Temná růže ( 28.kapitola )

Anotace: Ahoj lidičky, moc mě mrzí, že to teď tak flákám, ale jsem naprosto neschopná cokoliv napsat. Navíc mám kopu učení, takže neni ani moc čas k tomu sednout...no snad se brzo zase rozepíšu ;)

Ta noc se jí zdála nekonečná. Připadala si jako šelma, která trpělivě čeká, až její kořist udělá nepatrnou chybičku. Kdykoliv ucítila ve větší míře Aramovu vůni, prala se s takovým pokušením, které nikdy v životě nezažila. Teprve po několika děsuplných hodinách, kdy se dokonce i několikrát zvedla odhodlaná ukojit svou žízeň, věděla, že Aramovi ublížit nemůže. Kdykoliv se vpila do jeho klidné důvěřivé tváře a zaslechla pravidelný dech a tlukot srdce, cítila, že její mysl je natolik silná, že mu nemůže ublížit. Jak by potom mohla sama se sebou žít?
S prvním slunečním paprskem se položila do rosou potřísněné trávy a usmála se.
„Jsem machr,“ zasmála se sama pro sebe.
Trvalo jen další hodinu, než se mladík začal zimomřivě ošívat, načež se probudil docela.
„Dobré ráno,“ zívl s úsměvem, ale ihned zkřivil tvář, jelikož se protáhl a v zádech a ramenou mu hlasitě zakřupalo.
„Ahoj,“ pozvedla koutky úst upřímně a musela ucuknout pohledem, když se setkala s tou zářivou zelení, která jí tak vehementně propalovala.
„Měli bychom se spojit s Rotem,“ zauvažovala, aby nenastalo ticho a zvedla se s očima upřenýma na vesničku v údolí.
„Jen doufám, že koupil nějaký zásoby, mám docela hlad,“ zazíval a musel si prsty vytřít oči od dotěrných ospalků.
Clare se mlčky zvedla a trochu se zachmuřila. Po noci strávené s Aramem měla taky hlad.
„Ne..žízeň,“ opravila se v duchu zahořkle a hrdlo se jí stáhlo tou zvláštní vyprahlostí, kterou pocítila. Bude muset na lov…již brzo.
Aram si všiml dívčina obličeje a jemně jí položil ruku na rameno.
„Nad čím přemýšlíš?“
„Upíří záležitosti,“ zasmála se smutně.
Aram dál nevyzvídal co dívku trápí. Poznal jí to na očích, tudíž bez dalších řečí podal Clare její plášť a pomalu se vydali k vesnici. Bylo jim jasné, že do osady vstoupit nemohou, tudíž se posadili dostatečně daleko od hlavní brány a rozpačitě po sobě pokukovali.
„No…ehm…jak ses měla v noci?“ přerušil Aram rozpačitě ticho a pohrával si s koženou šňůrko, kterou měl obmotanou okolo levého zápěstí.
„Popravdě nic moc, ale můžu na sebe být náležitě hrdá,“ zasmála se troch temně.
„Měla jsi mě vzbudit, jestli jsi byla unavená!“
„O to nejde Arame. Víš jak jsem poslední dobou taková…odtažitá. Ty víš proč…“
Mladík se pousmál koutkem úst a přikývl.
„Vrtá mi to hlavou víš?“ hlesla zachmuřeně. „Ostatní upíři netouží po lidské krvi. Garth mi to sám říkal. Upíři dávají přednost zvířatům a lidská krev jim nic moc neříká…nechutná jim, je to pro ně dokonce ponižující jí pít…ale já po té tvojí nedokážu přestat…šílet. Jenže nejhorší na tom je, že i Rot, můj vlastní otec, mi voní. Čím větší mám žízeň, tím víc pomýšlím na lidi a ne na zvířata. Nechápu to…“
„Bojíš se, že…časem, někomu ublížíš?“
„Ne někomu! Bojím se, že ublížím vám! Dnešní noc byla pro mě docela očistec věříš tomu? Hodněkrát za noc jsi měl na mále,“ šeptla zahanbeně. „ale nakonec jsem se ovládla.“
„Díky, že si mě nevycucla,“ zakřenil se na ní se smíchem.
„Já díky, že se mě ještě pořád nebojíš. Je to zázrak, že už jsi nevzal nohy na ramena.“
Jeho pobavený úšklebek vyprchal a s naprostou vážností vzal její tvář do dlaní, až jí takové gesto překvapilo.
„Clare, já tě nikdy neopustím. Jsi to jediný co mám. Navíc…“ poťouchle si jí změřil „kdo by se bál takovýho vyžlete jako seš ty.“
Potichu se zasmála a jemně se natáhla, aby mu dala pustu na čelo.
„Díky,“ zašeptala a s úsměvem naslouchala Aramovu srdci, které znatelně zrychlilo své údery.
Jemně se vymanila z jeho dlaní, které jí stále svíraly obličej a postavila se. Vůně, kterou vítr přinesl z vesnice jí dala znát, že Rot už je na cestě.
Oba pohledem sledovali shrbenou postavu táhnoucí tři naložené koně, která právě prošla hlavní bránou a mířila přímo k nim.
„Vypadá naštvaně,“ zabručel mladík a na tváři se mu mihl rychlý úšklebek.
„A taky je naštvanej. Má vztek na tebe, jak jsi paličatá a na mě, že mám ochranářský pudy a poštval jsem proti nám celou vesnici.“
Dívka se na Arama ani nedokázala zlobit, že čte někomu nedovoleně v mysli. Z hrdla se jí vyloudilo jen tiché zachichotání.
„Ahoj tati,“ zašvitořila andělsky a jemně otce líbla na zamračenou tvář.
Rotovo srdce se prudce rozbušilo a přimhouřeně si svou dceru měřil.
„Děje se něco o čem bych měl vědět?“
„Ne…všechno je v naprostým pořádku.“
„Tak v pořádku jo? A kterej z vás mi poví, co se dělo v noci?!“
Oba mladí si povzdechli a doplňujíc jeden druhého začali líčit celou večerní historku.
„Takže Shin. Bál jsem se, že s ním budou ještě problémy,“ zachmuřil se. „Asi by ses teď neměla potulovat moc sama.“
„Což bude docela problém. Nejpozději dnes večer se musim na pár hodin odskočit do lesa, abych zapříčinil tomu, že vám v noci vysaju pár litrů krve.“ Uchechtla se Clare s notnou dávkou sarkasmu a na důkaz svých slov pocítila tu mučivou žízeň, která jí minutu po minutě stahovala víc a víc útroby. „Ještě pár hodin a nebudu schopná logicky myslet,“ uvědomila si hořce a s povzdechem si konečně začala plně uvědomovat svojí situaci. Věčná žízeň…už nic jiného než krev…