Invisible ( 15. )

Anotace: Dneska jsem byla na Am trochu zláá :D

Sbírka: Invisible

Nervózně jsem přecházela po pokoji. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem si s Erikem takhle pohrávala. Dobře, nebyla moje chyba, že se na mě tak vrhnul, ale kdybych mu dala jasně najevo, že o něj nemám zájem nejspíš by mě nechal být. Pak tady byla ta věc s Jackem. Nevěděla jsem, jakým směrem se ubírá jeho zájem o mou osobu, každopádně jsem se předvedla jako totální magor, takže bylo dost dobře možné, že už si mě nebude všímat. A konečně ta věc s Danielem. Byla jsem si téměř jistá, že na tom mostě jsem viděla jeho smrt, ale proč jsem to viděla, mi bylo záhadou. Unaveně jsem se složila na postel a snažila se pravidelně dýchat, abych se alespoň relativně uklidnila.
Tahle divná noc, byla pro mě dost vyčerpávající, takže jsem uprostřed rozvíjení jedné své ujeté teorie, usnula vyčerpáním.

Tiché klepání mě vytrhlo z jakéhosi přiblblého snu.
„Dále,“ zachraplala jsem a hořce si poslechla důsledek svýho nočního vřískání.
„Ahoj,“ nahlédla do pokoje tátova hlava a se smíchem si přišel sednout ke mně na postel.
„Včera bylo asi veselo co?“
Nesrozumitelně jsem něco zahučela a zívla, div se mi koutky úst neroztrhly.
„Jen jsem ti přišel říct, že jedu k Tereze…nechceš jet se mnou?“
Vyhlídka na návštěvu tety mě nijak nelákala, tudíž jsem jen záporně zavrtěla hlavou.
„Pozdravuj jí ode mě…a poděkuj za ten pokoj.“
„Dobře. Asi se cestou zastavim někde na nákup, už skoro nic nemáme. Potřebuješ něco?“
Ve své rozespalé hlavě jsem nedokázala vyplodit nic víc, než cornflaky, nugetu a mlíko, tudíž jsem brzy zůstala opět sama a zahrabala se zpátky do deky.
Ráda bych ještě spala, ale skoro po půl hodině mě přestalo válení bavit a sešla jsem do kuchyně, abych si udělala pořádnej hrnek čaje.
Neměla jsem tušení co budu dělat. Nebavilo mě koukat na televizi, brouzdat po netu a když jsem pořádně uklidila celej byt i kuchyni začala jsem být vyloženě zoufalá. Erikovi jsem volat nehodlala. Pořád jsem si nerozmyslela, jak mu co nejšetrněji vysvětlit můj postoj k našemu rádoby „vztahu“ a nikoho jiného jsem tu neznala.
Cvaknutí dveří mě vytrhlo z tupého zírání z okna. Ani jsem si nepamatovala, jak dlouho už stojim jako tvrdý y, ale očividně mě to hodně bavilo.
Zvědavě jsem nakoukla do předsíně, ale zdálo se, že nikdo nepřišel. Srdce se mi prudce rozbušilo a všechny nervy napnuly.
No tak Amando klídek…co je to za přehnanou reakci?
„Halo?“ zkusila jsem nejistě houknout do prázdna před sebou a prozněnu jsem si připadala jako totální idiot.
„Danieli?“
To ticho mi připadalo jako vražedný předmět, kterej mě stejně tiše ničil a zabíjel. Zoufale jsem natáhla ruku a pomalu dělala krok za krokem, přičemž jsem prsty pročesávala vzduch okolo sebe.
„Jsi tu?“ hlesla jsem zoufale a nepomohl ani ten zničenej výraz, co jsem si k týhle příležitosti vybrala.
Vyčerpaně jsem se svezla po dveřích na studený dlaždičky a bylo mi docela jedno, že si právě sedám do toho největšího bordelu, jakej jsem si mohla v tý malý předsíňce vybrat.
Tupě jsem zírala do velkýho zrcadla před sebou a ta osoba, která se v něm odrážela děsila i mě samotnou. Vlasy jsem měla rozcuchaný, obličej nepřirozeně bledý a oči, jindy pryskyřicově jasný, mi jaksi potemněly a chyběla v nich sebemenší známka po životě.
„Bezva, vypadám jak mrtvola!“ zamumlala jsem znechuceně a konečně se zvedla. Tohle nic nedělání mi začínalo lézt na mozek a těžkou melancholii najednou vystřídal těžkej vztek.
Co jsem komu udělala?!
Upoutal mě jakýsi pohyb v rohu místnosti. Velká, těžký váza se najednou vznesla několik stop nad zem a z ničeho nic se vymrštila do vzduchu a letěla přímo na mě.
„Kurva co to…“ cosi tvrdého mi prudce narazilo do boku a odhodilo stranou.
Bílo modré střepy se rozlítly těsně u mého zkrouceného těla a já jen vyděšeně sledovala jak se vztekle otvírají dvířka od kredence a kdosi zvedá masivní skleněný džbán.
„Amando uteč!“
Zmateně jsem se vyškrábala na nohy a doklopýtala do kuchyně. Kousek za mnou se ozval vzteklý výkřik, když se střepy rozprskly o zeď, kde ještě před okamžikem mohla být moje hlava.
„Sakra, sakra, sakra,“ mumlala jsem vyděšeně a rychle se natáhla pro stojan s noži. Neměla jsem tušení na co mi budou nože, zvlášť když ten někdo, kdo mě chtěl očividně zabít, nebyl zrovna moc vidět, ale pořád lepší, než nemít nic.
Opatrně jsem vykoukla přes kuchyňskou linku, jestli neuvidím další létající předmět, který by mě chtěl zabít, ale čísi ruka mě prudce srazila dolu.
Dřív než jsem stačila vyděšeně zavřískat, Danielova hebká ruka mi ucpala pusu.
„Opovaž se odtud hnout!“ nařídil šeptem a kamsi zmizel.
Roztřeseně jsem sevřela největší z nožů a pozorně naslouchala zvukům v domě, což mi bylo nahouby, jelikož když nebyly slyšet Danielovy kroky, logicky nemohly být slyšet ani kroky toho vrahouna.
„Vylez Amando…nechci ti ublížit.“
Ten pisklavej ženskej hlas mi byl strašně nepříjemnej. Proboha co má ta ženská v hlavě? Nejdřív mě chce zabít vázou, pak masivní skleněnou věcičkou a teď tvrdí, že mi vlastně vůbec ublížit nechce?!
Tiché pisklavé uchechtnutí se mi přestalo líbit přesně v té chvíli, kdy po mě ta neviditelná mrcha skočila. Nedokázala jsem se na ten útok připravit, tudíž mě jediným úderem zbavila nože a ten zmizel kdesi za mou hlavou. Byla neuvěřitelně silná. Její ocelová pěst mi prudce narazila do obličeje a druhá mi silně stiskla krk. V hlavě mi hučelo jako v úle, tupá bolest mi tepala ve spáncích a v ústech jsem cítila vlastní krev.
Tak tohle není dobrý.
Vyděšeně jsem se snažila vyprostit z jejího sevření, protože tiskla pořád víc a víc. Ostrá bolest mi bodala do krku, jak mi tlačila na hrtan a k tomu všemu jsem se začínala dusit.
Jack říkal, že tyhle bestie můžeme dostat tam, kam patří. Jenže jak jí sakra donutit, aby skápla?!!
Za přivřenýma očima jsem zpozorovala jakýsi načervenalý stín, který se objevil za zády tý sadistický borky.
Kousek tý červený se najednou natáhlo do prostoru a jekot mě utvrdil v tom, že to něco byla ruka. Vřískot tý ženský se mi zaryl do uší, ale nejhlavnější bylo, že jsem se mohla opět nadechnout. Vystrašeně jsem lapala po vzduchu a jen s obtížemi dokázala vnímat jakýsi prudký rány, řev a tříštění dalších věcí v naší domácnosti.
Dalo mi strašnou práci vyškrábat se na nohy, ale Danielův výkřik mě dostatečně vyburcoval.
„Amandoooo!“
Vyděšeně jsem doklopýtala do obýváku a nevěřícně si měřila tu spoušť.
„Amando dostaň jí pryč!!“
„A nevíš sakra jak?!“ zachraplala jsem přiškrceně a otřela si pramínek krve, který mi tekl po bradě z roztrženýho rtu.
„Jsi Videre ksakru, měla bys vědět jak!“
Přimhouřeně jsem sledovala nejasný červený čáry, který se svíjely v jakýsi zvláštní křeči na zemi a teprve pak mi to docvaklo. Ty divný čáry byly Daniel, kterej se právě zběsile rval s tou jeknou!
„Nevim to!“
Vztekle zaklel a rychle se po ní rozehnal pěstí, ale z ničeho nic prudce přepadl dozadu a dveře hlavního vchodu se rozlétly dokořán.
Je pryč. Uvědomila jsem si s úlevou a rychle doklopýtala k Danielovu svíjejícímu se tělu.
Nohy mi samy od sebe podklesly a já si znovu otřela bradu od krve. Musela jsem vypadat naprosto úžasně, ale v ten moment mi to bylo upřímně jedno.
„Je ti něco?“ zasýpala jsem a instinktivně si sáhla na rozbolavěný krk.
„Ne,“ zamumlal a vyhrabal se do sedu.
„Promiň.“
„Za co?“
„Že jsem ti nepomohla…ale já fakt nevim…“ Rychle mi přiložil ukazováček na ústa.
Nejspíš chtěl něco říct, ale místo zbytečných slov mě jen jemně přitiskl k sobě.
„Ty promiň, že jsem ti nepomohl víc. Ale je těžký prát se s někym, koho nevidim…“
Bolestivě jsem si odkašlala a musela si na malý okamžik lehnout na zem. Hlava se mi točila a polykání vlastní krve mi zvedalo žaludek.
„Kam jdeš?“
„Pro nějaký kapesníky…nejlíp namočený.“
Trochu mě uklidnilo, že se nechystá znova zmizet, tudíž jsem si dovolila zavřít oči, ale hned na to, už mě probudil ledově mokrý kapesník na mém rtu. Nejspíš jsem na chviličku usla, nebo ztratila vědomí…kdo se v tom mám vyznat?!
Daniel mě jemně zbavil té spousty krve po obličeji a bradě, kterou jsem tam zaručeně měla rozpatlanou a čistou stranou mi přitiskl kapesník k ráně. Cítila jsem, že mi ret pěkně napuchá a tepe v něm podivná horkost, tudíž jsem byla za ten studenej hadřík fakt vděčná.
„Bylo by jednodušší, kdyby si mě dorazil,“ zamumlala jsem a bolestivě se rozkašlala.
„Ani nápad.“
Bez dalších průtahů mě vzal do náruče a položil na gauč.
„Zajímalo by mě, co byla zač,“ zavrčel vztekle a já si najednou uvědomila, jak strašně jsem ráda, že je znova u mě. Možná bych měla cítit určitou vděčnost i k tý borce co mě chtěla odkrouhnout…kdyby se mě nepokusila zabít, možná by Daniel nepřišel…