Upírská povídka - Děsivý školní rok 21.

Anotace: pokračování...

Vší silou mu zabořila kůl přímo do srdce. Nic zvláštního se ovšem nestalo. Upír tam v klidu stál dál, kus dřeva mu trčel z hrudi a na jeho plášť prosakovala krev. Chvíli na sebe jen tak zírali. V Janině tváři bylo ohromené překvapení. Nikdy by do sebe neřekla, že by byla schopná něco takového udělat. Lex naproti tomu vypadal pobaveně.

„Ulevilo se ti?“ otázal se jí klidně.

„Zabila jsem vás,“ oznámila mu poněkud nejistě, jakoby očekávala, že ji ujistí, že je tomu skutečně tak.

„Vskutku?“ povytáhl obočí.

„Krvácíte! Za chvíli umřete a Eva bude moci pokojně odpočívat, protože jsem pomstila její smrt!“ zařvala.

„Jenom jeden z tvých výroků je správný, Jano,“ mluvil s tak nenuceným klidem, že to dívku až dráždilo, „Ano, skutečně krvácím, ale neumírám. Žádná bytost nemůže podruhé zemřít. To, že dřevěný kůl zabíjí upíry je stejná lež, jako povídačky o našem strachu z kříže, nevidění se v zrcadle a nenávisti vůči česneku. Proti nám nelze bojovat. A co se týče té pomsty, já tvou spolužačku nepokousal – věř mi. Navíc, jak už jsem říkal, nezemřela, jenom vstoupila na stranu zla. Stal se z ní upír.“

Jana ustoupila o několik kroků a otočila se na Evu. Teprve teď si všimla, že je nesmírně bledá. Na krku se jí červenaly dvě malinké dírky. Mnoho nechybělo a mohla mít stejný cejch před pár týdny i ona.

„Tomu nevěřím! Nevěřím, že by Eva… To není možný!“

„Věř, čemu chceš, Jano,“ pokrčil Lex rameny a vydal se kulhavou chůzí pryč. Přeci jen se člověku s kůlem v srdci moc dobře nechodí.

„Počkejte! Vy chcete odejít?! Nesmíte! Jste kruci profesor! Je vaší povinností se o ni postarat! Přece ji nenecháte jen tak ležet v lese!“

Otočil se.

„Nemohu pro ni už nic udělat,“ řekl tiše.

„Můžete! Musíte! Musíte jí vše vysvětlit! Jak to chodí, co má dělat… Musíte ji zasvětit!“

„Myslím, že o toto se postaral už někdo přede mnou. Nejsem jejím stvořitelem.“

„O čem to mluvíte?! Jakej stvořitel?!“

„Nech to být a pojď dřív, než se probere!“

„Takže vy jí nepomůžete…“

„Riskoval bych víc, než vlastní práci.“

„Lexi Bloodmorthe, vy máte snad strach? Vy? Myslela jsem si, že vám nesejde na ničem! Nemáte co riskovat.“

„Ničemu nerozumíš, Jano. Jsi příliš mladá na to, abys mohla mé počínání pochopit.“

„Zbabělče!“ křikla za ním, když se k ní opět otočil zády.

„Jsem zbabělec. A sobec rovněž. Budeš si muset zvyknout.“

„Tak udělejte alespoň jednou v životě jeden dobrý skutek, Lexi, prosím.“

Upír si povzdechl a nakonec rezignovaně pravil:

„Inu dobrá, ale budeme toho litovat. Všichni. Pomoz mi s ní, Jano.“

Společnými silami pak dopravili Evino tělo zpět na hotel.

Opatrně položili Evu na volnou postel v Lexově pokoji. Jakmile tak učinili, sundal si profesor zakrvácený plášť. Vztekle jím mrštil na podlahu spolu s kůlem, který jedním pohybem vyrval z těla. Zřejmě ho dosud v sobě ponechal, aby zabránil krvácení.

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se Jana ustaraně – jeho zranění, koneckonců, způsobila ona.

„V kufru mám lékárničku, přines mi obvazy,“ zavrčel a Jana poslechla.

Překvapeně hleděla na obsah té lékárničky. Mimo všelijakých prášků, obvazů a náplastí tam byly úhledně uložené malé lahvičky naplněné šarlatově rudou tekutinou. Rozhodla se o nich radši nepřemýšlet a raději vykonala Lexovo přání.

„Děkuji,“ zamumlal neochotně.

Mezitím si svlékl i košili. S mírnými protesty Janě dovolil, aby mu pomohla ránu obvázat.

„Výborně,“ prohlásil.

Dost dobře nedovedla pochopit, jakým zázrakem zranění krvácel tak málo. U normálního člověka by přece během několika minut takové zranění přivodilo smrt!

„Pane profesore, změní se Eva, když se probere?“ zeptala se s obavou.

„To je velice subjektivní. Záleží na síle, kterou nosí uvnitř. Zda dokáže svému prokletí čelit a bojovat s ním. Nejhorší, co se může člověku stát, je ztráta naděje. Pak přijde i o touhu žít a stane se z něj přízrak věčně bloudící mezi životem a smrtí. Nikdy nenalezne pokoj. Jako většina upírů. Víš, není mnoho mně podobných bytostí, jež žijí v lidské společnosti. Moji soukmenovci se obyčejně toulají po nocích a loví.“

„A vám se takový život nelíbí?“

„Ne,“ zamračil se. Přešel pokojem k otevřené lékárničce a vybral z ní jednu lahvičku. Zkontroloval její obsah proti světlu. Zřejmě vyhovovala, neboť ji začal odzátkovávat.

„Mně se takový styl života nezamlouvá. Zabíjení se mi hnusí – a pokud to už musím udělat, vyžaduji určitou…atmosféru. Netrápím své oběti, jako ostatní upíři. Nehodlám ti popisovat jejich praktiky, věř, že ani nejkrvavější horory s tím nejsou srovnatelné.“

Poté zavřel oči a obsah lahvičky na ex vypil. Na tváři se mu rozlil spokojený výraz. Najednou působil jaksi uvolněněji.

„Co to pijete?“ zeptala se ho se zájmem.

„Krev, holčičko.“

Ztuhla. Krev? Ale kde ji bere? V mysli se jí promítla bizardní představa Lexe kupujícího si v lékárně lahvičku s krví. Nebo obchází po nocích nebohé studenty (spíše tedy studentky) a řeže se do rukou? Otřesné!

„Jak vůbec dojde k tomu, že se z člověka stane upír?“ otázala se zamyšleně. Lexovy oběti přece zemřely, nebo ne?

Lex ji probodl velmi nebezpečným a ošklivým pohledem, z něhož jí přeběhl mráz po zádech.

„Proč to chceš vědět?“

„Jen tak, zajímá mě to…“

„Copak? Chtěla by ses jím stát taky?“ ušklíbl se jízlivě.

„Ne, jenom…“

„Být upírem není nic příjemného, ba naopak! Jde o nejhorší chybu, jakou může člověk udělat. Přitom je proces proměny poměrně náročný lze jej absolvovat pouze, svolí-li k tomu obě strany. Nestačí jenom, když se upír napije tvé krve. Aby se stal smrtelník jedním z našich řad, nesmí být usmrcen. Těsně před tím, že omdlí účinkem ztráty krve, musí okusit upíří krev. Zdůrazňuji ovšem, že DOBROVOLNĚ. Jen tak přežije.“

Lex postřehl, že se na něj jeho studentka dívá naprosto zděšeně. Ou, zapomněl jsem, že ne všichni smrtelníci dobře snášení otevřené mluvení o upířích choutkách. Ale co, sama si o to řekla.

„Ale vy tohle neděláte, že ne?“ ujišťovala se honem.

„Ne, po světě mým přičiněním běhá jen jeden upír. Vampyrismus je strašlivá choroba, jejíž zhoubnost však pochopí pouze ten, kdo ji zažije na vlastní kůži. Když cítíš, jak umíráš a on se tě zeptá, zda volíš život nebo smrt, valná většina lidí, chce žít. Pak lituje. Klejí, nadávají, zkouší se modlit k Bohu, vysvobození ovšem nenaleznou. Nikdy.“

Nastala chvíle ticha. Chvíle, během níž se Janě zdál, že Lex se nachází ve vzpomínkách daleko ve své minulosti, v čase, kdy se odsoudil. Snad ho i litovala. Rozuměla tomu, proč se stovky lidí rozhodnou zachránit si krk. Sama by tak možná učinila.

Smutně si přisedla ke své dosud spící kamarádce. Vypadala zvláštně. Tak cize. Tvářila se chladně a nepřístupně a byla skoro stejně zamračená, jako všemi obávaný profesor.

„Kdo mohl takovou hnusnou věc udělat?“ položila Jana spíše řečnickou otázkou.

„Nevím, jistá podezření mám, ale to není důležité. Podstatnější je, že se někde tady toulá nebezpečný netvor. Měli bychom se mít na pozoru. Měl bych někoho kontaktovat. I když ne, radši ne…“ mumlal spíše sám k sobě.

„O čem to mluvíte?“

Trhl sebou, jako člověk vytržen z přemýšlení.

„Neboj, tebe se to netýká. O to se postarám,“ pousmál se.

Chce mě chránit? Jak šlechetné! Zkouší si u mě vyžehlit onen neblahý prázdninový incident? Pane upíre, máte něco takového vůbec zapotřebí?

„To jste hodný,“ zabručela.

„Neříkej v souvislosti s mojí osobou to hnusné slovo! Dovol, abych tě vyvedl z omylu – mojí povinností je zajistit svým studentům bezpečí, nic víc. Věř, že tak nečiním z nějakého ochranitelského komplexu či – nedej Bože- z čiré lásky k vám! To skutečně ne!“ vyštěkl.

No, snad jsem toho tolik neřekla! Mrzout jeden! Kdo se ho o to prosil? Sám se neustále plete do mých záležitostí, ničí má přátelství a dělá mi ze života peklo! Chce ze mě postupně udělat ustrašenou chudinku, která se bude bát cizích lidí a jediný člověk uprostřed jejího vesmíru bude sadistický vrah? Tak mě napadá, proč mě ten prevít radši nezabil…