Pirátská povídka (9.část)

Anotace: V pevnosti. Prosím o komentáře.

Do rána jsme přespali v hlásce a s úsvitem se pak vydali na cestu k pevnosti, doprovázel nás velitel Ted a pět ozbrojenců na koních. V palisádě byla zasazená nová brána a jakmile jsme jí projeli, otevřel se znovu výhled na pevnost Stronghel.
„Kolik je po včerejšku mrtvých?“ zeptal jsem se.
„Kolem padesátky našich a asi dvě stovky jich,“odpověděl smutně Ted.
„Nebude teď Hláska oslabená?“
„To ano. Do pevnosti vás doprovázím taky proto, abych požádal o nový posily.“
„Aha.“
Dál cesta ubíhala pohodově, projeli jsme několik vylidněných vesniček. V mnohých byli vidět vojáci a lučištníci stavějící barikády a zátarasy, aby se jim to tu podařilo ubránit co nejdéle.
K poledni, když slunce stálo vysoko na obloze, jsme byli na míli daleko od hlavní brány. Z dálky bylo vidět, jak dovnitř vjíždí oddíl jezdectva odněkud z východu.

Velký val pod horou byl vysoký kolem patnácti metrů a v něm se skvěla masivní pokovaná brána. Byla otevřená. Ted kývl na čtyři vojáky na stráži a projeli jsme pod širokou masou kamene.
Za branou následovala kotlina ze dvou stran obklopená skalní stěnou, na které stály hradby. Zde se pokračovalo po silnici z žulových kostek, která se zdvíhala do travou zarostlého svahu, až ji uťal dvojitý val. Byl vystavěn z obřích kvádrů žluté žuly a byl mnohem vyšší než ten první.
Jakmile jsme se dostali za dvě ocelové brány, odbočili jsme z přímé cesty vedoucí do vyššího města a projeli tunelem hloubeným ve skále do jakési městské části, tady se s námi velitel Ted i se svými muži rozloučil, vzal nám koně a ponechal nás našemu osudu.
„Co teď?“ zeptal jsem se. „Kde seženeme nocleh? Město je plné uprchlíků a hostinec určitě obsazený.“
“Hmm..,”zamyslel se Flaundry. “Je tu něco, o čem nevíš. Máme tady ve městě spojku.”
„Pojďte za mnou, vy otrapové!“ zasyčel Zawir, který byl očividně nad věcí a rázně se vydal po ulici plné lidí. My se pustili za ním.
Překvapilo mě, že je tu tak málo místa. Městskou část totiž tvořila jen jediná úzká ulička mezi hradbou a skálou. Na jedné straně ulice byly vysoké dvoupatrové domy u hradby a na druhé straně se domy tiskly ke skále, tyto byly větší a měly až tři patra. Ulice mezi nimy byla úzká a temná, bylo zde plno opadků a smradu. Všude se tlačili lidé, jak měšťané, tak uprchlíci, působilo to tu dost stísněně a špinavě.
Po levé straně jsem zahlédl široký dvoupatrový dům, vestavěný do hradby, se skvostně vyřezávanými okenicemi a velikým vývěsním štítem, kde stálo: „Hostinec u kamenného trolla“.
Ten jsme bohužel minuli a pokračovali dál, až se ulice rozšířila a my vešli na prostranství s jakousi bazilikou. Tam jsme zahnuli okolo skály a vešli do další ulice, která byla ještě užší a temnější, jak těsně se obtáčela kolem hory.
Náhle nás Zawir zastavil před nějakými dveřmi do ošuntělého trojpatrového domku s břidlicovou střechou a zaklepal. Dům byl tak vmáčklý mezi dva vedlejší, mnohem honosnější a širší domy, že to vypadalo, že ho ty dva brzo rozdrtí.
Dlouho nic, potom se dveře zlehounka a pomale, jako by na to měly snad celý věk, otevřely.
Stál v nich shrbený člověk, asi nějaký sluha. Rychle nás uvedl dovnitř. Tam už čekal muž s mastnými šedými kudrnatými vlasy, sahajícími až na ramena. Na sobě měl honosný modrý sametový oděv. Na nose mu visely kulaté brejličky. Hned na první pohled mi připomněl velkou a vyzáblou krysu.
Chvíli mlčel a s vychytralým leskem v očích si nás prohlížel, ale pak náhle zasyčel jako zmije : “Konečně, konečně jsi tady, Zawire, starý příteli!“
Zawir stiskl jeho nabízenou ruku, ale neušel mi jeho pohrdavý výraz. Pak se muž obrátil k nám: „A vy jste doprovod, předpokládám.“
Vešli jsme do malé komůrky, která nepochybně sloužila jako šatník. Bylo zde několik bot a plášťů zavěšených na stěně. Dál nás vedl úzkou chodbičkou, která pak končila strmými schody nahoru. Ve stěně tu byly jedny dveře, kterými nás provedl do místnosti se slamníky a různým harampádím.
„Tady můžete zůstat, ehm.., měly by tu být nějaké přikrývky. No, snad je najdete,“ řekl muž. „Zde budete do zítřka spát. Ve vedlejší místnosti už brzo budete mít připravené jídlo. Tak tu prozatím počkejte, než vám sluha řekne. “
Pak se spolu se Zawirem odebrali po schodech nahoru.

Na kraj padla noc. Moře jen tiše šumělo zpovzdálí, jinak bylo ticho. V bývalé radnici městečka Ogaliru, asi třicet mil od pevnosti Stronghel na východ, plály pochodně. Uprostřed velké haly stál dlouhý obdélníkový stůl. Na něm ležely rozházeny různé námořní mapy, pergameny s poznámkami, otevřené kalamáře a přesýpací hodiny. V sálu postávalo sedm mužů. Nejvyšší z nich, muž s velkým kloboukem a dlouhými havraními vlasy a fousy vzal do ruky přesýpací hodiny. Všichni ostatní mlčeli.
Pak muž převrátil hodiny a položil je na stůl. Písek se začal odsýpat.
“Moji drazí, až se písek z těchto hodin přesype, dáte povel svým oddílům. Všechny hlásky a opěrné body království, které nám brání k útoku na pevnost musí padnout!”
Pak se dveře místnosti otevřely a vešel sluha s šesti podobnými hodinami na stříbrném podnosu.

Temur postával v Grabském přístavišti a zíral na hvězdy, které se zrcadlily na moři. Poslouchal. Z dálky se ozýval pokřik a hluk, praskot ráhnoví. V zátoce kotvila loď. Hlídky ji nechali proplout. Teď se ozývalo rytmické pleskání vesel o vodní hladinu. K molu se blížil člun.
Brzy člun přirazil. Vystoupili z něj nejdříve nějací chlapi, kteří nesli pochodně. Za nimi vyskočil muž v obyčejné lněné tunice a vlněných kalhotách. Na hlavě měl široký kapitánský klobouk a u pasu velice skvostně zdobenou pochvu a v ní rapír.
Něčí ruka dopadla zezadu na Temurovo rameno. Byl to kapitán Sigird, za ním se šoural kapitán Gora, který byl dnes mimořádně poklidný a nehýřil svým obvyklým humorem. Všichni poté zamířili vstříc mužům, kteří vystoupili ze člunu.
Když přišli blíž, všichni projevili úctu muži v tunice a klobouku tím, že zabušili rukou sevřenou v pěst na hrudník. Byl to totiž Ryšavec.

Vysoko v Stronghelské pevnosti, skoro ve vrcholku nejvyšší věže, v kulovité síni, do které vedly vysoké železné dveře, a kde byl oprostřed velký kruhovitý stůl, se sešli tři lidé. První z nich byl věkovitý kmet ve tmavě rudém rouchu, zdobeném zlatými symboly boha Weldara. Byl to Ogan, představený Řádu. Další z nich byl muž v modrém kabátci, zdobeném stříbrným erbem království, místodržící Holdar. Poslední byl muž byl oděn v kroužkovém brnění a pod paží třímal přilbu. Jeho varkoč rovněž nesl erb království.
Již drahnou chvíli se o něčem radili, když tu se dveře otevřely a do místnosti vkročil posel a předal zprávu muži v kroužkovém brnění. Muž rozlomil pečeť a rozbalil pergamen.
“Hmm.. buhužel pánové, mám zprávy, které vás nepotěší... admirál Galis vzkazuje, že Mebara nemá dost prostředků pro bezprostřední pomoc. Zhromažďují vojska a lodě, ale bude to chvíli trvat.”
“Takže jsme v tom sami,” povzdechl si místodržící. ”To by mě zajímalo, jak mohla taková lúza udeřit tak rychle. Jaktože se jim povedlo se vůbec sjednotit? Vždycky to bylo jen několik kapitánů, kteří se zmohli pouze na přepad obchodních flotil.”
“No, povídá se, že od té doby, co je jejich hlavou jistý Ryšavec, tak se všechno změnilo. Zjevně jsme je moc dlouho podceňovali a oni toho využili. A nejen oni. Ví se, že s nimi jdou i divocí lidé z pouští,” pověděl ozbrojenec.
Mág celou dobu mlčel, až teprve teď se rozhodl promluvit: “Řešíte tady velmi nepodstatné věci. Každý z nás ví, že i kdyby byli silní jakkoliv, tak nakonec jsou to vždycky piráti. Proč ale piráti útočí na naše vesnice, proč je dobýjejí? Pokud vím, tak územní zisky je nikdy nezajímaly. Vždycky šli jen po kořisti. Jejich doktrínou bylo vyrabovat a stáhnout se zpět. Mě nevrtá hlavou, jak jsou silní, ale proč tohle dělají? Jaký k tomu mají důvod. Dokud nepochopím za jakým účelem na nás takhle masivně útočí, nebudu žít v klidu. Navíc poslední dobou se k nám donesla informace, která nás značně znepokojila,” odmlčel se.
Muži kolem stolu se zamysleli.
“A o co se jedná?” zeptal se zvědavě místodržící Holdar.
“Hlava pirátů se zjevně obklopila skupinou velice podivných lidí, kteří údajně oplývají magickými schopnostmi. Vypadá to na nějakou tmářskou sektu.”
“No, tohle se mi už také doneslo. Ale myslíte si snad mistře Ogane, že by snad znamenali nějakou vážnou hrozbu? Vždyť my máme vás a pokud vím, tak mágům Řádu se nikdo nevyrovná,” podotkl místodržící.
Starý mág se zamračil. “No, jeden nikdy neví.”