Srdce bojovnice - 26. díl

Anotace: Amras při souboji rozhodně Riel šetří a to mu princ nehodlá trpět. Také se dozvíte něco víc o Rielině minulosti. Přeji všem krásný den :-)

Sbírka: Srdce bojovnice

„Tak co bude?“ zvolal Thranduil nedočkavě. Opíral se o břevno a v ruce svíral dýku, kterou si vzápětí odřízl rukáv ze své zdravé paže, a za pomocí zubů si pevně stáhnul krvácející ránu. Očividně se tedy v nejbližší době nikam nechystal.
Kousla jsem se do spodního rtu. Aspoň že proti mně stál Amras, u něho jsem měla aspoň nějakou naději, že se nepokusí svou převahu zneužít. Nebo jsem v to spíš doufala.
Když mi naznačil, abych zaútočila, sevřela jsem meč ještě silněji a váhavě po něm sekla. Ani se nenamáhal moji ránu blokovat, prostě se jí uhnul a nestálo ho to ani příliš námahy.
„Odháníš mouchy, vojáku, a nebo bojuješ?!“ zaslechla jsem princovu posměšnou poznámku a několik vojáků se pobaveně uchechtlo. Vzedmula se ve mně vlna vzteku.
„No tak, Riel, ty to přece umíš určitě lépe!“ pronesl tiše Amras a znovu mě vybídl.
Tentokrát jsem do toho úderu dala veškerou svou sílu, jenže když ho Amras odrazil, poznala jsem, že jsem ten meč držela moc křečovitě. Prsty mě brněly od toho nárazu, se kterým se naše zbraně střetly, a já v nich na okamžik ztratila zcela cit.
Zpropadeně! Copak je tohle opravdu nutné? Vždyť se tu ještě zraním a jak pak budu moci střílet?! Zalétla jsem nejistým pohledem k princi, ale ten nevypadal, že náš souboj hodlá ukončit. Spíš se zdálo, že začíná být poněkud netrpělivý.
„Pozor!“ varoval mě Amras, než o chvíli později zaútočil. Jeho rány nebyly zákeřné, ani příliš prudké, a tak se mi je dařilo celkem bez obtíží blokovat. Zaznamenala jsem, že pozvolna zrychluje tempo, ale to mě netrápilo, postřeh jsem měla vždycky dobrý. Nějaký čas jsme takhle kolem sebe kroužili a já se začala cítit trochu sebevědoměji. Možná, že když budu pravidelně trénovat, tak ze mě přece jen něco bude. Navíc mě potěšilo, že jsem se ještě neocitla v nedůstojné pozici na zemi. Vděčně jsem se na Amrase pousmála.
„Výborně, tak tanec bychom měli za sebou! Teď bych konečně rád viděl ten souboj! Amrasi, vím, jak bojuješ, a *tohle* to rozhodně není! Pokud si tedy nehraješ s malými kluky na vojáky! Takže buď přestaneš být tak zatraceně ohleduplný a nebo tam pošlu někoho jiného, je to jasné?!“ přikázal mu Thranduil nesmlouvavě.
„Ano, pane!“ odvětil Amras a starostlivě si mě prohlížel, jako kdyby se snažil odhadnout, kolik toho snesu.
„Bojuj naplno, rozumíš?! Nepřítel ji také šetřit nebude! A mimo to, ona by to ani nechtěla, že, Riel?! Chce být vojákem, tak se k ní podle toho chovej!“ ozval se znovu princ nelítostně.
V tom měl sice pravdu, ale zrovna v tomhle případě bych za nějakou výjimku byla docela vděčná. Jak můžu přemoci někoho, kdo je silnější? Když jsem ve svém rodném kraji poprvé projevila zájem o výcvik se zbraněmi, můj tehdejší přítel mi sám z logických důvodů vybral jako nejvhodnější zbraň luk a sám mě s ním začal trénovat. Řekla bych, že toho později trpce litoval. Zprvu to bral jako zábavu, myslel si, že mě to časem přestane bavit, že mě omrzí mít neustále puchýře v dlaních a pořezané prsty, ale já vytrvala. Myslela jsem si, že si tím získám jeho respekt a také, že když uspěji, budeme mít příležitost být více spolu. Jako strážce trávil většinu času na hranicích a já špatně snášela jeho neustálou nepřítomnost. Kdyby se mi podařilo dostat se do jeho jednotky, mohli bychom tam sloužit spolu. Tyhle mé naivní představy vydržely přesně do onoho večera, kdy jsem ho v zahradách spatřila líbat se s jinou.
Šla jsem zrovna z cvičiště, celá rozlámaná a vyčerpaná, a oni se tam prostě objímali ve svitu Ithilu. Vzteky celá bez sebe jsem vytáhla z vysoké boty dýku, kterou jsem tam už nějakou dobu nosila po vzoru ostatních vojáků, a téměř jsem se k nim rozběhla. Téměř. Zaťala jsem zuby, abych se bolestí nerozkřičela. Něco uvnitř mě se bortilo… možná mé sny… možná mi právě pukalo srdce… netuším, co to vlastně bylo… Sevřela jsem tu dýku ještě pevněji a aniž bych pořádně věděla, co činím, přejela jsem si s ní po obnaženém předloktí. Trochu jsem sykla, když jsem ucítila, jak se mi kůže rozevírá a zpod ní se řine ven horká krev. Kousla jsem se do rtu, abych nevydala ani hlásku a potichu jsem se odplížila pryč.
Tu noc jsem si takových ran udělala ještě několik. Ovšem žádná už se té první vyrovnat nedokázala.