Východ slunce 36. díl

Anotace: Přidávám další dílek. nemá ani cenu omlouvat se, že to trvá tak dlouho. Snad jste si zvykli. Za komentáře budu vděčná.

Zdála se mi? Měla jsem halucinaci? Netušila jsem. Zírala jsem do té trhliny mezi hlavami vojáků a v momentě, kdy jsem se soustředila, ve škvíře spatřila tu bílou postavu, jež mi v poslední době často probíhala hlavou. Byla to ona, nespletla jsem se. Jenomže co by tu dělala, pokud se tam někde přede mnou vznášel jen její duch, odraz?
Není zrovna nejvhodnější doba na takové záhady. Přesto jsem potřebovala příčinu jejího příchodu zjistit, ať už v jakékoli podobě.
„Můžete pokračovat? Schodiště už je tak narvaný k prasknutí, tak sebou hněte!“ zavrčel za mnou někdo.
Probrala jsem se z transu, myslí však nepřestala zkoumat přítomnost té bílé osoby. Otočila jsem se na vojáka, který mi prskal na hlavu, a s kamenným výrazem mu dala najevo, kdo je tady pánem.
„Já tu právě vykonávám svou funkci. Pokud chcete jít dolů,“ procedila jsem mezi zuby, „mohl byste taky seskočit. Zase taková výška to není a ti dole vás jistě rádi chytí do náruče, že?“ odpověděla jsem mu nevrle, protože mě vyrušil ze soustředění, a sledovala výraz jeho tváře.
Nejdřív se naštvaně kouknul na mě a zkameněl. Pak se podíval dolů na ostrá kopí v rukou vojáků a znovu, už lehce našedivělý, pohlédnul zpět do mého zakrytého obličeje. Začal otevírat pusu, jako by chtěl něco vykoktat. Zarazila jsem ho dřív, než ze sebe vypravil hlásku. Taky by se jinak mohlo stát, že by letěl dolů. Opravdu jsem neměla náladu na žerty.
Bylo toho tolik, že jsem nevěděla, kam dřív. Sodaat se za chvíli vrátí ze své průzkumné mise, mé družině bych se také ještě chvíli mohla věnovat, přestože už to nebylo plně nutné, a objevila se tu Belieb. Proč v tom největším zmatku? Chtěla pomoct, nebo přišla škodit?
Maneater mi, ačkoliv to byl můj nepřítel, nasadil brouka do hlavy. Pokud byla pravda to, co říkal, byla Belieb ještě horší než on. Alespoň v jednom slova smyslu určitě. Zabila svou sestru. Jenomže, v potaz se musel vzít i ten důvod, proč to udělala. Kletba. Dá se vůbec zlomit, nebo to lze s vypětím všech sil jen v legendách? Koho bych v tom sporu měla brát za toho špatného? Maneater chtěl zvědět pravdu, chtěl se pomstít, v případě že by jeho domněnky byly správné. Tomu se nedalo nic vytknout, až na ten způsob, jakým to dělal. Jen kvůli němu nyní stál na druhé straně bariéry.
Před očima se mi odvíjely vzpomínky. Mé první setkání s ním, před jeskyní. Chladnokrevná vražda. Světelné koule. Skřípavý hlas. Jeho fialové oči, které mě provázely nočními můrami. A naopak ta setkání v lese, na louce. Ty promluvy, jež ve mně zanechávaly zvláštní pocit, převracely to, k čemu jsem byla vedená. Přítomnost muže, jež mi nebyla ani nijak nepříjemná, spíš paralyzující, protože kdo se zničehonic baví se svým úhlavním nepřítelem?
Poskytl mi na sebe pohled, který mě zarážel v dalším jednání proti němu. Možná toho chtěl docílit, a proto to celé dělal. Ale tomu jsem nevěřila. Stál si za svou pravdou. A já ho chápala.
To byl ten kámen úrazu. Soucit. Pochopení. Poznání. Jak mi v sobě temný ukázal dobro, zašpinil zlem tu, jenž by měla být ztělesněním nevinnosti. V každém z nich bylo něco. Teď jen kdo ho v sobě měl víc.
Pohlédla jsem znovu na místo, kde měla Belieb stát. Nebyla tam. Zmateně jsem prohlížela každou řadu válečnou horečkou nabitých mužů a zkoumala, kam zmizela. Nikde mezi shlukem dole nestála. Přesto jsem podvědomě cítila, že neodešla. Ne, někde tu byla. Někde v pevnosti. A čekala na mě.
Jakmile jsem si to uvědomila, zahlédla jsem bílé vlákno visící ve vzduchu. Vedlo napříč muži, kteří jím procházeli, jako by tam vůbec nic nebylo. Napjatě mířilo někam dozadu do budovy. Chystala jsem se jít za tím vláknem, ale odvolaly mě povinnosti. V hlavě se mi ozval Sodaatův hlas.
„Pojď na ochoz. Bude lepší, když si na chvíli sednu.“
Poslechla jsem ho a ze strnulé pozice na schodišti jsem se otočila a zase zamířila nahoru. Muži kolem hlasitě zaúpěli. Co jsem mohla dělat.
Stoupla jsem si k okraji a vyčkávala, až na pohasínající obloze uvidím tečku. Slunce pomalu klesalo. Nepřátelé očividně měli v plánu zaútočit za tmy. Nečekaně. Nikdo tak nebude ve výhodě. Oni budou vidět stejně špatně jako my. I když pro člověka u světla je těžké zírat do tmy. V tom měli zase navrch oni. Budeme muset nařídit zhasnout všechny pochodně na hradbách, nebo je ukrýt.
Pátrala jsem dál, zkoumala příkrý terén, lesy kolem a stále nespatřila to, co jsem hledala.
„Z druhé strany. Ještě chvilku vydrž.“ Vyslechla jsem si poznámku a s povzdechem čekala. Portmon sledoval má záda a netrpělivě vyčkával na můj pokyn.
Už se blížil. Zakroužil v těsné blízkosti nad našimi hlavami, poděsil několik vojáků a zase odletěl nabrat rychlost. Nastavila jsem mu ruku. Ladně na ni dosedl a přejížděl si mě korálkovýma očima. Vzdechy údivu kolem nás jsem neposlouchala. Děkovala jsem za kožené rukavice a tlustou látku pláště. Jeho drápy nevypadaly zrovna přívětivě.
„Spusť. Nemáme moc času. Vidíš ty jezdce dole? Čekají akorát na tvou zprávu, tak si dej záležet.“ Sdělila jsem mu pomocí mysli a napjatě poslouchala.
„Hm. Kdyby jeli sami, rozhodně nemají šanci.“ Pronesl lhostejně, jako by ani nemluvil o životě těch lidí dole. „Je jich tak o sto víc, než vám řekl ten člověk.“ To poslední slovo pronesl s takovou záští, až jsem se zamračila. Choval se strašně. Nedivím se, že se se Sin Thaiem pořád hádali.
„Rozdělili se na tři skupiny. Levé a pravé křídlo a hlavní proud na bránu.“
„Jak jsou daleko?“ optala jsem se ho rychle.
„Usadili se tak půl hodiny koňmo na východ. Podle mě počkají do setmění. Jakmile slunce klesne k obzoru, vydají se na cestu. Dojdou sem akorát za tmy. Mají to dobře promyšlené. To se musí nechat.“ Složil jim poklonu ten zatracený pták.
„Fajn.“ Držela jsem se, abych mu nezačala nadávat. Přeci jen, ty informace jsme potřebovali. A když si na jeho styl humoru člověk zvyknul, musel uznat, že některé poznámky byly docela na místě.
„Kde bude tedy jízda v bezpečí?“ položila jsem mu poslední dotaz.
Nejlepší bude, když vyjedou k tomu lesu, odkud jste s koníkem nedávno tak prchali. Je to přesně naproti nim, nebudou to mít blízko ani daleko. A uvidí odtamtud, až budeš pálit to svoje znamení.“ Pohlédla jsem na něj a radši se nezdržovala otázkou, jak přišel na to, že budu něco pálit. Poděkovala jsem mu a neomaleně ho vyhodila z mojí ruky. Už mi dost dřevěněla.
„Ccc. Takové chování. Příště se radši podívám na nějakou vhodnou svačinku, než abych si namáhal křídla kvůli vám.“ Uslyšela jsem ještě, když jsem sbíhala z hradby.
Zasmála jsem se mu a promísila se s davem. Nebylo nijak těžké dostat se ke kapitánovi jízdy. Všichni mi kupodivu uhýbali z cesty. Docela příjemná změna.
„Máte zprávy, které by mě mohly zajímat?“ optal se přívětivě kapitán sedící na statném vraníkovi.
„Ano. Jak jsem slíbil.“ Přitakala jsem mu a popleskala jeho koně po šíji. Pochvalně zafrkal. „Jeďte na západ. K lesu.“ Najednou jsem nevěděla, jak mu mám popsat přesnou pozici. Nemůžu mu říct, že to je zrovna ten les, kde má Rianvelein svou skrýš, či jak tomu říká. Jak bych to asi vysvětlovala?
„Aha. Na západ. No, lesů je všude okolo spoustu.“ Prohodil zaraženě Portmon. Útrpně jsem se pro sebe zašklebila a čekala na nějaké vysvobození.
„Ta tlupa, co na nás táhne, je ještě malinko větší, než nám sdělil ten zvěd. Podle mých informací se rozdělí na tři sekce. Pravé a levé křídlo a hlavní tah na bránu. Teď se usadili na východ od nás, tak půl hodiny koňmo. Počkají na západ slunce, pak vyjdou, aby tu byli po setmění.“ Vysvětlovala jsem. „Vy nesmíte být tak daleko. Až vyšlu znamení, budeme mít zřejmě problémy. Bude třeba rychlého zásahu.“
„Dobrá. A odkud mám ten signál čekat?“ optal se už klidněji mladý kapitán.
„Pozorujte oblohu.“ Odpověděla jsem mu prostě a vyčkávala, jestli nebude mít ještě nějaký dotaz.
„Pojedeme tedy. Snad najdeme to příhodné místo.“ Mumlal si spíš pro sebe skepticky. V tomhle ohledu jsem mu nemohla pomoct. On to tu přeci musel znát lépe než já.
„Povedu vás.“ Ozvalo se vedle mě.
Otočila jsem se za tím hlasem a teprve teď si uvědomila, že jsem po celou dobu rozhovoru vůbec nedávala pozor na to, co se děje v okolí. Kapitán kolem sebe zřejmě šířil auru s omračujícími účinky.
Rianvelein postával u nás, oděn do své medově hnědé kožené zbroje a zeleného pláště. Vlasy si svázal jednoduchým provázkem, aby se mu nepletly v boji. V obličeji měl pevně rozhodnutý výraz. Zřejmě tu stál dost dlouho na to, aby věděl, do čeho se pouští. A vlastně proč ne. Pomohl mi tím. On znal nejlépe ten les, který jsem měla na mysli.
„Výborně. Ale nemáte koně.“ Obrátil se na něj Portmon, jenž jeho návrh uvítal.
„Počkejte chvilku.“ Dořekl a zmizel v davu, viděla jsem z něj už jen záda. Podívala jsem se na kapitána a odpověděla mu na jeho zvednuté obočí trhnutím ramen. Těžko by uviděl výraz mého obličeje. Raději nepokoušet štěstí.
Nečekali jsme dlouho. Pro Portmona ta minutka navíc stejně nehrála žádnou roli. Do setmění ještě zbývalo relativně dost času a nyní měli průvodce. Nějakého bloudění se jízda nemusela obávat.
Když Rianvelein nasedl na svého grošovaného koně, dal Portmon znamení svým mužům, ať se připraví. Popřála jsem jim mnoho štěstí a couvla stranou. Netoužila jsem skončit pod kopyty koní. To nebyla zrovna smrt, kterou jsem si představovala, pokud bych už si musela nějakou vybrat. Žádná smrt není nádherná, ale přeci jen tu byly rozdíly, jak si odchod ze světa, přetržení nitě života, usnadnit. Trpění a mučení k sladkému bezbolestnému věčnému spánku rozhodně nepomáhalo.

Jakmile poslední z jezdců v krvavě rudém oděvu s naleštěnou zbrojí zmizel za padacím mostem, zvedl se za celou výpravou a odřízl nás tak od sebe. Teď už nebylo cesty zpátky. Mohla jsem se jen modlit, aby můj spěšně vymyšlený plán vyšel. Žádnou bitvu, obléhání, ani cokoliv většího jsem nikdy neplánovala. Zřejmě jsem musela mít alespoň špetku autority, jinak pochybuji, že by si nechali tak zkušení veteráni něco nařizovat. Leda že by byli natolik v šoku z nenadálé zprávy o chystaném útoku na naší pevnost, že se nezmohli na dostatečně rychlou reakci. Ovšem tato teorie je nepravděpodobná. K vykonávání vedoucích pozic vždy patřil rychlý a spolehlivý úsudek. Váhání ve stresu ničemu nepomáhá.
Zkontrolovala jsem situaci. Slunce se pomalu ale jistě blížilo k okraji vnitřních hradeb. Za chvíli zespodu nebudu moct ověřovat, kolik času nám ještě zbývá. Zamířila jsem spěšně k mé skupině, stojící opodál v rohu.
„Je všechno přichystáno? Jste připraveni?“ nezdržovala jsem se zbytečnostmi.
„Ano, pane. Rozdělili jsme se do osmi skupin. Já s Amicem máme na starosti raněné, jak jste řekl. Derek bude s námi do té doby, než ho bude třeba jinde. Kde budete vy? Připojíte s k někomu z nás?“ optal se mě Mestean, poté co mi sdělil uspořádání.
„Budu tam, kde to uznám za vhodné. Pokud se stane nějaká nečekaná událost, svolám si vás. Útok přijde po setmění. Dejte si pozor.“ popřála jsem ještě štěstí a obrátila se k nim zády.
Pátrala jsem v davu po bílém vlákně, které mě podle mých odhadů mělo zavést k Belieb. Místo na něj jsem však narazila na Ansetha. Zpozoroval mě a mávnul na znamení, abych se k němu připojila. Zaklela jsem. Na tohle teď nebyl čas.
S nechutí jsem u něj za chvilku stanula a snažila se zachovat dekorum.
„Vydával jste pokyny svým mužům?“ zeptal se v klidu, jako by toho nebylo ještě třeba spoustu zařídit.
„Ne. Pouze jsem se ujišťoval, že vědí, co mají dělat.“ odpověděla jsem mu chladně a ani na sobě nedávala znát potěšení z rozhovoru.
„Předpokládám, že si jsou vědomi toho, že mají bojovat.“ poznamenal výsměšně a změřil si odcházející skupinky skeptickým pohledem. Válčila jsem s touhou vytáhnout na něj svůj meč. Napětí z očekávaného boje mě zaplavilo adrenalinem. Nebyla doba na zášti. Nemuselo by to dopadnout dobře.
„Ne, kdybych jim to neřekl, mysleli by si, že si můžou jít lehnout. Podle zpráv, co jsme dostali, a podle toho, jakou tady mají pozici, to vypadá, že nejsou vůbec třeba. Jestli je pravda, co se říká, zvládnou vaši muži i dvojnásobnou převahu.“ vrátila jsem mu drze a ani se neobtěžovala nějak to skrýt. „Bude se to hodit. Nevalí se jich totiž na nás pět set, ale o sto kusů víc. Doufám, že budete mít radost.“ přeměřila jsem si ho pohledem a pak se zkoumavě zahleděla na těch pár vojáků, co se nyní poflakovalo kolem. Žádná sláva to zrovna nebyla. Než jsem dospěla zpět k jeho naštváním znetvořenému obličeji, povšimla jsem si těsně za jeho ramenem bílého vlákna.
„To…“ nadechoval se.
„Omluvte mě.“ vyhrkla jsem a neomaleně ho odstrčila z cesty.
Připadala jsem si jako slídící pes. Protahovala jsem se davem s očima upřenýma pouze na ten bílý pruh. Nic ostatního jsem nevnímala. Tentokrát mi nemohl zmizet. Na pevnost padl stín, stříbrná záře vystoupila patrněji na povrch. Vinula se přes nádvoří směrem k ubytovně. Těsně vedle dveří do chodby uhnula a zamířila k postraním dvířkům v rohu, které nemohly vést nikam jinam než do sklepních prostor.
Rozrazila jsem malou dřevěnou branku a zmizela po schodišti pod úrovní dlažby. Ze sklepa táhl chlad, vlhko a plíseň. Zkontrolovala jsem, jestli nejsem sledována, a poté rozžala malý plamínek, jež jsem nechala volně plout vzduchem vedle mé hlavy. Schody vyústily do prostorné místnosti, ve které nebyla jediná věc. Zřejmě to byla jen zásobní komora, jinak jsem si nedovedla tu prázdnotu vysvětlit. Vešla jsem dovnitř a pomalu se otáčela, jestli přeci jen něco nenajdu. Stříbrná nit se mi ztratila, jakmile jsem vkročila na první schod. Prostě se rozplynula.
Přestože tu nikdo viditelně nebyl, vnímala jsem šestým smyslem, že tu nejsem sama. Usmála jsem se nad důmyslností, s níž to celé bylo připraveno, a promluvila do prázdna, jista si tím, že to dotyčná uslyší: „Není důvod, abychom si hrály na schovávanou jako nějaké děti. Mohla by ses ukázat, co říkáš?“ zasmála jsem se ironicky do pravého rohu. Jen co utichl můj hlas, jenž se tu v podzemí nesl s ozvěnou, zhustil se v místě, kam jsem hleděla, vzduch. Za okamžik jsem se namísto do stěny dívala na štíhlou, vysokou ženskou postavu zahalenou do zářivě bílého hávu.
„Hm.“ ušklíbla jsem se. „Jak velkolepé! Vítej v pevnosti.“ pozdravila jsem sarkasticky, rozhodila rukama, jako bych ukazovala nějakou krásnou budovu, a sledovala nehybnou tvář učiněné krásy. „Mohlo se ti dostat větších projevů slušnosti a náležité úcty, pokud bys použila pravého vchodu. Tvá chyba.“
„Dost vtipkování.“ pronesla chladně. „Myslím, že je více než jasné, že jsem od normálního příchodu musela upustit.“ mluvila ke mně jako k malému dítěti.
„Proč?“ povytáhla jsem obočí. „Tví synové by byli více než šťastní, kdyby mohli konečně spatřit svou matku!“ přešla jsem rovnou k věci a ani nedala příležitost vysvětlit Belieb, z jakého důvodu sem přišla. Nepotřebovala jsem to vědět, zatím. Měla jsem takové tušení, že to mé podezření bylo více než dostačující.
Překvapivě se na tváři mocné vládkyně neobjevila ani stopa zaskočenosti. Stále se skrývala za tou kamennou maskou. Nejspíš mě něco skutečně naučila. Jediné, co jsem nechápala, bylo, jak jsem ji kdy mohla obdivovat pro její krásu. Ano, byla nádherná. Ovšem tak bezcitně, až to bylo děsivé. V jejím obličeji nebyla ani stopa po teplu a přívětivosti. Stane se ze mě také podobné monstrum?
„Těžko. Já žádné monstrum nejsem a ty do něj máš ještě daleko.“ ach, jistě. Já zapomněla, že si v její přítomnosti musím dávat pozor na myšlenky. Nevadí. Možná to tak bude lepší. Alespoň bude srozuměna se vším, co si o ní myslím, a se vším, co vím.
„Tak tě přeci jen dostal na svou stranu?“ pronesla pomalu.
„Tady se nikdo o žádných stranách nebavil, drahá přítelkyně. Nikdy jsem k nikomu nepatřila. Neměla jsem na výběr z možností. Činila jsem to, co mi bylo nařízeno, a neptala se, protože jsem to považovala za správné. Vydrželo mi to až do té doby, než jsem se částečně osvobodila a získala pohled na věc i z druhé strany. Kdybych přešla na druhý břeh, nebojovala bych dnes večer proti tvým nepřátelům.“ vrátila jsem jí v klidu a nenechala se nařknout.
„Proti mým nepřátelům?“ podivila se.
„Ano, Belieb. Proti tvým nepřátelům. Pokud se nepletu ten spor a utrpení, které se táhne celou zemí jako krvavá nit, je zásluhou tvého prokletého rodu. Oni jsou tvými nepřáteli více, než jsou našimi. A přesto proti nim bojujeme, i když to nejsme my, koho oni chtějí.“
„Krásné řeči. Naučila ses jich při výkonu svých velitelských služeb?“
„Možná ano, možná ne. To je přeci jedno, kde jsem k tomu přišla. Nemyslíš?“ obořila jsem se na ni. „Ptala jsem se tě na něco, neodpověděla jsi mi. Tuším, že to je důvod, proč jsi mě vyhledala.“
„Jak jsi na to přišla?“ udeřila na mě a ani se nesnažila být milá. Poprvé na její dokonalé masce vyvstala nějaká emoce. A začala rovnou pěkně zostra.
„Poslouchala jsem a dala si dvě a dvě dohromady. Nebylo to až tak těžké.“
„Do toho ti nic nebylo!“
„Já se neprosila o takové zjištění. Nepátrala jsem po něm. Oni sami mi ho naservírovali přímo pod nos. Je těžké nevnímat to, co přímo bije do očí. Když ses od svých synů chtěla odříznout, neměla jsi jim nic dávat. Je to tvá vlastní chyba, že to vyšlo na světlo. Přeci ti na nich nikdy nezáleželo. Nechápu tedy, z jaké příčiny jsi jim dala ty dary. Jako vzpomínku? Na koho?!“
„Mlč! Jak můžeš říct, že mi na nich nezáleží?“ zvýšila hlas, aby dodala svému divadlu to pravé kouzlo. Mohlo to na mě kdy působit? Nechápala jsem to. Naposledy jsem Belieb viděla ještě před mým novým příchodem. Je tomu již dlouhá doba. Prohlédla jsem ji? Nejspíš ano. Sňala jsem z ni půvab, tu magii, jež ji obklopovala. Nyní se mi jevila až zranitelně lidská. Ne, bez moci nebyla, ale už v sobě nenesla tu bohyni, jež uchvacovala.
„A ne snad? Rianvelein tě podle všeho nikdy nespatřil. Potlouká se světem sám. Ani nevím, kdo ho vychovával. Anseth tvému vlivu vystaven jistě byl, jinak si nedovedu vysvětlit tu zášť, jaká se v něm objevila.“
„Anebo je to tvá vlastní zášť, která se od něj odráží jako od hladiny jezera.“ poznamenala kousavě a připomněla mi jednu nepříjemnou událost, kdy jsem se dívala do odrazu své duše v Enda´aren. Tedy o tom věděla.
„Má duše není o nic čistší než tvá.“ zašeptala kousavě. Cítila jsem, jak se mi snaží připomenout ty špatné věci, které jsem za poslední roky spáchala. Obrnila jsem se.
„Já alespoň čistotu nesu navenek, ty ani to.“ dodala ještě a vznesla poznámku k našim kontrastním oděvům. Ona zahalena do bílé, já do černé. Jenomže jak tomu bylo pod tou látkou?
Ztrácela jsem se v těch dojmech. Právě jsem prožívala největší rozčarování svého života. Belieb pro mě vždy znamenala něco dobrého. Považovala jsem ji za vzor, hájila ji před krutými Maneaterovými slovy, chápala pohnutky, jež ji vedly k opuštění syna. Projevovala jsem jí vděk, že ve mně zažehla tu jiskru vědění a naučila mě základům toho, co nyní umím.
Nenáviděla jsem nepřítele všech, představitele zla, ztělesnění temnoty. Maneatera. Ale kdo tu po těch činech byl ten špatný? A jakou roli jsem mezi nimi hrála já?
Nebyl čas na takové přemýšlení. Jako by ze snu ke mně dolehla vzpomínka. Za setmění přijdou…Neměla jsem ponětí, kolik doby uplynulo, co jsem zatím byla ve sklepě. Zadívala jsem se lhostejně k Belieb a netušila, jaký postoj k ní chovám. Pořád jsem nevěřila, že by mohla být úplně špatná. Vrtaly ve mně pochybnosti. Co když se mě Maneater opravdu snažil jen zviklat na jeho stranu, aby se stalo přesně to, co si přál? A co když naopak jen on má pravdu a já pomáhám něčemu, co by mělo být zničeno?
Obyčejným lidem budu asi těžko vysvětlovat, proč přišli o své příbuzné. Nic na tom nemění, kdo je tu ta černá ovce. Umírá se. A dokud tomu tak bude, musím zaujmout ten správný postoj. Tedy uzavřít cestu k dalšímu násilí. Pokud na to mám dostatečnou sílu.
Rozhodla jsem se. „Neházej na mě špínu a raději se zamysli, co se teď děje. Přišla jsi sem proto, aby ses přesvědčila, jestli jsem opravdu zjistila pravdu o tvých synech. Alespoň tak soudím.“ Zaváhala jsem. Raději jsem si nechtěla domýšlet, že by za jejím příchodem mohl ještě něco stát. „Zjistila jsem ji. Ale nebudu se do toho míchat. Nehodám se namočit do těch špinavých intrik, co jsi zosnovala.“ ukončila jsem tento podivný rozhovor. „A pokud už nic nemáš, jdu tam, kde je mě zapotřebí víc. Opusť tuhle pevnost a už se sem víckrát nevracej, pokud tu budu já.“ odmlčela jsem se. „Nic jim neřeknu. Ty za to, co se stane, neseš plnou zodpovědnost. Nejlíp sama víš, jaké „neštěstí“ by váš rod mohlo postihnout. A nyní mě omluv. Jdu bojovat. Nejsem tu ta, kdo se zbaběle schovává a hází své prohřešky na jiné.“ Neprojevila jsem jí žádnou úctu. U mě si ji již nezasluhovala. Obrátila jsem se k ní zády a zamířila po schodech pryč. Nemusela jsem ověřovat, jestli odejde. Odejde. Až moc se bojí prozrazení na to, aby se mohla ukázat nějak jinak než potajmu.
Rozrazila jsem dvířka od vchodu do sklepení a stanula venku. Než jsem se stačila zorientovat ve tmě, která venku panovala, čekal mě šok. Okolo se válelo několik mrtvých těl, slyšela jsem úpění raněných, hlasy pomáhajících. Do nosu mě uhodil štiplavý kouř. Na nádvoří hořelo několik ohňů. Ti, kteří nebojovali, poletovali sem a tam s džbery a hasili horký živel, než se stihne rozšířit na to, co není z kamene. Ostatní s volnýma rukama odklízeli mrtvá těla. Stála jsem v šoku jako opařená a dívala se na tu spoušť přede mnou.
Procházela jsem bezduše kolem toho zmatku a nechápala, co se právě dělo. Ten rozhovor nemohl trvat déle než hodinu! Nemůže být uprostřed obléhání! Nemůže být tak pozdě! Vždyť jsem ani nevylezla ze sklepa!
Někdo mě chytnul za rameno. Překvapeně jsem se otočila a pohlédla do modrých očí, které metaly blesky. „To je pohled, co?“ ptal se mě hlas, z nějž přímo kapala nenávist. „Kde jsi byl celou dobu, Erene?“ udeřil na mě Anseth a čekal s rukou pevně tisknoucí mé rameno na odpověď.