Invisible ( 18. )

Anotace: je tu pátek, žádný učení, tak jsem sesmolila další kousek ;)

Sbírka: Invisible

Daniel za mnou nepřišel. Nejspíš seděl u televize, nebo šel něco tvořit do patra, ale už jsem se tolik nebála, že zase zmizí. Možná někdy…časem, až se mu všechno zase rozleží, ale dnes ne. Mohla jsem si celkem sobecky užívat jeho přítomnost a tajně jsem doufala, že mě v noci bude zase hlídat. Ty nemravný myšlenky co kolovaly mojí hlavou mě ani moc neděsily, spíš jsem tajně doufala, že se vyplněj.
Teprve u vaření večeře jsem si uvědomila, že jsem tak trochu zvrhlík. Víc než po čemkoliv jiným, toužím po tom, abych se bezostyšně muchlovala s mrtvym, napůl neviditelnym klukem, kterýho jsem ještě nedávno nenáviděla. Ta myšlenka byla fakt trochu divná, ale odmítla jsem se s tim smířit. Byla jsem si totiž jistá, že právě teď už jsem našla to něco, co jsem ve vztazích vždycky hledala.
Jenže vybalit na něj na férovku svoje pocity, bylo nemyslitelný. Nejspíš by se mi vysmál a tentokrát by mě ta jeho ironie a sarkasmus mohli zbavit posledního kousíčku sebeúcty.
Táta si mě u večeře pořád nevěřícně prohlížel a nejspíš hledal sebemenší náznak nějakýho záchvatu, nebo alespoň tik v oku, kterej by ho usvědčil v tom, že s upadnutím moje zranění nemaj nic společnýho.
Díky bohu mi nedělalo problém tvářit se relativně normálně, i když mi připadalo, že v hlavě mi buší snad dvacet nařachanejch permoníků.
Poslušně jsem uklidila kuchyň a tajně vytáhla ze skříňky prášky na bolest hlavy. Ten malej růžovej prášíček mi připadal jako vysvobození. S úsměvem jsem se s tátou rozloučila a těžkopádně vytáhla svoje unavený tělo po schodech do druhýho patra. Daniel v obýváku nebyl, tudíž jsem očekávala, že ho najdu ve svym pokoji.
Strnula jsem s rukou nataženou ke klice. Co když tam nebude? Co když jsem se mýlila a přeci jen odešel?
Srdce se mi bolestivě rozpumpovalo.
S hlubokým nádechem jsem pootevřela dveře a pohled na stříbrnou postavu, sedící u psacího stolu, mě uklidnil.
„Kdyby si měl hlad, tak zbytek večeře je na sporáku,“ broukla jsem a připadala si trochu hloupě. Asi jako ženská uhánějící na hodinu jógy a volající na svýho prací utahanýho manžílka.
Moje zpráva s ním ani nehla. Seděl pořád stejně zaseknutě a strnule a zíral na můj zavřenej laptop.
Pomalu jsem přešla k němu a jemně mu stiskla ramena.
„Hmm?“
„Co ti je?“
Odvrátil ode mě hlavu a znovu dostal zásek, naštěstí ne na dlouho.
„Naučíš mě s počítačem?“
Zírala jsem na něj dost vykuleně, protože tohle bylo to poslední, co bych myslela, že se mu honí hlavou.
„No…jasně…proč ne…“ blekotala jsem zaskočeně a přitáhla si k němu druhou židli.
„Už jsi to někdy zkoušel?“ zeptala jsem se opatrně s vědomím, že mluvim prakticky vzato s přibližně dvaasedmdesátiletým dědou a přitáhla si booka blíž k sobě.
„Ne, ale už hodněkrát jsem se díval jak na něm lidi pracujou. Tady v ulici už ho má každej…“
Přikývla jsem a opatrně svůj malej přenosnej počítač otevřela. To, že šmíruje jiný lidi v domácnostech mi nedělalo tak těžkou hlavu, jak by asi správně mělo. Kdybych byla neviditelná a už nějakej ten pátek mrtvá, tak bych se taky snažila všemožně zabavit a šmírování sousedů zase nebylo tak hrozný.
„Takže základ. Vidíš tohle tlačítko s tim kolečkem a čárečkou? To zmáčkneš a počítač se ti zapne.“
„Nemusíš se mnou mluvit jako s naprostym debilem,“ zabručel uraženě.
Tiše jsem se zasmála a počkala, než se na monitoru ukáže plocha.
„Tak jo…na co je dobrá myš asi víš…“
„Jo to vim.“
„Bezva, takže můžeme jít dál. Nejspíš tě zajímá internet co?“
„Mimo jiné,“ potvrdil a mě začalo docházet, že tohle učení potřebuje k něčemu konkrétnímu.
První co mě napadlo, bylo chatování…virtuálně se přeci mohl seznámit s kde kým, ale sebejistě jsem tuhle odpornou myšlenku zavrhla.
„Tohle je moje domovská stránka s vyhledávačem a emailem. Jestli tě třeba něco zajímá a chtěl by sis o tom najít víc, zadáš klíčový slovo do vyhledávače a vyjedou ti odkazy kterýma se musíš prokousat. Chápeš?“
„Ukaž mi to,“ požádal tiše a jelikož se nahnul blíž k monitoru, jeho dech mě lehce zašimral na uchu, takže mi po ruce naběhla husina. V duchu jsem zavrčela – nebo spíš slastně vydechla, když byl tak pěkně blízko – poslušně naťukala první film co mě napadl a klikla na „vyhledat“.
„Vidíš? Dala jsem tam název filmu a vyjelo mi hafo odkazů ve kterejch se o něm píše.“
Další hodinu jsem mu vysvětlovala všechno co mě okolo počítače napadlo a na konci už jsem byla tak vyčerpaná a roztrženej ret tak bolel, že jsem ohlásila konec.
„Zkus si to sám jestli chceš, já si jdu lehnout,“ zamumlala jsem unaveně a plouživě se přemístila do koupelny. Do sprchy se mi vůbec nechtělo, ale horká voda mi nakonec udělala docela dobře. Užívala jsem si, jak se mi postupně uvolňují svaly a opouští mě ten ranní odpornej zážitek, kvůli kterýmu jsem se zpotila jako myš.
Když jsem konečně vylezla ven, Daniel pořád brouzdal na internetu, tudíž jsem se zachumlala do peřiny a zavřela oči.
Pobrala mě čísi ruka na mém pase, ale byla jsem tak rozespalá, že jsem ani nezjišťovala, kolik je hodin. Otupěle a s jakousi samozřejmostí jsem se stulila k němu do náruče a spokojeně spala dál.

Rozespale jsem vypnula budík na mobilu a spadla zpátky na Danielovu paži. Kupodivu ho to vůbec neprobudilo. Ze spánku jen nesouhlasně zabručel a přitáhl si mě blíž k tělu, což byl úžasnej pocit. Každej jeho dotyk, byl vlastně úžasnej…
Ještě chvilku jsem si to naplno užívala a pak se s povzdechem vymanila z jeho sevření a odpajdala do koupelny.
Odrazu v zrcadle jsem se zděsila. Chodit spát s mokrýma vlasama je fakt blbost největší, pak se člověk probudí jako pankáč…no jediný pankáči tohle spaní asi preferujou.
Hřebenem jsem se pokoušela urovnat tu šílenost na hlavě, ale po pěti minutách marný snahy jsem to vyřešila čelenkou a všechny vlasy pro jistotu ještě stáhla do culíku.
Na líčení jsem se protentokrát úplně vykašlala a jen na sebe nanesla lehkej obláček vůně. Potřebovala jsem mluvit s Jackem a přitom se moc nelíbit Erikovi. Situace to byla fakt pekelná a když jsem bosky přešlapovala před skříní, ukázalo se to jako neřešitelný dilema. Nakonec jsem se natáhla do obyčejných džínů a svýho oblíbeného trička s upírkou a přes rameno hodila brašnu s kostlivcem Jackem.
Tohohle dne jsem se začínala mírně děsit. Předtím jsem o tom nestačila popřemýšlet díky Danielovi a tý psychopatický sebevražedkyni a následně i „skoro“ vražedkyni. Jenže teď jsem pro změnu byla postavená před hotovou věc.
Erik si určitě myslí, že spolu chodíme a Jack si zase myslí, že jsem vypatlaný pako. Nevěděla jsem co z toho je horší, když se vezme v úvahu, že s Erikem jsem nic mít nechtěla a Jacka jsem se potřebovala zeptat na několik, mě „životně“ důležitých, informací.
Trochu frustrovaně jsem zírala na svůj odraz v zrcadle a sledovala, jak mi pomalu, ale jistě, mizí veškerá barva z tváří.
Nelidsky hebké ruce mi jemně spočinuly na pažích, i když zrcadlo stále ukazovalo jenom mě. Stála jsem tam sama a přesto jsem cítila Danielovy prsty a jeho dech na krku.
„Co je ti?“
Do očí se mi nahrnuly slzy, ale tentokrát z úplně jinýho důvodu, než byl Jack a Erik.
„To je dobrý,“ zachraplala jsem.
Nechtělo se mi věřit, že to opravdu dělám, ale pomalu jsem se otočila a objala ho okolo hrudníku. Při svý šikovnosti, bych mu vypíchla oko, kdybych se snažila obejmout ho okolo krku a takhle to bylo podstatně jednodušší…