Forsaken - 90. díl

Anotace: Izabela se ptá Marcella, jestli by nemohla jít s ním...

Sbírka: Forsaken

Pátravě jsem se na Marcella zadívala, ale nic mimořádnýho jsem neobjevila. Teda kromě toho, jakej je to fakt fešák, a to už jsem zaznamenala prve v kuchyni. „Jo, jasně...“
„Nechci tě vyhazovat, ale už bys vážně měla jít.“ Znovu mě lehce pohladil po tváři a mně se v ten okamžik zmocnil podivnej smutek.
„Nemůžu jet s tebou?“ navrhla jsem impulzivně a nasadila prosebnej výraz.
Strašně se mi nechtělo vrátit se tam nahoru k Rielovi. Nejspíš proto, že jsem měla pochybnosti, jestli dokážu předstírat, že se vůbec nic nestalo. Že vůbec nic nevím o tom, že ho podezíraj ze zrady. Spíš bych si tipla, že se prozradím hned první větou, kterou vypustím z úst. Už jsem prostě taková, nedokážu moc dobře předstírat.
„To nepřichází v úvahu, Izabelo. Nebylo by to pro tebe bezpečné,“ namítl Marcell pevně. „Navíc nejsi dosud schopná se sama ubránit a já nemám čas tě neustále hlídat.“
„No ovšem!“ hořce jsem se ušklíbla a hrnula se z auta ven. Když už jsem stála na chodníku, ještě jsem se sklonila, abych na Marcella viděla. „Proč se teda všichni tak staráte, když mi zároveň dáváte neustále najevo, jak jsem vám jenom na obtíž?! To mě mohl Riel klidně nechat zhebnout v tý uličce! I ten zatracenej Ariel o mě projevuje víc zájmu než vy!“ zakřičela jsem na něho a vší silou zabouchla dveře. Měla jsem ještě nutkání do nich kopnout, ale zřejmě by to mý noze vadilo víc než tomu plechu, a pak jsem to nechtěla riskovat pro případ, že by byl Marcell stejně háklivej na svou Audinu jako Riel na motorku.
Marcell stáhnul okýnko na svý straně. Čekala jsem, že na mě něco zařve, ale on kupodivu promluvil docela klidně a navíc ani ne ke mně. „Dávej na ni pozor. A na sebe ostatně taky...“ prohodil a pak normálně odjel.
Nejistě jsem zalítla pohledem k Rielovi, kterej stál opodál a díky svýmu černýmu oblečení téměř splýval s okolní tmou. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jít prostě k němu a tvářit se, že se nic neděje, a nebo se dát na útěk.
„Mohla jsi mi říct, že jdeš ven,“ vyčetl mi Riel lehce.
„Proč?! Abys mě mohl doprovodit?! Nejsem sakra žádný malý dítě!“ zaječela jsem na něho. I když to byl spíš Marcell, na koho jsem teď byla naštvaná. Řekne mi, že je Riel pravděpodobně nebezpečnej zrádce, a pak mne tu jen tak nechá s ním o samotě! To už bych byla radši, kdyby si ty svý moudra nechal pro sebe!
„Tak se tak sakra přestaň chovat!“ vrátil mi to okamžitě Riel, i když jeho hlas byl na rozdíl od toho mýho vyrovnanej. „Dobře víš, kdo po tobě všechno jde, a ty se jen tak vytratíš!“
„No a? I kdyby mě někdo dostal, tak ti to přece může bejt fuk! Aspoň by ti ušetřili práci!“ houkla jsem na něho zpátky.
„Sebelítost, Izabel? Řeknu ti, že ta ti teď moc nepomůže! Pokud se mě chceš brzo zbavit, tak na sobě začni konečně makat!“ doporučil mi ledovým tónem.
„Možná, že kdybys mě začal konečně trénovat a nehonil mě jenom po lese, tak už jsem mohla něco umět! Žák je vždycky tak dobrej jako jeho učitel!“ odsekla jsem dopáleně.
„Řekl bych, že existujou i výjimky!“
„Víš co?! Proč si prostě netáhneš ke všem čertům?! Beztak si mě zatím ochránit nedokázal! Za tu dobu, co mě hlídáš, mě už stihnul kuchnout anděl zmaru a pak uvěznit upír! Pokud bys byl průvodce na exkurzi, tak celkem dobrý, ale měla jsem pocit, že po tobě chtěl táta něco jinýho, ne?!“ vyjela jsem na něho příkře a vzápětí polekaně vyjekla, když se bleskurychle přesunul ke mně a popadnul mne zezadu za krk.
„Nech si laskavě ty kecy nebo ti ukážu, jak tě kuchne i upír!“ syknul varovně a aniž bych pochopila, jak se mu tak znenadání objevila v ruce, přitisknul mi jednu ze svých hvězdic k obličeji.
Popadla jsem ho za paži a snažila se ji odtáhnout, ale samozřejmě jsem proti jeho síle neměla nejmenší šanci. Cítila jsem, jak se mi ostrý hrot jeho zbraně zarývá do kůže, a pevně jsem semkla víčka.
Očekávala jsem bolest a snažila se na ni připravit, ale místo toho jsem uslyšela Rielův přidušený výkřik a pak se jeho tělo prostě zřítilo k zemi.