Juliin deník - 50. díl

Anotace: Tak už vás teda nebudu dál napínat :) Snad se vám tenhle díl bude líbit... prosíím o komentáře (snad mi prominete, že se to poslední dobou podobá fantasy čím dál míň, ale mám v plánu to brzy zase napravit)

Sbírka: Juliin deník

(Pokud byste se chtěli lépe dostat do děje, třeba vám pomůže tenhle obrázek: http://travellingboard.net/wp-content/uploads/2008/07/lake-tahoe3.jpg ...tak nějak podobně si to představuju já, akorát to neumím popsat :D)

„Nicku,“ váhavě jsem vzala jeho ruku do dlaní. „Já chápu, že by nebylo vhodné, aby mezi námi k něčemu došlo, vážně. Já se s tím dokážu smířit, netrap se tím. Na mých citech nezáleží. Každopádně... Nechci se dál obelhávat a vím, že ke mně nemůžeš cítit to, co já cítím k tobě. A,“ zaváhala jsem, jestli nemám raději sklapnout, ale usoudila jsem, že už nejspíš nikdy nebudu mít příležitost mu tohle říct. „taky vím, že nikdo k tobě nikdy nebude cítit to samé, co cítím já.“

-------------------------------------------------------------

Nick po mých slovech okamžitě otevřel oči. Bolest v nich už nebyla tak patrná.
„Julie,“ zasténal. „Nedělej mi to ještě těžší!“
Zase si položil hlavu do dlaní.
Jeho chování pro mě dnes byla jedna velká záhada. Po celou dobu jsme si byli tak blízcí, jako jedna duše... A teď se mi během jediného dne pomalu vzdaloval. V tuto chvíli už to byl téměř cizí člověk. Těžce jsem vydechla.
„Řekni mi konečně, co tě tak trápí,“ prosila jsem ho. „Ať řeknu cokoliv, pokaždé je to špatně! Nechci, abys byl nešťastný. Jenže ty neustále mluvíš v metaforách a čekáš, že budu číst mezi řádky. A já si najednou připadám děsně slepá...“
Hlas se mi zlomil, do očí se mi draly slzy. Zatnula jsem zuby a snažila se slzy potlačit. Nechtěla jsem brečet – ne dokud je tu on. Kdoví, kolik minut mi ještě zbývá, než se zvedne a odejde nadobro. Nesmím jeho tvář pustit z dohledu, nesmím plýtvat tak drahocenným časem.
Zatímco jsem takto uvažovala, Nick znenadání vyskočil. Bezděky jsem udělala totéž; rychle jsem si utřela oči o hřbet ruky a poraženě se na něj dívala. Teď to přijde. Naposledy se na mě podívá – možná ani to ne, potom se bleskově otočí a půjde.
Dlouze se mi zadíval do očí. Viděla jsem, že jeho bolest pomalu vyprchávala, zatímco ta moje najednou dosáhla takové hodnoty, že by na to žádná stupnice bolesti, pokud by nějaká existovala, nestačila. V hlavě se mi v jedné setině vteřiny promítly celé dva týdny, které jsme spolu strávili. V tuhle chvíli jsem viděla, jak to bylo všechno neskutečné – tak krásné, že to musel být sen.
A nyní nastal čas se probudit.
„Pořád to nechápeš?“ zeptal se Nick a v jeho hlubokých očích znenadání blesklo něco... nečekaného. Pobavení?!
Ta náhlá změna jeho výrazu mě tak vykolejila, že jsem jenom tupě stála a zírala na něj. A navíc – on... neodchází?
Tolik mě vyvedl z míry, že jsem nebyla několik dalších minut schopná vnímat, co se kolem mě děje.
Až zpětně mi došlo, že mě rychle popadl za ruku a v mžiku se se mnou přemístil na nějaké nové, neznámé místo.
Nechtěla jsem se rozhlížet, nic mě nezajímalo víc než on. Co když se podívám jinam a on mi zmizí? Honem jsem tu myšlenku zaplašila. Stále jsem na něj jen šokovaně zírala. Jeho obličej byl najednou uvolněnější... Kdyby mě chtěl opustit, netvářil by se takhle.
Také se na mě nepřestával dívat; jeho pohled byl čím dál tím něžnější. Pořád ještě mě držel za zápěstí – jako by se mě nehodlal vzdát. Nevzdávej se, chtěla jsem na něj křičet, ale nebyla jsem schopná mluvit. Chtěla jsem být u něj blíž, ale nebyla jsem schopná se pohnout.
Skoro jako by slyšel moje myšlenky, si mě Nick jemně přitáhl blíž. Oběma rukama mě pevně objal kolem ramen a zabořil hlavu do mých vlasů.
„Neudělám to,“ řekl spokojeně a z jeho hlasu jsem cítila, že se usmívá.
Zamračila jsem se. Moje otupělost byla rázem tatam.
„Mohl bys už konečně přestat mluvit v hádankách? Nemám sílu na další zklamání z toho, že nerozumím tomu, co říkáš.“
Zachichotal se. Co ta úleva najednou?
„Co neuděláš?“ naléhala jsem.
„Neudělám to, co bych měl.“
„Což je?“ pobízela jsem ho netrpělivě.
„Nebudu si tě držet dál od těla. Nebudu se dál snažit chovat se vzorně. Přesvědčila jsi mě, že to nemá cenu.“
Podrážděně jsem zamručela, aby se vyjádřil přesněji.
Poodtáhl se ode mě a nadzvedl mi hlavu, aby se mi mohl dívat do očí. Na tváři měl široký úsměv.
„Čekal jsem, že ti to dojde dřív. Ale když ty jsi tak paličatá,“ zasmál se. „Byl jsem rozhodnutý, že se udržím a budu se k tobě chovat tak jako dosud. Že nedám nic najevo. Vlastně bych neměl. Ale k čertu s pravidly! Jsem bezvýznamný areios, mám tě chránit a pomáhat ti, nic víc. Nemělo by mi být doloveno tě milovat. Nejvyšší to věděl – vycítil, že jsi pro mě přesně ta pravá. Nemůžu s tím nic dělat, jednou k tomu prostě muselo dojít. Nejvyšší mě vystavil zkoušce. Samozřejmě jsem neuspěl. Chtěl mě potrestat; věděl, že dříve či později se dostaví pocity, že...“ zmlkl uprostřed věty a nechal ji nedokončenou. „Čekal, že mě to bude ubíjet, až se to stane nesnesitelným. Nemýlil se – zjistil jsem, jak je těžké žít vedle tebe, vedle té úžasné bytosti, která je v jádru tak silná... Která je předurčená, aby dokázala velké věci... Která je tak výjimečná... Nemám právo se s ní poměřovat.“
Lehce mi rukou přejel po tváři; prsty se mu nepatrně třásly.
Chtěla jsem namítnout, že jsem úplně bezvýznamná a ne taková, za jakou mě považoval – nelíbilo se mi, jak nás dva srovnával – ale on pokračoval.
„Nikdy jsem nepotkal nikoho jako ty. Nikoho, o koho bych projevil takový zájem. Nikdy jsem nepoznal, co je to láska. A pak ses objevila ty. Až do té doby jsem neměl ponětí, že jsem schopný někoho tak opravdově milovat. Jako bych našel svoji druhou polovinu – polovinu, o které jsem nevěděl, jak moc ji potřebuji k životu... Nejvyšší mi tě postavil do cesty, protože věděl mnohem dřív než já, co to se mnou udělá. Měl to dobře vymyšlené. Ani ve snu by ho nenapadlo, že někdo jako ty by mohl opětovat moje city.“
„I Nejvyšší se mýlí,“ skočila jsem mu do řeči. Pousmál se a mluvil dál.
„Ani mě by ve snu nenapadlo, že bys mohla... Radši jsem se snažil nedat před tebou nic najevo. A ty se najednou objevíš zrovna v momentě, kdy nemám svoje city pod kontrolou, a pokouším se ti celou situaci vysvětlit. Vysvětlit tak, abys to pochopila, ale ne tak, aby ses dověděla příliš. A ty si to nakonec vyložíš tak, že tě nemám rád,“ nevěřícně se zasmál. „A potom jsi ty zničehonic tou, která odhaluje svoje city. Takovou reakci jsem od tebe nečekal. Ale potěšila mě – konečně nemusím nic skrývat, konečně vím, co dělat.“
„Takže správná odpověď je?“ zeptala jsem se s úsměvem. Úzkost a zoufalství byly pryč, srdce mi teď bušilo jako o závod, ale pokoušela jsem se jeho tlukot nevnímat. Říkala jsem si, jestli si nepletu realitu s tím dokonalým snem, co se mi v noci zdál.
„Správná odpověď je,“ opakoval po mě a prohrábl mi vlasy, „že nedopustím, abychom oba trpěli. Ať to stojí, co to stojí, já se tě nevzdám. I když jsem jen obyčejný areios, nechci dál skrývat, co k tobě cítím. Chci ti to dokázat a chci tě udělat šťastnou. Nemůžu bez tebe být.“
„Ani já bez tebe,“ zašeptala jsem.
„Miluju tě,“ řekl a něžně se na mě přitom díval. „Tím nejopravdovějším způsobem, jaký si dokážeš představit.“
Přestala jsem dýchat. Když to vyslovil takhle přímo, znělo to ještě neuvěřitelněji než všechno ostatní. Ještě před chvílí jsem myslela na nejhorší a místo toho se mi dostalo toho největšího štěstí, jaké jsem si vůbec mohla přát.
Náhle na jeho tváři zasvítilo oranžovorůžové světlo. Obrátila jsem hlavu, abych se podívala, odkud se vzalo, a málem jsem zapomněla dýchat podruhé. Byla jsem zvyklá, že každé místo, kam mě Nick vzal, bylo tak nadpozemsky krásné, až mi to vyrazilo dech. Ovšem tohle překonalo všechny přenádherné zážitky z posledních dnů a zatlačilo je daleko do pozadí.
Doteď jsem nebyla schopná vnímat nic kolem nás. Žádné okolí nebylo – jen já a Nick. Ovšem nyní, když jsem se konečně otočila, mě krása té dokonalé scenérie úplně pohltila. Přímo před námi se rozprostíralo velké jezero – hladké jako by bylo na povrchu ze skla, barvy toho nejúchvatnějšího odstínu modré, neskutečně čisté. A lesklé jako zrcadlo, ve kterém se odrážela dlouhá řada tmavě zelených jehličnanů, které ho obklopovaly. Na obzoru se rýsovaly zaoblené vrcholy kopců, nad nimiž právě vycházelo slunce. Vydávalo jemnou, ale přitom pestrou a hřejivou žlutooranžovou záři, která se Nickovi odrážela na tváři, smíchanou s nenásilným růžovým tónem pomalu mizejících pohádkových červánků.
„Řekni, že to není sen,“ vydechla jsem ohromeně.
„Ty nevěříš?“ uslyšela jsem jeho hlas těsně u ucha, když mi položil zezadu ruce na ramena. „A co když se toho budeš smět dotknout?“
Nečekal na odpověď ani na můj tázavý pohled. Beze slova mě vzal za ruku a mířil se mnou k jezeru. Myslela jsem, že se zastaví kousek od břehu, ale on jako by chtěl jít pořád dál... do jezera?
Užuž ponořoval jednu botu do vody, když jsem se prudce zastavila a tím mu znemožnila další pohyb, protože jsem se ho odmítala pustit.
„Co to děláš? Vždyť ta voda je určitě studená!“
„Ano,“ odpověděl prostě. „To nevadí.“
Zatvářila jsem se zmateně. „Já se ale nechci koupat.“
„Ani já ne,“ otočil se zpátky k jezeru a táhl mě s sebou.
Teprve o sekundu později, než šlápl do vody, jsem si uvědomila, že jsem neslyšela žádné čvachtání, nic, co by naznačovalo, že se brodí vodou. Podívala jsem se mu k nohám a zděšeně zjistila, že nejde ve vodě, nýbrž PO vodě. Obrátila jsem svůj zrak i na mé nohy a k mému překvapení sledovala, jak se lehce pohybují po průzračné hladině stejně jako ty Nickovy. Skoro jako kdyby hladina jezera skutečně byla ze skla, jak jsem si před chvílí představovala.
Otupěle jsem šla vedle Nicka asi třicet metrů a nepřestávala udiveně pozorovat naše naprosto suché boty, dokud se nezastavil.
„A tímhle mě chceš přesvědčit, že se mi to jen nezdá?“ zeptala jsem se sarkasticky.
„Ne, tím ne,“ usmíval se a přitáhl si mě o něco blíž k sobě. „Ale copak se ti to nelíbí?“
„Chůze po vodě... hm, ujde to,“ naoko jsem se ušklíbla. Snažila jsem se to trochu zlehčit, aby nepoznal, jak moc jsem nervózní z jeho obličeje sklánějícího se jen pár centimetrů nad mým.
„Musím tedy zvolit jinou metodu, abych tě přesvědčil,“ prohlásil s úsměvem. Opřel si svoje čelo o mé a byl už tak blízko, že mě jeho voňavý dech šimral na tváři. Jednou rukou mě držel pevně okolo pasu a tou druhou mi jemně odhrnul pramen vlasů z obličeje. Srdce mi tlouklo jako splašené – nebylo pochyb o tom, že je slyšet na míle daleko.
Nick mě chytil za bradu a dlouze se mi díval do očí. Udržoval mezi námi příjemné napětí a mně hořela tvář nedočkavostí. Konečně se mně začal pomalu naklánět – tak pomalu, jako by chtěl tu chvíli co nejvíc prodloužit... Vychutnávala jsem si to stále se zvyšující vzrušení...
Přitiskl svoje měkké rty na mé tak něžně, až jsem téměř roztála. Dělal tuhle jedinečnou chvíli tak dokonalou, abychom oba měli možnost si jí pořádně vychutnat. Cítila jsem, jak se pod jeho dotykem celá chvěju. Nikam nespěchal, postupoval pomalu a nesměle – tak, jak to má u prvního polibku být. Nechal naše ústa spojená tak dlouho, jak to jen šlo a potom se malinko poodtáhl. Pousmála jsem a chytila ho pevněji, aby neměl možnost vzdálit se ode mě ani na centimetr. Jeho rty si zase rychle našly ty moje a přitáhly se k nim tentokrát mnohem intenzivněji. Začaly se na nich pomalu pohybovat... Cítila jsem Nickův dech v ústech a připadala si jako omámená.
Zabořila jsem ruce do jeho vlasů a nepřestávala ho líbat. Cítila jsem se nepopsatelně kouzelně a přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila...