválně jsem jeho jméno zkomolila, aby si byl vědom, že jsem ho nikdy neslyšela.
„Lord Herep.“ zavrčel. Má slova se neminula účinkem. Musela jsem se přemáhat, abych se škodolibě neusmála. Hrála jsem otrávenou a otočila oči v sloupů
„Jasně.“ přikýval jsem. „Tedy Lorda Herepa.“ opravila jsem se směrem ke dveřím. Jasně jsem slyšela jak vyskočil z pohovky a běžel ke dveřím. Mě to jméno sice nic neříkalo, ale jemu zjevně ano. Zavřela jsem dveře.
Lordík si hověl v křesle u krbu a znuděně do něj civěl a muž v černém stál pořád proti mně opřený o zeď a nespouštěl ze mě oči. Zřejmě očekával útok, takže jsem ho očekávala taky, ale od něj. Napodobila jsem ho. Opřela jsem se o zeď u dveří a upřeně se mu zadívala do očí. Doufala jsem, že ho to odradí a přestane na mě zírat. Omyl. Klidně mi pohled opětoval a čekal až uhnu jako první. Měla jsem teď možnost mu ukázat, že není tak drsný, jak si o sobě myslí. Nevím jak dlouho jsme se hypnotizovali, ale po chvíli se vedle mě rozrazili dveře a dovnitř vtrhl Šedý s Vlkem v patách. Netušila jsem jak se dokázal tak rychle převléct do smokingu, ale byla jsem si jistá, že by se dostal do Guinessovi knihy rekordů.
Byla jsem na sebe hrdé, že ačkoliv vtrhli do místnosti jako hurikán, polekaně jsem sebou necukla a pořád mu stejně klidně hleděla do očí.
Usmál se na mě a uznale mírně pokývl hlavou. Koutky úst mi zacukali. Černý se nezdál tak nafoukaný jako jeho společník, nebo to byla jeho osobní ochranka? Těžko říct, ale jeho uznání mě potěšilo a ještě větší radost jsem měla, že jsem to nebyla já kdo první uhnul. Jakmile ho Šedý spatřil zamířil k němu a přátelsky ho objal. Pravda, on za to nemohl a nebylo to tak férové vítězství, ale stejně mě potěšilo.
„Markusi, to už je let příteli.“ Šedý dočista zapomněl na Lorda.
„Taky tě rád vidím.“ usmál se muž v černém a poplácal ho po rameni. „Vidím, že se ti celkem vede.“ Šedý už chtěl něco říct, ale přerušilo ho decentní zakašlání od křesla. Šedý se vzpamatoval a okamžitě se vydal k Lordovi. Poklonil se mu.
„Vítám vás. Omluvte prosím moje chování. S Markusem jsme se neviděli téměř sto let.“
„Jistě, odpouštím vám, ale měli by jsme přejít rovnou k věci.“ odpověděl chladně.
„Zajisté, jak si přejete. Chcete to probrat v mě kanceláři?“ zajímalo by mě, jestli by ho doopravdy vzal tohoto urozeného chlápka do takové skládky, jako on měl v pokoji, nebo si stačil uklidit o čemž jsem pochybovala.
„Ne, není toho moc co bych vám řekl. Jen jsem vám přijel dát nové rozkazy.“ odmlčel se a prohlížel si zaujatě nehty, jako by nebyli dokonale upravené a vychutnával si pocit důležitosti. Pak pokračoval. „Máte se co nejdříve vrátit do našeho světa a tam dostanete další pokyny.“
„Nastali nějaké komplikace?“ zamračil se Šedý.
„Ne, měli by?“ do oči se mu však nepodíval. „Nebo se vám jen nechce domů?“ snažil se odvést řeč jinam. Pak vstal. „Budu tu zítra ráno a otevřu vám bránu mezi světy.“ nečekal na odpověď. Otočil se a vyšel ven. Až teď mi došlo co Lord říkal. Už jsem věděla co jsou zač. Byli to mágové a ti osobní ochranku nepotřebují a jak se zdálo Markus se ani nechystal Lordíka následovat, jen si vyměnil ustarané pohledy s Šedým.