Temnota-krádež (č.33)

Anotace: Jako vždy budu ráda za každý komentář. Chci také poděkovat všem co mají se mnou trpělivost a s mým příběhem, který je trochu delší a žádám je o další, neboť konec je skoro na dohled...

Strážný u dveří již dávno spinkal a já jsem teď měla dýky na dosah. Stačilo se pro ně natáhnout a byli by moje. Něco mi ale říkalo, že to nebude tak jednoduché. Přeci by nenechali jen tak ležet jedinou zbraň, kterou měli proti démonům, se zjevně nespolehlivým strážcem? V tom byl nějaký chyták. Byla jsem si tím jistá, ale jaký? Podstavec vypadal zcela normálně a Uriel mě taky na nic neupozornila. Že by zapomněla? Přeci to nemůže být tak lehké. Vzpomněla jsem si na to jak nechali Uriel samotnou ve stanu, sice svázanou, ale jinak skoro nestřeženou a to byla vědma! Komu by se nehodilo vědět co udělá jeho nepřítel ještě dřív než se rozhodne?
Kousala jsem si nervózně spodní ret a přemýšlela. Nemohla jsem se rozhodnout. Potřebovala jsem ty dýky, ale také musím přežít, aby mi k něčemu byli.
Ještě jednou jsem obešla podstavec, který nejevil známky nebezpečí. Jestliže jsem na nic nepřišla teď, sotva na to přijdu dřív než se ten špalek u dveří probudí. Musím to hold risknout a pak se uvidí.
Vzala jsem do ruky první z dýk a náhle jsem to ucítila. Zem pode mnou se nepatrně otřásla, jak se spustil tajný mechanizmus a z děr ve stropu, kam mě nenapadlo se podívat, vystřelili kovové tyče, které kolem mě vytvořili dokonalou klec.
„A teď jsem v pr…“ nestihla jsem větu dokončit a strážný se rámusem, který by vzbudil i mrtvého, probudil. Rychle jsem popadla zbylé dýky a dvě z nich jsem si dala pod kalhoty do pouzder na lýtkách, které byli připraveny právě na ně, další skrýš byla na předloktí pod volnějšími rukávy mé vínové halenky a zbylé dvě přišli do pouzder na opasku odkud jsem vytáhla obyčejné dýky, které jsem tam měla předtím.
„Zloděj! Máme zloděje!“ křičel mezitím ospalí hlídač a mezi flaškami pod lavicí hledal svou pistoly. Z něho jsem strach neměla. Větší obavy mi naháněl dusot bot za dveřmi a nebylo jich zrovna málo. Neměla jsem času na zbyt, pokud jsem se nechtěla popovídat s Vlkem a pochybuji, že by to byl přátelský rozhovor o starých časech.
Měla jsem tu příliš málo místa na rozběh a tak jsem využila podstavce, jako odrazovou rampu a doufala, že to bude stačit. S přesným načasováním jsem se rozložila. Proletěla jsem mezi mřížemi a zanedlouho i dveřmi, za kterými jsem se zhmotnila. „Zmizel! Zloděj zmizel!“ slyšela jsem ještě strážného křičet, když jsem se rozeběhla proti davu, jenž sem mířil ale nebyl na dohled a jakmile jsem si myslela, že jsou už příliš blízko, rozpadla jsem se na kousíčky a v klidu jimi proletěla.
Dostat se ven nakonec nebylo tak těžké jak jsem si myslela. Stačilo jít, nebo spíš častěji prolétat, skrz proud bytostí, který se do podzemí hrnul. Ani ne za pět minut jsem se zhmotnila za Uriel a klepala ji na rameno. Poplašeně sebou trhla, ale nevykřikla. Musela přeci dávno vědět, že to budu já.
„Mizíme od sud, dokud jsou všichni ještě dole.“ pošeptala jsem jí do ucha. Jen přikývla a vydala se k místu, kde jsem zanechala chudáka Henryho.
Čekali na mě a již nás i zahlédli. Markus mě sledoval klidným pohledem, až jsem málem uvěřila, že mě nic hrozného nečeká, ale pak jsem sklouzla pohledem k Bertovi. Jakmile viděl, že se na něj dívám, naznačil mi co se mnou Markus provede. Totiž, chytl se za krk a předstíral, že se dusí.
Ztěžka jsem polkla a nohy se mi náhle zdáli neuvěřitelně těžké. Kdyby se mnou nebyla Uriel nejspíš bych se na místě otočila a dobrovolně se vydala našemu pronásledovateli. Takhle jsem jen provinile sklopila zrak k zemi a klopýtala za mojí věštkyní.
„Kdo to je?“ zeptal se Bert dřív než se stačil Markus nadechnout a začít na mě křičet. Ten zmateně zamrkal, jako by si až teď uvědomil, že sebou někoho vedu.
„Dovolte, abych se představila.“ usmála se mile věštkyně. „Jsem Uriel z planety Kero.“ Henry, který si ještě masíroval místo kam jsem ho praštila si vyměnil s Markusem překvapené pohledy. Na rozdíl ode mě si byli hned vědomi s kým mají tu čest.
„Jak jsi se sem proboha dostala? Co já vím, průchod k vám se před deseti lety uzavřel. Otevřel se snad někde tady na Zemi?“ zeptal se Oliver. Uriel zavrtěla hlavou.
„Pocházím z rodiny obchodníků a uvízli jsem v Temnotě. A co se týče toho, že jsem zrovna tady…“ nehezky se usmála. „Určitě jsem sem nepřišla dobrovolně. Naštěstí mě tady Sew objevila a vysvobodila.“ objala mě přátelsky kolem ramen. Markusův ledoví pohled se opět vrátil ke mně. Hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Už se chystal mi něco moc krásného říct, když se znovu ozvala Uriel a porušila tak napjaté ticho. „Hledají mě. Měli bychom vyrazit. Jinak nás najdou.“ na potvrzení jejích slov se hluk zvětšil a blížil se naším směrem.
„Dobrá. Vrátíme se zpátky do města.“ zavelel a rychlím krokem jsem se lesem vydali na cestu. Záměrně jsem šla jako poslední a snažila se na sebe příliš neupozorňovat. Třeba na můj malý prohřešek zapomene. Markus jako by mi četl myšlenky, zmizel. Už nešel jako první, ale musel někde zastavit a tam si na mě počká. Nervózně, jako pes, který si je jistý výpraskem jsem se rozhlédla kolem sebe.
„Myslel jsem, že my dva jsem se na něčem domluvili. Nebo se pletu?“ zašeptal mi do ucha, až jsem samým leknutím zapomněla dýchat. Takhle se někomu krást za záda! Mělo by se to zakázat. „Jak se zdá, na tvé sliby se nedá spolehnout. Měl jsem tě omráčit a svázat.“ hlas měl ledoví a ostrý jako rampouch.
„Neměl bys na mě být takoví, Markusi. Vždyť jsem ti přivedla tu vědmu.“ hájila jsem se.
„To je taky jediný důvod proč jsem tě neusmažil jako hranolku.“ odsekl.
„Stačilo by ti, kdybych se omluvila a slíbila ti, že už to nikdy neudělám?“ snažila jsem si ho udobřit a zdarma mu věnovala k tomu jeden nevinný úsměv.
„Ne. Zaprvé se ti nedá věřit a zadruhé se stejně už vracíme domů. Máme to pro co jsem přišli…“ zadíval se na záda Uriel. „a možná ještě víc.“ odvrátil se ode mě a dohonil ji. Následovala jsem ho s nadějí, že se zeptá na otázky, které ho určitě pálili na jazyku stejně jako mě, ne-li víc.
„Neruším?“ zeptal se Markus zdvořile. Jen se usmála. Moc dobře věděla na co se zeptá a měla jsem takový pocit, že mu nedá zrovna příznivé odpovědi.
„Chtěl jsem ti položit jen pár otázek. Vím, že mi je asi všechny nezodpovíš, ale možná něco budeš vědět.“ zamračila jsem se. Proč by něco neměla vědět? Vždyť je vědma, ne? Dřív než jsem se stihla na cokoliv zeptat, Uriel se na mě otočila a odpověděla mi.
„Vidím totiž jen svojí budoucnost. Teď se budeš určitě chtít zeptat jak jsem věděla, že shodíš ty bedny, když jsem čekala venku…“ počkala až jí to potvrdím přikývnutím. „Slyšela jsem nějakou ženu o nich mluvit, když se vyhlásil poplach. Bála se, že bude potrestána, když zjistí její nedbalost a svěřovala se s tím nějaké své přítelkyni.“ teď už jsem to chápala.
Chvíli jsem šli mlčky a čekali až jeden nebo druhý načne téma. Nakonec to Markus nevydržel a zeptal.
„Podaří se nám potlačit vzpouru?“ nechodil kolem horké kaše. Smutně se usmála.
„Ráda bych ti odpověděla, ale těžko říct. Měli by jste vyhrát, ale nejsem si tím jistá.“
„Jak to?“ teď jsme se s Markusem nechápavě zamračili oba.
„Beron mě držel v zajetí dlouho a dověděl se ode mě dost informací a jen ten kdo zná budoucnost, jí může změnit a obávám se, že z ní už ví dost na to, aby se mu to podařilo.“