Invisible (20. )

Anotace: Škoda, že den nemá víc jak 24 hodin, pak bych totiž stíhala i psát :D

Sbírka: Invisible

Zdálo se, že je totálně mimo. Křečovitě svíral mojí ruku a cosi nesrozumitelnýho si drmolil takovou rychlosti, že jsem nedokázala rozpoznat o čem vlastně mluví.
„Jsem ráda, že jsem to viděla,“ hlesla jsem trochu rozpačitě a ta jeho šílená samomluva konečně přestala.
„Ráda?! Jsi ráda, že jsi viděla něčí smrt?!“
„Tu tvojí,“ opravila jsem ho rozhodně a snažila se zachytit obrys jeho postavy, ale byl příliš blízko na to, abych červené vlnění vzduchu viděla.
„To je…“
„Zvrhlý?“ skočila jsem mu do řeči a pobaveně se zasmála.
„To jsem nemyslel, ale nejspíš taky.“
S povzdechem jsem se vytáhla na nohy a setřela si zbytky slz z tváří.
„Musim do školy.“
„Jo…“hlesl zamyšleně
„Tak…ahoj odpoledne.“
„Ještě něco,“ vyhrkl a prudce mě vzal za ruku.
Srdce se mi rozbušilo jako šílený. Přála jsem si, aby udělal první krok a na rozloučenou trochu poškádlil moje rty, ale Daniel o něčem takovém nejspíš ani neuvažoval.
„Nemluv se Smartem! On není jedinej Videre na světě, takže jeho pomoc neotřebujem jasný? Včera jsem hledal na internetu a myslim si, že jsem na něco přišel.“
Nevěřícně jsem zamrkala a jen s obtížemi vstřebávala fakt, že celým barákem zní moje jméno.
„Našel jsi někoho jako já a Jack?“
„Jo,“ souhlasil trochu opožděně a nešetrně mě začal tlačit ke dveřím.
„Musíš do školy, ale povim ti o tom až se vrátíš. Hlavně nechoď za Smartem jasný?!“
Trochu připitoměle jsem přikývla. Představa, že dnes mě čeká jenom vyřešit nedorozumění s Erikem, byla přeci jen snesitelnější, než když se do ní míchal i náfuka Jack.
Erikův hlas volající moje jméno se znovu rozlehl chodbou a Daniel, stále mě strkající z pokoje, strnul a vztekle zavrčel.
„Ten kluk mi neuvěřitelně pije krev!“ zachrčel naštvaně a jeho prsty se v jakémsi absurdním gestu omotaly okolo mé paže.
„Nejdřív mě vyhazuješ, teď mě zase nechceš pustit…tak už si vyber!“
„Jdu s tebou!“ prohlásil rozhodně a bez dalších řečí mě vytáhl na chodbu.
„Proč ti tak vadí?“
V duchu jsem doufala, že řekne něco strašně romantickýho. Vyzná se mi z nehynoucí lásky, nebo načne větu slovem „žárlivost“.
Jenže to by to nesměl být neviditelnej důchodce!!
„Jde mi na nervy!“
„A?“
„Je to vlezdoprdelka s postraními úmysly!“
Pobaveně jsem se rozesmála.
„A jaký ty jeho úmysly jsou?“
„Dostat tě co nejdřív do postele!“ usykl nenávistně a tohle prohlášení mě dost zarazilo. Znělo to, jako by si tim byl absolutně jistej.
Trhnutím jsem ho zastavila těsně u schodů. Vytáhla jsem se na špičky a lípla mu pusu kamsi do obličeje. Nejspíš to byla brada, nebo tvář…těžko říct, protože u neviditelného borečka nemáte nikdy jistotu kam se zrovna strefíte.
„Do postele chodím jenom s tebou,“ usmála jsem se trochu provokativně a se smíchem se rozeběhla po schodech dolů.
Když jsem se otočila, stál pořád nahoře a jeho rozvlněná červená ruka se dotýkala místečka v koutku úst.
Sakra! Ještě pár milimetrů doprava a měla bych ho!
„Ahoj Am,“ zazněl mi za zády protivně veselý hlas a já se musel hodně snažit, abych nevypadala znechuceně.
S úsměvem se ke mně nahnul a chtěl udělat přesně to, co jsem doufala, že udělá Daniel. Hbitě jsem uhnula jeho rtům a vydala se do kuchyně. Nejradši bych si dala pořádnej hrnek kafe, ale na ten bohužel nebyl čas.
„Ahoj,“ houkla jsem přes rameno opožděně a Danielovo uchechtnutí mě donutilo k úsměvu.
„Děje se něco?“
Je pravda, že Erikovi jsem nechtěla ublížit, i kdyby byla pravda to, co o něm Daniel říkal.
„Ne, já jen…Eriku neber to nijak špatně, ale…“
„Kamarádi co?“ povzdechl si srdceryvně a opřel se o kuchyňskou linku naproti mně.
„Kamarádi,“ přikývla jsem a trochu v obavách si počkala na to, jak bude reagovat.
„Nevadí, zkusit jsem to musel, navíc…třeba časem změníš názor,“ zasmál se bezstarostně a přistrčil ke mně hrnek s čajem.
Najednou mi už tolik nevadilo, že se u nás chová jako doma. Nepřipadalo sice v úvahu, abych ho sem nějakej den pozvala třeba na film, nebo počítačový hry – zaručeně by to nepřežil buď on, nebo Daniel – ale rozhodla jsem se, že ho přestanu tak odbejvat. Přeci jen, on byl první přátelskej člověk v tomhle městě. Postaral se o mě a poslouchal mě, když mi bylo nejhůř.
Vděčně jsem se na něj usmála, naklopila do sebe na jeden zátah celej hrnek a zamířila se do předsíně obout.
Periferně jsem viděla, jak Daniel stojí u paty schodiště a upřeně zírá mým směrem. Nenápadně jsem vystrnadila Erika ze dveří a krátce té červené mihotající se postavě zamávala. Nevím jestli to věděl před tím, ale teď už mu muselo být jasný, že ho vidím. Sice jen na dálku, ale rudě žhnoucí body v jeho tváři a přesné obrysy těla mi byly podivnou útěchou v situaci, kdy se, i přes své nejlepší přesvědčení, zamilujete do kluka, kterej je mrtvej a průhlednej.
Erikovo auto před naším domem mě příjemně překvapilo. Pohodlně jsem se usadila na sedadlo spolujezdce a znovu se zadívala na náš dům. V mém pokoji se pohnula záclonka, ale za ní jsem neviděla nic. Mohla jsem jen doufat, že je to Daniel a ne další mrtvola, co mi udělá v pokoji bordel.
Cesta do školy trvala neuvěřitelně krátce, takže nám zbyla spousta času do zvonění.
Proploužili jsme se z parkoviště do školní budovy a zrovna ve chvíli, kdy jsem zvažovala myšlenku, zajít si k automatu pro pití, chytl mě Erik za ruku.
Pobouřeně jsem mu jí chtěla vysmeknout, ale nevypadal, že by mi jí sevřel z romatických důvodů.
„Mám nápad…polez, budeš koukat,“ mrknul na mě nadšeně a zběsilým tempem začal šplhat do druhého patra školní budovy.
„Co blbneš? Kam jdeme?“ vyhekala jsem zadýchaně, ale jen se zasmál.
Opatrně se rozhlédl po chodbě a zatáhl mě na další schody. Nejspíš by mi bylo jedno, že lezeme po nějakejch šílenejch schodištích bůh ví kam, ale nápis na zdi „Studentům a nepovolaným osobám vstup zakázán“ mě trochu znervóznil.
„Eriku…sem nesmíme!“ šeptla jsem a snažila se našlapovat co nejjemněji.
„Nebuď srab!“
Celá zchvácená jsem se vytáhla přes poslední dva schody a zkoumavě si měřila malou chodbičku na kterou jsme se dostali. Můj příliš akční společník se opět rozhlédl a zatáhl mě ke dveřím přesně naproti schodům.
Opatrně zmáčkl kliku a prostrčil mě dovnitř.
Lekla jsem se tak strašně moc, že jsem ani nedokázala křičet. Dívka přede mnou stála nehybně a roztřesenýma rukama svírala těžkou špinavou pistoli…