Král z Eslabonu-2. část 1. kapitoly

Anotace: nedivte se za ty chyb...a omluvte je...díky moc=) Peri přijede na hrad, kde se setkává s Tamačuem, mužem s jizvou u oka.

„Pojďte zamnou“, řekl Tamaču a Peri ho následoval až na konec dlouhé chodby, kde se zastavili u červených dveří. Tady je váš pokoj, omluvte mne“, řekl Tamaču a odešel. Peri otevřel dveře a uviděl velkou místnost, kde bylo téměř všechno v červené barvě. Peri si všiml velkého okna a vedle okna po pravé straně ležela postel, na kterou si Peri lehl a vzpomněl si na svou matku. Nevydržel a upustil slzy. Ale vyrušil ho zvuk kopyt, podíval se proto z okna, kde stáli různé dřevěné stánky, kde se prodávalo ovoce, lidé tam na sebe křičeli. Peri mu však naskočila husí kůže, když spatřil dívku, prodávající jablka. Neviděl ji dobře, proto od okna odešel a lehl si.
Stále myslel na svou matku, ale byl zcela vyčerpán, ležel a po chvíli usnul.
„Pane, vaše snídaně je na stole“, probouzel Periho nějaký muž. Peri se probudil a podíval se na toho muže, který byl celý v černém. Pane, vaše snídaně je na stole, měl byste jít, dneska vás toho čeká mnoho, Tamaču vás musí zacvičit“, řekl opět. „Ale já nemám hlad, nejsem vůbec hladový“, řekl Peri a opět si vše uvědomil. „Ale vy musíte, váš otec by si to určitě jistě taky přál“, řekl sluha.
„Můj otec, nic o něm nevím, nikdy jsem ho neviděl, nikdy jsem nikomu nevládl..tak proč teď? Proč já?“, zamyslel se Peri. „Váš otec byl správný muž, chtěl zachránit město od krutovlády a taky se mu to podařilo a je nespravedlivé, že já tvého otce znal a ty jsi ho ani neviděl.“, řekl sluha a posadil se vedle Periho. „Já jsem Rapl, vyrůstal jsem s vaším otcem, ale když jsem měl rodinu, tak jsem si musel najít práci, jedině na hradu jsem dostal nabídku, tak jsem ji přijal a tvůj otec se naštval, ale já ho chápu.“, řekl Rapl. Peri se na Rapla podíval a chtěl mu něco říct, ale Rapl se postavil. Musíte snídat, Tamaču už na vás jistě čeká.“
Peri sešel s Raplem do jídelny, kde už čekal Tamaču v černém kabátě. Peri, dám vám čas na snídani, poté začneme s výukou šermu, budete to bohužel potřebovat“, řekl Tamaču a usmál se.
Peri se jen podíval na jídlo a přešla ho chuť, proto se vydal za Tamačuem. Tamaču šel kolem nádvoří, otevřel velkou červenou bránu . Tak Peri,vítej na cvičišti. Tady cvičí naší vojáci a tady tě budu učit šermovat. Nejdříve začneme s dřevěnými meči,aby se náhodou nic nestalo“,oznámil Tamaču a dal Perimu na výběr pár dřevěných mečů. Peri si vybral ten nejlehčí. „Můžeme začít!“,zvolal radostně a podíval se Tamačuovi do očí. Začali cvičit. Jedna,dva tři a Tamačův meč letí do vzduchu. „Výborně,šermování máš zřejmě v krvi. Takhle rychle se ještě nikdo nenaučil Tak to znamená,že prví lekci zvládáš,takže pro dnešek to je vše zítra touto dobou začneme něco jiného.“Řekl Tamaču a odešel. Peri si pomyslel, že to bylo nějak krátké, ale aspoň měl čas si projít nádvoří. Bylo zde hodně stánků a Peri začal hledat tu dívku, která se mu tak líbila.
Podíval se na všechny strany a našel ji. Byla na tom stejném místě jako včera a Peri nevěřil svým očím. Měl pocit, že před sebou vidí anděla. Měla na sobě bílé šaty a její hnědé dlouhé vlasy se při mírném vánku vlály sem a tam. Peri se blížil k ní, ale pak se zastavil, když se jejich oči střetli.
Peri stál a díval se jí do jejích modrých zelených očí. Pomalu se k ní blížil a když byl u ní, nedokázal na ni promluvit. „Dám si dvě jablka“, řekl po krátké chvíli. Dívka se usmála.
„A jak se jmenuješ?“, zeptal se. Začervenala se. „Mé jméno je Scheri, Scheri Lutzen. A vy jste Peri, náš budoucí král“, řekla Scheri. Peri se také začervenal a pousmál. „Víte, tady na hradě se nic neutají“, usmála se Scheri a Peri si připadal jako v nebi. „Já to tu vubec neznám, jsi jediná koho tu jen znám, nechtěla bys mi to tu ukázat?“, zeptal se a měl strach ze záporné odpovědi. „Ale jistě, moc ráda, ale až k večeru, mám tu ještě práci.“ Peri byl šťastný, bylo mu do tance, ale udržel se.
„Dobře, to jsem moc rád, takže mohli bychom při západu slunce tady hradu?“, domlouval se.
„Jistě, budu tady“, řekla a Peri se šel přichystat.
Peri šel do svého pokoje, kde na něj čekal Kruter. „Peri, konečně si tady. Čekám tu na tebe už nějakou tu dobu.“ „Pardon, já se zdržel venku.“ „Peri, měl bys něco vědět, jak jsme odjeli z tvého domu, něco se stalo, nevím jak je to možné, ale stalo se to.“ Peri se lekl. „Ale co? Co se stalo?“, zvýšil hlas. „Tvá matka, Kolona, uhořela“, řekl smutně. „Cože?! Uhořela? Jak je to možné?“, rozzuřil se. „My sami nevíme. Celý dům shořel a nezůstalo nic, ani prach, je to zvláštní, Peri, mrzí nás to, ale už nemůžeme nic udělat“, Peri stál jako strnulý a Kruter odešel.
Peri si sed na postel a nedokázal nic, nedokázal upustit slzu, nedokázal vstát, prostě nic. Seděl a čas ubíhal rychleji, než by chtěl. Podíval se z okna zjistil, že slunce zapadá a vzpomněl si na Scheri. Pomalu se postavil a převlékl se do hnědého saka a hnědých kalhot. Vyšel před hrad, kde stála Scheri v zelených šatech na zem dlouhé. Peri zapomněl na svou matku a opět nedokázal otrhnout svůj pohled od Scheri. „Dobrý večer, pane“, pozdravila Scheri. „Ahoj, Scheri“, usmál se Peri. „Mohu tě o něco požádat?“, zeptal se. „Mohla bys mi tykat?“ Scheri se pousmála. Jistě, jen jestli to nebude vadit, že prostá dívka jako já tyká eslabonskému králi.“ Peri se pousmál. „Tak kam půjdeme?“, zeptal se. „Já bych ti ráda ukázala mnoho míst, ale co bys chtěl vidět ty?“
„Já? Já bych rád viděl místo, které máš ráda.“
„Mě?“, pousmála se Scheri. „Já mám ráda jeden kopec, ráda ti ho ukážu.“
Peri kývl. Chtěl dát Scheri ruku, ale byl příliš nesmělý na to, aby to udělal.
Šli za zámek, kde a vyšplhali na vysoký kopec a tam se zastavili. „Tak jsem tady, to je mé místo“, usmála se Scheri. „Je to krásné místo“, pochválil Peri Scheriino místo a všiml si, že je slunce v úplňku a že je se Scheri osamotě na romantickém místě. Peri náhle uslyšel šuměné trávy, jako by tam někdo chodil, stále se díval na ze strany na stranu. „Co se děje?“, zeptala se Scheri a pomalu ji naskakovala husí kůže. „Pšššt, někdo tu je“, řekl potichu Peri. Uchopil balvan, který vedle něj ležel a čekal, že ho na toho neznámého hodí. „Peri! Peri!“, náhle někdo zakřičel. Byl to Tamaču, vylezl ze křoví, celý potrhaný od trnů akátu. „Tamaču, co se děje?“, zeptal se Peri a Scheri objala Periho. „Neboj, nic se neděje“, pošeptal jí Peri. „Ach, Peri, musíte do hradu, venku teď není bezpečno. Podle toho, co slyšeli zvědi chtějí Povstalci zaútočit.“ „Povstalci? Kdo jsou Povstalci?“, nechápal Peri. „Povstalci , to jsou lidé, kterým se líbila vláda Skalpesova a nechtějí na trůn nikoho, kdo byl Skalpesovým odpůrcem a ještě syn jeho vraha“, vysvětlil Tamaču. „Tak a teď bychom se měli všichni vrátit do hradu, tam si taky můžete popovídat“, dodal Tamaču a Peri kývl, dal Scheri ruku, aby se nebála a šli společně na hrad.