Juliin deník - 49. díl

Anotace: Co cítí Nick? Lásku nebo nenávist?

Sbírka: Juliin deník

„Je to pro mě těžké,“ opakoval.
„Ale CO je těžké?“
Nastalo dlouhé ticho.
„Být s tebou,“ zašeptal tak potichu, jako by si nebyl jistý, jestli si přeje, abych to vůbec slyšela.

-----------------------------------------------------------

Zachvěla jsem se. I přesto, že jsem si přála, aby mi přestal lhát, se mi ta odpověď nelíbila. Nelíbilo se mi, že to řekl tak naplno. Zavřela jsem oči a čekala, až přijde to největší přiznání. Že mě nenávidí.
Mlčel.
Nadechla jsem se. „Vím, že se mnou nejsi rád. Tak už to neprotahuj. Nemusíš se dál mučit. Stačí, když to řekneš a...“
Otevřela jsem oči, abych se na něj podívala. Zarazila jsem se, když jsem viděla jeho pohled. Tvářil se nechápavě.
„Nemůžu ti to říct,“ pronesl pomalu.
Zaťala jsem ruce v pěst a rychle se zvedla.
„Fajn!“ vyštěkla jsem na něj. „Nechceš to říct, protože mě nechceš ranit. Ale víš co? Vždycky bude jeden z nás nešťastný. Ty už jsi trpěl dost dlouho. Dost dlouho jsi snášel moji společnost, i když ti očividně nebyla příjemná.“
Na chvíli jsem se odmlčela, když jsem si uvědomila, jak hloupě to zní. Sama jsem tomu nevěřila; bylo tolik nepravděpodobné, že by svoje přátelství, které jsem považovala za tak silné a opravdové, celou tu dobu pouze předstíral. Zřejmě byl dobrý herec, nezbývalo mi tedy nic jiného, než abych se teď také držela a nedala na sobě znát žádné city.
„Teď je řada na mě,“ pokračovala jsem ostře. „Řekni, že ti na mě nezáleží, že už mě máš plné zuby, že...“ – tolik jsem se snažila, aby se mi netřásl hlas – „mě nenávidíš. Stačí říct a já půjdu. Nechci se dívat, jak trpíš. Skrýval jsi to dlouho, ale sám vidíš, že už je to pro tebe příliš.“
Podívala jsem se na něj s prosebným pohledem, aby konečně promluvil. „Asi bych vážně měla odejít,“ dodala jsem potichu.
Dlouho mlčel, jeho oči mě sledovaly bezvýrazným pohledem.
„Ne,“ zašeptal nakonec. „To není dobrý nápad.“
Na malý okamžik se někde hluboko ve mně rozhořel malinkatý plamínek naděje, ale vzápětí zhasl, jak ho zničil nový příval mých myšlenek.
„No jasně,“ zamumlala jsem. „Musím přece najít ten zatracenej kámen, že jo?“
„Tak jsem to nemyslel.“
„Tak jak tedy?“
Zamračila jsem se. Nikdy předtím mě skutečnost, že si patroni nemůžou číst navzájem myšlenky, neštvala tolik jako právě teď. Toužila jsem vědět, co si myslí. Nick byl najednou tak nečitelný.
„Kdybys odešla, byli bychom nešťastní oba,“ odpověděl.
V duchu jsem se hořce zasmála. I kdybych neodešla, budu žít dál s pocitem, že on je nešťastný z toho, že jsem s ním. Jak by potom mohl být šťastný alespoň jeden z nás?
„Nerozumím ti,“ přiznala jsem.
„Neuděláš mě šťastnějším tím, že mi zmizíš ze života.“
„Stále ti nerozumím,“ svraštila jsem obočí.
„Nechci být bez tebe,“ řekl náhle úplně jiný tónem. Jeho oči jako by na mě přímo křičely, že to jejich majitel myslí upřímně.
Rozhodilo mě to. „Ale vždyť-,“ zakoktala jsem se. „Právě jsi říkal, jak je pro tebe kruté být se mnou! Co mám tedy udělat?“
Před očima se mi čím dál jasněji rýsovaly obrysy něčeho, čemu jsem se každým okamžikem přibližovala. Poznala jsem, co to je. Zoufalství.
„Zůstat,“ odpověděl prostě.
„Prosím?“
„Bez tebe by se to jenom zhoršilo. Když tě mám nablízku, tak...“ nebyl schopný dokončit větu.
Zhluboka se nadechl a začal znova. „Ničí mě to, že... že...“
Nedokázala jsem říct, jestli jenom hledá ta správná slova nebo zda váhá, jestli se mi má svěřit.
„Neuvěřitelně mě sžírá pocit, že vím, že tě nemůžu chtít,“ vyslovil se nakonec.
Oněměla jsem. Jeho slova ve mě probudila úplnou lavinu emocí. Čekala jsem od něj nenávist a dočkala jsem se... náklonnosti? To, co právě řekl, navíc jako by pocházelo z mých úst, ne z jeho.
Připadalo mi, že kdybych to řekla já, dávalo by to mnohem větší smysl. Je jasné, že já ho nemůžu chtít – z tolika důvodů, které byly zřejmé... alespoň pro mě. Ale proč on mě nemůže... chtít? Nedokázala jsem pochopit, co za tím bylo. Ani jsem neměla prostor, abych si pořádně uvědomovala význam jeho slov. Byla jsem najednou úplně zmatená.
Jestli jsem už předtím nechápala, co se mi pokouší říct, tak nyní jsem byla naprosto mimo. Vím, že tě nemůžu chtít. Co to znamenalo? Ach, znamená to, že mě chce. Že by mě chtěl, kdyby mohl.
Pořád jsem se na to ale neodvažovala myslet tak, jak by se mi to bývalo líbilo. Byl holý nesmysl, abych to považovala za vyznání lásky. Ne, ne, ne, okamžitě to vyžeň z hlavy! křičela jsem sama na sebe. Pravděpodobně jsem mu špatně rozuměla nebo to prostě jenom nestačil doříct. Možná chtěl říct „vím, že tě nemůžu chtít zranit“ nebo dokonce „vím, že tě nemůžu chtít zabít“ nebo „vím, že tě nemůžu chtít opustit“.
Zatřásla jsem hlavou. V tuhle chvíli se mi to všechno zdálo úplně nepravděpodobné. Jaká byla ta správná verze? Snažila jsem se vymyslet nějakou lehce pochopitelnou, kterou by se všechno dalo normálně vysvětlit a kterou bych dokázala přijmout snáze než ty, jež mi můj pomatený mozek nabízel.
Všechny tyhle pocity se ve mně odehrávaly v několika málo sekundách po tom, co Nick promluvil.
Potom jsem se však podívala do jeho zelenohnědých očích a rázem jsem zapomněla i to, jak se jmenuju. Díval se na mě přesně tak jako v tom dnešním snu – něžně, láskyplně. Jako by všechno kolem nás najednou přestalo existovat. V jeho očích jsem teď už našla odpověď. Zdála se mi v tomto okamžiku tak jasná a zřejmá, křičela na mě. Bylo to, jako by mě doopravdy chtěl. Jako by mě chtěl tak, jak jsem chtěla já jeho.
Sklopila jsem oči. „Máš plné právo mě chtít,“ zašeptala jsem do země tak neslyšně, jak to jen šlo – přesto jsem nepochybovala o tom, že mu to neuniklo.
„Co to říkáš?“ ozval se jemným hlasem.
Podívala jsem se na něj a v jeho tváři viděla soucitný výraz někoho, kdo hledí na dítě a pokouší se mu domluvit, že ho nepřinesl čáp. I přesto... ten výraz byl bolestný.
„Na to bych se asi měla zeptat já tebe,“ opáčila jsem a měla jsem co dělat, abych si ruce vzdorovitě nezaložila na prsou.
Povzdechl si a nepřestával ze mě spouštět oči.
„Myslím, že bych si nemohl dovolit...“ začal.
U srdce mě nepříjemně bodlo. Nelíbilo se mi, že použil podmiňovací způsob. Příliš jasně to vyjadřovalo, že rozhodně pochybuje o tom, že BY se mezi námi dvěma něco stalo.
„Proč?“ zeptala jsem se a vzápětí přemýšlela, jestli v mém hlase teď slyšel utrpení stejně zřetelně jako já.
„Nebylo by to dobré,“ řekl pomalu. „Jsem jen areios, nemám na to právo. Nemám... to v popisu práce.“
Hořce se zasmál.
„Kromě toho,“ pokračoval. „Myslím, že rozdíl mezi námi je značný a... Ne, nerad bych na to jen pomyslel. Nebylo by to dobré.“
Projela mnou nečekaná vlna zklamání. Samozřejmě, i on věděl, že se s ním nemůžu rovnat. On byl tak... úžasný. A já? Raději nemluvit. On patřil do kategorie „nedosažitelní“, zatímco já... To já jsem neměla právo ho chtít, ne naopak.
Jak to ale souviselo s tím, že je areios? No a? Překáželo by to nějak našemu vztahu? Pravděpodobně. Tak či tak, překážek bylo už nejspíš víc než dost.
„Já vím, že pro tebe by to nebylo dobré. Ale pro mě ano,“ odvážila jsem se říct, i když jsem věděla, že na mém názoru tady nezáleží.
„Julie,“ vrhl ke mě zoufalý pohled a napřáhl před sebe ruce, jako kdyby uctíval nějakou bohyni. Stále seděl přede mnou a vzhlížel ke mně nahoru, takže jsem se tomu dojmu nemohla ubránit. Jako kdyby on prosil mě, abych ho milovala – jak komické. „Kdybych jenom dovedl říct, co k tobě cítím...“
Tupě jsem na něj zírala. Nechápala jsem nic.
„Tak co teda cítíš?“ pozvedla jsem pochybovačně obočí.
Zavřel oči, jako kdyby se potřeboval soustředit. „Mi aime jou,“ zamumlal neuvěřitelně potichu, až jsem byla téměř přesvědčená, že jsem si ta slova vymyslela.
Ztuhla jsem a snažila se normálně dýchat.
Nick neotvíral oči, dál mlčel. Opravdu ta slova nevyšla z jeho úst, přesvědčovala jsem se. Určitě začínám bláznit – a může za to ten pitomý sen! Potřebovala jsem si to ujasnit; bylo načase dát sbohem všem falešným nadějím.
Opatrně jsem si před něj klekla.
„Nicku,“ váhavě jsem vzala jeho ruku do dlaní. „Já chápu, že by nebylo vhodné, aby mezi námi k něčemu došlo, vážně. Já se s tím dokážu smířit, netrap se tím. Na mých citech nezáleží. Každopádně... Nechci se dál obelhávat a vím, že ke mně nemůžeš cítit to, co já cítím k tobě. A,“ zaváhala jsem, jestli nemám raději sklapnout, ale usoudila jsem, že už nejspíš nikdy nebudu mít příležitost mu tohle říct. „taky vím, že nikdo k tobě nikdy nebude cítit to samé, co cítím já.“