Forsaken - 6. díl

Anotace: Izabela zjišťuje, že tím divným dárkem překvapení nekončí...

Sbírka: Forsaken

„Belo? Vnímáš mě vůbec?“ Pronikavý hlas Kláry se zařízl do mé otupělé mysli s neodbytností motorové pily.
Jasně že jo, to bych musela bejt mrtvá, abych tě neslyšela! zavrčela jsem v duchu.
„Jo, vnímám. A ne, nikoho nevolejte. To je... dobrý...“ zamumlala jsem nepřesvědčivě.
Opatrně jsem si prohlížela ten nevšední dárek. Růže na věnci byly kdysi zřejmě rudé, ale nyní byly zčernalé, stejně jako listy, které se uschnutím stočily do malých ruliček. Černá stuha se zlatým lemováním zdobila tento skvost a já se jí štítivě dotkla, abych zjistila, jaký nese nápis. Jakmile jsem ho spatřila, neubránila jsem se polekanému vyjeknutí.
Izabela... Kruci, ten parchant, co mi tohle přinesl, dokonce ví, jak se jmenuju! Jenže ke své smůle já neměla sebemenší tušení, kdo je on a co tímhle sleduje. Počkat… Ariel přece hovořil o nějaké divizi… Takže jich je očividně víc… Nebýt mého jména na tom věnci, myslela bych si, že si mě jenom s někým spletli. Vždyť jsem úplně obyčejná holka, proč by mě najednou chtěl někdo zabít?! Že by Petr přece jen nebyl tak tolerantní, jak se mi vždycky jevil? Ta představa byla natolik absurdní, že jsem se neubránila pobavenému ušklíbnutí. Jasně, můj vždy seriózní Petr, který pracuje u jedný firmy jako hlavní programátor, si na mě najal vrahy, protože už jsem mu lezla neskutečně na nervy…
„Belo?“ Klára začínala být očividně netrpělivá. „Můžeš mi tohle vysvětlit?!“
Ani ne... Neupřímně jsem se pousmála. „Je to jenom vtip od kamaráda.“
Klára si mě nedůvěřivě přeměřovala. „Opravdu? Přijde mi to... no, dost nevkusné...“
Přinutila jsem se k ještě většímu úsměvu, i když moje mimické svaly řvaly na protest. „No jo, to je přesně jeho styl...“
Její počáteční ohromení přerostlo v hněv. „Ano?! Potom bych ocenila, kdybyste si takovéhle dárky předávali pro příště jinde!“
„Jistě, omlouvám se...“ Spěšně jsem popadla věnec dvěma prsty za okraj stuhy a s odporem s ním mrštila do koše. Brrr! Tohle je teda fakt den blbec!
Přisunula jsem se na židli ke stolu a nerozhodně položila prsty na klávesnici. Koutkem oka jsem občas zašilhala směrem ke koši, jako kdybych se obávala, že ta ohavnost vyskočí ven a zaútočí na mě. Zároveň jsem nervózně bubnovala palcem do mezerníku, až jsem si za to vysloužila Klářin rozzlobený pohled.
„Pokud již nemáš žádné jiné dárky, pak bys mi mohla konečně laskavě poslat tu tabulku! Čekám tu na ni už nejméně dvě hodiny!“ vyštěkla na mě.
„Vždyť jsem Vám ji posílala, než jsem šla na oběd!“ zaprotestovala jsem dotčeně. To jo, to mi ještě ke štěstí chybělo, se tu od tebe nechat jebat za něco, co ani není pravda!
„To tedy nevím, komu jsi ji posílala, ale mně tedy rozhodně ne!“
S nasupeným syknutím jsem se přihlásila do počítače, rozhodnutá ukázat tý babě v Outlooku, že jsem jí ten seznam opravdu poslala. Jenže sotva se objevila pracovní plocha, zůstala jsem na ni s otevřenou pusou zírat. No co, vy byste taky určitě čučeli, kdyby na vás z monitoru najednou vykoukla vaše vlastní fotka na černém pozadí s červenými šmouhami přes obrázek, které nápadně připomínaly stékající krev! Na okamžik jsem zavřela oči, ale když jsem je vzápětí otevřela, ta tapeta tam byla pořád.
„Tak Belo, co s tím bude? Mám na to snad čekat celý den?!“
Zhluboka jsem se nadechla. No tak klid... tohle se přece musí nějak rozumně vysvětlit... Jasně... Určitě je to nějaký nejapný vtípek od kolegů... Jen co vyřídím Kláru, tak jim to půjdu spočítat!
Otevřela jsem Outlook a radši zvětšila okno na maximum, aby zakrylo celou plochu. Najela jsem na Odeslanou poštu a zažila další překvapení, protože v té složce nebylo vůbec nic. Rychlým kliknutím jsem otevřela Přijatou poštu a našla tam jediný mail, označený jako dosud nepřečtený. Adresát i předmět zprávy chyběly. S prstem chvějícím se nad Enterem jsem zaváhala.