Srdce bojovnice - 78. díl

Anotace: Gladiator Games v O2 aréně byly opravdu zážitek... hlavně z té druhé řady ;-D Jaké dárky dal princ Riel? A k tomu ´N Sync - Tearin' up my heart, která by mohla zachycovat princovy pocity k Riel. A nebo také ne ;-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Chvíli jsem na prince jen tiše zírala, příliš šokovaná tím, co řekl, než abych se zmohla na slovo.
A také jsem mlčela, protože jsem se náhle cítila neskutečně hloupě. Já se tu ohrazuji proti nějaké domnělé urážce a zatím tam venku umírají naši lidé. Zároveň mě zachvátila nová vlna zlosti. Kdyby mě Thranduil nepostavil mimo službu, pak jsem mohla být nějak užitečná! Ne že by mi výuka lukostřelby nepřipadala užitečná, ale chtěla jsem se zapojit aktivněji než tak, že budu chodit po cvičišti sem a tam a srovnávat svým žákům postoj a držení luku! Slabý hlásek mi sice našeptával, že můžu být ještě ráda, že mě nevyloučil z armády úplně, ale zatvrzele jsem ho ignorovala.
„Kdy vyrážíme, pane?“ vypravila jsem ze sebe nakonec přes úzkostí stažené hrdlo a snažila se předstírat sebejistotu, kterou jsem rozhodně necítila.
Po celou tu dobu mne princ upřeně pozoroval. Jako kdyby se snažil přijít na to, co se mi právě honí hlavou. A já na oplátku zírala na něho. Díky jeho značně nekonvenčnímu přístupu jsem občas zapomínala na to, že je v prvé řadě nejen mým velitelem ale také zdatným bojovníkem. A já si v porovnání s ním najednou připadala slabá a bezcenná. Tolik jsem se holedbala svým střeleckým umem, ale když došlo na pravý boj, pak jsem selhala. Protože to, že mé šípy kromě zamýšleného cíle zasáhly i prince, nelze považovat za žádný velký úspěch.
„Až budeš připravená...“
Princ se pružně zvedl a přistoupil ke mně. Měla jsem nutkání raději o krok couvnout, abych se vyhnula tak bezprostřední blízkosti, ale má hrdost mi to nedovolila. Navíc by to mohl brát jako záminku pro další bití a já si nebyla jistá, kolik bych toho dokázala snést, než bych mu i přes své odhodlání podlehla. Nejistě jsem ho pozoroval, asi tak jako srna pozoruje lovce, jak napíná luk k výstřelu.
„Nastav ruce,“ vybídl mě a já uposlechla.
Nevím, co přesně jsem očekávala, že udělá, ale rozhodně ne to, že mi do nich vloží kožený váček, který vylovil ze záňadří. Nebyl nijak těžký a podle zvuku v něm byl nějaký kov. Tázavě jsem nadzvedla obočí.
„Tvé nože,“ vysvětlil mi prostě. „Tohle nebude jako zabíjet Orky, Riel. Raději se drž vzadu a kryj nás, na nějaké pošetilé rádoby odvážné kousky rovnou zapomeň, rozumíš? Zdatným bojovníkem není jen ten, kdo pobil nejvíce nepřátel, ale také ten, který se živ vrátil zpátky domů.“
Zatímco mi udílel tuto cennou lekci, otevřela jsem váček a postupně si zastrkávala své zbraně do příslušných pouzder. Princ mé počínání pozorně sledoval, skoro jako kdyby si chtěl zapamatovat jejich umístění.
„Doufám, že ti nemusím zdůrazňovat, aby sis před odjezdem dávala pozor na ostré předměty...“ prohodil významně.
Raději jsem se trochu odvrátila pro případ, že bych se neubránila začervenání. „Ne, pane,“ hlesla jsem provinile.
„Pokud by tě trápila nějaká... nejistota... pak přijdeš rovnou za mnou. Věřím, že spolu už najdeme nějaký vhodný způsob, jak ti od ní odpomoci.“
Tahle téměř nevinně znějící poznámka způsobila, že jsem jeden z nožů téměř upustila na zem. „A-ano, pane...“ vykoktala jsem ze sebe.
Nepochybovala jsem o tom, že tohle by princ skutečně dokázal. A představa toho, že by na mě vzal opět bič, byla více než lákavá. Stejně jako aktivity, které jsem si vysnila jako následující... Znovu mnou projela vlna vzrušení a moje vnitřní svaly se téměř bolestně naprázdno stáhly. Tolik bych ho chtěla cítit v sobě... ožít jeho vášní... jeho rozhodností... zcela se v něm ztratit... Raději jsem se snažila plně soustředit na svou práci, i když to byla aktivita o poznání méně vzrušující. Zůstaň hezky na zemi... říkala jsem si. Toho, kdo se vznáší v oblacích, čeká hodně dlouhý pád.
„Ještě něco ti chybí,“ konstatoval Thranduil, když jsem mu vracela prázdný váček.
Naše ruce se o sebe přitom zlehka otřely a ten letmý dotyk nebyl vůbec nepříjemný. Jenom strašlivě krátký.
„Skutečně, pane? A co to je?“ zeptala jsem se ho. Už jsem ho znala natolik dobře, abych ho nezačala horlivě ujišťovat, že mám opravdu všechno.
Přešel ke svému koni a ze sedlové brašny něco vyndal. „Tohle,“ řekl stručně, když mi tu věc podával. Jenže namísto toho, abych si ji od něho vzala, zůstala jsem na ni uchváceně hledět.