Forsaken - 94. díl

Anotace: Riel se rozhodl dát Izabel rychlokurz potápění ;-)

Sbírka: Forsaken

Chtěla jsem Riela počastovat nějakým pěkně peprným přízviskem, jenže sotva jsem se k tomu nadechla, ponořil mi naprosto hrubě a hlavně bez varování hlavu pod vodu. Vůbec jsem to nečekala, takže než mi došlo, co se vlastně děje, spolykala jsem už nejmíň půlku vody, co byla ve vaně.
Riel mě chvilku podržel pod hladinou, než se uráčil mě zase pomalu vytáhnout. Zalapala jsem po dechu, ale byla jsem natolik zaměstnaná prskáním vody všude kolem, že jsem se pro tentokrát zdržela všech nadávek.
„Já tě varoval, Izabel...“ oznámil mi chladně a pozoroval mě, jak se bezmocně dusím. Ani ho nenapadlo, aby mě nechal se posadit a já tak mohla líp vykašlat vodu ze všech míst, kde ji mý tělo příliš neocenilo.
„Hajzle!“ zasípala jsem na něho, jakmile jsem mohla opět aspoň trochu mluvit.
„Jak okouzlující!“ ušklíbnul se. „A teď mi odpovíš na mý otázky nebo tě zas vykoupu! Kdo ví... třeba v sobě po chvíli objevíš schopnost dejchat i ve vodě!“
„Seš naprostej magor!“ vyjekla jsem na něho a vysloužila si za to dost nepřívětivej pohled.
„Tohle jsem jako neslyšel! Ale ještě jednou a šoupnu tě tam znova!“ sdělil mi nesmlouvavě a jeho hlas zněl natolik tvrdě, že mi bylo jasný, že rozhodně nežertuje.
Zmlkla jsem a nenávistně jsem na něho koukala. Aspoň jsem doufala, že přesně tohle z mýho pohledu vyzařuje. Jenže asi se mi to tak docela nepodařilo, protože se pobaveně pousmál.
„Vypadáš jak panda...“ poznamenal a mně došlo, že mám nejspíš řasenku zas všude po ksichtě.
No, super... I když proč mi vadilo, že před tímhle naštvaným upírem vypadám jako strašidlo, to mi bylo fakt záhadou. Beztak za to může jenom on, tak ať se klidně pokochá!
„Už ses uklidnila?“ zeptal se mě po chvilce, kdy jsme na sebe jenom mlčky zírali.
„To už patří mezi ty otázky, jak na ně chceš odpovědi, a nebo tě ještě můžu poslat kamsi?!“ zareagovala jsem nevrle.
„Nepokoušej svý štěstí, Jezabel! Zrovna teď si můžu vybrat, jestli tě vydat Nejvyšším a nebo Andělům, podle toho kdo mi nabídne víc! A nebo tě prostě vydat, jen abych se tě zbavil!“
Tohle jeho naprosto bezcitný prohlášení mě naštvalo ještě víc. „Tak konečně začíná vycházet pravda najevo, co?! Žádný splácení dluhu mýmu tátovi... koukáš jenom, co z toho můžeš získat ty! Seš obyčejnej šmejd!“
„Zatím jsem neudělal nic, abych si za to zasloužil takovou chválu, tak si radši dávej pozor na pusu!“ zavrčel na mě Riel, ale zatím mě nenutil hrát si nedobrovolně na potápěče. „Myslím, že je načase dát si další kolo hry na pravdu, co ty na to?“
„Mám na výběr?“
„Ne.“
Vykouzlila jsem na rtech sladkej úsměv, aspoň natolik, jak mi to moje chladem ztuhlý svaly dovolily. „Jak bych pak mohla odolat?“
Riel moji uštěpačnou poznámku ignoroval a rovnou přešel k první otázce. „Tak jaký máš vlastně mimořádný schopnosti? Nejdřív se ti povedlo manipulovat s předmětem, aniž by ses ho dotkla. A teď ten blesk... Je tu ještě něco, o čem bych měl vědět?“
Rozhodla jsem se, že nemá cenu zapírat. „Tak fajn, dokážu občas hejbat s věcma ve svým okolí, když se fakt hodně soustředím a nejsou moc těžký. Ale tím to taky končí. Možná je to mimořádná schopnost, ale taky je mimořádně úplně nanic! A o ničem dalším nevím!“
„Takže se ti nikdy předtím nepodařilo vytvořit podobnej energickej výboj?“ zjišťoval dál Riel, jako kdybych mu to neřekla už asi stokrát předtím.
„Ne, nepodařilo! A neudělala jsem to ani teď! Něco takovýho bych snad cejtila, ne?!“ namítla jsem ještě razantněji, protože už jsem toho nesmyslu měla tak akorát dost.
„Možná ne, já nevím. Ale musela jsi to bejt ty, nikdo jinej tam v okolí nebyl...“
Riel si rukou odhrnul mokrý vlasy z tváře. Nemohla jsem si nepovšimnout, že takhle zmáčenej vypadal ještě přitažlivějš než obvykle. Sakra! Uklidňovalo mě aspoň vědomí, že kdybych náhodou při pohledu na něj začala slintat, tak to stejně nebude vidět.
„Bejt to jenom o trochu silnější, tak už jsem měl nejspíš vnitřnosti pečený a z kůže škvarek...“ prohodil Riel, myslí stále ještě u tý svý absurdní představy, že si z nudy občas hraju na Storm nebo či co.
„To mě těší, že tě dokážu tak rozpálit!“ odsekla jsem, naštvaná tím, jak si pořád vede svou. Copak vůbec nevnímá, co mu říkám?!
„Jo? Možná bych měl zkusit, jestli se mi to taky podaří...“ pronesl takovým divně zastřeným hlasem a pak se ke mně sklonil.