Invisible ( 11.)

Anotace: No...konečně další kousek. Neni to nic moc dlouhýho, však mě znáte, ale už pracuju na další části ;)

Sbírka: Invisible

S Danielem už jsem ten večer nepromluvila ani slovo. Ne, že bych nechtěla, ale příchod mého drahého tatíka mi v tom zabránil. Ještě dlouho do noci jsem ale přemýšlela o všem co toho dne řekl. Nenáviděla jsem Deana Smarta a Danielova otce a byla jsem ráda, že je osobně neznám, jelikož bych se asi neudržela a minimálně jim rozbila čelist boxerem.
Daniel sám byl nejspíš někde zalezlý a nepřišel mi popřát ani dobrou noc. Tak jo, nechtěla jsem si přiznat, že mi jeho přítomnost v mém pokoji chybí, ale i přes mé tvrdohlavé protestování to tak bylo. Trvalo snad celou věčnost, než jsem konečně upadla do vytouženého spánku.

Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná a zatuhlá. Noční můry mě budily snad každou hodinu a jedním z hlavních figurantů byl ten opálenej kluk, kterého jsem včera zahlédla ve školní mačkanici a ztratila jsem svoje odhodlání, abych si s ním promluvila.
Odraz v zrcadle mě dost vyděsil. Ta holka co na mě koukala jsem přeci nemohla být já!
Oči jsem měla snad unavenější než předešlého rána a zarudlost v nich byla tak patrná, že to vypadalo, jako bych celou noc probrečela
„Sakra!!“
Vrstva make-upu, řasenky a stínů sice nic moc nevyřešila, ale alespoň zdálky jsem vypadala jako člověk.
Vlasy jsem rychle zapletla do dvou copů, natáhla si džíny, tílko a černý sako s plackou Nirvany a přes rameno hodila černou koženou kabelku z kolekce The nightmare before christmas a seběhla do kuchyně.
„Ahoj tati…a…ehm…Eriku?“
S povytaženým obočím jsem si toho vetřelce změřila.
Sakra to ho tu budu mít nakýblovanýho každý ráno?! Kde je nějakej osobní prostor?!
„Ahoj Am…je fajn, že jsi dneska nezaspala,“ usmál se nadšeně.
S potlačovaným povzdechem jsem si do misky nasypala trochu cereálií a zalila je mlékem. Erik byl fajn, ale že by se musel tak moc snažit…trochu mi to jeho vtíráni začalo lézt krkem.
„Asi ho zabiju…“ zahučel kdosi po mé pravé straně, jen tak tak jsem zadržela nutkavé trhnutí hlavou, abych se tam nepodívala.
„Debil jeden!“
Pobaveně jsem se uchechtla. Ráda bych Danielovi odpověděla, ale nejspíš bych byla za magora co si mluví sám pro sebe, tudíž jsem mlčela a zůstala jen u pobaveného úsměvu.
„Tak jdeme,“ povzdechla jsem si a vyzvala toho oxidanta pohledem, aby se uráčil zvednout.
Cesta do školy mi připadala nekonečná. Erik pořád něco žvanil a já přemejšlela nad tim, co udělám, až ve škole potkám toho divnýho kluka z předchozího dne.
„Hele co děláš v sobotu večer?“
Polekaně jsem sebou trhla, když mě z ničeho nic vzal za ruku a vytrhl z toho toku bůh ví jakejch myšlenek. Zmateně jsem vykulila oči.
„Co?“
„Ptal jsem se co děláš tuhle sobotu večer.“
„Nevim…proč?“
„Jeden kluk ze školy pořádá večírek a včera večer mi psal, ať určitě přijdem,“ usmál se natěšeně a to jeho zapálení neuhasilo ani to, když jsem mu prudce vyškubla ruku.
„My?“
„Jasně…ty a já.“
Trochu rozmrzele jsem si to představila a vlastně mě trochu překvapilo, že bych stokrát radši zopakovala včerejší filmovej a nugetovej den s Danielem, než nějakou upocenou párty s Erikem.
„A kdo že nás to pozval?“ ozvala jsem se bez špetky zájmu, jen abych trochu oddálila chvíli, kdy budu muset odpovědět.
„Jack Smart.“
Vyděšen jsem vyjekla.
„Smart?!“
„Ty ho znáš?“ zamračil se.
Co když je to potomek Deana Smarta? Toho bastarda co dohnal Daniela k sebevraždě?
V hlavě mi to vyděšeně šrotovalo.
„Ne…neznám,“ hlesla jsem přidušeně.
Celejch šest hodin, co jsme museli strávit v tom cvokhusu jsem byla jako na trní. Pokaždé, když jsem vyšla na chodbu, nebo se přemisťovala s ostatníma do jiný třídy hledala jsem mezi lidmi opálenou tvář Jacka Smarta a snažila se svoje srdce, který by nejradši někam zdrhlo, uklidnit do přijatelný rychlosti.
„Jsi dneska nějaká mimo!“ obvinil mě na obědě Erik a vlastně měl naprostou pravdu. Pokaždé, když se mnou chtěl zapříst hovor, byla jsem duchem nepřítomná a odpovídala formou hmm, jo a ne.
„Promiň. Zase jsem špatně spala. Nevim čim to je, asi jsem si tu ještě nezvykla.“
Tohle prohlášení v něm bohužel opět probudilo ochranářský pudy, tudíž mi něžně stiskl ruku a usmál se.
„To bude dobrý Am…pomůžu ti, aby se ti tu líbilo.“
Jemně jsem se mu vysmekla a položila ruce pod stůl. Na tyhle něžnosti jsem právě neměla moc náladu a kdybych měla, určitě bych je neprovozovala s nim! Kdy si to sakra uvědomí, že timhle směrem se s nim rozhodně ubírat nebudu?!
„Díky…prostě jen potřebuju trochu času, nic víc.“
Po obědě jsem se Erikem nechala doprovodit domů a trochu se mi ulevilo, že neměl čas a musel jít k tátovi do firmy.
V domě bylo podivné ticho. Chvíli jsem stála v obýváku a vlastně očekávala odkud na mě promluví Daniel, ale i po deseti minutách se nikdo neozval.
„Danieli?“
Trochu nervózně jsem vyběhla do svého pokoje a zavolala ho znovu.
Sakra není to žádnej ochočenej pejsek, aby na zavolání přiběhl! Uklidňovala jsem se trochu zoufale. Jenže Daniel se do večera neukázal…no nebo spíš nepromluvil. Ani po setmění, když jsem všude zhasla a prošmejdila dům, jestli někde nenajdu svítící bílou postavu, nebyl k nalezení.
Bála jsem se o něj a opět se opakovala moje úžasná noc plná nočních můr….a tak tomu bylo celej tejden. Erik žvanil, já byla nanervy a ve stresu, Daniel se neobjevil a Jackův večírek se blížil. Samotného Jacka, jsem viděla jen jednou v jídelně, ale to o mě nejspíš nevěděl, protože se vybavoval s jakýmsi dredatým klukem.