Lovci

Anotace: Eh radši nevyjadřovat. =D 10. kapitola, přeji příjemné počtení...

"Tady jsi." jojo tady jsem, jakmile mě tatik zmerčí stát ve dveřích nahne se a vezme mi z rukou obě koly a nevšímá si mého vzteklého pohledu. "Děkuji zlatíčko."

"Nemáš zač." odseknu, ale už mě stejně neposlouchá. Tohle nemá cenu. Dojdu až ke schodům, když ucítím na ruce lehký dotyk. Otočím se a stojím přímo proti Sebastianovi.

"Nezůstaneš tu s námi?" proč se na mě tak dívá?

"Myslím, že si vystačíte sami, navíc jsem hrozně unavená." otočím se a chci pokračovat v cestě, ale něco mě napadne. "Je pozdě Filip tě nebude postrádat?"

"Myslím, že ne. Nejspíš ani není doma." překvapeně se na něho podívám.

"Není doma? A co rodiče? Jakto, že žijete sami?" vychrlím na něho otázky, nad kterými přemýšlím už dlouho. On se na mě, ale jenom smutně podívá. Díváme se na sebe tak dlouho dokud nas tatik nevyruší. "Děcka co tam děláte?"

"My se nachvíli přesuneme do pokoje Darji. Potřebuju si od ni půjčit jednu knížku. Nebude vám to vadit?" ozve se Sebastian. Knížku? Překvapivě na něho koukám, ale on jen zavrtí hlavou.

"Ale jistě, jen běžte, ale žádné sprosťarničky." zasměje se svému, podle něho, vtipu.

Obrátím oči ke stropu, Sebastian se krátce zasměje. "To se nemusíte bát. Co bych tam zrovna s Darjou dělal?" tomu se zase zasměje tatik. No fajn, sice nežiju zrovna moc společensky a nechodím s plno klukama, ale tohle bylo od nich ošklivé. To si mohli odpustit, oba. Vyjdu po schodech nahoru do svého pokoje v závěsu se Sebastianem. Hned jak se za námi zavřou dveře vztekle se na něho otočím.

"Co si myslíš, že děláš?"

"Uklidni se a nekřič po mě. Co tím myslíš?" odpoví klidně. Jak může zůstavat tak v klidu? To mě rozzuří ještě víc.

"Co? Přijdeš si obrátíš mi život naruby, vyměníš mého tatika za nějakého mimozenšťana, který tě naprosto miluje, děláš si ze mě srandu, a víš o mě toho víc než moje nejlepší kamarádka. A přitom já o tobě nevím vůbec nic." divím se, že můj křik tatik neslyší, to bude tou televizi. Jak typické.

Sebastian projde kolem mě k oknu. Vypadá to, že jsem ho alespoň trochu vyvedla z rovnováhy. "Fajn. Já nevím kdo jsou moje rodiče. V životě jsem je neviděl. Ani nevím kde jsem se narodil. Nevím nic. Jediné co vím je, že se o mě postaral Filip, když jsem ležel někde v popelnici jen v kusu hadru." ohromeně na něj koukám.

"To znamená, že-" Sebastian mě nenechá domluvit. "Jo Filip není můj pravý brácha. Prostě mě našel a postaral se o mě. Je jako můj bratr. Nikdy jsem rodiče neměl a ani je mít nechci. Pohodili mě hned jak jsem se narodil do popelnice a nezajímalo je co semnou bude."

"Ale co, když neměli jinou možnost? Co když tě celou dobu hledají?" zeptám se.

On se jen uchechtne. "Co když, co když...Nechtěli mě, zřekli se mě. Je mi jedno kdo jsou, kde jsou a jestli mě hledají. Já mám rodinu a to je Filip. Tohle je minulost, na kterou se snažím zapomenout. A nesnaž se mě utěšovat, o nic podobného nestojím. To je vše, spokojená?"

Zle se na něho podívám. Kdo říka, že ho chci utěšovat? Teď ho chci hlavně praštit za tu aroganci. To také udělám. Sebastian se překvapeně chyti za tvář. " Za co?"

"Za to, že se chováš jak malé dítě!" odpovím. No, když se nad tím zamyslím zpátky podle výrazu na Sebastianovi tváři jsem to dělat ani říkat neměla. "Chceš se prát? Fajn, jak si přeješ." na nic nečeká a podkopne mi nohy. Už zase! Tohle mě přestává bavit. Já se nenechám pořad mlátit o zem! Co nejsilněji vymrštím nohu do vzduchu a kopnu ho do žaludku. Nečekal to, proto to bylo jednoduché a hlavně účinné. Zlomí se v pase a já rychle vstanu, aby mi to nemohl oplatit, aspoň ne hned.

"Že by ses přece jenom něco naučila?" chytne mě za ruku a bolestivě mi ji zkroutí za záda. Pokusím se mu vyprostit, ale nejde to, jen to bolí ještě víc. Rychle přemýšlím co teď. Co takhle zkusit pár triků z osobní obrany. No co, když to funguje na uchyly proč ne na Sebastiana? Pořádně mu šlápnu na nohu, ze zadu bouchnu hlavou o tu jeho, otočím se a pak se nohou strefím přímo...do cíle. Možná jsem byla až moc krutá, podle jeho výrazu, který nasadil hned potom kdy se chytil za bolavé místo. Já ho snad vykastrovala! Ne neblázni holka, tak hrozné to být nemůže. Zrovna při té myšlence spadl na zem a skulil se u mích nohou do klubíčka.

"Jsi v pořádku?" vážně chytrá otázka, kdyby se mohl zvednout nejspíš by mi udělal něco hodně bolestivého. " Pojď si radší lehnout na postel. Já ti donesu led a bude to v pořádku." Sám vstát nemohl, tak jsem si přehodila jeho ruku přes ramena a táhla k posteli. Nečekala jsem, že bude tak těžký. Dotáhnout ho k posteli bylo umění, ale povedlo se. "Já ti nechtěla ublížit, vážně...no možná trochu, ale ne tolik. " nevypadá, že mě vnímá. Rychle dojdu pro led do kuchyně, pomalu a potichu se proplížím kolem tatika, nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem právě jeho milovaného kamaráda kopla do jeho pokladu, a zmizím znovu v pokoji. Sebastian už sedí na posteli a vypadá v pořádku.

"Páni to ses, ale rychle zotavil." aby zotavení bylo perfektní vrazím mu na bolavé místo led.

"Auuu!" dobře to stačí, ustoupím od něho na několik metrů a nemám v plánu se přiblížit. "Už je to v pohodě." vysloví po dlouhé době, taky něco jiného než au, Sebastian. "Ty se teda umíš bránit, ale tak silně si nemusela."

"Promiň, važne se moc omlouvám."kousnu se do rtu.

"Hm...to by chtělo odškodné." usměje se na mě lišácky.

"Jak to myslíš?" nechápavě se na něj podívam. V tu ránu je u mě a hledí mi zblizká do očí. Ale ne, problém. Velký problém. Co teď? Kopla jsem ho tam, kam se klukům kopat nemá a ani to ho neodradilo? Statečný kluk.

"Co...Co to dělaš?" pomalu couvám dozadu, až nabourám do zdi.

"Co myslíš? Byla to hodně velká bolest a já teď chci něco na bolístku." pokřiveně se na mě usměje. Utéct nemůžu, co mám proboha dělat. Sebastian se ke mě nakláni, když se ozve bouchání na dveře. "Mládeži nerad vás ruším, ale už je po 11 hodině večerní. Je čas k odchodu." zakřicí přes dveře. Usměju se, tatik to uměl vždy dobře načasovat. Otevřu dveře a Sebastian vyjde ven. "Jsi v pořádku chlapče?" zepta se ho tatik. Mám co dělat, abych se nezačala smát, ale překonám to.

"Tak naschledanou a ahoj" odvětí Sebastian a tatik ho vyprovodí až ke dveřím. Já mu jen zamávám a zavřu za sebou dveře. Chvíli tam jen tak stojim s poloúsměvem na rtech, ale pak se rozejdu k oknu a opatrně vykouknu zpod záclony. Vidím obrys postavy, ale je přiliš tma, abych přesně určila kdo to je. Ale kdo jiný než Sebastian by to mohl být. Jdu do koupelny a umyju se, dívám se na sebe do zrcadla a nemůžu si nevšimnout toho spokojeného výrazu. Ano, říkám si v duchu, konečně jsem se zachovala jako lovkyně.