Upírská povídka - Děsivý školní rok 22.

Anotace: pokračování...

Tu pocítila Jana na své dlani dotek. Rychle se otočila na kamarádku. Měla otevřené oči. Jenže, byly to vůbec její oči? Zděsila se, když do nich pohlédla. Šlo o krví podlité oči netvorů z vědeckofantastických filmů.

„Evo?“ šeptla.

„Jani, kde to jsem?“ vydralo se jí z úst. I hlas se jí změnil. Vytratila se z něj srdečnost a z jejích slov odkapával chlad.

„Slečno, Vyskočilová, ustupte!“ zavelel náhle Lex, Jana ho ovšem nebrala na vědomí.

„Jsme u profesora Bloodmortha, dokáže ti pomoci, neboj,“ ujistila Evu. Pak jí pohladila po dlani, jenže jakmile to udělala, sevřela Eva její paži nezvykle silným stiskem a násilně přitáhla k sobě.

„Co to děláš, Evi?“

To už ji ale za rameno chytil Lex a prudce vytrhl ze sevření novopečené upírky. Jana se zapotácela a upadla na podlahu. Útočnice rozčileně vřískla, profesor ovšem výkřik přidusil rukou.

„Podejte mi jednu z těch lahviček, dělejte!“ zahučel na studentku, která doposud ležela rozpláclá na podlaze a vzpamatovávala se z toho, co se právě stalo. Zbrkle se tedy posbírala ze země a splnila profesorův rozkaz.

Lex násilím donutil Evu otevřít ústa a nalil jí obsah lahvičky do krku. Zdálo se, že se mírně zklidnila, pro jistotu ji však pořád držel.

„Vím, co seš zač, Bloodmorthe! Nestojím o tvou pomoc!“ zasyčela upírka ve snaze se mu vymanit.

„Kdo ti to provedl?“ zavrčel jí do tváře.

„Donuť mě, abych ti to řekla!“ vysmála se mu.

Profesor chemie ji chytil pod krkem a přirazil ke stěně.

„Ubožáku! Myslíš, že mě zastrašíš? Ty? Sám? Je mi tě líto, Bloodmorthe,“ zachrčela.

„Máš ještě dost zkreslené představy, tvůj stvořitel musel být velmi naivní upír.“

Eva si posměšně odfrkla.

„Jano, běž si lehnout, já ji zvládnu.“

„Ale pane profesore, nemám sehnat pomoc?“

„V žádném případě! O politováníhodném stavu slečny Straňákové se nesmí za žádnou cenu nikdo dozvědět!“

„A myslíš, Bloodmorthe, že to ututláš? Zradils našeho Mistra! Postarám se o to, aby tě vyhodili! Udělám ti ze života peklo!“

„Ty tak,“ ušklíbl se Lex, „A ty zmiz!“ křiknul na Janu výhružně. Zdráhavě se tedy odebrala na pokoj.

Jakmile se za ní zabouchly dveře, popadl upír dívčinu ruku a vyhrnul rukáv. Ne, že by ho překvapilo, co spatřil, přeci jen ale v tváři ještě víc pobledl. Na její kůži si hověl zlověstný netopýr, očividně velice čerstvé tetování.

„Ukaž svou, Bloodmorthe!“ řekla Eva a očí jí zrudly.

„Scarmos si dal záležet, co,“ poznamenal.

„Jak se vůbec opovažuješ vyslovit Mistrovo jméno nahlas svými krysí krví potřísněnými rty?“

„Neživím se krysami, upírko, máš velmi nepřesné zdroje informací,“ děl Lex líně.

„Pusť mě! Okamžitě mě pusť, nebo budeš mít s Mistrem problémy,“

„Neříkej,“ ušklíbl se sarkasticky, „Já s ním měl problémy již v době, kdy ještě nežila tvá babička. Na mě si vyskakovat nebudeš!“

„Už se bojím. Co mi uděláš? Zapíšeš mě do třídnice?“

Lex se zlověstně pousmál. Volnou rukou sáhl pod pásek a vytáhl onen obrovský nůž, jehož se tak zděsila kdysi Jana.

„Jestlipak víš, co je tohle?“ otázal se hlasem podobným spíše netvoru, než člověku.

„Že by… hmm… nůž? Mně ale nůž neublíží, to přece víš z vlastní zkušenosti, ne?“

obyčejný jistě ne. Tohle je však stříbrná dýka. Před lety mi zkřížil cestu lovec upírů. Po souboji s ním mi zůstala malá trofej. Nejenom pro smrtelníka nebezpečná hračka. Nenuť mě ji použít.“

Poprvé od probuzení se Evě na tváři zjevil strach. Pohled na věc v profesorově ruce ji zjevně dost zastrašil.

„Co po mně chceš, Bloodmorthe?“

„Spolupráci.“

„Proč bych s tebou měla chtít spolupracovat?“

„Hádám, že tě jinak zabiju, slečinko.“

Probodla ho nenávistným pohledem, to bylo však jediné, co mohla dělat.

„Tak jo. Spusť, bloodmorthe…“

Jana měla velice neklidnou noc. Pronásledovaly jí sny plné krve, nenávisti a strachu. Ze všech těch nerealistických představ pak po vzbuzení zbývá jen změť jakýchsi pocitů a emocí. Proto člověk ví, jestli šlo o sen hezký či nikoli. Ostatní podrobnosti velmi rychle vyprchávají, obecně si ovšem pamatujeme hlavně sny zlé. Ze zajetí nočních můr ji probraly hlasy z chodby. Dost hlasité. Jana si vztekle zakryla hlavu polštářem. Kdo má tolik troufalosti vykřikovat hned po ránu?! Nakonec sáhla po mobilu, co ležel již od včerejšího večera opuštěně na nočním stolku. Vyjekla. Display ukazoval číslo 10:31. To není pravda! Já zaspala! Tři hodny po budíčku! Z toho bude takový průšvih…

Okamžitě se vysoukala z pod peřiny a začala se převlékat. V hlavě se jí honily obličeje naštvaných členů profesorského sboru a dobře se bavících spolužáků typicky se bavících na její účet. Jenom pár minut poté již scházela po schodišti (tedy spíše běžela jako střelená) do jídelny, v níž by se spolužáci mohli s největší pravděpodobností nacházet. Byla tak rozrušená a nervózní, že ve spěchu do kohosi vrazila.

„Slečno Vyskočilová, neumíte dávat pozor?“ zavrčel nevraživě velmi známý hlas.

„Promiňte,“ hlesla a chtěla pokračovat, jenže Lex ji zarazil.

„Kam máte namířeno?“

„Do jídelny, snad. Víte, zaspala jsem a…“

„Nezaspala. Zařídil jsem, aby vaší skupině prodloužili pobyt v posteli na desátou a vám konkrétně na jedenáctou. Bylo mi jasné, že byste se pořádně nevyspala. Vzhledem k vašemu brzkému vstávání, mohu vás požádat, abyste mě doprovodila do pokoje? Musím s vámi ještě probrat pár věcí souvisejících se včerejší noční akcí.“

„Jistě, pane profesore.“

Hráli zajímavou Hru. Jana celkem obdivovala, jak Lex dovede dokonale „přepínat“ mezi formálností profesora a dobou, kdy si s ní povídal takřka jako…no řekněme dobrý kamarád. Žasla ovšem nad jinou věcí. Bloodmorth se zachoval velice šlechetně – takřka lidsky. Trápí ho snad trocha výčitek svědomí? Ne, ne, jistě ne. Řídí se jenom pravidly. Tak to určitě bude.