Až za hrob (4.)

Anotace: část čtvrtá...áchich..kdy já z toho vyrostu... :)

Sbírka: Až za hrob

Ani jsem nevěděla, kdy jsem usnula. Pod Gertovou hlavou mi ve stehnech přebíhali mravenci a ďobali mě do nervů, až se mi svaly křečovitě stahovaly. Gert pořád pravidelně oddechoval a já jsem ho budit nechtěla, ale prsty na nohou mi najednou nepřipadaly jako moje součást, a tak nebyla jiná možnost. Tichounce jsem se zahihňala, natolik poťouchle, že by se zastyděl i obecní rarach Čertovy Lhoty a sklonila jsem se co nejblíž ke Gertovu uchu. Nadechla jsem se a z plných plic jsem zařvala: „HOŘÍ!“
Gert vyletěl, jako bych mu zabodla špendlík do dlaně. „Co vyvádíš?!“ rozčiloval se a límeček košile mu poskakoval kolem krku, jak pořád dokolečka rozhazoval rukama.
„Budím tě, tys to nepoznal?“ Dotazovala jsem se s vážnou tváří, která mě stála nehorázný úsilí. „To sis pěkně pročistil cévy, co?“ zazubila jsem se, když už jsem tváři televizního baviče nemohla odolat. Gert jen protočil oči a znova sebou fláknul do stejný polohy, ve který strávil posledních pár hodin. Stehna mi dost důkladně zaprotestovala, a tak jsem ho čapla za vlasy a zvedla jsem mu hlavu. Nakonec si přece jen sednul vedle mě, takže nebezpečí ochrnutí bylo zažehnáno, ale byla tu ještě jedna mírně neuspokojená potřeba..
„Gerte?“
„Hm?“
„Kde si nechal bágly?“
„Asi někde u koní, nevim.“
„Jak to, že nevíš?“ podivila jsem se. Že je Gert pošuk, to už jsem věděla, ale že až takovej…
„No, tak trochu jsem měl jiný starosti, nemyslíš?“ odpověděl
„To slovo ´nemyslíš´ měla bejt narážka?“ optala jsem se zostra.
„Ne, to měl bejt pokus o odpověď.“ Zamumlal už zase v polospánku, a tak jsem ho nechala relaxovat a vydala jsem se najít bagáž. Kupodivu se povalovala u schodů do patra, takže jsem byla ráda, že se s ní nemusim tahat až ze stájí, a hlavně, že nemusim vystrčit nos z chaty, protože pořád ještě lilo.
Zatímco jsem vyndávala věci z batohů, Gert na pohovce mlaskal a chrápal. S trochou zděšení jsem si uvědomovala, že nemám tušení, jak jsem se chovala když jsem omdlela. Kupodivu mě to tak trochu znervózňovalo, ale pak jsem si řekla, že když si ze mě Gert už dávno neutahoval, nebylo to tak hrozný.
Jak jsem tak tahala z jeho báglu jednu věc za druhou, utvrzovala jsem se pořád víc a víc v přesvědčení, že trávim prázdniny s masovým vrahem. To byl teda pech. Na rozviklaným stole se hromadilo všechno možný od cédéčka Beatles až po horolezecký karabiny, ošoupaný motorkářský rukavice a príma šňůru na prádlo. Ať už tu chtěl Gert dělat cokoliv, mělo mě to odrovnat.

Sesypala jsem obsah z obou krosen dohromady a začala jsem se tou spoustou divných věcí prohrabávat. Nebylo tu celkem nic jinýho, než oblečení, nic, co by třeba cinklo o stůl, nic, co by se třeba začalo kutálet…konzervy zmizely. Já jako fyzice moc nerozumim, ale jak je možný, že se všechny naše žrádelní zásoby propadly do země, zvlášť, když jsem viděla Gerta, jak je skládá do báglu?! Prolezla jsem všechny kapsy, ale krom nějakých starých zmuchlaných jízdenek a jedný lihovky jsem nenašla nic, co by bylo možný rozhlodat a spolknout, a to teda nebylo ani trochu dobrý. Popošla jsem k pohovce, popadla jsem Gerta za rameno a zacloumala jsem s ním. Probudil se stejně jako předtím. Rychle, bezbolestně, ale vyděšenej…
„Co zase blbneš, Mai?!“ zařval mi do obličeje, ale já sem ani nemrkla.
„Kam jsi dal pytel s jídlem?“ zeptala jsem se tiše. Ztuhnul. V zápětí se vymrštil a přešel ke stolu, kde se zrovna nahromadily všechny věci, který jsme přinesli.
„Někde tu musí bejt.“ Poznamenal spíš pro sebe a zanořil prsty do změti šatstva a jiných nezbytností.
„Ale ale…“ zasmál se škodolibě a vytáhnul na prstě kus nějaký červený látky. „Tak krajkový, jo?“ optal se dřív, než jsem stihla poznat kousek mýho prádla, kterej by se mu nikdy neměl dostat do rukou. Před očima se mi mihla představa, jak cupitám k němu, beru ten kousek látky a jistým pohybem mu ho omotávám kolem krku. A utahuju a utahuju…
„No, pořád lepší než tohle“ poznamenala jsem za chůze a nahmatala jsem potisk. Vítězoslavně jsem vytáhla černý boxerky s křiklavým nápisem: ZOUFALEC.
„Bývalá přítelkyně..“ vysvětlil Gert a rozhrnul další várku stolního brajglu.
„Tys měl někdy holku?!“ zeptala jsem se udiveně. Gert a ženská bylo hodně podivný spojení.
„Proč se tak divíš?“
„Já jen…“ á sakra..koktala jsem. „Já jen, žes mi o ní nikdy neřekl, a to spolu kámošíme fákt dlouho. Prostě mě to překvapilo. Myslela jsem…prostě si tě nedokážu představit se ženskou.“ Dokončila jsem ten blábol a sklopila jsem oči. Kdyby byla po ruce láhev vodky, obsah by byl vypit a láhev použita jako předmět vhodný k úderu do vlastní hlavy.
Nějak zvláštně zvednul obočí. „Pojď sem, Mai.“ Zašeptal a já jsem udělala pár kroků k němu. /Jako ovce do propasti../ pomyslela jsem si, ale nedokázala jsem zastavit. Došla jsem až k němu. Tak blízko, že jsem mohla vidět každej odlesk těch jeho studánek. „Zavři oči.“ Přikázal pořád ještě šeptem. Poslechla sem. Cítila jsem, jak mi položil ruce na tváře a zvednul mi hlavu. Na nose mě šimral jeho dech, nehty mi přejížděl po rtech. Cítila jsem, jak postoupil ještě o krůček blíž. Roztřásly se mi ruce, ačkoli jsem nevěděla proč. Tak jo, moc zkušeností s tou chlapskou pakáží jsem neměla a získávat je přes svýho nejlepšího kámoše by mi za normálních okolností přišlo dost divný, ale tak na druhou stranu. Já nebyla ten, kdo se tu snažil někomu dokázat, že je schopnej fyzickýho vztahu s osobou druhýho pohlaví. Hlavou mi proběhla fůra věcí najednou, jak jsem vídala tátu s mámou, když se k sobě tulili u televize, jak si ségra přivedla domu Marka, jak jsem jako malá věřila, že když mi dá někdo pusu, budu vdaná…tichounce jsem se tomu zasmála a Gertovy ruce zamrzly. „Čemu se směješ?“ Zeptal se udiveně. Otevřela jsem oči, byl šíleně blízko. Omluvně jsem se usmála. „já jen, že když jsem byla ma…“ nestihla jsem to dopovědět. Obtočil mi ruku kolem pasu a přitáhnul si mě blíž tak rychle, že jsem si ani neuvědomila, že se pohnul. Moc srovnání jsem neměla, ale tenhle polibek byl bezkonkurenčně ten nejlepší, v mým dosavadním životě. Popadla jsem Gerta za krk a stahovala ho k sobě blíž. Nebránil se. Podstrčil mi ruce pod zadek a vysadil mě na stůl. Pár věcí zachrastilo, když popadaly na zem, ale bylo nám to jedno. Hladil mě po zádech sem a tam. Snažila jsem se soustředit, ale nebyla jsem schopná vybavit si ani svoje jméno, zato Gertovo mi moje mysl předhazovala dost zřetelně. Stáhnul dlaně z mých zad a pohladil mě po lících. Pak pomalu poodstoupil a otočil se ke mně zády.
„Sákra.“ Zachraplala jsem a založila jsem si paže na prsou. Připadala jsem si jako nahá. Slyšela jsem tiché uchichtnutí, zase to pro slečinky, a pousmála jsem se taky.
„Co si myslíš teď?“ zeptal se ledabyle a obrátil se, abych mu viděla do tváře. V očích se mu blejskaly snad všechny odstíny modrý, až se mi zatočila hlava. Když poznal, že ještě tak dalších pár dní nebudu schopná lepší komunikace, než retardovanej primát, zasmál se a vydal se ke dveřím. „Mrknu se do stáje, Mai,“ řekl ještě ve dveřích, „zatím se dej do kupy, jo?“ zasmál se padoušsky a zabouchnul za sebou.
Že mu to není ani trochu blbý…Nechal mě sedět na stole, mírně mimo, a zdrhnul si kdoví kam, i když bych zrovna potřebovala přátelskej pokec… no, a abych byla upřímná, možná i opakování. Najednou jsem zase byla schopná mluvit, a tak jsem nelenila a zařvala z plných plic, tak aby to ještě slyšel: „Ty chlapskej egoistickej debile!“
Odpovědí mi bylo jen ticho, stejný, jako se mi rozlívalo v hlavě, než se svět zase přebarvil na černo.