Juliin deník - 39. díl

Anotace: Dokonce je tu pokračování :D V příštích dílech se toho už snad začne dít víc... Děkuju moc za všechny tipy a komentáře

Sbírka: Juliin deník

Když jsem se opět probrala, Nick u mě nestál. Venku už dávno nebyla tma, na modré obloze nyní zářilo slunce a i přes malé střešní okno do pokoje pronikal jasný kužel hřejivých letních paprsků. Ke své obrovské úlevě jsem zjistila, že se cítím mnohem lépe než předtím – sice jsem byla ještě trochu zesláblá, ale nedělalo se mi zle a hlava mě už také téměř přestala bolet.
Zadívala jsem se z okna ven a zatoužila jsem vyskočit z postele a jít se do tohoto obzvlášť povedeného dne opalovat na sluníčko. Na chvíli jsem zapomněla na skutečnost, kde jsem, proč tu jsem a jak mi je. Pokud se nemýlím, je dneska čtvrtek, poslední den školy. Jaké známky mi asi na ten kus papíru tentokrát napsali? Trpce jsem se zasmála – koho to vlastně zajímá? Může mi být úplně jedno, co jsem dostala na vysvědčení, protože vzdělání v mém životě nebude hrát žádnou roli. Nikdy nebudu studovat na vysoké škole a nikdy nebudu mít žádné normální povolání... Trochu jsem teď záviděla svým spolužákům, kteří dnes dávno nesedí ve školních lavicích, ale právě jim začaly prázdniny a mohou si s naprostým klidem užívat nádherné počasí. Netrápí je žádné starosti, nemusí zachraňovat svět... V září nastoupí opět do školy a učení bude jejich jedinou povinností. Jak mi najednou můj původní život připadal prostý a bezstarostný! A jak se má vůbec Nela? A co Roman? Setkáme se ještě někdy? Vzpomněla jsem si i na domov, na tety a všechny sourozence. Měla bych jim napsat o mém báječném pobytu ve Francii, koneckonců jsem to slíbila. Jenže copak se z téhle díry uprostřed lesa dá poslat pohled?
Dveře zavrzaly a dovnitř vešel Nick se sklenicí plnou čehosi v ruce.
„Ahoj,“ usmála jsem se unaveně.
„Ahoj, vypadáš o dost líp, to jsem rád.“
„Jo, vážně mi je líp. Vděčím za to tvé péči?“
„Možná.“ Podal mi sklenici: „Tohle vypij. Až do dna.“
Vzala jsem si od něj sklenici a trochu znechuceně si ji prohlížela. Byl v ní jakýsi podivně vyhlížející zelený nápoj – nedal se přirovnat absolutně k ničemu, co jsem kdy pila.
„Co to proboha je??“
„Musíš to vypít. Pomůže ti to, uvidíš.“
Zašklebila jsem se, protože se mi hnusila pouhá představa, že se to zelené cosi dotkne mých úst. Zřejmě mi ale nezbývalo nic jiného, než Nicka poslechnout. Pokud mi to má vážně pomoct...
Zavřela jsem oči a zvedla sklenici. Stačilo pár doušků a málem jsem to všechno vyplivla zpátky. S nechutí jsem polkla.
„No – fuj! Chceš mě otrávit?!“ prskala jsem.
„Jasně že nechci. Copak mi pořád nevěříš?“
„Jo, věřím ti. Jenže... blé! To se fakt nedá!“
„Prosím. Já vím, že je to hnus, ale zkus to do sebe hodit... Musíš...“
Podívala jsem se na něj s odevzdaným výrazem ve tváři a bylo mi jasné, že nemám šanci. Nadechla jsem se a... Ačkoli jsem se snažila nemyslet na to, co piju, na výsledku se to nijak neprojevilo – dostala jsem do sebe sotva půl sklenice a začínalo mi být vážně blbě.
„Nickuu,“ prosila jsem. „Nestačí jenom půlka? Tohle prostě... Zvedá se mi z toho žaludek!“
„Je mi líto, ale řekl jsem až do dna.“
„Ale já se pozvracím!“
„Nepozvracíš.“
Rozčiloval mě. Copak on to někdy chutnal? Vsadila bych se, že ne. Cítila jsem v ústech odpornou pachuť a můj žaludek jasně říkal: ještě trochu toho humusu a celý můj obsah jde ven!
„Fajn, jestli mě chceš mít na svědomí... Říkám ti, že se pozvracím!“
Vypadal, že ho ta informace vůbec nevzrušuje. No jak myslíš, hochu... S odporem jsem se pustila do zbytku té zelené břečky. Bylo mi už celkem jedno, co do sebe liju, blbě se mi dělalo tak jako tak. Poslední zbytek jsem do sebe nalila tak rychle, až jsem se zakuckala. Podala jsem sklenici zpátky Nickovi a svalila se na postel, protože pocit, že ze sebe všechno zase hezky vyklopím, stále sílil.
„No vidíš, že to jde, když chceš,“ zatvářil se spokojeně.
„V životě... v životě už mi takovej hnus nedávej!“
„Nic ti neslibuju. Kdo ví, kdy se bude zase hodit...“
„Jak to myslíš? K čemu se vůbec hodí teď? A co mi vlastně je? Proč jsem najednou taková... vždyť víš, slabá?“
„Přesně ti to říct nedokážu... Ale měla bys pochopit, že některé tvoje sny o budoucnosti mohou být trochu náročné na tvojí psychiku... Občas to nemusíš zvládat tak, jak by sis představovala...“
„A copak tenhle sen...“
„Julie, musíš mi říct, co se ti zdálo!“
„Už jsem ti říkala, že si nevzpomínám! Vážně ne!“
„Prosím... zkus to.“
„Já... Sakra, vždyť to byl jen obyčejnej sen! Není to jedno, co se mi zdálo?!“
Podívala jsem se na něj a bylo mi okamžitě jasné, že to jedno není. Povzdechl si a v jeho tváři se objevil náznak soucitu.
„Ach, Julie... Pořád sis ještě nezvykla? Jsi patronka, ba možná víc než jen to. Tobě se obyčejné sny prostě nezdají...“
„Ale jo,“ skočila jsem mu do řeči. „Budeš se divit, ale zdají se mi i naprosto normální sny. Nejen ty pošahané, ale dokonce i OBYČEJNÉ – takové, jaké se zdají třeba tobě. Ehm, možná,“ dodala jsem.
„No dobře, tak možná se ti zdají i jiné sny než ty, které mám teď na mysli. Každopádně v některých vidíš budoucnost! Proto to potřebuji vědět!“
„Jaký máš důkaz, že jsem v tomhle snu viděla budoucnost?? Vždyť já ani sama nevím, co jsem tam viděla! Třeba... třeba jsem točila videoklip s Britney Spears a to se určitě v budoucnu nestane.“
Bylo na něm vidět, že moje argumenty ho vůbec nepřesvědčují, dokonce spíš rozčilují.
„Víš... no, tak možná je to jen můj výmysl, žes měla nějaký věštecký sen, ale pokus se konečně si vzpomenout!“
„A jak to mám, do háje, udělat?“
„Myslel jsem...,“ sklopil oči. Sklouzla jsem pohledem na stejné místo jako on a pochopila, na co se dívá. Zírala jsem na prázdnou sklenici a začalo mi svítat.
„Takže... ta zelená břečka mi má jako vrátit paměť?“
Přikývl.
„Aha a jak poznám, že to funguje? Neřekla bych, že si toho pamatuju víc než předtím...“
Bezmocně pokrčil rameny a dál hleděl na sklenici.
„Au!“ vyjekla jsem nečekaně. Polekaně sebou trhl a tázavě se na mě podíval.
Držela jsem se za hlavu. Měla jsem pocit, jako by mi v ní něco hrozně křuplo. Zamžilo se mi před očima a viděla jsem pouze jakousi bílou záři. Po chvíli zmizela stejně rychle jako se objevila.
„Počkat!“ vykřikla jsem vítězoslavně a Nick sebou škubl podruhé. „Už to mám!“
„Co máš?“ zeptal se dychtivě.
„Ten sen přece! Vím, co se mi zdálo.“
„Tak povídej, sakra!“ tvářil se jako malé dítě, kterému právě oznámili, že mu za odměnu přečtou pohádku na dobrou noc.
„Někdo ukradl smaragd... Málem.“