Fantasy world - 19. kapitola

Anotace: Elanořina rodina se rozhodne, že je na čase, aby Elanor čelila svým citům. Elrohir dává průchod své prchlivosti a terčem se stává Glorfindel, ten je kromě rozzuřeného prince nucen čelit i své minulosti. Jak se rozhodne?

Sbírka: Fantasy world

Glorfindelovi trvalo nějakou dobu, než se aspoň trochu vzpamatoval. S námahou vstal, vystoupil z lázně a chvějící se rukou si vzal ručník, kterým se nepřítomně osušil. Pak si na sebe natáhl čisté oblečení a po paměti si zapletl vlasy, neboť se neodvažoval opět pohlédnout do zrcadla. Obával se, že by tam zase spatřil její tvář a nebyl si jist, zda měl dost sil, aby jí znovu čelil. Dobře věděl, že nemá smysl pokoušet se ji nějak obměkčit. Nenáviděla ho a on jí to neměl za zlé. Ale tady se jednalo o Elanor. Dívku, která si také prožila své a rozhodně si nezasloužila, aby byla v nebezpečí kvůli němu! Unaveně se posadil na postel a pokračoval ve svých neradostných úvahách. Nejjednodušší by bylo, kdyby za ní přišel a vše jí vysvětlil, ale bylo mu jasné, že tohle nikdy neudělá. Nemůže k ní přijít a přiznat se ke své hanbě … Tohoto nikdy neučiním! přísahal v duchu sám sobě. Palácem zazněl gong svolávající obyvatele Imladris k večernímu jídlu. Nejraději by zůstal ve svých pokojích, ale to by jistě vzbudilo Elrondovu pozornost nebo dokonce jeho zvědavost. „A ta horší mnohem byla by!“ povzdechl si zlatovlasý Elda polohlasně a vydal se do jídelny. Podařilo se mu tam dorazit před Elanor, což považoval za velké štěstí. Protože se s ní na nádvoří nepozdravil, tak by jistě nyní očekávala, že své opomenutí napraví, ale to nehodlal. Spoléhal na to, že si netroufne oslovit ho přede všemi a, jak se později ukázalo, nemýlil se. Celou večeři na něho sice vrhala ublížené pohledy, ale dělal, že je nevidí. Konečně bylo jídlo u konce a Glorfindel se skoro ihned zvedl. „Omluvte mne, však ještě čehosi zaříditi musím!“ Neušlo mu, jak Elanor posmutněla. Bylo zřejmé, že očekávala, že se tu zdrží déle a ona tak bude mít možnost si s ním promluvit. Přátelsky pokynul Elrondovi, dvojčatům i tmavovlasému rádci a bez toho aniž by na ni pohlédl za sebou zaklapl dveře. Doufal, že ji svým chladným chováním od sebe odežene! Rychlým krokem zamířil do západního křídla, kde se nalézaly jeho komnaty.

Elanor sledovala, jak zlatovlasý kapitán odchází a nedokázala potlačit zklamaný povzdech. „Jemu za zlé tohoto neměj, tinu en´tinuamin! Cesta vskutku dlouhou a náročnou byla a on za bezpečí a životy mužů našich všech zodpovědný byl, tedy únavě jeho nediv se!“ Elanor sebou polekaně trhla. Nečekala, že si toho někdo všimne. „Já … jen jsem myslela, že …“ zahanbeně sklopila zrak. „Že déle zdrží se a ty s ním pohovořiti si moci budeš?“ Cítila na sobě Elrohirův pátravý pohled. Nejprve to chtěla popřít, ale pak si uvědomila, že by to nebylo právě moudré. „Zlobil se na mě, když mě našel v Mirkwoodu, tak jsem si s ním o tom chtěla promluvit, víš?“ snažila se, aby její hlas zněl jako obyčejně, ale zřejmě je neoklamala. Neušlo jí, jak si její strýcové vyměnili takřka neznatelné úsměvy. „Nic jiného v tom není!“ vyhrkla rychle, ale Elrohir se na ni jen zašklebil. „Opravdu!“ dodala s uzardělými tvářemi. „Tedy náklonnost jeho pro tebe významu žádného nemá?“ Erestorova otázka pronesená jako by mimochodem zůstala hodnou chvíli viset ve vzduchu. Co mám na to říct?! ptala se Elanor sama sebe. Přece mu nemůžu říct, že si bez Glorfindela nedokážu představit svůj život! Nebo ano? Ne, to v žádném případě! Sama nejlíp vím, jak jsem pošetilá a hloupá, to mně nemusejí říkat, ale nedokážu si prostě pomoct … „To samozřejmě ne, Erestore! Glorfindel je pro mě stejně důležitý jako kdokoliv tady!“ odvětila nakonec s rozpačitým pousmáním. „Já řekl bych, že jeho více ceníš si!“ vložil se do hovoru Elladan, který si ji doposavad jen zkoumavě prohlížel. „Popříti tohoto snad chceš?“ Elanor zrudla ještě více. „Já …“ hlas jí selhal, takže se musela napít, než mohla pokračovat. „Zachránil mě, víš?“ vyhrkla hlasitěji, než měla v úmyslu. „A já jsem mu za to vděčná … a dlužím mu to!“ Elrohir se natáhl pro karafu s vínem, aby jí dolil pohár. „A kterak dluh tento splatiti chceš?“ zeptal se jí při tom zvědavě. „Či snad mu dlužná zůstati hodláš?“ Elladan pokračoval cestou, kterou mu naznačil jeho bratr. „To je snad moje věc, nemyslíte?!“ ohradila se Elanor ostře, ale bratři jen potřásli hlavami. „To nikoliv! Ty do rodiny naší patříš a my práva zvěděti máme, kterak vděčnost svoji mu najevo dáti chceš!“ pronesli zároveň a tázavě na ni hleděli.

Elrond soucitně pozoroval svoji vnučku. Bylo na ní vidět, že se jí tato diskuze ani trochu nelíbí, ale ať se snažila sebevíc, tak jeho syny nedokázala zarazit. Musel jí přiznat, že si nepočíná špatně, ale vždy, když už to vypadalo, že je svými argumenty umlčí, jim na pomoc přispěchal Erestor. A proti těmto spojeným silám nebylo obrany, jak ostatně Elrond věděl z vlastní zkušenosti. Neschvaloval sice způsob, jakým ji nutili čelit jejím citům, ale byl rád, že o této záležitosti začali. „Elanor, věz, že my tobě rozpaků působiti nehodláme, však nutno jest, bys situaci tuto řešiti začala! Všem u stolu tohoto známo jest, jakých citů ke Glorfindelovi chováš! A ty jistě pouze přátelskými nejsou! Zapomínati neměla bys, že chodby paláce tohoto jen málokdy zcela liduprázdné jsou! Dokonce i v noci kdos po nich neustále pohybuje se …“

Elanor se při slovech svého dědečka zakuckala a z poháru, který držela v ruce, vyšplíchla rudá tekutina na stůl. Nevěděla jsem, že o tom víš! „To bylo jen jednou …“ polekaně si přitiskla ruku na ústa, ale už bylo pozdě. Zbrkle pronesená slova už zpátky vzít nemohla …

Glorfindel se převlékl do pohodlných nohavic a volné tuniky, vlasy si rozpustil a pročesal několika tahy zlatého kartáče. Pak se posadil ke svému stolu a přitáhl si jeden ze svitků, které mu na stole dle jeho příkazu hromadil Lindir. Náhoda tomu chtěla, že to byl zrovna soupis současného inventáře zbrojnice a Glorfindel znechuceně obrátil oči v sloup. Jako by nestačil ten proklatý sen! Ještě tohle! Večera dnešního vskutku štěstí nemám! pomyslel si, než ho začal pročítat …

„Čehož jen jedenkráte bylo, tinu en´seler´amin?!“ otázal se Elrohir s nebezpečně přimhouřenýma očima. Elanor mlčela a v duchu se proklínala. „Ada?!“ obrátil se tázavě na svého otce, když nedostal odpověď od své neteře. „Glorfindel na návštěvu k Elanor v dobu pozdní zaskočil …“ začal Elrond opatrně, neboť si byl velmi dobře vědom prchlivosti svého staršího syna, ale nebylo mu dopřáno pokračovat. Elrohir prudce vstal a překotil židli, která s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. „Tohoto pravda jest, Elanor?!“ zeptal se přísně své neteře. *Tororamin, uklidni se! Cožpak nevidíš, že tebe obává se?* Elrohir zachytil Elladanovu myšlenku, ale nedbal jí. „Nuže?!“ zahřměl na Elanor, ale ta stále ještě nebyla mocna slova. „Hlasu netřeba zvyšovati, pen-neth!“ promluvil Erestor uklidňujícím tónem, který ale neměl na dědice Imladris žádného účinku. Spíše naopak. Erestorův klid rozlítil Elrohira do nepříčetnosti. „Tohoto zaplatí mi!“ s touto hrozbou vyběhl na chodbu …

Elanor se konečně probrala ze svého strnutí. „Elrohire, ne!! Neubližuj mu …“ vykřikla z plných plic, pustila z ruky číši a vymrštila se ze svého místa, aby následovala svého strýce. „Nikam!!“ Elrondův hlas ji zastavil jen pár kroků od stolu. „Ale …“ chtěla protestovat, ale to už se zvedal i Elladan. „Uklidniti ho se pokusím, Ada!“ S tímto stručným prohlášením se vydal za svým dvojčetem. Elanor se za ním dívala a po tvářích jí stékaly slzy. Bála se, že Elrohir Glorfindela zabije, ale neodvažovala se jít za nimi …

Elrond také vstal a přistoupil ke své vnučce, kterou objal kolem ramen. „Ada ata …“ vzlykla a přitiskla se k němu. Konejšivě ji k sobě přivinul a přes její hlavu ustaraně pohlédl na Erestora, který jeho pohled opětoval. I v jeho šedých očích se zračily obavy. „Do komnat jejích ji odvésti měl bys, meldir! A čehosi na uklidnění jí dáti!“ navrhl tmavovlasý rádce nesměle. Elrond souhlasně pokýval hlavou. „Ty však za nimi běž, meldir!“

Glorfindel podrážděně vzhlédl od listiny, kterou studoval, a zamračil se na Elrohira, jenž doslova vlétl do jeho pracovny. „Elrohire …“ Ale mladší Elf ho rázně přerušil. „Čehož mezi tebou a Elanor bylo či ještě snad dokonce jest?!“ vyštěkl na něho hněvivě. Glorfindel upřel na svého někdejšího žáka pohled, který by kohokoliv jiného donutil k ústupu, ale u staršího Elrondova syna se zcela minul účinkem. „Nemyslím, že tobě by do tohoto čehosi bylo, pen- neth! Nyní odejdi, neb práce mnoho ještě mám!“ Glorfindel se znovu zadíval na papír a dal mu tak najevo, že tato záležitost je pro něho skončena. Ale Elrohir se nenechal tak snadno odbýt. „Tys bezbrannosti její zneužil!“ obvinil ho bez přemýšlení. Znovuzrozený Elda cítil, jak se v něm začíná vařit krev. Pomalu odložil svitek stranou, vstal a očima zabodnutýma do Elrohirových přešel před stůl. „Čehož to řekl jsi, pen-neth?!“ otázal se ho nevěřícně. „Žes bezbrannosti její zneužil! Kterak spokojen byl jsi?!“ Elfský princ se vzteky neznal a viděl rudě. „Jazyk za zuby drž, sic zapomenu, žes přítelem mým!“ zasyčel Glorfindel a jeho oči získaly ocelově šedý nádech …

Elladan spěchal za svým bratrem, jak nejrychleji mohl. Vnímal jeho zuřivost a právem se obával, že udělá nějakou pošetilost. *Přemýšleti zkus, tororamin! Cožpak Glorfindel by Elanor ublížiti schopen byl? Cožpak sám nevšiml sis, že náklonnost velikou k ní chová?A ona k němu takéž …* V myšlenkách se pokoušel s ním spojit, ale Elrohir se ani neobtěžoval mu odpovědět! Již z dálky slyšel jejich rozčilené hlasy! Do Glorfindelovy pracovny dorazil právě včas, aby zahlédl, jak jeho bratr zasáhl zlatovlasého kapitána levým hákem do brady. K jeho údivu se Glorfindel nijak nepokoušel krýt a po tomto drtivém úderu se skácel k zemi jako podťatý. „Faarea (Dosti), gweniaur!“ Elladan přiskočil k Elrohirovi a rázně ho popadl za paži. „Cožpak rozumu zcela pozbyl jsi?!“ několikrát s ním zacloumal, aby ho trochu vzpamatoval. „Býti mne nech, gwenneth (bratříčku)! On ničehož jiného nezasluhuje! Jak Elanor dotknouti opovážiti mohl se?!“ Elrohir se pokoušel setřást svého bratra, ale ten se nedal. „Vskutku chtěl bys, by Elanor do konce života svého sama zůstala?! By nikdy lásky opravdové nepoznala?! By jen bolest a ponižování v ohledu tomto znala?!“ Elladan si nebral servítky a nijak se nepokoušel tišit svůj hlas. „Nedovolím, by kdos, koho přítelem nazýval jsem, důvěry její takto sprostě využíval!“ Ani Elrohir se nenamáhal krotit svůj temperament.

Erestor zděšeně hleděl na bezvládně ležícího Glorfindela a do uší se mu bolestně zarýval křik Elrondových synů, kteří si dosti nevybíravým způsobem vyměňovali názory. „Pyn neth!“ oslovil je, ale bratři mu nevěnovali pozornost. „Zmlkněte!!“ zařval tedy na ně a oni se na něho užasle zadívali. Ani jeden z nich si nepamatoval, že by ho někdy slyšel křičet. „Čehož Glorfindelovi učinili jste?!“ třesoucím se prstem ukázal na bezvládného kapitána. Elrohir několikrát zmateně zamrkal. „Jen ho udeřil jsem …“ přiznal nakonec rozpačitě. Samotného ho nicméně překvapovalo, že svého bývalého učitele dokázal takto snadno srazit k zemi …

Elladan pustil svého bratra a vrhl se ke Glorfindelovi. Poklekl vedle něho a jemně ho otočil na záda, aby se mu podíval do tváře. Ostře se nadechl, když zjistil, že jeho přítel má zavřené oči. Tohoto znamení dobrého není! Na Glorfindelově bradě se už začínala rýsovat velká podlitina, ale jinak na něm nenašel žádné stopy po zranění. Elladan se bezradně zadíval na své společníky. „Nechápu, čehož to s ním jest! Rána Elrohirova prudkou bezpochyby byla, však jist si jsem, že tohoto nezapříčinila!“

Erestor přikývl. Věřil bez výhrad Elladanovu úsudku. Proč by taky ne, vždyť se učil léčitelskému umění od toho nejlepšího. Od samotného Elronda, jehož léčitelské schopnosti a znalosti byly takřka legendou. „Pro otce svého jdi, Elrohire!“ nařídil pevným hlasem. „V komnatách Elanořiných býti by měl, pokud cestou sem ho nestřetneš!“ Elrohir ho bez námitek poslechl.

Elladan zatím dál prohlížel Glorfindela, ale stále nenacházel žádné logické vysvětlení pro jeho bezvědomí. „Lože jeho odestel, Erestore, bych ho tam uložiti mohl, než Ada přijde!“ Starší Elf se tedy vydal do vedlejší ložnice, kde stáhl z postele přehoz a znepokojeně pozoroval, jak Elladan starostlivě pokládá Glorfindel na bělostné prostěradlo. Pohledy obou elfských lordů se setkaly. V pořádku bude? ptal se ten Erestorův. Ponětí nemám, meldir! odpovídal Elladanův.

Elrond dovedl plačící Elanor do její ložnice a něžně ji posadil do křesla u krbu. „Uuma nalla (Neplač)!“ konejšivě ji pohladil po vlasech. „Že mu nic neudělá, že ne?“ vzlykala a hleděla na něho uslzenýma očima. „Elanor, Glorfindel bojovníkem zkušeným jest! Na místě tvém spíše o zdraví Elrohirovo obával bych se!“ zněl sice bezstarostně, ale tak docela nebyl. Měl strach o oba. Byl si jist, že Glorfindel se bude snažit vyhnout boji, ale sám nejlépe věděl, jak Elrohir dokáže být neodbytný a umíněný! Nalil do sklenice trochu vody a podal ji své vnučce. „Napij se!“ Musel jí pomoci, protože jinak by většinu tekutiny vylila, tak moc se třásla. „Elanor …“ bylo mu jí líto a cítil se za to celé odpovědný. Vždyť on to vlastně způsobil! „Tohoto vskutku nechtěl jsem! Amin hiraetha (Odpusť), Elanor!“ K jeho překvapení zavrtěla rozhodně hlavou. „Ty za nic nemůžeš! Všechno je to jenom moje vina! Kdybych nebyla tak hloupá …“ zase se rozplakala. Elrond na ni nechápavě hleděl. „Čehož vinou tvojí jest?“ Elanor se několikrát zhluboka nadechla, než promluvila. „Jak jsem si mohla myslet, že by mě mohl mít rád?“ zašeptala zlomeně. Elrond vzal opatrně její dlaně do svých. „Elanor, jist jsem si, že on k tobě citů hlubokých chová … však v minulosti jeho čehosi temného jest a on stín tento překročiti nedokáže …“

Elanor mu pozorně naslouchala. Koneckonců, už se s ním zná dlouho, takže by mohl mít pravdu! Valar, kéž je to pravda! „Takže si myslíš, že mě má rád?“ zeptala se pro jistotu a dychtivě čekala, co jí odpoví. „Tím jist si jsem, tinu en´tinuamin!“ ujistil ji Elrond s lehkým úsměvem na rtech. „Však času mu dopřej, by s minulostí svojí vypořádati dokázal se!“ dodal po chvíli, když si uvědomil, jakou naději dal své vnučce. A přitom si tím nebyl ani trochu jistý! Věděl, že Glorfindelovi na ní záleží, také si byl ale vědom skutečnosti, že ho něco velmi tíží. A bylo mu velmi dobře známo, že když se tento znovuzrozený Elda k něčemu rozhodne, tak je takřka nemožné změnit jeho názor …

Elrohir se nezdržoval klepáním a vrazil do pokojů své neteře. „Ada?“ zavolal hlasitě a nervózně se rozhlížel kolem sebe. „Tady jsem, Elrohire …“ k jeho nezměrné radosti jeho otec vyšel z Elanořiny ložnice. „Glorfindel služeb tvých potřebuje, Ada …“

Elanor se zatočila hlava, když zaslechla Elrohirova slova. „Co jsi mu udělal?!“ vykřikla zoufale. „Slyšíš?! Nikdy ti to neodpustím! Nikdy, rozumíš?!“ Chtěla kolem nich proběhnout, ale Elrond ji chytil za ramena. „Stůj …“ Elanor se zuřivě pokoušela osvobodit z jeho paží. „Nech mě! Chci jít za ním! Pusť mě …“ ječela a tmavovlasý lord neměl jinou možnost, než s ní hrubě zatřást. „Nejprve uklidni se! Hysterie tvá ničemuž prospěšná nebude!“ jeho ostrý tón způsobil, že sebou přestala zmítat a prosebně se na něho zadívala. „Nech mě jí za ním … prosím!“ oči se jí znovu zalily slzami. „Nikoliv, tinu en´tinuamin! Ty zde setrváš, než pro tebe poslati nechám!“ Elrondův hlas nepřipouštěl žádné diskuze. „Teď jen překážela bys!“ Pustil ji a pokynul svému synovi, aby ho následoval. Neměl odvahu nechat ho tu s Elanor samotného. V rozpoložení, ve kterém se nyní nacházela, by mu jistě řekla hodně ošklivých věcí. A i na Elrohirovi bylo vidět silné rozrušení a on si nebyl jist, že by se jeho prvorozený ovládl natolik, aby Elanor na oplátku za její urážky nějakou nevrazil. Sice to nebývalo jeho zvykem, ale Elanor zdědila příliš mnoho z temperamentu svých rodičů a Elrohir sám o sobě také moc klidu nepobral, aby to Elrond riskoval …

Elanor po jejich odchodu klesla na podlahu, kde se srdceryvně rozvzlykala. „Prosím … ať je v pořádku! Prosím …“ vyrážela ze sebe mezi jednotlivými vzlyky. Nakonec přestala plakat a zvedla se ze země. Věděla, že tím dědečka rozhodně nepotěší, ale bylo jí to jedno. Chtěla ho vidět … musela ho vidět! A jestli se ji za to rozhodne potrestat, tak ať! Rychlými kroky se vydala do západního křídla …

Elladanovi se z duše ulevilo, když se Elrond objevil v Glorfindelově ložnici, těsně následován provinile se tvářícím Elrohirem. Ten si za tu krátkou cestu vyslechl od otce několik ostrých vět, které jako mávnutím kouzelného proutku ztišily jeho hněv. *Gwenneth (bratříčku)), že tohoto nezpůsobil jsem?* Elladan přistoupil ke svému dvojčeti a chlácholivě mu položil ruku na rameno. *Téměř jist jsem si, že tohoto vinou tvojí není, gweniaur!*

Elrond neztrácel čas planými řečmi a ihned se věnoval plavovlasému kapitánovi, který ležel jako bez života. Jen díky svým bystrým elfským smyslům dokázal slyšet jeho dech a vidět sotva znatelný pohyb jeho hrudi. Zarazilo ho popelavé zbarvení tváří jeho přítele. Glorfindele, čehož jen tobě stalo se? tázal se ho v duchu, ale odpovědi se nedočkal. Pozorně přejížděl dlaněmi po bezvládném těle, ale stále nenacházel nic, co by mohlo způsobit tak hluboké bezvědomí … Velká podlitina na jeho bradě byla nepochybně následek sporu s Elrohirem, ale ta to mít na svědomí nemohla! Nakonec se bezradně ohlédl po svých synech a Erestorovi, kteří ho upřeně pozorovali. „Nevím, čehož mu jest! On zranění žádného nemá, které stav jeho vysvětlovalo by! Však horečka vysoká ho spaluje a já o život jeho obávám se …“ Nikdo z nich si nevšiml Elanor, která se tiše vkradla do pokoje. „Umře?“ zeptala se s dětskou naivitou, která se rozhodně nehodila k jejímu věku, jak prolétlo hlavou Erestorovi. „Tohoto netuším, Elanor!“ odvětil vládce Imladris nešťastně.

Glorfindel nechápal, co se to stalo. V jednu chvíli čelí rozzuřenému Elrohirovi a vzápětí je na nějaké louce … „Vítám vás, lorde Glorfindele!“ její posměšný hlas ho zasáhl jako rána bičem. „Lothiriel …“ zašeptal a pomalu se k ní otočil. Vůbec se nezměnila. Měla na sobě dokonce i ty samé tmavě modré sametové šaty zdobené stříbrnou výšivkou, které s oblibou nosila v jeho paláci v Gondolinu … „Jak milé od tebe jest, žes na návštěvu zaskočil!“ rty se jí stáhly v nenávistném úšklebku. „Proč mne sem přivolala jsi?“ přinutil se Glorfindel ke klidu. „Něčehož tobě ukázati chci!“ ukázala mu na malé jezírko. „Pohleď, kterak jen blízkým svým ubližovati dokážeš!“ Glorfindel se se zaťatými zuby podíval na hladinu a ztuhl. Očekával, že tam znovu uvidí umírat svého syna, ale místo obrazu jeho těla probodaného šípy tam spatřil Elanor. Ležela na podlaze ve svém předpokoji a naříkala tak zoufale, že se mu až svíralo srdce … „Lothiriel, nech ji být! Ona již toho dosti vytrpěla, nemyslíš?! Se mnou čiň, jak tobě libo jest, však ji do toto nezatahuj!“ zahřměl na černovlásku, jež stála jen pár kroků od něho. Ale ta jen s úsměvem potřásla hlavou. „Tys též ohledů na city mé nebral!“

Elanor měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Už teď vypadá jako mrtvý! pomyslela si, když očima spočinula na ležícím Glorfindelovi. Bez dalších slov přešla k jeho posteli a sedla si na její okraj. Jemně ho pohladila po tváři a vtiskla mu něžný polibek na ústa, jako by mu tím chtěla dát svoji sílu. „Nenechávej mě tu … prosím!“ zašeptala tak tiše, že jí skoro nerozuměli.

Elfští lordi si vyměnili pohledy. „Ehm …“ odkašlal si Elladan. „Místo toto pro tebe vhodné není, tinu en´seler´amin! Dovol, bych tebe do komnat tvých doprovodil …“ nabídl Elanor, ale ta ho nenechala domluvit. „Děkuju, ale to není třeba, Elladane! Zůstanu tady a budu se o něho starat!“ oznámila překvapivě rozhodným hlasem. „Tohoto jako nápad dobrý mi nepřipadá …“ přidal se Elrohir ke svému bratru, ale ani jemu nebylo dopřáno dokončit svoji myšlenku. Tentokrát to byl Elrond, kdo ho přerušil. „O samotě nás zanechte! Totéž i tebe týká se, meldir!“ požádal klidným tónem. Cítil na sobě jejich tázavé pohledy, ale po chvíli ho poslechli a opustili Glorfindelovy pokoje.

Elrond přistoupil ke své vnučce dotkl se její ruky. „Obyčejně válečníci, kteří horečkami sužováni bývají, nebezpeční velmi jsou, neb démoni jejich ve chvílích takovýchto navrchu nabývají …“ Elanor k němu obrátila své smaragdové oči, ve kterých se zračilo naprosté zoufalství. „Nebudu tobě skrývati, že ve stavu takovémto i těm, jež velmi milují, ublížiti mohou …“ Jeho vnučka zavrtěla hlavou. „Nic mi neudělá, ada ata! Vím to!“ pronesla pevně. „Kterak myslíš, tinu en´tinuamin! Však tobě zaručiti nemohu, že péče tvá k něčemu mu bude!“ Elrondovi neuniklo, jak sebou trhla. „Nikoliv proto, že bys čehosi špatně činila, nýbrž proto, že pro něho toho moc udělati nelze!“ dodal rychle, aby si nemyslela, že ji považuje za neschopnou. Lindir mu vylíčil, jak vzorně se starala o zraněné v Mirkwoodu. „Já vím, ada ata, ale můžu mu aspoň otírat čelo, dávat mu pít a tak, ne?“ po tváři jí sklouzla slza. „To jistě! Věcí potřebných tobě sem poslati nechám!“ S těmito slovy ji políbil do vlasů a nechal ji o samotě s Glorfindelem.

Jeho synové na něho čekali na chodbě. „Ada, jist si jsi, že tohoto pro Elanor bezpečným jest?“ otázal se ho hned v úvodu Elladan. Elrond se na něho smutně pousmál. „A kterak ji od něho odvésti chtěl bys, nin-ion?“ odpověděl mu lehce sarkasticky. „Elanor o něho pečovati chce! Důvodu žádného nevidím, proč jí tohoto zakazovati měl bych! Na nebezpečí ze strany jeho ji upozornil jsem, však ona přesto na rozhodnutí svém trvá!“ Elrondovi připadalo, že je moc neuklidnil, protože se stále tvářili nesouhlasně. „Pyn neth, vy téhož pro něho učinili by jste, nikolivěk?“ vložil se do hovoru věcně Erestor a Elrond mu v duchu poděkoval. „To něčehož jiného jest …“ začal se ohrazovat Elrohir, ale Erestor ho umlčel zdviženou pravicí. „Elanor Glorfindela miluje, s faktem tímto tobě nic jiného než smířiti se nezbude, a nikdo, ni ty, jí práva u něho býti odpírati nemá! Tohoto nelidským vůči ní bylo by! Navíc sám sebe na místě jejím představiti zkus si! Kterak cítil by ses?“ Elrohir pevně stiskl rty. Svým duševním zrakem před sebou uviděl na lůžku ležící Aredhel … Její bledá líčka, potem zbrocené čelo, rozcuchané vlasy … Valar, tohoto nedopusťte! Toho snésti nedokázal bych! Jen z té představy se mu dělalo téměř mdlo … „Pravdu máš, meldir! Jen o bezpečí její obávali jsme se …“ hlesl Elladan zahanbeně. „Pyn neth, Elanor před sebou období těžké má a podporu naši veškerou potřebovati bude! A to i v případě, že Glorfindel zotaví se …“ Elrondova slova připomenula všem, čemu čelí. Že Glorfindela mohou ztratit … Ponořeni ve své vlastní neradostné myšlenky se rozešli do svých pokojů. Elrond a jeho synové potají záviděli Erestorovi, že se jeho komnaty nalézají tak blízko Glorfindelových …

Glorfindelovi přeběhl mráz po zádech. Nebyl žádný zbabělec, ale její nenávist mu naháněla strach. Ne kvůli tomu, co udělá s ním, ale děsilo ho pomyšlení, že nebude váhat ublížit Elanor! Proklínal se za to, že své city k ní nedokázal opanovat! A když už, tak je měl skrýt před Lothiriel, která se, jak viděl, doslova pásla na jeho obavách o Elanor. „Lothiriel … Prosím tě, bys ji ušetřila! Ne kvůli mne, nýbrž kvůli ní samé … Jistě víš, čehož již zakusila …“ snažil se Lothiriel přesvědčit, ale ta jen pokrčila rameny. „Proč měla bych? O mne též nikdo nestaral se! Otec můj tobě mne zaslíbil a tebe ni nenapadlo otázati se, zda svolna jsem či nikoliv! Tak proč nyní já bych na kohosi ohledů bráti měla?“ zeptala se ho sladce. „Čehož učiniti chceš?“ procedil Glorfindel skrz zaťaté zuby a hrozivě vykročil směrem k ní, ale ona se jen zvonivě zasmála. „Já? Ničehož, lorde Zlatého Květu! Ona tebe vskutku horoucně miluje! Pohleď!“ Glorfindel se opět zahleděl na hladinu a ztuhl. Zděšeně sledoval, jak se Elrond loučí s Elanor a nechává ji samotnou u jeho lože! „ELRONDE! ODVEĎ JI! HNED!“ zařval zlatovlasý Elda, ale nebylo mu to nic platné. „Čehož stane se, až démoni v duši tvé ukrytí vrchu nabudou? Doufej, že natolik, by tebe opustila, ji vyděsí!“ Vztekle se obrátil k Lothiriel a natáhl k ní ruce, aby ji chytil za krk, ale ona se s posměšným chechotem rozplynula ve vzduchu a objevila se o pár metrů dál. „Neobávej se, choti můj, jista si jsem, že lord Elrond jistě zranění její ošetří!“ s těmito slovy zmizela úplně. „LOTHIRIEL!“

Aredhel rušil z četby hluk, který k ní doléhal z chodby. Nejprve zaslechla Elrohirův hněvivý hlas, poté Glorfindelův, na to Elladanův a pak ještě další, který neznala vůbec. To vše bylo doprovázeno boucháním dveří a spěšnými kroky, které pobíhaly sem a tam. Nějak živo zde jest! napadlo ji pobaveně, protože v Mirkwoodu se vždy Imladris považovala za sice nádherné, avšak trochu nudné místo. Toto se tedy spíše vztahovalo na jejího vládce, ale Aredhel si vždy tak nějak myslela, že stejné to musí být i s jeho palácem. Nicméně, to platilo jen do doby, než poznala jeho syny … přinejmenším toho jednoho! Elrohira rozhodně nemohla nazvat klidným nebo dokonce nudným … Ten rozruch se už trochu uklidnil a ona se vydala ke dveřím, které malinko pootevřela, a vykoukla zvědavě ven. Ke svému nemalému údivu stanula tváří v tvář Elrohirovi, který právě očividně hodlal pěstí zabušit na její dveře. Než stačila cokoliv říct, tak ji vtlačil dovnitř, kopnutím za sebou zavřel a ihned se hladově zmocnil jejích úst. Aredhel překvapeně zasténala, ale nijak se nebránila. Naopak, více než ochotně mu vyšla vstříc. Pootevřela rty, čehož Elrohir bez váhání využil a polibek prohloubil … Cítila, jak jeho ruce kloužou níž až na její zadeček, který začaly hladit … Přitiskla se k němu a zabořila prsty do černé hřívy jeho vlasů, která mu jako temný vodopád spadala k pasu … Jejich jazyky se kolem sebe ovíjely ve smyslném tanci …

Po chvíli Elrohir přestal Aredhel líbat a mlčky ji pozoroval s rukama pevně ovinutýma kolem ní, jako by se bál, že jakmile ji pustí, tak mu někam odejde. Její modré oči si ho nevěřícně prohlížely, ústa měla lehce pootevřená a hruď se jí nepravidelně zdvíhala … Připadalo mu neskutečné, že je tady. Že má Aredhel konečně ve svém náručí ... Tohoto dlouho vydržeti nemůže! napadlo ho, ale teď se tím nehodlal zabývat. „Lirimaer …“ zašeptal, neboť se bál, že poruší kouzlo tohoto okamžiku. „Mysli si o mne, čehož chceš, však tebe odejíti nechati nehodlám!“ To byla pravda! Nedokázal snést pomyšlení, že by ji už nikdy neměl spatřit! „Valar mi odpusť, stejným jako choť tvůj jsem, však tohoto nedokáži, Aredhel! To raději zemřel bych, než tebe bych ztratiti měl …“

Aredhel zněl jeho hlas jako rajská hudba! Jak bylo nádherné slyšet jeho slova plná lásky, vášně a příslibů! Toho všeho, čeho se už dávno vzdala, ale jeho příchod v ní probudil naději, že to ještě není ztraceno … Že stále ještě může milovat a být milována … Jen opatrna buď, bys tohoto znovu nepokazila! varovala sama sebe v duchu. Něco jí říkalo, že tohle je poslední šance, že pokud nyní udělá chybu, tak už nebude žádná možnost, jak ji napravit. „Amin mela lle (Miluji tebe), Elrohir!“ přiznala a raději skryla obličej na jeho mocných prsou, aby neviděl ruměnec, jenž jí zbarvil tváře do ruda.

Elrohir se zarazil a několik vteřin nebyl schopen slova. „Čehož to řekla jsi?“ otázal se jí takřka bez dechu a vzal ji jemně za bradu, aby se jí mohl podívat do očí. Och, Valar, nechť nemýlil jsem se! Ať tohoto pravdou jest … modlil se v duchu.

„Amin mela lle, Elrohir!“ Aredhel s prudce bušícím srdcem poslušně zopakovala svoji poslední větu. „Já … už si lháti nedokáži … miluji tě a … navždy budu …“ Rozhodla se mu vyjevit celou pravdu. „Od okamžiku, co tebe spatřila jsem, cosi k tobě mne táhlo … Však jak kohosi jako já, bys milovati mohl? Myslela jsem, že hračkou tvojí pouhou býti mám … A když král mi nakázal, bych s tebou sem jela, tak velmi rozhněvala jsem se … neb uvěřila jsem, že taktéž citů ke mne chováš … a přesto mne na názor můj otázati ses neobtěžoval …“ Pod jeho upřeným pohledem její odhodlání bledlo, až se vytratilo docela. Zmlkla a nejistě na něho hleděla.

Elrohir pomalu přejel prsty po její skráni. „Aredhel … Amin mela lle!“ Umístil něžný polibek na její čelo. „Od chvíle té, co tebe spatřil jsem! Však tys nikdy ničehož, co by mne povzbuditi mělo, neučinila! Spíše naopak! Pozorností mých stále odmítala jsi a příkře ku mne správala ses!“ dodal vyčítavě, ale hrot svým výčitkám otupil dalším polibkem, tentokrát přímo na její ústa. „Amin hiraetha, Elrohir!“ špitla Aredhel provinile. „Nan (Ale)…“ Elrohir jí položil prst na ústa. „Žádné ale, lirimaer! Miluji tebe a ty miluješ mne?“ Chtěl si být jistý, že ji dobře pochopil. „Uma (Ano)!“ přikývla okamžitě. „Dobrá! Tedy v pořádku vše jest!“ pronesl rozhodně, majetnicky ji k sobě přitiskl a vášnivě se zmocnil jejích sladkých rtů …

Aredhel okouzleně zavřela oči a plně se oddala jeho dotekům. Byly tak … příjemné! Nedokázala myslet na nic jiného, než jeho jazyk pustošící její úst a jeho dlaně bezostyšně zkoumající její tělo … Mlhavě vnímala, jak ji vzal do náruče a někam ji nese. Vůbec ji to nezajímalo, jen doufala, že tam budou spolu sami … Jemně ji kamsi položil a přestal líbat. Zklamaně vzdychla a podívala se na něho. Uvědomila si, že jsou v její ložnici a ona se nachází ve své posteli. Elrohir ležel na boku vedle ní, pohrával si s jejími vlasy a tázavě na ni hleděl. „Pokud nechceš, tak toho řekni, lirimaer!“ požádal ji zastřeně. Aredhel si místo odpovědi začala neobratně rozvazovat tkanici na živůtku …

Elrohir jako uhranutý sledoval pohyb jejích prstů a bezděky zadržel dech. Na kratičkou sekundu ho napadlo, že je to jen nějaká její hra a pak ho od sebe odežene, ale při pohledu do jejích očích potemnělých vášní pochopil, že je to zbytečná obava … Přišlo mu, že to šněrování rozvazuje snad celou věčnost! Netrpělivě odstrčil její ruce a prudce trhl …

Aredhel polekaně vydechla, když tak nečekaně osvobodil její ňadra a vzápětí se stejně rázně vypořádal i s její sukní. Než však stačila protestovat, vzal do úst jednu její bradavku a tu druhou začal dráždit palcem … Hlasitě zasténala a prohnula se proti němu …

Elrohir se usmál potěšen její vstřícnou reakcí. Pomalu začal sunout ruku přes její lýtko a stehno až k jejímu klínu a bez váhání do něho ukazováčkem vklouzl …

Aredhel přivřela oči a zcela se poddala jeho laskání. Bylo to pro ni něco naprosto nového a neznámého, ale cosi jí našeptávalo, že takhle to má být … Když do ní vsunul prst, tak sebou cukla a překvapením se jí rozšířily oči. Elrohir se okamžitě přestal věnovat jejím ňadrům a tázavě jí pohlédl do obličeje. „Něčehož děje se?“ Několikrát se nadechla, aby získala trochu času, než mu odpoví. Styděla se mu přiznat, že takhle se jí manžel nikdy nevěnoval … „Ničehož … jen … jen … tomuto zvyklá nejsem …“ dodala zahanbeně a otočila hlavu na stranu, aby mu nemusela čelit. „Aredhel … melamin , maa ie´amin (na mne pohlédni!“ požádal ji tiše. Rozpačitě ho poslechla. Očekávala, že v jeho obličeji nalezne výsměch, ale byla tam jen neskonalá něha. „Uuma della (Nestrachuj se), melamin! Slibuji, že tobě nikterak neublížím …“ svůj slib stvrdil dalším sladkým polibkem. „Amin sinta sina (Vím) nan (ale) …“ Opět ji umlčel polibkem. „Jak již řekl jsem, žádného ale, melamin!“ s těmito slovy se vrátil ke své původní činnosti.

Aredhel ucítila, jak opatrně přidal další prst. Když jimi začal pomalu pohybovat sem a tam, veškeré její námitky a obavy byly zapomenuty. „Uma!“ vykřikla hlasitě a vzepjala se proti němu. „Ner (Víc) … saes … Elrohir …“ Její slastné vzdechy Elrohira povzbuzovaly k dalším něžným útokům, kterým se nemohla, a, Valar jí pomož, ani nechtěla, bránit. Naprosto ji pohltil vír vášně, kterou v ní probudil. Bylo jí horko, hlava se jí točila … Na okamžik si myslela, že umírá. Však smrt tato nádhernou byla by! Najednou se roztřásla a vše kolem ní zmizelo v mlze … „Elrohir …“

Elrohir si lehl na záda a přitáhl si chvějící se Aredhel k sobě. Její hlavu si položil na hruď a šeptal jí do ucha konejšivá slůvka. Sám byl překvapen, jak silnou odezvu v ní jeho pozornosti vyvolaly. Zdá se, že Ecthelion tebe velmi zanedbával, aier! Však už postarám se, bych tobě tohoto vynahradil! Aredhel po dlouhé době konečně otevřela oči a pohlédla na něho. „Melamin …“ zašeptala unaveně a Elrohirovi poskočilo srdce radostí. Žádná z jeho předcházejících partnerek ho takto ještě nikdy nenazvala, vždy používaly jen jeho jméno. „Kaima (Spi), Aredhel!“ pohladil ji po vlasech. „Nan …“ Zamračil se na ni a lehce klepl přes zadeček. „Čehož tobě řekl jsem?“ zeptal se výhrůžně. „Žádné ale …“ odpověděla poslušně a natáhla se, aby mu vtiskla polibek do koutku úst. „Quel (Dobrá)! Nyní odpočiň si, neb dozajista unavena býti musíš!“ Aredhel se k němu přitiskla a on ji pevně objal. Netrvalo dlouho a její pravidelné oddechování mu oznámilo, že spí. Zjihle si ji prohlížel a stále nemohl uvěřit svému štěstí. Po tolika letech marného hledání našel tu pravou! A nehodlal se jí už nikdy vzdát!

Krátce po půlnoci se zvedl silný vítr a zanedlouho poté se spustil prudký déšť, který nemilosrdně bičoval vše, co bylo v jeho dosahu. Elanor sebou polekaně trhla a vyplašeně se rozhlédla kolem sebe. Co to bylo?! Ostrá rána, jež ji vytrhla ze spánku, ji vylekala. O chvíli později si uvědomila, že to byla jen nedovřená okenice v Glorfindelově pracovně. Vstala tedy a vydala se tam, aby ji zavřela. Sotva však otevřela spojovací dveře, tak jí průvan zhasl svíčku a ona se ocitla v naprosté tmě, kterou občas prozařovaly blesky křižující noční nebe. Elanor najednou vyschlo v krku a kolena se jí podlahovala. No tak! okřikla sama sebe. Copak jsi malá holka, aby ses bála tmy a blesků?! Vzpamatuj se! rázně pohodila hlavou a vešla do pracovny. Popaměti zamířila k oknu. Vzpomněla si, jak se sem potají vkrádala, aby Glorfindela mohla pozorovat při tréninku s vojáky. Byl nádherný! A ze všech nejlepší! Polohlasně zaklela, když bokem bolestivě narazila na roh stolu. Budu tam mít pěknou modřinu! pomyslela si a s kyselým úsměvem zavřela okno, které pečlivě zajistila zástrčkou. S úlevou se vrátila zpět do ložnice. Dříví v krbu jen slabě doutnalo, tak se sklonila, prohrábla ho a přiložila menší dubové poleno. To hned vzplanulo jasným plamenem a Elanor se okamžitě cítila bezpečněji. Natáhla k němu dlaně, aby si ohřála prokřehlé prsty. Ani jsem si nevšimla, jaká tu byla zima! napadlo ji. Za zády se ozval tichý šramot, který ji přiměl otočit se. „Ne …“

Erestor prudce procitl z reverie a pozorně se zaposlouchal. Měl dojem, že slyšel někoho křičet, ale zřejmě to byl jen sen. Otočil se proto na druhý bok a za několik vteřin se jeho mysl vrátila zpět do Lórienových zahrad …

Glorfindel hlasitě zanadával, když se před ním znovu objevila ta proklatá louka. Už několik hodin se pokoušel najít cestu ven, ale bezvýsledně. Rozum mu napovídal, že je to stejně nemožné, neboť toto nebyl obyčejný palouk, ale on tomu odmítal uvěřit. Jeho mozek mu prostě nedovolil přijmout fakt, že nemá naději. Vztekle nakopl kámen, který mu ležel v cestě, ale jediným výsledkem bylo, že si poranil palec a byl teď nucen nedůstojně poskakovat po jedné noze. Klel při tom jako trpaslík, kterému někdo ukradl jeho zlatý poklad … Blízko něho se ozval pobavený smích. „Nevěděla jsem, že lord Zlatého Květu tanci taktéž holduje!“ Bleskl po ní hněvivým pohledem. „Na tomto směšného ničehož není!“ Lothiriel si z jeho napomenutí nic nedělala a klidně se smála dál. Ve tvářích se jí dělaly roztomilé dolíčky, kterých si u ní nikdy nevšiml. „Sluší ti to! Častěji smáti by ses měla!“ prohodil k ní bezmyšlenkovitě.
Lothiriel se zarazila a šokovaně pohlédla na svého bývalého manžela. Vskutku toliko změnil ses?! „Cožpak důvodů nějakých ku smíchu měla jsem?!“ zeptala se ho ostře, aby zakryla svoji nejistotu. „Vždyť takřka otrokyní tvojí byla jsem!“ obvinila ho vzápětí. Glorfindel si nešťastně povzdechl a posadil se do měkké trávy. „Lothiriel, vím, že něhou přílišnou k tobě neoplýval jsem! Však nikdy na tebe ruku svoji nevztáhl jsem! A ty důvodu žádného ku stížnostem neměla jsi! Taktéž nevšiml jsem si, že na osud svůj nějak žehrala jsi.“ pronesl tiše. „Pochybuji, že stížnostem mým naslouchal bys! Tebe jen úřad tvůj zajímal a ničehož jiného pro tebe významu nemělo!“ Lothiriel si sedla kousek od něho a upřela na něho vyčítavý pohled. Zlatovlasý Elda smutně přikývl. „Toho pravda jest, však přesto tohoto zkusiti měla jsi! Teprv po smrti syna našeho tys nespokojenost svoji najevo mi dala!“ Trhla sebou, jako by ji udeřil. „Tebe žádala jsem, bys ho tam neposílal! Na kolenou tebe prosila, by doma zůstati směl! Ale tys nedbal! Tys rozhodl, že válečníkem jako ty bude! Přece však věděti musel jsi, že on nikdy bojovníkem dobrým nebude!“ vmetla mu do obličeje. „Toho známo bylo mi, však doufal jsem, že alespoň sám sebe brániti naučí se! Tušiti nemohl jsem, že napadeni budou a on v boji zabit bude!“ bránil se Glorfindel chabě. „Vskutku myslíš, že na smrt vědomě ho poslal bych?“ natáhl k ní ruky, aby ji pohladil po rameni. Očekával, že uhne, ale ona mu to kupodivu dovolila. Dodalo mu to odvahy a opatrně ji k sobě přitáhl. „Lothiriel, věz, že tohoto nikdy nechtěl jsem!“ zašeptal zlomeně a v jeho očích se zaleskly slzy, které mu brzy smáčely tváře ...
Lothiriel začínala pochybovat o tom, že vzít ho sem byl dobrý nápad. Dlouhou dobu si to připravovala, ale teď se nic nedařilo podle jejího plánu. Představovala si, že Glorfindel bude chladný jako vždy, ale místo jeho obvyklé odtažitosti se setkala s něhou a lítostí, které by u něho rozhodně nehledala. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by i on mohl bolest ze smrti jejich syna! Měla dojem, že ji skoro nevzal na vědomí, když za ním přišla do jeho pracovny, aby mu oznámila, že zemřel. Jen jí stroze oznámil, ať zařídí vše potřebné, a že přijde pozdě večer … Pohled na žalem zlomeného válečníka ji hluboce zasáhl. I jí vytryskly slzy a bezděky se přitiskla ke Glorfindelovi, jako by u něho hledala ochranu …

Lórien se spokojeně usmál. Měl pro tu tmavovlásku slabost, což mu jeho bratr neustále vyčítal, a její zraněná duše ho trápila. Přál si, aby se vyléčila, ale to do této doby nebylo možné. Proto ji ve svých zahradách nechával nahlížet do jeho osudu, což pro nikoho jiného ještě nikdy neučinil. Věděl, že když se zbaví té sžírající nenávisti, tak se uzdraví … Jen mu bylo líto Glorfindela a Elanor, kteří tím tak trpěli, ale podle toho, jak je poznal, si myslel, že by to pro ni určitě udělali. Však na výběr jim nedal jsi! ozvalo se jeho svědomí. Již brzy konec tohoto bude a vše tak, jak býti má, opět bude! odbyl ho rázně. Zhluboka se nadechl a opatrně foukl …

Glorfindel konejšivě hladil Lothiriel po zádech. Neměl ponětí, jak dlouho tam takhle seděli, ale on už vyplakal všechny slzy, které v sobě celé ty yény zadržoval. Její pláč také zvolna umlkal, ale stále se chvěla. Nakonec k němu pozvedla svoji uslzenou tvář a on se něžně dotkl jejího spánku. „Amin hiraetha, Lothiriel!“ Přikývla. „Amin sinta sina, Glorfindel! Jen toho připustiti nechtěla jsem si …“ přiznala rozpačitě. „Odpusť mi všeho, čehož tobě učinila jsem … saes … pokud tedy tohoto odpustiti dá se!“ požádala ho se sklopenou hlavou. „Lothiriel, já tobě ničehož odpouštěti nemusím, neb právo plné na toto měla jsi!“ odpověděl Glorfindel klidně. „Však čehož Elanor učinila jsi, tobě zapomenouti nedokáži! Ona nenávistí tvojí sužována býti neměla!“ Lothiriel zrudla hanbou. „Vím, však tobě skrz ni ublížiti chtěla jsem! Bys cítil, jaké jest, když ten, koho miluješ, trpí …“ Glorfindel pevně stiskl zuby. Chápal ji, ale při pouhém pomyšlení, že by byla schopna Elanor takto využít, se v něm vzmáhal vztek. „Čehož tedy s ní učiniti hodláš?!“ zeptal se ledově. Polekaně k němu vzhlédla. „Ničehož, neb ona čistá a nevinná zcela jest! Amin vesta (Přísahám)! A věz, že pokud citů svých jí vyjevíš, tak …!“ zmateně pozorovala, jak Glorfindelovy obrysy rychle blednou, až se ztratily docela. „NE! Vrať se! Toho hlavního tobě neřekla jsem …“ vykřikla zoufale. „On toho ví, Lothiriel!“ loučkou se ozval hluboký hlas. „A čas tvůj již nadešel!“
Lothiriel cítila, jak se jí točí hlava … svět kolem ní pozvolna mizel v zářivém světle … najednou zahlédla známou postavu, která se k ní přibližovala. Bez váhání rozpřáhla náruč. „Nin-ion!“ Zaplavil ji nevýslovný pocit štěstí, když ho objala. Vše tak, jak býti má, jest! zaduněl v její mysli Lórienův hlas.

Glorfindel zvolna otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe. Ke své úlevě byl ve své ložnici a měl dojem, jako by se právě probudil ze zlého snu, o kterém ví, že se už nikdy nevrátí. V křesle zahlédl spící Elanor a potěšeně se usmál. Hned, jak se vzbudí, jí všechno řekne ... a pak ji sevře ve svém náručí a zlíbá její líbeznou tvář … Elanor se trochu zavrtěla a on spatřil její obličej. Nadšení z toho, že ji vidí, ho okamžitě opustilo, neboť ho zdobilo několik ošklivých modřin a opuchlý ret. Čehož to jen učinil jsem?! tázal se Glorfindel sám sebe zděšeně. Takřka proti své vůli natáhl ruku a zlehka se prstem dotkl jejího nateklého rtu. Amin hiraetha, aier! Elanor něco zamumlala, ale neprobudila se. Glorfindel potichu vstal a po špičkách se vydal do šatny, aby se oblékl. Hodil na sebe hnědé nohavice a bílou halenu a rychle se vrátil zpět k Elanor. Klekl si před ní, dlaně položil na opěradla křesla a zhrozeně si ji prohlížel. Nechápal, jak to mohl udělat … Vlastně chápal, ale nechtěl tomu věřit … Nemohl! Cožpak Elrond uvažovati nemohl?! Proč jen ji zde samotnou nechal?! Přivřel oči a zhluboka se nadechl. Ať chtěl sebevíc, tak z toho nemohl vinit Elronda. Ani Lothiriel za toto nenesla odpovědnost, i když by ji z toho rád obvinil … Byla to jen jeho vina! On to byl, kdo ji zbil! On, Glorfindel a nikdo jiný!

Elanor probudil divný pocit, jako když ji někdo zblízka sleduje. Polekaně sebou trhla a otevřela oči. Glorfindel! Klečel před ní a zkormouceně na ni hleděl. Natáhl se k ní a ona si na okamžik myslela, že ji znovu udeří, ale on ji místo toho pohladil po vlasech. „Amin hiraetha, aier!“ zašeptal a sklonil hlavu. Vlasy mu zakryly tvář, ale ona měla dojem, že v jeho očích zahlédla smutek a stud. „Glorfindele …“ vydechla a nedokázala zadržet bolestivé syknutí. „Maa ie´amin (Podívej se na mě), saes!“ požádala ho tiše. Chvíli trvalo, než jí vyhověl. Zjistila tak, že se nemýlila. Tváře mu hořely a jen stěží se jí dokázal podívat do očí. „Tos mi neudělal ty …“ Glorfindel zamítavě potřásl hlavou. „Toť od tebe laskavé velmi jest, aier, však nelži mi!“ přerušil ji jemně. „Sám nejlépe vím, čehož tobě způsobil jsem! Však nic jiného, než tobě omluviti se udělati nemohu! Odpusť mi, můžeš-li! A nemůžeš-li …“ odmlčel se. „ … pak nejlépe bude, když co nejdříve odjedu …“

Elanor si začínala zoufat. Jak jen ho mám přesvědčit, že mu to nemám za zlé?! Odjedeš?! To ji zasáhlo mnohem tvrději než jeho dlaň v noci. „Glorfindele, přestaň!“ okřikla ho rázně, ale on jen smutně odvrátil oči. „Již rozhodl jsem se, aier!“ pronesl rezolutně a začal vstávat. Elanor cítila, jak se jí sevřel žaludek. To přece nemyslí vážně?! „Měl jsi horečku, vůbec jsi o sobě nevěděl … myslela jsem, že umíráš!! Bála jsem se o tebe!“ Najednou se v ní něco zlomilo. Možná to způsobila únava nebo šok z toho, že chce odejít. „Já tě miluju … víš?! Amin mela lle! Byla jsem hrůzou bez sebe … Nesmíš odjet … nesmíš mě tu nechat …“ křičela na něho a bylo jí úplně jedno, že to musí být slyšet až na chodbě! „Nenechávej mě tu … saes!“ schoulila se v křesle, jako by jí tím výbuchem došly síly, a zoufale se rozplakala. Copak to všechno bylo zbytečné? Copak ji opustí jako všichni, které milovala?!