Fantasy world - 3. kapitola

Anotace: Jak to bude dál? Dokáže se válečník postarat o zraněnou dívku?

Sbírka: Fantasy world

Glorfindel znepokojeně pohlédl na dívku, kterou vezl před sebou. Její stav se rychle zhoršoval! Obával se, že do Imladris nedojedou včas! Přerývavě dýchala a celá se zimničně chvěla. Bezděky ji k sobě přitiskl, aby ji zahřál. K jeho údivu pootevřela oči a začala se mu v náručí divoce zmítat. Sevřel ji pevněji, protože se bál, že by mohla spadnout a zranit se ještě více. Po chvíli přestala bojovat a vyčerpaně si opřela hlavu o jeho hruď. „Neubližuj mi .... Saes (Prosím) ... Už ne ...“ Další slova jí odumřela na rtech, neboť ji opět přemohly mdloby. Glorfindela překvapila náhlá změna jejího chování. Jednu chvíli se zuřivě brání a vzápětí prosí o milost! Na něco takového nebyl zvyklý. Jemně jí zastrčil za ucho pramen vlasů, který jí spadl do obličeje. Její čelo bylo rozpálené jako kameny na říčním břehu za horkého letního dne. Okamžitě se rozhodl a prudce strhl Asfalotha vpravo. Ten po něm jen vyčítavě loupl očima. Brzy ale vycítil pánovy obavy a poslušně vyrazil daným směrem. Hnal se s větrem o závod ...


Když dorazili k roubenému srubu skrytém v malebném údolí malé říčky, už se smrákalo. Glorfindel seskočil na zem a donesl Elanor dovnitř, kde ji opatrně položil na lůžko. Stále se třásla, tak ji nechal zabalenou v Ecthelionově dece a ještě jí přidal svou. Chtěl, aby byla v teple, než si připraví vše potřebné. Vyšel ven, aby odsedlal Asfalotha, kterého nechal volně pobíhat. Byl si naprosto jistý, že nikam neuteče. Pak si zanesl své věci do srubu, kde podpálil předem připravenou hraničku dříví v krbu. Ta ihned vzplála jasným plamenem, který osvětlil celou místnost. Zkontroloval spící Elanor a vyběhl pro vodu. Když se vrátil, tak ji okamžitě nalil do kotlíku, který zavěsil nad oheň. Z nástěnné police vyndal několik váčků s bylinami a krabičku s hojivou mastí a vše to narovnal na tác, který odložil na stůl. Voda se začala vařit a on do ní vhodil hrst sušených květů, které měly Elanor navodit ještě hlubší spánek. Po chvíli si klekl k ohni, aby přelil odvar do hrnečku. Zaznamenal, jak se za ním ležící dívka prudce nadechla. „Ležeti zůstaň! Za okamžik malý tobě věnovati se budu!“ pronesl klidně, aniž by se k ní otočil.

Elanor se pomalu probouzela. Kupodivu ji skoro nic nebolelo. Ke svému úžasu zjistila, že leží v posteli a je zabalená v suchých přikrývkách. Otevřela oči a namáhavě pootočila hlavu, aby se rozhlédla kolem. Strnula. Na druhé straně pokoje někdo byl! V záři plamenů zahlédla odlesk plavých vlasů ... Legolas! Modlila se, aby nepoznal, že je vzhůru! Bohové jí ale nevyhověli. Veškerá odvaha ji opustila. Měla hrůzu z jeho bití i z toho, co bude následovat po něm. Zděšeně sledovala, jak se zvedl a zamířil k ní.

Glorfindel beze spěchu došel až k ní a podával jí čaj. „Vypij to!“ nařídil jí, ale ona se ani nepohnula. „Jista buď si, že nápoj tento tobě od bolesti uleví!“ dodal po chvíli, ale ani tentokrát ho neposlechla. Mlčky si tedy sedl na kraj lůžka, nadzvedl jí hlavu a přiložil hrnek ke rtům. Snažila se mu vytrhnout, proto ji k sobě přitiskl a donutil napít se. Když začala usínat, tak ji jemně položil zpět na lůžko.

Elanor ostře vnímala jeho blízkost. Neodvažovala se na něho pohlédnout. Slyšela jeho příkaz, ale tak moc se ho bála, že nedokázala přimět své svaly k poslušnosti. V okamžiku, kdy ji objal, sebou začala házet, aby se mu vymanila, ale on to nedovolil. Po chvíli to vzdala a odevzdaně polykala hořkou tekutinu. Cítila, jak si propaluje cestu do jejího žaludku. Za pár vteřin to přestalo být nepříjemné a tělem se jí rozlévalo tolik potřebné teplo. Teprve když vypila celý obsah hrnečku, tak ji zase položil zpět na záda. Víčka jí ztěžkla a zmocnila se jí ospalost. Ze všech sil proti ní bojovala, ale oči se jí začaly klížit. „Nedělej ... to … Saes ... Nechci ... moc ... to ... bolí ...“

Zlatovlasý válečník sledoval, jak se Elanor urputně brání spánku, který ji ale rychle přemáhal. Zlehka ji pohladil po vlasech. Neušlo mu, že se pokoušela uhnout před jeho dotykem, ale byla na to příliš slabá. Z neznámého důvodu ho to zarmoutilo. „Mne obávati nemusíš se, aier (maličká)!“ Ani sám nevěděl, proč ji takto oslovil. Nikdy na něžnosti nebyl. Byl snad důvodem děs, který spatřil v jejích smaragdově zelených očích, nebo naprostá odevzdanost, jež se hluboce dotkla jeho srdce? To netušil. Věděl jen, že by jí rád řekl něco, čím by ji uklidnil, ale, jako mnohokrát ve svém životě, nenalezl vhodná slova. Konečně usnula.
Glorfindel ji opatrně vyprostil z přikrývek a svlékl její roztrhané šaty. Všiml si krvavých skvrn na jejich sukni a zamračil se. Pokud by se jednalo o tento druh zranění, tak s ním neměl žádné zkušenosti. Tak mu jen zbývalo doufat, že je to ona obvyklá měsíční záležitost ženské anatomie, protože si nedovedl představit, kterak by ji ošetřil! Šetrně odstranil Ecthelionovy prozatímní obvazy. Zatajil dech. Její hrudník byl modrofialový a pohmatem zjistil, že má prasklá nejméně tři žebra. Ačkoliv si počínal mimořádně jemně, tak několikrát zasténala. Soucitně svraštil obočí, ale pokračoval ve svém díle. Tentokrát se zaměřil na vykloubené rameno. Pečlivě ho prohmatal, než s ním prudce trhl. Pokojem se rozlehl její bolestivý výkřik. „Amin hiraetha, aier (Odpusť mi, maličká), však pro dobro tvé tohoto nutno bylo!“ pronesl k bezvědomé dívce omluvně. Zlomený kotník srovnal, potřel balzámem a přiložil k němu dlahu. Odřeniny a škrábance vymyl odvarem s Královým lístkem a i je natřel hojivou mastí. Žebra pevně stáhl kusem plátna a dalším kusem znehybnil i oteklé rameno. Pak ji pečlivě přikryl a vyčistil jí ránu nad spánkem. Ta byla hluboká a ošklivě rozšklebená. Také na ni nanesl léčivou substanci a ovázal čistým plátnem. Když skončil, tak vše uklidil na své místo, přitáhl si židli blíž a pozorně si prohlížel svoji společnici.
Byla mnohem menší než on. Zaujaly ho její vlasy. Přemýšlel, po kom zdědila tu temně rudou barvu připomínající oheň. Byl si jistý, že rozhodně ne z Arweniny strany. Ve tváři se jí odrážela směsice naprostého vyčerpání a prožitého utrpení. Během jejího ošetřování si všiml takřka neviditelných tenkých linek, které měla na zádech. Věděl, že je mohla způsobit jen jediná věc. Bič! Mimoděk zatnul ruce v pěst a oči se mu nebezpečně zúžily. Zaplavila ho vlna nenávisti k Legolasovi. Považoval ho za čestného muže, ale nedávné události změnily jeho názor. Jako válečník viděl dost hrůz a mnohdy je i způsobil. V boji zabíjel bez slitování a nepochyboval o tom, že někde jsou manželky a matky, které ho za to proklínají, ale nedokázal si představit, že by někoho nechal zbičovat! Tím méně ženu nebo dokonce ještě dívku! Slibuji tobě, že Legolas za toto mi zaplatí! Oheň skomíral a on vstal, aby přiložil. Najednou si uvědomil, že už je noc. Pohlédl na Elanor, která pokojně spala a zdálo se, že jí nic nechybí. Potichu vyšel před srub, vydal se k řece, kde usedl na kámen a zadumaně se zadíval do proudu ... Znervózňovaly pocity, které se v něm probouzely. Jako velitel vojsk měl povinnost chránit obyvatele Imladris, ale musel si přiznat, že u této dívky to je jiné. Proč při pohledu na ni touží zabít toho, kdo jí tak ublížil? Proč ta náhlá potřeba ochránit ji před vším, co by se jí mohlo stát? Oba tyto pocity znal, ale byl překvapen jejich intenzitou ...

Elanor se s trhnutím vzbudila a rozhlédla se kolem sebe. Očima se snažila proniknout tmu, která panovala kolem. Pokusila se posadit, ale prudká bolest, která jí pulzovala v hlavě, jí v tom zabránila. Téměř současně si všimla obvazů, které pevně obepínaly její tělo. Nechápala to. Legolas se nikdy nezatěžoval tím, aby ji jakkoliv po svých útocích ošetřil, tak proč by s tím teď začínal?! Polilo ji horko, když dospěla k jedinému možnému vysvětlení. Připravil pro ni něco mnohem horšího! Vzpomněla si, jak jí hrozil, že když se pokusí o útěk, tak ji dá svým mužům! Jen to ne! Tu hanbu bych nepřežila! Sice ji ustavičně ponižoval, ale vždy se to odehrávalo v soukromí. Co na tom, že o tom všichni věděli! Nikdo to neviděl ... Nikdo nebyl u toho, když ho uspokojovala ústy ..., když ležela nahá ohnutá přes stůl, hýždě měla v jednom ohni od jeho výprasku a on si ji brutálně bral ..., ani když mu v kleče děkovala za to, že je k ní tak laskavý ... Při těch vzpomínkách se otřásla odporem. Nenáviděla sebe i jeho. Jeho za to, že ji k tomu donutil a sebe za to, že se mu nedokázala vzepřít. Otec i matka by jistě bojovali, jenom ona byla takový zbabělec! Odpusťte mi to! Najednou měla pocit, že v pokoji někdo je! Zaslechla tiché kroky, které se k ní blížily. Pevně stiskla víčka, doufala, že si bude myslet, že stále ještě spí!

Glorfindel vešel dovnitř a podle Elanořina nepravidelného dechu poznal, že je vzhůru. Vydal se k ní, aby se zeptal, jak jí je. Stál nad ní a bezradně hleděl na její pobledlou tvář. Zoufale předstírala spánek. Povzdechl si a raději se vrátil ke krbu, kde znovu rozdělal oheň. Doufal, že se pak Elanor bude cítit bezpečněji. Počkal, až se plameny roztančily po suchém dřevě, a opět se posadil na židli vedle lůžka. „Elanor?“ oslovil ji klidně. Nic. „Vím, že vzhůru jsi!“ upozornil ji mírně pobaveně.

Elanor pochopila, že prohrála a otevřela oči. Prosebně se na něho podívala. Tohle není Legolas! Na okamžik se jí ulevilo, ale pak ji napadlo, že splnil svoji hrozbu. Vyděšeně se zadívala na neznámého Elfa. Připadal jí vyšší než Legolas, měl také modré oči, ale byly tmavší, a plavé vlasy se zlatavým nádechem. Ačkoliv byl oblečen v jednoduché šedé haleně a černých kalhotách, tak z něho vyzařovala autorita, kterou u Legolase nezaznamenala. „Neubližujte mi ...“ automaticky mu začala vykat. „Udělám všechno, co budete chtít ... Slibuji! Jenom ... ať mě to moc nebolí!“ prosila ho roztřeseně. „Čehož myslíš, že s tebou učiním?“ otázal se jí. Ztěžka polkla a uhnula pohledem. „Ty domníváš se, že tebe proti vůli tvé vezmu si?“ Elanor si pomyslela, že údiv předstírá dobře. „Proč jinak by vám mě dal? Jenže budete muset počkat, až se uzdravím ...“ zarazila se a nejistě k němu zalétla očima. Brzy se naučila nepoužívat sloveso muset. Legolas ji za něj vždy tvrdě ztrestal. „Omlouvám se ...“ zašeptala chvějícím se hlasem. „Nebijte mě ... Už to neudělám ...!“ Mlčel. S rostoucími obavami očekávala jeho reakci. Vstal a natáhl k ní ruku, bezděky se schoulila v očekávání úderu, ale on jí místo toho pomohl posadit se. Zmateně sledovala, jak ji starostlivě zabalil do deky. Pak si přesedl na druhý konec postele a upřeně se jí zadíval do očí. „Elanor, věcí pár vyjasněme si!“ Poslušně kývla. V duchu se připravila na seznam pravidel, podle kterých bude muset žít, pokud ho nechce rozzuřit. Nepochybovala o tom, že jich bude hodně ...

Glorfindel si byl vědom toho, že se ho bojí. Rozhodl se, že nejjednodušší bude, když si s ní otevřeně promluví. „Čehož posledního pamatuješ si?“ Elanor se vytratila barva z tváří. „Odpověz!“ vybídl ji netrpělivě. „Utekla jsem a spadla do řeky ...“ hlesla odevzdaně. „Slitování! Saes …“ Pochopil, že tudy cesta nevede. „Faarea (Dosti), Elanor!“ okřikl ji rázně. Okamžitě zmlkla, ale měl dojem, že to způsobil jeho tón než to, že by mu rozuměla. Po tvářích jí stékaly slzy. „Útěk tvůj úspěšný byl a tys hranice s Imladris překročila! Jméno mé Glorfindel jest a velitelem vojsk imladrijských jsem a děd tvůj vládcem mým jest! Tebe k němu dopraviti hodlám ...“ K jeho údivu se Elanor hořce rozplakala. „Proč si se ... mnou ... takhle hra ... hrajete?!“ vyrážela ze sebe mezi vzlyky. „Zbij ... zbijte mě ... zabije mě …ale nedávejte mi ... naději ... Nebuďte ... tak ... kru .. krutý!“

Elanor se už nedokázala ovládat. Celou tu dobu u Legolase si představovala, že se stane zázrak. Že se objeví otec a odvede ji pryč z toho pekla! Jak si zvykala na to, že je mrtvý, tak snila o nějakém příbuzném, který ji vysvobodí! Tento Elf to zřejmě věděl a chtěl ji tak trápit. „Proč ... mi tak ... ubližujete?!“ Věděla, že není moudré ho takto provokovat, ale bylo jí to v tu chvíli jedno. Popadl ji hrubě za ramena, vyjekla bolestí, ale on toho nedbal, a zatřásl s ní. „Přestaň se hystericky takto chovati! Her žádných s tebou nehraji! Elrond vskutku vládcem mým jest a my nyní na cestě do paláce jeho jsme!“ Hleděla na něho uslzenýma očima. Tolik mu chtěla věřit, ale nemohla. Pustil ji, jako by vycítil její zmatek, a hřbetem ruky jí jemně setřel slzy z tváří. „Vím, že těžko tomu uvěřiti jest, však pravdy říkám, aier!“ Ačkoliv nerozuměla tomu, jak ji oslovil, tak si všimla, že jeho hlas ztratil hodně ze své říznosti. „Je to pravda?“ zeptala se ho nevěřícně. „Tak jest!“ Znenadání prudce potřásla hlavou. „Nevozte mě tam ... Prosím! Nechte mě tady ... Nemůžu ...“ sklonila hlavu a znovu se rozvzlykala.

Glorfindel chvíli čekal, jestli se uklidní, ale nestalo se tak. Vzal ji za bradu a přinutil ji, aby se mu dívala do tváře. „Vysvětlení tvého čekám!“ Pokoušela se mu vysmeknout, ale držel ji pevně. Tak alespoň uhýbala pohledem. „Elanor!“ zamračil se na ni. „Bude mě nenávidět ...“ špitla zlomeně. „Pročpak by cos takého činil?“ podivil se Glorfindel. Nedokázal si představit Elronda, jak někoho nenávidí. Natož svoji vlastní vnučku!

„Já jsem ...“ Elanor zaváhala. Proč bych ti to měla říkat?! Ale pak přece jen pokračovala. „Já jsem ... spala s ... Legolasem!“ přiznala zahanbeně. S bušícím srdcem čekala na jeho soud. „Toť dobrovolné nebylo! Proč by toho …“ Zavrtěla hlavou a přerušila ho. „Ale ... udělala jsem to! Nebránila jsem se! Chtěla jsem, aby mě nebil, tak jsem dělala všechno! Všechno, co jen chtěl! Chovala jsem se jako ... děvka!“ znovu se rozplakala.

Glorfindel na ni zhrozeně hleděl. Teprve teď si uvědomil, čím asi prošla! Po rodičích zdědila hrdost, kterou musela potlačit, aby přežila. „Elanor, někdy věcí nechtěných učiniti musíme, bychom život zachovali si!“ zlehka ji pohladil po tváři. „Chtěla jsem umřít, ale nedokázala jsem se ...“ ramena se jí otřásala pláčem. „Rád tomu jsem, žes schopna toho nebyla, aier!“ Impulzivně ji k sobě přivinul a konejšivě jí přejížděl dlaněmi po zádech. Cítil, jak se celá napjala, ale po chvilce se k němu k jeho úžasu přitiskla. „Ššš ... Zase dobře bude!“ kolébal s ní, dokud neusnula. Pak ji položil zpět na lůžko. Něco zamumlala, ale neprobudila se. Sedl si zpátky na židli a ponořen ve vzpomínkách střežil její spánek ...

Nad městem zuřila bouře, když spolu s Elrondem a dvojčaty dorazil na hlavní nádvoří. Ihned přiběhli sloužící, kteří se postarali o jejich koně a na ně v hlavní síni čekal stařičký majordomus, jenž se jim uctivě poklonil. „Dovolte, abych vás královým jménem přivítal ...“ Elrond ho nenechal domluvit. „Kde Aragorn jest?!“ otázal se rychle. „V královských komnatách u královnina lože dlí, neboť nadešla její hodina ...“ vzápětí byl nucen uskočit stranou, protože se kolem něho prohnal Elrond následován svými syny. Glorfindel se na vylekaného muže povzbudivě usmál. „Z tohoto ničehož si nedělej!“ a vydal se za nimi, i když o poznání pomaleji. Vyšel do prvního patra a zamířil do královských pokojů. Vstoupil dovnitř a bezděky zadržel dech.
Arwen ležela na lůžku a na čele jí perlily krůpěje potu. Aragorn seděl u ní, držel ji za ruku a šeptal jí, jak moc jí miluje. Dvojčata stála zaraženě za ním, zatímco Elrond byl zabrán v tichou ale bouřlivou debatu s jedním z léčitelů. Glorfindel zachytil jen útržky z jejich hovoru, ale bylo mu jasné, že porod neprobíhá dobře. Arwen bolestivě zasténala a její tělo se zkroutilo v křeči. Elrond na víc nečekal a gestem k sobě přivolal Glorfindela. „Muže tohoto odsuď odveď, bych dceři své pomoci mohl!“ přikázal mu znechuceně. „Můj pane, již jsem vám řekl, že nic nemůžeme udělat! Dítě má špatnou polohu!“ bránil se léčitel. „A váš návrh královnu zcela jistě bude stát život!“ Kapitán imladrijských sil neváhal. Popadl ho a prostě vystrčil na chodbu. Elrond zatím přistoupil ke svým synům. „Bratra svého odveďte a s ním zůstaňte, dokud zpět vás nepovolám!“ Dvojčata bez nadšení přikývla, ale Aragorn se nechtěl vzdálit od své ženy. „Zůstanu tady, Ada (tatínku)!“ Elfský lord potřásl hlavou. „Nikoliv, nin-ion (synu můj)! Zde k ničemuž nebyl bys, jen překážel bys!“ Aragorn se však tvrdošíjně odmítal hnout z místa. Glorfindel si správně vyložil Elrondovu němou prosbu. Přistoupil ke gondorskému králi a uchopil ho za předloktí. „Otce svého poslechni, pen-neth (mladíku)!“
Aragorn se nadechl, aby protestoval, ale při pohledu do tváře svého někdejšího učitele pochopil, že by to bylo zbytečné. Nepochyboval o tom, že by ho Glorfindel vyvlekl z pokoje násilím! Nicméně, aby si sám před sebou zachoval důstojnost, prudce vytrhl svoji ruku z Glorfindelova sevření a připojil se k Elrohirovi a Elladanovi, aby společně odešli do jeho pracovny, která sousedila s ložnicí. Elrond kývnutím hlavy poděkoval svému příteli. „Dohlédni na ně, meldir (příteli)!“ „Kterak přeješ si!“ Zlatovlasý kapitán za sebou pečlivě zavřel dveře.
Hodiny pomalu ubíhaly. Bouře se již utišila, ale stále ještě pršelo. Glorfindel seděl v křesle a upíjel víno ze zlatého poháru. Pozoroval své mladší společníky. Elrohir stál u okna a hleděl do dálky. Glorfindelovi neuniklo, že co chvíli svírá ruce v pěst, jakoby se připravoval k boji. Elladan se usadil za pracovním stolem. Na první pohled byl zahloubán do nějaké tlusté knihy. Jeho oči nicméně co chvíli zalétly ke dveřím do ložnice. Jediný Aragorn se ani nenamáhal předstírat zdání klidu. Nervózně přecházel sem a tam. Glorfindel zalitoval, že s nimi nemohl jet i Erestor. Ten by je určitě dokázal uklidnit!
Konečně se dveře otevřely a do pracovny vešel Elrond. Vypadal tak unaveně, jak jen Elf může, ale v náručí nesl malý bílý uzlíček, který tiše vrněl. Jeho synové se mu ihned vrhli v ústrety. Glorfindel, vědom si svého věku, jen zdvořile povstal. „Dovolte, bych vám Elanor, dědičku trůnu gondorského, představiti směl!“ V Elrondově hlase zaznívala pýcha. „Mohl bych ...?“ Aragorn váhavě natáhl ruce. „Nejprve však sedni si, neb nechci, bys ji upustil!“ Mladý král poslechl s očima upřenýma na svoji dceru. Sedl si na pohovku a Elrond mu ji opatrně položil do klína. Vládce Gondoru se ani neodvažoval dýchat, protože se bál, že by jí to mohlo nějak ublížit ... Dvojčata se k němu kvapně připojila, aby si prohlédla svoji neteř. Glorfindel podle jejich rozzářených očí poznal, že jsou zcela okouzleni. Podal Elrondovi pohár. „Kterak Arwen na tom jest?“ otázal se ho tiše. Vládce Imladris se usmál. „Unavena velmi, však v pořádku dozajista bude! A pokud dobře slov jejích vyložil jsem si, tak Aragorna natrvalo na pohovku vystěhovati hodlá!“ sdělil mu s pobaveným výrazem ve tváři a zvedl číši, aby si s ním připil na zdraví své dcery a vnučky ...

Elanor s úžasem pozorovala Glorfindela, který klečel u ohně a pekl něco na horkém kameni. S bolestivým sykáním se posadila. Libá vůně ji pošimrala v nose a její žaludek se začal hlasitě ozývat. Rozpačitě sklonila hlavu, ale nezdálo se, že by to Glorfindela nějak pohoršilo. „Quel amrun (Dobrého rána), Elanor! Okamžik malý posečkej, než jídlo připraveno bude! Zatím pověz, kterak cítíš se?“ optal se jí starostlivě. „Dobře.“ Glorfindela taková strohá odpověď neuspokojila. „Vskutku?“ pátravě se na ni zadíval. Elanor cítila, jak pod jeho upřeným pohledem rudne. „Opravdu.“ hlesla tiše.

Zlatovlasý válečník si polohlasně povzdechl. Věděl, že lže. Dokázal si z vlastní zkušenosti představit, jak jí asi je. „Elanor, přiznání, že bolestí máš, tebe v očích mých nijak snížiti nemůže!“ Naložil placky na talíř a přinesl ho k posteli, kde ho beze slova položil Elanor do klína. Usedl na kraj postele. „Jez! Sílu svoji zpět získati musíš!“ dodal, když odmítavě zavrtěla hlavou. „Tedy raději polévku dala by sis?“ zeptal se jí s přimhouřenýma očima. „Nemám hlad!“ odsekla vzpurně, což Glorfindela potěšilo. Takhle se mu líbila zamlouvala mnohem více, než když plakala. Na druhou stranu ale něco sníst potřebovala. „Elanor, pokud jísti dobrovolně nebudeš, tak tebe k lůžku přiváži a jako dítě malé krmiti budu!“ pohrozil jí. Vyděšeně na něho upřela oči. „To neuděláš!“ „Na toto příliš nespoléhal bych!“ Neznala ho tak dobře, aby si všimla šibalských jiskřiček v jeho očích. Zdravou rukou si vzala jednu placku a začala žvýkat. Glorfindel ji napodobil. Jedli v naprostém tichu, které bylo přerušované jen praskáním ohně v krbu. „Už mám dost ...“ oznámila po chvíli. K jeho nelibost snědla jen jednu placku. „Nesmysl!“ Podal jí druhou a přísně se na ni zahleděl. „Bude mi špatně ...“ zkusila mu odporovat, ale jakmile se zamračil, tak se pustila do jídla. Dala si však záležet, aby bylo vidět, že je to jenom kvůli němu.
Glorfindel po jídle odnesl talíř a vrátil se zpět s čistým plátnem a mastí. Elanor ho podezřívavě sledovala. „Co chceš dělat?“ nejistě si přejela špičkou jazyka rty. „Ran tvých převázati, bych tobě od bolesti ulevil ...“ tušil, že to nepůjde hladce a nemýlil se. „To není potřeba! Nic mě nebolí a ...“ protestovala srdnatě, ale bylo vidět, že má strach. „Aier, rozumna buď! Čím dříve zranění tvá zhojena budou, tím dříve do Imladris vyraziti budeme moci!“ snažil se ji Glorfindel přesvědčit. „Ne! Já ... nechci!“ pronesla rezolutně, ale on si všiml, že má slzy na krajíčku. Bylo mu jí líto, avšak neměl na výběr. „Učiníš, čehož tobě přikáži! I kdybych tebe k tomu silou donutiti měl! Stěžovati můžeš si, až k dědu tvému dorazíme! Jasně vyjádřil jsem se, Elanor?!“ zahřměl na ni, jako by byla jedním z jeho vojáků na cvičišti. Sklopila hlavu a po tvářích jí začaly téct slzy. Nedbal toho a shrnul jí přikrývku k pasu. Jemně sundal obvazy z jejího ramena a hrudi. Pečlivě potřel zraněná místa a opět je zavázal. Elanor byla celou tu dobu potichu. Když skončil, tak jí pomohl lehnout si a přikryl ji. Téměř ihned se stulila do klubíčka. „Usnouti zkus! Spánek jedním z léků nejlepších jest!“ Na tvářích se jí leskly kapky slané vody a chvěla se jako list ve větru. Nebyla v ní ani stopa po předcházející vzpurnosti. Glorfindel v duchu zaklel. Připadal si hrozně. Při snídani se chovala jako normální dívka a teď je z ní znovu ta vyděšená třesoucí se troska ...

Elanořin stav se, díky Glorfindelově péči, rychle lepšil. K jeho nesmírné úlevě ono krvácení bylo vskutku tím, čím se domníval, že je. Po třech dnech se rozhodl, že odstraní bandáž z jejího ramene a i obvaz z její hlavy. Nad spánkem se jí skvěla ošklivě vypadající podlitina, ale bylo jasné, že se ta rána brzy zahojí úplně. Rukou pohybovala co nejméně, protože ji to bolelo, ale Glorfindel věděl, že jí pohyb jen prospěje. Z tohoto důvodu jí začal přidělovat lehké úkoly, aby ji nějak zaměstnal. Jako první jí půjčil jehlu a niť, aby si mohla vyspravit své šaty. Také jí udělal berlu, aby mohla chodit bez jeho pomoci. Na její potěšený výraz, když jí ji dal, asi dlouho nezapomene. Od té chvíle na ni musel dohlížet mnohem pozorněji, protože se odmítala šetřit a stále někde pobíhala. S úsměvem na rtech sledoval, jak se nemotorně vypravuje na krátké výlety kolem srubu. Líbila se mu její zarputilost!

Elanor si musela přiznat, že se jí společnost tohoto zlatovlasého Elfa líbí. Zvykla si na jeho příjemný hlas a ráda se dívala do jeho modrých očích. Nicméně, zpočátku z něho měla strach. Bála se, že ho něčím rozzuří a on ji tvrdě ztrestá ... Ale čím více ho poznávala, tím méně se toho obávala. Něco jí našeptávalo, že jí neublíží. Občas ji sice ostře napomenul nebo se na ni výhružně zamračil, ale nikdy na ni nevztáhl ruku. A ona mu za to byla vděčná. Jednoho rána jí, k jejímu údivu, nařídil, aby umyla nádobí a dohlédla na oheň, než se vrátí. Chtěla namítnout, že je to pod její úroveň, ale Glorfindel už byl pryč. Nakonec se rozhodla, že to tedy udělá. Glorfindel se vrátil až odpoledne a přinesl jí kytičku lesních jahod. A k tomu jí věnoval hřejivý úsměv ...

Glorfindel si nemohl nevšimnout, jak se Elanor změnila. Když se ujistila, že jí nic neudělá, uvolnila se a chovala se jako každá jiná dívka. Aspoň podle jeho názoru. Se ženami moc často do kontaktu nepřicházel. A pokud ano, tak se s nimi necítil právě nejlépe. Stále o něčem mluvily, pořád vyžadovaly jeho pozornost a dokonce si dělaly nároky na jeho čas! Nechápaly, že je pro něho prvořadé dobře vycvičit vojáky a zajistit tak obranu Imladris. Chtěly, aby s nimi chodil na procházky, aby naslouchal jejich nekonečnému tlachání o zbytečnostech a aby jim skládal poklony! S Elanor to bylo jiné. Držela se od něho dál a přiblížila se teprve tehdy, když ji k tomu vyzval. A i pak si dávala velký pozor, aby ho svojí přítomností neobtěžovala.

Elanor byla šťastná a plnými doušky si vychutnávala svobodu, kterou za celý svůj život nepoznala. Doma v Gondoru se musela řídit pravidly etikety. V Mirkwoodu se směla pohybovat volně po paláci a zahradách, ale o to více si uvědomovala, že je Legolasovou zajatkyní a stačí málo, aby se mu znelíbila a skončí v podzemní kobce. Tady v údolí neplatilo nic z toho. Glorfindel jí dával úplnou volnost, aby si dělala, co chtěla. Pravda, musela nejdříve udělat práci, kterou jí přidělil, ale to jí nevadilo. Naopak, měla radost, že je mu nějak prospěšná.

Dny se začaly podobat jeden druhému. Ráno Glorfindel s Elanořinou pomocí připravil snídani, pak jí vyměnil obvaz na hrudi, nebo zkontroloval její kotník a šel po svém. Buď se vydal na lov, nebo si opravoval výstroj a věnoval se svým zbraním. Elanor uklidila nádobí od snídaně a většinou si vyšla k říčce, kde si sedla na břeh a oddávala se dívčímu snění. V jejích představách se podezřele často zjevoval jistý zlatovlasý Elf ... Elanor ale měla nejraději večery. Po večeři a nezbytném úklidu se umyla a lehla si. Poté poprosila Glorfindela, aby ještě neodcházel, protože spával venku pod hvězdami, ale zůstal s ní. Stalo se pravidlem, že si sedl na okraj jejího lůžka a povídal si s ní. Takřka se zatajeným dechem naslouchala jeho vyprávění o slavném Gondolinu a o krásách Imladris. Usínala a před očima měla nádherné imladrijské zahrady ...

Aredhel stála u pracovního stolu a připravovala další dávku hojivé masti. Dělala to už tolikrát, že u toho ani nemusela přemýšlet. To bylo jen dobře, protože její myšlenky se točily kolem Ectheliona. Skoro týden již pryč jest! Poprvé za celou dobu jejich manželství chtěla, aby se brzy vrátil! Bála se, že čím déle bude pryč, tím větší je šance, že najde Elanor. Jen to ne! Obávala se toho, co s ní Legolas udělá ... Dveře se rozlétly a dovnitř nakoukla Lúthien. „Manžel tvůj právě navrátil se!“ Než se Aredhel zmohla na nějakou reakci, byla pryč. Pomalu odložila hmoždíř, ve kterém drtila bylinky, a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Pak si opláchla ruce a zamířila ven, aby přivítala svého manžela, jak se od ní očekávalo. S bušícím srdcem vyšla na nádvoří, které rychle přelétla očima. Hledala Elanor, ale nikde po ní nebylo ani stopy. Je možné snad ...? Neodvažovala se to domyslet. To krásné příliš bylo by! Napadlo ji, že už ji asi odvlekli do vězení. Nebo k Legolasovi ... Ani si nevšimla, že došla až k Ecthelionovi, do kterého málem vrazila. Křečovitě se na něho pousmála. „Ráda jsem, že zpátky jsi, choti můj!“

Ecthelion si nenápadně prohlížel svoji ženu, která se k němu pomalu blížila od léčitelského křídla. Neuniklo mu, jak pátrala po Elanor. Ani její očividné překvapení, když ji nezahlédla. Na tváři se jí mihl záblesk radosti. Opatrna bys více býti měla! Napomenul ji v duchu. Kolem bylo příliš mnoho Elfů, kteří by ho velmi rádi dostali do nepříjemné situace. Třeba i skrz jeho ženu! Naštěstí, potěšený výraz z její tváře téměř okamžitě zmizel a vystřídala ho nejistota. To lepším jest! To se dalo vyložit, jako obava z jeho návratu ... Když ho pozdravila, tak si ji přísně přeměřil. „Doufám, že vhodně správala ses?!“ vyštěkl na ni přísně. „Vždyť víš, že příkazů a přání tvých nikdy neporušila bych ...“ odpověděla klidně. Zamračil se na ni. „Toho teprve uvidíme! Do komnat našich se odeber a koupel mi připraviti nech!“ Chtěl ji co nejrychleji dostat z dohledu ostatních elfských lordů, protože se obával, že by se mohla prozradit nějakým nevhodným dotazem či gestem. „Kterak přeješ si, choti můj!“ poslušně přikývla a spěchala splnit jeho příkaz. Přistoupil k němu sluha. „Král vás očekává, heruamin (pane můj)!“

Ecthelion se sotva stačil poklonit svému vládci, když ten na něho upřel ledový pohled. „Nuže?“ Tato otázka elfského válečníka nijak nezaskočila. „Štěstí měl jsem, heruamin, a brzy na stopu její narazil jsem. Až k řece jsem ji sledoval, heruamin. Podél proudu jel jsem a ji mrtvou na břehu nalezl jsem, heruamin!“ Legolas se zachmuřil. „Čehož s tělem jejím učinil jsi, Ecthelione?“ Jmenovaný se mu podíval přímo do očí. „Po proudu dále jsem ho poslal!“ „Moudrým toho tobě připadá?!“ vykřikl mirkwoodský král užasle. „Co když Elrond vnučku svoji pozná?! Brzy vojska jeho pod vedením Glorfindela na hranicích našich státi budou!“ Ectheliona potěšily Legolasovy obavy z imladrijské armády, ale nedal to na sobě znát. „Toť nepravděpodobné velmi jest! Vládce Imladris Gondor jen zřídkakdy navštěvoval a vnučku svou naposledy jako dítě malé zřel, heruamin! Tím jist si zcela jsem! A sám nejlépe víte, kterak od doby té změnila se!“ Legolas se uklidnil. „Snad pravdu díš, Ecthelione! Odpočinouti sobě běž! Ku večeři tebe i choť tvoji v jídelně své očekávám!“ Ecthelion se mu s rukou na srdci uklonil. „Diola lle (Děkuji), heruamin!“ Opustil místnost a zanechal Legolase, aby se věnoval svým vlastním myšlenkám.

Aredhel se točila hlava. Když odcházela od Ectheliona, tak zaslechla, že si ho král povolává k sobě. Bylo nad slunce jasnější, o čem s ním chce mluvit. Rozhodla se rychle. Vyběhla po vedlejším schodišti, proběhla chodbou ke králově pracovně a skryla se za těžký brokátový závěs u okna. Srdce jí tlouklo jako splašené. Jestli ji tu někdo najde ... Zaslechla známé kroky. Ecthelion! Klaply dveře. Chvíli počkala, než opatrně vykoukla ze svého úkrytu. Po špičkách došla ke dveřím a přitiskla na ně ucho. Zřetelně slyšela hlas svého muže ... Mrtvá?! Ne ... To přec pravda býti nemůže ... Jako ve snách došla do pokojů, které sdílela se svým manželem. Nejraději by se schoulila do křesla a dosyta se vyplakala, ale to nebylo možné. Přivolala služebnou, která jí pomohla připravit lázeň pro Ectheliona. Stihly to jen tak tak! Když ta dívka odcházela, tak se s ním minula v salónku. „Koupel připravena jest, choti můj!“

Ectheliona zarazilo, jak prázdně zněl Aredhelin hlas. „Něčehož stalo se?“ otázal se, ale plavovlasá Elfka jen potřásla hlavou. „Nikoliv, choti můj, jen trochu unavena jsem. Dovol, bych vzdáliti se směla.“ Pátravě si ji prohlédl, než přikývl. „Dobrá tedy! Král večer nás očekává, tak ať kvůli tobě neopozdíme se!“ Kývla, že rozumí a se sklopenou hlavou zmizela v ložnici. Ecthelion se za ní zamyšleně díval. Byl si vědom toho, že když odcházela, tak se jí vlhce leskly oči. Ublížil jí snad někdo, když byl pryč?! O tom pochyboval. To, že byla jeho ženou, ji činilo nedotknutelnou pro všechny ostatní. Dokonce ani Legolas by si vůči ní nic nedovolil, aniž by ho o tom neinformoval! Bez přemýšlení vešel za ní.
Aredhel ležela zády k němu na posteli, obličej zabořený do polštáře. Slyšel její tlumené vzlyky. Sedl si vedle ní, vzal ji za ramena a otočil tváří k sobě. „Čehož stalo se?"“ zeptal se důrazně. Uhýbala pohledem. „Aredhel!“ Jemně s ní zatřásl. „Ona ... mrtva ...jest!“ vypravila ze sebe přerývavě. „O kom to hovoříš?“ nechápal. „O Elanor!“ vyhrkla zoufale. Jejím tělem otřásl další záchvat pláče. Přitáhl ji k sobě a pevně objal. Tiskla se k němu a její slzy mu máčely tuniku na hrudi. Nic neříkal, jen ji tak držel a konejšivě hladil po vlasech ... Netušil, kolik času uplynulo, než se uklidnila. Nejistě k němu zvedla oči. Viděl v nich smutek a strach. Dobře věděl, koho se bojí. „Netrap se pro ni, Aredhel!“ Ze srdce rád by jí sdělil, že Elanor je naživu a na cestě ke své rodině! „Sama víš, že takto to nejlepší jest! Zde dobrého nic by ji nečekalo!“ Popotáhla a váhavě přikývla. „Trpěla moc?“ zašeptala tázavě. Ecthelion zavrtěl hlavou. „Konec její rychlým byl! Než uvědomiti si ho stačila, již po všem bylo!“ Opět jí začaly vlhnout oči. „Plakati přestaň! Ráda bys býti měla, že už ji ničehož nebolí!“ pokáral ji tiše. „Odpusť, choti můj! Ty po cestě namáhavé osvěžiti se potřebuješ a já tebe od toho zdržuji!“ hlesla zahanbeně. Uvědomil si, že se nechoval právě podle mirkwoodských zvyklostí, pustil ji a rázně vstal. „Již o tomto hovořiti nebudeme! Ty uklidni se a k večeři s králem převleč se!“ Otočil se na podpatku a s hlasitým prásknutím dveřím odešel.

Glorfindel zůstal tiše stát na prahu srubu a lehce pobaveně pozoroval Elanor. Ta se skláněla nad kotlíkem zavěšeným v krbu a cosi se soustředěným výrazem ve tváři míchala. Vůně, která se vznášela místností, mu prozradila, že je to králičí polévka. „Quel undome (Večera dobrého), aier!“ pozdravil ji zvesela a pověsil své zbraně na stěnu. Elanor se k němu s rozzářenýma očima otočila. „Quel undome, Glorfindel!“ Potěšilo ho, že mu odpověděla v elfštině. Přistoupil k ní a nasál vzduch. „Toť příjemně voní! Čehopak to vaříš?“ zeptal se zvědavě. „Polévku. Myslela jsem, že budeš mít hlad, až přijdeš ...“ rozpačitě uhnula pohledem a otírala si dlaň o sukni. Zlatovlasý válečník se pousmál. „Věru, předvídavá jsi! Dne jednoho z tebe manželka skvělá bude!“ poškádlil ji. „Ven opláchnouti půjdu se a pokud hotova jsi, na stůl nositi můžeš!“ Vzal si ručník a vyšel ze srubu.

Elanor zůstala stát jako opařená po jeho prohlášení. Je možné, aby to věděl?! Aby nějak zjistil, že ho mám ráda? Ne, to rozhodně ne! Dávala si přece pozor! A navíc, sama to věděla teprve pár dní! Manželka ... Zasněně se usmála. Představila si, že by byla jeho ženou ... V duchu viděla, jak se vrací z dlouhé hlídky a objímá ji na uvítanou ... Bere ji do náruče a nese do jejich pokojů ... Zarazila se. Bylo by to stejné jako s Legolasem? Zase ta stejná bolest a to stejné ponižování? To by Glorfindel neudělal! Ale co když ano?! Potřásla hlavou a raději šla prostřít k jídlu. Pak vyndala kotlík z krbu a opatrně ho nesla ke stolu. Klouzal jí z rukou, protože byl horký a těžký a ona si ještě musela přidržovat berlu ... „Dovol, bych tobě pomohl!“ Glorfindel vzal její náklad a bez potíží ho postavil doprostřed stolu. Vzal naběračku a naplnil obě misky. A ukrojil dva silné krajíce chleba. Elanor si sedla na židli a nevěřícně vytřeštila oči na porci, jež jí přidělil. „To přece nemůžu sníst, Glorfindele!“ Ten se na ni upřeně zadíval. „Pak bez pohádky spáti půjdeš!“ Zděšeně zalapala po dechu. Přece ví, co pro ni ta jejich večerní povídání znamenají! „To mi nemůžeš udělat! Vždyť víš, že ...“ Přerušil ji jeho smích. „Jen žert z tebe tropím si, aier! Však stále chci, bys vše snědla, Elanor, neb sílu svoji před odjezdem do Imladris nabrati potřebuješ!“ Něco v jeho tónu jí prozradilo, že tentokrát nežertuje, a tak se poslušně dala do jídla. Její dobrá nálada ale byla ta tam. Neodvažovala se ho zeptat, kdy vyjedou. Co když mě tam budou nenávidět? A pohrdat mnou? Najednou ji napadla hrozná myšlenka. Glorfindel už nebude mít důvod, aby se mi věnoval!