Upírská povídka - Děsivý školní rok 8.

Anotace: pokračování...

Taky si říkáte, že Janu již muselo veškeré racionální myšlení opustit, když opravdu v půl osmé stála přede dveřmi Lexova pokoje? Tedy, stála…spíše se snažila stát, spíše se opírala o zeď. No, ono ji až tak úplně neopustilo, avšak strach jej přehlušil. Rovněž na jejím chování sehrálo roli nutkání, jež vám vštěpují již v základce – a to sice, že příkazy vyučujících jsou neporušitelné zákony a je nemyslitelné je neuposlechnout. Byť o vyučujícím víte trochu víc, než všichni ostatní.

Janě ke vzteku stačilo jenom Lexovo dnešní arogantní chování. Jak si vůbec mohl dovolit mi nepomoci? Vysmíval se mi do očí! Vyžíval se v mé bolesti a bezmoci! Psychopat!

Zaklepala.

„Vejděte, slečno Vyskočilová,“ uslyšela klidný hlas.

Stiskla kliku a vstoupila.

„Zavřete dveře,“ zahučel okamžitě, aniž by zvedl zrak od svých poznámek.

Poslechla. Opět přistoupila na pravidla jeho hry.

„Proboha, co se vám stalo?“ zděsil se, když spatřil Janin bledý obličej: „Vypadáte, jako by na vás zaútočil upír! A já si přitom nevzpomínám, že bych opustil svoji novou pracovnu. Vskutku znepokojivé.“

„Moc vtipný!“ zamumlala chraplavě.

„Teď vážně, je vám nevolno?“

„Jo, překvapivě ta bolest břicha nepřešla.“

Lexovi se na tváři objevil vážný výraz. Že by mu konečně došlo, že si nevolnost nevymyslela? Začínáš se lepšit, Lexíku. Sáhl do své brašny a vytáhl krabičku s bílými pilulkami. Jednu vyndal a podal ji Janě.

„Spolkněte to, uleví se vám,“ řekl tiše.

Najednou jsi starostlivej? Jenže já mám taky svou hrdost, víš!

„Ne. Máma mi odmalička vtloukává do hlavy, že od cizích lidí – zvláště nedůvěryhodných mužů v černých pláštích – hodné holčičky nic neberou,“ zachraptěla pevně.

„Někdy je potřeba rady rodičů porušit,“ namítnul Lex a v očích mu zablesklo.

„Já vaši pomoc nepotřebuju!“

„Vskutku? Nepůsobíte tím dojmem, nepůsobíte dojmem masochisty. Přestaňte si tedy hrát na hrdinku a snězte ten prášek.“

„A jak vám mám věřit, že mě nechcete otrávit?“

„Kdybych tak učinil, riskoval bych vlastní kariéru, za což mi samozřejmě vaše smrt nestojí.“

Jana nakonec sáhla po pilulce. S nevraživým pohledem ji spolkla. Dobře, zatím jsem neumřela.

„Využiju chvíle, kdy je vám zatěžko mluvit – tudíž mi nebudete skákat do řeči. Navrhuji vám, abychom si od počátku na nic nehráli. Oba víme, na čem stojíme. Vy víte o mé temné stránce a já vás mám v hrsti. Co si budeme lhát? Kdybych chtěl, mohl bych vás v klidu o pokoji zabít. Zeptám se vás tedy, přemýšlela jste o našich předešlých rozhovorech?“

„Ano, ono na ně nelze jen tak zapomenout,“ řekla tiše.

„Výborně. Jak zní vaše rozhodnutí?“

„Myslím, pane profesore, že jsem tady z jiného důvodu, než abyste mě vydíral!“ vyčetla mu chladně.

Výborně! Lék zabral! V plné síle připravená čelit Lexovi Bloodmorthovi.

„Slečno, především nejste v postavení, v němž byste si mohla klást podmínky a mimochodem, já nevyhrožuji, pouze navrhuji pro obě strany výhodný kompromis.“

„Už jednou jsem vám řekla, že s vámi spolupracovat nebudu!!!“

„Jste odvážná, že to říkáte… Dobrá, budu vaši volbu respektovat. Možná jí ovšem budete později litovat.“

„Řeknete mi už, co ode mě potřebujete?“

„Vidím, že jste tvrdohlavá jako beran. Nuže, k vašemu úkolu. Za půl hodiny vyrazíte s ostatními do lesa, kde přespíte. Smíte si s sebou vzít pouze spacák a baterku, mobilní telefony, peníze, mp3 přehrávače a podobné nesmysly nikoliv.“

„Proč? Abychom si nemohli v případě potřeby přivolat pomoc?“

„Budete-li se striktně držet pokynů, nemůžete se ztratit,“ argumentoval chladně.

„A už jste potkal puberťáka, co se pokynů striktně drží?“

„Slečno, přestaňte zkoumat práh mé dráždivosti! Mně je ostatně úplně jedno, jestli se jich držet budete. Následky si ponesete sami. Já už za ně odpovídat nebudu. Vyprošuji si, abyste mě přestala přerušovat! Takže, je čistě na vašem rozhodnutí, jestli budete v lese spát, radil bych vám však, abyste to nedělala. Mnohem příhodnější by bylo hlídat si čas. A pokud nemáte hodinky, váš problém. Jakmile nastane jedenáctá, vypravíte se na cestu. Po pár krocích severně narazíte na pěšinku, které se budete držet jako klíště. Měla byste nalézt tři zprávy. Hlavně je neztraťte! Již zmíněnou pěšinkou dorazíte až k místu, jemuž lidé v okolí říkají Medvědí skála. Jde o obrovský balvan, nic víc. Co musíte učinit tam, na to musíte přijít sama. Přeju hodně štěstí a pevné nervy,“ ušklíbl se.

Jana se zamračila.

„Tyto pokyny sdělte i svým spolužákům. Tady jsou mapy.“

Podal jí pět okopírovaných plánků okolí, v nichž se dost dobře neorientovala. On si z nás dělá legraci! To mu přece nemůže u ředitele nikdy projít! Nemůže nás úmyslně vystavit takovému nebezpečí!

„Na co ještě čekáte?! Běžte!“ obořil se na ni.

Sbohem racionální myšlení. Vždycky jsem věděla, že si nebudeme rozumět. S výrazem posvátné hrůzy opustila profesorův pokoj.

„Cože?!!!“ vyjekli jako jeden muž Honza, Sára, Zdeněk a Markéta, když jim došel hluboký dopad toho, že nebudou moci s sebou mít své mobilní miláčky.

„To snad nemyslí vážně! Nemůže nám je zakázat! Vždyť-vždyť na to musí existovat nějaká ústava! A-a vůbec! Co budem dělat, když se třeba ztratíme? Co když se někomu něco stane? Co když nás někdo napadne?“ hysterčila Markéta, o jejíž lásce ke krabičce s tlačítky se všeobecně vědělo.

„No, třeba ten chlápek z filmu Texaský masakr motorovou pilou,“ prohodila Sára.

„Nech toho! To není sranda!“ okřikla spolužačku Markéta.

„Vždycky jsem říkal, že to Bloodmorth nemá v hlavě v pořádku. Teď se má domněnka jenom potvrdila,“ prohlásil Honza a Zdeněk souhlasně přikyvoval.

„On se v šikanování vyžívá! Říkají to všichni. Není student, kterého by měl rád. Zajímalo by mě, kdo mu co udělal…“

„Třeba je takový od přírody,“ zamyslela se Sára.

„Nikdo nemůže být zlý od přírody,“ namítla Markéta nesouhlasně.

„Tak tos ještě neviděla mýho fotra,“ odfrkla si znechuceně Sára.

V křoví zapraskalo. Všechny tři dívky svorně zaječely a chlapci na místo podivného zvuku zasvítili baterkou. Veverka.

„Mně se to tady vůbec nelíbí. Co kdybychom se na to vysrali?“

„Ou, Markétko, odkdy mluvíš tak ošklivě?“ dobíral si ji Zdenda: „Kdybych tě neznal, řekl bych, že se bojíš.“

„Já se nebojím! Jenom mi uniká smysl této šaškárny!“

Podobnou konverzaci vedli valnou většinu cesty. Hlavním navigátorem celé výpravy se stal Honza, jenž se ukázal při práci s mapou nejschopnějším. Tedy, spíše by se sem hodilo přísloví: mezi slepými jednooký králem. Jejich putování - i přes občasné bloudění v křoviskách a potoku – probíhalo nezvykle hladce. Janě se trasa moc nezamlouvala. Ani tón, jímž s ní Lex o úkolu mluvil, se jí nelíbil. Docela by ji zajímalo, zda jsou úkoly na adapťáku už předem vymyšlené, či zda si je vymýšlí každý kantor zvlášť. Protože v druhém případě jim půjde doslova o krk.

Po dvou hodinách dorazili celí ztrhaní, poškrábaní a zablácení na kýžené místo – zoufale malinkou mýtinku. Zatížen kamenem si v jejím prostředku hověl papírek se vzkazem:

Zdravím, dobrodruzi!

Po vaší dlouhé cestě jste již jistě vyčerpaní. Mám pro vás dobrou zprávu. Můžete si odpočinout, čeká vás ještě dlouhá, nelehká pouť. Stojíte pouze na jejím počátku. Přeji tedy dobrou noc a ničím nerušené sny.

PS: Onen vyvolený nešťastník, jenž je pro vaše blaho donucen vstávat již v 23:00, nechť si laskavě hlídá čas. Hraje se tady především o něj.

S pozdravem Temný

Všichni krom Jany si papír přečetli s úšklebkem. Vůbec nedovedla pochopit, proč se Bloodmorth podepsal jako Temný. Hrajeme hru? Jistě. Otázka zní: jakou?

Její spolužáci zjevně netušili žádné hrozící nebezpečí. Zatímco tlachali, rozbalovali spacáky a pomalu se ukládali se ke spánku. Jejich hlasy utichly teprve až v půl jedenácté. Okolím se rozléhalo pokojné oddechování. Pokojné. Ano, oni samozřejmě mohli spát pokojně. Nevěděli, co Jana. Žili v zaslepené důvěře, že na školních akcích mají učitelé všechny aktivity pevně pod kontrolou, tudíž se není čeho obávat. Pro Bloodmortha byla bezpečnost to poslední, oč by se měl zajímat.

Do teď vlastně žasla nad faktem, že s ním ve své podstatě spolupracuje. Zase doplácí a zase doplácet bude na svůj – jak bych to jen řekla – ovečkovský komplex? Jde o to, že se vždy nechá každým přemluvit téměř k čemukoliv. Má v živé paměti situaci ze školky. Přinesla si nového plyšového medvídka a pod nátlakem jedné holky, jež jí přesvědčovala, ať jí hračku daruje, o něj přišla. Mamka jí následně celý zbytek dne nadávala, jak je hloupá. Nedokáže říkat pořádné NE!

Skvělé, nespíše nyní budu nucena půl hodiny sedět. Poslouchat soví houkání a čučet na hvězdy. Ach jo!