Fantasy world - 13. kapitola

Anotace: Elanor zažívá svoji první bojovou zkušenost, Imladrijská armáda stojí u Mirkwoodského paláce a Aredhel trápí zvláštní představy. Krásné svátky všem!

Sbírka: Fantasy world

Elanor byla ve své šatně a zamyšleně se dívala na věci, které si připravila na cestu. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek, jež se ovšem všechny daly shrnout do jediné věty. Mám nebo nemám? Většina obyvatel Imladris už spala a ona věděla, že se musí rozhodnout rychle, než se armáda příliš vzdálí. Už teď se obávala, jestli ji dokáže najít tak snadno, jak doufala. Několikrát se nadechla, než začala rozhodnými pohyby rozvazovat tkanici na živůtku. Přece to nevzdám, když jsem tak blízko! Svlékla si šaty a místo nich si oblékla černé nohavice, šedou tuniku a koženou do půli stehen sahající vestu. Vlasy si zapletla do jednoduchého copu, ale nechala volně splývat několik pramenů, jako by náhodou vyklouznutých z účesu, aby zakryla své ne tak špičaté uši, které by ji mohly prozradit. Obula si měkké polovysoké boty a na záda si připevnila pouzdra s dýkami. Podívala se na sebe do zrcadla. Nedokázala se ubránit zklamání. Co bylo platné, že měla oblečení jako muž, když ji stejně každý pozná?! Proklínala svoji drobnou postavu. Hlavně její malá výška byla mezi vysokými Elfy dosti nápadná! Ale co se dá dělat! Přes ramena si přehodila hnědý plášť s kapucí, kterou si stáhla do čela. Když se budu držet někde vzadu a pečlivě se vyhýbat Glorfindelovi a strýcům, tak mě snad nikdo nepozná! Nebo jim to aspoň neřekne! Nepochybovala o tom, že jakmile by Glorfindel zjistil, že se přidala k vojsku, tak by ji okamžitě se silným doprovodem poslal zpátky. A bylo jí jasné, že Elrond by se už postaral, aby hodně dlouhou dobu nevyšla ze svých pokojů ...
Elanor se vrátila do své ložnice a rozhlédla se kolem, zda na něco nezapomněla. Lůžko bylo rozestlané, jako by v něm spala, na komodě u zrcadla zůstal hřeben a několik sponek, na pohovce ležela rozečtená kniha. Spokojeně pokývala hlavou a přešla do salónku. I tady to vypadalo, jako by si jenom někam odskočila. Rám s výšivkou pošoupla blíže k oknu, jako že se chtěla při práci dívat do zahrady. Zbytek své večeře si zabalila sebou do uzlíku. Se zítřejším jídlem si nedělala těžkou hlavu, protože během posledních pár dní několikrát nechala podnos nedotčený a nikdy to nevzbudilo ničí pozornost. Vzala si i svůj luk s toulcem a vydala se ke dveřím. Už byla skoro na odchodu, když ji ještě něco napadlo. Měla bych přece jen dát vědět dědečkovi, aby si o mě nedělal starosti! Napsala narychlo pár řádek a papír s nimi zanesla do šatny, kde ho položila na toaletní stolek, přece jen nechtěla riskovat, že na její útěk přijdou příliš brzy!
Elanor takřka se zatajeným dechem došla do stáje. Rochelle se na ni zvědavě zadívala a podezřívavě zastříhala ušima. „Jen klid, děvče! Vydáme se spolu na malou vyjížďku, ano?“ Elanor ji popleskala po plecích a v duchu se modlila, aby Rochelle nedělala potíže. Kdyby ji tu někdo přistihl, tak by to jen těžko vysvětlovala! Kobylka ale naštěstí zůstala klidná a nechala se osedlat. Elanor ji vyvedla zadními dveřmi na lukostřelecké cvičiště a nasedla na ni. Nehodlala jet přes nádvoří, kde by ji přece jen mohl zahlédnout někdo ze strážných, ale oklikou přes les.
Kvůli černočerné tmě, kterou jen občas prosvítaly měsíčními paprsky, nebylo možné najít jejich stopu, tak se Elanor rozhodla prostě jet tím směrem, kde ležel Mirkwood. Jak byla ráda, že si v knihovně často prohlížela mapy okolí. Teď se jí to hodilo! Pobídla Rochelle do klusu. Té se to moc nelíbilo, což také dala najevo nespokojeným zafrkáním, ale nakonec ji poslechla.
Jely celou noc bez přestávky a za svítání se Elanor začala bát o Rochellino zdraví. Byla si jistá, že ještě nikdy neběžela tak dlouhou dobu v kuse. „Nechceš si udělat malou přestávku?“ zeptala se jí a pohladila ji po krku. Rochelle ale jen pohodila hlavou a přidala. Zdálo se, že se jí zalíbilo běžet s větrem o závod a Elanor se s ní nehádala. I když si musela přiznat, že ona sama by menší pauzu docela ocenila. Bolelo ji celé tělo, hlavně a nejvíce stehna a hýždě. Jako po bití od Legolase! pomyslela si s hořkým úsměvem na rtech. Odvázala vak s vodou a dopřála si pár loků příjemně chladné vody. Kolem poledního k její neskonalé radosti a úlevě narazily na jen několik hodin staré stopy nějaké velké skupiny. Díky Elrohirově a Elladanově výcviku je dokázala bez problémů sledovat ...
Schylovalo se k večeru druhého dne, když Elanor před sebou v dálce zahlédla imladrijskou armádu. Zpomalila, protože se chtěla držet na její dohled, ale Elf, který se před ní nečekaně objevil, měl očividně jiný názor. „Proč tak pozadu zůstal jsi, pen-neth?!“ otázal se jí ostře. „Já ...“ Elanor nevěděla, co říct. „K oddílu svému připoj se, sic s velitelem tvým o nedbalosti tvé pohovořím si! Rozuměl jsi?!“ přísně si ji měřil. „Uma, heruamin (Ano, pane)!“ Elanor chvatně přikývla a pobídla Rochelle do cvalu, aby ho snad nenapadlo zeptat se, kdo je jejím velitelem. To bylo o chlup! Budu muset být opatrnější!
Elanor dorazila na louku, kde se vojáci utábořili na noc, a nejistě se kolem sebe rozhlížela. Kolem ní panoval čilý ruch a účelný zmatek. Někteří Elfové se věnovali koním, jiní nosili vodu z nedalekého potůčku, další připravovali jídlo. Kam mám jít, abych nebyla nápadná?! Nechtěla na sebe poutat pozornost, ale neměla ani ponětí, co by měla dělat. Z rozpaků jí pomohl voják, který k ní přistoupil. „Sesednouti měla by jste, arwenamin (paní má)!“ oslovil ji tiše. Zděšeně se na něho podívala, ale naštěstí to byl Rúmil, Elf se kterým často trénovala. „Jak jsi mě poz ...“ On ji však položil ruku na lýtko. „Arwenamin, pokud odhalena býti nechcete, tak mne rychle následujte!“ Něco v jeho hlase ji přimělo poslechnout. Seskočila na zem, vzala Rochelle za uzdu a poslušně se vydala za ním. Odvedl ji kousek po proudu a začal jí pomáhat s odsedláním Rochelle. „Lord Glorfindel o tomto zpraven jest?!“ Elanor mlčky zavrtěla hlavou. „Předpokládám, že lord Elrond vám též svolení své nedal?“ To bylo spíše konstatování než otázka, ale Elanor přesto beze slova přikývla. „Cožpak rozumu ztratila jste?“ upřeně se na ni zadíval. Elanor si jazykem navlhčila suché rty. „Rúmile, moc tě prosím, nikomu neříkej, že jsem tady! Poslali by mě zpátky!“ prosebně se na něho dívala. „Víte, kterak to nebezpečné býti může?“ Jeho rezignovaný tón v ní vzbudil nepatrnou naději. „Vím, ale dlužím to rodičům! A ty sám víš, že nejsem tak docela bezbranná! Dokážu bojovat stejně dobře jako ostatní ...“ Rúmil jí rychle skočil do řeči. „Však stále příliš prohráváte, arwenamin! Navíc nezkušenou velmi jste! Nikdy v boji nestála jste!“ Elanor k němu přistoupila blíž. „Ty taky ne! Tak máme zhruba stejnou šanci, ne?“ snažila se ho přesvědčit. „Narozdíl od vás, arwenamin, mnoha patrol hraničních účasten byl jsem a zkušeností jistých tam získal!“ smetl okamžitě její argument. Elanor pochopila, že tudy cesta nevede. „Rúmile, prosím! Já vím, že máš pravdu, ale snaž se mě pochopit! Kdyby jsi byl na mém místě a zabili ti rodiče a tvoji příbuzní by ti řekli, že je pomstí sami, protože ty jsi moc mladý, nechal bys to být?! Ano, asi by se o to lépe postarali moji strýcové nebo Glorfindel, ale já nemůžu stát jen tak stranou!“ Rúmil si povzdechl. „Dobrá tedy, však u mne držte se, sic pozornost něčí vzbuditi mohla byste!“ Elanor spadl kámen ze srdce. „Diola lle, Rúmil!“ zašeptala dojatě, ale on jen mávl rukou. „Pokud však lord Glorfindel přítomnost vaši objeví, tak nikdy vás zde neviděl jsem! Jen nerad hněvu jeho čelil bych!“ Elanor souhlasně kývla. Ani ona by nechtěla být u toho, kdyby Glorfindel zjistil, že se potají přidala k armádě. Určitě by si domyslel, že utekla. A něco jí říkalo, že by to tentokrát nespravilo jen slovní pokárání z jeho strany.


Bylo již pozdě večer, když Ecthelion s úlevným povzdechem odložil poslední listiny, které mu jeho pobočník zanechal na stole k vyřízení. Černovlasý velitel se pohodlně opřel v křesle a nechápavě se zadíval na hromadu lejster, jež se mu tyčila na stole. Jak možno jest, že tohoto všeho za den dnešní pročetl jsem?! A taktéž podepsal? V duchu požádal Glorfindela za prominutí, protože nikdy neměl ani tušení, jak může být to věčné papírování namáhavé a únavné, zvláště když se schyluje k válce. Dodatečně tak ocenil trpělivost, se kterou zlatovlasý Elda snášel jeho uštěpačné poznámky ... Ze vzpomínek ho vyrušilo tiché zaklepání na dveře pracovny. „Tula e´ (Vstupte)!“ vyzval příchozího mírně překvapeným hlasem. Nenapadal ho nikdo, kdo by ho mohl chtít v tuto pozdní hodinu navštívit. K jeho nemalému údivu vešla jeho žena. „Čehož ráda bys?“ otázal se jí s netajenou zvědavostí. „Snad večeři mi donesla jsi?“ To byla zbytečná otázka, protože nic nenesla. „Odpusť, choti můj! Já ... zapomněla jsem ...“ nejistě se na něho dívala a on nepochyboval o tom, že s obavami očekává jeho reakci. Povzbudivě se na ni usmál. „Toho nevadí! Jistě starostí svých vlastních dosti máš!“ Gestem ji vybídl, ať se posadí. Váhavě ho poslechla. „Čehož tebe sem tedy přivedlo?“ zopakoval svůj dotaz a pozorně sledoval její tvář.

Aredhel cítila, jak jí ledová ruka sevřela srdce, když se jí Ecthelion zeptal na jídlo. V duchu si za to nadávala. Tác mu donésti měla jsem! To nápadné mu tak nebylo by! Ale už se nedalo nic dělat! Čekala, že se rozhněvá, jeho chování ji však nemálo překvapilo. Co ji zmátlo úplně, byla jeho poznámka o jejích starostech. Nebývalo zvykem, aby muži připouštěli, že jejich ženy by také mohly mít svoje problémy! Usedla naproti němu a rozpačitě sepjala ruce v klíně. „O něco tebe bych požádati chtěla, choti můj.“ odmlčela se a pohlédla na Ectheliona, jenž si ji upřeně prohlížel.. „Hovoř tedy!“ vybídl ji k jejímu úžasu klidným hlasem. „Říká se, že válka s Imladris nevyhnutelnou jest ...“ tázavě zalétla očima k jeho tváři, ta však zůstávala bez výrazu. Ale to, že se na ni hned neobořil, aby o takových věcech nemluvila, jí dodalo odvahy. „Vím, že král jistě nařídí, by ženy pouze v doprovodu chotě svého či příbuzného rodu mužského pohybovaly se ... a toho zcela správným jest! Však tebe poprositi chtěla jsem, zda u léčitelů zůstati bys mi nedovolil ...“


Ecthelion sebou skoro trhl, když Aredhel vyslovila svoji žádost. Oba dobře věděli, jak je opovážlivá, ba přímo drzá. „Pročpak cos takého činil bych?“ zeptal se, aby získal trochu času, než jí bude muset odpovědět. „Zraněným pomáhati chtěla bych, choti můj! Vím, že znalostí valných nemám ...“ To nebyla pravda a Ecthelion to věděl. Osobně si jí jako léčitelky velmi cenil, a jak se k němu občas doneslo, tak nebyl sám. „ ... však snad alespoň bolest a utrpení jejich zmírniti mohla bych ...“ Nastalo ticho, které bylo přerušované jen praskáním ohně v krbu. Ecthelion povstal a přešel k oknu, kde si založil ruce za zády. „Prosím, choti můj! Slibuji, že s nikým bez vědomí tvého hovořiti nebudu ...“ Černovlasý válečník se prudce obrátil čelem ke své ženě. „Faarea (Dosti)!“ přerušil ji rázně, protože neměl rád, když se chovala, jako by byl její neomezený pán, nikoliv jen její manžel. Bylo mu známo, že tohle je v Mirkwoodu mezi manželi naprosto normální, ale nikdy si na to zcela nezvykl.

Aredhel se nedokázala ubránit zachvění, když se na ni Ecthelion obořil. Bezděky se schoulila, i když ji skoro nikdy nebil. Takto ji ztrestal jen jednou, ale stále to měla ještě v živé paměti. „Amin hira ...“ začala se pro jistotu omlouvat, ale ani tentokrát ji nenechal domluvit. „Osobně proti tomu ničehož neměl bych, Aredhel, však nejprve s králem o záležitosti této pohovořiti chci, než tobě svolení svého dám! Nyní však jdi a večeři nějakou mi v komnatách našich přichystati nech!“ Aredhel vyskočila na nohy, několika rychlými kroky překonala vzdálenost mezi nimi, stoupla si na špičky, položila dlaně na jeho hruď a políbila ho zlehka na tvář. „Diola lle (Děkuji tobě), Ecthelion!“ poděkovala mu s rozzářenýma očima.

Ecthelion jen překvapeně zamrkal nad tou nadšenou odezvou. Rozhodně neočekával tak vřelý projev díků. Instinktivně jí ovinul ruce kolem pasu a přitiskl k sobě. Pomalu sklonil hlavu a přimkl svá ústa k jejím. Okamžitě se napjala a výraz v jejích světle modrých očí se změnil. Už v nich nebyla radost, ale spíše zklamání a pohrdání. Ihned ji pustil a ona se od něho rychle odtáhla, jak nejdál si troufla, aby si to nemohl vykládat jako urážku. „Ničehož tobě zaručiti nemohu, však všeho, čehož v silách mých bude, učiním, by král žádost tvoji vyslyšel!“ S pohledem upřeným na podlahu mlčky přikývla. „Mohu odejíti, bych příkazu tvého splniti mohla?“ otázala se ho bezbarvým hlasem, ze kterého ho bodlo u srdce. „Ovšemže! Nicméně, raději večeři sem mi poslati nech, neb ještě práce mnoho mám!“ Byl rád, když bez dalšího otálení opustila jeho kancelář. Ztěžka si sedl do křesla a v duchu zaklel. Tolik po ní toužil! Chtěl slyšet aspoň jednou její roztoužené vzdechy ... Valar, proč tohoto mi odepíráte?! Cožpak toho příliš od vás žádám, když jen lásku ženy své chtěl bych?!

Glorfindel seděl u ohně a při jeho světle studoval mapu, kterou měl rozloženou na kolenou. Elladan si sedl vedle něho a podával mu kus studeného masa na chlebové placce. „Něčehož tebe trápí, meldir?“ zeptal se ho při tom. Zlatovlasý kapitán se neubránil úsměvu. Vskutku v sobě krev Elrondovu nezapřeš! Stejně jako jeho otec i Elladan se podvědomě staral o své blízké. „Ničehož vážného, pen-neth! Jen cestu nejbezpečnější objeviti snažím se!“ Elladan přikývl. „Také střetům zbytečným rád vyhnul bych se ...“ pronesl zamyšleně. „Pročpak to, gwenneth (bratříčku)?“ Elrohir si k nim přisedl. „Já naopak příležitosti, sil svých s někým z Mirkwoodských si změřiti, uvítal bych!“ prohodil bezstarostně a s chutí se zakousl do svého přídělu. „Cožpak ty! Ty vždy bez rozmyslu do boje vrháš se a na mne pak jest, bych tobě záda tvá pohlídal a pozadí tvé ctěné z nebezpečí vytáhl, ai´toror´amin (bráško)!“ prohodil Elladan směrem ke svému bratrovi a ten ho za to zpražil pohledem, jenž by slabší povahy obrátil na útěk. Na Elladana se však zcela minul účinkem.
Glorfindel se pohodlně opřel zády o kmen stromu, u kterého seděl, a těšil se na věci příští. Znal je natolik, aby věděl, že se bez vzájemného špičkování prostě neobejdou.
„Zdá se, že způsobů svých zapomínáš, gwenneth! Štěstí tvé jediné jest, že v boji nacházíme se, jinak tebe za slova opovážlivá ztrestal bych!“ zkusil to Elrohir jinak a tvářil se ještě výhrůžněji, ale jeho mladší bratr se jen vesele zasmál. „Tedy totéž, čehož s Elanor učiniti chtěl jsi? Pokud pamatuji se, tak ji polapiti schopen nebyl jsi ...“ Glorfindel zbystřil. „Však ty také problémů jistých měl jsi!“ hájil se Elrohir a Elladan souhlasně kývl. „Ona vskutku rychlou velmi býti dokáže!“ Jeho starší dvojče se vesele ušklíblo. „Skoro tak rychlou jako Arwen kdysi bývala! Nicméně, překvapen byl jsem, že Ada nijak nezasáhl, když ji honiti začali jsme! A téměř jist byl jsem si, že tobě úmyslu tvého zakáže ...“ Glorfindelův zájem rostl s každým dalším vyřčeným slovem. „Čehož s Elanor učinili jste?“ zeptal se jich, když se mu zdálo, že se oba bratři co nevidět ztratí ve svých myšlenkách a on se nic nedozví. „Ničehož zvláštního, meldir, jen piknik malý s ní a s otcem naším pořádali jsme ...“ vysvětloval mu Elladan pečlivě kontrolovaným hlasem, ve kterém však zaznívalo nelíčené pobavení. „ ... a ona prostořekou velmi byla a my způsobům slušným ji naučiti chtěli ...“ pokračoval Elrohir s odhodlaně vážným výrazem ve tváři. „Však Elanor trestu svého zaslouženého přijmouti odmítala, tak my po louce ji nuceni naháněti byli ...“ pokračoval a ignoroval svého bratra, jenž se potýkal s dalším záchvatem smíchu. „A Ada tam jen tak seděl a na úkor náš bavil se!“ postěžoval si plačtivě svému někdejšímu učiteli, který měl co dělat, aby se nerozesmál. „Dokonce ji vůči nám povzbuzoval! Dokážeš si tohoto představiti?!“ Elladan předstíral hluboké rozhořčení a Glorfindela jako už tolikrát napadlo, že se Elrondovi synové měli věnovat herectví. Nepochyboval o tom, že by i na tomto poli slavili nebývalé úspěchy. „A kterak tohoto dopadlo?“ otázal se zvědavě. „My nakonec dostihli ji a do vody hodili, neb zchladiti zcela jistě potřebovala!“ Glorfindel zatajil dech. „Kterak Elanor zachovala se?“ Elrohir se už neudržel a vyprskl smíchy. Elladan po něm střelil vyčítavým pohledem. „Když z vody vynořila se, tak na hlavy naše hromů a blesků svolávala a na nečestnost naši stěžovala si, neb prý v přesile byli jsme!“ informoval nakonec pobaveně zlatovlasého kapitána. Ani Glorfindel se nedokázal ubránit úsměvu. Z této příhody bylo patrné, že se Elanor už úplně zotavila ze svých hrůzných zážitků a to bylo pro něho nejdůležitější. Často si přál, aby měl tu moc a dokázal jí všechny vzpomínky na tu dobu vymazat z paměti.


Elanor si uvědomila, že s ní někdo třese. Pomalu otevřela oči a nechápavě se zadívala na něčí obličej, který se nad ní skláněl. Chvíli trvalo, než v něm poznala Rúmila. Co ale dělá u mě v ložnici?! Teprve později jí došlo, že neleží ve své posteli, ale na tvrdé zemi, a že není v Imladris, ale na cestě do Mirkwoodu. „Cuiva (Vzbuďte se), arwenamin!“ znělo to naléhavě. „Zanedlouho rozkaz k odjezdu vydán bude!“ Rúmil se soucitným výrazem sledoval, jak se s obtížemi posadila. „Tohoto vypijte, arwenamin!“ vtiskl jí do ruky hrneček horkého čaje. Elanor se na něho vděčně usmála a opatrně usrkla vřelou tekutinu. Chutnalo to sladce a trpce zároveň. „To je zvláštní čaj! Takový jsem ještě nepila!“ tázavě pohlédla na svého společníka. „O tom pochybností není, arwenamin, neb toto zvláštní směs jest, jež pouze pro potřeby vojáků míchá se!“ S těmito slovy vedle ní položil bochníček tmavého chleba, kus sýra a studené pečeně. „Najednou to nesnězte, arwenamin, neb toto do večeře vám vydržeti musí! Dříve zastavovati nebudeme! Měch váš na vodu dejte mi, bych vám ho naplniti mohl!“ natáhl se po něm, ale Elanor ho chytila za ruku. „Jsi moc hodný, Rúmile, ale můžu to udělat sama. Přece se o mě nebudeš takhle starat celou cestu!“ Elfský válečník na ni zaraženě pohlédl. „Vždyť lady mojí jste! Povinnost o vás pečovati mám ...“ Elanor rozhodně zavrtěla hlavou. „Ne, Rúmile! Dohodli jsme se, že budu předstírat, že jsem obyčejný voják, pamatuješ?“ To sice nebylo přesné, avšak Rúmil se s ní nepřel. „Byla bych ráda, kdyby ses tak taky ke mně choval. Jsem ti vděčná za pomoc i za rady, ale budu se o sebe a své věci starat sama, ano? A Elanor bude stačit!“ dodala hlasem nepřipouštějícím žádný odpor. Rúmil chtěl poukázat na etiketu, ale při pohledu do její tváře si jen vzdychl a rezignovaně přikývl. „Manke lle merna (Kterak přejete si), arwen ... Elanor ...“ opravil se vzápětí. Hodlal ještě něco dodat, avšak vzduchem zazněl mohutný hlas rohu a Elanor sebou vyděšeně trhla. „Co to ...“ Rúmil se na ni pousmál. „Vbrzku nastoupiti máme! Pospěš si! Koně svého osedlej a já tobě přece jen ten měch naplním!“ vzal si ho a bez dalšího zdržování se rozběhl k potoku.

Glorfindel zastavil na malém návrší, zaclonil si dlaní oči a zahleděl se do dáli. „Za hodin pár do Mirkwoodu vkročíme!“ sdělil elfským princům, kteří mu stanuli po boku, a pobídl Asfalotha do klusu. „Toho dobře jest, meldir, neb již na čase jest, by Legolas a i lid jeho za vše zlé, čehož učinili, zaplatili!“ Elrohirovy oči se odhodlaně leskly. „Však Legolas mne za toto zodpovídati se bude, gweniaur (starší bratře)!“ pronesl Elladan temným hlasem. „Tedy rychlejším než já býti budeš muset, gwenneth, neb život jeho čepelí svojí ukončiti hodlám!“ Glorfindel se zamračil. „Pyn neth! Postoj váš chápu, však nerad bych, byste hněvem svým zaslepiti se dali! Mezi lidem jeho mnoho takových, co na činech jeho nijak nepodíleli se, jistě jest! Prohřeškem jejich jediným to, že v říši jeho žijí, jest! Na toto zapomínati neměli byste!“ Bratři na něho rozpačitě pohlédli. „Pravdu máš, meldir, však my ...“ začal Elladan. „ ... jen pochopiti nemůžeme ...“ pokračoval Elrohir. „ ... jak tomu, co s Elanor dělal, prostě jen přihlížeti mohli!“ vzal si slovo opět Elladan. „Vskutku myslíte si, že oni o tomto věděli, pyn neth? A i kdyby, kterak tomu zbrániti mohli? Oni sami starostí s králem svým samozvaným jistě měli ...“ Elrohir bouchl pěstí do hrušky sedla. „Proč jen je toliko hájíš?!“ vybuchl vztekle. „Snad přítelem jejich jsi?!“ Glorfindel po něm bleskl přísným pohledem. „Jako vždy neposlouchal jsi, pen-neth, a jako většinou ničehož nepochopil jsi!“ okřikl ho ostře. „Já nevinné, které v nenávisti své zmasakrovati mohli byste, hájím!“ Elrohir se mu chystal pádně odpovědět, ale Elladanova ruka na rameni mu v tom zabránila. *Uklidni se, tororamin! Glorfindel pravdu má! My vskutku na nevinné zapomínati neměli bychom! A ho napadnouti by hloupost, jež obdoby nemá, byla!* dodal smířlivě. Elrohir na okamžik přivřel oči a pomalu vydechl. *Diola lle, Elladan!*
Glorfindel pozorně sledoval své společníky. Neušlo mu, že Elrohir byl po jeho nevybíravé poznámce blízko toho ho praštit, ale Elladan ho zastavil. Cožpak nechápeš, že o dobro vaše mi jde? Mnohokráte svědkem byl jsem, jak muži čestní v bitvě hrůz, které ani vylíčiti nelze, se svědomím čistým dopouštěli se! A nechci, by cosi podobného vám stalo se! Elrohir se zřejmě uklidnil, protože se na něho takřka omluvně pousmál. „Amin hiraetha, Glorfindel! To ta povaha moje prudká ...“ Zlatovlasý kapitán pokýval hlavou. „Právě prudkosti vaší obávám se, pyn neth! Vy ještě nikdy v boji takovémto nestáli jste!“ úmyslně je oslovoval oba. Jejich trestná výprava proti Orkům po Celebríanině odjezdu do Valinoru se s tímhle vůbec nedala srovnat. Koneckonců, na celé Ardě neexistoval, neexistuje a nikdy nebude existovat jediný nevinný Ork! „Vězte, že tam i ti, kteří s týráním neteře vaší nic společného neměli, budou! Možná dokonce přáteli jejími stali se!“ upřeně se zadíval na Elrondovy syny. „Tohoto oba na paměti mějte, pyn neth!“ K jeho úlevě přikývli. „Pospěšme tedy!“ Elfští lordi pobídli své oře do trysku, aby se opět dostali do čela vojska.

Elanor si přitáhla plášť blíže k tělu, ale ani to nezabránilo, aby se netřásla zimou. Od chvíle, co přejeli hranice s Mirkwoodem, platil přísný zákaz rozdělávat oheň a noci byly docela chladné. Jak to, že jsem jediná, komu to vadí?! Náhle si vzpomněla, co jí říkal Elladan o rozdílech mezi rodem Eldar a Edain. To není fér! pomyslela si. Proč lidé mají všechny slabosti a Elfové zase jen samé výhody?! Jsou rychlí, vytrvalí, necítí zimu ani horko, rychleji se jim hojí zranění a co máme my? Nic! Jsme pomalí, snadno se unavíme ... Měla dojem, že se v nedalekém křoví něco pohnulo! Že by naše hlídka? Ale proč by se schovávala? Váhavě se dotkla ruky vedle sebe ležícího Rúmila. „Spíš?“ zašeptala. Věděla sice, že Elfové nespí tak jako lidé, ale stále si na to nemohla zvyknout. A ptát se ho, jestli odpočívá jí přišlo divné. „Čehož děje se, Elanor?“ odpověděl jí také tiše. „Já ... něco jsem asi zaslechla ...“

Rúmil byl vděčný za tmu, která milosrdně skryla jeho nedůvěřivý výraz. „Kde?“ otázal se jí spíše z povinnosti, než že by jí věřil. Bylo všeobecně známým faktem, že lidé nemají ani zdaleka tak dobrý sluch jako Elfové. „Támhle za námi ...“ Se shovívavým úsměvem se zadíval naznačeným směrem a ztuhl. Elanor měla pravdu! Mezi listím zahlédl něčí siluetu a opodál další a kousek dál další ... a všechny pomalu napínaly své luky! Neváhal ani vteřinu. „Nepřítel útočí!!“ vyskočil na nohy a chopil se svého meče.

Elanor s hrůzou sledovala, jak se mu do hrudi zabodl šíp, který vylétl z keře jen několik metrů od nich. A po něm následovaly další, jež si našly své cíle mezi vojáky. Během vteřiny vypukla vřava. Kolem zněly řízné rozkazy velitelů, kteří ihned začali formovat obranu, a bylo slyšet nářek prvních raněných i řinkot zbraní, ale ona z toho nic nevnímala. Vrhla se ke zraněnému Rúmilovi a zděšeně si prohlížela šíp, jehož opeřený konec se ještě stále lehce chvěl. „Rúmile ...“ lehce mu stiskla prsty. „Lež klidně ... Všechno bude dobré ...“ Nevěděla, zda se pokouší přesvědčit jeho nebo sebe, ale on ji přerušil. „Amin hiraetha ...“ z úst mu začala vytékat světlá krev a z jeho očí se pomalu ale jistě vytrácel život. „ ... že tobě ... nevěřil ... jsem! Tys pravdu ... měla ...“ Položila mu ukazováček na rty. „Nemluv! Seženu ti léčitele ...“ Rúmil s námahou zavrtěl hlavou. „Je ... konec ... cítím ... to ... arwenamin ...“ Jeho tělo se zkroutilo v bolestivé křeči a vydechl naposledy. To není pravda! Nemůže být!! Popadla ho za ramena a zoufale s ním zalomcovala. „Prober se! Slyšíš?! Prober se!!“ Ale Rúmil na její úpěnlivé prosby nereagoval. Elanor cítila, jak jí po tvářích stékají slzy a ledová ruka jí sevřela srdce. „Ne ... prosím ... ne! Nenechávej mě tu! Saes (Prosím) ...“

Glorfindel seděl s Elrohirem a Elladanem kolem improvizovaného stolu na malé mýtině. Všichni tři pečlivě studovali plány mirkwoodského královského paláce. Mladší Elfy by velmi zajímalo, jak k nim přišel, ale znali ho dost dobře na to, aby mu kladli takové zbytečné otázky. „Zdá se, že pevnost tato vskutku nedobytnou jest!“ pronesl zadumaně Elladan a zamyšleně si hladil bradu. „Toto na pohled první jeviti by mohlo se, pen-neth, však my způsobu, kterak dovnitř dostati se, najíti musíme!“ Glorfindel v hloubi duše doufal, že by jim s tímhle mohl pomoci Ecthelion, ale jistý si nebyl. Už dlouho o něm neměl žádné zprávy a jeho přítel mohl být klidně mrtev. Nepovažoval to sice za příliš pravděpodobné, ale vyloučit to nemohl. Jeho pozornost upoutal mladý Elf, který se jako bouře přihnal na koni, ze kterého seskočil jen kousek od nich. Tohoto znamením dobrým není! Doběhl až k nim a uctivě se jim uklonil. „Voj náš zadní v noci napaden byl ...“ neztrácel čas zdvořilostmi. „Ztráty?“ otázal se rychle Elrohir. „Jen nevýznamné, heruamin! My útok jejich odrazili a do jednoho pobili!“ odpověděl hrdě. „Toho dobře jest! Odpočinouti jdi si!“ Glorfindel ho gestem propustil a počkal, až se vzdálil z doslechu. „Pospíšiti sobě musíme, pyn neth!“ obrátil se na dvojčata, která jako jeden muž přikývla. Stejně jako on věděla, že tento útok znamená, že Legolas o nich s největší pravděpodobností ví.

Aredhel v přípravně léků svazovala čerstvé bylinky do malých snopečků, které pak zavěšovala do stínu, aby se tam pomalu usušily a zůstalo v nich tak co nejvíce léčivých látek. Očima přelétla dlouhou šňůru, na které se už houpalo na desítky svazečků. K čemu však budou, až válka vypukne? Dobře věděla, že na některé rány utržené v boji budou její byliny i znalosti krátké. Srdce se jí bolestivě svíralo při představě, kolik raněných tu brzy bude. Děsilo ji pomyšlení, že toho pro ně nebude moci mnoho udělat. Jak ráda by se se svými obavami někomu svěřila, ale nikoho tak blízkého neměla. V takových chvílích velmi postrádala Elanor. Gondorská princezna byla v Mirkwoodu jen krátce, i když jí se to muselo jevit jako celá věčnost, ale přesto se staly dobrými přítelkyněmi. Och, Valar, proč jen ji mi vzali jste? Tolik mi chybí ... Aredhel rozhodně potřásla hlavou. Sobeckou tak býti nesmíš! Jaký život ji zde čekal?! A jaký tu vedla?! Smrt její vykoupením pro ni byla! A ty bys za to Valar děkovati měla a ne jim za to láti! okřikla se v duchu. Několikrát zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí vedraly do očí, a znovu se dala do práce ...

Ecthelion seděl u Legolase v pracovně a diskutovali spolu o nejvhodnější bojové strategii, když je vyrušilo zaklepání na dveře. Po Legolasově vyzvání vstoupil sluha, který oznámil, že přijel posel od velitele jedné z předsunutých jednotek a uctivě žádá o slyšení. Ectheliona lehce zamrazilo v zádech. Něco mu našeptávalo, že už je to tady. Mlčky sledoval, jak klopýtavě vešel nějaký voják a oběma se jim poklonil. „Nuže?!“ pobídl ho Legolas netrpělivě. „Heruamin, na armádu imladrijskou narazili jsme. Dní několik ve stopách jejích šli jsme a tak zjistili, že několik tisíc mužů čítá. Noci včerejší Talagant k útoku rozkaz dal ...“ voják se odmlčel a ztěžka polkl. Ecthelion sevřel opěradlo křesla, až mu zbělely klouby. „Mluv!“ Měl štěstí, Legolas si jeho gesto vyložil jako výraz hněvu nad Talagantovou nevítanou iniciativou. „Klid zachovej, meldir!“ Ecthelion povolil své sevření a pomalu vydechl. Děkoval Valar, že Legolase nenapadl žádný jiný důvod! „Pokračuj!“ obrátil se mirkwoodský král na bledého Elfa. „Útok náš prozrazen byl, heruamin, a všichni naši pobiti byli! Jen já jediný unikl jsem ...“ zapotácel se a začal se sesouvat k zemi. Ecthelion ho zachytil, než na ni dopadl, a rozhrnul mu tuniku. Pod ní byl neumělý obvaz, kterým prosakovala krev. „Více nám schopen říci není, heruamin!“ pohlédl na svého vladaře. „Dovolte, bych k léčitelům ho dopravil!“ Světlovlasý král souhlasně kývl. „Však ihned sem navrať se, bychom v hovoru našem pokračovati mohli! Zdá se, že okolnosti velmi změnily se!“

Aredhel vyjekla leknutím, když se dveře do vyšetřovny rozlétly a s hlasitým bouchnutím narazily na zeď. Vyběhla z přilehlé místnosti, aby zjistila, co se děje. Spatřila svého manžela, jak pokládá na lůžko zraněného Elfa. „Čehož mu stalo se, choti můj?“ sotva tu větu dokončila, tak se kousla do rtu. Taková hloupost! Jak jen mohla předpokládat, že by jí to vůbec řekl?! „O něho postarej se!“ přikázal jí Ectheliona stroze a ustoupil kousek stranou, aby měla dostatek místa. Beze slova přistoupila ke zraněnému a nemotorně mu svlékla tuniku. Chvějícími se prsty sejmula krví nasáklé plátno a zatajila dech. „Rána jeho hluboká jest a dozajista krve hodně ztratil ...“ hovořila spíše sama k sobě, než k přihlížejícímu Ecthelionovi, na jehož přítomnost úplně zapomněla. Hodila do kotlíku hrst sušeného Králova lístku a zavěsila ho nad oheň v krbu. Než se voda začala vařit, tak pozorně prohlédla zraněného vojáka. K její úlevě neměl žádná jiná zranění, ale ona se obávala, že i toto jediné bude stačit, aby ho usmrtilo. Když byl odvar hotov, tak ho přelila do malé dřevěné misky a pečlivě jím vymyla ránu. Nanesla na ni silnou vrstvu hojivé masti, kterou opatrně vtlačila i dovnitř, a nakonec přiložila čistý obvaz. „Přežije?“ Ecthelionova nečekaná otázka způsobila, že sebou polekaně trhla. Pohlédla na něho a mlčky potřásla hlavou. Všimla si, jak pevně stiskl zuby, než odešel. Zamyšleně svraštila čelo. Možno jest, bys citu nějakého schopen byl?

Legolas se tázavě zadíval na Ectheliona, který takřka bez zaklepání vstoupil do jeho pracovny. „Voják onen umírá, heruamin!“ oznámil mu věcně a sedl si zpět na své místo. Legolas se zachmuřil. „Něčehož ještě řekl?“ otázal se s nadějí, která pohasla v okamžiku, kdy černovlasý Elf potřásl hlavou. „Tedy dle informací jeho kusých zaříditi musíme se! Čehož navrhuješ?“ Ecthelion se dlouze zamyslel. „Nejraději vyjel bych, bychom s nimi na místě, jenž nám lépe vyhovovalo by, střetli se a boj od domovů našich co nejdále přenesli, však nevíme, kde vojsko jejich nachází se a navíc, obav mám, že armáda naše k tomuto způsobu boje uzpůsobena není, heruamin ...“ To byla pravda. Mirkwoodští Elfové jen neradi bojovali na volných pláních. To, vzhledem k lesnatému terénu, který měli k dispozici, nebylo nijak překvapující. Jejich síla spočívala v použití luku, který ovládali vskutku mistrovsky, a náhlých prudkých přepadech, po kterých opět mizeli do bezpečí vysokých stromů. „Za situace, kdy zřejmě Glorfindela již skorem před branami máme, navrhoval bych, bychom v paláci opevnili se a příchodu sil jeho vyčkali!“ Ecthelion doufal, že takto zabrání velkému krveprolití, zvláště mezi prostým lidem. Mirkwoodský král vstal a přešel k oknu, kterým se zahleděl do zahrad. Dlouhé minuty mlčel a Ecthelion měl co dělat, aby skryl svoji netrpělivost. Kterak jen rozhodneš se? Pokud by Legolas trval na obvyklé taktice, tak by imladrijským vojákům hrozilo nepředstavitelné nebezpečí, neboť ti byli zvyklí na střetnutí tváří v tvář a ne na vražedné útoky ze zálohy. Legolas se konečně otočil od okna a upřel na něho chladné oči. „Dobrá tedy! Jdi a vše nutné připrav!“ Ecthelion se zvedl z křesla. „Kterak poroučíte, heruamin!“ lehce se poklonil a rázným krokem vyšel z místnosti.

Elanor ležela zabalená v přikrývce, ale nedokázala usnout. A to i přesto, že se jí během dne oči klížily únavou. Čím blíže byli u mirkwoodského paláce, tím hůře se jí spalo. A nyní, když konečně stanuli na dohled před jeho branami, kde rozložili svůj tábor, nemohla spát už vůbec. Neklidně se otáčela z boku na bok, až si tím vysloužila několik ostrých slov od okolo ní ležících Elfů, které tím neustálým převalováním rušila v zaslouženém odpočinku. Nakonec s povzdechem vstala, vzala si své věci a přesunula se dál od nich, aby měli klid. Tam si sedla, objala si rukama kolena a položila si na ně bradu. Bála se. Ne o sebe, ale o ostatní. Rúmilova nedávná smrt jí otřásla více, než si byla ochotna přiznat. Taktéž se jí dotkla Glorfindelova lhostejnost, s jakou zprávu o ní přijal. A stejné to bylo i s Elrohirem a Elladanem. Ani jeden z nich nedal najevo, že by pro ně ta událost měla nějaký význam. Jejich nezájem ji mátl. Všechny tři znala jako milé a o druhé se starající Elfy, to se týkalo zvláště Elladana, ale tady jí při těch pár příležitostech, kdy je zahlédla, připadali jako někdo, koho v životě neviděla. Vyzařoval z nich chlad, odtažitost a nebezpeční. Nechápala proměnu, jež se s nimi udála. Ale věděla jistě, že se jí nelíbí.
Také se jí v mysli čím dál tím častěji vynořovaly vzpomínky na Legolase a dobu, kterou u něho strávila. Několikrát se probudila uprostřed noci celá zbrocená studeným potem. Znovu a znovu prožívala to ponižování a tu bolest. A to si myslela, že už na to všechno zapomněla! Jak jsem jen mohla být tak pitomá?! hřbetem ruky si otřela slzy, které jí vytryskly z očí. Pomalu jí docházelo, že tohle se asi zapomenout nedá. Napadlo ji, že fakt, že je dívka, zřejmě nebyl jediným důvodem, proč ji sem dědeček nechtěl pustit. Jako vždy věděl víc, než dával najevo, a ona si opět díky tomu připadala jako naprostý hlupák! „Amin hiraetha, ada ata!“ zašeptala bezděky do tmy.

Mirkwoodský král stál na hradbách a zamračeně si prohlížel šiky imladrijských Elfů shromážděné před branami do jeho paláce. Nejraději by se otočil k Ecthelionovi a vylil si na něm svůj bezmocný vztek, protože mu bylo jasné, že takovou přesilu rozhodně nemůže porazit. Nějaký vnitřní hlas mu v tom ale zabránil. Říkal mu totiž, že by proti nim neměli šanci, ani kdyby jednali podle své osvědčené taktiky. Legolas si musel přiznat, že při takto početném nepříteli by jejich přepadávání ze zálohy nemělo valný účinek. Se svraštělým obočím sledoval, jak se z čela armády oddělil černě oděný jezdec a vydal se směrem k nim. Už zvedal ruku, aby nejbližšímu lukostřelci nařídil, ať ho zastřelí, když mu Ecthelion sevřel rameno a mírně se k němu naklonil. „Tohoto moudrého nebylo by, heruamin! Glorfindela smrt posla jeho dozajista rozzuřila by!“ pronesl k němu tak tiše, že to nikdo jiný nemohl slyšet. „Nijak neublíží vám, když si vzkaz, jenž přináší, přečtete!“ Legolas se k němu podrážděně obrátil a chtěl mu ostře připomenout, kdo je tady králem, ale cosi v očích černovlasého válečníka mu radilo, ať pečlivě uváží, co řekne. „Dobrá tedy!“ vypravil ze sebe světlovlasý po krátké úvaze. „Do pracovny mé ho přivésti nech! A přítomnosti tvé taktéž očekávám!“ s těmito slovy se otočil a zmizel uvnitř paláce.

Elrohir jel pomalým krokem až k bráně, na kterou rázně zabušil pěstí v kožené rukavici. Připadal si trochu teatrálně, když si uvědomil, že se na něho upírají zraky všech přítomných, ať imladrijských nebo mirkwoodských, a on tady klepe na bránu, jako nějaký náhodný návštěvník, ale Glorfindel trval na tom, aby se přesně dodržely veškeré zvyklosti. Pokud se Elrohirova osobního názoru týkalo, tak si myslel, že tohle všechno je jen ztráta času, a že už dávno měla imladrijská armáda zaútočit! Aspoň katapulty měly už pálit! Jistě již do paláce vstupovali bychom! pomyslel si ne bez jisté dávky arogance. Považoval totiž taktiku schovávání se za hradbami vhodnou jedině tak pro zbabělce! Dával přednost přímé konfrontaci na bitevním poli, kde si mohl s protivníkem hledět z očí do očí, a ne trčet na místě a krýt se štítem, aby vás nezabil někdo, koho není ani pořádně vidět!
Elrohir se zájmem sledoval, jak se otevírá pravé křídlo vrat a před jeho zraky se objevil hnědovlasý Elf. „Amin essa naa Finrod ( Jméno mé jest)!“ pronesl zvučným hlasem a sklonil hlavu na pozdrav. „Amin essa naa Elrohir!“ odpověděl mu zdvořile leč chladně. „Přicházím, bych od Legolase jménem otce svého vysvětlení ohledně útoku jeho na Gondor a věznění příbuzné naší požadoval!“ Ačkoliv se snažil ovládat, tak nedokázal zabránit, aby z jeho tónu nečišela nenávist a zlost.

Finrodovi přeběhl mráz po zádech. Připadal si, jako by cítil ostří meče toho cizince na svém hrdle. Ani na okamžik nepochyboval o tom, že by to byla ta poslední věc, kterou by ve svém životě zažil. „Do pracovny královy mne, prosím, následujte!“ Nebylo mu právě nejlépe, když se k tomu tmavovlasému Elfovi otočil zády, aby ho odvedl ke svému vládci.

Elladanovy oči pozorně zkoumaly nepřátelské vojáky, v rukou držel luk a byl připravený zabít každého, kdo by se nějak pokusil ublížit jeho bratrovi. „Jeho tam pouštěti neměli jsme, meldir! Obav mám, by povaha jeho prchlivá něčehož nezpůsobila!“ povzdechl si polohlasně a lehce vyčítavě pohlédl na vedle sebe stojícího Glorfindela. Ten ale jen potřásl hlavou. „Pokud naděje nějaká na smír byla by, věz, že tebe tam vyslal bych, pen-neth, však žádnou zde nevidím! Elrohir požadavky naše Legolasovi vyřídí a možno jest, že způsoby svými k činům nepředloženým ho pohne!“ Elladanovi se to nezdálo. Připadalo mu, že se jeho dvojče vystavuje přílišnému riziku. „Však co když sám zajat či zabit dokonce bude?“ otázal se svého bývalého učitele a nedokázal skrýt obavy o Elrohirovo bezpečí. „Tohoto neobávej se! Legolas blázen takový není, by něčeho takového učinil! Zvláště když před branami paláce jeho stojíme!“ snažil se ho Glorfindel upokojit, ale ani on nepřestával sledovat dění na hradbách. „Tobě samému nejlépe známo jest, že na jednání takováto následník poslati se má, pokud vládce sám přítomen není! Alespoň Legolas na nedostatek úcty ze strany naší stěžovati nemůže si!“ dodal ještě trochu sarkasticky. Pravdou ovšem bylo, že od té doby, kdy se dozvěděl, co Legolas udělal, pro něho neměl nic jiného než pohrdání. Minulý večer dokonce žádal Valar, aby mu dopřáli v nadcházejícím boji s ním zkřížit meč. Z celého srdce si přál, aby to byl on, kdo ho na hrdle ztrestá za jeho podlé skutky.
Oba lordi zatajili dech, když se brána otevřela a Elrohir jim zmizel z očí. „Meldir ...“ vydechl Elladan a zhrozeně pohlédl na zlatovlasého kapitána. „Čehož učiníme?!“ v jeho hlase byl patrný náznak paniky. „Počkáme, pen-neth!“ dostalo se mu klidné odpovědi.


Aredhel stála u okna a zvědavě vyhlížela ven. Pohled na vojáky v plné zbroji ji děsil a fascinoval zároveň. Stáli tam a čekali na ... Na co vlastně? Na rozkaz k boji? Na smrt? To nevěděla. Překvapením se jí rozšířily oči, když se hlavní brána otevřela a na nádvoří za chvíli vjel cizí Elf. Vyjednavač! blesklo jí hlavou a bezděky se vyklonila ven, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Uvědomila si, že je o půl hlavy vyšší než pobočník jejího manžela, jenž ho doprovázel, a z jeho pohybů vyzařovala neuvěřitelná sebejistota až arogance. Sejmul si přilbici a odhalil tak hřívu havraních vlasů. Prudce se nadechla, když zvedl hlavu a pohlédl směrem k ní. Měla dojem, že ji obviňuje z Legolasových činů! Pocítila touhu seběhnout dolů a vysvětlit mu, že ona sama s tím neměla nic společného! Že ona i její rodina se také staly oběti jeho zvůle! Zaslechla hlasy, které se k ní rychle blížily dlouhou chodbou. Dobře věděla, že porušuje královo nařízení. Ecthelion pro ni sice vymohl u Legolase výjimku, ale ta se vztahovala jen na její pobyt v léčitelském křídle, a tak raději potichu zavřela okenice a po špičkách se vrátila do komnat.
Nervózně přecházela po pokoji, než vytáhla z knihovny objemný svazek, posadila se s ním ke stolu a rozevřela jeho zlatem zdobené desky. Bezmyšlenkovitě obracela list za listem, ale jejich obsah skoro nevnímala. Před očima měla stále tvář onoho děsivého muže, jenž jí připadal jako anděl pomsty. Na sobě cítila jeho hnědé oči, z nichž jí byla zima i horko zároveň. Snažila se přijít na to, kdo by to mohl být. Podle tmavých vlasů soudila, že je to jeden ze synů lorda Elronda, ale dobře věděla, že černá barva není v Imladris tak neobvyklá jako v Mirkwoodu. Jediný Elf v Lesní říši, který měl tak tmavé vlasy, byl její manžel. Bylo to zvláštní, ale nepamatovala si, že by se mu někdy leskly na slunci tak jako tomu neznámému. Proti své vůli přivřela oči a pokoušela se představit si, jaké by asi byly na dotek. Určitě hebké jako samet! Najednou ji napadlo, jestli je taky tak chladný jako Ecthelion. Pochybovala o tom. Vyzařovalo z něj cosi, co to rezolutně popíralo. V mysli se jí objevovala slova jako vášnivý, divoký, nespoutaný, nebezpečný, ale jiným způsobem než její muž. Ecthelion byl zrozen k zabíjení a ničení, ale tento Elf vypadal jako někdo, kdo kromě toho dokáže i život stvořit, nejen vzít ... A nejen to! Jistě by byl schopen poskytnout jí i potěšení, o kterém se zmiňovaly zakázané knihy, které potají četla jako malá holka. Byla zděšena svými myšlenkami a směrem, kam se ubíraly. Vždyť ženou vdanou jsem, jak tedy o čemsi takovémto nestoudném přemýšleti mohu?! pokárala v duchu sama sebe. Avšak ani to jí nezabránilo pokračovat v těch vzrušujících představách ... Zabrala se do nich tak, že úplně přeslechla, jak se otevřely dveře a dovnitř vstoupil její manžel.