Trůn smrti V.

Anotace: tak zítra bohužel (pro někoho třeba bohudík) nedodám, nebudu nějak mít čas na psaní, ale kdo ví, třeba se něco změní a já dodám další pasáž příběhu, i když spíše počítám s větším textem na víkend..

Ebenový havran sledoval prchajícího licha, který v podobě šedého mraku směřoval do jediného města v nekonečných džunglích Arenu. Do města stvořeného nejmocnějím mágem ze všech, který za tisíce let svého života se stal žijícím bohem, když se rozhodl přetvořit pralesní kočkovité šelmy a dát jim lidštější podobu.
Havran naposledy obkroužil místo, ve kterém zmizel lich, a pak se vrátil ke svému pánovi, aby mu vypověděl, kde se jeho kořist skrývá.
Sám lich pak zamířil k balkónu paláce, odkud skoro všemocný čaroděj shlížel na poddané a radoval se nad svým dílem, které se mělo čile k světu. Když dorazil ke zlatem vykládanému balkónu, vrátil se do své původní podoby muže skrytého v plášti.
„Co tu děláš?“ zahřměl hlas pána města, když si všiml nepozvané návštěvy.
Zkáza si sňal z hlavy plášť a odhalil tak pouhou lebku, která mu zbyla po přeměně z živého člověka v nemrtvého. Rudě žhnoucíma očima se podíval na mága a potom jeho ústa bez jazyka zřetelně odpověděla: „Našel mě Kamir. Tenhle měsíc to je už po třetí. Nemohu před ním pořád utíkat.“
„Hmm … to opravdu nemůžeš. Narušuje naše plány již dost dlouho a pokud nebude vše připraveno, bude nás to oba stát krk.“
„Tak ho zabijme! Nám oběma se nemůže postavit.“
„Ne! To tě nesmí ani napadnout,“ zazněl hřmotně hlas mága. „Jestli zemře, ohrozí nás to ještě víc. Kamirovi se nesmí zkřivit ani vlásek.“
„Dnes jsem se konečně dostal ke chrámu. Byl jsem tak blízko ke splnění úkolu, ale pak se objevil on a já musel prchnout. Takhle to dál nejde!“
„Máš pravdu. Takhle to dál nejde. Budu muset našeho milého posla Smrti pozvat na návštěvu do svého panství. Ty tu počkáš dokud Kamir neprojde branou mého města a potom se vydáš znovu hledat chrám. Já už se postarám, aby tě při hledání neobtěžoval.“
Lich vykouzlil na své ohyzdné tváři podivný výraz, který mohl vyjadřovat jediné. Krutou radost.

Kamir se prodíral zarostlou džunglí, zabrán přitom do svých myšlenek. Před patnácti lety se konečně osvobodil z vlivu své matky a dostal možnost žít život podle svého. Ale místo úlevy a konečného užívání se po ty roky jen trápil a přemítal nad vším, co tak pracně získal. Co mu zbylo? NIC. Jeho láska se pro něho objetovala a nejlepší přítel a většina spojenců ztratila život. Ani se neodvažoval pomyslet, co jejich duším udělala matka, která jistě nad zničením svého artefaktu dlouho běsnila a možná ještě dnes v ní stále plane hněv.
„Kráá,“ zazněl hlas ebenového havrana, který dvakrát přelétl nad svým pánem, vytrhl ho tak ze zamyšlení a potom mu přistál na rameni.
„Ty jsi můj jediný přítel, který mě nikdy neopustí,“ promluvil posel Smrti na opeřeného společníka a pravou rukou přejel po jeho hrudi. Potom skrze prsty, které přiložil havranovi k hlavě se vloudil do prosté zvířecí mysli a vytáhl z ní obrázky toho, co spatřil. Zvláště při obrazech, jak lich míří k paláci nejmocnějšího mága se mu to vůbec nelíbilo. Přesto zamířil po stopě licha do města kočičích lidí, kterým vládl mocný protivník, s kterým se Kamir za bezpočet svých životů nejednou střetl a dobře si pamatoval, jakých podlostí a zrůdností byl čaroděj schopen.

***

Kláru napadalo mnohé, jak by Jakubovi ublížila za to, že jí zatáhl proti její vůli do stok, ale ve skrytu duše věděla, že se zachoval správně. Přesto odporné místo kněžce Smrti vracelo neradostné vzpomínky na minulost. Na událost, kterou zažila spolu s Kamirem, když se spolu ocitli mezi stvůrami šíleného mága a stíny s upíry, kteří se posla Smrti snažili získat pro vlastní účely.
„Co je s tebou,“ zeptal se rytíř Smrti, když krásnou ženu postavil na ne zrovna hezkou podlahu, pokrytou silnou vrstvou odporností.
Klára se podíval v čem to stojí, ale rychle zvedla pohled ze země, když rozpoznala pár obrysů některých věcí. Netoužila se přesvědčit, jestli to je to, co si myslí. Pak se podívala na statného muže před sebou a začala stručně vysvětlovat: „Před patnácti lety v těchto stokách položil můj otec svůj život za to, aby zachránil Kamira. Když tu nyní stojím a díky novým schopnostem cítím pozůstatky šíleného čaroděje, který všechno způsobil, je mi strašně. Chápeš mě?“
Jakub pohlédl kněžce Smrti do smaragdových očí a místo slov jí obejmul. Dobře si vzpomněl, jak mu přítel pověděl o hrůzném zážitku ze stok, kdy ho nejprve bývalý rádce Ivana I. nechal chytit v domnění, že je nějaký léčitel a jeho zvrácená mysl toužila přetvořit bytí někoho tak vyjímečnéhoke stvoření hrůzného monstra. O to bylo větší překvapení, když zjistil, kdo ve skutečnosti je.
A když potom posel Smrti pronásledoval s Klárou mága tajnou chodbou ze sklepení - kde byl pod domem nynějšího vladaře uvězněn - do stok. Střetl se s znetvořeným rybářem, který láskou k dceři překonal moc mága a pomohl jim oběma v útěku. Ale v boji nalezl smrt i vysvobození z kruté existence, kterou mu šílený čaroděj proti jeho vůli nadělil.
„Jsou tady,“ řekla Klára a vymanila se z objetí. Pak se ustrašeně rozhlížela zleva do prava, odkud očekávala příchod nezvaných bytostí, v jejichž domově se právě ocitli.
Rytíř Smrti tasil černý meč a připraven střetnout se s čímkoliv, zaujal bojový postoj. Levou stranu hlídal mečem a pravou svou kostěnou rukavicí.
Klára dobře věděla, že na tvory, kteří přicházely nemůže použít své schopnosti, neboť nad něčím, co nebylo už živé, ale zároveň ani mrtvé, neměla kněžka Smrti pražádnou moc. A tak jen zavřela oči a soustředila se na přítomnost blížících se protivníků. Bylo jich spousta, až moc a pohybovali se koordinovaně na to, že jejich stvořitel byl dávno mrtvý a nebyl nikdo, kdo by jim zadával příkazy. Jako smečka hladových vlků postupně zablokovala jednotlivé únikové cesty a potom se jako velká voda vydali chodbami stok přímo k nim..