Forsaken - 3. díl

Anotace: Tak jakpak to s Izabelou skončí? A co vlastně viděla?

Sbírka: Forsaken

Asi za to mohly jen paprsky slunce, jež mě nemilosrdně oslepovaly, ale na okamžik jsem fakt měla pocit, jako kdyby na jedné z vysokých administrativních budov rozesetých okolo někdo stál. Jenže pak jsem se z toho ostrého světla rozslzela jako želva a ten obrys postavy se proměnil v tmavou šmouhu a má naděje opět pohasla. Leda že by ty dva zmetky obměkčil pohled na brečící holku. Zkusmo jsem popotáhla, ale Ariel nevypadal, že by mou snahu aspoň zaregistroval. Místo toho se kochal pohledem na můj krk, skoro jako kdyby si vybíral místo, kam říznout.
„Pomozte mi!“ vyjekla jsem směrem k té šmouze, která mohla být cokoli. Ne, že bych očekávala nějaký zázrak zhůry, ale doufala jsem, že budu mít štěstí a oni se tam zadívají. Co bych udělala potom, o tom jsem zatím příliš jasnou představu neměla, ale byla jsem zoufalá, a tak jsem o tom ani moc nepřemýšlela. Samozřejmě, že jsem v minulosti četla všelijaké rady o tom, jak se bránit útočníkovi, třeba za pomoci deštníku, ale bohužel na dnešek žádné přeháňky nehlásili, a tak jsem měla pouze lehkou plátěnou kabelku a igelitový sáček z pekárny. A ačkoliv se mi už několikrát podařilo koupit si tam otvrdlé pečivo, pochybovala jsem, že by se dalo použít jako zbraň.
Ariel se mým výkřikem vůbec nenechal vytrhnout ze svého soustředění, ale Azurit očima zkoumavě přejel vršky budov a zřejmě také něco spatřil.
„Arieli... Asi máme problém...“ pronesl znepokojeně a ten konečně přestal slintat nad mým krkem a také se zahleděl tím směrem.
„Zpropadeně...“ okomentoval to a vypadal, že přemýšlí, co dál.
Přimhouřenýma očima jsem mžourala nahoru a dumala, kdo to asi je. Jasně, nejspíš Batman! vysmála jsem se sama sobě. Spíš bych to tipovala na kominíka, jenže co by tam nahoře dělal? Leda se opaloval. Každopádně hlavní bylo, že mě Ariel přestal tahat za vlasy a taky sklonil svou dýku. Konečně jsem se mohla aspoň trochu nadechnout.
„Je tam sám?“ zeptal se Azurit a zrovna teď opravdu připomínal vystrašeného králíčka.
„Nevím... To je fuk... Musíme splnit úkol... A pokud přitom dostaneme i jeho, tak to pro mě bude jen bonus!“
Azurit se ustaraně zamračil. „Slyšel jsem, že o to už se jich pár pokoušelo... A bez úspěchu...“
Ariel se ušklíbl. „Protože ještě nepotkal mě! Mít křídla, tak mu je přistřihnu!“
„Arieli... Proč se radši nevrátíme jindy? Tohle můžeme dodělat kdykoli... Hele... kdyby šlo o někoho jinýho, tak na to kašlu... Ale s ním nechci mít nic do činění, fakt ne!“ přemlouval ho Azurit.
V duchu jsem mu pro jeho zbabělost hrozně fandila. Bohužel pro mě byl Ariel zatvrzelý.
„Ne! Neodcházím od rozdělaný práce! Jestli chceš, tak si běž, ale počítej s tím, že to na divizi ohlásím! Tady jsi skončil!“
Azurit potřásl hlavou. „Lepší být vyhozený než mrtvý!“ vyhrkl a začal ustupovat.
„Jako kdybys zapomněl, že ty už mrtvý jsi!“ vysmál se mu Ariel, zatímco Azurit se rozběhl pryč.
No, ačkoli se moje situace poněkud vylepšila, pořád nebyla nic moc. Ariel mě dosud pevně držel a i když už byl sám, netroufala jsem si doufat, že bych ho mohla přemoct.
Zjevně si myslel totéž. „Mně neunikneš, malá! Ať se klidně kouká, jak ti teď podříznu krk!“ sykl nenávistně a já se nemohla nedivit, co jsem mu kdy tak hrozného udělala.
Raději jsem zavřela oči, abych už nic neviděla, a očekávala strašnou bolest. Ale ta nepřicházela. Pak jsem zaslechla divný zvuk a vzápětí ucítila, jak mě Ariel stahuje k zemi. Tak jsem je radši zase otevřela a hned vytřeštila, neboť pohled, který se mi naskytl, mě vážně překvapil. Ještě jsem se stihla vymanit z Arielova sevření, než jeho bezvládné tělo sklouzlo na chodník a zůstalo tam nehybně ležet. Nevěřícně jsem na něho zírala a zjistila, že mu z hrudníku trčí podivná zbraň. Byla kovová a kolem dokola měla ostré výstupky podobné čepelím nožů. Část z nich byla zabořená do jeho prsou, někde tam, kde jsem laicky tušila srdce. Na jeho šedém plášti se znenadání objevila temně rudá skvrna a rychle se zvětšovala. S odporem jsem poodstoupila o kousek dál a rozhlédla se. Kupodivu jsem tu byla stále sama. Pak mě napadlo zadívat se i na střechu, kde jsem předtím zahlédla toho Batmana. Jenže ta byla prázdná.