Temnota-souboj (č.36)

Anotace: Asi by to šlo vylepšit, ale nějak už nemám náladu... I přesto doufám, že se bude líbit.

Gear si ho chvíli zamyšleně prohlížel, ale neřekl ani slovo. Proč taky? Vždyť pro něj neznamenal nic než otravnou mouchu, které se nemůže zbavit a k tomu neměl rád, když se chová někdo nezdvořile. Cítila jsem jak to v něm začíná vřít.
„Kde je?!“ tentokrát už se Vlk neudržel a zařval. Přikrčila jsem se na lehátku a snažila jsem se být co nejmenší. Bylo to sice zbytečné, jelikož Gear byl tak velký, že nehrozilo nebezpečí, že by mě mohl zahlédnout, ale nemohla jsem si pomoct.
„Proč bych ti to měl říkat?“ v Gearových slovech byl jasně slyšet výsměch. Chvíli bylo ticho. Vlk si moc dobře uvědomoval, že nemá proti němu sebemenší šanci.
„Chci s ní mluvit.“ řekl hlasem plný autority nepřipouštějící námitky, ale o něco klidnějším. Takový tón se získává jen praxí. Musel u povstalců zastávat jedno z vedoucích postavení.
„Ale já si jsem jistý, že ona s tebou ne.“ odsekl mistr pohrdavě.
„Nevím…“ dýchal přerývavě, jak zadržoval svůj vztek. „Nevím co jste s ní provedl, ale já ji ve vašich spárech nenechám!“ Gear se zasmál svým typickým štěkavým smíchem.
„Já že jsem s ní něco provedl? A co prosím tě? Napadlo tě někdy, že u mě zůstala ze své svobodné vůle?“ dělal jak dobře se baví jeho bezradností, ale ve skutečnosti hrozilo, že se každou chvíli na něj vrhne a roztrhá ho. „To tys jí pomotal hlavu a já jsem jí zas vrátil její zdraví rozum!“ přestával se ovládat a v hlase mu zaznívala taková hořkost, až jsem se podivila, kde se v něm vzala. Něco jsem si však uvědomila. Jestli brzo nezasáhnu, bude se tu válet jedna mrtvola a moc dobře jsem věděla čí. „Zmiz odtud, než tě zabiju, i když vím jak by to Sew mrzelo.“ Mistr se snažil získat zpět alespoň část svého sebeovládání.
V nastalém tichu jsem slyšela Vlkův dech a tep jeho srdce. Modlila jsem se, aby dostal rozum a poslechl. Žádné kroky mířící ke dveřím jsem však neslyšela, ticho se prodlužovalo a mě začínalo být jasné, že jsem si dělala plané naděje. On neodejde.
Zaťala jsem v pěstech Gearův kožich, jako bych ho snad mohla udržet, kdyby se rozhodl na Vlka zaútočit a přitom jsem mu tiskla tvář do jeho měkkého kožíšku, který mě uklidňoval a dodával mi pocit bezpečí.
„Ne.“ skoro ta slovo zašeptal, ale zněla sebejistě. Poprvé jsem se zamyslela jak to se mnou Vlk vlastně myslel. Měla jsem ho ráda, to zajisté, asi jsem ho dřív i milovala, ale nemyslela jsem si, že je to mezi námi tak vážné, aby kvůli mně riskoval život.
Kolik mu vlastně je? Dvě stě? Nechce snad jen bránit svou čest? Jako v těch filmech, jak jeden přebral ženskou druhému a on ho za to vyzval na souboj? Bum, prásk a bylo vymalováno? Nechodilo to tak snad v jeho dobách? Nebyla jsem si jistá, ale každopádně byl bylo hloupé Geara vyzívat na souboj.
To jediné kratičké slovo vzdoru bylo Gearovou poslední kapkou trpělivosti. Vztek a neodolatelná chuť zabíjet mě probrala z uvažování. Cítila jsem jak se Gearovo tělo vedle mě napnulo a připravovalo se k osudovému skoku. Už jsem nemohla čekat.
„Ne, Geare!“ posadila jsem se a položila mu konejšivě ruku na krk. Gear se zarazil, cítila jsem jak pomalu a postupně uvolňuje všechny svaly.
„Sew!“ Vlk vypadal zcela zaskočený a překvapeně na mě zíral. Pak se jeho pohled stočil na mou ruku a na mě jak se o svého mistra důvěrně opírám. Obličej se mu zkřivil do nenávistné grimasy. Hned se však ovládl a nasadil kamennou masku. Co se stalo s mým dobrosrdečným Vlkem? Vstala jsem. Nechtěla jsem ho provokovat.
„Co si sakra myslíš že děláš?“ zeptala jsem se o něco ostřeji než jsem měla v úmyslu.
„Chci si s tebou promluvit.“ odpověděl a snažil se mluvit normálně, ale mě se zdál jeho hlas chladný a neosobní.
„Tady jsem. Jestli máš něco na srdci, tak spusť. Já ti totiž nemám co říct. Doufala jsem, že to pochopíš. Mezi námi je konec!“ ve Vlkových očích jsem spatřila bolest, kterou se snažil skrýt. Hryzlo mě svědomí. Nebyla jsem příliš krutá? Já měla Geara, který mi pomohl zapomenout na všechno co jsem k Vlkovi cítila a k tomu jeho vztek co mě přesvědčoval, že by bylo fajn ochutnat Vlkovo srdce, zarýt do něj drápy a… Zatřásla jsem hlavou. Tohle byl Gear. Já Vlkovy ublížit přece nechtěla, ale bylo těžké oddělit od sebe jeho pocity a mé. „Promiň, ale měl bys jít.“ tentokrát můj hlas byl už mírný.
„Prosím, nemohli bychom si promluvit?“ střelil pohledem ke Gearovi. „O samotě?“ dodal a hlas se mu mírně třásl potlačovanými emocemi. Váhavě jsem se ohlédla po mistrovi. Ten se bez protestů zvedl a vyšel ven. Bylo vlastně jedno jestli bude venku, nebo tady. Vždyť může sledovat mé pocity, ne-li i myšlenky. Mohla jsem ho kdykoliv zavolat zpět a ukončit nepříjemný rozhovor, který mě určitě čeká. To však Vlk nevěděl.
Vlk sledoval Geara pohledem a já zas jeho. Měla jsem na něj vztek. Nejraději bych ho zakousla. Co si o sobě vlastně myslí? Tentokrát jsem si nebyla jistá, jestli to jsou Gearovi pocity, nebo moje. Byli jsme spolu tak těsně svázaní, že už jsme byli téměř jedna bytost.
„Co se to s tebou stalo Sew?“ zeptal se přiškrceně a přistoupil ke mně blíž, jakmile Gear zmizel za dveřmi. „Milovala jsi mě a netvrď mi že ne. Vím to. Co se stalo, za těch pitomejch čtrnáct dní, kdy jsem byl pryč? Když jsem se vrátil, ani ses na mě ani nepodívala!“ mezitím co zapáleně mluvil se ke mně krůček po krůčku přibližoval, až jsme se téměř dotýkali. Znervózněla jsem. „Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi tak moci chtivá a k tomu jsi mi něco slíbila! Co pak v tomto století sliby nic neznamenají?“ cítila jsem jak z něj tryská všechna nenávist a ponížení, které v sobě musel tak dlouho skrývat. Bylo mi ho líto, ale také jsem z něj dostávala strach. Položila jsem mu ruku na hruď, abych mu zabránila se ještě přiblížit, i když to už šlo sotva. „Víš co jsem musel snášet? Všechen ten výsměch od Šedýho a Geer? On mi přeci říkal, že se k sobě nehodíme a já blbec si myslel, že na postavení u nás dvou nezáleží!“ vztekle mi prskal do tváře a do očí se mu nahrnuli slzy. Nedokázala jsem se na něj už dál dívat. Tohle nebyl můj Vlk, ale člověk zlomený a pomstou posedlý.
„Vlku, já…“ hlas se mi třásl, nenáviděla jsem se za to co jsem s ním provedla. Poodstoupila jsem od něj, abych se mohla volně nadechnout. „Já jsem to neudělala kvůli tvému postavení, ale kvůli Gearovi. On…“
„Proč? Vždyť jsi ho sotva znala!“ skočil mi do řeči. „Vyhrožoval ti?“
„Ne! Musela jsem se vzdát buď tebe nebo jeho a…“ promnula jsem si spánky. Tenhle rozhovor mě začínal unavovat. „To bys stejně nepochopil. Měl bys jít.“
„Budu se snažit tě pochopit. Vysvětli mi to. Proč sis vybrala Geara místo mě?“začínal se uklidňovat. Teď se tvářil téměř prosebně.
„Asi jsem tě opravdu milovala, ale láska je pomíjivá. To co je mezi mnou a Gearem je mnohem trvalejší. My k sobě nerozlučně patříme, jsem téměř jedna bytost. Nemohla jsem se ho vzdát za žádnou cenu. Pořád by mě to k němu táhlo zpátky.“ podívala jsem se mu do očí a modlila se, aby mě už nechyl být.
„Takže asi nemám šanci co?“ možná nepochopil jaký mám vztah ke Geatovi, ale alespoň tohle pochopil. Smutně jsem se na něj usmála a zavrtěla hlavou. Povzdechl si a zasněně se podíval z okna. „Myslel jsme si to. Taky proto jsem ho chtěl zabít.“ zamračila jsem se, když mi připomněl čím jsem si kvůli němu prošla. „Škoda, že jsem o ty dýky přišel.“
„To já jsem ti je ukradla.“ zasyčela jsem na něj vztekle. Jak přede mnou může mluvit o vraždě mého mistra? Překvapeně se na mě podíval a pak se usmál.
„Mělo mi dojít, že jsi to byla ty.“ zamyslel se. „Možná jsem si jen nechtěl připustit, že jsi mě odsoudila k smrti.“ trhla jsem sebou.
„Co to meleš?“ zeptala jsem se ho celá popletená.
„Musím vyzvat Geara k souboji abych očistil svou čest. Jinak bych se nemohl nikomu podívat do očí.“ podíval se na mě. „Ale to zas nepochopíš ty.“ pohladil mě po tváři.
„Ne, to doopravdy nechápu. Proč bys to dělal? Doba rytířských soubojů už dávno odzvonila.“ smetla jsem jeho ruku ze své tváře a probodávala ho nakvašeným pohledem.
„Možná, ale já jsem se v té době narodil a jsem tak vychován. Nemohl bych se jen tak dívat jak stojíš vedle Geara a o mě pohledem ani nezavadíš. Teď už mám o něco vyšší postavení a tak by jsem se asi vídali celkem často.“ při pomyšlení, jak uvidím Vlka roztrhaného na cucky se mi stáhl žaludek úzkostí. Nemilovala jsem ho, ale stále jsem ho měla ráda.
„Jestli je to tak, třeba by už Gear nebyl proti, kdybychom se dali dohromady.“ snažila jsem se najít nějaké východisko. Hlavně aby neudělal nějakou blbost. V jeho očích jsem však jasně viděla pochybnosti.
„To sotva, ale i tak, ty mě už nemiluješ a Geara máš stejně radši než mě. Já se nespokojím s druhým místem.“ zavrtěl hlavou. „Ne, už jsem se rozhod. Já nebo on, ale ty sis už zjevně vybrala. Zavolej svého pána, prosím tě, ať to máme už za sebou.“ chtěla jsem protestovat, ale Gear, který nás odposlouchával se vrátil dovnitř.