Upírská povídka - Děsivý školní rok 16.

Anotace: pokráčko...

„Hodláš celou dobu stát?“ zeptal se s Janu dráždícím klidem.

„Hodlám odsud co nejrychleji vypadnout!“ oplatila mu nevraživě.

„Ne že bych se divil, pořád ovšem hraješ mou Hru, takže budeš muset - chtě nechtě -na má pravidla přistoupit.“

„Žádnou zatracenou hru nehraju! Jste magor! Fakticky vyšinutej psychopat, kterýmu dělá potěšení týrat lidi!“

„Týrat? Netušil jsem, že někoho týrám. Sami jste měli přece možnost svobodně se rozhodnout, zda úkol splníte. Dal jsem vám na vybranou.“

„A nepřipadá vám to stejný, jako když někdo namíří pistoli na vašeho kamaráda a řekne, že ho zastřelí, když mu nedáte, co chce?!“ odsekla.

Sama byla se sebou nanejvýš spokojená, jaký krásný příklad vymyslela.

„Ne, Jano, špatně jsi mě pochopila. Nevyhrožoval jsem vám. Věci, o něž jste přišli, byly pouhé neživé předměty. Neobešli byste se bez nich? Opravdu si jich tak ceníte? Právě tohle nás činí slabými. A nyní si sedni, chci si s tebou promluvit.“

„Jenže já ne! Nemám si s vámi o čem povídat, jste upír!“

„Dost slabý argument. Myslím, že víš o mém nedostatečném sebeovládání. Uvědom si, v jaké se nacházíš situaci – chatu jsem zamknul a klíč k ní mám u sebe. Co jiného ti zbývá, než přijmout mé zdvořilé pozvání?“

„Proč pořád terorizujete jenom mě?“ vyčetla mu.

„Protože ty jediná, Jano, mě trochu znáš a já ti důvěřuji.“

„Zvláštní důvod k šikaně…“

„Poslouchej mě chvíli, nemám v úmyslu ti ublížit – nikomu bych tím ostatně neprospěl. Pomysli, nejen že bych ztratil vynikající terč k - jak ty říkáš - „šikaně“, ale zároveň by z toho bylo spousta nepříjemného vyšetřování – nedej Bože by někdo pojal podezření, že by v záhadném zmizení – popřípadě vraždě – měl prsty chudák, nebohý Lexík,“ ušklíbl se.

„Neříkejte, že jste to celé nezařídil tak, abych byla tím sabotérem zvolena já.“

„Já? Jak tě jen taková nehezká myšlenka mohla napadnout! Spoléhal jsem se na jediné, na tvou nízkou schopnost bránit se bezprostředně cizímu napadení. Raději pokorně sklopíš hlavu a uděláš ve svých očích rozumnou věc – obětuješ se. A nemýlil jsem se.“

Lex najednou prudce vstal od stolu, prošel místností a zastavil se těsně za Janou. Ztonula strachy. Pocítila, jak ho poměrně studené ruce sevřely její paže, aby se nemohla pohnout. Upírův stisk byl silný, nikoli však bolestivý.

„Zaujalas mě, Jano. Nikdo před tebou se totiž v této situaci nezachoval, jako ty. Každý by sebou cloumal, každý by mě prosil, křičel by. Ty ne. Proč? Cožpak ze mě nemáš strach?“ šeptal jí do ucha, až ji zamrazilo.

„Mám,“ pípla.

„Proč se tedy nesnažíš osvobodit se ze sevření toho nevyzpytatelného, nevyrovnaného monstra? Proč, Jano?“

Neodpověděla mu. Snažila se jenom zhluboka dýchat a přemýšlet. V hlavě se jí ovšem rozprostřela neproniknutelná prázdnota. Tma. Stejně, jako tenkrát při velmi důležité písemce z matiky, když zničehonic zapomněla malou násobilku.

„Vzpomeň si na vše, cos dnes zažila, vzpomeň na všechny zkoušky, jež jsi absolvovala. Věřím, že jsi pochopila smysl mojí malé Hry, kterou jsem s vámi všemi jako Temný hrál.“

„Co po mně vlastně chcete?“

„Chci odpověď, Jano. Krátkou, stručnou a jasnou. Co je smyslem Hry?“

„Já nevím, pane,“ hlesla vystrašeně.

„Přemýšlej, má milá, jsi bystré děvče, jistě ti to dojde,“

„Chcete, abychom se zamysleli nad svým jednáním? Máme se oprostit od svých slabostí?“ zkusila tiše.

„Hmmm, dalo by se to i tak definovat. Jednu věc jsi ovšem řekla špatně. Špatně jsi určila mou roli. Nejsem tím, komu záleží na tom, abyste tak učinili. Svět – to je jedna velká Hra mající svá přísná pravidla a my všichni jsme hráči snažící se o jediné – vydržet ve Hře co nejdéle. Na rozdíl od všech zbylých her ji nelze vyhrát, neboť každý jednou Hru opustí. Je pouze vůlí každého, jak Hru využije, kterou cestu zvolí. Samozřejmě, i kostky Osudu nás značně ovlivňují.“

„Vyjma vás.“

„Mýlíš se, já svou Hru prohrál již dávno. Mnohem dávněji, než jsi ty započala svou. Prohrál jsem ji ještě dřív, než jsem ji stačil pochopit.“

Jakmile to dořekl, pustil ji. Opět se posadil a Jana trochu zdráhavě udělala totéž. Chvíli se dívala na špinavý stůl. Mísil se s ní pocit studu, z jeho pronikavého pohledu, nesnesitelné pokory a vzteku. A věřte, to člověku na sebevědomí nepřidá.

„Jak je to jen dlouho, co jsme takhle proti sobě seděli naposledy? Hádám možná měsíc. Tys tenkrát byla poněkud nedůvěřivou, možná mírně naivní, holčičkou, která hleděla s trochou ostychu a bázlivé úcty poslouchala svého velikého zachránce. Mockrát se mi ta Hra na hodného hrdinu líbila. Přinášela mi rozptýlení z černé reality, vzrušení a zvláštní rozkoš. A nyní? Nyní proti sobě sedíme podobni dvěma téměř úhlavním nepřátelům.“

„A co byste čekal? Že se vám vrhnu kolem ramen?“

„Ou, vůbec ne! Netvrdím, že mě nastalá situace překvapuje – ba ani znepokojuje. Nežádám od tebe slova žádné eufemismy, snad je mi i ta ironie příjemnější než sentiment. Chci jediné. Chci, abys mě pokud možno tiše vyslechla a následně navázala poklidnou, rozumnou konverzaci. Troufám si i tvrdit, že sama po klidném rozhovoru toužíš.“

„Proč bych měla toužit po rozhovoru s VÁMI?“ zavrčela.

„Protože tě dráždí mnoho otázek, na něž bys ráda znala odpověď,“ odpověděl pokojně.

„Jak to můžete vědět? Myslíte si snad, že mi rozumíte? Že mě chápete? Na to byste musel mít city!“ odsekla podrážděně.

„Vskutku? A nejsou to právě city, jež zatemňují naše uvažování a manipulují s námi?“

„Naprosto NIC o mně nevíte! Nemůžete!“

„Vztek… Jak spolehlivý tlumočník lidského nitra. Opravdu se domníváš, že když neprojevuji emoce, když jsem k mnoha věcem chladný, nevidím smutek, který tě zevnitř jako zákeřná choroba sžírá? Že nevidím lhostejnost v tvých očích, když si s tebou chce někdo jenom přátelsky popovídat? Že nevidím, jak se postupně odtahuješ ze společnosti sama do sebe, kde se nachází jediné bezpečné místečko? Kde se můžeš v klidu vybrečet ze své bezmoci? Začínáš se mi nápadně podobat. Stojíš na okraji nebezpečné propasti, do níž jsi dokonce ochotná skočit. Chci ti pomoct, Jano, nic víc.“

„Pokud za tu pomoc považujete dnešní noc, děkuji, nemám zájem.“