Druhá říše - 9. kapitola: Loryane zuří

Anotace: Atryan se snaží udělat možné i nemožné, aby znehodnotil otcovu závěť

Ráno Ygrenen probudily rány ozývající se odněkud zvenčí. Celá rozlámaná a rozespalá vyklouzla z postele a vyhlédla z okna. Z nádvoří se ozývaly vzrušené hlasy a výkřiky, nedohlédla ale na jejich původce. Převlékla se tedy do šatů, které ji zahalovaly alespoň o něco víc než ty předešlé a zběžně se upravila. Pak vyšla na chodbu. V zámku bylo ticho, na chodbě v jejich patře ani živáčka, což jí připadalo dost podivné. Bylo tady přece tolik služebnictva a teď je zde jako po vymření. Opatrně sestoupila o několik schodů níže, zaslechla za sebou ale hlas Pientere.
„Stůj, Ygrenen!“
Víla se skoro až zalekla, pak se ale otočila a vrátila se zpět.
„Raději se dole neukazuj,“ špitla elfka.
„Proč?“
„Přijela Loryane.“
V Ygrenen hrklo. Nebyla na tuto chvíli vůbec připravená a bála se elfčiny zloby. Slabá bolest v noze jí stále připomínala, čeho je Loryane schopná. Také Pientere vypadala velmi nervózně a při každé ráně zvenčí sebou nepatrně trhla.
„Chceš se nasnídat?,“ zeptala se elfka naprosto nečekaně. „Já jsem ještě také nic nejedla.“
Ygrenen přikývla a vyšla za Pientere směrem k společenskému sálu.
V místnosti bylo poměrně chladno oproti včerejšímu večeru. Oheň v krbu už dávno vyhasl, a proto už to zde nevypadalo tak útulně. Na stole bylo prostřeno. Atryan už zřejmě snídal. Víla a elfka usedly naproti sobě a zatímco si Pientere mazala housku máslem, Ygrenen zadumaně hleděla z okna. Až na pobídnutí své přísedící si vzala jablko a ukusovala z něj malé kousíčky.
„Přijela, když všichni ještě spali,“ začala náhle Pientere, „a křičela, že se pomstí, že to tak nenechá. Atryan tam tedy šel, ale protože byla zamčená brána, nemohla se Loryane dostat dovnitř, a tak do ní buší doteď. Bratr jí však řekl, že ji pustí teprve, až se uklidní. Ona se ale chová jako šílená. Bude ji muset pustit dovnitř, a pak…“
„Pak nám ukáže, jaká umí být,“ dopověděla Ygrenen. „Pientere, ona tady bydlí?“
„Ne, ale její otec ano. A to je ještě horší. Je to Atryanův tajemník. Loryane je jeho chlouba. Zakládá si na své dobré pověsti a myslí si, že má hned po nás nejvyšší postavení v celé říši. Můžeme se obávat nejhoršího.“
„A to?“
„Že vzbouří lid proti Atryanovi.“
„Vzbouří lid? Ne, to se nesmí stát. Za vše mohu já!“ Ygrenen zabořila zoufale hlavu do dlaní.
„Ale nemůžeš. Může za to Atryan, ale je pozdě teď někomu něco vyčítat. Nevím, co bude, ale bojím se toho. Loryanina rodina není z těch, co přejdou svůj neúspěch. Navíc je tu stále ta otcova závěť. Atryan nebude mít dost času, aby našel spolu se svými rádci způsob, jak ji znehodnotit.“
V tu chvíli do sálu vpadnul Atryan. Vypadal rozčileně a ihned začal přecházet sem a tam. Na Ygrenen se vůbec nepodíval. Pientere došlo, že by je měla nechat o samotě, a tak se potichu vzdálila.
„Budu ji muset pustit dovnitř,“ vyhrkl Atryan.
„A pak?“
„Nepustím ji až sem. Říká, že musí za svým otcem, takže ji pustím do patra, kde bydlí a tady nechám postavit stráže.“
„A jejímu otci to vysvětlíš jak?“
„Nemám mu co vysvětlovat! On tady neporoučí. Můžu si dělat, co chci.“
Ygrenen se v duchu pousmála nad Atryanovým sebevědomím, ale nemohla souhlasit s tím, co právě řekl. Pientere měla pravdu. Loryane a její otec vzbouří lid.
Najednou vešel do sálu sluha. „Mistr tajemník žádá o audienci u prince,“ řekl.
„Ať přijde za půl hodiny.“
Sluha se uklonil a odešel.
„A je to tady,“ pronesl tiše Atryan. „Musím se jít připravit.“
Ygrenen jej chytla za ruku a pevně stiskla. „Hodně štěstí.“
Atryan se nevesele pousmál. „Budu ho potřebovat,“ řekl a odešel ráznými kroky z místnosti.
V jeho pracovně, kde se měla ona schůzka konat, na něj čekala kopa listin, o které se během jeho nepřítomnosti nikdo nepostaral. Atryan zvedl svitek pergamenu, který ležel hned nahoře, a začal jej číst. Byl od vílí královny Runy.
Vážený princi Atryane, stálo na něm, to, čeho jste se dopustil, je neomluvitelné. Za vinu to samozřejmě nekladu jen Vám, ale i Ygrenen. Doufám, že pochopíte, že v mé říši už vás oba nechceme spatřit. Ačkoli je mi to velice líto, ukládá to tak vílí zákon. Budu ale upřímná. Poznala jsem, co je Loryane zač a vím, že by Vás byla schopna zničit. Pokud se Vám tedy podaří ji porazit, přeji hodně štěstí. Královna Runa
Atryana překvapilo a zároveň potěšilo, jak zní dopis přátelsky. Zamknul jej do stolu a vyhlédl z okna. Loryane už tam nebyla. Náhle se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte.“
Do pracovny vešel menší, vychrtlý elf s vlasy lesklými, černými jako uhel a nehybnou tváří, která vzbuzovala dojem, že je z mramoru. Loryanin otec.
„Říkal jsem až za půl hodiny, Fartune,“ pronesl Atryan tvrdě, i když se ho začínaly zmocňovat obavy.
„Nemohl jsem to vydržet, princi. Musel jsem přijít, abych si s vámi ujasnil tu záležitost s Loryane.“
„Dobrá tedy. Ujasním vám to stručně. Nevezmu si ji.“
„Jak jste si mohl dovolit,“ začal Fartun, pak se ale zarazil, jako by si až teď uvědomil význam Atryanových slov. „Co jste říkal?“
„Že si ji nevezmu,“ zopakoval Atryan co nejzřetelněji.
„Ale…to…to přece nejde. Vy si ji musíte vzít! Tak to nařizuje závěť vašeho otce!“ Fartun se snažil mluvit klidně, ale podle toho, jak mu přeskakoval hlas, se ho zmocňovalo silné rozhořčení.
„Já nemusím nic. Po tom, jak se ona předvedla.“
„Vy mou jedinou dceru urážet nebudete. Já jsem sloužil ještě vašemu otci a ten by si tohle nikdy nedovolil. Ale tohle já si nenechám líbit. Poštvu proti vám lid!“
„Nepoštvete, Fartune. Zbavuji vás funkce.“
Chvíli se zdálo, že Loryanin otec omdlí. Zapotácel se a musel se přidržet vyřezávaného stolku. Atryan si pohled na něj chvíli vychutnával, pak ale vytáhnul čistý svitek a něco na něj psal. Nato jej podal zdrcenému elfovi. Byla to propouštěcí listina. Fartun na ni nevěřícně hleděl, potom se ale otočil a beze slova vyšel z místnosti. Atryan si oddechnul. Zazvonil na zvonek a sluhovi, který ihned přiběhl, přikázal: „Roztřiď tyto listiny, ale ještě před tím sežeň Davena a řekni mu, že se má co nejdříve dostavit ke mně do pracovny.“
Daven byl Atryanův přítel a syn jeho kancléře. Vždy se vyznačoval bystrým úsudkem a zajímavými návrhy, které byly vždy ku prospěchu. Proto v Atryanově hlavě uzrál tento plán.
Ozvalo se zaklepání a na Atryanovu výzvu se ve dveřích objevil mladík s ostře řezanou tváří a pronikavým pohledem.
„Co si přejete, můj pane?,“ otázal se hlubokým hlasem.
„Bez těch formalit, Davene. Jsi tady, abych tě mohl stanovit svým novým tajemníkem.“
Na Davenově tváři se mihnul stín překvapení, ale jinak na sobě nedal nic znát. Uklonil se na znamení vděku a popošel blíž k Atryanovi, aby si vzal podávanou listinu. Pak princ odemknul vitrínu, ze které vytáhnul malou truhličku se znakem elfů. Přidržel ji před Davenem, který na ni položil ukazováček a prostředníček levé ruky k přísaze.
„Přísahej,“ začal Atryan, „že budeš vždy věrně sloužit svému pánovi, princi Atryanovi, vládci elfí říše, nikdy jej ani jeho rodinu a blízké nezradíš a budeš plnit všechny příkazy, které ti budou uděleny.“
„Tak přísahám,“ prohlásil slavnostně Daven.
Atryan poplácal přítele po zádech, vrátil truhlici se znakem na původní místo a řekl: „Opravdu budu potřebovat tvou pomoc, zvláště v těchto chvílích. Jistě ti nemusím nic vysvětlovat, viděl jsi vše sám. Tvého úsudku si velmi cením, a proto bych byl rád, kdybychom se večer sešli a probrali to.“
„Jak si přejete. Budu se snažit být vám co nejvíce nápomocen.“
Atryan mu poděkoval a společně vyšli na chodbu. Zatímco se Daven ubíral dolů, princ přivolal stráže a udělil jim pokyny ohledně příchodu Loryane. Pak si vzpomněl na Ygrenen. Zahlodalo v něm špatné svědomí, protože si na ni během dopoledne ani jednou nevzpomněl. Zašel tedy ještě do své pracovny, aby si vzal svitek od královny Runy a mohl jej ukázat Ygrenen. Předpokládal, že ji zastihne v její komnatě, ale nikdo se mu na zaklepání neozval. Vešel tedy dovnitř. Nic. Komnata byla prázdná. Málem se ho už začala zmocňovat panika, když tu ho napadlo, že ji třeba vzala Pientere k sobě. A skutečně. Ygrenen i jeho sestra, seděly u stolu a cosi si prohlížely. Když ho viděly vejít, vstaly a vyšly mu kousek naproti. Obě se toužily dozvědět, jak dopadl Atryanův rozhovor s Loryaniným otcem. Atryan jim tedy ve stručnosti vypověděl vše, co se odehrálo, od setkání s Fartunem až po jmenování nového tajemníka.
„Myslíš si, že teď už proti tobě lid nepoštve?,“ vyhrkla Pientere jakmile domluvil.
Atryan jen pokrčil rameny. Vůbec netušil, co může od bývalého tajemníka očekávat.
„Nevíš? Ale já ano. Do týdne tady budou obyvatelé elfí říše, obklíčí naše sídlo, vtrhnou dovnitř a zabijí nás!“ Pientere mluvila klidně, bylo na ní však znát rozčilení.
„Nechám posílit stráže, hlídky budou hlídkovat ve dne v noci. Nestrpím nevoli svých poddaných. Já jsem vládce, nebudu se řídit podle nich!,“ vykřikl rozhodně a bouchnul pěstí do stolu. „A teď bych tě chtěl požádat, sestro, abys mě nechala na chvíli o samotě s Ygrenen.“
Pientere rezignovaně pokrčila rameny a opustila svou komnatu.
Ygrenen, která celou dobu jen mlčky poslouchala, teď tiše řekla: „Přidělávám ti jen starosti, Atryane.“
„Co to povídáš? Ty víš, že chci být s tebou za každou cenu. Když jsem ti navrhl, ať se mnou utečeš, věděl jsem, že si budeme muset projít touto zkouškou. Až najdeme způsob, jak znehodnotit závěť, budeme moci žít spolu až do smrti. Jen tohle musíme přečkat, musíme bojovat, abychom si zasloužili odměnu.“
„Zní to hezky, ale klidná budu až tehdy, když bude závěť znehodnocena. Do té doby budeme muset být stále na pozoru, protože si nemůžeme být jistí, kde na nás může číhat zlo.“
„Loryane se tady nedostane. Stráže ji nepustí. A než Fartun vzbouří lid, pokusím se vše vyřešit. Slibuji, že budu číst ve dne v noci zákoník elfí říše, abych našel způsob, jak se zbavit toho břemene Loryane a vzít si tebe.“
Ygrenen vzdychla. Viděla, že je Atryan naprosto zapálený pro věc a částečně své nadšení přenesl i na ni.
„A něco tu pro tebe mám, Ygrenen,“ řekl Atryan tajemně po chvíli mlčení. „Podívej se sama.“ Podal jí dopis od vílí královny a se zájmem sledoval vílin výraz. Ze začátku se jí zmocnilo zklamání, i když nemohla čekat nic jiného, než že ji královna už nebude moci přijmout, ale po přečtení poslední věty v ní vzplála jiskřička naděje. Pohlédla na Atryana.
„Nezatratila nás. Ještě nám pomůže, uvidíš,“ řekl.
Vstala, sedla si mu na klín a prohrábla mu vlasy. Princ se jen pousmál, přitáhl si ji blíž a políbil ji. Kéž by tak mohli zůstat do konce života, nerozdělováni zlobou nepřátel a pravidly elfí říše! Zbývalo jim jen těšit se představou, že vytoužené štěstí již není daleko. Když se dostatečně nabažili této vzácné chvíle, zeptal se Atryan, jestli si Ygrenen nechce vyjet s ním a Pientere na projížďku po okolí.
„Není to v tuto chvíli příliš nebezpečné?,“ strachovala se víla.
„Neboj se. Pochybuju, že by na nás Loryane a její otec číhali někde za keřem a čekali, až vyjdeme ven. Spíše bych řekl, že teď vytvářejí svůj plán proti nám. Jestli chceš, vezmu sebou i nějaké vojáky, aby na nás dávali pozor.“
Ygrenen souhlasila. Nakonec to není zase tak špatný nápad. Rozptýlení jim přijde vhod. Atryan tedy zavolal Pientere a dva elfí vojáky a společně s Ygrenen se všichni vydali do stájí, aby si vybrali koně. Atryan dával vždy přednost jednorožcům, vyvedl tedy svého Kasteu, záměrně vybral sedlo pro dva, aby na něm mohl jet spolu s Ygrenen a dal ho osedlat. Pientere nasedla na svého koně, černého jako uhel, jen tak bez sedla a vojáci si vybrali svalnaté grošáky. Vyjeli zadní branou, aby je vidělo co nejméně lidí a vydali se směrem k malému lesu u potoka. Ygrenen se stále nemohla nabažit krásy elfí říše. Byla stejná jako ta vílí a přece jen jiná. Nedokázala to popsat. Atryan se ji neustále snažil všelijak škádlit, ona mu však jeho žerty neoplácela a raději se rozhlížela po okolí. Na Pientere bylo znát, že si jízdu v koňském sedle vyloženě užívá. Ygrenen už se od ní dozvěděla, že jsou tito kopytníci její velkou vášní a také Atryan poznamenal, že jezdí na koni lépe, než kterýkoli zkušený jezdec. Pientere byla zjevně polichocena a předváděla kousky, které svého koně naučila. Na koňském hřbetu šla i její plachost stranou a Ygrenen by ji skoro nepoznala.
Vraceli se už za soumraku, když se dostatečně provětrali na čerstvém vzduchu, zlepšili si náladu a pročistili mozek. Jestli byla elfí říše přes den krásná, teď byla přenádherná. Zapadající slunce ozařovalo kopcovitou krajinu a vytvářelo celou škálu barev od růžové po jasně žlutou. Kdyby Ygrenen mohla, lehla by si zde jen tak někde na zem a pozorovala všechnu tu krásu kolem sebe. Jenže teď se musela vrátit do toho obrovského hradu, který, ač byl zařízen velmi útulně, na ni působil cize a chladně. Snad to bylo i tou atmosférou, která tam panovala od dnešního rána. Ale nebyla jediná, kdo se netěšil na návrat. Pientere se svíralo srdce, když odvedla svého koně a zůstala s ním sama ve stájích, vydána napospas svým neradostným myšlenkám. A Atryan, přestože si to nerad přiznával, se přímo děsil porady s Davenem a svými rádci. Nezbývalo mu však nic jiného, než se stavět překážkám čelem, přesně tak, jak to dnes říkal Ygrenen. A tak tato trojice společně povečeřela v neveselé náladě a v očekávání věcí příštích. Pientere s Ygrenen zůstaly v společenském sále a Atryan se odebral do pracovny. Tam ho již očekávali rádci a Daven.
„Omluvte mě, že jsem se zpozdil, mí milí,“ pousmál se Atryan a pokynul jim, aby si sedli na čtyři židle vyrovnané u stěny. On sám zasednul za svůj stůl a promluvil k elfům sedícím naproti něj, a kteří znamenali alespoň trochu naděje: „Jistě víte, proč jsme se zde sešli. Nebudu to dlouze obcházet, i když se přiznám, že nevím kde začít. Prostě se chci zbavit závazku, který mi uděluje otcova závěť a to mé nastávající Loryane.“
Na moudrých tvářích jeho rádců se nemihl žádný výraz, který by vypovídal o nesouhlasu nebo zděšení. Dodalo mu to odvahy, a tak se jich přímo zeptal: „Víte o způsobu, kterým by se ten závazek dal zrušit? Nevzít si Loryane a oženit se s tou, kterou doopravdy miluji?,“ poslední dvě slova zdůraznil a dodal: „S tou, která nezničí mě a posléze i říši.“
Jeden z rádců se trochu nervózně zavrtěl a prohlásil: „Obávám se princi, že takový způsob není.“
Atryan měl co dělat, aby mu za tato slova, které se do něj ostře zařízla, nevynadal. Za dobu své vlády se však naučil dobře ovládat, a tak jen s předstíraným klidem odpověděl: „Musí být. Od vás čtyř očekávám, abyste dali hlavy dohromady a našli jej.“
„Princi, závěť vašeho otce je pravidlem. Musí se uposlechnout nejen k uctění jeho věčné památky, ale i pro blaho říše.“
„Jenže on nevěděl, co dělá!,“ vykřikl Atryan. „Tu závěť sepsal, když mi byly teprve dva roky. Nemohl tušit, jaká Loryane bude.“
„My víme princi,“ ujal se slova další elf, „jenže s tím nic nenaděláme.“
„Loryane by se musela dopustit buď závažného a trestného činu nebo umřít,“ prohlásil třetí.
„Jaké činy to jsou?“
„Nečetl jste zákoníky, princi?,“ promluvil Daven. „Ty činy jsou vražda a velezrada vůči panovníkovi.“
Atryan se přestal ovládat a zabořil hlavu do dlaní. „Prosím vás, zapřísahám vás, promyslete to ještě! Dám vám, kolik zlata budete chtít, jen mi pomozte,“ prosil.
„Princi, věz, že nám nejde o zlato. Rádi bychom vám pomohli a taky se o to pokusíme, ale musím vyslovit velké pochybnosti o tom, co po nás požadujete.“
Atryan kývnul. „Můžete jít,“ řekl tiše.
Rádci vstali, s rukou na srdci se uklonili a odkráčeli. Daven se již také zvedal k odchodu, princ ho však zadržel.
„A co ty, Davene? Také si myslíš, že je to beznadějné?“
„Můj pane,“ hlesnul Daven, „nic není beznadějné. Když za to budete hodně bojovat a uděláte pro to možné i nemožné, pak to nemusí být ztraceno.“
„Musel bych Loryane jedině zabít.“
„V tom případě bych vám byl nápomocen, princi.“
Atryan překvapeně vzhlédl. „Ne, ne. To od tebe nemůžu požadovat. Takovéto jednání se mi naprosto příčí.“
„Jak chcete. Možná se však dostanete do takové situace, že o tom budete vážně uvažovat. Pro dnešek nashledanou, princi.“
Daven odešel a Atryana se teď o samotě zmocnilo ještě větší zoufalství. Věřil v Davenovu věrnost, věřil, že by byl jeho nový tajemník schopen udělat cokoli, ale tohle ne. Ze zamyšlení ho vytrhl hluk na chodbě. Vyšel ven a uviděl stráže, jak se snaží zabránit běsnící Loryane, aby vtrhla dál. Zvuky zřejmě přilákaly i Pientere s Ygrenen, které vylezly každá ze své komnaty. Také některé zvědavé služky vykoukly ze společenského sálu, Atryan je však rychlým pohybem ruky poslal zpět.
„Jak se opovažuješ takto se mnou jednat? Odvrhnout mě, a vyhodit mého otce! Myslíš si, že jsi vyhrál, když jsi ho zbavil funkce tajemníka a poslal zpět mezi lid? On je ale natolik bohatý a vážený, že vzbouří celou říši. Nedovolí ti, abys mě odkopnul jako psa, jenom kvůli lásce k jiné! Já jsem byla vybrána tvým otcem, já jsem vyvolená!“
Loryane byla naprosto hysterická a křičela tak, že to muselo být slyšet až do spodních pater.
„Měla jsi jednat jinak a zasloužila by sis ho!,“ vykřikla Ygrenen. „Jenže ty si ho vůbec nezasloužíš, protože on je na rozdíl od tebe čestný, dobrý a spravedlivý!“
„Ty děvko!,“ zaječela Loryane a málem proklouzla mezi zkříženými zbraněmi stráže. „Ty se do toho nemáš-“
Nedořekla. Atryan přiskočil a dal jí facku. Všichni ztichli. Loryane na něho hleděla s otevřenými ústy a dlaní si přejížděla po tváři, na které měla otisk Atryanovy ruky.
„Odveďte ji!,“ rozkázal Atryan strážníkům, kteří ji každý z jedné strany chytli za paži a vlekli pryč. Loryane se vzpouzela a křičela. Utichla, až když přišli do druhého patra, kde byli Atryanovi úředníci ještě vzhůru. Nechtěla, aby viděli, jak nedůstojně odchází, a proto šla s hlavou pyšně vztyčenou. Její poslední slova však ještě zaslechli.
„Lid tě neměl nikdy rád a je připraven proti tobě povstat!“
Tohle Atryanovi stále hučelo v hlavě jako nekonečná ozvěna. Stál nehnutě u schodiště a otočil se až tehdy, když ho Ygrenen popadla za ruku.
„To jsi neměl dělat, Atryane. To ne,“ šeptala, ale nemyslela to jako výčitku.
„Já vím,“ odpověděl princ tak tiše, že ho slyšela jen ona, zato opodál stojící Pientere ne.
„Co s námi jen bude? Co s námi bude?,“ vzlykala elfka a třásla se hrůzou.
Atryanovi se točila hlava nad tou bezmocí. Bylo mu hrozně.
Lid tě neměl nikdy rád a je připraven proti tobě povstat!
Připadal si jako ve zlém snu. Je panovníkem, a přesto se musí neustále podřizovat jiným. Nejradši by se vrhnul na podlahu a rval si vlasy z hlavy, sebral ale zbytek sebeovládání a řekl: „Nechte mě být.“
Pak se otočil a nekonečně pomalými kroky odkráčel do své komnaty.